13

13.den

Arches NP, Utah

Ráno jsme vstávali kolem půl šesté, bylo 6^oC, ale ve stanu žádná zima nebyla.

Asi vzhledem k tomu, že kemp byl zadarmo, vypadá to tu, jako by se sem lidé nastěhovali se svýma RVčkama i domácíma mazlíčkama, se vším pohodlím, na delší dobu. Z RVéček jim koukají satelity, tak co jim chybí? Mají tu vše zadarmo - vodu, přísun elektriky, toalety. Hned vedle nás byl pán cestující s truckem s otevřenou korbou. Tam spal spolu se dvouma přerostlýma černýma pudlama. Ráno, když ten pán od hafíků viděl, jak brzy vstáváme a že jsme se nestačili ani najíst, tak nám přinesl krabici musli tyčinek. Docela se nám hodily ke snídani, kterou jsme připravovali až v autě.

Načepovali jsme vodu do kanystrů a v půl sedmé vyjíždíme z kempu. Vracíme se na Chinle na 191 sever. Ve vesnici Many Farms (stav 4455 mílí) jsme načepovali benzin za osm dolarů sedmdesát centů, téměř šest galonů (1.45.9 dolarů/galon) a jedeme na 59 east, která nás dovevede na 160tku. Směřujeme do Monument Valley. (Jct.59x160 N 36 43 47, W 110 05 54)

(Jct.Keyenta 160x163 N 36 42 35, W 110 14 55)

Projíždíme téměř opuštěnou, pouštní oblastí Monument Valley. Nacházíme se v kraji opravdových kovbojů a Indiánů amerického západu. Monument Valley zabírá část rozlehlé Koloradské náhorní plošiny, stolové hory, na které jsou osamoceně roztroušené monumentální pískovcové bloky, dosahující až 300 m výšky. Působením geologických sil došlo k vyzdvižení prvohorního souvrství až do výše 4000 m a to pak bylo po miliony let vystaveno působení mrazu, slunce, vodní a větrné eroze. Byla tak vytvořena nejpozoruhodnější scenérie Ameriky. Projíždíme jedním z nejatraktivnějších a nejfotografovanějších koutů přírody amerického západu. Natočilo se zde na šestnáct filmů a reklamy na cigarety Marllboro. Byť se jedná o velice známou oblast, je zde rozlehlá náhorní plošina téměř liduprázdná.

Monument Valley Tribal Park je území Navajů, které dostali od vlády jako rezervaci. Rozloha rezervace je 6 mil. ha a patří mezi největší rezervace v USA. Kmen Navajo má ze všech indiánských kmenů největší příjmy, protože se tu těží ropa, minerály a plyn.

Navajové, vlastním jménem Dené či Diné (Lidé), se z původních lovců a sběračů stali polousedlými zemědělci. Převzali od obyvatel z puebel nejen pěstování kukuřice, ale i některé prvky z náboženství (např. pískové obrazce či léčebné obřady). V 17.století přijali život pastevců koní, ovcí a koz. Navajové žili rozděleni do menších kočovných skupin, v jejichž čele stál mírový náčelník a válečný náčelník.

V současné době je to nejpočetnější indiánský kmen čítající sto tisíc lidí. Navajové jsou známi především pro krásné obrazy z písku, jejichž motivy ztvárňují též v podobě tkaných koberců. Během druhé světové války, především pak v akcích v Tichém oceánu, se osvědčili jako tzv. Code talkers. Jejich řeč nedokázal nikdo rozluštit a tak sloužila velmi dobře pro předávání tajných zpráv. Na začátku sedmdesátých let Navažská kmenová rada (Navajo Tribal Council) založila vlastní školu (Navajo Community College), kde se vyučuje navažský jazyk, historie a kmenové tradice.

Ráno je to tady v mlžném oparu, moc dobře se fotit nedá. Snad se během dne opar rozplyne. Z hlavní silnice jedeme k Navajo Tribal parku. Očekáváme, že Navajové tam budou někde za bukem vybírat za vjezd na jejich území. Támhle mají svoje hliněné pícky. Dřevěné krámky podél cesty jsou nějaké opuštěné. Jakto, že tu vůbec nikdo není? Že by ještě spali? Je po desáté hodině, jsme v Utahu, zřejmě o hodinu více než v Arizoně, odkud jsme přijeli. Hele oni nás ještě pouští, že by tady Indiáni nevybírali? Uvidíme, kam nás pustí. Odbočili jsme k visiter center, ale tam už vybírali 5 dolarů na osobu. U střediska je kemp, kde chtějí za místo 10 dolarů. Na chvíli jsme zaparkovali auto a zdokumentovali trochu více známé pískovcové monumenty. Na památku jsme si do pytlíku odebrali Navažskou rodnou zem – jemňoulinký červený píseček. Dnes je dost větrno a místní silničáři mají co dělat, aby s buldozery odhrabávali ze silnice navátý písek. Je 14^oC, začíná se trochu projasňovat. Na zpáteční cestě se stavíme v jednom malém krámečku, který byl otevřený. Indián, samozřejmě oděný do texasek a trička nabízel keramiku, šperky a tkané věci. Jiří zde zakoupil velice pěknou malou hliněnou vázičku.

Jsme v Utahu, 163kou pokračujeme na sever, cesta je značená jako scénická. V pusté, vyprahlé krajině zajíždíme k fungující pumpě, čerpající z nitra Země nerostnou surovinu. Vše je poháněno slunečním kolektorem. V dálce vidíme Mexican Hat, balancující kámen, připomínající Mexický širák. Dojeli jsme do Maxican Hat village, mající pouze několik obyvatel. Je tu pár dřevěných baráčků a obchod se základními potravinami a suvenýry. Venku před obchodem je telefonní budka a voláme taťkovi. Haki byl na ultrazvuku, je v pořádku, jeho stav se trochu vylepšuje. S trochou pomocí vstává, nechce ale papat prášky, s čímž má taťka trochu problém.

Tady signál na mobilu není, takže jsme ani žádnou SMS nedostali ani neposlali.

Jedeme kolem nějaké vodní nádrže s krásně tyrkysovou barvou vody. Pak jsme pokračovali dál, nedaleko silnice byla vidět Navahovská kamenná dvojčata (Navaho Twin Rock).

V Blendingu jsme se zastavili v nově otevřeném informačním centru. Záchodky super čisté, teplá voda. Takže jsme tam všichni naběhli a udělali základní hygienu, umyli hlavu, taky vyčurali, vykakali a pánové se oholili. Potkali jsme tam chlapika, čecha, který už je ve státech rok a půl a cestuje teď po Americe.

A pokračovali jsme ve 13.45 h, na nebi se houpou krásné obláčky. Zachvíli se v autě podává salsa s tortilama. Je to bezvadný žerivo.

Míříme do Monticella po 191, Moab je vzdálený asi 138 km. Silnice 191 je od Monticella do Arches NP značená jako scénická. Je tedy na co koukat. Po pravé straně nedaleko silnice vidíme jedny z prvních kamenných oblouků – Wilson Arch a Hole in the rock.

Kolem půl páté jsme dorazili do parku Arches NP. ( N 38 44 04, W 109 31 19). První jsme zastavili ve Visiter Center, dostali jsme noviny a mapky. Bez problémů nás pustili na náš National Park pass a vjeli jsme na cestu vedoucí parkem. V parku je největší shluk oken a skalních oblouků na severoamerickém kontinentě. Arches, přírodní oblouky, jsou označovány jako "kamenná nebesa v kaňonové zemi". Na jejich utváření se podílí voda, led, extrémní teploty a podzemní pohyb solí. Stavebním materiálem je pískovec, zbarvený železitými solemi do červena. Parkem prochází 30 km dlouhá vyhlídková silnice spojující Visitor Center ležící u brány parku s oblastí Devills Garden. Zastavili jsme na několika vyhlídkách a prohlídli jsme si Window section.

Zdokumentovali jsme balancující kámen, projížděli jsme Zahrádkou ráje. Vydali jsme se na krátkou vycházku na Severní a Jižní okno, jsou to největší okna v parku. Na druhé straně než byla Severní a Jižní okna, byl vysoký Turret Arch. Taky jsme k němu došli a pod ním se kolektivně vyfotili.

Autem jsme popojeli dál na vyhlídku Delicate Arch Viewpoint, kde jsme od parkoviště ušli pouze pár metrů k Lower View. Z dolejšího výhledu se nám ukázal krásný Delicate Arch, ale byl dost v dálce na vyvýšeném kopci. Rozhodli jsme se, že k oblouku dojdeme blíž. Z této vyhlídky jsme se vrátili autem na Wolf Ranch, který byl ve výšce 1320 m a vyrazili jsme na pěší túru na Delicate Arch. Cesta dlouhá 4.8 km byla do kopce s výškovým převýšením 146 m. Ivan sleduje cestu s GPS. Bylo se na co kolem dívat. Delicate Arch byl ve výšce 1474 m. U oblouku už byli připraveni profesionální fotografové a turisti a všichni obdivovali kamenný oblouk. Skrz něj bylo vidět i zasněžené vrcholky hor v dáli. Bylo to něco nádherného. Západ slunce měl být až ve čtvrt na devět. Vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, kde budeme dnes spát a že se začalo ochlazovat, a my nebyli dobře oblečený, nečekali jsme na západ slunce a odcházeli jsme o hodinu dřív. Bylo ještě dobře vidět na cestu, takže jsme celkem rychle sešli dolů k parkovišti. Autem jsme zajeli do jediného kempu v Arches u Devils Garden, jeho kapacita je pouhých 52 míst, které se nedají rezervovat, byl obsazený a proto jsme jeli zpátky dolů, celou dlouhou cestu k Visiter Center, tam jsme byli asi kolem půl deváté večer (N38 36 58, W 109 36 58).

Vydali jsme se kolem řeky Kolorado po 128, hledat kemp. Cesta byla krásná, kolem řeky ohraničující část jihovýchodní hranice parku. Kempů je tady u řeky několik, ale je to vždy jen pár míst a obsazených. My jsme uspěli až ve třetím kempu (Drinks Canyon). Není to nic moc dobrého. Kemp je hned u silnice, jezdí tady auťáky, snad se provoz v noci trochu uklidní. Poplatek je 5 dolarů za místo. Je to tu opravdu jednoduše spíše nezařízené. Nejsou tady ani stoly, což je asi poprvé, kdy jsme se s tím v Americe setkali. Je tady ohniště, kluci připravují nudlovou polívčičku s rýží. Já a Milík jsme si postavily stan a Háňa s námi bude taky spát. Kluci spí pod širákem. Je tu značně písečný, kamenitý, nerovný terén. Zima není, bylo asi 14^oC, když jsme přijížděli.

Dnes jsme najeli 472 km.

14.den

Čtvrtek 9.5.02

Arches NP, Devils Gardens

Ráno po snídani jsme opět vjeli do parku. Projeli jsme celou dlouhou cestu až k Devils Gardens. Bylo tady 6^oC. Auto jsme zaparkovali na poloprázdném parkovišti a již ve třičtvrtě na osm jsme se vydali na Devils Garden Trailhead. Zahajujeme 12.9 km dlouhou procházkou mezi skalními oblouky. Jako první se zastavujeme u Tunnel Arch a Pine tree Arch. Nejkrásnější a nejelegantnější je v této lokalitě Landscape Arch, rozpínající se v délce téměř 100 m (93.3 m). Tím se řadí k největšímu oblouku na světě a je také nejtenčí. V nejužším místě má necelé 2 m. V roce 1995 jsme sem k tomuto oblouku došli téměř za tmy, to se smělo po stezce dojít až přímo pod oblouk. Dnes je cesta zavřená a díváme se na oblouk z povzdálí. Samozřejmě, že všichni fotíme co se dá. Oblouk je velice ladný a fotogenický. Pokračovali jsme dál na Wall Arch, Partition Arch a masivní Navaho Arch. U něho jsme pozdravili kluka s kovbojským kloboukem, s kterým jsme se potkali včera v Blendingu v informačním centru.

U Double O Arch, dvouposchoďového oblouku jsme se rozhodli, že se nevrátíme stejnou cestou co jsme přišli, ale že půjdeme po delší tzv. Primitive Trail. Počasí bylo nádherné. Cestu jsme si opravdu užívaly. Otevírali se nám nádherné výhledy na zasněžené hory v dálce. Na cestě bylo plno kvetoucích kytiček a kaktusů. Barela jednoho růžového jsme viděli a žlutě kvetoucí opuncie. Obdivujeme uctyhodné staříky zkroucených jalovců. Občas se lezlo po hladkých balvanech nahoru a dolů. Primitivní stezka ústila u Landscape Arch a odtud jsme svištěli na parkoviště. Ivan tam na nás zatím čekal a dokumentoval autoznačky jednotlivých států. Teď už jsou tu mraky aut a lidí. Není málem kam zaparkovat. Jsme rádi, že jsme vyrazili tak brzy, ráno tu nebyl téměř nikdo. Je 12.45 h utažského času a zajeli jsme na Picnic Areu, abychom si připravili obídek. Máme co máme. Iceberg salát, fazolky, cibulku a juice. Stavili jsme se ještě ve Visiter Center a ve 14.20 h jsme opouštěli Arches. Zajíždíme do Moabu (stav 4783 mílí), abychom načerpali benzin. Brali jsme za pět dolarů, byl dost drahý 1.539 US za galon. Po té jsme pokračovali po 191 na sever.

191x70 (N38 56 30, W 109 49 00)

V Green River (stav 4836 mílí), které leží již na 70 tce, po které jsme jeli na západ, jsme byli za deset minut čtyři, brali jsme opět benzín, který byl zase o trochu dražší (1.549 US/galon) to už berem za 22.7 dolarů.

Po 70 tce jsme nejeli dlouho a za Green River SP jsme odbočili na 24tku dolu na jih. Na mapě jsme zaznamenali, že se nedaleko 24tky nachází Goblin Valley State reservation. Znali jsme obrázky úžasné krajiny kamenných hříbků. Rozhodli jsme se, že si tam na chvilku zajedeme. Sjeli jsme z 24tky, neměli jsme mapu ani žádné další informace. Nikde žádná budka, ani noha. Jeli jsme pěkný kus cesty, ale museli jsme to nakonec vzdát. Raději jsme se obrátili, nic jsme neviděli. Taky se dost připozdívá a dnes chceme dojet až do Bryce NP.

24tka projížděla Capitol Reef NP. Visiter center byl ale už zavřený. Takže pokračujeme dál a v Torrey opouštíme 24tku a pokračujeme po 12, scenické cestě Utahu. Projíždíme Dixi National Forestem. Autem jsme zdolali i značné převýšení.

V jeden okamžik jsme jeli po hřebeni, po velice úzké silnici. Srázy na obě strany. Takhle nějak vypadá vysokohorská turistika pro Amíky. Sedět v pohodlí auta a pokořovat vrcholy. Auto nás ale trochu zazlobilo. Při odstavení na jedné vyhlídce se nechtělo znova rozjet. Docela v nás zatrnulo, kdoví, jak dlouho bychom museli čekat, než by někdo kolem vůbec jel a pomohl nám. Nakonec si ale dalo říci a pokračovali jsme v cestě přes Boulder, Escalante až do Cannonville. Je už dost pozdě a tak jsme zkusili kemp ještě před Brycem. Výhodou by bylo, že by byl v nižších nadmořských výškách a nebyla by tam taková zima, jak v národním parku Bryce. Do Kodachrome Basin State Reservation to bylo 14.5 km, a pak jsme z mapy zjistili, že to bude do kempu asi dalších 20 km. Cesta byla navíc opuštěná až strašidelná teď v noci a tak jsme to vzdali. Do Bryce NP je to taky 30 km. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se vrátili.

Přijeli jsme do malého městečka Tropic a zastavili jsme u restaurace U hladového kojota. Mají tady restauraci All You can Eat, kde snídaně podávají od půl 7 do 10 h. Jinak je tady general store, kde jsme udělali průzkum na základní potraviny, které nám valem dochází, protože se pohybujeme v místech, kde není pořádné město, kde by se něco koupilo.

Po 22 h jsme přijeli konečně do kempu v severní části Bryce NP. Volná místa naštěstí byla. Připravovali jsme se na značnou zimu, protože jsme byli ve výšce 2416 m, což je nejvýše položené místo našeho putování. Dnešní noc se musíme připravit na nejhorší.Ten večer bylo kolem 8^oC, postavili jsme stany a oblékli na sebe co se dalo.

Dnes jsme ujeli neskutečných 561 km, jeli jsme ale scénickou cestou a bylo stále na co koukat.

15.den

Pátek 10.5.02

Bryce Canyon NP, Utah

V pátek ráno, něco před osmou, jsme vyjížděli z kempu. Bylo docela teplo, asi 7^oC. Byli jsme připraveni na větší zimu.

Je zataženo, zatím nic moc počasí. Rozhodli jsme se, že si nejprve projedeme park autem, až na jeho jižní cíp na Rainbow Point. Celá trasa je asi 29 km. Na GPS sledujeme aktuální výšku. Stoupáme, jsme ve výšce 2425 m a teplota klesá, už jsou jen 3^oC. Zachvíli asi bude náledí a nasadíme řetězy. Rainbow Point byl dokonce podle mapy 2787 m vysoký. Byl strašný vichr, honily se černý mraky, vypadalo to přímo děsivě a plánovaný piknik na Rainbow Pointu jsme přehodnotili a vařili jsme kafe v autě, kde se zatopilo a bylo příjemně. Při zpáteční cestě jsme zastavovali u jednotlivých vyhlídek, pomalu se začalo objevovat i sluníčko. Fantastické pohledy do kaňonu na bizární skalní útvary s převládajícími odstíny barev oranžových, žlutých, růžových a bílých nás nutily neustále fotit.

Ve Visiter Centru jsme shlédli zase tradiční video, seznámení s parkem, vyfasovali mapky a rangerka nám doporučila cestu Navaho Loop a Quens Garden ze Sunset Pointu. Z místní budky jsem zkusila zavolat taťkovi, ale měl obsazeno. Krátce jsme tedy zavolala Zdence do Calgary, aby poslala taťkovi SMS do Příbrami, že jsme v Bryce NP a že je vše OK.

Bryce Canyon NP zabírá v Jižní části Utahu kolem 142 km². Park se nachází v nadmořské výšce přes 2.000 metrů. Jde o geologický zlom, při němž byla vyzvednuta zemská kra jako náhorní plošina. Voda a sníh stále pracují na nových tvarech v údolí, které připomínají věžičky, katedrály, mrakodrapy.

Před výšlapem jsme si udělali výborný piknik. Už se oteplilo, je sluníčko a sedíme venku na lavicích. Máme přímo hody – krevetky, rybičkové sendviče a juice.

Ze Sunset Pointu jsme šli Navaho Loop Trail, vzali jsme to nejprve kolem Wall street, obrovité červeně zabarvené stěny. Byl to nádherný sestup - husté serpentýny nás velice rychle dostali dolů do kaňonu. Potom jsme pokračovali po Queens Garden Trail, až ke Queens garden, zahrádce královny. A královna tam opravdu byla – kamenná kráska, sedící na kamenné vysoké jehle, která chránila tuto pohádkovou zemi skal. Zde jsme se rozdělili s tím, že se sejdeme všichni 17.30 h na Sunset Pointu. Ivan šel nahoru na Sunrise Point a přes Rim Trail se vracel do Sunset Pointu. Měli jsme spousty času a nahoru z kaňonu se nám nechtělo a proto jsme vymysleli cestu ještě dolů a pak zase nahoru po Horse Hiking Trail. Horse Hiking Trail byla značně prašná, šlo se v písku, bylo to docela nepříjemné, foukal silný vítr, měli jsme toho plný oči a byli jsme zaprášený všude i kamery a foťaky.

V závětří jsme si dali malou přestávku. Zasedli jsme na kládu a v tu ránu přiběhla roztomilá Chipmanka, mrštná, malá, zemní veverka. Loudila něco dobrého. Lezla Milíkovi na batoh a na záda. S odloženou plastovou lahví s pitím si hned poradila. Přiběhla i druhá veverka a chtěla taky, takže se do sebe pustily.

Odtud jsme se vraceli po Navaho loop druhou stranou. U Sunset Pointu jsme byli již kolem čtvrté hodiny. Procházeli jsme se po okraji kaňonu a na chvilku posadili a vstřebávali nádhernou podívanou. Nahoře byl ale hrozný vítr. V pět hodin jsme se sešli s Ivanem, zašli jsme do General Store a okoukli sprchy a pračky. V kšeftě to bylo značně drahé, takže jsme tam nic nepořídíli. Chleba za 3 dolary, to kupovat nebudem. Sprchy a pračky byly otevřené do 20 hodin. Ale pak jsme je ani nějak nevyužili. Do kempu jsme zajeli na téměř stejné místo jako včera, něco před sedmou hodinou. Místo bylo ale vyhrazeno pro RVčka. Ranger nás velice zdvořile na to upozornil, jestli jsme si toho všimli a když jsme mu vysvětlili, že ráno odjíždíme, tak nám řekl, že je to vpořádku. Rychle jsme uvařili výborná kolínka s rajskými v plechovce a makrelou. Zahřáli jsme se frťanem, postavili stany a po osmé hodině jsme se vydali na Bryce Point abychom viděli kaňon v zapadajícím slunci. Byla to asi na hodinku vycházka. Na Bryce pointu jsme ale západ neviděli, zatáhlo se a bylo po podívané.

Tuto noc jsme se zase připravovali na další velkou zimu, večer, když jsme šli spát byli pouze 3^oC.

Dnes jsme ujeli 108.8 km.

zpět obsah další