zpět obsah další
7.den
Čtvrtek 2.5.02
Old Tucson, Sonoran Desert Museum, Saguaro NP
Arizona
Máme čtvrtek ráno, vzbudili jsme se ve třičtvrtě na šest. Východ slunce byl pár minutek před šestou, bylo úplně jasno, svítil krásně měsíc, bylo asi 8oC. Zabalili jsme a pokračujeme dál.
Na výjezdu z parku nás čekala Border Patrola, hraniční kontrola, chtěli vidět pasy a bílé lístečky, které jsme dostali na letišti od imigračních úředníků. Ptali se kam jedem atd. Propustili nás bez problémů. Pouze okukovali všechny ty hejblátka, který jsme měli na palubní desce.
Najeli jsme na 86tku z městečka Why ( N 32.15.40, W 112.43.59), směrem na východ, na Tucson. Projíždíme rozlehlou indiánskou rezervací Papago. Podél silnice je dost nepořádek, rozházené prázdné lahve od alkoholu a plechovky od piva. Vesničky jsou velice chudé, dalo by se to přirovnat snad k našim cikánským osadám.
Abychom využili techniku, kterou Ivan veze, pečlivě jsme zaznamenávali souřadnice již projetých bodů, které se pak daly využít pro přesné nakalibrování digitální mapy a nechat se vést navigátorem v laptopu. Takže máme další údaj – souřadnice na křižovatce silnic 86 a 386 (N 32.01.35, W 111.34.43). 386 vede na Kit Peak Observatory, tam ale nezajíždíme, to někdy možná příště. V dálce vidíme Kojotí hory.
Stavíme až u Robles jct., kde jsme brali zatím
nejlevnější benzín. Za 10 dolarů jsme načepovali 6,08 galonů (Chevron 1.46.9
dolarů za galon, stav tachometru 3020 mílí).
U Chevronu Jiří konečně koupil baterky do foťáku a já jsem zavolala z místní budky taťkovi s pomocí karty X. Taťka potvrdil příjem SMS poslaných v minulém dni.
Pokračovali jsme do Old Tucsonu k filmovým ateliérům,
kde bylo nafilmováno již přes 200 westernů..
Stavíme na rozlehlém parkovišti. U vchodu do studií vítal návštěvníky Indián
s Indiánkou, z amplionů hráli známe filmové westernové evergreeny. Vstup
byl necelých 15 dolarů.
Old Tucson Studios byli postavené v roce 1939 pro COLUMBIA PICTURES pro natočení westernové epizódy filmu "Arizona" . Prohlédnutí studií by vyžadovalo daleko více času, než jsme byli ochotni věnovat. Zašli jsme do místního obchodu se suvenýry, kde měli krásně naaranžované kaktusy v květináčkách. Udělali jsme dokumentární společné foto u filmové kamery. A pokračovalo se před půl jedenáctou dál. Hned u výjezdu z parkoviště nás ale přinutil zastavit nádherný exemplář kaktusu, který hýřil několika barvami. Zelený kaktus s červenými květy, žlutými plody proti azurově modrému nebi – to se nedalo nezastavit a nezdokumentovat. Kaktusový keř dosahoval asi 1.7 m výšky.
Další zastavení bylo před Sonorským pouštním muzeem, Sonoran Desert Museum, které je taktéž tak na celodenní akci. Nabízí pohled na život zvěře i rostlin v této nehostinné krajině. My jsme opět okoukli pouze krásně kvetoucí kaktusy a keře v okolí vstupu do muzea a velké otevřené terárium. Co jsme tam viděli musí říct Pavel. Různé ještěrky - leguány, agamy, ropušníky...No je to na videu. Jiří s nadšením dokumentoval ještěrky, nakláněl se přes okraj terária, až jsme měli strach, aby se najednou nepřekulil dovnitř mezi tu havěť. S kamerou jsem byla připravená opodál, takže je jasné, že by to šlo do neváhej a toč. Jiří ale zjistil, že ho sledujeme a o veselou historku nás připravil.
Nás honí čas, chceme co nejdříve dojet do dalšího pouštního parku. Cesta vedla Tucson Mountain Parkem. Perfektní asfaltka vypadající jakoby ladně položená stuha v této zvlněné krajině působila úžasně.
Saguaro National Park se nachází na západ a východ od Tucsonu. S návštěvou začínáme v západní části parku v návštevnickém středisku Redhills. Promítání 15 minutového dokumentu na nás velice zapůsobilo, bylo zakončeno nečekanou úžasnou scenérií, pohledem na skutečné pohoří s kaktusy, které se objevilo v okamžiku, kdy skončilo promítání a odhrnula se opona. Obrovská prosklená stěna dovolila nahlédnout rázem do fascinující reality. Umístění a architektonické řešení návštěvního centra bylo nádherné. Z terasy byl panoramatický výhled na hory Red Hills porostlé saguarama.
Od Visiter Center jsme odjížděli
pár minutek před půl jednou. Nejlepší způsob jak rychle poznat tento park, je
najet na okružku Scenic Bajada Loop
Drive po Hohokam Road. Je čas
oběda a stavíme na piknik Area Sus. Tam jsme se rozložili u zastřešených stolů
s lavicemi. Stín jsme v poledním slunci přivítali. Dáváme osvěžující kompot z
tropického ovoce a tousty s bramborovým salátem.
Po obědě jsme pěšky vyrazili na vyhlídku Valley View Overlook Trail, 1.3 km dlouhou cestu. Bylo na co koukat, spousta kvetoucích kaktusů. Každý stále dokola fotil. Cesta nám trvala dvě hodiny.
Teď je za pět minut tři, jedeme stále po Bajada Loop Drive k Signal Hill. Zaparkovali jsme auto a jdeme ke skále, na které bylo možné shlédnout petroglyfy, neboli kresby Indiánů kmene Hohokam. Jiří nevěřícně okukoval jednoduché malůvky na skalách. „To tu museli udělat Amící v noci, když je nikdo neviděl, to tu vymalovali a teď to všichni obdivují, jako něco historického, patřícího mezi velké umění Indiánů. Pár spirálek, sluníček, to by dovedly namalovat i děti“. Snažili jsme se mu vysvětlit, že je to pro Amíky kus historie a že je tomu věnovaná značná pozornost a že tyto malůvky jsou pečlivě dokumentovány a dále jejich význam a vznik vědecky studován.
Vrátili jsme se zpátky k Visiter Center, načepovali vodu a pokračovali po Mc Cain Loop Drive do kempu Gilbert Ray, který náleží do Tucson Mountain Parku. Přímo u cesty jsme zahlédli tzv. kristátní formu saguara.
Dojeli jsme do obrovského, jednoduše zařízeného kempu. Je tady dost RV ček (recreation vehical). Se stanem tu není nikdo. Našli jsme volný plac a hned jsme se pustili do přípravy večeře a uklízení auta. Připravujeme těstoviny fetucini s takovou čmajou. Na cibulce jsme ohřáli rybičky ťunovky a přidali rajčatový protlak s černýma olivama. Tak uvidíme, jak to bude dobrý. Kafe i čaj už je uvařený. Nad piknik stolkem kvete zelené Palo verde s krásně žlutými květy.
Večer jsme promítali z laptopu asi 150 fotek. Bylo krásně, 14oC, spali jsme pod širákem.
Celkem jsme najeli 256 km.
8. den
Pátek 3.5.02
Pimax Air and Space Museum, Saguaro NP, Chiricahua NM
Vstávali jsme před šestou hodinou na východ slunce, bylo 9oC. Jinak je tady plno zajímavého ptactva. V saguaru, které je tady hned u nášeho stolu, je vyhlodaný otvor, ve kterém hnízdí ptáci. Ivan se zoomem vše pečlivě zdokumentoval. Taky tady pobíhají zajoši a arizonské křepelky, legrační ptáci s chocholkou, kteří vyzobávají pod stolem drobečky od večeře.
V půl sedmé přijel výběrčí z kempu nás upozornit, že nemá naší obálku s poplatkem za kemp. Řekli jsme, že jsme jí nenašli. Pro stany jsme zaplatili 7 dolarů, pro RV se platilo 12 dolarů. Celkem levné, takže nám to ani nepřišlo líto zas jednou zaplatit.
Z kempu jsme odjížděli ve čtvrt na osm.
Ráno jsem dostala od taťky a Charlese SMS, musím využít signálu a posílám další SMS taťkovi. Výhodně jsme v Tucsonu u Arca načepovali benzin, za pouhých 1. 28.9 dolarů za galon. (stav tachometru 3082 mílí) a doplnili zásoby pro Aljošu, který už zkonzumoval 1.5 l a teď jsme načepovali 0.75 litrů.
Je osm minut po osmé a dorazili jsme k Pimax Air and Space Muzeu, ke kterému jsme sjeli z interstate číslo 10 exitem 267. Zřejmě je ještě zavřeno. Přes plot je taky vidět plno exponátů, takže kluci jdou na krátký průzkum okolí.
Zastavili jsme v Tucsonu na nákupy v Safe Way, ale supervýhodné ceny jsou pouze s klubovou kartou. Tu nemáme, takže jsme to tak „safe“ zase neměli a neušetřili. Za to v Kmartu to bylo docela dobré. A Albertson taky nemívá špatné nabídky. Ale vůbec nejlepší nákupy jsou zatím v dolar manii, ale ta se vyskytuje zřídka kdy. Je to kšeftík, kde je vše za 0.99 dolarů. Neměli tam ale zase úplně všechno, co by člověk potřeboval.
V Tusconu jsme se zastavili u katedrály St. Augustine, která byla založena 1896 Španěli. Trochu úsměvně na nás působila místní výzdoba kostela. Vyobrazení pany Marie se saguáry působilo přinejmenším exoticky.
Tucson je moderní město, fascinovalo nás náměstí s pestře barevnými domkami. Zašli jsme do informačního střediska a pochopitelně doplnili tašky s prospekty.
Je půl jedenácté, opouštíme Tucson a jedeme do východní části Saguaro NP. Krásně to tu podél silnice kvete. Oleandry, červený, bílý, růžový, opuncie a keře palo verde.
Od návštěvnického střediska jsme najeli na jedinou okružní cestu parkem, která je určena pro auta. Je to jednosměrná cesta Cactus Forest Drive. Dojeli jsme na Mica View piknik , kde během půl hodinky jsme zlikvidovali ugrilované kuře, které jsme koupili za 3 dolary již hotové. Jedno kuře pro 6 lidí, to jsme jenom olízli kostičky, jak říká Ivan. Ale možná večer bude další grilovando. Obdivovali jsme zde opuncie s květy dvou barev. Některé žluté a další růžové. Snažili jsme se na to přijít, čím to je. Zda nejsou poupata růžová a pak rozkvetlý květ žlutý. Ale zdá se, že nezáleží, jak rozvitý květ je. Musíme se zeptat někde u odborníků, jak je to možné.
Máme pár minut po jedné hodině a pokračujeme po Cactus Forest Drive. Bohatě kvetou opuncie, ty tady teda vévodí. Doufejme, že saguara ještě zhoustnou, když tomu říkají les. Je tu opravdu teplíčko, teploměr ukazuje 31oC. Jinak jsme objevili další kristátní formu saguara.
Je půl druhé pryč a opouštíme Saguaro NP, jeho východní část a po Old Spanish Trail najíždíme na desítku. Je 27oC, dělící pruh mezi dálnicí je osazen ocotily, které krásně červeně kvetou. Také juky tady kvetly docela bohatě, ale my teď vidíme jenom semeníky. Jinak po dálnici uhání truck vedle trucku. Krajina tady před chvílí byla podobná jako v Joshuích. Takové oblé obrovské balvany naskládané na sobě. Je třičtvrtě na tři a zachvíli budeme u Wilcoxu odhýbat exitem 336 z interstate desítky (N 32.12.58, W 109.52.26) na silnici 186, s kterou dojedeme do Chiricahua NM. Cesta byla taková vlnitá, jako na horské dráze. Projíždíme písečným dnem vyschlého jezera. Dnes to jsou spíše pastviny a trávy. V jednom okamžiku nás překvapil rej vos, který nám vlítl plnou parou do předního okénka. Událo se to tak rychle, že jsme ani nezaregistrovali, že se k nám něco blíží. Prostě najednou se nám rozplácly na skle. Ještě že za volantem seděl náš zkušený řidič a nečekanou událost zvládl bez problémů. Blížíme se k pohoří Chiricahua Mountains - Čirikavskému pohoří, které nese název podle Apačského kmene Čirikavů.
Při vjezdu do Chiricahua National monumentu jsme se trochu zdrželi. Pani, která v budce úřadovala nám začala tvrdit, že ten náš National Park Pass pro vjezd do parků je jenom na rodinné příslušníky v autě a chtěla zaplatit po 5 dolarech od každého, kdo nepatřil k Poláčkům, což by čítalo asi 20 dolarů. Tak jsme si s ní chvíli povídali, že tu budeme jenom přes noc, že tu chceme jenom projet silnici a brzy ráno zase odjíždět. A hlavně, že jsme takové informace vůbec nedostali ani v jednom parku. Tvrdila, že je to od ledna takto zavedené. Dala nám nakonec nějaký lupen na sklo na auto a říkala, ať to nikomu neříkáme a pustila nás bez placení dál.
Jinak v Chiricahua probíhala rekonstrukce silnice, takže je tady značně prašno a binec. Ve visiter center nám říkali, že by bylo vhodné do tří hodin vyjet, pokud se chceme projet Bonita Canyon Drive. Pak zavřou silnici a budou na ní pracovat a otevřou jí až v 17 h. Proto jsme se nezdržovali, naskákali do auta a vyjeli. Stihli jsme to, ještě nás pustili a projeli jsme celý Bonita Canyon Drive. Projíždíme krajinou skalních věží a hlavně bujné zeleně. Docela výrazná změna od všech pouštních parků, které jsme viděli v posledních dnech. Zastavili jsme se na odpočívadle Echo Canyonu a Masai Pointu. Pohádková země skal - tak se příznačně jmenuje jedna z turistických cest. Massai Point nese jméno po Apačském bojovníkovi Massai, kterému se zde ve skalním labyrintu podařilo uniknout svým pronásledovatelům. Vedla tady docela pěkná stezka, Masai Point Nature Trail, která měla výhledy do všech stran kaňonu Echo. Zastavili jsme se u stařičkého stromu, který nám Pavel bez problémů identifikoval. Jednalo se o Aligátoří juniper – Juniperus deppeana, strom mající zajímavou kůru struktury aligatoří kůže. Já o něm slyším i vidím ho poprvé.
Něco před šestou jsme přijeli do kempu. Je pátek a je tady úplně plno, zbylo na nás poslední místečko hned u vjezdu do kempu. Večer budeme grilovat kuřecí stehýnka. Máme sousedy s dvěma hafíkama, obrovskýma stanama a s perfektní kempovací výbavu. Náš Aljoša a malý gril na ně musí působit značně komicky.
Stany nestavíme a rozložili jsme se jeden vedle druhého ve spacáku na plošině vyhrazené pro obrovský stan. Stíněný jsme obrovským aligátořím juniperem.
Celkem jsme najeli 305.6 km.
9. den
Sobota 4.5.02
Pinery Canyon Road
White Sands Misale Trinity, White Sands Dunes, New Mexico
Probouzíme se do pěkně chladného rána, byly pouze 4oC. Zima nám ale nebyla ani když jsme spali pod širákem. Byli jsme totiž pěkně nabalený. Ráno jsme se dokázali sbalit celkem rychle a opouštíme kemp ve třičtvrtě na sedm.
Dnes nás čeká dlouhá cesta, vlastně přes celé New Mexico až do Albuquerku s jednou zastávkou ve White Sands Dunes NM.
Z Chiricahua jsme si našli zkratku Pinery Canyon Road, kterou to bude asi 34 km do Portalu. Štěrková silnice s „roletama“ byla ale značně pomalá. Za námi se valí neskutečná oblaka prachu. Povolená rychlost zde byla 56 km/h. Jinak by se dalo říci, že to je scénická cesta a krásné hory kolem. Dokonce jsme tady ráno přistihli u cesty srnku, která jistě nečekala, že tudy někdo vůbec pojede.
Stoupáme a zřejmě jsme dosáhli nejvyššího bodu v okamžiku, kdy na GPS jsme zaznamenali výšku 2324 m. A teď už šupajdíme z kopce dolů. Jsme zhruba v polovině. Zbývá nám asi 14.5 km této pomalé cesty.
Z Pinery Canyonu vyjíždíme parádně zaprášený. Přejezd trval asi hodinu. Konečně už je nám
veseleji, protože jsme najeli na krásnou asfaltku. Zachvíli snad budeme v
Portalu. Jsme v těsné blízkosti hranic s Novým Mexikem.
Najetím na silnici číslo 80 (N31.52.16, W109.02.08) jsme opustili Arizonu a jsme v Novém Mexiku. Silnice, po které jedem je vedlejší a tak ani žádná cedule o tom, že jsme v novém státě tady nebyla. Škoda, již tradičně se fotíme u cedulí amerických států.
Před nájezdem na číslo 10 jsme
brali benzín za 1.30.9 dolarů/galon, což byla slušná cena. (Stav tachometru
3212 mílí)
New Mexico je označováno jako „Land of enchantment“ - země okouzlení. Je to stát mnoha kultur - anglosaské, španělské, mexické a indiánské. Život se koncentruje do okolí řeky Rio Grande, tekoucí napříč státem severo jižním směrem.
V Information Center před Lordsburgem nám dali plno informací a nabídli “free” kafe. Nabrali jsme mapy a brožůrky, které už nemáme v autě ani kam dávat. Taky jsme tu udělali důkladnou očistu, všichni jsme si umyli hlavy a volala jsem taťkovi, který říkal, že Haki je v péči doktorů.
Za deset minut půl jedenácté pokračujeme po interstate 10 dál na východ a za Las Cruces, kde jsme mimochodem udělali výhodné nákupy ve Family dolar, jsme pokračovali po 70 na východ do Alomogorda.
Na cestě do White Sands Dunes jsme se zastavili na vojenské základně White Sands Missile Range (N32.26.13, W106.28.10). Nacházíme se v oblasti supertajného prostoru jedné z největších vojenských základen v USA. Návštěva tohoto místa zajímala především pány. Při vjezdu jsme museli ukázat pasy a dostali jsme jakýsi papír, s kterým jsme měli přístup pouze do malého muzea a Missile Parku, kde byly na volném prostranství vystavené bojové rakety, letouny a já nevím co ještě. V těchto opuštěných pouštních území byla testována poprvé atomová bomba, která byla pracovní skupinou vedenou Oppenheimerem zkonstruována v laboratořích v Los Alamos v Novém Mexiku. Odpálena byla 16. července 1945. Explose měla účinnost 20 000 tun TNT. Místo, kde k tomu došlo je označované jako Trinity Site, 17 km východně od San Antonio. Je zde pamětní deska a pár kousků žárem spečené horniny. Místo je přístupné pro zájemce pouze dvakrát do roka a to první dubnovou a první říjnovou sobotu. Jde z toho všeho dost hrůza. I samotný šéf vývoje bomby Robert Oppenheimer při pohledu na výbuch bomby vyděšeně zašeptal: „Bože, co jsme to udělali?“ Tlaková vlna způsobená výbuchem tehdy vyrazila okna domů v okruhu neskutečných 200 kilometrů.Vojenský pokus však vláda USA tajila a nikdo nevěděl, co bylo pravou příčinou výbuchu. Lidé se domnívali, že šlo o výbuch muničního skladu. Pravda vyšla najevo ani ne za měsíc, kdy byla bomba svržena na Hirošimu.
Ve
čtvrt na tři pokračujeme v cestě. Před vjezdem do Sand Dunes NM nás zastavila
„border control“ (pohraniční kontrola). Museli jsme předat pasy a čekat až si nás prověří. Trochu nás
dusili. Při pohledu na palubní desku s GPS navigací, kabelama jdoucí
z pod kapoty auta do bedínky na palubní desce, laptopem s mapou, jsme
působili téměř jak výzvědná výprava. Jeden z kontrolorů poznamenal:
“Strange people“. Seděli jsme v autě a téměř nedutali. Chvíli trvalo než
zjistili, že jsme neškodný a že nejsme vedený v žádných seznamech a
že nás mohou pustit dál. Nakonec nám
popřáli hezkou cestu. Není se co divit, že Amíci dělají taková
opatření. Jednak mají krutou zkušenost z loňského roku při teroristickém
útoku v New Yorku a jednak se zde v těsném okolí White Sands nachází
základna raketových zbraní i s
"neviditelnými letouny" .
V Novém Mexiku je o hodinu více. Je 16.36 h a jsme ve Visiter Center ve White Sands Dunes NM, nacházející se v Chiuahua poušti, je 33oC, jsme ve výšce 1240 m. Shlédli jsme zde 17 minutový dokument o parku. Jedná se o unikátní park chránící bělostné písečné duny tvořené sádrovcem (síranem vápenatým).Vjeli jsme na 12.8 km dlouhou okružku bílými dunami. Projíždíme jedinečnou krajinou. Silnice je zavátá jemným, neskutečně bílým písečkem. Na bílém písku se vyjímaly kopečky fialově kvetoucích verben. Perfektně fotogenické byly juky zaváté v písku. V travinách byly schované veliké trsy kaktusů (Echinocereus triclochides), které krásně červeně a bohatě kvetly. Byli tací, kteří viděli i bílou ještěrku, která tu žije a je velice dobře uzpůsobena místním podmínkám. Dojeli jsme k piknik area, kde dováděli Amíci. I my jsme se vysápali na vrchol písečné duny a sutíkali bosky dolů. Stolečky byly kryté zástěnama, které chránily před větrem a pískem.
V parku je několik pěších stezek, my jsme si vybrali Big Dune Nature trail - stezku, vedoucí na velkou dunu. Plánované to bylo asi na hodinu a my jsme ji prošli za půl hodinky. Kromě juk, kvetoucích kaktusů, kytiček a travin, jsme na stezce viděli i pár keřů a stromů.
Čas strávený v tomto parku končí, ve Visiter Center jsme ještě načepovali pitnou vodu, už je 18.45 h, musíme uhánět dál. Vlastně ani nevíme, kde dnes složíme hlavu. Jedeme na Alomogordo po 70 na východ. Šetříme čas a v autě během jízdy podáváme večeři. Připravili jsme instant polévku pomocí varné konvice na autobaterie. Polévku jsme servírovali do polystyrénových kelímků od kafe, které jsme dostali ve Visiter center Nového Mexika. Pak jsme měli kukuřičné lupínky a pikantní omáčku salsu.
V Alomogordu jsme načepovali za 15 dolarů 11 galonů benzinu (stav tachometru 3538 mílí).
V půl deváté večer jsme dorazili až do Valley of Fires Parku ( park Údolí ohňů), kde bylo 19 míst pro stanování. Toto lávové pole se nachází na západ od města Carrizozo, na křižovatce 54, po které jsme jeli a silnice 380. Kempují tady hlavně RVéčka. Je to placená area, tak uvidíme, jak to dopadne, za kemp žádají 5 nebo 7 dolarů, podle vybavení. Takže doufáme, že máme ten levnější, „primitiv“.
Večer jsme udělali velké prádlo. Zcela výjimečně tady tekla teplá voda a byla umyvadla, kde se dalo prát. Když jsme šli spát bylo 14oC.
Celkem jsme najeli 555.2 km.