10

10. den

Gran Quivira Ruins, Quarai riuns,

Albuquerque Indian Pueblo Cultural Center

Dnes ráno je 7-8^oC, ale vzhledem k tomu, že fouká studený vítr, vypadá, že je daleko chladněji. V půl sedmé místního času jsme se rychle sbalili a popojeli k toaletám provést ranní hygienu. Odtud taky vede naučná stezka Malpais Trail, lávovým polem, zčernalým voraništěm lávové strusky. Tam jsme ale nešli a za pět minut sedm vyrážíme po 380 zpět na 54 na sever, kterou jsme se drželi tak 32 km a pak najeli na 55tku. (jct. 380x54, N 33 38 47, W 105 52 14)

Projíždíme územím Salinasu, které bylo osídleno již v desátém století kulturou Mogolon a pak Anasazii, kteří založili hlavní obchodní centrum v okolí řeky Rio Grande. U městečka Mountainair se nachází tři puebla: Abo, Gran Quivira a Quarai a patří mezi Salinas Pueblo Mission NM. My jsme navštivili dvě posledně jmenované.

Gran Quivira Ruins bylo kdysi jedno z nejlidnatějších a největší puebel nazývaných dříve Las Humanas. Mělo asi 1500 obyvatel a 21 domů, dnes už jsou k vidění jenom vápencové hradby z let 1300 - 1670 . Bylo tady na 300 pokojů a 6 kiv. Je zde dobře zachovalý kostel San Isidros (1629) a konvent San Buanaventura (1659) ze 17.století z období španělsko francouzské misionářské činnosti.

V Quarai riuns je zachováno 10 velkých puebel a konvent (1630 až 1674) Nuestra Senora de La Purisima Concepcion de Cuarac. Pískovcové stěny kostela jsou více jak 12 m vysoké. Máme zde možnost nahlédnout do kivy, podzemní prostory využívané kdysi ke kultovním účelům. Opakovaná sucha, nájezdy Apačů a epidemie donutili opustit puebla v letech 1670.

Do Albuquerque přijíždíme po interstate 40 ze západu scénickou cestou. Projíždíme městem moderními dálničními nájezdy. Jsme jimi úplně nadšeni. Je to autostráda, která nás snad dovede až do nebe.

Albuquerque je město, ležící v pouštním údolí obklopeným horami. Pořádá se tu každoročně v říjnu známý festival horkovzdušných balonů Hot Air Baloon Festival.

My míříme do kulturního indiánského centra - Indian Pueblo Cultural Center. Přes internet máme zjištěno, že o víkendu v jedenáct a ve dvě hodiny začáná taneční představení Indiánů přímo na centrálním náměstí kulturního centra. Parkujeme na velkém parkovišti před centrem. Před vystoupením máme ještě chvilku času a vybíráme si vhodné sedačky, které budou ve stínu. Pětičlenná indiánská skupina nám předvedla několik typů svých tanců. Jejich oděvy byly značně pestré a dámy se pohybovaly velice střídmě, asi kvůli vedru a jejich teplému oblečení. Na nohách měly takové naše válenky do zimy. Nebylo tedy divu, že většinou se dámy jen pohupovaly z jedné nohy na druhou. Během vystoupení se nesmělo filmovat, takže máme pouze poslední záběr na rozloučenou po představení. Prohlédli jsme si kšeftík s tradičními indiánskými předměty –dekorovanou keramikou, malby v písku, šperky atd.

Indiáni emigrovali z Asie přes Beringovu úžinu na území Ameriky před 15 000 lety. Dnes žije v Americe asi 2 miliony Indiánů, kteří jsou asimilováni v bělošských městech nebo v rezervacích. Ve Spojených státech je celkem 556 indiánských kmenů. Nejpočetnější jsou Indiáni z kmenů Cherokee, Navajo, Chippewa a Sioux. Kasina v některých rezervacích poskytují slušný výdělek pro většinu Indiánů. Mnoho kmenů má problém s drogami a alkoholem, který před příchodem bílých neznali. Indiáni vytvářejí velice cenná umělecká díla. Jsou vyhledávány propracované vzory koberců Navahů, bižutérie Zuni a Hopi a keramika kmene Acoma. Indiáni pořádají - hlavně pro sebe - tzv. "pow-wow", což jsou festivaly hudby, vyprávění a tanců s ukázkami nádherných kostýmů.

V Novém Mexiku si nesmíme nechat ujít návštěvu Petroglyph National Monumentu - uchovává na 20 000 petroglyfů, maleb původních pueblanů a španělských kolonistů žijících podél řeky Rio Grande. Jedná se o přírodní galerii na vulkanických kamenech. Petroglyfy znázorňují zvířátka, lidi, hmyz či jednoduché geometrické vzory. Nejstarší abstraktní obrazce čar byly vytvořeny před 2000 - 3000 lety starobylými lovci. Křesťanské kříže, pocházející ze 17. Století, zde zanechali pravděpodobně španělští kolonialisté. Také angličané zde nechali stopy svého působení koncem 19.století. Ti ryli jména do kamenných bloků. Převážnou většinu petroglyphů vytvořili před 7 - 4 stoletími pueblané z oblasti Rio Grande, jejichž potomci stálé využívají tuto oblast k náboženským účelům. Proč byly tyto obrazce vytvořeny a co znamenaly je otázkou. Vytvoření těchto obrazců vyžadovalo dost práce a tak se zřejmě svědomitě vybíralo jejich umístění. Nejzajímavější jsou obrazce zvířat s lidskou hlavou, možná se jedná o posvátné bytosti.

Petroglyph National Monument se nachází na Západní mese, 27 km dlouhé stolové hoře, vystupující na západě od Rio Grande, byla vytvořena před 110 000 lety, když se láva valila z velké pukliny v zemské kůře. Bylo zde i několik aktivních sopek, které vyvrhly lávu na povrch stolové hory. Sopka Butte, Bond, Vulcan, Black a Ja se nacházejí v západní části parku.

V parku jsme absolvovali dvě krátké procházky mezi balvany s petroglyfy. Stezka Boca Negra Canyon nás zavedla na vrchol skály, odkud se nám otevřel panoramatický výhled na město. Na obrovských černých lávových kamenech objevujeme spousty petroglyfů.

Druhá stezka, Rinconada Canyon Trail, zpřístupnila další petroglyfy. Nedalo nám to a fotíme se u starodávných malůvek na kamenech.

Z národního monumentu jedeme po 25 na sever do Santa Fe. Asi kolem šesté hodiny odpoledne jsme sjeli z dálnice exitem 282 (N35.37.55, W105.37.35) a tak nějak naslepo bez podrobné mapy, jsme vjeli do centra města a našli Old Santa Fe Road, která nás dovedla na Santa Fe Platza. Po chvilce ježdění jsme našli vhodné místo na zaparkování a pěšky prošli centrum města. Santa Fe je hlavním městem Nového Mexika. Jde o nejvýše položené hlavní město amerických států. Přestože Španělé postavili město jako nejsevernější opěrný bod své mexické říše, uchovalo si Santa Fe indiánský ráz. Uvádí se hned několik přívlastků k tomuto městu: nejkrásnější, nejšpanělštější, nejkatoličtější, nejindiánštější a nejstarší. Centrální náměstí je 400 let staré. Uprostřed stojí památník čtyř povstání, 4 válek a 4 vlád. Nové Mexiko bylo totiž státem mexickým, španělským, indiánským a nakonec americkým. I dnes je to město hliněných budov vystavěných v pueblovském stylu, vycházející z indiánské architektury.

Bylo to tam velice hezký. Říká se, že město je rájem důchodců a umělců. Jezdilo tady plno motorkářů - Harleyařů. Jiří nakouknul do místní hospůdky, kde se živě povídalo, hrálo a popíjelo. Město mělo takovou neopakovatelnou atmosféru. Okukovali jsme krámky a výlohy, v této době bohužel již zavřené. Nejvíce se mi líbili indiánské umělecké předměty – keramika a tkané koberečky. Velice populárním motivem na uměleckých předmětech je postavička Kokopeli. Na internetu jsme našla povídání o oblíbené postavičce Kokopeli:

„Kdo je Kokopeli? "Koko" znamená les, "pelau" znamená hrb. Jde o vyobrazení petroglyfu původních obyvatel jihozápadní Ameriky. Tento obraz je vidět od Casa Grande, přes Mexiko Hopiů, Rio Grange starých Pueblů a potom dál na západ až ke kalifornským pouštím. Toto vyobrazení se značně mění, ale všeobecně je Kokopeli znázorněn jako hrbáč, většinou hrající na flétnu. Tato postavička byla dokonce nalezena v ruinách podzemních domů, které se datují do roku 200.

Tak jako se všechny legendy předávají z generace na generaci a většinou jsou jejich hrdinové značně přikrášleni, tak ani Kokopeli není výjimkou. Jeho podstata ani poslání není zcela jasné, jeho pověst však rozhodně ano. Někteří jej znají jako kouzelníka, jiní jako vypravěče, učitele, léčitele, podvodníka nebo boha úrody. Je často označován jako prapředek novinářů. Se svým hrbem a flétnou byl vždy a všude vítán.

Kokopeli, hráč na flétnu, byl symbolem štěstí a blaha. "Promlouval k větru a obloze. Jeho flétnu bylo možno slyšet v jarním vánku přinášejícím teplo po chladném zimním období." Legenda původních obyvatel říká, že když Kokopeli přišel a zahrál na flétnu, vyšlo slunce, sníh začal tát, ze země vyrašila zelená tráva, přilétli ptáci a začali zpívat, a všechna zvířata se shromáždila a poslouchala jeho písně. Kokopeli a jeho flétna probudili jaro po zimě. Kokopeli ztělesňuje vše čisté a spirituální, co jen může na hudbě být. Byl také označován jako bůh plodnosti a putovní bavič. Chodil od jedné vesnice ke druhé, hrál na flétnu a na svých zádech nesl vak svých písní. Všichni zpívali a tančili celou noc. A ráno poté, co odešel, byla bohatá úroda a všechny ženy byly těhotné.

Kokopeli obyvatel Hopiů měl na zádech vak se semeny všech plodin a rostlin celého světa, pravděpodobně rozšíření dřívějšího označení o symbol plodnosti. Kokopeli byl zřejmě cestovatel. V pradávných časech, stejně jako ve dnešní střední Americe, mohou cestovatelé oznámit svůj příchod právě hrou na flétnu. Někdo může stále slyšet Kokopeliho melodii letící přes poušť z míst, kde se pohybuje.

Dnes tento symbol zdobí trička, šaty, cestovní tašky, šperky, kravaty, tácky a mnoho dalších druhů zboží v obchůdkách pro turisty po celé jihozápadní Americe. Pokud se zeptáte majitelů těchto výrobků, kdo je tato postavička, většina vám odpoví, že je to hráč na flétnu. Jen někteří vám budou schopni převyprávět legendu o Kokopelim. Většině tento pradávný obraz připomínají pouze rytiny ve skalách na dálném jihozápadě.“

Po N.Y. a L.A. je Santa Fe třetím největším uměleckým trhem v USA. Městem vedla stará šestašedesátka - Old 66 Road. Dnes je zde ale nahrazena Interstate 40.

Jinak jsme se rozhodli, že dnes ještě popojedeme zakempovat do Bandelier NM. Přijeli jsme dost pozdě večer, bylo tak kolem deváté hodiny.

Celkem jsme ujeli 465.6 km.

11.den

Pondělí 6.5.02

Bandelier NM, El Malpais, El Morro NM

Dnes jsme vstávali do velice chladného rána (0.5^oC).

Bandelier NM se nachází v severním Novém Mexiku, 77 km severozápadně od Santa Fe. Monumentem byl vyhlášen již v únoru roku 1916 a pojmenován podle Adolpha Bandeliera, anthropologisty 19 století. Jsou zde k vidění zbytky puebel Anasaziů a množství ruin domů vestavěných ve skalních útesech na Pajarito Plateau. Je tu několik pohodlných turistických cest vedoucí ke starobylým obydlím.

Ivan se vzdal pěší tůry a ochotně přistoupil na to, že s autem na nás počká u Visiter Center dole v kaňonu. My jsme se z kempu Juniper, položeného ve výšce 2012 m, vydali na Frey Trail, což byla 3.2 km dlouhá stezka, vedoucí na dno Frijoles kaňonu a k vesnici Tyounyi. Výškový rozdíl činil 163 m. Byla to hezká vycházka mezi jalovcema, všude plno zeleně. Serpentýnama vnikáme do kaňonu. Obdivovali jsme skalní útesy, které byly kdysi obydleny původními obyvateli, Anasazii. Anasáziové je navažský výraz, jenž znamená jednoduše "ti staří, starobylí". Příslušníci této kultury žili v jeskyních či v zemnicích, pěstovali převážně kukuřici a dýně, vyráběli košíky, neboť neznali ještě hrnčířství. Představovali první prehistorickou kulturu dnes nazývanou podle jejich řemeslného umění jako Košíkáři (Basket Makers). V rozpětí let 500 až 700 n.l. Anasáziové opouštějí tyto šachtovité domy pod úrovní země, které nadále přebírají funkci obřadních místností (kiv), a staví domy nad zemí z hlíny a kamenů. Začíná se rozvíjet kultura puebel pocházející z oblasti 4 rohů - Four corners area (New Mexico, Arizona, Utah, Colorado). V období "zlatého věku puebel" od 11. do 13.století vznikají několikapatrové stavby, které jsou obrovským a složitým komplexem budov s mnoha svatyněmi. Koncem 13.století, zřejmě v důsledku období velkého sucha a vpádem bojovných skupin z kmene Navahů a Apačů, Anasáziové puebla opouští a jejich kultura zaniká. Jen v některých oblastech např. kolem řeky Rio Grande, na řece Pecos a na území kmenů Hopi a Zuni se pueblanská kultura udržela nepřetržitě.

Zde, v Bandelier NM jsou několikeré jeskynní obydlí zpřístupněné po dřevěných žebříkách. Útulné to uvnitř moc nebylo, stěny zčernalé, zřejmě začouzené od ohňů, které rozdělávali přímo v místnostech. Před jeskyněmi, na slunné straně kaňonu, byl postaven kamenný domeček (Talus house).

Další rozsáhlé obydlí, pro několik desítek rodin, je vybudované pod obrovskou hladkou skalní stěnou a je nazýváno příznačně Long House - Dlouhý dům, leckde je vidět na stěnách i původní malba. Kolem celé délky domu vede dřevěný chodníček.

Nedaleko Visiter Center, na dně kaňonu byla vybudovaná vesnice Tyuonyi, která byla obydlená v době, kdy byly osídleny i okolní skalní útesy. Největšího rozkvětu dosáhla koncem 14.století. Dnes jsou zde pouze její pozůstatky.

Původní obyvatelé Bandelier area byli farmáři, pěstovali kukuřici, fazole a dýně. Doplňovali stravu rostlinami a lovili jeleny, zajíce, veverky, další savce a ptáky. Oblečení vyráběli z kožešin, obchodovali s bavlnou, z které dělali oděvy. Vyráběli na zimu pokrývky z juky a spřádali je s peříčkama z krocanů či s kouskama kůže ze zaječí kožešiny. Ze zvířecích kostí, dřeva, obsidiánu a basaltu vyráběli sekyrky, nože a palice.

Ve Visiter Center jsme shlédli informační video. Je pondělí, všední den a přesto je zde ve visiter center plno lidí. Na Frey Trail jsme ale nepotkali ani nohu. Ranní vycházka byla osvěžující. V deset hodin jsme již odjížděli z parku.

Trvalo nám asi hodinu, než jsme po dálnici dojeli do Santa Fe a další hodinku to bylo do Albuquerque. V Albuquerque jsme našli pečovatelský dům, kde žije 93 letá sestra pani Mariánky (Mariánka byla známá Ivana, která již před několika lety v Praze zemřela). Byla značně překvapená, že jsme se tu objevili, vyrušili jsme jí zrovna od oběda. Na recepci mají vhodné předsálí se sedací soupravou, kde jsme si s pani poseděli a popovídali. Mluvila velice dobře česky. Žije tu v perfektním pečovatelském domě vypadajícím spíše jako hotel první třídy. Všechny služby jsou zde zajištěné. Líbí se jí zde, pouze co prý postrádá je déšť. Celý rok je slunečno a sucho. Pořídili jsme dokumentární foto a záběry na kameru. Zdrželi jsme se asi 20min a pokračovali jsme dál v cestě.

V Albuquerque (stav tachometru 3999 mílí) jsme brali benzin za 1.27.9 dolarů. Načepovali jsme úplně plnou nádrž, protože to byl nejlevnější benzín, na který jsme dosud narazili. Celkem toho bylo přes devět galonů a pro Aljošu jsme vzali třetinku litru.

Po interstate 40 jsme uháněli West. Nacházíme se na území Laguny, které je pueblany osídlováno od roku 1300 n.l.. Ze 40 jsme sjeli exitem na Old 66, projeli jsme obydlená indiánská puebla Mesita. Nesmělo se filmovat ani fotit, tak jsme raději nic moc nedokumentovali aby nějakého Indiána nenapadlo nám prostřílet pneumatiky. Ve vesnici se nacházela zchátralá obydlí, zrezavělý auťáky, jednoduše řečeno - značně chudobná Amerika.

Pokračovali jsme po Old 66, chtěli jsme najít Laguna pueblo, které je jedno z největších, ale nějak se nezdařilo a viděli jsme ho pouze v dálce ze silnice, když jsme se vrátili na 40tku.

U Galupu jsme se stavili ve výborně vybaveném info North West New Mexico a doplnili jsme zásobu mapek a brožurek. Odtud vedla silnice do Acoma - Sky city. Což je další indiánské pueblo, asi jedno z nejznámějších. Ale tam jsme nejeli,za vjezd do Acoma vybírají 10 dolarů za osobu a tak jsme to odímítli. Z informačního střediska odjíždíme asi ve třičtvrtě na čtyři.

Exitem 85 jsme ze 40 uhli na 53 (N 35 07 25, W 107 49 47) a jeli jsme kolem El Malpais NM. Elmalpais je slovo španělské, anglicky badlands a česky by se dalo přeložit jako neúrodná oblast. Monument zahrnuje území sopečných lávových polí, proudů ztuhlé lávy, kráterů a rozsáhlých lávových jeskynních systémů. Je tu prý i Ledová jeskyně, kterou jsme ale neviděli. Jsou zde i důkazy indiánského osídlení - pueblanských kmenů - Acoma, Laguna a Zuni. Také Anasaziové, předkové moderních pueblasnkých Indiánů, zde na okraji lávových polí žili. El Malpais opustili v polovině 1300 n.l..

Koukli jsme se na Zuni Acoma Trail a zastavli jsme na El Calderon Area, kde jsme našli dvě jeskyně, u kterých se Pavel přesvědčil, že jde projít z jedné do druhé. Spojka nebyla dlouhá, asi 50 m.

Hned u silnice byla informační cedule, že zde probíhá kontinentální rozhraní. Ivan se svým GPS naměřil výšku 2415 m.

Odpoledne v pět hodin jsme dojeli až do El Morro NM (stav tachometru 4131 mílí) . Nacházíme se 200 km na západ od Albuquerque. V pohodě jsme zakempovali, ale Visiter Center i stezky jsou již zavřené. Otevírají až v devět ráno, takže někdy příště. My to tu dnes máme pouze na přespání. Kluci se ještě vydali na objížďku auťákem kolem pískovcových skal, aby si něco nafotili. My tady v kempu na stole s Milíkem hrabošíme a přebíráme nahromaděné prospekty a časopisy. Připravujeme salát a až přijedou pánové z projížďky, uděláme k tomu kolínka s omáčkou se čtyřmi druhy sýrů.

El Morro španělsky znamená skála, jedná se o zdejší zdaleka dominující pískovcový skalní masív. Na jeho vrcholové plošině se nachází ruiny dvou puebel Anasáziů. Území opustili kolem 1400 n.l., když se přestěhovali do větších vesnic. Po nich zde přebýval kmen Zuni, potomci Anasáziů. Zuniové tuto skálu nazývají A tsina - místo pro psaní na skálu. Anglo američtí osadníci ji nazývají Inscription rock - skála s nápisy. Jedná se o skálu s petroglyfy - původními indiánskými kresbami. Záznamy na skále tu zanechali i další, kteří tudy procházeli, např. první Evropan, Španěl Onate zde zanechal epigraf datovaný rokem 1605.

Je slunečno a teplo, ale vzhledem k tomu, že jsme ve výšce více jak 2000 m, tak se dá předpokládat, že tady bude v noci pěkná zima. Takže raději stavíme stany. V kempu je zavedena obálková metoda, self servise. Pět dolarů na noc, ale obálky tady nejsou. Je tu značně nedůvěřivě působící sloupek, do kterého se má obnos vhodit. Někdo se tam asi vloupával, tam peníze házet v žádném případě nebudeme. Doufejme, že si ranger pro poplatek nepřijede ráno sám osobně.

Dnes jsme najeli 400 km.

12. den

Úterý 7.5.02

Zuni, New Mexico

Petrified Forest NP, Canyon de Chelly NP, Arizona

Dnešní ranní probuzení v kempu El Morro bylo mrazivé, byly pouhé –2^oC. Byla to dnes zatím nejchladnější noc. Zima ale nikomu ve stanu a teplých spacácích nebyla. My jsme naměřili ve stanu u hlavy 9^oC a 3^oC v kapsičce u nohou. Rychle jsme vše zabalili a v půl osmé jsme vyráželi z kempu. Snídaně se odehrávala jak bývá zvykem v autě.

Již ve čtvrt na devět jsme projížděli Zuni vesnicí, což má být jedno z nejlidnatějších puebel v Novém Mexiku, má 11000 obyvatel. Bylo to první původní osídlení, které navštívili španělští badatelé v roce 1540. Španělé se domnívali, že to bylo jedno ze Sedmi zlatých měst Ciboly. Dnes tady žádné zlato není a Indiáni tu prodávají tyrkysové a stříbrné šperky.

Projížděli jsme tu v době, kdy děti chodily do školy a lidé do práce, takže na ulicích bylo docela živo. Viděli jsme hliněné kopulovité pece, asi na pečení chleba. Hned tři vedle sebe, vysoké tak jeden metr. Zda to ale dnes Indiáni ještě používají to nevíme. Vesnicí jsme projížděli křížem krážem, ale až zas tak zajímavé to nebylo, ani pořádnou krojovanou indiánskou babičku Squasch jsme neviděli. Indiáni byli oblečeni silně moderně většinou do džín a košile.

Po půl deváté jsme odjížděli po 53 west a teď přejíždíme hranice New Mexico do Arizony. Arizonská cedule je pěkně rozstřílená, grupáč, vlastně kolektivní foto, děláme u obou značek. Hodinky jsme posunuli zase zpět o 1 hodinu, rázem máme 8 h, to je příjemné. Teď po ránu je 14^oC, svítí slunce a bude jistě zase hezky. V Arizoně se z 53 stala 61. V St. Johnsonu bereme 180 na sever.

Na cestě do Petrified Forestu jsme udělali zastávku ve Familly Dollar a dokoupili jsme zásoby jídla - creemer do kafe, juice, rybičky, pitivo, hořčici, kečup, křupky, peprmintové laskominy. S podivem, párečky se nekoupili. Byl toho plný nákupní košík asi za 11 dolarů. Jakmile jsme doplnili zásoby jídla, hned bylo v autě veseleji.

Do Národního parku - Petrified Forest (Zkamenělý les) jsme vjeli jižním vjezdem, nacházíme se na náhorní plošině v nadmořské výšce kolem 2000 m.n.m. Rozloha parku činí 350 km². Bílými osadníky byla oblast objevena v roce 1851, když tudy projíždela výprava kolonizátoru Divokého Západu. V roce 1881 bylo založeno město Holbrook a právě na popud místních obyvatel byl v roce 1906 vyhlášen Zkamenělý les Národním Monumentem, jehož hlavním úkolem bylo ochránit tehdy rychle mizící zkamenělé stromy pod náporem těžby. Pestře vybarvené zkameněliny byly velmi oblíbené a hrozilo tedy jejich rozebrání a odvezení do soukromých sbírek. V roce 1962 rozšíril Kongres ochranu území vyhlášením Národního Parku.

Prošli jsme Rainbow Forest Museum, kde jsme obdivovali unikátní kousky zkamanělých stromů. Aby se vyjímala pestrobarevnost vzácných polodrahokamů byly pečlivě zpracované a vyleštěné.

Přímo za muzeem začíná krátká okružní pěší trasa, procházející místem nejhojnějšího naleziště zkamenělých kmenů. Zkamenělý les vznikl před 200 miliony lety. V období triasu zde byly bažinaté oblasti, husté porosty jehličnatých stromů – araukarie a kapradiny. Klima bylo teplé a vlhké. Z živočichů tu žili velcí plazi, malí ještěři a dinosauři. Stromy byly pohřbeny v blátě, písku či vulkanickém popelu. Posuvem kontinentálních desek zemský povrch zde poklesl a byl zaplaven vnitrozemským jezerem. Voda, která pronikala skrz bláto, písek a popel se obohatila o řadu minerálů. Ve stromech vyplnila prázdné buňky pomalu se rozkládajícího dřeva. Jejím postupným odpařováním, docházelo ke krystalizaci přítomných minerálů a dřevo se tak přeměnilo na krásné drahokamy (ametysty, acháty opály, chalcedony, jaspisy), které hýří různými barvami. Železo jim dodává barvu červenou, žlutou a hnědou, měď krásně modrou či modro-zelenou barvu, křemen bílou nebo šedou, mangan a uhlík černou. Horotvorné procesy později krajinu zvedly, spodní geologické vrstvy praskly a s ním i kmeny zkamenělých stromů. Vodní a větrnná eroze postupně odkrývala kdysi pohřběné a vytvořené zkamenělé stromy.

Parkem vede 43 km dlouhá scénická cesta, jedeme po ní na sever. Je tu plno zastávek s možností krátkých vycházek. My jsme udělali zastávku u Giant Logs a to byla krátká (700 m) vycházková trasa mezi obrovskými zkamenělými stromy. Největší zkamenělý strom parku Old Faithful (Starý věrný) je dlouhý 10.6 m a váží asi 44 tun.

Na další zastávce Agate Bridge, se jdeme podívat k betonem zpevněnýmu mostíku, který je tvořený zkamenělým stromem. Více nás zaujalo v jeho okolí několik druhů krásně kvetoucích kytiček.

Po několika zastávkách a vyhlídkových bodech jsme dojeli na Blue Messa, k jedno mílové okružce, která nás zavedla dolů mezi pahorky tvaru indiánských stanů tepee (The Tepees). Pruhované různorodě zerodované mohylky jsou tvořené vulkanickými sedimenty. Jednotlivé vrstvy sedimentárních hornin jsou díky odlišnému chemickému složení různě zabarveny. Bílé vrstvy jsou tvořeny pískovcem, červeně, žlutě a hnědě zabarvené jsou sedimenty obohacené železitými solemi, tmavé, černé, vrcholové pruhy jsou tvořeny jílem s vysokým obsahem uhlíku. Mezi tepee jsou jakoby nahodile rozházené kusy zkamenělých stromů.

Painted desert (malovaná poušť), která navazuje na Petrified Forest je tvořena rozlehlou krajinou, téměř bez lesů, vlastně náhorní rovinou, která před 150 miliony lety byla zaplavena pískem a bahnem. Dnes můžeme obdivovat výsledek tvořivosti přírodních sil - větrné a vodní eroze. Je tady celkem 9 vyhlídek na krásně zbarvenou Painted desert. Náhorní plošina hraje odstíny barev červené, oranžové, zelené a šedé. V Painted Desert Visiter center (1759 m), jsme shlédli asi 20minutové video o tom, jak probíhal petrifikační proces.

V 15 h jsme odjížděli z Petrifiedu, brali jsme to po 40 west a v Chambers jsme vzali 191 na sever ke Canyonu de Chelly NM. Benzin jsme brali v Ganado, za dvacet dolarů jsme dostali téměř 14 galonů, cena lepší průměr 1.42.9.(stav tachometru 4361, N 35 42 32, W 109 32 27).

Do Canyonu de Chelly jsme přijeli ve třičtvrtě na pět, kdy ještě byl otevřený visiter center. Tam jsme rychle vběhli, pořídili mapky, razítka, koupili pohledy, prostě taková klasika. Dověděli jsme se, že průjezd podél rimu kaňonu je otevřený stále, což bylo velice výhodné.

Kaňon je dnes pro Indiány památným místem, je jejich rezervací. Je zde dobře zachovalá skalní vesnice starověkých Indiánů kmene Anasáziů. Národní monument byl založen v roce 1906, jeho rozloha je o něco menší než Petrified Forest, 338 km². Visiter center se nachází ve výšce 1679 m.n.m. a Spider Rock Overlook již přesahuje 2000 m (2094 m.n.m). Kaňon se v určitých místech zařezává až do hloubky 300 m.

Autem jsme se vydali po South Rim Drive, po jižním okraji kaňonu. Zastavili jsme na několika vyhlídkách a u cesty White House Trail, která vede dolu do kaňonu. Jediná cesta, pro kterou není třeba žádný permit ani průvodce. Byla to 4 km dlouhá okružka s 200 m převýšením. My jsme to zvládli celé za jednu hodinu a deset minut. Došli jsme až k obrovské skalní stěně, severní stěně kaňonu, kde bylo postavené staré indiánské pueblovské osídlení Anasáziů. Místy se dochoval zbytek bílé omítky, podle které nese celá osada název - White House, Bílý dům.

Jinak Ivan s námi dolů do kaňonu nešel a jel na Spider Rock. Jedná se o 270 m vysoký štíhlý skalní útvar na dně kaňonu, připomínající vztyčený prst. Jinak je to sídlo mýtické pavoučí ženy, opředené řadou navahovských legend. Spider Rock byla poslední zastávka jižního okraje, takže Ivan musel jet docela daleko. Tam to náležitě zdokumentoval při západu slunce a my jsme zatím se smíšenými pocity čekali asi 1 hodinu na parkovišti u White House, než se Ivan vrátí. Začínali jsme mít o něho i trochu strach, zda se mu něco nestalo.

V bezprostřední blízkosti kaňonu jsme zajeli do kempu CottonWood. Byl zdarma a dost plný, ale naštěstí místečko pro nás ještě bylo. Jsme ve výšce 1692 m.

K večeři jsme si udělali instantní rýži s fazolkama. Vaření se ujal Jiří, obhospodařuje duo Aljoša – dva benzinové vařiče. V jednom rendlíku se dělá rýže, ve druhém voda na čaj. Už jsme v Americe dvanáctý den a fazolky máme teprve podruhé. Nějak je zanedbáváme. Ve fazolkách je inzerován pork meat, vepřové maso.

My jsme s Milíkem spali ve stanu, Ivan a Jiří spali pod širákem.

Dnes jsme ujeli 478.4 km.

zpět obsah další