zpět obsah další
3.den
Neděle 28.4.02
Wild Animal Park, Anza Borego SP
Ráno jsme vstávali zcela záměrně brzy. Bylo chladno, 5oC venku a ve stanu pouze o dva stupínky více. Už v půl sedmé jsme měli zabaleno a vyjížděli jsme z kempu. Snídani jsme dělali v autě, abychom se nezdržovali. Naštěstí se povedlo být rychlejší než rangeři z kempu. Takovou cenu za kemp jsme ještě za ta léta v Americe neplatili. Ráno jsme si na zadním okně minivana všimli zelené kulaté malé samolepky – „to si nás jistě v noci označili, že nemají naší obálku s platbou“, usoudili jsme. Byli jsme z toho dost zaskočený a dohadovali se, zda nebude opravdu lepší někde někomu zaplatit. Nakonec ale pánové kategoricky odmítli a jelo se. Díky Ivanové pečlivé foto dokumentaci jsme později zjistili, že samolepku máme již z půjčovny, nevšimli jsme si jí. Takže jsme se srdečně zasmáli a oddechli si, že jsme zbytečně nepodlehli a nepřišli o 27 dolarů.
Dnes se budeme chtít podívat do Wild Animal parku, otevírá se v devět hodin, tak nemusíme nikam spěchat. Zastavili jsme v Escondidu, kde jsme vyčmuchali dolarmanii, obchůdek, kde mají vše za dolar. Nakoupili jsme další zásoby jídla a různé užitečné věci na cestu. Taky jsme načepovali benzin (5.88 galonů). Pár minut před devátou odjíždíme z Escondida, (stav tachometru 2257 mílí) a jedeme do Wild Animal parku. http://www.sandiegozoo.org/wap/visitor_info.html
Po deváté hodině přijíždíme do parku. Na parkovišti je ještě volno, ale aut valem přibývá. Rychle jsme se zorientovali kudy kam a jdeme k pokladnám koupit vstupenky. Máme kuponovou slevu ze sešitů, ale i tak nás šest lidí to přišlo na 141 dolarů. Ke vstupenkám jsme dostali i mapku parku, kterou samozřejmě orazítkováváme u vstupu do parku. Pavel dokonce stvrzuje návštěvu i razítkem do svého cestovního pasu. Je vedro, sluníčko pere a tak ještě než začneme naši celodenní africkou odyseu, musíme se pěkně namazat, samozřejmě, zevně. Je neděle a proto se dá očekávat, že tu bude plno lidí. Park byl poprvé otevřen na jaře v roce 1972. Téměř na 13 hektarech jsou k vidění zvířata žijící v prostředí jejich vlastním. Park je rozdělen do několika tématických okruhů.
První jsme šli na nádraží Wgasa Bush Line Railway, kde jsme nasedli do elektrického vláčku, který během 55 minutové prohlídky s námi projel celý rozsáhlý areál, kde se volně pohybovali zvířata. Měli jsme tak možnost pozorovat zblízka dnes vzácné a ohrožené živočichy. Zastavujeme se u slonů, žiraf, nosorožců, antilop a bizonů. Během celé projížďky nám byl dán zasvěcený komentář. Paní velice nadšeně upozorňuje na mláďátka a vypráví nám osudy zvířecích rodin. Scénická, do široka otevřená zvlněná krajina, představuje prostředí severní, jižní a východní afriky, asijské planiny a mongolské stepi.
Po projížďce jsme zahájili pěší průzkum parku. S nadšením vcházíme do papouščí voliéry Lorikeet landing. Před vstupem bylo možné zakoupit zrní a nakrmit volně poletující papoušky. Usoudili jsme však, že přes celý den musí být přežraný a tak jsme jim nic nekoupili a taky jsem si to pěkným klofancem odnesli.
V Motýlí voliéře jsme sledovali, jak motýlci dlouhými sosáky vysávají nejenom nektar z květů, ale pochutnávají si v krmítkách i na banánu a pomerančích.
Pak jsme šli na ptačí show, kde mluvící papoušek nás všechny pozdravil a zazpíval dokonce i operní árii. Z podia se přihlásil chlapec, který pro papouška měl připravenou dolarovou bankovku a vycvičený papoušek si pro ni do auditoria přiletěl, klofnul jí přímo z napřažené ruky a odevzdal trenérovi. Předváděli se zde i dravci a jiní velcí opeřenci.
V půl jedné jsme už spěchali na elefantí show - malá, 30 let stará slonice se hned s obecenstvem pozdravila vyzdvižením přední nohy. Dokázala chobotem chytit hozenou tyčku, předváděla, jak zvládne udržet rovnováhu chozením po kůlech. Moderní rytmická hudba jí dokázala roztančit, mávala ušima a chobotem. Pro pobavení obecenstva nečekaně pokropila dobrovolnici z podia, která se přihlásila, že slonici ostříká hadicí.
Ve stínu stromů u dřevěných lavic jsme dali malý oběd - máme cold dogy s hořčicí a kečupem. Ano, ne hot dogy, ale cold dogy. To je vlastně to samé jako hot dogy, ale je to podávané za studena. Prostě se jedná o studený párek v rohlíku.
Náležitě posilněni se vydáváme do druhé části parku, zaměřenou na květenu. Prošli jsme malou bylinkovou zahrádku založenou dobrovolníky.
V botanické zahradě bylo na 260 ohrožených druhů aloe, plno kaktusů, euforbií, agave, palem … Nádhera! Vydováděli jsme se při focení. Viděli jsme krásné kvetoucí kaktusové zahrádky Baja Garden. Zahrádka je udržovaná za podpory San Diego Cactus and Succulent society. Pěstují se zde sukulenty Mexika, na které bylo vydáno povolení k získání asi před 20 lety. V současné době už se řada kaktusů získat ani nedá. V Old World succulent garden jsou k vidění aloe nejrůznějších velikostí.
Condor Ridge –131 metrů dlouhá stezka, podél které se v jednotlivých voliérách můžeme podívat na ptáky severní Ameriky. Na konci procházky je interpretivní centrum, které je zaměřené na záchranu kalifornských kondorů a tlustorohých ovcí.
Po pouštní procházce na sluneční výhni jsme uvítali oddíl s jehličny, Conifer arboretum, kde jsme ve stínu stromů trochu pookřáli.
Pak jsme najukli do pavilonu s bonsajemi, Bonsai House, ve kterých Bonsaj klub ze San Diega vystavoval na 30 druhů exemplářů.
V další zahrádce, Epiphyllum garden, je na 600 rostlin, hybridů epifytních kaktusů rostoucích v centrální a jižní Americe a Mexiku. Kvetou červenými, růžovými a bílými květy. Jedná so o jednu z nejrozsáhlejších sbírek na světě. Vše má na starosti epifytní společnost ze San Diega.
Pak jsme se dostali přes centrum zpátky do Heart of Afrika, které jsme viděli z vláčku. Pro dokreslení té pravé atmosféry mají obchody se suvenýry příznačné názvy - Mombasa Island market či Okavango outpost.
Na krmení žiraf (Uganda Giraffe Feeding) jsme přišli ale už pozdě. Ale obdivujeme dvě velké žirafy, které stojí přímo u branky. Taky nás rozesmáli malé šelmičky surikaty, které se legračně rozvalovaly na trávníku. Surikaty jsou původem z jihoafrické pouště Kalahary.
V rychlosti procházíme i vodním ekosystémem, kde pozorujeme plameňáky a jiné vodní ptactvo. Nechybí tady ani deštný prales - Rain Forest, tam jsme z rostlinstva rozpoznali platycerium, parožnatku, která se svými členěnými placatými stříbřitými listy tvaru paroží, se nedá přehlédnou. Jedná se o epifytickou tropickou rostlinu rostoucí na kmeni stromu. Docela utrmácený jsme se vraceli přes Spider Monkeys zpět k autu. Na parkovišti u auta jsme se občerstvili. Hanka s Pavlem pojídali salsu a tortili, což jsme se zájmem ochutnali.
Ve čtvrt na šest nasedáme do auta a pokračujeme na východ do Anza Borega SP.
Státní park Anza Borrego je park pouště Anza Borrego, ležící asi 145 km východně od San Diega. Jsme stále v Kalifornii. Park je nazvaný po mexickém objeviteli Juanu Bautistovi de Anza. Je největším Státním parkem v Americe, zaujímající neskutečných 240 000 hektarů. Na východě sahá až k Salton See, na jihu k Mexickým hranicím a na západě k pobřežním horám. Výškové rozdíly jsou značné. Nejvyšší bod leží ve výšce 1859 metrů a na východě dokonce u Salton See nadmořská výška sahá pod hladinu moře. Průměrné letní teploty jsou 43.3oC.
Večer jsme zakempovali už v Anza Borrego State Park, v tamaryškovém hájku. V kempu nebyl téměř nikdo. Pouze jedna skupina. Protože byla neděle večer, všichni už asi odjeli domů, ani v ofisu nikdo nebyl a i v pondělí dle vývěsky mají volno. Jinak je to tu velice pěkný. Klídek, teplíčko, záchody s teplou vodou. Vybalujeme a sušíme stany z dnešního rána.
K večeři byly přímo hody. Jiří
dostal za úkol zprovoznit Aljošu,
benzíňáky, které se na kempování po Americe výtečně hodí. Jiří sice strašil, že
bude výbuch, ale nic takového se nekonalo. Zapaluje benziňák pomocí pevného
lihu a zachvíli se vaří. Začli jsme houbovou
polévkou, dovezenou ještě z česka. Vyzkoušeli jsme instantní
bramborovou kaši, která se značně
vylepšila po přidání aromatu, který jako nepostradatelnou surovinu propašoval
Ivan. Kaši jsme samozřejmě nejedli samotnou a dali si jí s krocaní šunčičkou. A k tomu všemu byl
čerstvý iceberg salát
Celkem jsme ujeli 110.4 km.
4.den
Pondělí 29.4.02
Anza Borrego Desert SP, Cactus loop trail, Palm Canyon Trail
Salton See, Indio, Joshua Tree NP
Vstávali jsme dnes asi kolem šesté. Se snídaní se nezdržujeme, balíme a pojedem do Borrega Spring a pak dále do Joshua Tree NP. Ale předtím, než jsme opustili místo, kde jsme přespávali, již ve třičtvrtě na sedm, jsme vyrazili na 1.6 km dlouhou katusovou okružku Cactus Loop Trail, která se nacházela v bezprostření blízkosti kempu. Na začátku cesty jsme si z boxíku vytáhli brožůrku popisující tuto stezku. U jednotlivých zastevení upozorňovali na zajímavé exempláře kaktusů. Zdánlivě nehostinné prostředí. Teploty zde mohou kolísat plus minus 10oC během 24 hodin. V zimě teploty klesají pod bod mrazu, v létě se mohou vyšplhat na více jak 49oC. Od roku 1962, průměrné dešťové srážky v Anza-Borrego Desert SP jsou menší než 17.7 cm za rok.
A s jakými rostlinami jsme se tu setkali?
Creosote Larrea tridentata- Španělští badatelé ho pro jeho pronikavý zápach po dešti nazvali „malý smraďoch“. Je to velice běžný, vytrvalý keř. Listy mají voskovou vrstvičku, která chrání rostlinu před vysušením v aridním prostředí. Listy má po celý rok. Keř byl využíván domorodými obyvateli jako léčivo na nejrůznější onemocnění - jako antiseptikum na rány a spáleniny nebo k léčbě revmatismu.
Beavertail kaktus - má placaté, kulovité listy. Musí se ale dávat pozor na glochidy - nepatrné ostny, které lze těžko z kůže odstranit.
Ocotillo Fouquieria splendens- má ostny, ale není to kaktus, patří mezi pryšcovité rostliny. Po dešti na keři vyrostou listy, ale mají krátkou životnost. V suchém období listy opadnou. Olistit se tak mohou i vícekrát za rok. Tyto keře jsou jediné, co tu vidíme kvést. Květy jsou na konci dlouhých větví. Mají sytě červenou zářivou barvu. Ocotillo roste velice pomalu a tak ty nejvyšší exempláře mohou být stovky let staré. Trnité větve se používají na ploty a na střechy jako krytina.
Jumping cactus Opuntia bigelovii- teddy bear (medvídek), jumping cholla (skákající čoja). Chundelatý kaktus, stříbřitě zabarvený. Na zemi kolem kaktusu je množství malých opadlých chlupatých kuliček kaktusu. Velice lehce se přichytí na cokoliv. Pokud se zachytnou do kůže, velice těžko se odstraňují. Pavlovi se přichytila kulička i na tvrdou podešev pohorky.
Barrel cactus - některé kaktusy vyrostou až do velikosti 2.4 metrů. Během deště mohou pojmout až 90% své váhy vody. To umožní kaktusu přežít dlouhá období sucha. Kaktus se stává potravou ovcí tlustorohých, které barrel rohy rozbijí a vyjedí šťavnatý vnitřek.
Hedgehog cactus - roste v trsech, dorůstá 0.3 metrové výšky. Jeho jehlice mohou být různobarevné. Trny jsou vlastně modifikované listy, které umožňují kaktusům omezit ztráty vody. Má nápadné fialovo červené květy.
Pouštní agave - roste v trsech, má dužnaté listy, které v sobě uchovávají vodu. Rostlina vyžene dlouhý, rychle rostoucí květní stonek. Studie ukázaly, že květní stonky rostou z trsu pouze jednou za 50-60 let. Agave sloužila Indiánům k mnoha účelům. Stonek a květní poupata byla k jídlu. Fibroidní listy se používali k výrobě košíků, sandálů a provazů.
Fishook cactus - drobný kaktus s červenými zahnutými trny.
Postupně jsme vyšli na kopec, odkud jsme měli krásný panoramatický výhled na suché okolní kopce a na náš krásně zelený tamaryškový hájek, kde byl schovaný kemp. Asi hodinku nám to trvalo, než jsme stezku prošli, dokumentovali jsme na kameru i foťák. Nic moc ale nekvetlo, sucho a žádné deště způsobily, že letos opravdu není ta pravá sezóna na kaktusy. Alespoň zde v Kalifornii. Ale i tak jsme nadšeně obhlíželi obří barrel kaktusy, cholla kaktusy a jediné kvetoucí keře occotila.
Před osmou ráno jsme nasedli do auta a vyjeli směr Borrega Spring. V autě jsme se nasnídali. Měli jsme chleba s džemem a uvařili jsme si kafe v konvici na autobaterii.
Kolem deváté jsme se stavili ve Visiter center Borrega Springs, kde nám pustili 15 minutový dokument o Státním parku Anza Borrego. Mají tady razítka, tak hned Milík vytahuje notýsek, do kterého sbírá razítka parků USA a Kanady již od roku 1995. Budova informačního centra je vlastně vystavena v podzemí. Krásně zapadá do okolní krajiny. Před centrem mají malou kaktusovou zahrádečku a krásně žlutě kvetoucí stromy Palo verde Cercidium microphyllum. Zajímavostí tohoto stromu je, že má zelenou kůru, kterou fotosyntetizuje namísto listů, jak bývá zvykem.
Konečně se nám podařilo se spojit s taťkou v Příbrami prostřednictvím místní telefonní budky před návštěvnickým centrem, a karty X, kterou jsme zakoupili už v Česku. Oznamujeme mu, že je vše v pořádku. Mobilní telefon jen málokdy má signál.
Z visitru jedem k Palm Canyon Trail, což je 2.4 km dlouhá cesta vedoucí k palmovému háji a k vodopádům. Překvapilo nás, že jsme museli zaplatit 2 dolary za denní užívání tohoto prostoru. Je dost velké vedro, ale teplota se zdá vyšší, než ukazuje teploměr (25oC). Na informační ceduli nás upozorňovali, že máme mít galon (3.785 litrů) vody na osobu, před tím než se vydáme na cestu. Doporučovaný objem tekutin nemáme málem ani pro nás všech šest. Ale přesto vyrážíme. Před sluncem se náležitě kryjeme - Jiří si uvázal na hlavu bílou plenku, Ivan má oblíbenou červenou golfovku, Milík se pozná podle puntikatého červeného šátku. No jsme výprava, která se jen těžko dá přehlédnout. Zatím procházíme značnou pustinou a je těžko uvěřitelné, že by tady mohla být palmová oáza. Je to tady všechno vyprahlé, suché, kamenité, jdeme pískem, pofukuje vítr.
Na cestě okukujeme jednotlivé rostlinné druhy. Milík začal do svého poznámkového bločku schovávat kvítka rostlinek a keřů. Rozhodla se, že si udělá herbář. Snad žádný keř nezůstane bez povšimnutí a zjišťovalo se, zda by se nedala najít semínka. Je to opravdu jak botanická výprava. Kaktusy zde kvetou výjimečné, snad jediný, který jsme viděli hned u cesty, byl žlutě kvetoucí Barrel kaktus. Více kvetou keře mimozy a Elephant tree s drobnými kvítky.
Asi v deset hodin jsme přecijenom došli k zelené oáze, překračujeme potůček a jdeme se schovat do stínu dávající mohutné palmy. Uschlé listy kalifornských vějířovitých palem tvoří mohutné suknice sahající až na zem. Trochu jsme se zchladili, poseděli a za hodinku se vracíme k autu.
V poledne odjíždíme z parkoviště, jedeme po S22 na východ a míříme k dalšímu pouštnímu parku - Joshua Tree. Teplota stoupá, už je 31oC.
Cestou nás trochu zmátli cedule vymezující hranice parku Anza Borrego. Z obrovské rozlohy parku je vyjmutý střed území v okolí městečka Borrego Springs. Takže různě z parku vyjíždíme a zase se do něho vracíme.
Přijíždíme k Salton See SRA (State Recreation Area), Slanému jezeru, které je od Borrego Springs vzdálené asi 48 km. V této oblasti, v pouštním městečku Indio, jsme v roce 1996 strávili jeden týden. U moře jsou k vidění jednoduché baráčky – „mobile home“ se zahrádkami s nádherně různobarevně kvetoucími oleandry. Zajeli jsme k pláži, nikde ani noha. Ptáky taky moc nevidíme, ale pobřeží se nám zdá daleko čisťejší, než si vzpomínáme z návštěvy v roce 1996.
Slané moře je jedno z největších vnitrozemních moří na světě. Vzniklo náhodně, když se ochranná hráz protrhla během budování zavodňovacího kanálu All-American Canal v roce 1905 a řeka Kolorado vystoupila ze břehů a způsobila zaplavení deprese po již vyschlém jezeře. Záplava trvala dva roky. Jezero dosahuje hloubky 25 m a je 72 m pod hladinou moře. Je umístěné v Sonorské poušti a už dnes je 25x slanější než Pacific. Je nebezpečí, že pokud salinita bude nadále stoupat, zanikne zde život. Salton See je jedinečné místo, kde bylo pozorováno přes 370 druhů vodních ptáků. Nejlepší období pro pozorování ptáků je zde od listopadu do května. Zimovištěm se stává pro kanadskou husu, sněžnou husu, potápky, tenkozobce a další ptactvo.
Projíždíme Palm Springs, městečko, které od třicátých let využívá k dovolené řada slavných osobností. Nachází se uprostřed údolí Coachella, které díky zavlažování je úrodnou zemědělskou oblastí.
V Indiu jsme načepovali u benzinky Ultra Mart 10.95 galonů za 17.5 dolarů. (stav tachometru 2405 mílí). Vzpomínáme na týden strávený zde v roce 1996 a snažíme si připomenout ulice, kterými jsme procházeli. Nenecháváme bez povšimnutí místní obchod Pay less s obuví.
Odjíždíme v 15.45 hodin známou cestou do národního parku Joshua. Míjíme obrovské pole větrných elektráren, které nás donutilo zastavit. Hlavně Ivana baví fotit stožáry větrných elektráren.
Do Oasis Visiter center v Joshua Tree, jsme přijeli něco kolem půl páté. Mají otevřeno dokonce až do 18 hodin. Čepujeme zde pitnou vodu do lahví. Passport pro vstup do parků tu ale neprodávají. Prý se koupí pouze u vjezdu do parku. Tam už nikdo nebyl, ale vjezd do parku omezen naštěstí nebyl. Dnes máme naplánováno pozorovat západ slunce na Kew View. Čeká nás překonání 969 m výškového rozdílu, naštěstí autem. (GPS ukazovala vjezd do parku 612 m). Máme příjemných 25oC. Na cestě na Kew View jsme potkali kojota, který loudil něco k snědku, zřejmě byl značně vyhládlý. Na západ slunce na Kew View jsme přijeli s hodinovým předčasem. Občerstvili jsme se kukuřičnými křupkami tortili s mexickou speciální omáčkou. Ostrá omáčka salsa, do které se křupky namáčí je tvořena rozsekanými rajskými, paprikou, cibulí - prostě jsou tam samé zdravé věci. Tortil máme zásobu, koupili jsme dvojité balení Twin Pack, celkem 2 kg. No ale nás je šest, takže to jistě taky hravě zvládneme.
Kew View (1581 m) se nachází v Malých horách sv. Bernarda (Little San Bernardino Mountains). A nebo že by to byly hory sv. Bernardina? Těžko říci, jaký je správný překlad. Pohoří je téměř holé, silně erozí zbrázděné, za ním se nachází již zmíněné široké údolí Coachella s letovisky Palm Springs a Palm Desert. Na vyhlídce foukal dost vítr. Krásného západu slunce jsme se dočkali, bylo to asi kolem půl osmé. Silueta stromu Joshua v záři zapadajícího slunce byla velice fotogenická.
Pak jsme neotáleli, nasedli do auta a jeli dolů zakempovat. Rádi bychom přespali v kempu Hidden Valley, ale už na cestě na Kew View jsme si všimli, že mají plno. Cedule nás neodradila a jedeme na průzkum kempu. Opravdu nikde ani místečko. Jako vždy místa pro stany jsou dost velká a tak jsem se šla zeptat k jedné mladé dvojici, která tam kempovala, zda jim nebude vadit, když si k nim postavíme auťák a rozbalíme 3 stany. Naštěstí jim to nevadilo, slíbili jsme, že ráno hned odjedeme pryč. Večer bylo asi 13oC. Značně se ochladilo. Stany stavíme již za tmy, svítíme si čelovkama. Už jsme nic nevařili, akorát jsme se vnitřně zahřáli nějakým tím desinfekčním mokem. Kemp byl zadarmo, voda tu nebyla a suché záchody nám stačily.
Celkem jsme ujeli 305,6 km.
