zpět  obsah  další

 

Přílet strýce Káji a náš celodenní výlet

 

Zatím normální dopoledne na pláži (42) -  Strýc a jeho spolucestující jsou v Larnace (43) - Probuzení do dnu s celodenním výletem, startujeme a jedeme kolem monastýru Stavrouni (44) - Hlavní zastávka v Limassolu (45) - Antické divadlo Kurion a křesťanský kostel s pěti kopulemi v Jeroskipu (46) – „Hrobky králů“ v Pafosu (47) - Pafoský archeologický park (48) - Místo zrození Afrodité - Venuše z mořské pěny (49) - Návrat domů a první kyperské setkání se strýcem (51)

 

~

 

Tato kapitola popisuje události dvou dnů a vlastně i vyvrcholení našeho pobytu. V prvém dnu se přihodilo poprvé během našich letních pobytů v řeckých oblastech, že jsme měli možnost kontaktovat nejbližší nejen prostřednictvím krátkých mobilových zpráv ale docela skutečně. Došlo totiž k neuvěřitelné návštěvě  strýce Káji, která v sobotu vyvrcholila společným koupáním na mořské pláži. Ve druhém dnu zde popisovaném, jsme podnikli velký celodenní výlet, při němž jsme poněkud lépe poznali Kypr a připomněli si nejen jeho současnost, ale i slavnou dávnou minulost.

 

Zatím normální dopoledne na pláži

 

Ve čtvrtek 23. jsme doufali, že vstáváme docela včas s ohledem na pozorování východu slunce. Opustili jsme matrace za deset minut před sedmou a bez ranní hygieny jsme vyrazili s foťákem a kamerou rovnou ven k našim palmám před sousedním hotelem. Přesto se po příchodu 7:05 na pláž ukázalo, že sluníčko se zase vyklubalo ze své postýlky dříve než my a tak jsme jen získali další poučení, že je třeba vstát ještě o čtvrt hodiny dříve. Kamera zaznamenala, že očekávané kulaté sluníčko již způsobilo velkoplošné prozáření červánků a jeho tvar se v nich rozmázl po ranní obloze. V záběru se to ukazuje za naší dvojicí palem, kde Ažinka pozdě vyhlížela žádoucí východ.

Pak jsme se normálně výborně nasnídali se třemi chody a kromě toho Ažinka objevila v nabídce pro mě jako novinku vařenou čokoládu, kterou jsem pak žádný den až do našeho odjezdu nevynechal. I v dalších dnech jsem s ní končil připíjením k biskupskému chlebíčku, který jsem si dnes vylepšil meruňkovým džemem. Po snídani následovalo malé procházkové kolečko kolem hotelu, ale pak už jsme se na pokoji potěšili s obvyklými ranními SMSkami. Psaly nám Eva a Milenka. Moje druhá dcerunka nám hlásila z práce, kde nahlédla do internetu, předpovídanou změnu počasí na Kypru. V pondělí už bychom prý měli mít jen 21°! Takže Ažinka jako „vedoucí“ resolutně prohlásila: Jdeme ven využít koupání, neb zítra jedem na výlet a normální koupání asi odpadne!

Šli jsme se tedy vykoupat i zaplavčit a bylo to hezké jako obvykle. Velmi rychle nám to uteklo a pohledem na hodinky jsme najednou zjistili, že strejda bráška pravděpodobně právě odlétá z Prahy, neboť na mých hodinkách jsem měl 13:20. Šli jsme na pokoj, kde Ažinka připravila něco k snědku, a kolem třetí jsme se vydali na vycházku. Tentokrát jsme se rozhodli znovu směřovat k hotelu Henipa po svých, kam moderními dopravními prostředky směřoval strýc Kája až z Prahy. Ke stejnému cíli jsme se už vypravili v sobotu, takže jsme nyní mohli jít najisto. Už jsme věděli, že to je krásný hotel obrostlý palmami, už jsme poznali  prostor recepce, kde nám potvrdili dnešní strýcův příjezd, už jsme si ho vyfotili a dokonce nahlédli přes ohradu a uviděli pěkný venkovní bazén.

Strýc tento hotel později stručně zmínil jako hotel společnosti Crown Resorts HENIPA, Orokliny - kousek za Larnakou. Rád bych nyní za použití informací získaných na internetu poněkud přiblížil útulek, který si bráška a jeho spolucestovatelé vybrali. Prezentoval se tam svým umístěním v překrásné nedotčené ???? kyperské zemi s ideální polohou právě na okraji Larnaky a kousek pěšky od pláže. Konkrétně se tam uvádí 150 m od pláže,  6 km od městského centra a 9 km od letiště - přesná adresa je Dhekelia Road, 9845 Larnaca. Má 90 pokojů jedno- nebo dvoulůžkových, které stojí za noc 45 nebo 64 kyperských liber včetně snídaně, příslušných služeb a zdanění. Ve vybavení pokojů se uvádí koupelna, balkón většinou s pohledem na bazén nebo na moře, klimatizace, topení, samostatný telefon, satelitní TV, rádio a hudba. Ke společnému používání hotelových hostů je k dispozici restaurace, bar, dva plavecké bazény a dětský bazén s hřištěm, zahrada, kondiční posilovna, sauna a řada dalších služeb.

Bylo 16:35, když jsme procházeli ještě po naší pláži a na obloze jsme zahlédli přistávat nějaké dopravní letadlo. K hotelu jsme došli asi v 5 hod. a na recepci si potvrdili, že strejda ještě nedorazil. Čekali jsme až do 6:10 a pak jsme dostali od strejdy SMS, že nás zdraví z letiště. Před tím už mu Aža napsala dopis, který pro něj nechala u recepční. U ní jsme se dověděli, že přijede z letiště autobusem a že nemáme vyhlížet taxíka. Aža mu odpověděla pomocí SMS a sdělila, že jdeme na večeři do našeho hotelu.

 

Strýc a jeho spolucestující jsou v Larnace

 

Takže strýc dorazil a bylo by třeba se poněkud zmínit o jeho zájezdu. Oficiálním účelem cesty byla účast na koordinačním zasedání projektu, který probíhá již v rámci Evropské Unie. Anglický název setkání zní nejen pro laika zcela nesrozumitelně: "Humic Substances in Performance Assessment of Nuclear Waste Disposal: Actinides and Iodine Migration in Far-Fields (HUPA)". S určitou nepřesností bych mohl přiblížit tyto vědecké záměry jako poznávání, co se děje při kontaktu nukleárního odpadu s huminovými látkami, pokud by se kdesi na úložišti setkaly, nebo pokud by k němu záměrně došlo v čistícím procesu. Huminové látky vznikají v přírodě stále hnitím rostlinného materiálu. V encyklopedii Universum se můžeme poučit, že to  jsou amorfní tmavě zbarvené organické půdní koloidy s rozměry částic pod 2 μm a s obrovskou povrchovou plochou. Mají vysokou schopnost poutat a vázat vodu, ale s ní také různé těžké prvky. Aktinidy jsou starším označením aktinoidů, tj. prvků s atomovými čísly 89 až 103, které mají velmi podobné chemické chování. Nejznámější z nich je uran, ale celá další řada dalších v radioaktivní formě se vyskytuje ve vyhořelém jaderném palivu. Při zpracování tohoto odpadu se věnuje pozornost také radioaktivnímu jodu.

Projekt koordinuje německý Institut für Nucleare Entsorgung, Forschungszentrum Karlsruhe a podílejí se na něm pracoviště z Kypru, Anglie, Francie, Česka a Maďarska. Zasedání, konané ve dnech 26. a 27. 10. 2004, organizovala univerzita v Nicosii (Lefkosii), University of Cyprus, Department of Chemistry. Strýcův referát byl nazván: "Study of Eu(III)-HA Complexation Reactions by Means of Different Methods. Evaluation of Stability Constants as a Function of Loading". K tomu nám dodal poměrně podrobné vysvětlení, které si dovoluji pro ostatní případné čtenáře zkrátit do dvou vět:  Věnoval se stálosti komplexů europia a americia s huminovými kyselinami a použil k tomu čtyři různé metody, které sám vypracoval. Do svého referátu zahrnul i data získaná z Maďarska.

Když jsme v našem hotelu absolvovali večeři a byli na procházce před spaním, došla od strejdy další SMS, že už je 70 min. „doma“. Z toho jsme si vypočetli, že přijel na hotel asi v půl sedmé. Také nám přišla SMS od tetičky z Ústí s přáním, ať si užíváme sluníčka a papáníčka. Pak přišla informace od Ivana, aby nás nenapadlo si povídat českými mobily se strejdou. Bylo by to velmi drahé, protože by signál musel putovat mezi kyperskou a českou sítí. Jiného druhu byla SMS od Jiřího. V Hradci je prý zima a v noci byl docela „pěkný samec“; pokračuje v uklízení zahrádky. To všechno jsme absolvovali na sluncem prohřáté večerní pláži. Když jsme šli domů, tak mě „zlobily“ prsty u nohou … mám docela strach ze zítřejšího výletu.

 

Probuzení do dnu s celodenním výletem, startujeme

a jedeme kolem monastýru Stavrouni

 

V pátek 24. jsme se probudili už v šest hodin, vzbuzeni Ažinky budíkem. Aby řeč nestála, ptal jsem se jí, co to bylo za budík. Prý normální - na baterky. No, pro mě byl vždycky normální spíše ten na pero, který jsem celý život „normálně“ používal. Velmi brzy - již ve čtyřicátých létech - jsem však modernizoval v tomto ohledu svou staromládeneckou domácnost v Ústí nad Labem. Za využití tehdy již běžné techniky užívané v chemické výzkumné laboratoři jsem si vedle postele instaloval poměrně rozměrnou aparaturu, jejíž hlavní součástí byly spínací hodiny, na nichž jsem nastavil čas potřebného vstávání. Odtud jsem napájel radiopřijímač, ale také plotýnkový vařič, na němž byla konvice s vodou na kávu. Když jsem byl probuzen říznou hudbou, bublala již obvykle vedle voda na snídani. Dnes se nechávám také doma budit radiem, ale vše potřebné je již vestavěno v mé Toshibě, která dopraví hudbu křesťanské stanice Proglas k mé posteli v 5:15. Kromě toho jsem pojištěn i pro případ, kdyby nešel elektrický proud. Můj mobílek má také vestavěný budík a dosvědčí radiové buzení vzápětí pípáním, tj. v 5:16. Jo, časy se mění.

My jsme se však tohoto rána zabývali něčím jiným. Zjistili jsme totiž nečekanou věc, že nám v koupelně neteče voda a že bude obtížné splnit ty nejobyčejnější hygienické potřeby. Otazník visel nad ranním umytím a použitím toalety. V půl a pět minut se situace nezměnila a proto jsme šli dolů zjistit, jak to tam je s vodou. Bohudíky v přízemí záchody fungovaly a  kuchyně byla v běžném provozu. Zašel jsem do recepce, kde mou zprávu přijali a sdělili, že v sedm nastoupí do práce mechanik, který se postará. Při čekání na otevření jídelny jsme se dozvěděli od ostatních hostů, že všem ve vyšších poschodí voda neteče. Když jsme šli ze snídaně, spěchal proti nám mladý člověk v pracovním oděvu a oznamoval, že je vše v pořádku. Skutečně tomu tak bylo a sami jsme se přesvědčili, neboť kohoutky v koupelně po otevření zabublaly a vydaly nám tolik potřebnou vodu.

K odjezdu na výlet jsme měli být dole v osm hodin, ale tam jsme v tu dobu skoro nikoho nenašli. Za dalších 5-10 min. však už byla situace jiná. Očekávaný bus přijel a byl už skoro plný českých výletníků bydlících v Aja Napě a v Protarasu. My jsme přisedli na volná místa a s potěšením zjistili, že s námi pojede již známá průvodkyně Anna. Spolehlivě nás provázela po celém výletu a již od výjezdu začala se znalostí věci komentovat projíždějící trasu (149).

Upozornila nás asi 15 km od Larnaky na vrcholek s klášterem. Byl to monastýr Stavrouni a postavila ho prý sv. Helena, když se vracela ze svého pobytu v Palestině. Objevila tam zbytky Kristova kříže a později rozdávala malé kousky nalezené relikvie na posvátných křesťanských místech. Tak byl také vyznamenán jí postavený nový klášter a ten se darem může pochlubit i v současné době.

Ze svých pomocných cestovních materiálů mohu doplnit, že k návštěvě svaté Heleny -matky císaře Konstantina Velikého - na Kypru došlo kolem roku 327. Přivezla sebou z Jerusalema úlomek „svatého kříže“ a kříž lotra po pravici. Podle kyperské legendy skončilo jejím příjezdem období sucha a hladu, které tehdy trvalo 36 let. Na základě snu nechala svatá Helena vystavět klášter Stavrovuni (Stavrovouni) ja našla ještě Stavrouni název,ten máš taky v úvodu kapitolky,ale běžnější je asi Stavrovouni, v jehož kostele stále visí úlomek kříže zasazený do zlata. Monastýr se nachází v předhůří pohoří Troodos. Leží na vrcholu 689 m vysokého kopce, je přísně vedený a nemají tam přístup ženy i přes to, že ho kdysi založila právě žena. Protože hora byla určena pro úlomek z Kristova kříže, v českém významu se jedná o Křížovou horu (Stavrovouni). Jde o nejstarší klášter na Kypru, navíc postavený na místě bývalého chrámu bohyně Afrodity (římské Venuše). Aby se tu dnešní ženy necítily tolik ošizené, dali pro ně mniši postavit pod klášterem alespoň malou kapličku, od níž je nádherný panoramatický rozhled dolů do kraje. Mniši střídavě pobývají nahoře v monastýru, kde se věnují duchovním záležitostem, ale také pod horou v klášteře Agia Varvara, kde pracují na poli a živí se výrobou sýra, medu a rozinek. Žijí, jak přikazuje písmo – bohabojně a prostě - oproštěni od statků pozemských.

Pokračovali jsme kolem monastýru ve své cestě bez přerušení, protože jsme před sebou měli ještě plno dalších cílů. Naše nejbližší zastávka byla až v dalším velkém kyperském městě Limassolu, kde jsme zastavili dvakrát. Nejprve jsme na krátko přerušili jízdu na kraji města u hotelu Old Bridge, kde jsme přibrali ještě poslední české účastníky výletu.

 

Hlavní zastávka v Limassolu

 

Zajímavější bylo ovšem plánované zastavení v podniku Sodap, kde se vyrábějí vína a pálenky. Při průjezdu Limassolem nám Anna ukazovala ulici vedoucí ke katolickému kostelu. Poznamenala, že ve dvanáctém století přicházeli na Kypr katolické menšiny, které si postavily v řadě měst své kostely. Potom nám ukázala středověký hrad kdesi ve vedlejší ulici a v té, kterou jsme projížděli pravoslavný kostel a mešitu. Také nás upozornila na stromy lemující ulici nazývané prý u nás v pokojové velikosti fíkus benjamínek. S těmi jsme se ovšem už seznámili, nejen v miniaturním provedení u nás v Příbrami ale i v obří variantě před hotelem Karpasiána. Ještě cosi zmiňovala o vrostlých jehličnatých stromech a já zaslechl něco jako araukárie.

Ale to už nás v autobuse Anna připravovala na návštěvu vinařského závodu Sodap. Úvodem pravila, že je to akciová společnost pěstitelů, že je povinna odebírat hrozny od vlastních akcionářů a teprve pak od ostatních dodavatelů. Vzala na vědomí, že přicházíme z pivařské země a potěšila nás upozorněním, že kyperské pivo se vyrábí z českého sladu. Bližší pozornost ovšem věnovala vínu Commandaria, které nám představila jako vůbec nejstarší značkové víno na světě. Své pojmenování získalo podle rytířů sv.Jana z Jerusalema. Je to desertní červené víno, které se však vyrábí z bílých hroznů. Ty se nechají na vinici asi do poloviny vysušit – ne do té míry jako na hrozinky. Hrozny při tom zhnědnou, dostanou aromatickou chuť a tak se vyrobí z bílých hroznů červené víno. Závod Sodap sám ovšem Commandariu nevyrábí, protože je třeba na to hodně času a místa. Oficiálně ji mají povoleno vyrábět na svazích Troodosu a nechává se stárnout dlouhé roky. Má 15% alkoholu a naši krajané říkají, že se podobá tokajskému. Je v ní prý uplatněno kyperské slunko, které dává vyrobenému vínu typickou barvu a aroma. Celkem mají výrobu povolenou asi v šesti vesnicích na Kypru a ty ho prodávají podniku Sodap k plnění do lahví a k distribuci. Budeme mít možnost ho ochutnat s ostatními produkty nabízenými podnikem. Anna ještě dodává, že budeme ochutnávat také vyráběné brandy a nejlepší je Adonis. Výklad se končí a my zabočujeme autobusem do závodu.

                                          

Vystupujeme a telegraficky nám nyní sděluje něco o výrobě. Upozornila nás, že sezóna právě končí a sběr hroznů je u konce. Pak jsem zaslechl spolu s naší videokamerou: „Vidíte šnekové dopravníky, kde se to semele a jde to do betonových nádrží, probíhá tam předběžné kvašení a po 14 dnech to jde do dalších nádrží…“ Dosáhli jsme hlavního cíle naší návštěvy, Ažinka stále natáčí a komentuje: „Jsme v sále, kde probíhá ochutnávka. Je tu okrouhlý pult, na něm lahve s ochutnávaným pitím a také potřebné sklenky, Anna nalévá, ukazuje baculatou sklenici Commandaria, brandy Adonis, pálenku ze slupek hroznů - ta má 40%. Radí nám, tak si nalívejte a nečekejte na mne.“ Ažinka zabírá lahve, ale stačí mě filmovat, jak sedím u sudu a popíjím. Při tom k záznamu svěřuje i své poznámky: „…popíjíme muškát…, děsně sladký jako na Korsice…, tatí, toto je Commandaria typické červené vínečko z bílých hroznů!“ Já zvedám do kamery lahvinku, z níž si nalévám, vedle mne je prodejní pult.

Skoro všechno jsme okusili, ale Ažince zachutnal sladký muškát. Předmětem našeho zájmu byla také ostatní červená i bílá vína, ale také pálenka z vinných slupek. Naše průvodkyně Anna nejen zasvěceně o truňku přednášela (223), ale přímo pomáhala zaměstnankyni podniku nejen u bufetového pultu (221) ale i v prodejním koutě (228). Návštěvu Aža zakončila nejen řádným ochutnáním (224), ale i nákupem několika lahvinek.

 

Antické divadlo Kurion a křesťanský kostel s pěti kopulemi v Jeroskipu

 

Znovu nasedáme do autobusu a jedeme dále. Anna upozorňuje na zavlažování sadů přiváděním vody k jednotlivým stromům a hovoří cosi o nejekonomičtějším způsobu. Pak jsme se stavovali v Kurionu, v celosvětově známém archeologickém nalezišti, které je úžasné i vzhledem ke své poloze nad mořem. Četné nálezy dokládají osídlení této oblasti od mladší doby kamenné (neolitu) a v dobách následujících. Nejstarší sídliště vzniklo asi v 16. století před Kristem a osídlení pokračovalo, tak jak historie ostrovem procházela. Vystřídaly se tu mykénské vlivy, achajští přistěhovalci, Dórové, Asyřané, Peršané, Řekové a Římané. Kvetoucí město zničilo v roce 365 po Kristu zemětřesení. a  už se nikdy nepozvedlo ke svému někdejšímu významu a kráse.

V turistických průvodcích se popisuje větší počet objektů, které jsou hodné pozornosti. My však byli omezováni jako obvykle časem a proto nás paní Anna zavedla pouze do antického divadla. Bylo postaveno na konci 2.století před Kristem z mohutných vápencových kvádrů . Byly tam uváděny Euripidovy a Sofoklovy klasické tragedie a stejně tak i Aristofanovy komedie. V římském období bylo divadlo v 1.-2. století po Kristu přestavěno. Tehdy mohlo pojmout 3500 diváků podobně jako dnes. V současné době se využívá při letním Shakespearovském festivalu a také k dalším divadelním představením.

Vyjeli jsme na krátký kopec, kde je parkoviště. Před námi se objevila nově restaurovaná kolosální stavba (233). Bylo na co se dívat, ale přesto Ažince neunikl pohled na překrásné červené květy sklánějící se k ní kdesi na terásce (229). Vlastní hlediště vypadalo jako v půlkruhu postavené vysoké schody, ale to byla přece kamenná sedadla, k nimž se z několika úzkých schodišť shora přicházelo (230). Sedíme nyní v otevřeném přírodním hledišti a Anna popisuje stavbu. Ukazuje, že dole je okrouhlá kamenná plocha zvaná orchestra.

                          

Byla to sice jen taková rychlá zastávka, ale přesto jsem neodolal si tam vyzkoušet tak vychvalovanou akustiku antického tyátru. Byla to velmi zajímavá zkušenost, neboť zde bylo možno deklamovat normálním hlasem se stejným výsledkem jako dnes na otevřeném jevišti za použití účinných mikrofonů. Poučil jsem se ovšem, že je třeba přednášet přesně z určitého místa. Nenechal jsem si tuto příležitost ujít a jen trochu jsem zaváhal (232), ale pak krátký pohled na dcerunku mi dodal odvahu (231). Potom jako absolvent klasického gymnasia jsem si ve staré řečtině bez váhání zadeklamoval před publikem turistů: Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám! Ó xein angeilein Lakedaimoniois hoti thnési rémazi peithomenoi!

Když jsme se rozhlédli kolem divadla, uviděli jsme řadu rozpracovaných míst v terénu. Jedná se vlastně o staveniště a zřejmě tu na archeology i restaurátory čeká ještě hodně práce. Podstatná část pozůstatků Kuria pochází z období správy města Římany, kteří Kypr anektovali v roce 58 před Kristem. Kdybychom měli více času, hledali bychom v blízkosti divadla zbytky honosné vily jistého Eustolia, kromě jiného se zbytky mosaik. Také se tam zachoval i křesťanský symbol ryby. Ve větších vzdálenostech od divadla se nacházejí i pozůstatky chrámů pohanských i křesťanských.

My však pokračujeme v cestě. Jedeme dále ve směru na Pafos, necháváme kameru vyhlížet s námi z okna a nyní si můžeme oživovat, jak jsme uháněli po dálnici mezi bílými kopci. Nedaleko od hlavní zastávky celodenního výletu jsme vjeli do městečka Jeroskipos, což v řečtině znamená svatá zahrada. Ani jsme nemohli z časových důvodů zastavit, i když by k tomu byla řada důvodů. Jen ve středu osady jsme udělali autobusové kolečko, Anna na nás vychrlila řadu informací, které mou paměť příliš nezatížily, a já si připomenul jeden americký film z turistického cestování po Evropě pod ironickým názvem „Jestliže je  úterý, musíme být  v Belgii“. Něco jsem si přece zapamatoval: Uviděli jsme z okna kostel – dnes vím, že je zasvěcen svaté Paraskevi – s pěti kopulemi, což bylo Annou zdůrazněno jako něco velmi výjimečného. Když jsme vzápětí odjížděli, tak nám paní průvodkyně prozradila, že Jeroskipos je proslulý výrobou lokumu, cukroví připomínající želé. (lokum), na jehož výrobu se přišlo před 400 lety. Podotkla, - aby nám neukápla slzička, - že v Larnace je možno tuto tradiční kyperskou sladkost vyrobenou zde dostat levněji.

 

„Hrobky králů“ v Pafosu

 

Brzy jsme projížděli Pafosem a kamera, která vyhlížela z okna autobusu, nám ho nyní nejprve připomíná obchodní třídou amerického typu plné obchodů a reklam. Hlavním cílem našeho výletu však byl Pafos historický.

Nejprve jsme se zastavili v rozsáhlé oblasti nazývané Hrobky králů rozprostírající se nedaleko od pobřeží na okraji města. Tam jsme zastavili, vystoupili z autobusu a nedaleko od parkoviště nás přivítala velká kamenná deska na kamenné zídce s representativním nápisem: Welcome to the tombs of the kings – a world heritage site (165). Nízkou stavbou, vrátnicí, jsme vstoupili do rozsáhlého ohrazeného areálu (150). Průvodkyně Anna nás informovala, že tam nejsou pochováni žádní králové, ale bohatí pafští občané. Název se spíše odvozoval, od velikosti hrobek, které bývají srovnávány s vykopávkami v Pompejích nebo v Alexandrii. Tyto památky pocházejí již ze 3.století před Kristem, ale byly používány i křesťany. Kráčeli jsme po přírodních cestách kolem stromové vegetace, mírně zvlněnou rovinou při břehu moře, z níž vyčnívaly zbytky nízkých rozvalin. Kolem nás byl kamenitý terén pokrytý většinou zaschlou travnatou vegetací, občas vystřídanou zelenými keři. Ve značných vzájemných vzdálenostech bylo možno rozeznávat rozměrné objekty zachovaných vykopávek. Byly to půdorysně veliké stavby naznačující hrobky, které si mohli zřejmě dovolit jen ti nejbohatší (151 a 152). V mé turistické literatuře se uvádí, že Hrobky králů to jsou jednotlivé skupiny hrobů. Jejich středem je malý otevřený dvůr, přístupný po schodech a lemovaný sloupy, za nimiž byly vytesány vlastní pohřební komory. Značně rozsáhlé jednotlivé pohřebiště vytváří labyrint, který se v době prvních křesťanů využíval jako katakomby.

                                                          

Anna nás zavedla dolů do snad nejzachovalejšího objektu. Nejdříve jsem pozoroval naší skupinu svrchu v otevřeném pravoúhlém prostoru, který byl jen po obvodu zakryt  stropem neseným asi čtyřmetrovými kamennými jednoduchými sloupy (153). Pak jsem byl  s Ažou a naší skupinou dole (154) a naslouchali jsme jedním uchem výklad. Anna znovu připomínala, že se jedná o hroby velmi bohatých lidí, při čemž jedna hrobka - vlastně skupina hrobů - byla pro jednu rodinu. Bylo to za doby Ptolemaiovců a jejich vládcové byli pochováváni v Egyptě. My jsme se však spíše věnovali vlastní obrazové dokumentaci. Aža zabírala kamerou do ústředního prostoru hrobky svrchu a také dole kolem naší skupiny. Dole si všímala otvorů, jimiž rodinná hrobka pokračovala z předsálí k jednotlivým hrobům. Já s foťákem jsem sledoval svou kameramanku a její počínání (155-157).

Když jsme pokračovali v prohlídce, měl jsem možnost svrchu nahlédnout do dalších podzemních hrobkových prostorů poněkud méně zrestaurovaných (158). Odborní zájemci by jistě obdivovali celou řadu vykopávek, my jsme neměli dost předběžných znalostí místa a ani času, takže jsme se spokojili s rozhlédnutím se kolem (159) a s pouhými dvěma povrchními pohledy na další nepřehlédnutelné objekty (160, 161). Pak jsme se vraceli po upravené široké cestě roubené svěžejší stromovou zelení ke vchodu (164).

 

Pafoský archeologický park

 

První navštívené místo, tj. hrobky králů, se nacházelo vlastně za městem a odtud jsme jeli dále autobusem novější zástavbou k současnému městskému přístavu. Tam jsme zaparkovali a šli na prohlídku do tzv. archeologického parku.

Hlavní pozornost se obecně v Pafosu věnuje mozaikám, díky jimž se město ocitlo na seznamu světového kulturního dědictví pod patronací UNESCO. Pocházejí z doby, kdy byl Pafos kyperskou metropolí a sídlem římského prokonzula (58 př.Kr. – 395 po Kr.). Jedním ze zdejších římských místodržících byl i proslulý řečník Cicero, u něhož si dovolím jako bývalý gymnasiální student krátce zastavit. Dlouho už si nepamatuji, co mi vkládali do paměti latináři a proto si musím vypomoci s encyklopedií Universum. Marcus Tullius Cicero byl  státník, (* v roce 106 př.Kr.) a je považován za největšího římského řečníka a zachovala se od něj spousta politických a soudních řečí, rétorická a filosofická pojednání. Ve své mnohostranné veřejné činnosti odhalil např. Catilinovo spiknutí a zřejmě si ani nepředstavil, že ještě ve 20. století se budou muset klasičtí gymnasisté učit začátek jeho slavné řeči nazpaměť. A tak i na začátku 21.století mi při jeho zmínce vztahující se k našemu cestování stále zní v hlavě začátek jeho slavné řeči proti Catilinovi: Quousque tandem Catilina abutere patientia nostra… - Jak dlouho budeš ještě Catilino zneužívat naší trpělivost…

Je třeba se však vrátit k naší návštěvě archeologického parku vyznačujícího se  významnými mosaikami. Do tohoto areálu jsme vstoupili moderní administrativní stavbou (166) a odtud po vyřízení skupinového vstupu jsme pokračovali po širokém schodišti (167) do hlavního cíle návštěvy, jímž byla Dionýsova vila. Chtěl bych připomenout, že Dionýsos, nazývaný také Bakchos, je řecký bůh plodnosti, vína a sadaření. V Dionýsiových slavnostech  má své kořeny řecké drama. Bacchus je také římský bůh vína, který se ztotožňuje s řeckým Dionýsem. Pafoská Dionýsova vila z venku působila nezajímavě a spíše připomínala nějaký moderní přízemní provozní pavilon (168). Venkovní pohled však nedává tušit, jaké poklady jsou zde soustředěny. V literatuře se uvádí, že vila pochází ze 3.století a mívala přes 40 pokojů rozmístěných okolo centrálního atria. Dnes se ani neví, komu rozlehlé sídlo o ploše více než 2000 m2 patřilo. Uvnitř se ukázalo, že jde o starobylý objekt s velkým počtem unikátních mosaik, pokrývajících téměř čtvrtinu z celkové plochy. Zastřešení chrání před zhoubným účinkem povětrnosti. Po zvýšených dřevěných galeriích a spojovacích můstkách se chodí kolem antických mosaikových podlah nevyčíslitelné ceny (176). Mezi nejkrásnější mosaiky patří čtyři roční období s portrétem Matky Země, personifikace Času, výjev z báje o Pyramovi a jeho milence Thisbě a také několik zobrazení boha Dionýsa s rozvernou družinou.

                    

Jistě byly zachovalé památky popsány ve vědecké i populární literatuře na mnoha místech a jen poměrně stručný výklad by potřeboval hodiny času, my jsme však jen zírali a snažili se vystavené hodnoty podle svých možností alespoň z části pochopit. Anna se pokoušela seč mohla nás protáhnout kolem nejvýznamnějších objektů v soutěži s řadou svých kolegů provádějících jiné skupiny a telegraficky nás seznámit s hlavními exponáty. Osobně mě upoutala zvláště dlouhatá mosaika, která se mi vešla až do čtyřech dílčích záběrů (172-175). Na ní jsem se mohl pokoušet vyluštit řadu jmen a konfrontovat je s těmi, s nimiž jsem se na gymnasiu setkal. Kromě Dionýsa tu byl např. Pýramos a Thisbé, jejichž příběh jsme překládali z originální literatury. Bylo to milenecký pár z Babylonu, který se tajně scházel, k jednomu setkání přišla Thisbé příliš brzy a byla zahnána lvicí. Pýramos o něco později nalezl její roztrhaný závoj a v domnění, že byla roztrhána lvicí, se zabil. Když se Thisbé zdráva vrátila, usmrtila se rovněž. Jejich příběh byl v náznaku znázorněn na mosaice, zatímco o tragické události bájného letce Ikara se podle mě nic nenaznačovalo.

 K doplnění návštěvy Dionýsova domu nyní přispívají záběry videokamery i její akustický záznam. Je zde zaznamenán nejen vnější vzhled této úžasné památky, náš příchod spolu s četnými návštěvníky, ale hlavně jak uvnitř chodíme po dřevěných galerkách nad velkými mosaikami na zemi. Slyšíme komentář Anny, že Hitler prý tyto prostory používal v době 2. svět.války. Neupozorňovala tolik na lemování mozaiky, která připomíná hákové kříže, ale nemá s tím prý nic společného. Při restauracích a vykopávkách byl zjištěn stav této památky v době, když na Kypru vládli Ptolemaiovci z Egypta. Na záběrech jednotlivých zobrazení na mosaikách jsou různé výjevy z mytologie a znázornění divokých zvířat. Výklad Anny v hlučném prostředí přeplněném návštěvníky však není příliš srozumitelný. Připomínám si, že se také srovnávají mosaiky z různých dob, některé sem byly přeneseny záměrně z jiného naleziště.

                                                                                      

Celý park byl ovšem rozsáhlý a protože jsme neměli dostatek času uvidět všechno, tak nám bylo doporučeno se po prohlídce Dionýsova domu rozejít za individuální volbou. Podle doporučení Anny jsme měli samostatně navštívit zvláště vilu Aionovu a  Théseovu. Procházeli jsme kolem bezpočtu antických pozůstatků v různém stadiu obnovy (178-180). Obří stan chránil zachovalou mosaiku (181-183) a s kamerou jsme mohli zaznamenat, že pod plachtou je velká krásná mosaika, na ní různá zvířata a postava s drnkacím hudebním nástrojem, starobylou lyrou. V okolí byla v odkrytém stavu řada vykopávek (184) a pozůstatků antické zástavby včetně zachovalého sloupoví (188). Opodál byly další velké mosaiky patřící jistě k mimořádným stavbám (185 a 186), ty však byly zcela otevřeny a vystaveny slunci i dešti. Rozhodující nebyla zřejmě menší hodnota, spíše omezené finanční možnosti památkářů (189). Tato díla neušla samozřejmě ani pozornosti naší videokamery.

Dobře zachovalou mozaiku jsme si mohli prohlédnout v tzv. Théseově vile. Kdysi to byl údajně palác s více než stovkou pokojů, který byl prý asi sídlem římského místodržícího. Těžko tu bylo možno přehlédnout velkou kulatou mosaiku, na níž je uprostřed obraz k báji o udatném Théseovi, který se vypravil na Krétu zabít obludného Minótaura žijícího v obrovském Labyrintu. Tam se do něho zamilovala princezna Ariadna a ukázala mu, jak vyjít z Labyrintu ven (190 a 191).

                           

Při naší naučné procházce jsme se dostali až k rozsahem menší Aionově vile, taktéž z římského období (197). Zde byla poměrně zachovalá okolní zeď (193) a bylo tam možno ze zvýšeného chodníčku prohlížet slavnou podlažní mosaiku „Apollo a Marsyás“. Vystupuje tu řecký a od Římanů přejatý bůh Apollón, syn Dia, jak soutěží se satyrem Marsyásem ve hře na hudební nástroje. Marsyás nalezl flétnu, kterou vytvořila Athéna a vyzval Apollóna, hrajícího na drnkací hudební nástroj kitharis, k soutěži ve hře. Marsyás v ní podlehl a vítěz mu za trest nechal zaživa stáhnout z těla kůži (195 a 196).

Když jsme opustili Aionovu vilu, na chvilku  jsme se posadili na lavičku, ale to už bylo třeba s prohlídkou končit a odebrat k hledání našeho autobusu kdesi na poněkud vzdáleném parkovišti. Před vchodem jsem pořídil ještě Aže „snímeček“ na památku (199) a ona s kamerou zvěčnila jak vycházíme z reprezentační vstupní budovy a jdeme po rozsáhlém náměstí u přístavu hledat bus na parkovišti. Brzy se nám to podařilo a mohli jsme znovu usednout v našem dopravním prostředku.

 

Místo zrození Afrodité - Venuše z mořské pěny

 

Potom jsme opustili Pafos, abychom navštívili romantické místo na břehu moře, kde se prý poprvé objevila bájná Afrodité, v římském podání Venuše. A už jedeme po vyvýšené dálnici a vpravo shlíží naše kamera na moře. Paní Anna nám do skrytého mikrofonu videokamery vyprávěla dvě verze mytologické báje, které se k tomu váží a jak k tomu všemu došlo. Obě byly jistě zajímavé, ale já jsem je příliš nevnímal, neboť jsem dosud žil v právě zažitých antických reáliích. Svá opomenutí jsem dohonil až teď při sepisování.

Afrodité, řecká bohyně lásky, krásy a plodnosti byla označována prostě za dceru Diovu a podle romantické verze vystoupila z mořské pěny. Podle toho je spojováno její objevení s Kyprem a ten v turistické literatuře označován za „Afroditin ostrov“. Naši současní odborníci věnující se dávné mytologii upozorňují, že bohyně Afrodité byla uctívána již dříve v Orientu, i když existovala pod jinými jmény, jako Astartes nebo Ištar u maloasijských civilizací.Tam však byla patronkou nejen lásky jako u Řeků, ale i války. První uctívání Afrodité se nicméně nevztahuje jednoznačně na Kypr, ale v jiných pramenech se uvádí i jiná místa.

Významný Afroditin chrám byl také na ostrově Kythéra (novořecky Kithira). Je to nejjižnější z řeckých Jónských ostrovů mezi Peloponnésem a Krétou, který byl v polovině 3. tisíciletí před Kristem navštěvován Féničany jako Purpurový ostrov kvůli bohatému výskytu purpurových plžů v jejích vodách. Féničané tam přinesli svůj kult bohyně Astarté, která tu pak byla Řeky uctívána jako Afrodité Kythéreia, podle encyklopedie Universum v nejstarší Afroditině svatyni v Řecku.

To už nás Anna připravovala na zastavení autobusu. Bylo by nebezpečné přímo přejít silnici k moři a proto bude třeba dálnici podejít. Brzy náš řidič Androš sjel ze svého levého pruhu dálnice, zaparkoval nedaleko jakési kafetérie při vnitrozemské straně vozovky a Anna oznámila, že se zdržíme přesně hodinu. Nezdržovali jsme se v nabízeném občerstvení a v televisním šotu se ozývá Aža, jak s kamerou v akci komentuje: „Jdeme k moři, kde se z mořské pěny vynořila Venuše…, jdeme podchodem…,  tati, uhu, to jsou katakomby…, jdeme takovým tunelem.“ Následují záběry z kamenitého pobřeží, na něm i velké balvany a skály, na břehu i v moři. Kamera nám ukazuje zkamenělá postava vynořující se Venuše. Je tu čirá voda, lidé se koupají, mírné vlny se čeří o obláskový břeh.

                              

Sám jsem se věnoval fotografické dokumentaci a na záběrech se nyní ukazuje, jak jsme tunýlkem prošli k moři a jak se objevilo kamenité pobřeží s velkými skálami pokračujícími i do moře. Používal jsem poněkud schůdné cestičky mezi velkými valouny a oblázky o rozdílné velikosti, abych představil digifoťákem obklopující nás; romantické prostředí (200-202). Pobřeží je tu příkré, z moře nedaleko břehu trčí několik skalisek. Bohyně se prý zrodila u jednoho z nich, ten se však kupodivu nejmenuje Afroditin, ale Romiův kámen (Petra tou Romiou). Z hlediska dnešního turisty si Afrodita zvolila perfektní místo, vhodné jak k fotografování, tak i k vykoupání na maličké oblázkové pláži.

Aža když kamerou zdokumentovala velký kámen v moři, kterému – jak zaslechla - se připisuje podoba Afrodité vynořující se z pěny, také se tam s řadou dalších návštěvníků vykoupala. Později mi vyprávěla, že měla k dispozici menší pláž s velkými oblázky, kde dno pokryté velkými kameny prudce klesalo dolů a bylo třeba ihned plavat; prostě to nebylo zdaleka ideální koupání pro staříka s mou výkonností. Ažinka si naopak libovala, že voda byla nesmírně čistá, průzračná a bylo prý to velice příjemné vykoupáníčko. Já jsem ji v této aktivitě zvěčnil, nakonec i se skalnatým ostrůvkem připomínajícím podobu Afrodité (203-205). Dcerunka dokonce zapózovala objevování se z mořských hlubin, i když - bohudíky -kolem ní pěnící voda neřádila.

Já jsem se zatím pustil do hledání hezkého kamínku, kterým bych doma obohatil řeckou sbírku. Na paměti jsem měl doporučení naší průvodkyně Anny, která nás v autobuse nabádala najít oblázek ve formě srdíčka. Zmizel jsem kdesi za mimořádně velkým skalním útvarem těsně na břehu. Na něm byla velká tabule se zřetelným varovným nápisem PETRA TOU ROMIOU – CLIMBING IS PROHIBITED (206). Nicméně jsem zahlédl dva mladíky, z nichž jeden ve zcela nesportovním obleku právě dosahoval vrcholu a druhý zdola na něho něco hulákal „paruski“. Za chvilku mě dostihla dcerunka s kamerou a také se pustila do soutěžení v hledání kamínků (207 a 208).

 

 

Návrat domů a první kyperské setkání se strýcem

 

Užili jsme si tam neopakovatelnou hodinku připomínající znovu nejstarší mýty spojené s Kyprem, ale pak jsme se už vraceli po dálnici domů. Jedeme dále, část výpravy vystupuje v Limassolu a my dojíždíme kolem Larnaky k naší Karpasiáně. Přijeli jsme kolem půl šestý a měli jsme hodinku tak akorát na sprchu a na kafe.

Potom jsme měli „kyperskou“ večeři s nabídkou různého masa (210). Já jsem si dal jako hlavní chod skopové, ale kromě kousku vepřového také nějaké kuličky s rýží, zatímco Aža dala vepřovému přednost. Přiložili jsme si samozřejmě na talíř směs z různé nabídky salátů, také s olivami (212). Pak přišla řada na typické zákusky. Dcerunka měla tři druhy baklavy, z nichž jedna byla plněná oříšky, druhá jakýmsi pudingem, a třetí podle ní rýžovými nudlemi. Já ji pochopitelně nemohl nenásledovat a nepřiložit kromě toho na talíř i svůj oblíbený rosolek (213). Bylo to výborné a večer jsme se rozhodli zakončit nutně potřebnou procházkou k našemu oblíbenému palmovému hotelu. Aža udělala dvě fotky v nočním osvětlení (215 a 216) a vrátili jsme se na pokoj. Prožili jsme velký den našeho pobytu a zajímalo mě, čemu věnoval první celý den svého pobytu na Kypru bráška. Teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že před odjezdem do Nikosie, t.j. ve dnech 24. - 25. 10. si prohlédli Larnaku.

Nicméně k našemu setkání došlo ještě tento večer v pátek, neboť po příchodu z procházky se znenadání ozval strejda z naší recepce. Seběhl jsem dolů s bráškou se pozdravil a ten mě vybídnul, abych s ním oběhnul hotel směrem k moři. Pak jsem zjistil, že s ním všichni přišli špacírem od Henipy. Pozdravili jsme se na promenádní cestičce a chvilku si povídali. Domluvili jsme se předběžně na zítra a bráška slíbil, že dá ještě vědět.

Pak už bylo půl deváté a my jsme se s Ažou na pokoji shodli, že tento den už toho bylo dost.

 

 ~

 

zpět  obsah  další