zpět obsah další

Z Příbrami a z Prahy na Kypr

Z Příbrami na Petřiny (14) - Z Petřin na ruzyňské letiště (14) - Letadlem z Prahy do Larnaky (15) – Další změna místa našeho ubytování (16) – Hotel Karpasiana (17) –

Slavnostní večeře (18)

~

Start jsem osobně jako obvykle prožíval dvakrát, nejprve s jistým předstihem z Příbrami a pak naostro s Ažou z Petřin na ruzyňské letiště.

Z Příbrami na Petřiny

Je čtvrtek 16.10., jsem poslední den v Příbrami a chystám se odjet do Prahy k hlavnímu zítřejšímu startu na velkou dovolenou. Na papírku mám napsaný velký počet povinností, které na mě ještě čekají, než nastoupím do autobusu. Řekl jsem si, že je nejprve všechny splním a pak se teprve podívám do jízdního řádu, kdy jede nejbližší spoj.

Jednou z posledních předsevzetí bylo navštívit holičku, ale když jsem k ní do Pražské ve čtvrt na čtyři došel, byla tam cedule, že toho dne mají už po třetí zavřeno. Nejbližší další provozovna byla u „Soudka“ na náměstí a tam bylo dosti čekajících na jedinou obsluhující kadeřnici. Takže jsem se domů zpět vrátil až v půl páté a urychleně jsem dokončoval své poslední úkoly, mezi něž patřilo také umytí nádobí a zalití kytek.

Bylo asi půl šesté, když jsem se podíval na odjezdy „Bosáka“, u něhož mám levné předplatní lístky a vyhlédl jsem si spoj v 18:50. To už mě volala Ažinka a já jí sdělil, v jakém stavu jsou mé přípravy. V desetiminutovém předstihu jsem se odebral na stanici k Horní Oboře, kam s mírným předstihem skutečně přijel zelený autobus firmy Bosák. Současně jsem se však od řidiče dozvěděl, že tento spoj jede jenom na Dobříš. Poradil mi, abych s ním jel na jeho konečnou a tam přesedl na další autobus jejich společnosti, který jede z Písku do Prahy. Přijede prý na Dobříši na stejnou stanici do 5 minut po našem příjezdu.

Když jsem vystoupil, čekal jsem, ale nic se nedělo. Byla dosti tma, na vyvěšené jízdní řády jsem skoro neviděl a musel jsem si nechat radit od nějaké paní, která čekala na jiný spoj. Pak mi však ochotně četl z vývěsky jakýsi mladý hoch a sdělil pozitivní zprávu. Asi za deset minut přijel dálkový autobus ČSAD z Písku, směřující do Prahy, jehož konečná byla na smíchovském nádraží. To už bylo asi 19:45 a já vlezl do metra směr Nové Butovice. Tam mi právě odjel poslední autobus nové linky 184 končící na Petřinách, ale asi za dalších 15 minut mi jela naše stará známá linka 179 s konečnou letiště, projíždějící Petřinami.

Takže nakonec všechno poměrně dobře dopadlo i přes zmatky, které jsem si způsobil sám nepozorným nahlédnutím do jízdního řádu. Doprava se mi přestupy podražila, ale přesto se v nových podmínkách soutěže několika dopravních společností na trati Příbram-Praha dala bez velkého zdržení i ve večerních hodinách uskutečnit. Doma ani nepostřehli, jak jsem komplikovaně cestoval. Byli tam taky Ivan a Milenka a pomáhali Aže při posledním balení. Jako zkušení cestovatelé zvládali bez problému konečné přípravy a Ažinka mi dokonce předložila k večeři páreček.

Pak jsem šel jsem spát s ujištěním, že nás Milenka doveze na letiště. To už bylo asi 10 hodin a my měli budíčka před čtvrtou.

Z Petřin na ruzyňské letiště

V pátek 17.10. jsme zahájili již spolu s Ažinkou první den naší cesty. Spal jsem ještě ve své staré posteli na Petřinách, ale k ránu jsem se skoro každou hodinu probouzel, než přišla Milenka „s budíčkem“.

To už jsem vůbec nespal a stařecky „svižně“ se bezodkladně připojil k posledním aktivitám před odchodem na aerodrom. Teoreticky jsme tam měli být ve 4 hod, neboť na šestou byl plánován odlet. My však ve 4 hodiny byly ještě doma, neboť je blbost tam tak brzy jezdit, jak pravily holky coby zkušené cestovatelky. Vyjeli jsme tak čtvrt hodiny po čtvrtý a přesto se dosud na letišti nic nedělo. Byla tam jen dlouhatánská fronta před přepážkou naší cestovní kanceláře na ty první papíry, hlavně na důležitou obálku s voucherem pro náš pobyt (263). Poměrně rychle se Ažinka za nás oba zhostila této první povinnosti, zatímco jsem seděl na lavičce u zavazadel.

Pak jsme se přemístili s našimi kolečkovými kufry na druhou stranu haly k přepážce Travel Service a když jsme vše absolvovali, tak jsme odlehčeni prošli pasovou kontrolou, dostali se do odletové části letiště a vydali se bludištěm chodeb směrem k naší gate.

Aža byla zřejmě pozornější než jí svěřený starý otec a proto s podivem poznamenala, že zaslechla anglicky volat změnu odletu do Larnaky na 8 hod. Takže jsme na letišti, ale letadlo bude mít 2 hodiny zpoždění. Sedli jsme si před pohyblivé chodníky na dlouhé spojovací chodbě a já jsem se dal do procházení po letišti. To je pro mě pořád nové a hodné pozornosti, neboť ve svém aktivním věku jsem ho poznával v tehdejší prastaré socialistické formě a při značně nižším mezinárodním provozu. Občas jsem pozoroval četné oznamovací tabule, aby mi neušla změna na řádce pro odlet našeho aeroplánu do Larnaky.

Konečně jsme přišli na řadu a znamenalo to, že se musí všichni v naší výpravě prezentovat jako neteroristé. Na pokyn kontrolorů jsem odkládal jeden svršek po druhém. U nás totiž v posledních dnech začalo mrznout a já byl po ránu odpovídajícím způsobem teple oblečen. Když mi bylo stále doporučováno, abych ve svlékání dále pokračoval, tak jsem se jedné kontrolní slečny optal, zda si mám také sundat slipy. Ona se jenom usmála, ale její kolega zůstal vůči mé nevhodné poznámce ledově chladný. Ažinka mi později káravě připomněla, že oni vykonávají svou činnost pro naši ochranu, aby nás nějaký terorista během letu nepřepadl.

Posadili jsme se v poslední hale a za chvíli kolem nás procházeli dva uniformovaní piloti. Prohlédl jsem si zkoumavě jednoho z nich a pravil Ažince: proboha to je náš letec? Vždyť nemá skoro žádný vlasy! Aža na to rozhodně odvětila: to nevadí, hlavně když umí řídit a má zkušenosti.

Letadlem z Prahy do Larnaky

Z okna haly jsme pozorovali pohyb kolem našeho letadla foťákem a velmi krátce i videokamerou. Dostatečně velký letounek byl již připojen k nástupnímu tunelu a postupně sycen pohonnými hmotami i dalším nákladem. Ještě mě Ažinka stačila vyfotit při poslední procházce nástupní halou, ale pak jsme ve tři čtvrtě na osm začali s „boarding“ a zaujali svá místa na palubě. Naposled jsem zamával do foťáku před usednutím.

Aža se chopila diktafonu: Jsme na letišti v Ruzyni, je 8:10 a už sedíme v letadle. Máme dvouhodinové zpoždění, což bylo později vysvětleno zdrženým odletem našeho letadla z Maroka do Prahy. Je krásně, svítí sluníčko, je jasno, máme časopisy a těšíme se na něco k papáníčku. Došly nám SMS od Jiříka a Milíka.

Připoutáváme se, startujeme a brzy prorážíme při ostrém vzestupu přízemní mraky. Z okna letadla vidíme sytě modrou oblohu a pod námi jen pomyslnou plochu vytvářenou souvislými mraky (4). Asi po půlhodině nás začínají hostit. Pojedli jsme ham and egg, páreček, bramborovou smaženou placičku, dva rohlíky, (jeden tmavý a druhý světlý), máslíčko, roládičku, popili kafíčko se smetánkou a docela dobrý červený Svatovavřinecký vínečko. Nacházíme se ve výšce přes 11 km a teplota za oknem je –62°C. Zbývá nám nyní k cíli let přes jednu hodinu, v Larnace máme být ve 12:03, když si poopravíme čas o hodinu dopředu. Na monitorech nad sedadly nám ukazují, jak se naše letadlo blíží k Turecku. Zatím jsme nad Středozemním mořem, jmenovitě nad Egejským, minuli jsme již Thessaloniky, což je po našem Soluň (5, 6). Na monitoru se nám také zaznamenala rychlost vůči zemskému povrchu 937 km/h. Ažinka také zaznamenávala foťákem z okénka nezapomenutelné pohledy na kamenité řecké ostrovy (7, 8) a krátce i videokamerou.

Později jsem Aži zkratku do magnetofonu doplnil. Letěli jsme s Travel Service, podle mne s výbornou leteckou společností. Seděli jsme v úplně obsazeném Boeing 737 střední velikosti. V řadě bylo šest sedadel a podle mne jsme šli v 8:20 do vzduchu. Předtím to bylo trochu jiné než při mých předcházejících letech. Byl jsem zvyklý, že letušky se postavily do středové uličky a předváděly nám, jak se máme v případě ohrožení chovat. Teprve potom se letadlo hnulo a pojíždělo na start. V letadle Travel Service jsme se hned po připoutání rozjeli a před námi se vyklopily obrazovky, na nichž nám byl poskytnut dokonalý kurs chování v extrémních situacích. Když jsme přijeli na start, nekonaly se žádné v minulé době předepsané zkoušky motorů. Prostě jsme se otočili směrem na runway a už jsme frčeli. Co by dup jsme byli v luftě a naši pozornost bez přestání upoutávaly obrazovky. Na nich se střídaly mapky v různých zobrazovacích měřítkách znázorňující náš let. Byla zakreslovaná trasa, kterou jsme již absolvovali a na konci ní se plynule pohyboval schematický obrázek našeho letadla. Tak jsme poměrně přesně věděli, kde se nacházíme.

Letěli jsme z Prahy směrem na Brno severně od Telče a já si říkal, že bych tu mohl uvidět ty dva šutry hradu Štamberka, kdybych byl bystrozraký a seděl u okénka. Tam ale seděla Ažinka a protože bylo jasno, uviděla na své levé straně Brno. Při loňském letu na řecké Korfu nám pan kapitán říkal, že poletíme směrem na Nitru a tam otočíme na jih. Také letos podle zakreslované trasy na monitoru to tak trochu vypadalo, neboť Bratislava zůstala na naší pravé straně, než jsme se stočili do Maďarska. Měli jsme letět kolem Budapešti, ale tu Ažinka nezahlédla. Možná i protože se viditelnost zhoršila a matička země nebyla stále vidět. Zato se později ukázala Soluň a potom již bez přerušení ostrovy v Egejském moři. Byly krásné a velice hornaté, nebylo těžké si představit čirou modrou vodu je obklopující. Naši pozornost upoutal hlavně ohromný ostrov Rhodos na konci Egejského moře. Pak jsme to už stáčeli kolem tureckého pobřeží a brzy se začal objevovat Kypr. Vzali jsme to kolem Pafosu směrem na Larnaku, ale to nám již obrázky na monitoru vypnuli, asi kvůli přistávání. Upozornili nás, že musí být mimo provoz i naše mobily a veškerá elektronika, která by rušila přistávací manévr.

Ještě bych mohl doplnit Ažinky popis, jak se starali o naše zažívací ústrojí. Jako obvykle jsme toužili po červeném vínku a po našem výslovném přání nám našli ve spodním fochu servírovacího vozíku moc dobré Svatovavřinecké. Kromě Ažinkou zmíněného „hemenegsu“ se objevil na tácku i kousek šunčičky, a bramborová kroketa, tj. bramborová osmažená šiška. Dcerunka pak sbírala pytlíčky s cukrem, které jsem nechával. Na počátku letu sice říkali, že ještě před přistáním dostaneme něco studeného, ale překvapili nás, že jsme dostali jenom studenou vod - vlastně výborný džus.

Další změna místa našeho ubytování

Na larnackém letišti jsme přistáli ve 12:10 a vystupovali jsme podle mne postaru, tj. po schůdkách.

Pak došlo k jisté komplikaci a k mírnému konfliktu se zástupcem cestovní kanceláře. Když jsme totiž odlétali z Prahy, tak jsme byli příjemně smířeni s tím, že nebudeme v larnackém hotelu Karpasitis, který předčasně končil sezónu, ale že pojedeme z letiště poněkud dále na východ do Aja Napa, kde pro nás bude připraven hotel Janoula beach přímo na břehu moře. Aža na to dostala na Ruzyni dokonce odpovídající písemné potvrzení u přepážky cestovky. Když jsme pak přistáli na Kypru, setkali jsme se nejprve s nějakou slečnou od VTT a ta nás poslala do odpovídajícího autobusu, kterých tam stála celá řada. Podotkla však, že je třeba se přihlásit u jejich hlavního manažéra, kde se dovíme podrobnosti. Ten nám pak sdělil další změnu, že do Aja Napy nepojedeme, neboť budeme ubytováni v hotelu Karpasiána přímo v Larnace, kam jsme původně měli chodit pouze na stravu. Zdálo se mi těch změn příliš, ale brzy jsme došli k závěru, že byly všechny k lepšímu, neboť hotel Karpasiána byl tříhvězdičkový a Karpasitis pouze dvouhvězdičkový. Nespornou výhodou nového ubytování bylo, že se nacházelo přímo u moře, zatímco to původní bylo od pláže odděleno frekventovanou silnicí. Nakonec se ukázalo, že jsme vlastně pár tisícovek vydělali. Bručel jsem si jen pro sebe, že už jsem si text úvodních kapitol příštího cestovního svazku doma upravil s ohledem na změnu Larnaky za Aja Napu a že jsem o změnách informoval brášku a strejdu Káju, s nímž jsme se chtěli na Kypru sejít. To ale snadno SMSkou vyřídíme a shodou okolností změna znamenala, že budeme od sebe bydlet jen asi 20 minut chůze.

Pan manažér si k nám přisedl do autobusu a během jízdy nám poskytoval různé rady uvádějící nás do života v řeckém prostředí. Obecně např. připomínal, že na Kypru se jezdí jako v Anglii po levé straně, nač je třeba brát ohled nejen při zapůjčení auta, ale také při normálním přecházení vozovky. Ostatní jeho upozornění, např. o zákazu vhazování toaletního papíru do klozetu, pro nás většinou nebyla novinkou a proto jsem nebyl příliš pozorným posluchačem. Usmál jsem se pouze jeho starostlivému uvedení do organizace naší společné večeře. Pravil, že si můžeme ze švédského stolu sami vybírat jídla podle libosti, ale pak přijde pan vrchní a zeptá se „rum námbr“ ? To neznamená, že nám chce dát rum, ale chce prý od nás znát číslo pokoje. Při té příležitosti si můžeme u něho objednat i pití.

Hotel Karpasiana

Po krátké jízdě od letiště přes město Larnaku jsme se brzy dostali k hotelu Karpasiana. Nejprve se nám objevil od palmového a dalšího jižanského zeleného porostu za hlavní silnicí, po níž jsme přijeli (9) a potom už jsme si ho mohli prohlédnout zblízka. Přicházeli jsme k hlavnímu vstupu v průčelí tříposchoďové budovy ukryté v klidném prostředí malého parku. V jeho středu dominovala při pohledu k budově velká kamenná váza antického tvaru pro jakousi rostlinovou dekoraci. Zcela nahoře na rovné střeše byla velká plastika královské koruny a kolem ní červený nápis „Crown Resorts Karpasiana“ (10).

Na tomto místě by bylo vhodné připomenout pár podrobností k našemu konečnému ubytování, tak jak jsem si je později stáhnul z internetu. Karpasiana Beach Hotel je čtyřpodlažní, zařazený do tříhvězdičkové turistické třídy a chlubí se svou úžasnou polohou v larnackém zálivu Dhekelia, na jedné z nejdelších kyperských pláží. Jeho adresa je Larnaca-Dhekelia Road, Larnaca. Později jsem se dozvěděl, že opakující se název Dhekelia je britská vojenská opěrná základna.

Hotel se nachází 10 km od letiště a 5 km od centra Larnaky. Ze všech 111 pokojů je výhled na moře, jsou vybaveny koupelnou, WC, klimatizací, telefonem a satelitní TV. Je vybaven řadou společně využívaných služeb, hlavně vlastní restaurací, barem, venkovním buffetem a možností společně užívat TV. Kromě toho nabízí snad všechny tradiční i moderní hotelové služby včetně internetu. Ve výbavě je venkovní Semi Olympic plavecký bazén, bazének na cachtání pro děti, areál ke slunění, vybavená tělocvična, tenisový kurt, hřiště pro odbíjenou a košíkovou, stolní tenis, French balls, šipky, kulečník, zahradní šach, dětské hřiště aj. V Řecku v minulých dvou letech – sám při soukromé cestě v celém svém životě - jsem takové ubytování nikdy nezažil.

Následovalo naše přijetí v recepci za vchodem, převzetí pokojového klíče a ještě pár dalších informací od našeho manažera.

Tak jsme už na pokoji ve třetím poschodí hotelu Karpasiana a seznamujeme se s naším novým obydlím. Vstupními dveřmi se vstoupilo do malé chodbičky, po levé straně byl zabudovaný šatník a na pravé straně dveře do prostorné koupelny s umývadlem, vanou, sprchou a toaletou. Na druhé straně pokoje byla skleněná stěna se vstupem na verandu vybavenou bílými plastovými křesly a stolkem. Hlavním nábytkem pokoje byla široká dvojpostel, kterou jsem hned odzkoušel (11) a trochu si zdříml.

Potom jsme měli mít úvodní instruktáž k zahájení pobytu, ale ta proběhla bez mé účasti. Trochu jsem se zdržel a Aža běžela dolů do haly jako první. Já jsem měl dveře pouze přibouchnout, ale pak jsem se bál, abych v pokoji nezabouchl klíč. Tak jsem tam trčel a čekal na ni. Když se vrátila, sdělila mi, že klíč samozřejmě měla u sebe. Byla dosti veselá, neboť měla o drink více - prý i za mě.

Slavnostní večeře

Po nastěhování jsme neztráceli čas a vydali se na první obhlídku, abychom na vlastní oči srovnali prospekty se skutečností. Sjeli jsme výtahem do přízemí a odtamtud se vydali dlouhou chodbou do zadní partie, kde bylo možno vyjít na nádvoří. Kolem velkého bazénu jsme prošli do zahradní části, která již byla přímo na pláži. Za pár kroků jsme byli na jemném písku přecházejícím do mělkého čisťounkého moře a odtud jsme mohli po otočení obdivovat nejen pro nás vyhrazená lehátka se slunečníky na pěstovaném trávníku ale i nový pohled na Karpasiánu, kde jsme snadno určili naši verandu ve dlouhé řadě na konci třetího poschodí (12). Mezi písečnou pláží a trávníkem s lehátky vedl betonový chodník, taková promenádička vybízející k procházce po pobřeží. Pustili jsme se po ní směrem k centru Larnaky a nahlédli do nádvoří sousedního hotelu. Hned za ním jsme to vzali příčnou uličkou vedoucí od moře k silnici, po které jsme přijeli. Vedla podloubím vytvářeným kvetoucími stromy a lákala ke sledování (13). Prošli jsme jí a vrátili se před vstup do našeho hotelu.

A potom jsme šli na večeři. Ukázalo se, že stravování při našich řeckých pobytech bude mít i v tomto roce stoupající tendenci. Tentokrát to bude formou švédského stolu. Na uvítanou se večeře konala blízko moře v zastřešeném restauračním objektu s volnými stěnami. Byla tam spousta salátů, na každém tácu jiný a ty bylo možno smíchat podle vlastního přání.

U stolu se objevil s poznámkovým notýskem pan vrchní a já mu mohl poprvé zahlaholit „trí ou tú“, čemuž dobře rozuměl jako číslu našeho pokoje 302. Jinak jsme se rozhodli, že moc pít rovnou při večeři nebudeme, neboť jak Ažinka včas zjistila, měli to tu drahé. Víno prodávali za 4 libry, pivo bylo levnější, ale takové bezbarvé. (možná uvěst, kolik je libra korun)

Potom byla v krytých mísách nabízena teplá jídla, celkem bylo v řadě na spojených stolech možno napočítat takových 15-20 táců a mís. Během hodování, které trvalo od 7 do 9 hodin, bylo možno se věnovat sestavování vlastního menu a bez omezení se vracet pro nové přídavky. Co sníš, to sníš. Večeře se uzavírala známými řeckými sladkostmi, i naší oblíbenou baklavou a ovocem rozděleným na části.

Po večeři jsme zažili pro hotelové hosty připravený kyperský večer. Dva hudebníci hráli na klávesy a na drnkací nástroj řecké melodie. Potom dva mladíci v černých kyperských krojích s holinkami provozovali tance a mezi ně vložili i artistické číslo. Jeden tanečník si během produkce dával na hlavu pyramidu skleniček, s nimi tančil mezi stoly, načež se vrátil k hudbě. Byly to asi čtvrtlitrové skleničky, v nichž bylo trochu vody. Mezi ně byly vloženy destičky a postupně jich měl tančící artista naskládáno na hlavě 14-18. Kdosi z publika vždy postavil poslední sklenku na sestavu a partner tanečníka se postaral o udržení přímé linie.

Když jsme se vrátili na pokoj, Aža mě seznámila se svými poznámkami z instruktáže. Nejzajímavější pro mě bylo její rozhodnutí, že se podíváme na placený výlet do Pafosu. Bude nás provázet kyperská průvodkyně mluvící česky nebo slovensky a bude to příští pátek. Dozvěděla se také, že na pokoji máme zadarmo TV a můžeme si říci v recepci o dálkový ovladač. To jsme i učinili. Na další doporučení jsme si mohli v recepci opatřit adaptér na elektrické zásuvky, abychom mohli používat elektrickou konvici na kávu, zapojit můj holící strojek a nabíjet baterie pro kameru. Kyperské zásuvky prý mohou bez problému používat jen britští turisté, kteří používají doma stejný typ. Ivan nás vybavil nejrůznějšími redukcemi, ale nic z toho se na Kypru nehodilo. V recepci nám půjčili adaptér na zálohu dvě libry, které nám po skončení pobytu vrátí. Aža při té příležitosti provedla výměnu sta dolárků.

Pak následovala z Česka jedna SMSka za druhou. Psali Jiří, Milenka, Eva - jedna odpověď jí prý přišla jen na 3 Kč.

Než jsme šli spát, tak jsme zjistili, že máme k disposici devět satelitních TV programů. Pět jich bylo řeckých, ale bylo možno na nich uvidět i anglicky mluvené filmy. Zprávy byly k disposici na anglickém programu BBC world a z dalších cizojazyčných byl německý RTL, ruská – zřejmě originální – a prakticky pro nás nesledovatelný francouzský kanál. Pro dnešek však jsme dali přednost kyperské postýlce. Trochu mě v noci braly křeče do nohy, ale doufám, že se to časem poddá.

zpět obsah další