zpět obsah další

Zabydlení v Larnace a večerní výlet do centra

Snídaně a procházka před hotelem (20) - Moře a první poznávání dlouhé pláže (21) - Hotel Henipa čekající na strýce Káju (22) – Krátký večerní výlet autobusem směřujícím

k Larnace (23) - Pěší procházka osvětleným centrem a návrat domů (24)

Bylo 18.10., sobota ráno a Aža mě musela budit. Bylo vidět, že spaní proběhlo alespoň u mne vcelku bez problému. Nebylo třeba si osvojovat zvláštnosti jiného lůžka a snadné bylo zvykání na šumění blízkého moře i na celou tu atmosféru poklidného jižního mořského pobřeží pronikající do pokoje. Na rozdíl od mých zvyklostí doma mě tohoto dne nic nenutilo mrkat po hodinách a uvažovat o povinnostech, které si v Příbrami z vlastní vůle kladu, abych jako aktivní pensista příliš nezlenivěl.

Moje dcerunka však byla přesto poněkud jiného názoru.

Snídaně a procházka před hotelem

„Je třeba se nasnídat! Máme 9 hodin a jsou tam do půl desáté.“ Osprchoval jsem se a urychleně jsme šli na snídani, která byla, jak se ukázalo, pro oba mimořádný zážitek. Podle mého posouzení mě ovšem Aža v přijímání nabídky překonávala. Myslím, že toho snědla tak dvakrát tolik, co já. Poznamenal jsem, že by měla po celou dovolenou poctivě cvičit. Já jsem se pokoušel s dobrou vůlí hájit zásadu, že všechno zkusím, ale ode všeho velice málo. Oceňoval jsem zvláště výtečný řecký jogurt, ve kterém lžička nepadala a do něhož jsme si podle řeckých zvyklostí přidávali současně med k ochucení. Tuto kombinaci jsme si zamilovali již předloni na Krétě. Letos jsem dále poznával, že se mi tu nabízí snídat skoro jako doma. Byly tam corn flakes a různé další potraviny z obilovin včetně německé směsi müsli, hlavně sestávající z ovesných vloček. Taková jídla, která mám rád a jsem na ně zvyklý, se nabízela ve čtyřech druzích, v různých úpravách a ochuceních.

Oba jsme mohli odzkoušet rozličné sýry z nabídky, kterou nám předkládali, a pokračovat normálním stylem spíše klasické snídaně v lepších hotelech, k níž obvykle patří různé druhy chleba a pečiva, šunčička, džemy, máslo nebo margarin. Ažinka si vybrala máslíčko, zatímco já dal přednost jeho rostlinné alternativě. Popíjeli jsme džusy, kafe s mlíčkem a nechali si místo na různá ovoce, zvláště na žlutý nebo červený meloun, pomeranč nebo grapefruit. Usoudil jsem, že máme sice „polopensi“, ale já nebudu mít hlad snad ani před večeří.

Během snídaně jsem se poněkud seznámil s jednou paní servírkou, kterou jsem později za její nepřítomnosti nazýval „Kaliméra“, což jsem odvodil z řeckého pozdravu „dobré jitro“. Když jsem tento pozdrav poprvé oslovil, odpověděla mi „good morning“, ale v zápětí jsem si s její pomocí zopakoval všechny řecké základní pozdravy.

Příjemně zasyceni jsme si opět náležitě uvědomili výhody našeho ubytování v Karpasianě ve srovnání s původní alternativou v hotelu Karpasitis. Mohli jsme se rekreovat na lehátku pod slunečníky blizoučko u moře a přece na zeleném trávníku. K vodě bylo možno dojít po písečku a užívat si koupání, které mi vzdáleně připomínalo Balaton nebo spíše krétské Elafonisis. Naše letošní koupací nabídka byla skutečně nejprve brouzdalištěm, kterým se šlo dlouho po kolena. Až asi po nějakých 100 m se už dalo hezky plavat a pak se už nestačilo. V pátek, když jsme přišli, tak pofukoval hodně vítr, moře bylo zčeřené a zdálo se, že voda je špinavá. Ta však byla pouze zkalená jemným písečkem a v sobotu vodička vynikala bezvadnou čirostí.

Po snídani jsme však především absolvovali krátkou ranní procházku před hotelem, s videokamerou a digitálním foťákem. Aža jako zkušená kameramanka se svým videem zn. Sonny nejprve zabírala, jak stojím před representativní kamennou deskou s nápisem Karpasiana a jak se potom procházím na druhé straně silnice, kde je řada obchodů a obchůdků. Jsou tam vystaveny nejen nejrůznější kyperské suvenýry, ale také praktické potřeby pro letní hosty, jako nafukovací předměty pro pobyt na pláži a hlavně ve vodě. Všímáme si také jižní vegetace, která je všude kolem. Pro nás jako „seveřany“ je mimořádným objektem pozornosti banánovník s trsy zatím jen malých zelených banánků. Další videové záběry ukazují, jak fotím kameramanku Ažinku, a odtud skromně panoramují chodník před větší restauraci se zřetelným označením Kokomo i dále přes ulici ukazují naši mnohem vyšší hotelovou budovu.

Moře a první poznávání dlouhé pláže

Nás však především lákalo moře. Když jsme se pak rozhodli pokračovat při procházce směrem k němu, museli jsme nejprve projít hotelem kolem recepce a pak dlouhou chodbou ke vstupním dveřím do jídelního sálu. Toto místo Aža nemohla přejít bez povšimnutí a kamerou nezvěčnit hezký kout přede dveřmi, se stolkem náležitě ozdobeným a informujícím hosty, co se ten den chystá. Dnes tam byla nejen kytice čerstvých květů, ale vévodil poblíž i široký slamák, připomínající hostům, že dnes večer nás čeká mexická kuchyně. U stolečku byl na stojanu velký květináč, z něhož se popínal vzrostlý scindapsus aureus podobný tomu, který jsem měl kdysi dávno na psacím stole ve své pracovně v pražském ústavu.

Vyšli jsme do hotelového dvora, kde Aži videokamera uviděla lehátka a slunečníky rozestavené kolem velkého bazénu. Pokračovali jsme však dále na mořskou pláž a zjistili, že je tam dost volných lehátek. Vítr skoro nefoukal a voda byla skutečně krásně čistá. Neodolal jsem a vstoupil do mořské vody, tak jak jsem byl, naboso v páskových botách. Když jsme se vraceli na pokoj a po cestě pokračovali ve zvědavé prohlídce, tak jsme zkusili omočit nohy ve velkém bazénu s čisťounkou modravou vodou. Nikdo tam sice nebyl, ale některá lehátka už byla rezervována osuškami. Pak jsme zašli i do sousedních suterénních prostorů pro pěstování gymnastiky. Našli jsme tam řadu přístrojů známých z posiloven, které však už zřejmě čekaly na důkladnou mezisezónní údržbu a také opravu. Byly tam dva nedokonale fungující rotopedy, jeden z nich podobný tomu, který mám doma. Byl tam také ping pongový stůl, současné generaci více známý jako stůl pro stolní tenis.

Doma jsme si vzali plavky a šli ven. Kam? Říkal jsem si, kam velitelka zavelí, mě je přece její přání rozkazem. A tak teď ležím na lehátku u moře a svěřuji naše dosavadní zážitky diktafonu. Dcerunka zatím již absolvovala jedno úplné vykoupání a mám prý to taky jít odzkoušet. V půl 12 a osm minut jsem se právě vrátil i já z prvního koupání a musel jsem konstatovat: Je to bez chyby, čistá voda, píseček, tu a tam malá rybka, dá se jít takových sto metrů, než je to k pasu, potom to jde rychleji. Asi v této vzdálenosti je volné moře od pobřeží oddělováno přerušovanými násypy z balvanů. Jsou to jakési kamenné bariéry, asi ve stometrových úsecích a mezi nimi jsou poněkud kratší mezery. Tak je ohraničováno koupání pro neplavce, ale jedná se asi hlavně o vlnolamy utišující hladinu u pláže. Přesvědčil jsem se, že voda je teploučká, ze začátku na prohřátém těle trochu chladí, ale po osmělení je to zcela teplé.

Rozhodli jsme se, že až uschneme, tak si z pokoje vezmeme kameru, foťák, diktafon a uděláme dlouhou procházku po pobřeží. K tomu došlo v půl jedné a pět minut, kdy jsme se vydali po dlouhatánské pláži ve směru k centru města Larnaka, kde by měl nedaleko od nás pobývat v hotelu Henipa bráška a strýc Kája s ostatní pražskou skupinkou vydávající se na seminář v hlavním městě Kypru Nikosii. Během procházky se zvednul trochu vítr, vznikl malý příboj, který bylo možno zaslechnout i v diktafonu. Šli jsme těsně kolem moře, napřed kolem krásných hotelů a apartmánových vilek (14). Všímali jsme si, že na jejich střechách byla všude solární zařízení na vyhřívání vody, takové válcové nádržky a vedle nich tmavé desky, asi tepelné výměníky využívající neustávající sluneční záření.

Kolem nábřežní zástavby vedl nejprve promenádní betonový chodníček a dále jsme mohli pokračovat po jemňounkém šedém písečku, v němž byla spousta krásných oblázků, bílých až tmavě šedých. Před námi se objevila taková červená cihlová stavba, považujeme ji za další hotel, ale hotel Henipa to ještě zřejmě nebyl.

Šel jsem v zadumání a najednou mě Aža upozornila: „Pozor, nějaký rybářský prut přes naši cestu, ať se nezamotáme do vlasce!“ Vidím, že prut vychází z otevřeného okna auta a v něm je nějaký Kypřan, který chytá ryby přímo z auta. (byl ten prut opravdu z okýnka?Nebyl postavený před auťákem a nesledoval to rybář z auta?)Mával mi a já tomu porozumněl, že je rád, že jsem se mu do toho nezamotal. Já mu odpovídal pražskou angličtinou: "Good fishing for you". Ažinka, která byla pár kroků vepředu, se otočila a vyfotila ze zadu auto s rybářským prutem a celým pobřežím, kterým jsme zatím prošli (15).

Pokračujeme dále k červenému hotelu a Aža fotí krásný košatý oleandr, plný květů stejné barvy, jako máme na Milíkově (16). Tam však i v letošním horkém létě se ozdobil jen jednou skupinou květů a dost. K záběrům dcerunka připojila hezký rudý ibišek (17). A tak jsme došli až k hlavní silnici, která byla vroubena krásnými vilkami (18).

Hotel Henipa čekající na strýce Káju

Je za 5 minut jedna. Došli jsme k hotelu Henipa a ptáme se v recepci na Káju. Ten prý je už ohlášen, že přijede ve čtvrtek večer a pobude dva dny. Čeká tam na něho krásný luxusní hotel obrostlý palmami (19, 20). Jde o moderní dvouposchoďovou bílou budovu s podobným representativním nápisem jako naše Karpasiána s královskou korunou ve středu. Označení Crown Resorts je stejné jako v našem případě, takže bráškův hotel se viditelně prezentuje jako podnik stejné skupiny. Při nahlédnutí do recepčních prostorů jsme se přesvědčili, že při nejmenším přijímací část hotelu je perfektně zařízena. Nahlédnutím přes plot jsme objevili nabídku koupání ve venkovním bazénu a k tomu jsme si z právě získané vlastní zkušenosti doplnili, že moře je poměrně blízko, takových 300 m přes hlavní silnici.

Pak jsme nastoupili znovu cestu zpět kolem moře a na začínající pláži uviděli další černé auto. U něho byla nějaká mladší společnost a měli kolem sebe spoustu flašek. Já jim zamával a oni mi okamžitě nabídli přípitek. Přijal jsem a nezávazně pravil "meet you in Prague sometimes…“

Dále jsme znovu procházeli kolem už zmíněného muže chytajícího ryby z auta. Ptal jsem se jako už jeho známý, co chytil (21) a on že nic, že spíš poslouchá v autě z radia nějaký oblíbený seriál. Má prý právě volno, jinak je zaměstnán na mezinárodním letišti v Larnace. Rozpovídal se, že je Kypřan, ale 20 let prožil v Londýně, odkud se k stáru vrátil domů za hezkým počasím. Svůj přátelský postoj vůči nám zpečetil nabídkou, že nám zmáčkne také jeden snímeček (22).

Po návratu jsme se na pokoji občerstvili sendvičem a kafíčkem, sebrali plavky, šli k moři a po vykoupání jsem si utužil kondici deseti kliky. Nedaleko našeho lehátka byli starší rakouští manželé a já se s nimi dal do řeči. Byli z Krems (Kremže) a po návratu jsem získal základní informace o jejich městě v encyklopedii Universum. Kremže leží v Dolním Rakousku při Dunaji a od Vídně je vzdáleno na západ vzdušnou čarou asi 60 km. Jsou vlastně naši sousedé ať z hlediska mocnářství nebo vytvářeného Evropského společenství. Jedná se o historické město s četnými stavbami připomínanými od r. 995. Dnes má 23000 obyvatel, Pedagogickou akademii aj. vyšší školy i různé průmyslové podniky. Naši plážoví sousedé mi prozradili, že se jim na Kypru líbí a nejsou tu poprvé. Zájezd si zaplatili u firmy Neckermann a v Larnace už jsou letos podruhé. Podle jejich zkušeností je na ostrově velmi příjemné a vyrovnané počasí. Nezažili tu ani v letních měsících nesnesitelné vedro, zřejmě vlivem přímořského prostředí. V předpovědích se říkalo, že v sobotu má přijít bouřka, začalo trochu foukat, kupili se od hor mraky, které se roztahovali po celé obloze a budily dosti hrozivý dojem. Ukazoval jsem to Kremžanům, ale ti jen mávli rukou, že z toho jistě nic nebude. Trochu jsme si popovídali o rakousko českých vztazích a ani jsme si neodporovali.

Krátký večerní výlet autobusem směřujícím k Larnace

Po večeři byla na programu pro VTT večerní prohlídka Larnaky s odborným prováděním. Nádherně jsme povečeřeli jako během celého pobytu a ve tři čtvrtě na osm jsme vyjeli. Já jsem si vzal na krk digitální foťák a Ažinka brašnu se Sonny kamerou. Navzdory obavám před změnou počasí stále nepršelo a ani nic se nedělo, co by mohlo zkazit naši náladu. Jako průvodkyně s námi jela Slovenka, která se představila jako Anna a prozradila nám, že se vdala před 25 lety na Kypr.

Brzy jsme se dostali do centra Larnaky a ve zvukovém záznamu videokamery se Anna ozývá, že jsme na palmové promenádě, kterou právě projíždíme. Mimochodem nám také ukazuje, kam pro nás nakonec přijede řidič, až se naše procházka skončí. Zatím nás informuje, že jedeme směrem k mezinárodnímu letišti. Projeli jsme palmovou promenádou a za ní pokračovali starým městem, kde se bus velmi těžko vyhýbal parkujícím autům, které mu někdy museli uvolňovat průjezd přemístěním svého auta až po přivolání řidiče troubením autobusu.

Ažinka pokračuje ve „filmování“ doprovázené zasvěceným výkladem průvodkyně Anny: „…vidíme kostel svatého Lazara, kam se později vrátíme a odkud půjdeme pěšky na palmovou promenádu, …vidíme kamennou budovu, kterou postavili Turci na obranu Larnaky a na pravé straně mešitu s minaretem, které jsou o trochu starší, …na nádvoří pevnosti se konají v létě kulturní představení, divadla, balet, …“ Dále se ve výkladu vrací, aby nás uvedla do současnosti: „…restaurace ráno jsou prázdné, zaplní se až večer po 8. hod., hlavně v pátek, v sobotu a v neděli, o prázdninách je tu hlava na hlavě, tehdy je promenáda zavřená pro auta, v uličkách mimo promenádu jsou malé obchody a supermarkety najdete na kraji města, …stát udržuje byty, které opustili obyvatelé po rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část, aby až se situace vyřeší, se mohli původní obyvatelé nastěhovat, …najdete tu restaurace s národními kyperskými jídly, kde se vaří např. oblíbené skopové maso s brambory.“ Ve svých poznámkách k Larnace nezapomene Anna s jistou hrdostí podotknout, že WC se ovšem neplatí, jako všude na Kypru.

Když jsme se dostali z těžko proniknutelné zástavby starého města, jeli jsme po dálniční vozovce až téměř k mezinárodnímu letišti. Byli jsme poučeni, že se mu říká letiště čtyřiceti dnů, protože bylo používáno už za 40 dnů od zahájení stavby. Bylo to v roce 1974, kdy byl Kypr okupován tureckými vojsky a letiště v hlavním městě Nikósii přeměněno na vojenské. Anna připomenula, že na řecké části ostrova působí dvě kyperské letecké společnosti, které obě používají evropská letadla Airbus.

Jedeme kolem velkého Slaného jezera, které jsme už zahlédli z autobusu včera v pátek při příjezdu. Je asi tři m pod úrovní moře, zvláště v zimě se do něho dostává mořská voda a z ní se při intensivním odpařování v létě uvolňuje sůl. Ještě asi před šestnácti lety se prý sůl sbírala, teď už ne, neboť dochází k jejímu znečištění v blízkosti letiště. Když tu vládli Benátčané v 15. a 16. století, sůl těžili a na lodích odváželi do Benátek k obchodování. Z toho důvodu se město tehdy nenazývalo Larnaka ale Salines. Aža mi nyní připomíná význam jezer pro ornitology. Průvodkyně nám totiž sdělila, že v zimě, když se vyschlé jezero znovu naplní, tak přilétají různí ptáci, např. také plameňáci.

Během další projížďky zabočujeme doprava už v úplné tmě k mešitě, takže z ní skoro nic nevidíme. Anna poznamenává, že tato odbočka má být spíše symbolickou návštěvou významného islámského posvátného poutního místa Hala Sultan Tekke. Patří k jedné ze čtyř hlavních míst, kam se musí muslim alespoň jednou za život vypravit. Jinou alternativou larnacké mešity je prý např. známá Mekka, Medina a Jerusalem. Jsou totiž přesvědčeni, že pokud se chtějí dostat do nebe bez trýznění, musí navštívit jedno ze zmíněných čtyř míst. V Larnace, u mešity se v této době opravuje klášter za podpory z ciziny.

Potom jsme se vrátili do města a po palmové promenádě znovu projeli až k významné křesťanské památce, tj. ke kostelu sv.Lazara. Zde jsme opustili autobus, který pro nás přijede ke stanici na promenádě.

Pěší procházka osvětleným centrem a návrat domů

Seskupili jsme se kolem průvodkyně, abychom vyslechli její krátkou informaci. Vztahovala se ke známému novozákonnímu Lazarovi, bratru Marty a Marie, kterého Ježíš zázračně vzkřísil za několik dnů po jeho úmrtí. Lazar pak svou oddanost Kristu dosvědčoval po celou dobu zbytku svého života. Při pronásledování křesťanů unikl z Palestiny a 30 let žil právě v Larnace, zvané tehdy Kition. Stal se tam biskupem a byl tam také pohřben. Až asi v desátém století byl na místě jeho hrobu postaven kostel, ten však byl později rozbořen a až v 17. století znovu postaven.

Při večerní prohlídce jsme pozorovali kostel zvenku v působivém osvětlení a k dokumentaci použili digitální fotoaparát (23-28) i videokameru. Znovu jsem zíral jako starý amatérský fotograf i filmař, jak nepředstavitelně citlivé je dnes elektronické snímání obrazu ve srovnání s těmi nejlepšími filmy, které jsem sám po celý život měl jako jediné k použití. Proto si můžeme nyní připomínat své nezapomenutelné dojmy z večerní Larnaky. Kdykoliv v budoucnu si budeme moci prohlížet na monitoru počítače nebo i na videovém záznamu na televizní obrazovce večerní kostel sv.Lazara zvenku osvětlený sodíkovými výbojkami, jeho vysokou věž, okolní staré budovy i boční ulice (29). Odcházíme s Anny doporučením, abychom se sami ve dne vypravili na prohlídku interiéru. Uvidíme tam nádhernou obrazovou stěnu, ikonostas, která dělí v pravoslavné církvi oltář od prostoru pro obec věřících. Měli bychom si také všimnout poblíž na sloupu obraz, kde je znázorněna scéna Lazarova vzkříšení. Každý rok poslední den v dubnu se koná za účasti mnoha lidí průvod celým městem s ostatky sv. Lazara.

Pak průvodkyně Anna něco zmiňovala o zajímavém obraze P.Marie, který údajně namaloval sv.Lukáš nebo jeho spolupracovníci, tj. lidé, kteří Matku Páně skutečně poznali. Zvědavě jsem se naší průvodkyně vyptával na různé bližší podrobnosti v jejím výkladu, ale na zmíněnou mariánskou ikonu jsem se zeptat zapomněl. Zůstal tak pro mě úkol se další údaje dozvědět z jiných zdrojů. Především mě zajímalo, zda existuje nějaký vztah k Larnace nebo dokonce ke kostelu sv.Lazara.

Pěšky jsme šli s Annou od kostela užší silně frekventovanou ulicí a po palmové promenádě, kde jsme se pak procházeli také samostatně až do odjezdu autobusu (30). Paní průvodkyně nám ovšem byla stále k dispozici, upozorňovala na zajímavosti a odpovídala na dotazy. Byli jsme také upozorněni na připomínku předkřesťanské doby. U chodníku nedaleko autobusové stanice, odkud jsme se měli vracet, byl sloup a na něm busta jakéhosi váženého muže. Dozvěděli jsme se, že to je filosof a zakladatel stoicismu žijící kolem roku 300 před Kristem, Zenón z Kitia, tj. ze starověké Larnaky. Stoupenci stoické školy byli údajně lidé vyznačující se neotřesitelným duševním klidem. Podle mých zdrojů zastávali nauku o jednotném světě, v němž je skutečná pouze hmota, prostoupená božskou mocí. Vše ve světě je nutné a zároveň rozumné. Cílem lidského usilování je svobodné sebeurčení přirozeného života, který je v souladu s rozumem. Blaženosti se dosahuje osvobozením od vášní a lhostejností vůči všem vnějším statkům. Stoikové měli blízko k myšlence světoobčanství a rovnosti všech lidí. Přispěli rovněž k nauce o všeobecném poznání a k jazykovědě. Zenonova busta sama nebyla natolik osvětlená, aby zvláště připoutala naši pozornost.

Pustili jsme se spíše za osvětlenými objekty. Promenáda byla lemována širokým chodníkem a na něm byla řada restaurací, na jejichž obsazení hosty se projevovala končící sezóna. Pár lidí sedělo před velikou plochou obrazovkou, kde pozorovali fotbalový zápas (31). Naši pozornost připoutala odbočka z hlavní ulice směrem k moři. Byl to vlastně úzký výběžek pevniny, náznak jakéhosi molu. Ukázalo se, že to je umělá hráz v přístavišti chránící proti příboji a k oddělení přístavních bazénů (32). Po obou stranách jsme uviděli spoustu menších lodí, po pravé straně v používání jako bary, výstaviště, nebo různé prodejny dárků (33) a na druhé straně prostě kotvící. Byly tam nejrůznější hezké lodičky, plachetnice a jachty rozdílných tvarů, mezi nimi poněkud vynikala loď připomínající pirátské plavidlo. Kotvících lodí byl velký počet, nebyly pouze v jedné řadě, ale zcela vyplňovaly mořský bazén. Aža filmuje a komentuje: …prošli jsme se po molu v Larnace, na jedné straně loďky jako restaurace, umělecké předměty, na druhé straně zakotveny loďky soukromníků…

Jako fotografka byla ve svých záběrech vábena hlavně palmovou promenádou. Připomněli jsme si informaci paní Anny, že palmy vlastně nejsou stromy svým botanickým zařazením, neboť nemají žádný normální kmen. To, co ho připomíná, vzniká osekáváním usychajících listů. Tak se stává, že poměrně rychle stoupá do výše a v horní části zůstává taková „čepice“ nad „vyholenou“ částí připomínající kmen. Palmy rostou poměrně rychle a např. za deset let již dosahují několikametrové výše (34).

Na našem videu můžeme nyní nejen vidět ale i slyšet Aži komentář: …procházíme se po palmové promenádě osvětlené zářivým světlem z vysokých dvouramenných ozdobných pouličních lamp, …všude jsou vysoké palmy, …vedle modernějších restaurací a hotelů vidíme i starší bělomodré resorts s verandami. Na larnacké palmové promenádě bylo živo a na chodníku mnohem širším než byla vlastní dvouproudá dopravní ulice, byla řada přístřešky krytých restauračních objektů (35-39). Nechali jsme se unášet atmosférou lázeňského prostředí, ale brzy bylo třeba se vrátit domů.

Ve tři čtvrtě na deset jsme měli sraz u autobusu, nasedli a Anna nám předkládala neúnavně svůj komentář. Ažinka při tom sledovala kamerou z okna cestu, kterou se na navracíme a při tom zachycovala i mluvený projev průvodkyně. Ta začala s varováním o nástrahách na dálnicích, které by se nás mohly týkat, pokud bychom si vypůjčili auto. Nehodovost na kyperských dálnicích se totiž v poslední době zvýšila a tomu byly přizpůsobeny i pokuty za překročení rychlosti. Pozor, za každý kilometr nad stokilometrovou rychlost se platí jedna kyperská libra! Na Kypru byla v první polovině 20.století železnice, kterou postavili Angličané v roce 1905 a která byla v provozu až do roku 1951. Železniční síť byla ovšem velmi řídká a proto začali Kyperčané kupovat auta. Bylo snadnější stavět silnice, než budovat kolejové trasy. Nyní jsou města spojena rychlými dálnicemi a železnice byla se začátkem druhé poloviny minulého století zcela zrušena.

Při tom se náš řidič právě potýkal s velmi pomalou městskou komunikací. Anna pohotově komentuje, že jsme v historické ulici pojmenované po larnackém filosofovi Zenónovi z Kitia. Určité zdržení využila pro informaci, že kdesi nedaleko je možno navštívit muzejní sbírky jakýchsi milionářů. Také nám ukázala pro doporučovaný samostatný denní výlet kancelář cestovního ruchu, kde je možno dostat zdarma turistické materiály. Dále ukazuje hlavní poštu, ale současně nás ubezpečuje, že naší korespondenci je možno bez obav nechat v hotelu, spolehlivě prý ji odešlou.

A tak jsme nakonec dojeli domů a snad za půl hodinky už šli spinkat.