zpět obsah další
Denní procházka po Larnace
Kostel svatého Lazara (31) - Cestou starým městem (32) - Larnacká pevnost (33) - K arménskému kostelu a okruhem zpět k autobusu (34) - Poklidné dovolenkové odpoledne a mimořádný večer (35)
~
Probudili jsme se do úterý 21. ze spánku, který v mém případě bylo možno klasifikovat jako „dobrý“. S ohledem na plánovaný výlet do Larnaky ve vlastní režii jsme chtěli jít už v sedm na snídani, ale jak Aža do diktafonku konstatovala, dostali jsme se teprve v sedm z postele a na snídani jsme přišli až ve tři čtvrtě na osm nebo v osm. A jak její záznam pokračoval, posnídali jsme normálně kypersky. To pro mě znamenalo cereálie se spoustou ovocného jogurtu, zalité karobovým sirupem a netučným mlíčkem. Ažinka zahájila opečenými toasty, k nimž si vzala místní tvarohový sýr, eidam a vařené vajíčko. Pokračovala dalšími dvěma toasty s meruňkovým džemem, jogurtem s medem, zeleným melounem, kávičkou, džusem - a to prý bylo všecko. Já jsem si po svých snídaňových cereáliích dal „normální oběd“, který jsem si zkomponoval z pár kousků šunky, z teplých fazolek, z jednoho vařeného vajíčka, ze všech druhů nabízených sýrů a z krajíčku oloupaného pomeranče; nevzal jsem si racionálně žádný chleba, abych se nepřejídal. Během snídaně jsme pili džus, oba tak po dvou sklenicích a já zakončil kávou a biskupským chlebíčkem, na nějž jsem si dal třešňový džem, aby mu nebylo smutno.
Kostel svatého Lazara
Po obvykle časově náročném ranním hodování jsme ani moc před startem otálet nemohli. Na náš krátký výlet do vnitřního města jsme vyjeli asi v 9:40 hod. Stačilo vyjít před hotel na obchodní ulici (72) a s důvěrou se postavit na neoznačené zastávce na zcela opačné straně vozovky, než by tomu bylo při pravostranném provozu. Asi by ještě nějakou dobu trvalo, než bychom si zvykli na způsob kopírující zřejmě anglické zvyklosti (73). Získali jsme pak především jinou zkušenost s cestováním místním dopravním prostředkem. Objevil se žlutý městský autobus a zastavil u nás. Po nastoupení do autobusu se nic neplatilo, až na příští stanici se tam přihrnul veselý mladý průvodčí, aby vybral jízdné. Zůstali jsme na místě stát, než výběrčí prošel celým busem, vybral s různými poznámkami od každého po 60 centech a znovu vesele opustil své pracoviště, aby čekal na příští spoj. My jsme pak jeli bez vyrušování až na známou nám „konečnou“ na palmové promenádě (74). Tu jsme v sobotu poznali osvětlenou v noční náladě, ale nyní ji bylo třeba znovu obdivovat v denní sluneční záři. Nazývá se oficielně Promenáda Finikudes (Phinikoudes), neboť řecky je palma finix. Je to palmová alej podél ulice Athens Street.
Ažinka jako pohotová filmařka zahájila improvizovaným hovorem se mnou a já musel chtě nechtě zahájit bez přípravy naši vycházku: „… musím vám říci, že jsme právě v Larnace, na velké pobřežní promenádě a chystáme se navštívit některá pamětihodná místa např. nějakou pevnost starobylou, kostel sv.Lazara, což je tu nesmírně vážená památka, no a pak to vezmeme k arménskému kostelu, o kterém se tu hovoří jako o jednom ze dvou městských katolických kostelů…“. Mimochodem, poslední cíl se mi zdál v řeckém prostředí dosti výjimečnou příležitostí, neboť jsem dosud při našich dvou předešlých pobytech na Krétě a na Korfu žádný katolický kostel neuviděl.
Vystoupili jsme nedaleko bysty, o níž nám při večerním výletu v sobotu průvodkyně Anna vyprávěla. Nejdříve jsem si vyfotil nápis na podstavci, abych měl někdy později doma co luštit (75). Potom došlo i na celý pomník, u něhož mě dcerunka zvěčnila (76). Procházkou jsme pak dále pokračovali již nám známou cestou ke kostelu, prošli jsme asi celou jižní polovinou palmové promenády, která byla od jednoho konce ke druhému asi 700 m dlouhá. Pokračovali jsme ca 200 m nízkou městskou zástavbou s obchůdky ke kostelu sv.Lazara.
Bylo otevřeno a příjemné ovšem bylo, že se neplatilo žádné vstupné. Nezaváhali jsme a pustili se uvnitř s foťákem i kamerou do obrazové dokumentace. Reprezentativní je jistě pohled kostelní lodí ze zadní části k oltářnímu prostoru (77). V interiéru totiž vyniká velký silně zlacený ikonostas. Já se při prohlídce hlavně zajímal o madonu, kterou údajně maloval svatý Lukáš nebo jeho žáci, totiž někdo, kdo P.Marii viděl a dokonce sám osobně poznal. Bylo třeba především rozhodnout, zda tato úžasná památka patří k výzdobě kostela sv.Lazara. Obraz jsem sám najít nemohl a proto jsem se obrátil o pomoc. V kostele se pohyboval jakýsi mladý klerik v tmavohnědém hábitu a zřejmě tu vykonával službu. Šel jsem za ním až do pro běžné návštěvníky uzavřeného prostoru před ikonostas, kde něco vysvětloval dvěma turistům, pravděpodobně se podrobně zajímajícím o svatyni. Obrátil jsem se na něho se svým dotazem, ale on mi především doporučil opustit zakázaný prostor, kam jsem bezděčně vkročil. Potom mi stručně odpověděl, že obraz který hledám v kostele není. Nachází prý se kdesi v klášteře Kykko, který je prý asi 3 hodiny jízdy autem vzdálen od Larnaky. Potom pokračoval ve své službě zvláště upozorňováním návštěvníků na chyby v jejich ustrojení. Moje kalhoty pod kolena mu zřejmě tolik nevadily, zatímco lidi, kteří je měli kratší, tak z kostela vykazoval. Ženám naznačoval, že by neměly mít nic na hlavě.
Ažinka sešla s kamerou dolů do hrobky a v jejích záběrech je naznačena přístupová cesta a potom otevřené kamenné hroby. Já jsem ji později následoval a věnoval se focení stejných objektů, zvláště otevřených hrobek, z nichž jedna možná v dávné minulosti skrývala ostatky sv.Lazara. Mohl jsem vyfotit jen prázdné a otevřené kamenné hroby (78). Jak jsem se již před tím dozvěděl, larnacký biskup Lazar tam byl sice určitou dobu pohřben, ale pak byl odvezen do Istanbulu a později někam do Marseille. Nicméně v Larnace je stále uctíván jako místní patron a každého posledního dubna se koná obrovský průvod přes celé město. Při vstupu k hrobkám jsem si vyfotil ikonu sv.Lazara umístěnou na zvýšené zídce. Úcta, které se v Larnace těší, se tam projevovala dečkami i čerstvou kyticí (79).
V kostele je velký obraz znázorňující scénu vzkříšení Lazara a ukazující, jak ho Kristus vyvádí z hrobu, kde se už jeho tělo začalo rozkládat. Na obraze se tato skutečnost naznačuje tím, že v okolní skupině je člověk, který si drží nos a tak dává najevo, že Lazarovo tělo je v rozkladu. Tento zajímavý obraz zaznamenala Ažinka kamerou, ale v naší fotodokumentaci se bohužel nenachází. Pravděpodobným důvodem bylo, že fotografování v kostele se rádo nevidělo. Přesto jsme se pokoušeli zákaz přestupovat a v nestřeženém okamžiku udělat pár záběrů. Já jsem např. nechal volně viset aparát na krku a bez zaměřování zmáčknul spoušť. Tak jsem se pokusil o záběr ze středu kostela a také v levé postranní části. Výsledky odpovídají zvoleným podmínkám (80 a 81). Při odchodu jsem risknul přiložení k oku a tak jsem ulovil Mariánskou ikonu zarámovanou na čelném místě ve zlatém oltáři (82). V Ažinky videových záběrech uvízl tác s pískem a v něm zapíchnuté tenké svíčky obětní, na jiném místě mariánská ikona a vedle zobrazení sv. Jiří ve známém motivu, jak na koni zápasí se saní.
Cestou starým městem
Venku mimo vlastní kostel jsme fotili jeho nejbližší okolí. Došli jsme jakousi jednoduchou parkovou úpravou až k nízké široké brance, za níž začínala boční ulice s moderní řeckou maloměstskou jednopatrovou zástavbou v bílém se světle modrými okenicemi a dveřmi. Několik televizních antén na rovné střeše zřetelně zakončilo oblast kostelního okolí. Po levé straně téhož záběru, za keřovitou vegetací kontrastovaly ještě žlutohnědé arkády a lomená červená střecha starších budov (83). Obrátil jsem se zpět ke kostelu a Aža, která šla za mnou (84), zaměřila stejným směrem kameru (85). Vrátili jsme se ke kostelu, na jehož druhé straně pokračovala starší výstavba, kde za sloupovím na krytém chodníku se modlil mladý muž v tmavě hnědém hábitu, ale u vedlejšího stolu debatovali dva starší mužští - bezesporu také patřící k církevním kruhům - mezi sebou a ne s Bohem (86).
Pak jsme pokračovali směrem k městské pevnosti, která je nedaleko od kostela sv.Lazara. Odcházíme od slavného chrámu kolem starých nízkých staveb, z nichž vyniká mešita s opravovaným minaretem obklopeným lešením. Po cestě jsme míjeli otevřené obchůdky nabízející různé zboží, hlavně to, kde se dal předpokládat zájem u sezónních návštěvníků. Nápadné byly vyvěšené modré osušky potištěné velkými obrázkovými mapami Kypru (87), jedna z nich byla označená jako historická a v přehledu se na ní uváděly jednotlivé etapy v dějinách ostrova (88). Aby se však přilákala i mladší generace, hned vedle byly další osušky s moderními motivy, např. s krásnou dívenkou nebo s chlapečkem prohánějícím příšerku (89). V době naší návštěvy však nikdo neprojevoval zájem a proto u vedlejšího stolku klidně seděli dva starší zřejmě prodavači a věnovali se jakési stolní hře (90). Ažinka mě kamerou zabírala, jak stojím a fotím obchůdek s osuškami a v detailu ukázala osušku s mapou Kypru, prodavači věnující se soustředěně hře se však naší aktivitou vyrušit nedali.
Přes ulici od zmiňovaného krámku se vypínala kamenná stavba jakési starobylé veřejné budovy za kovovou hradbou, pyšnící se ve zvýšeném poschodí - přístupném širším bočním schodištěm – pěti vysokými arkádami (91). V kamerovém záběru se u kamenné budovy ukazuje krátké podloubí a na něm keř popínavý s bílými květy. Nenašel jsem žádné bližší údaje k této stavbě, ale v žádném případě již nebyla daleko od mešity Džámí Kebir a možná k ní i patřila.
Larnacká pevnost
Nedaleko již byla stará Turecká pevnost postavená 1625 na obranu města, která později sloužila jako vězení. V dnešní době je údajně používána jako muzeum s exponáty z Kitia a z dervišských klášterů. Pevnost jsme si důkladně prohlédli. Ze vstupenky jsme se dověděli, že oficiální název je Larnace Fort a že patří pod Republic of Cyprus, Department of Antiquities. Ažinka zaplatila 75 centů za každého, ale já jsem se znovu snažil získat informace o mariánském obrazu, po němž pátrám. I podle pana pokladníka by měla být v klášteře Kykko, který leží v pohoří Troodos. Informaci mi dokonce ochotně napsal na zadní stranu vstupenky. Připomněl jsem si, že Troodos je většinou zalesněné pohoří zabírající asi třetinu celkové rozlohy Kypru. Nejvyšším vrcholem je 1952 m vysoký Olymp (Olympos). Bližším seznamováním s kyperským zeměpisem jsem zjistil, že Troodos se nazývá také obec v nejvyšší oblasti pohoří. Klášter Kykkos je pak na mapě zaznamenán až v severozápadním okraji pohoří. Od Larnaky byl Kykko směrem západo-západo-severním vzdálen vzdušnou čarou asi 80 km, ale po silnici horským terénem se jen do středu oblasti Troodos uvádělo 123 km. To bylo ve shodě s údajem klerika u sv.Lazara, že je klášter vzdálen asi 3 hodiny jízdy od Larnaky. Z toho jednoznačně vyplynulo, že cestu za ikonou bude třeba vykonat až virtuálně po návratu domů s pomocí internetu.
Ažinka zatím videem zachytila v pohledu z klenuté chodby do zahradního prostoru entrée navštíveného objektu. Šli jsme malým nádvořím, kde jsem zvěčnil Ažu jako vojevůdkyni u starých dělových hlavní (92).
Pak jsme vystoupili několik metrů po schodech na horní plošinu stavby. Dcerunka s kamerou u kamenné zdi, za níž byl pohled přímo na širé moře (93), zamířila objektiv na druhou stranu, aby nám představila horní pevnostní plošinu a také opravovaný minaret v blízké městské části (94). Záběry provázela poznámkami: „…to už jsme nahoře na hradbách, …zase vidíme věžičku mešity, …tady je výhled na moře a na promenádu“. Chodili jsme po hradbách (95 a 96), kde byl krásný rozhled na moře a na druhou stranu pohled do vnitřní části musea a dále na město Larnaku (97/382). Fotografickou dokumentaci provází Aža dalšími videovými záběry, pohledem na pláž u promenády, i pohledem na dolní část pevnosti, tj. na jakýsi dvůr se zahradní úpravou. Pokračuje komentující poznámkou: „…byli jsme nahoře na pevnosti, na ochozu a půjdeme dolů.“ Při tom mě zabírá, jak procházím věžovým průchodem a pokračuji dále po ochozu ke schodům; dokumentaci horní plošiny uzavírá pohledem dolů do staré ulice a také k obchůdku s osuškami. Mé fotografické záběry ještě ukazují, jak se Ažinka usadila na obranném kanónu (98) a spolu jsme se dívali od bývalé střílny na reprezentativní pobřežní palmovou promenádu (99).
Vrátili jsme se dolů na nádvoříčko a usadili se na lavičku (100) k malému občerstvení. Pak jsme si prohlédli, co se návštěvníkům nabízí především v přízemních prostorách. Jsou to jednak historické výklenky připomínající dobu používání pevnosti a také dva novější kanóny z poslední světové války. Do kamery Ažinka poznamenává: „…tady ty děla jsou německý z dvacátého století“ a připojuje vedle umístěnou starou kamennou kašničku s vyvedeným vodovodem.
Potom jsme vystoupili po krátkém schodišti a prohlédli si tři horní místnosti musea. Exponáty visely většinou po stěnách. Chtěl jsem fotit, ale Aža mě důtklivě upozorňovala na vyvěšený výslovný zákaz. Kamera ukazuje, kudy se vychází z prvního poschodí po vnějších schodech a dívá se dolů do malého zahradního prostoru. Jsou tam dvě vysoké palmy a nějaký vzrostlý strom. Tak jsme si ještě sedli na nádvoří, vypili pitíčko, zašli zadarmo na běžně kypersky čistou toaletu a vydali se na další prohlídku Larnaky.
K arménskému kostelu a okruhem zpět k autobusu
Jsme zpět ve městě a dalším naším cílem bylo hledat arménský kostel, který nám byl doporučen jako jedna z místních katolických svatyní. Podle městského plánku jsme procházeli vedlejší ulicí, kde se podnikalo pro naše poměry poněkud neobvykle. Na obrázku jsem zachytl pracoviště jistého řemeslníka, které mi trochu připomínalo garáž otevřenou na chodník. Kolemjdoucím se otevíral bezprostřední pohled do truhlářské dílny, kde se na pořádek úzkostlivě nedbalo. Páté přes deváté tam byly nové výrobky i opravované kusy nábytku, nářadí pro rukodělnou práci a mezi tím i pracovní stůl pro jistě i v Larnace nutné ouřadování řemeslníka. V popředí u chodníku byla vystavena řada bílých dřevěných vyřezávaných židlí (101).
Hledaný arménský kostel nebylo těžké podle městského plánu najít, ale když jsme tam přišli, tak se nám představil nápisem v průčelí jako ortodoxní. Svému okolí v ulici nijak nedominoval polohou, neboť se těsně tulil k vedlejší zástavbě. Byl však čistě udržovaný a malé nádvoří bylo uzavřeno vrátky z bíle natřené ozdobné kovové mříže (102). K dokumentaci přistoupila i Aža se svou zvukovou kamerou: „…teď jsme došli ke kostelu, měl to být katolický kostel, tak není…“ připojuje k záběru, na němž jsem i sám, jak prohlížím a čtu nápis. V Larnace měl být ještě další „katolický“ kostel, ten jsme však nevyhledali, protože měl být kdesi na kraji města.
Při sobotní večerní návštěvě Larnaky nám průvodkyně Anna doporučovala navštívit ve dne otevřenou informační kancelář, kde prý je možno získat spoustu turistického materiálu zdarma. Místo jsme našli, Aža si skutečně něco vybrala a potom jsme se poblíž usadili na lavičku k prohlížení. Mě stále zajímala ona madona v monastýru Kykkos. Našli jsme, kde to vlastně je a ověřili si, že to je pro nás poněkud z ruky. Je to jistě zcela výjimečný obraz, podle informací, které jsme zatím získali. Je fascinující si představit, že se zachovalo znázornění P.Marie od někoho, kdo ji na vlastní oči uviděl, nebo kdo ji dokonce osobně znal. Mohlo to být třeba naivní umění, ale asi zcela zvláštní, neboť autor si nemusel vymýšlet vzhled madony, který nosil ve vlastní paměti. Návštěva monastýru byla sice těžko realizovatelná, ale utěšoval jsme se, že se mi alespoň jednou podaří najít další informace a případně i reprodukci obrazu v tištěných materiálech nebo na internetu.
Pak jsme se opět přibližovali k pobřežní promenádě a došli na náměstíčko se zvláštními nízkými stavbami, které byly zřejmě nedávno restaurovány. Na plánu Larnaky se v těchto místech upozorňovalo na městský úřad, městské kulturní centrum a blíže k moři měl stát námořní úřad. Odtud se vlastně začínala nejznámější městská třída plná nejen kvetoucích keřů, ale hlavně i vzrostlých palem, kde jsme svou vycházku začali a nyní se na ni okruhem vrátili. Vraceli jsme se k zastávce našeho autobusu, který měl mít jeden ze svých odjezdů za necelou půl hodinky. Aža připomněla, že bychom měli nastoupit do čísla 18, jako kdybychom prý jeli tramvají na Petřiny (104). Skutečně autobus přijel a my jsme vrátili z malého výletu zpět do hotelu Karpasiana.
Poklidné dovolenkové odpoledne a mimořádný večer
Ve dvě hodiny už jsme byli doma na pokoji, Ažinka nalila vínečko, udělala chlebíček se sýry a vypili jsme kafíčko. Sama si udělala s mlíčkem bílé a já si dal černé; k tomu byly lázeňské oplatky. Přišla paní uklizečka – Aža jí říkala děžurná - a my jsme ve vlastním zájmu opustili pokoj. Jdeme se koupat, jsou tři hodiny.
Bez ohledu na místo, kde jsme se právě nacházeli, Ažinka přijala smsky, které nás upozornili na počasí v Česku. Od Milenky se dozvěděla, že v Praze je hrozně, 4°C a ošklivo, pozdravovala ji Dana a připojila i pozdrav pro mne. Její rodina se chystala na Šumavu, kam chtějí vyrazit i přes varování před hrozným počasím na neděli. Jiří z Hradce nás informoval, že je pracovně v Přerově a ani on se nemohl pochlubit snesitelným povětřím. Na Kypru jsme snad měli více než 28°C a abychom to dobře využili, rozhodli jsme se pro ochlazování v moři. Šli jsme se už po třetí vykoupat a bylo to pěkné. Hoteloví návštěvníci končící spolu s námi sezónu se zcela rozptýlili po rozsáhlé pláži, takže v naší blízkosti se pohybovalo jen docela málo lidí. Pochodovali jsme a brodili se směrem do volného moře až do míst, kde bylo možno si zaplavat a pak zase ven. Zatím nefoukal vítr a zdálo se nám tepleji než bylo včera. U lehátek jsme se bavili s našimi lidmi, kteří nám říkali, že podle jejich kontaktů - snad v Chebu - sněží. V přímořském prostředí s vysokou vlhkostí a vánkem to na 28-30°C nevypadalo, ale ve městě odkud jsme se právě vrátili bylo skutečné vedro. Dnešní moře bylo ještě v 16:15 klidné, ale v zápětí se už zvedal vánek. Po důkladném svlažování se mořskou vodou nám pak nebylo žádné horko. Šli jsme tudíž na pokoj, dali k pití whisky… to se ale začalo šeřit a my jsme se vydali na večeři.
Vzali jsme si fotografické vybavení a ještě na našem poschodí jsme vyhlédli z okna směrem k moři (106). Pláž byla opuštěná a na promenádní cestičce už svítily zářivky. Dole pod námi byly rozestavěny v nedokončené partii figury na obří šachovnici, hráči však už odešli (107). Ažinky kamera se ještě podívala z druhé strany dlouhé chodby – blízko našeho pokoje - do večerní ulice z opačného okna, kde ji pozdravil zářící nápis restaurace Kokoma.
Když jsme sešli do přízemí a chystali se vstoupit do jídelny, našli jsme zavřené dveře. Stolek byl sice ozdoben kyticí čerstvých květů, ale vedle nás šipkami upozorňovaly ozdobné plakátky, že dnešní papání se podává v restauraci Artemis (108). Tak jsme vyšli z hotelové budovy a odebrali jsme se na místo nám již známé z uvítací večeře. Pavilon již vlastně byl na pláži a otevřené boční stěny nebránily vlahému mořskému vzdoušku při perfektní klimatizaci. Pod vysokým stromem před vstupem nám již zavoněly grilované uzenky u stolečku obsluhovaného panem kuchařem v bílém plášti a s bílou vysokou čepicí (109). Potom již následovala dlouhá řada stolů s nabídkou na velkých talířích mně již známých přichystaných pro naše pohoštění (110). Ažinka mě sledovala, jak procházím s ostatními kolem, jak si beru na vlastní talíř první dávku nabídky (111) a nezapomněla mi zvědavě nahlédnout do talíře (112). Potom v detailu vyfotila své hlavní jídlo (113) i závěrečné „slaďoury“ se žlutým a červeným melounem (114). Co se dá dělat, ani já před ní své kalorické přestupky neutajím (115).
Jako docela první jsme naše stoly hojnosti neopustili (116), takže bylo zřejmé, že před spaním bude třeba vykonat důkladnější zdravotní vycházku po promenádě. Ještě jsme se s lítostí otočili po našem pavilonu hojnosti Artemis (117), vykročili k palmovému hotelu a stále dále až nakonec betonové stezky. Když jsme se vraceli zpět, podívali jsme se na večerní program na druhé straně Karpasiány, tento večer pořádaný u hotelu „Princezny“ (118, 119). Vystupující se snažili, ale nás už lákala postýlka na pokoji našeho hotelu.
Dokumentace hotelu s okolím a zamyšlení nad Kyprem
Po snídani diktafonové záznamy o řeckém prostředí (37) - Připomínka počasí v Česku a podrobnější dokumentace z naší současnosti (38) – Po osvěžení v moři se znovu rozhlížíme s kamerou i s foťákem (39) - Znovu na večeři a po ní procházka s nahlédnutím do zábavných programů u sousedů (40)
~
Tak už máme středu 22.10. Aža v půl sedmé vstala a vyzbrojena digitálním fotoaparátem i videokamerou se šla podívat na chodbu z okna na východ slunce. Ten měl být kolem sedmé hodiny, přišedše však na své stanoviště, uviděla už jen slunce mimo jeho postýlku (120). Kamera jí poskytla úplnější obraz při pohledu z okna než foťák, neboť dokumentovala obrazově i akusticky. V komplexním záběru se objevil pohled na lehátka, pláž i moře a z korun stromů se ozývalo švitoření ptáků. V červánkách nad obzorem se dívalo celé sluníčko a osvěcovalo obří šachy dole za hotelem. Zvědavá kamera se rozhlédla na chodbě i z opačného okna, do frekventované ulice a dále k horizontu na podlouhlý kopec. A když byla Ažinka zpět na pokoji, z verandy panoramovala očkem kamery od hlavní ulice a na druhou stranu přes bazén, na pláž, i na moře…
Po snídani diktafonové záznamy o řeckém prostředí
Po zaspání východu slunce jsme se rozhodli, že náš pořádek musíme změnit. Žádné vylehávání v postýlce se konat nebude, ale už ve tři čtvrtě na sedm opustíme zítra pokoj, abychom se šli dolů procházet a pozorovat vycházející sluníčko z pobřežní promenádičky.
V osm jsme přišli k jídelně a stolek před vstupem nás upozornil velkým slaměným širákem, že dnes bude kuchyně mexická (121). Snídaně se to příliš netýkalo, neboť ta sestávala jako každý den jednak ze stereotypní a jednak z mírně obměňované nabídky. V té druhé dnes byla míchaná vajíčka a párečky. Aža si k nim dala dva druhy sýrů, nejen eidam ale také ten místní, připomínající svou konsistencí náš tvaroh. Hodování doplnila plátkem šunky, jogurtem s medem a zakončila červeným melounem. Já jsem se pokusil o mírné zpestření. K cereáliím jsem přidal lžičku jahodového džemu a v ostatních chodech jsem přijal skoro veškerou nabídku, ale pouze v symbolických množstvích. Přesto jsem u stolu přemítal o svém počínání, které by mohlo poškodit mou celoroční snahu o přísně stanovenou dietu (122). Zatím Aža fotograficky dokumentovala místa, která mě tak ohrožovala: stoly s pečivem, se saláty, džemy, medem, sirupy, i s nabídkou teplých pokrmů (123) a dále nápojový pult, před nímž byly válcové zásobníky s cereáliemi (124).
Když jsme se vrátili na pokoj, rozhodli jsme se, že tento den budeme systematicky pokračovat v popisu prostředí, v němž se nacházíme. Nejprve jsme doplnili do diktafonu záznam minulých dnů, při čemž jsme k faktům současně připojili pár obecných poznámek. Aža připomněla, že by se nemělo zapomenout na toalety. Souhlasím, protože podle mého názoru se kulturnost všech zemí poměrně snadno pozná podle toho, jaká pozornost se věnuje záchodům. V tomto ohledu to je úžasné na Kypru, neboť toalety ať privátní či veřejné, jsou podle našich dosavadních zkušeností bezvadně čisté a v obou případech se podle zákonného ustanovení nesmí za jejich použití nic vybírat. Poněkud nás v hotelové praxi neuspokojuje, že se nesmí splachovat použitý toaletní papír, ale spolu s ostatními pevnými odpady shromažďovat ve zvláštním koši u mísy, odkud je uklizečky každý den odnáší. V naší toaletě se na zásobníku splachovací vody současně nabízejí polyethylenové sáčky, v nichž se odpad dává do koše.
Často jsme se v uplynulých dnech setkali s přátelským chováním Kypřanů. Bylo to samozřejmé u hotelového personálu např. v recepci nebo v jídelně, ale podobně tomu bylo i mimo hotel. Ať v obchůdcích nebo při návštěvě památek jsou k návštěvníkům své země milí nebo alespoň korektní. V té souvislosti jsem si uvědomil, jak se tím jeden každý přičiňuje o blahobyt všech obyvatel. Turisté jsou totiž nejvýznamnějším ekonomickým faktorem a jistě se vyplatí vůči nim chovat přátelsky. Vývoz veškerého zboží z Kypru je podstatně nižší než jeho dovoz, ale přesto současná řecky mluvící část patří k nejbohatším zemím světa. Nejobdivuhodnější je např. skutečnost, že na každého občana včetně dětí připadne jedno osobní auto, což je např. více než v USA.
My jsme se opět včera osobně setkali s příjemnými lidmi. Nečekaně tomu bylo např. ve veřejném autobuse při návštěvě larnackého centra. V našich dopravních prostředcích se převážně setkáme s chladným jednáním, které nám naznačuje, že o cestující, ať o domácí nebo o cizince, zvláštní zájem není. Připadlo nám zde až podezřelé, když se najednou v místním autobusu objevil veselý průvodčí, který za různých řečiček a vtípků prošel svižně celým busem a prodával jízdenky. Já se nemohl ubránit myšlence, že to s ním asi není v pořádku a uvažoval jsem po česku, že si asi trochu přihnul. Dnes však si spíše myslím, že jeho dobrá nálada alkohol nepotřebovala a patřila prostě k jeho pracovním povinnostem.
Když jsme šli včera z pevnosti po palmové promenádě, tak se s námi dal do řeči na chodníku jakýsi mladý restauratér, který stál u své otevřené provozovny a asi se pokoušel zvát hosty k návštěvě. Brzy jsme došli k jeho otázce, odkud jsme a on se rozpovídal, že Praha je krásná. Byl prý tam před dvěma měsíci, také prý navštívil Karlovy Vary… a kdybychom věděli o nějakém děvčeti, které by chtělo u něj pracovat, že by ji mohl od května příštího roku zaměstnat; dal mi lísteček podniku s adresou, na kterou se může přihlásit. Zval nás, ať si jdeme sednout ke stolku se něčeho napít a i když jsem se vymluvil, tak se jeho jednání vůbec nezměnilo. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu zkušenost získanou na jadranském tržišti v roce 1967. Naše mamka si se zájmem prohlížela nějaké nabízené ošacení a otrhaný prodavač zabručel „Čéška… nemá peníze!“
Připomínka počasí v Česku a podrobnější dokumentace z naší současnosti
Je stále ráno a my se nacházíme v krásném prosluněném prostředí přímořského hotelu na Kypru. Ažinka čte zprávy z mobilu přenášející nás do podzimního Česka. Nejprve je na řadě ta od Milenky: „Ahoj, od zítřka mají být sněhový přeháňky a 2°C, je zataženo a mrholí, užívejte krásného počasí, od úterý příštího týdne jsem se dívala, mají teploty na Kypru klesat na 23° , mějte se fajn, Milena.“ Další je od Jiřího pro nás oba: „Jiří a Ažinko, vyhřívejte se na sluníčku, doma je psí počasí, dnes mlha a deštivo, vrátil jsem se od šéfa, dnes už bude klid, ahojda, Jiří.“ Tak toto jsme si přečetli ve středu v 10:10, než jsme odešli na dopolední vycházku.
Procházeli jsme se s videokamerou a digifoťákem kolem hotelu. Aža filmovala záběr z ulice k hotelu přes velká nafukovací zvířátka a lehátka a k tomu poznamenala: „…to okno nahoře je z našeho poschodí, vedle našeho pokoje…“. Já jsem fotil. Na chodníku mě znovu upoutaly malé banánové trsy, které bylo třeba ve stínu obrovských listů objevovat (125). Před občerstvením byla řada bílých křesel a kulatých stolků čekajících na hosty (126). Všude kolem byly podniky s různou nabídkou. Nacházeli se při odbočce k obytné části (127), na hlavní silnici (128) i v uzavřených zahradních náměstíčkách nebo spíše dvorcích (129). Tam mě upoutal vzrostlý citroník plný zrajících plodů (130). Všude stromová zeleň kolem hlavní silnice a z ní vystupovaly na druhé straně jen vyšší plážové hotely (131). Přešli jsme na pobřežní stranu vozovky a odtud jsme se rozhlédli na blížící proudy aut využívající nezvyklý levý pruh vozovky (132 a 133).
Vstoupili jsme do našeho hotelu a věnovali pozornost velké informační tabuli seznamující hosty s aktivitami naší cestovky VTT (134). Procházeli jsme pak dlouhou chodbou dále, abychom pokračovali v dokumentaci nádvorního prostoru. Tam mě dcerunka dovedla do suterénních prostorů nadepsaných Gymroom (135) a předváděla poskytované vybavení (136, 137, 138). Já jsem si při pokračování zařadil do svého fotografického programu kombinované tenisové i basketbalové hříště (139) a pak jsem se obrátil zpět k bazénům. Pod přístřeškem jsem ještě objevil kulečníkový stůl (140) a potom ještě menší bazének, zřejmě pro děti (141), který jsem porovnat s tím velkým pro dospělé (142). Pak jsem si zoomem přiblížil verandu našeho hotelového pokoje (143) a kolem pravidel k používání sladkovodního bazénu (144) jsem pokračoval k plážové oblasti. Vedle obří šachové hry pro dospělé jsem objevila i dětskou skluzavku (145) a o kousek dále specializované dětské hřiště, kde byly houpačky i prolejzačky (146). Poblíž si kamera všimla, jak kočičky pijí z louže a kameramanka Ažinka poznamenala „…oni se bojej!“. Přesto jedna odvážná šedá se jí prošla před kamerou, než se schovala v křoví. Potom digifoťák připomenul, jak k moři pokračuje lehátková a slunečníková část (147) a že před palmovým hotelem ještě sousedí s Karpasianou Michaelsův apartmánový hotel (148).
Po osvěžení v moři se znovu rozhlížíme s kamerou i s foťákem
Vracíme se na pokoj a v hotelu na chodbě si prohlížíme kamerou velkou vývěsku, kde se můžeme dočíst, jak jsou během pobytu tematicky zaměřeny večeře. V pondělí se nabízí řecká kuchyně, v úterý americké barbekju, dneska, tj. ve středu, nás čeká mexická alternativa, zítra fisch night, v pátek kyperský dinner, v sobotu tropical night a také international buffet, v neděli italská večeře a pak je tady ještě jakási carvery night. (Marně jsem hledal ve svých slovnících, co to znamená. Snažil jsem se tomu rozumět tak, že se nabízí porcování masa panem kuchařem podle přání hosta.)
Když jsme se vrátili na pokoj, vzali jsme si něco ke čtení a šly se koupat. Bylo překrásně. Třikrát jsme vlezli do vody, mezi tím jsme si četli a já vždycky, když jsem vylezl, tak jsem si udělal 10 kliků, abych nezlenivěl. Asi ve 3 hodiny jsme šli domů a Ažinka si otevřela další SMS. Dozvěděla se, že doma v Česku je hnusně a prší. Bráška Kája psal, že se těší na viděnou, zítra by sem měl přijet. Má posunutý odlet na 12:20 z Prahy, takže odhaduje, že tu bude nejdříve ve 5 hod. zdejšího času a my si pro sebe doplňujeme, že pak půjde asi na večeři někdy v půl sedmé, neboť bude bydlet ve stejném typu hotelu jako my.
Vyrazili jsme potom na odpolední vycházku s úmyslem, že budeme ještě filmovat od silnice v lepším osvětlení zapadajícího slunce. Pak jsme šli znovu dozadu za hotel na pláž, neboť Aža si vymyslela, že bude nábřežní frontu znovu filmovat z moře, aby bylo vidět, jak blízko jsme u vodičky bydleli. Takový záběr se dá snadno udělat, protože je možno odstoupit daleko do moře a voda sahá stále jen po kolena. Kamera se podívala z pláže zpět k hotelu a pak panorámovala k Michaels a Palm beach hotelu. Na moři je klidná hladina a Aža komentuje: „…pláž, jak je vidět, je písečno-oblázková, oblázky však jsou jen z kraje a pak se jde po písečku…“. Další záběr je ještě směrem na druhou stranu k hotelu: „…tady vede taková příjemná promenádička, vodička je čistá, je vidět, že lidi tam vstupují pozvolna, je to spíše brouzdaliště…“. A znovu pokračují záběry na druhé straně hotelu. Aža to bere přímo z moře a poznamenává: „…plážička a sousední hotely, Palm beach hotel a tam vzadu Lordos“. Podle plánu Larnacké oblasti nyní doplňuji, že od Karpasiany na východ byl postupně položen velký počet hotelů a plážových podniků s odpovídajícími příležitostmi ke koupání : Michael´s Beach, Palm Beach, Frixos, Eva, camping Forest Beach, Beau Rivage Beach, Lordos Beach, Sandy Beach a Golden Bay. Zcela na konci se nabídka uzavírala veřejnou pláží.
Ažinka dále panoramuje od pohledu do vody ve směru na břeh a poznamenává: „…je vidět, že je tu opravdu mělko, …v moři jsme došli k Palm beach hotelu“. Po písku jsme se pak brodili ke skupině palem, kde se nám nabízelo zvláště zajímavé filmování. Jsou tam totiž na břehu takové malé vyvýšené plošiny s palmami a u nich jsme se potom navzájem filmovali. Dcerunka mi předala kameru, sama šla k palmové dvojici a filmování začalo. Schovává se za kmen a já si připomínám naše vycházky, když byla ještě batole a bručím si „Ažinka se ztratila“… Potom se schovává ještě za palmový list, dělá šaškárničky a nakonec jde ke mně. Znovu si bere kameru a filmuje mne. Přizpůsobuji se její hře, i když děda, a neohrabaně se schovávám za palmový list jako ona před chvílí.
Pak jsme šli po promenádním chodníčku kousek dál, kde je pod přístřeškem skupina laviček s pohledem na moře. Ažinka však resolutně prohlásila, že se sedět nebude. Pokračujeme po cestičce, Aža snímá řadu s odstupem od pláže umístěných tříposchoďových ubytovacích objektů a komentuje: „apartmenty s pohledem na moře…, nahoře si vyhřívají vodu…“. Procházíme dál až na úplný konec betonové nábřežní promenádní cestičky, což bylo už jen takových padesát metrů chůze. Odtud jsme se vraceli zpět k našemu hotelu a na pláži před ním jsme se rozhodli, že tu dodatečně zahájíme titulkem své kyperské focení a filmování. Dcerunka totiž probudila svou výtvarnou invenci a na břehu kousek od moře vytvořila perfektně z bílých oblázků nápis KYPR 2003. Pak jsme vzali své osušky z lehátek, kde nám přes den reservovaly vyhlédnuté místo a šli domů na pokoj. Aža mi v koupelně vydrhla záda, kde prý mi odchází stará opálená kůže. Teď je půl sedmé a je třeba jít na večeři, která dnes bude motivována mexickou kuchyní a my se těšíme na fazolky.
Znovu na večeři a po ní procházka s nahlédnutím do zábavných programů u sousedů
K večeři jsme si vybrali především fazolový salát a dále jsme se snažili pochopit, v čem se mexická strava liší od těch ostatních. Asi tím, že některá jídla byla trochu více kořeněna. Salátů se nabízelo několik, chuťově byly poněkud odlišné od jiných večeří a některé ostřejší. Z výběru masa si Ažinka vybrala kuře na paprice a na rajských, já podle svého zvyku od všeho kousek. Vyhlédl jsem si vepřové ale taky hovězí plátky, k tomu pečené brambory a různé omáčky, z nichž některé byly skutečně dost ostré. Ažinka se divila, proč ty všechny chutě míchám dohromady a já se bránil, že je třeba kuchyni poznat… Dal jsem si ovšem také sýr, abych se přesvědčil, že je stejně kyperský jako jindy. Sladkých příloh jsme si dali dva plné talíře včetně sladkého rosolku a také červený i žlutý meloun. Dovolil jsem si poznamenat, že přesto doufám, že má dcerunka se vejde do letadla na normální sedadlo. Ona se bránila, že jedna paní povídala, že rosolek je dobrý na klouby, protože obsahuje želatinu. Později však dodala, že ona paní poznamenala: To je taková výmluva, když si dopřáváme sladkosti.
Po večeři bylo dnes opravdu vhodné se projít, abychom útrobám pomohli zpracovat, čím jsme je neúměrně zatížili. Vzali jsme to svým oblíbeným směrem k Palm Beach Hotela a tam jsme z promenádní stezky zpozorovali, že v jejich zahradních prostorách se chystá jakýsi program. Začalo se hudbou provozovanou v moderním obsazení nejen na řeckých „brnkadlech“ ale také na elektronických „klávesách“ - nicméně řeckými lidovými rytmy. Potom vystupující oblažovali s tancem a zpěvem podobně, jako to bylo na uvítanou u nás. Poznamenal jsem, že to je vhodná příležitost k filmové i fotografické dokumentaci a Aža odkvačila do našeho hotelu. Bohužel jí asi tři kousky programu utekly, kdy se hrály populární melodie.
Když se vrátila, zaznamenala kamerou, jak tam zase jeden hoch v kyperském kroji chodil se skleničkami na hlavě, podobně jako jsme ho viděli o večeru při našem příjezdu v Karpasiáně. Je třeba jen poznamenat, že jich měl méně než u nás. Tmavovlasá partnerka v červených hedvábných dlouhých šatech podávala další skleničky, které mu srovnával postupně na hlavě stejně oblečený, poněkud starší a méně štíhlý, trochu olysalý partner. Pak se tančilo na improvizovaném pódiu. Mezi účinkujícími byly dvě mladé ženy, které byly napřed ustrojeny v jakémsi kroji s dlouhými kalhotami a potom už evropsky v sukních ne právě krátkých. Onen akrobat si vzal na hlavu místo skleniček černý klobouk a tančili volně doprovázeni hudbou a zpěvem, v trojici bez otáčení. Byly to typické taneční kroky k řecké hudbě a drželi se za ramena. Potom se pustili a jednotlivě se otáčeli, nejdříve ženy a on tleskal a pak opačně, vše s velkou grácií a vznešeností. Pak se píseň změnila do rytmické písně z filmu Zorba, napřed volně a všichni tleskali, pak zrychlovali, hudba i jejich kroky přešly v umírněné poskoky. Nakonec to byl sólový výstup tanečníka, provázený tleskáním obou mladých žen. Potom všichni tři na pódium přiváděli z otevřené jídelny od stolů hotelové hosty a s nimi tančili.
To jsme už šli na druhou stranu od našeho hotelu Karpasiána k hotelu Princess, kde na otevřeném jevišti také probíhal zábavný pořad. Zastihli jsme jakéhosi kouzelníka předvádět podle mne jasně podvodnou levitaci, načež následoval pokus o nějaký program pro děti. Pak jsme se rozhodli jít domů. Je třeba jen připomenout, že během večera jsme prošli promenádní cestičku od jednoho konce ke druhému a také jsme chvilku seděli již ve zmiňovaném přístřešku s lavičkami a odtud zírali do tmy, kde šumělo tiše moře. Doma jsme si otevřeli dvě SMSky, abychom si připomněli prostředí, odkud jsme na Kypr přijeli. Dozvěděli jsme se, že Milík s Evou na Petřinách vyzdobily samolepící tapetou dveře do ložnice, a také o tom, co Jiří robil v Hradci Králové.