5

5.den

V noci pofukoval vítr. Ve stanu jsme si to zadýchali na 9^oC a venku bylo o dva stupně méně. Ale při spaní nám zima nebyla. Vstáváme již v půl šesté pozorovat krásný východ slunce. Na obloze se ještě objevuje měsíc. Ivan vylezl na vysoký balvan a vše měl jako na dlani. Skály se začínají zabarvovat do zlatavých barev vycházejícího slunce. Okukovali jsme místní vegetaci, která byla suchem dost ubohá. Pouze poskakující zajoši s bílými ocásky jevili známky života. Po východu slunce jsme dojeli o kousek dál na piknik areu v Hidden Valley (Skryté údolí) na parádní snídani. Obložené chleby se sýrem, Jiři udělal čajíček a kafíčko. Ivan vytáhnul laptopa a stahoval z digitálu 111 fotek. Je krásně, obloha bez mráčku, jak je tady místním zvykem. Tak se snad i trochu oteplí. Po snídani Ivan vylezl na skálu i s kamerou a zdokumentoval nás, jak sedíme u stolu a hodujeme. Dámy mu svorně zamávaly a Ivan byl spokojený.

Něco málo údajů o parku Joshua Tree NP. Park o rozloze 2.554 km² se nachází severovýchodně od Palm Springs. Byl založen roku 1936. V parku probíhá Transition zone, přechodová zóna dvou velkých pouští - Mohavské a Kolorádské. Jedná se o dva obrovské ekosystémy, které se odlišují svou nadmořskou výškou. Mohavská poušť je výše položená, vlhčí a chladnější. Převažují nadmořské výšky 1000 – 1700 m. Zde se hojně vyskytují Joshua Tree. A nebo taky Jozuův strom, jedná se o stromovitý druh juky Yucca brevifolia (Juka krátkolistá). Rostlina vděčí za své jméno mormonům, kteří si při pohledu na strom vzpomněli na biblická slova proroka Jozua. Tento strom se vyskytuje výhradně zde na jihu Kalifornie, nikde jinde na světě se nevyskytuje. Roste do výšky až pěti metrů. Jejich listy, jsou tvrdé a ostré. Joshua tu roste v Mohavské poušti všude a leckde tvoří přímo husté lesní porosty.

Kolorádská poušť, to jsou vyschlá koryta potoků, vodních zdrojů. Srážky jsou zde velmi vzácné a nepředvídatelné. Zabírá východní část parku. Zde rostou hojně keře Creosote, pryšcovitá Ocotilla a „skákající“ kaktusy Cholla.

Po snídani se vydáváme na malou vycházku „Skrytým“ údolím.Všude samé Joshua, obrovské žulové balvany roztodivných tvarů a neskutečně nakupených. Vypadá to občas, jako by se kamenné skály měly co nevidět sesypat.

V minulosti, zde ve vyprahlé poušti, někdy v letech 1870, se schovávali mezi skalními útvary zloději dobytka. V roce 1890 se zde poprvé objevili i zlatokopové. John Lang se svým otcem zde narazil na zlato náhodou, když hledali koně, které jim asi někdo ukradl. Naleziště nazvali Lost Horse (Ztracený kůň).

Jinak je vše vyprahlé, keře úplně suché, jakoby snad už ani nežily. Z Joshuí nic nekvete a zbytky plodů už jsou z loňska. Okukujeme semeníky, jsou vyklofané ptáky nebo jsou červivé. Nakonec jsme přeci jenom našli semeník se semeny, ale jestli budou zralé, to se uvidí. Poletují tady Blue Bird - modrý ptáci a viděli jsme zajochy a zaječí bobky.

Přepis z diktafonu:

Aža: „Jinak je tu krásně, sluníčko začíná trošičku hřát. Vnořili jsme se do skal mezi balvany. Je to tu značně stísněné. Prolézali jsme úzkými štěrbinami a já jsem dokonce lezla po čtyřech a plazila se po loktech. Bylo to velice nízké, nešlo to jinak. Ale nazpátek jsem volila jinou trasu, pohodlnější po hořejšku, po kamenech, takže to bylo lepší.“

Je kolem půl desáté a budeme odjíždět z piknik area v Hidden Valley. Parkem vede vzorně udržovaná, asfaltová hlavní silnice.“

Stavíme u další, 2.7 km dlouhé stezky - Skull Rock Trail. Jeden z kamenů napodobuje lidskou lebku - odtud název celé okružky. Začíná v kempu Jumbo Rock. Na naučné stezce jsou umístěné informativní cedule, upozorňující na typickou zdejší vegetaci, pouštní faunu a geologickou stavbu. Skály jsou tvořeny monzonity, což jsou hlubinné vyvřelé horniny podobné žule. Obrovské balvany se z dálky zdají jako oblé, hladké, ale pokud se zadíváme zblízka, je vidět, že hornina má krystalickou strukturu. Dovídáme se, že zde rostou dva typy juk - Mohavská a Joshua tree. Obdivujeme několik set let staré, zkroucené jalovce. Procházku jsme absolvovali úplně sami, nikde nikdo. Ale je zajímavé, že kempy jsou obsazené.

Park projíždíme severo jižním směrem a klesáme do Koloradské pouště. Na přechodu dvou pouští - v oblasti transition zone, jsme absolvovali prohlídku krátké naučné stezky Cholla Cactus Garden. Kaktusy, které jak se zdálo, byly letos již po odkvětu. Jedná se o kaktusy druhu Opuntia bigelovii, které se označují jako Teddy Bear Cholla. Upadlé kuličky vypadají jako jemné medvědí tlapky. Vzhledem k jejich ostnům, se ale velice snadno přichytí na cokoliv a ihned se dostanou hluboko pod kůži a jen velice těžko se dostávají pryč - odtud i další přezdívka tohoto kaktusu - Jumping cactus - skákající kaktus. Nepodařilo se nám najít žádná semínka. Na začátku dubna se objevují poupata, která se otvírají a mají zelenožlutou barvu.

Některé kaktusy v zahrádce vypadají, jako by byly sežehlé ohněm. Ale tmavo hnědá barva spodní části kaktusů je vysvětlována tím, že trny, které odumřou se odbarví. Kaktus roste dál a vytvoří nové segmenty, které až dorostou, odpadnou od mateřské rostliny, zakoření a vyrostou v nové kaktusy. Jedná se vlastně o vegetativní způsob rozmnožování.

Ve třičtvrtě na jednu opouštíme zahrádku a pokračujeme dolů k návštěvnímu centru při jižním vjezdu do parku. Je 27^oC . Na cestě do visiter center jsme zdokumentovali kvetoucí Ocotilla (Fouqueria splendes) což je španělské pojmenování. Tyto pryšcovité rostliny vysokého vzrůstu se přezdívají Jákobova hůl, asi proto, že rostlina je tvořena rovnými, dlouhými trnitými větvemi, v období sucha holými, bez listů. Teď je to jedna z mála rostlin, kterou zde vidíme krásně červeně kvést.

V Cottonwood Vsiter center, (2556 míle stav tachometru) jsme zakoupili semínka Joshuí a obhlédli malou zahrádku, kterou velice dobře obhospodařují, takže kaktusy mají i semena. Samozřejmě, že naše botanická výprava obohatila hbitě svoje sbírky. (Echinocactus polycephalus - má ostny do růžova). Je za deset minut dvě a opouštíme národní park.

Naše cesta pokračuje na východ po desítce a té se budeme držet pěkně dlouho.

Stále to uháníme po Interstate číslo 10. Opustili jsme Kalifornii a vjeli do nového státu Arizona. Název státu pochází ze slova indiánského kmene Aztéků "arizona", čož znamená "ložisko stříbra". Arizona má okolo 3,7 mil. obyvatel. V tomto státě se nachází několik indiánských kmenů: APACHE, HOPI, NAVAJO, PAPAGO, PIMA, YAVAPAI, YUMA. Největší indiánskou rezervací je rezervace kmene NAVAJO.

Je tady přísná prohibice, nesmí se pít žádný alkohol na veřejnosti a to ani pivo ne.

Podle mapy se dá vyčíst, že tady hned za hranicemi bude u silnice rest area. Což bývá odpočívadlo většinou s vybavením –stoly a lavice pro piknik, toalety a leckde i s teplou vodou. Zajíždíme na rest areu, s povděkem zjišťujeme, že jsme konečně dostali signál Voice Streem na mobil. Hned jsem poslala SMS taťkovi. Já jsem na oplátku dostala zprávu na mobil od Zdenky z Calgary. Náležitě jsme se posílili - dali jsme si ananas a doplnili tekutiny. Každému chutnalo. Zvládla jsem si na toaletách umýt i hlavu. Ve čtyři odpoledne odjíždíme odpočatí dál.

Ještě na interstate 10 u Tonopah (stav tachometru 2730 mílí) čepujeme benzin (5.59 galonů za 10 dolarů). Což odpovídá 1.78 dolarů za galon, je dost drahý, ale kdoví, zda bude ještě nějaká další benzinka na cestě do Organ pipe cactus NM.

Z desítky jedem na jih po 85. V Gila Bendu vzhledem k ceně, bereme další benzin, tentokrát plnou nádrž (stav tachometru 2784 mílí). Budeme mít alespoň zásobu.

Za Gila Bendem pokračujeme stále po 85. Silnice vede Restricted area – Bombing and gunnery range. Jde z toho strach. Je to téměř opuštěné území. Uháníme to přes Ajo a Why, provází nás již západ slunce.

Kolem osmé večer jsme přijeli do Organ Pipe Cactus NM. (souřadnice: N 31.57.25, W 112.48.00). V kempu jsme našli vhodné místečko a hned jsme se pustili do vybalování a do přípravy večeře. Byly kolínka s fazolkama a párečkem. Vylepšili jsme je French dresingem a kečupem. Aperitivem byla vodka s juicem.

V noci jsme zkoušeli v kempu fotit rozkvetlé katusy Saguára, o kterých jsme se dočetli, že se otevírají v noci. Konečně vidíme kaktusy v plné parádě, máme štěstí, kvetou krásnými, velkými, bílými květy.

Stany jsme ani neroztahovali, spali jsme pod širákem, je tady teplo.V noci se vyjasnila nádherná, hluboká hvězdná obloha, která se zdála jakoby na dosah ruky. Krásně se nám usínalo.

Dnes jsme najeli celkem 568 km. Byl to nejdelší úsek cesty, který jsme za celou cestu najeli. Druhým nejdelším úsekem, 561.6 km, byl přejezd z Arches NP do Bryce NP.

6.den

Středa 1.5.02

Organ Pipe Cactus NM, Ajo Mountain Drive, Arch Canyon Trail

Bull Pasture Trail, Lukeville

Ráno jsme vstávali před šestou hodinou. Časový posun v Arizoně žádný nebyl, takže máme stejný čas jako v Kalifornii. Východ slunce byl trochu za mrakem, ranní teplota 14^oC byla příjemná.

Ráno jsme vyjeli z kempu a před návštěvním střediskem jsme si rozložili nádobíčko na vaření a připravili vydatnou snídaničku. Aljošu jsme zapálili raději na obrubníku chodníku, abychom zde v poušti nezpůsobili nějaký požár. Nebyly tady totiž žádné grily, které jsme s výhodou využívali pro umístění benzíňáku při vaření. Na parkovišti naštěstí nikdo nebyl, ale pokukovali jsme, aby na nás nepřijeli rangeři. Naštěstí vše proběhlo OK. Požár jsme nezaložili a dobře jsme se napapkali. Byla smažená vajíčka na cibulce s párečkem, salát iceberg a k tomu chleba. Uvařili jsme čaj, kafe a popíjeli juice.

Po snídani jsme vnikli do Visiter Center, který otevřeli v osm hodin. Koupili jsme za 50 dolarů průkazku na vstup do národních parků. Kartička je podepsaná jedním ze skupiny, v našem případě to byl Ivan. Platí i pro všechny další pasažéry v autě. Novinkou je, že je možné na ni uvést i druhé jméno. Kartička má platnost jednoho roku. Nám platí do května příštího roku, do roku 2003.

Ve Visiter center nám pani říkala, že květy saguara se kolem poledního zavírají. Kvůli slunci. Takže musíme spěchat, abychom ještě něco viděli.

Nacházíme se v srdci Sonorské pouště, představuje obrovské území táhnoucí se kolem hranic Kalifornie s Arizonou, tvoří velkou část amerického Jihozápadu. Zaujímá většinu mexického státu Sonora a podstatnou část poloostrova Baja California. Je nejteplejší pouští Severní Ameriky. V létě zde teploty dosahují více jak 40^oC a na jaře spadne asi 70 mm srážek. Většina pouštních rostlin má krátkou vegetační dobu. Kaktusy jsou uzpůsobeny místním, suchým podmínkám. Nespornou a nepřehlédnutelnou dominantou Sonorské pouště je Carnegiea gigantea – saguaro - obří kaktus, který byl dokonce vyhlášen národní rostlinou státu Arizona.

V Sonorské poušti se nachází poušť Kolorádská a zavlažované oblasti Coachella Valley v místě Palm Springs, které se staly úrodnou oblastí Kalifornie a které jsme již projížděli.

Organ Pipe Cactus NM je doslova kaktusovým rájem. Jde o největší kaktusovou rezervaci v USA (1.328 km²). Protože naše výprava je zaměřena především na kaktusy, budeme jim věnovat větší pozornost. Jak Pavel, tak Jiří mají dlouholeté zkušenosti s pěstováním kaktusů.

Prohlídku parku začínáme autem, jedeme po Ajo Mountain Drive, asi 34 km dlouhé okružce. Na začátku cesty jsme si v boxiku vzali brožuru, popisující jednotlivá stanoviště. Jedeme jednosměrnou kamenito-písčitou, nezpevněnou, prašnou silnicí. Nutí nás to jet strašně pomalu. Obdivujeme hlavně sloupovitě rostoucí kaktusy Saguara (Carnegiea gigantea) [sauáro]. Opravdu obři, leckteré připomínající legrační paňáky. Jsou jedny z největších kaktusů USA, dorůstajících i patnáctimetrové výšky, vážící i několik tun. Pro Severní Ameriku jsou typickými kaktusy, které se staly symboly divokého západu. Mají charakteristicky svícnovitě větvený stonek. Rychlost jejich růstu záleží především na množství srážek. V tomto národním parku, kde naprší 228 mm srážek za rok, dosahují saguara dospělosti v průměru až za 75 let, kdežto v Rincon Mountains (východně od Tucsonu ve státě Arizona), kde naprší 400 mm, vykvétají již za pouhých 40 let! Až když mu je 80 let a měří kolem 3 - 5 metrů, začne se konečně "větvit".

Saguara se dožívají nějakých 170 – 250 let, kdy dosahují výšky více jak jedenáct metrů a mají kolem 30 paží. Protože Saguaro je schopno vstřebat až 750 litrů vody, zajistí mu jeden liják přežít celý rok. Kaktusy jsou hojně využívány ptáky ke hnízdění. Datlové do nich vykutávají otvory a když svá hnízda opustí, stěhují se tam další druhy ptáků, např. sovy.
V květnu a červnu saguara kvetou krémovými květy, které se otevírají v noci, aby byly opyleni netopýry. Poté dozrávají ve šťavnaté červené ovoce. Každý plod obsahuje přes 2.000 semen. První ovoce ze sklizně je provázeno díkuvzdáním a prosbami za bohatou úrodu příštího roku. Plody se očistí a vaří na sladký pronikavě vonící sirup. Ten se plní do nádob a v následujících měsících pojídá. Zdřevnatělé cévní svazky odumřelých jedinců jsou výborným otopem.

Zajímavé jsou i Chainfruit Cholla kaktusy - Opuntia Fulgida. Květy a plody se tvoří na plodu z roku předešlého. Plody tvoří řetízky, visící z rostliny. Převládá u nich vegetativní rozmnožování. Konečky kaktusů padají na zem, kde zakoření a vyrostou v nové jedince. Silver Cholla - stříbrná cholla - Opuntia echinocarpa, tak jako všechny další druhy cholla kaktusů i tato má dřevnatý, podpůrný centrální kmen. Trubkovitá kostra zůstává vzpřímeně stát i po odumření. Pencil cholla - Opuntia ramosissima má dlouhé, tenké větvičky s dlouhými trny.

Prickly Pear cactus - Opuntia engelmanii - nejběžnější kaktus, žlutě kvetoucí, plody jsou důležitou potravou pro Indiány v Mexiku. Stonky jsou modifikované do placatých trnitých listů.

Echinocactus grusonii, kaktus patřící mezi kulovité obry– žlutotrnná koule, které se v Mexiku roztomile a poeticky přezdívá la silla de la suegra neboli židle pro tchýni.

Barrel cactus - Echinocactus platyacanthus, je další představitel sudovitých kaktusů.Největší exempláře váží okolo jedné tuny.

Keř Creosote - Larrea tridentata, je adaptován na dlouhá období sucha, je nejrozšířenějším keřem suchých oblastí. Má dva druhy kořenů, jedny rostoucí hluboko, které se snaží odtud získat vláhu a druhé rostoucí na povrhu, aby zachytili vláhu i menších dešťů. Pokud ale ani tato vláha nestačí, keř shazuje postupně voskovité listy.
Jinak jsou tady zelené stromy Palo Verde - Cercidium microphyllum, které fotosyntetizují svojí zelenou kůrou a bohatě kvetou zářivě žlutými květy.

Název parku je podle dalšího, ovšem ne tak hojně se vyskytujícího, o to však vzácnějšího, Organ pipe cactusu - Stenocerus thurberi. Je mohutným kaktusem připomínajícím varhanní píšťaly. V USA je poměrně vzácný, ale v Mexiku ve státě Sonora, jde o běžný druh kaktusu. Jednotlivé větve vyrůstají ze středu. Kvete od června do července světle růžovými květy. I my jsme měli štěstí a pár květů jsme viděli. Když jsou plody úplně uzrálé, ptáci proklofnou kůžičku a dostanou se tak k sytě červené dužnině a množství malých černých semen. Plody jsou nejenom pro ptáky důležitý zdroj obživy.

Je za deset minut jedenáct, dorazili jsme k výchozí stezce na Arch Canyon Trail. Skalní oblouk v Ajo Mountains byl vytvořen větrnou a mrazovou erozí. Oblouk je 11 m vysoký a 27 m široký. V horách Ajo je více vodních srážek a je chladnější počasí. Rozdílné klima se odrazí ve vegetaci. Jsou zde hojně stálezelené keře jojoby - Simmondsia chinensis, lemující cestu, kterou procházíme. Jojobové keříky jsou dobrou potravou pro tlustorohé ovce. Jojoba tvoří oříšky, které se dlouho používali jako léčivo místními Indiány a v Mexiku dokonce jako náhrada kafe. Ze semen se získává kvalitní jojobový olej.

Z dalších rostlin jsou zastoupeny agave a jalovce -Juniperus coahuilensis.

Výšlap jsme absolvovali asi za hodinu a třičtvtě a bylo to asi 2.1 km jedna cesta a pak nazpět. Ke skalnímu oblouku jsme úplně nevylezli, bylo tam takové ostřejší lezení, neměli jsme vhodnou obuv.

Z parkoviště jsme pokračovali dál a popojeli jsme k další stezce vedoucí na vyhlídku Bull Pasture. Cesta vedla Estes Canyonem. První část cesty byla 2.7 km dlouhá. Z rozcestí na vyhlídku to dělalo pak ještě 0.8 km. Vyšlápli jsme až na vrchol, odkud byl nádherný výhled do kaňonu a do údolí na Ajo Mountain Drive. Byla to pěkná vyházka, příjemné počasí, teploty kolem 24^oC a odměnou byla nádherná krajina kolem. Cestou jsme byli obklopeni spoustou kaktusů, viděli jsme je v různých stádiích vývoje, mladší exempláře i staříky, po kterých zbyly pouze odumřelé dřevnaté stonky trčící k obloze. Jiří taky hbitě jeden takový kousek odumřelého stonku uschoval do batohu. S odstupem času můžu říci, že to nebyl špatný nápad a že ho využívám jako držátko vonných tyčinek či svíčiček.

Z vyhlídky se vracíme druhou cestou, celkové převýšený této cesty dělalo 244 m.

Kolem třetí hodiny jsme se vrátili na parkoviště. Ivan si četl během naší cesty noviny a hlídal auto. Na parkovišti je i piknik area se stoly a přístřešky vybudovanými z odumřelých větví Ocotilla. Udělali jsme obídek - sendviče, jako obvykle páreček s ledovým salátem a čínskou nudlovku.

To už bylo půl čtvrté co jsme nasedli do auta a pokračovali po Ajo Mountain Drive k Visiter Center. Tam jsme dorazili ve čtvrt na pět. Shlédli jsme patnácti minutový film o parku. Někteří tu udělali i večerní očistu. Prošli jsme si i Visiter Center Trail, malou kaktusovou zahrádkou.

Nechtěli jsme vjet do kempu příliš brzy a tak jsme z Visiter Center kolem páté hodiny vyjeli na nákupy do Lukeville, do pohraničního městečka. Mexická hranice byla hlídána ozbrojenou stráží. Zaparkovali jsme auto před obchodem a v malé samošce jsme udělali nákupy potravin, nějaký chlebíček a kuřátko a další, samozřejmě výhodné nákupy - tomatový souce, 5 plechoviček za dolar. Moc dobře jsme se tady ale necítili a proto jsme se dlouho nezdržovali a vyjeli na okružní cestu Puerto Blanco Drive, která téměř kopíruje Mexické hranice. Najeli jsme na kamenitou cestu, prášilo se, párkrát jsme zastavili, vyběhli a fotili se u obřích kaktusů. Zhotovili jsme kolektivní foto a dokumentovali saguara ve světle zapadajícího slunce. Průjezdem auto dostalo opět zabrat, zaprášenější snad už nemůže být. V nestřeženém okamžiku se na autě objevil varující nápis: „Vole umej si to!“ Netrvalo dlouho a brzy byl pachatel nápisu usvědčen.

Nikdo kromě nás tu nejel, nacházíme se ve zcela opuštěném kraji, přímo na Mexické hranici. I tady jde z toho trochu strach. Jen na horizontu pohraničních hor v dálce vidíme střážce hranic. Nemáme moc důvěru, což kdybychom se jim znelíbili a dali nám to najevo? Raději jsme se obrátili a vraceli se do kempu.

Za Lukeville nás vítala státní cedule Arizona, protože to byla první cedule za Mexickou hranicí. Zdokumentovali jsme si ceduli Arizona i ceduli Organ Pipe Cactusu NM i sebe.

V kempu jsme se dnes vybavili na grilování. Koupili jsme pytel s instantními dřevěnými briketami. Instantní kafe, bramborovou kaši i instantní rýži už jsme vyzkoušeli, už víme co je. Ale nějak jsme nerozuměli, co si pod instantním uhlím máme představit. Ale zkušenost nám to osvětlila. Takže brikety se zapálily a v tu ránu hořely. Bylo ihned připraveno ke grilování. Žádné podpalovače pepo, žádný papír, líh, prostě se zapálilo a bylo. Kuře jsme rozporcovali a dali se do přípravy. Jak dlouho to trvalo udělat první várku? Asi něco přes hodinu se to grilovalo. Využili jsme ke grilování s výhodou aluminiová plata ze sladkých Dounatů. Jiři k tomu připravil instantní rýži, která byla za 5 min hotová. Popíjíme Fernet Stock Citrus, pochopitelně přes kořeny vezený. V Arizoně je zavedená prohibice, tak musíme popíjet tak, aby nás moc nikdo neviděl. Ještě budeme vařit pěkně dlouho, ještě jedna várka rýže a kuřat nás čeká. Proběhlo taky velké praní prádla, rozvěsili jsme to tady všude. Snad to do rána uschne. Cikáni na výletě hadr. Auto by taky potřebovalo umýt, všude prach a jemný písek.

Spaní rozkládáme na betonové plošině u auta, stany ani dneska nepotřebujeme.

Celkem jsme ujeli 60.8 km.

zpět obsah další