16

16.den

Ráno, když jsme vstávali, bylo minus 1^oC, prádlo na šňůře, které jsme vyprali bylo ztuhlé a zmrzlé. V sedm hodin jsme zabalili a odjeli z kempu. Zcela vyjjimečně jsme dnes zaplatili za noc 10 dolarů.

Dnes nás čeká další nej Amerického jihozápadu - Grand Canyon NP. Z parku Bryce jsme chvilku jeli po scénické cestě 12 na západ. Vedla i Red Canyonem, který jsme zdokumentovali z auta. Po 89 tce na jih jsme dojeli do Kanabu, kde jsme udělali po dlouhé době pořádné nákupy ve Food Mart Store, takže máme zásoby pečiva a na dnes večer masíčko na grilovando. Na zítra jsme se hlavně zásobili na pochod Grand Canyonem. Nakrmili jsme i minivena - za 20 dolarů jsme načepovali benzin za 1.54.9 dolarů/galon. Kanab je vesnička ve stylu Divokého západu, kde bylo nafilmováno několik filmů a proto je přezdívaná Little Hollywood. Odtud jsme po jedenácté hodině odjížděli po 89A na Fredonii, městečka, které leží již v Arizoně. Hranice přejíždíme v jedenáct hodin devatenáct minut (stav 5234 mílí)

Ve Fredonii nás svedla dobře vybavená Info Rest Area a tak jsme prodělali velkou očistu. Po včerejším průchodu kaňonem to bylo zapotřebí. Umyli jsme si hlavy, vyprali prádlo, pánové se oholili.

Ve Fredonii je 17^oC, nastoupali jsme do značné výšky, máme 2050 m, úplně mě zaléhá v uších. Jinak jsem zavolala taťkovi od benzinky. Haki bere stále antibiotika a i něco na záda. S menší pomocí vstává a prý moc nebrečí, tak snad to bude lepší.

S přejezdem do Arizony máme o hodinu méně. Takže je 11.23 min. Do Marble Canyonu to máme takových 56 km. Projíždíme Keibab National Forest, les je samá borovice a je vidět, že tady bojovali s požárem, kmeny jsou ohořelé a černé, ale bude to asi někdy dříve, protože podrost a tráva je pěkně zelená.

Jsme za Jacobs Lake, křižovatkou, která vede na severní stranu Grand Canyonu. Tam ale nejedeme a držíme se 89tky do Marble Canyonu. Je krásné počasí, vystoupali jsme do výšky 2330 m. Jsme na náhorní plošině, parkujeme a rozhlížíme se do daleka. Atraktivní místo využívají Indiáni a nabízí zde své suvenýry. Okukovali jsme stříbrné a barevné korálkové šperky a přívěsky. Háňa si koupila modrý náhrdelník a pozuje s ním před fotografem jako modelka. Je poledne a pokračujeme v krasojízdě. Otevírá se před námi zcela opuštěná krajina, kterou vede pouze silnice, která končí někde v dáli na horizontu.

Za hodinku jsme dojeli do Marble Canyonu. Už jsme se netrpělivě těšili na obídek. Zajeli jsme k řece Kolorado k Paria Beach na hodinovou zastávku. Milík připravil úplné hody - sendviče s bramborovým salátem a se šunkou a juice. V roce 1995 jsme tady byli na stejném místě a abychom zachovali tradici, koupili jsme si jako před lety osvěžující žlutý meloun. Chutnal všem.

Jiří změřil svým akvarijním teploměrem vodu Kolorada, docela studená, měla pouhých 11^oC. Teplota vzduchu je ale 27^oC. Odtud, z Lees Ferry se začíná sjíždět řeka Kolorado. Pozorovali jsme několika člennou výpravu na žlutých raftech. Sjezd Grand Canyonem je tak na 3 týdny. Musí to být dobré dobrodružství.

Ve dvě hodiny balíme a jedeme k Navaho Bridge z roku 1928. U mostu vyrostlo Navaho Information Center, kde jsme zakoupili pohlídky. Ve tři hodiny přejíždíme po mostě řeku Kolorado na druhou stranu a pokračujeme po 89 na jih, směr Flagstaf.

V Cameronu opouštíme 89tku a jedeme po 64tce východním vjezdem do národního parku Grand Canyon. První se stavíme na vyhlídce u Watch Tower. V přízemí je obchod se suvenýry a nejrůznějšími rukodělnými předměty Indiánů. Na stěnách jsou indiánské malby. Téměř se zatajeným dechem se snažíme přehlédnou celou šíři kaňonu. Je to místo, kde země dala nahlédnout do svých útrob. Místo, kde v různobarevných vrstvách se nám promítá geologická historie země. Jedná se o nejkrásnější ukázku působení eroze ve vyprahlé krajině.

Jedeme po Desert View Drive a stavíme na několika vyhlídkách do kaňonu. Začíná se pěkně zatahovat, fouká a snad začne i pršet. Nesmíme moc otálet a jedeme zakempovat do Mather kempu. Je to obrovský kemp, tak snad najdem pro nás místečko volné.

Večer jsme grilovali kuřecí stehýnka a lososa a balili jsme na zítřejší celodenní pochod do kaňonu.

Dnes jsme ujeli 472 km.

17. den

Neděle 12.5.02

Sestup do Grand Canyonu

Dnes nás čeká sestup do Grand Canyonu. Zvolili jsme South Keibab Trail z Yaki Pointu (2161 m). I přes to, že víme o co jde, jdeme do toho znovu. Naposledy, když jsme tady byli v roce 1995, na dno kaňonu jsem se dostala s Leškem a Karlem. Milík s Ivanem se tehdy vraceli asi ve třičtvrtě cesty. Ivan zájem o cestu dolů letos neměl. Ivan nás z kempu dovezl téměř k Yaki Pointu, odtud jsme došli asi půl kilometru k výchozí stanici. Jiři měl defekt na batohu ještě než jsme vyrazili a bylo třeba všechno přebalit do jiného batohu. Hanka s Pavlem na nás nečekali a vyrazili na cestu již v půl sedmé. My o půl hodiny později. Cesta dolu byla 10.1 km dlouhá s převýšením 1481 m. Jedná se o dost náročnou túru. V jednom dni překonat výškově 2962 metrů a musíme počítat i se značnými klimatickými změnami vzhledem ke značnému převýšení. Na cestu vyrážíme zachumlaný v rukavicích a dole bude horko k nevydržení. Ale jak už jsme řekli, víme, do čeho jdeme.

Udělali jsme několik zastávek, při kterých jsme se občerstvili a zaznamenávali výšku pomocí GPS. Bylo docela příjemně, krásné výhledy, pěkně se šlo. Sluníčko krásně osvětlovalo celý kaňon. Velký kaňon, který vyhloubila řeka Kolorado v Koloradské plošině je dlouhý neskutečných 350 km a jeho hloubka se pohybuje mezi 1600 – 1800m. Kaňon vznikl v průběhu 5 – 6 miliony let.

První zastávka byla na Cedar Ridge, již asi o 300 m níže. Napili jsme se vitamínového nápoje a svěží pokračovali v sestupu. Dolů to jde téměř samo, ale jak zpět nahoru, na to raději nepomyslet.

Za hodinku a půl jsme byli u Skeleton Pointu ve výšce 1591 m, téměř o dalších 300 m níže. Na cestě jsme viděli rozkvetlé opuncie a začínající rozkvétající agáve.

Ve stínu sklaní stěny jsme se dali malou svačinku. Bylo příjemných 21^oC. Poseděli jsme necelou půl hodinku. Naměřená výška pomocí GPS 1399 m, což znamená, že už jsme sestoupali celkem 762 m. Výškově jsme tedy v polovině kaňonu.

Tady jsme potkali dvě skupiny mulů, jedni vezli odpadky z Fantom Ranche, který je na dně kaňonu a druhá skupina byla obtěžkána turisty, kteří se pohodlně nechávají vyvést z Fantom Ranche, kde přespali. I tak to musí ale být dost dobrý výkon. Celý den sedět na oslíku, klátit se a strachovat, aby v nebezpečných strmých úsecích oslík nezklamal.

Za deset minut deset jsme u Tonto trail (1227 m). Jiří odtud do videa posílá pozdrav Ondrovi a Mackovi. Už jsme klesli neskutečných 934 m. O kousek dál je dokonce emergency phone, telefon pro případ nouze (1219 m). Zda funguje, to je otázkou.

Pár minutek před jedenáctou jsme už u Keibab suspension bridge. Abych to uvedla stejně jako v roce 1995, Leškovským Ostravským nářečím: “Mostik, který se zdál kratky, je dosti dlouhý”. Na pláži, kde jsme se tehdá schladili v řece Kolorado, bylo zaparkováno několik raftů. Jdeme se posadit o kousek dál, kde budeme mít svůj klid. Dole v kaňonu nás překvapuje, že jsou tady zbytky puebel Anasáziů, na které nás upozorňuje informační cedule.

Cesta až sem dolů nám trvala 4 hodiny a to i s půl hodinovou přestávkou. Tady dole je 31^oC a teplota vody 12^oC, tedy o stupínek více než jsme naměřili včera v Marble Canyonu u Kolorada. Dole v kaňonu náš údaj GPS se celkem shodoval s údajem na mapě. Naměřili jsme výšku 754 plus minus 2 metry.

Poobědvali jsme, posilnili se, ošplouchali nožky a zrekreovali se. Zavzpomínala jsem na sestup do kaňonu před 7 lety. Koho by to napadlo, že se sem ještě někdy dostanu. Vyrobila jsme malou papírovou českou vlaječku na pamět první cesty do kaňonu. Na druhou stranu vlaječky jsem uvedla: “In memory of trip to Colorado river in 1995, Aža, Charles a Lešek. A v roce 2002 jsme se podepsali já, Milík a Jiří. Vlaječce jsem vyrobila pořádný klacík, aby byla vidět a zapíchla jí do písku ke Colorado river. No a tam jsme jí nechali na věky vlát. Taky jsme vyrobili malý hájek”.

Hezky by se sedělo a odpočívalo, ale čekala nás neskutečná cesta nahoru. Tady dole bylo možné načepovat pitnou vodu, což jsme netušili, vláčeli jsme zbytečně mraky vody. V půl jedné jsme začli zpáteční cestu po Bright Angel Trail, byla delší asi o 5 km, uvádí se, že jedna cesta je 15 km. Byla to velice příjemná cesta, nejprve kolem Kolorada. Pozorovali jsme rafty, jak projížděli kaňonem, řeka byla čistá, zdálo se více vody než na podzim před sedmi lety. Bylo to nádherné.

V květnu roku 1869 se devítičlenná posádka se 4 čluny, pod vedením majora Johnyho Wesleya, geologa a botanika, vydala na průzkum Grand Canyonu. Cesta byla velice náročná a byla poznamenána tragickou událostí. Wesley totiž na své cestě nasbíral množství materiálu, který byl třeba dopravit nahoru z kaňonu. Vysadil několik mužů, aby sbírky vynesli nahoru. Od té doby je však nikdo neviděl, ani o nich nikdo neslyšel. Zbývající posádka po 4 měsících těžké cesty Velký kaňon nakonec proplula.

Těžko se nám ve vedru stoupá, často zastavujeme a pijeme. Už aby slunce zašlo za skály a bylo příjemněji na chůzi. Jiří nás netrpělivě pobízel, musíme jít, nebo takhle nedojdeme nikdy nahoru. Ujišťovala jsem Jiřího, že až bude chladněji s postupujícím odpolednem, jistě nasadíme větší tempo. Teď to ale nešlo. Příjemné posezení bylo v Indiánské zahrádce (1148 m), lavičky byly stíněné stromy a dala se tu načepovat opět pitná voda. My jsme se posilňovali kolou. Na zpáteční cestě jsme byli natolik krytý skalníma stěnama kaňonu, že nám GPS nefungovala, nevěděli jsme, kolik jsme toho již nastoupali a kolik nás toho čeká. Na cestě zpáteční jsme potkali plno turistů, i z Česka. Od Indiánské zahrádky, když už to bylo ve stínu, jsme tempo zvýšili. Nahoru jsme přišli něco před půl osmou, tam jsme chytli schuttle modrou linku, s kterou jsme se dostali až do kempu. U stanu jsme byli kolem osmé hodiny. Hanka i Pavel už dávno byli z kaňonu zpátky. Nasadili rychlejší tempo a z Fantom Ranche vycházeli tak o 1.5 hodiny dříve. Ivan už byl netrpělivý a trochu nám vynadal, kde jsme se tak dlouho zdrželi.

Celou cestu 26 km v náročném terénu jsem já a Jiří šli v páskových sandálech Corazon. Děláme jim reklamu, vydržely to boty i my.

Večer jsme scháněli drobné na sprchy, babka, která to tam obhospodařovala tak žádné na rozměnění neměla. S Mílíkem jsme se tedy vysprchovali obě dvě najednou. Voda tekla 5 minut a to nám bohatě stačilo. Už ani nevím co bylo k večeři, ale brzo jsme zalehli a šli spát.

Dnes jsme v autě natočili pouze 49.6 km.

18. den

Pondělí 13.5.02

Rout 66, Arizona

Lake Mead Recreation Area, Nevada

Máme pondělí ráno a vstávali jsme již v šest hodin. Bylo neskutečné teplo, 8^oC a ve stanu jsme měli 12^oC. Ke snídani, dalo by se říci již tradičně, tak jako před sedmi lety, smažíme vajíčka s párečkem. A k tomu kafíčko a čajík. V 8 hodin jsme vyjížděli z kempu k místním pračkám a sušičkám.

Dopoledne jsme se věnovali velkému prádlu. Pračka byla za 1.5 dolaru a sušička za půl dolaru. Doba sušení 25 minut. Během čekání jsem zatelefonovali domu do Příbrami a Ivan do Kanady. Doma je taky pěkné teploučko, předpovídají i 30^oC. A v Kanadě je pěkně hnusně a prší. Tady je hezky, takže máme štěstí. Po praní jsme se shuttle busem dovezli k Visiter Center. Auto jsme nechali zaparkované na centrálním place. Prošli jsme suvenýr obchody, zakoupili nášivky na košili či bundu a v 11.45 h odjíždíme z parku. Jedeme po 180 a 64 na jih do Williamse. U Tusayanu je letišťátko, Heliport, odkud jsou pořádány lety nad Grand Canyonem. Sledovali jsme, jak zrovna přistávali a odlítali asi 2 helikoptéry.

Městečko Williams leží na interstate 40, bývalé 66tce. Bylo to jedno z posledních míst, kde silnice s číslem 66 oficiálně zmizela a byla nahrazena mezistátní dálnicí I-40. Bylo to v roce 1984. V informačním středisku jsme získali další materiály o pamětihodnostech městečka a okolí, načepovali jsme tu benzin a obešli pár krámků se suvenýrama. Je půl dvanácté.

U.S. Route 66 byla otevřena 26.listopadu 1926, byla 3.940 km dlouhá a spojovala Chicago v Ilinois se Santa Moniku v Kalifornii, procházela osmi státy Ameriky a krásnými a turisticky zajímavými místy. John Steinbeck (Hrozny hněvu) označil Route 66 "Matkou cest".

Byla pojmenována "silnicí možností", protože po ní v době hospodářské krize ve třicátých letech minulého století ujížděly statisíce lidí na západ za vizí lepšího života, za 2. světové války vojáci přesunující se ke svým jednotkám a v 60. letech mladí lidé toužící po svobodě a dobrodružství.

Neoficiální hymnou Route 66 se stala píseň Bobbyho Troupa "Route 66"

ROUTE 66

Words & Music by Bobby Troup
---------------
If you ever plan to motor west;
travel my way, take the highway that's the best.
Get your kicks on Route Sixty-Six!

It winds from Chicago to L.A.,
more than two thousand miles all the way.
Get your kicks on Route Sixty-Six!

Now you go thru Saint Looey Joplin, Missouri
and Oklahoma City is mighty pretty.

You'll see Amarillo, Gallup, New Mexico;
Flagstaff, Arizona; don't forget Winona,
Kingman, Barstow, San Bernardino.

Won't you get hip to this timely tip:
When you make that California trip.
Get your kicks on Route Sixty-Six!
Get your kicks on Route Sixty-Six!
---------------

Dnes je silnice s číslem 66 nahrazena dálnicemi I- 55, I-44, I-40, I-15 a I-10.

Znovu ale ožívají útulné restaurace, obnovuje se historické dopravní značení a tradiční reklamní tabule. Na staré route 66 je plno obchůdků se suvenýry od nejlevnějších pohledů, nálepek a hrníčků na kafe až po ručníky, umělecká fota, knihy, repliky cedulí a jiných sběratelských záležitostí. Soukromé kluby a veřejné organizace chrání to, co dnes zůstává z původní silnice. I když silnice 66 již oficiálně neexistuje, přesto motocyklové kluby a kluby vlastníků aut Corvette a jiné spolky pořádají cesty se zastávkami u původních benzínových pump a malých levných motelů.

Ze Seligmanu do Kingmanu se dá jet buď po interstate 40 a nebo po staré Route 66. Chceme na vlastní oči vidět, co tady ze silnice 66 ještě zbylo.

První zastávka na Route 66 byl Seligman. Zašli jsme do super kšeftíku se suvenýry. Jinak od pani prodavačky jsme každý dostal kartičku, že máme oprávnění jet po této silnici. Je tam i celá její mapka, jak je dlouhá atd. Ivan si koupil za 10 dolarů autoznačku Utahu a já na památku autoznačku Route 66.

Uháníme po silnici 66 dál na západ, budou tři hodiny. Venku pěkně praží, je 30^oC.

Dojeli jsme do Heckberry, kde jsme zastavili okouknout starou benzínovou pumpu a General Store. Opět perfektní kšeftík, uvnitř vyhrává z music boxu hudba šedesátých let. U benzinové pumpy stojí několik starých zrezivělých auťáků a cadilak, auto jako stvořené pro pohodovou jízdu po Route 66. Cena benzinu je původní, půl dolaru za galon. Paňák, který tady obsluhuje je ale dřevěnej, takže výhodné nákupy nebudou. Projížďka po této silnici, byla příjemným osvěžením. Škoda, že takových míst není více.

Z Kingmanu jedeme po 93 směr Las Vegas. Pomalu se blížíme k Lake Mead Recreation Area. Zřejmě z obavy možných teroristických útoků, před vjezdem k Hoover Dam, obrovské přehradě na řece Kolorado, stojí ozbrojená stráž a staví každé auto. Pouštějí nás dál, všimli jsme si, že je tady i rangerské auto a napadlo nás, že se zeptáme, zda není tady někde poblíž kemp k přespání. Už se značně připozdívá a my opět nevíme, kde hlavu složíme. Až do Las Vegas se nám nechce jet. Vystoupila jsem z auta a šla jsme s mapou se zeptat k hlídce. Smáli se a ptali, zda jsme se náhodou neztratili, já jsem je ubezpečila, že ne, ale že potřebujeme poradit, zda v rekreační oblasti není nějaký kemp. Pán nám zavolal rangera a ten nám ochotně vše vysvětlil. To by bylo opravdu faux pa, nenajít na mapě tak důležitý strategický objekt, jako je Hoover Dam.

Ještě jsme navečer stačili projet Hoover Dam a zdokumentovat Lake Mead v záři zapadajícího slunce. Uprostřed přehrady prochází hranice dvou států, opustili jsme Arizonu a vjeli do Nevady. Dohodli jsme se, že se k přehradě ještě zítra dopoledne vydáme. Teď spěcháme do kempu k jezeru. U vjezdu do parku už v budce nikdo není a bez problémů vjíždíme do kempu u Boulder beach. Místo jsme našli, ale koupání v jezeře bylo daleko a jak se vyjádřil Ivan, za nic moc nestálo. Večer grilujeme výbornou večeřičku. Bude losos s bramborovou kaší a zelný salát. Je pěkné teplíčko, ještě večer stále 30^oC.

Dnes jsme ujeli 451.2 km

19. den

Úterý 14.5.02

Hoover Dam, Arizona, Nevada

Las Vegas, Nevada

Už od rána je pěkné teplo. V kempu je plno palem a různobarevně kvetoucích oleandrů. Nádherné místo, škoda, že se nemůžeme zdržet déle. Balíme a jedeme k visiter center Lake Mead RA, je ale hodně brzy, je ještě zavřeno. Procházíme tedy krásně udržovanou zahrádku v okolí. V cholla katusu jsme objevili ptačí hnízdečko. Bylo s podivem, že se ptáčkům líbí takové pichlavé příbytky. V osm hodin přišel ranger a začal vztyčovat na stožár americkou vlajku. Snad už tedy brzy otevřou.

V centru jsme shlédli názorné video o vzniku přehrady. Dlouho jsme se nezdrželi a jedeme zpátky k Hoover Dam.

Přehrada Hoover Dam je postavená na řece Kolorado, na konci Velkého kaňonu. Je pojmenovaná na počest 31. Amerického presidenta Herberta Hoover Clarka. Ten ji nechal postavit v letech 1931 – 1935. Dal tak pracovní příležitost asi 5000 mužů a zajistil tak obnovitelný zdroj energie. Tato vodní elektrárna je jednou z nejvýše položených elektráren v USA cca 2 214 m. Středem prochází hranice dvou států. Arizony a Nevady.

Krásný výhled na celou gigantickou stavbu se nám naskytnul z pátého poschodí garáží, kam jsme vyjeli výtahem. Ivan s Milíkem sjeli dolu do vchodu k elektrárně, aby získali razítko do mapy.

Z Hoover Dam odjíždíme do Las Vegas. Město, které nelze na cestě Amerikou vynechat. Bylo založeno v roce 1905 co by oáza v poušti pro americké pionýry, obyvatele, kteří se za vizí lepší budoucností táhli na příč Amerikou ze Santa Fé do Kalifornie. První kasíno nazvané The Flamingo se slavnostně otevřelo v roce 1946. Jeho zakladatelem byl bohatý gangster Bugsy Siegel. Dnes je to město hazardních her, které je živo z turistického ruchu. Las Vegas projíždíme po Las Vegas bulvár. Ubytováváme se v Tam o Shanter motelu, tak jak tomu bylo i v roce 1995 a 1996. Motel je hned na proti Treasure Island na Las Vegas bulvár. Pronajali jsme si jeden pokoj. Na dvou širokých postelích spali manželské dvojice. Já a Jiří jsme spali na zemi na vysokém koberci ve spacáku. Na pokoji byl WC i sprcha, tu jsme hned využili.

Za šest, sedm let, co jsme tu byli naposled, se tady v Las Vegas hodně změnilo. Je vidět, že město přitahuje spousty turistů a hráčů a že je to tedy místo, kde se stále staví nové hotely a kasina. Je to místo, kde se točí spousty peněz. Hned za Shanter motelem vyrostl celý velký komplex Benátek - Venetian. Věrná kopie Italských Benátek. Hudba z amplionů navozuje tu pravou atmosféru. Gondoliéři jsou připraveni svést vás po vodním kanále Canale Grande. Po jezdících schodech jsme projeli mostem Vzdechů. Dóžecí palác nás fascinoval bohatou vnitřní výzdobou. Opravdu věrné napodobeniny, které vás donutí zapomenout, že se nacházíte uprostřed pouště, v Nevadě, v Las Vegas.

Další novinkou byly žertovné vodotrysky. Ty jsou vybudované naproti Riviéry. Voda tady tryská přísně řízenými proudy vody. Vodní oblouky mizí a z nenadání na jiném místě tryskají v oblouku do výše. Pavel se snažil neposedný proud vody zachytit do čepice – originální způsob, jak se v tom vedru zchladit. Některé proudy vody tvoří úplnou bránu, kterou se dá bez sebemenšího nebezpečí projít.

Došli jsme až ke známému Cirkusu, kde jsme shlédli vystoupení klaunů a artistky, která šplhala po dlouhých hedvábných stuhách. Pozorovali jsme, jak děti od útlého věku jsou vychovávány k hráčství. Mohou tady soutěžit v běhu velbloudů, házet penízky do automatů a čekat, kolik nikláků se vrátí, házet míčky na nejrůznější cíle a vyhrát mraky plyšáků. Některé děti si jich vláčí již celé pytle. My jsme tak úspěšní ale nebyli.

Navečer jsme se autem dovezli na parkoviště k hotelu a kasinu Sahara a zašli si tam do restaurace All you can eat, což znamená, že můžeš sníst vše co můžeš. Nabrali jsme si množství zeleniny a ochutnali snad vše, co dlouhé samoobslužné pulty nabízely.

Po vydatné večeři jsme se vydali na objížďku města. Je již večer, ale neonové poutače, záře reklam a reflektorů navozují atmosféru živého města jako ve dne. Tady se snad nejde spát, všichni vyráží do kasin k ruletám a hracím automatům. My si nenecháváme ujít bitvu pirátů s Anglickou námořní lodí. Scéna se odehrává během noci několikrát a vždy poutá pozornost desítek kolemjdoucích a projíždějících v autech. Vše se odehrává před Treasure Island, Ostrovem pokladů, mají tu před hotelem vybudovaný vodní kanál, po kterém přijíždějí dvě obrovské lodě, které za perfektních trikových efektů svedou urputný boj, který končí ostrou palbou z děl a loď jejího veličenstva Britannia jde skutečně ke dnu.

Nočním průjezdem Las Vegas vidíme i další nové objekty – Paris s Eifelovkou, New York se sochou Svobody a Brooklin Bridge. Přes Las Vegas Boulevard jsou vybudované mostíky pro pěší. Dojeli jsme až k Luxoru se Sfingou, viděli jsme Excalibour, zářící Flamingo, Ballys, antický Caesar Palace a u Mirage jsme se zastavili podívat na vybuchující sopku chrlící hořící lávu. To vše je Las Vegas. Kdy jsme šli spát, ani nevím.

Dnes jsme ujeli 91.2 km.