Obsah další

Úvod

Po pěti letech už zase chystáme cestu daleko přes moře. Po revoluci to bude již naše pátá cesta do USA. Budeme se vracet na nám již známá místa Amerického jihozápadu, ale také se pustíme dále na východ do Nového Mexika, které opravdu bude pro nás tím novým. Dle itineráře, který je rozvržený na více jak tři týdny (23 dní) budeme mít více času na důkladnější prochození těch nejzajímavějších míst. A kdo tentokrát jede? Známé trio A+M+I (Aža, Milena a Ivan), přítel z Maroka Jiří a Hanka s  Pavlem. Hanka je moje laborantka a Pavel její manžel. Máme společného jmenovatele - všichni jsme vášnivými cestovateli.

Všechny naše předešlé cesty do Ameriky začínaly v září. Tentokrát se vydáváme na jaře a to zcela záměrně. Rozkvetlé pouště jihozápadu známe pouze z obrázků a tak jsme se rozhodli, že je chceme vidět na vlastní oči. Na internetu (www.desertusa.com ) se dovídáme, kdy a kde co kvete. Jsou zde aktuální informace o počasí a o nezbytných dešťových srážkách, které vyprovokují kaktusy ke kvetení. Dočteme se zde, v jakých pouštích a kdy nastává ta pravá doba přijet a podívat se na rozkvetlou nádheru. Každá sezóna není stejně dobrá pro pozorování rozkvetlých kaktusů. Je to odvislé právě od zmíněných srážek. My ale nemůžeme přijet, jakmile se dovíme, že je nejvhodnější čas, my máme rezervované letenky daleko dopředu. Netrpělivě sledujeme, jak se letošní sezóna vyvine pro nás. Letos, jako zákon schválnosti americký jihozápad trpí značným nedostatkem jakýchkoliv srážek. I na reportu o pouštích nepředvídají letos dobrou sezónu. Jsme z toho docela rozladění a jak se blíží datum odjezdu, nic více si nepřejem, jen aby tam začalo už konečně pršet.

1.den

Pátek 26.4.02

Praha, Los Angeles, ST. Clement SP State Beach

Na letiště nás odvezl se všema zavazadlama Petr Horáček a sestra Ivana Eva. Z Petřin jsme vyjížděli již v půl šesté ráno. S Hankou a Pavlem jsme se sešli až na letišti. Taťkovi jsem z Ruzyně poslala z místního terminálu T-mobile SMSku, že je vše OK.

Na Ruzyni dáváme k odbavení celkem šest zavazadel. Objem bagáže jsme se snažili již při balení redukovat. V Americe budeme cestovat minivanem pro sedm lidí, ale pro šest lidí s plnou výbavou je dost malý, to už víme z let minulých.

„Kolik máme celkem kilo zavazadel? Já mám 20.5 kg , druhá taška byla 17 kg, Jiří měl batoh taky 20 kg. Jinak berem hlavně dokumentační techniku, foťáky, kameru, Ivan laptopa, GPS navigaci, abychom se prý neztratili a plno nějakých kabelů a drátů“.

To, že nemáme mít na palubě letadla sebou žadné ostré předměty – nůžky, nože, pilníčky, manikýru… jsme věděli. Tím jsme nikoho při odbavení nedráždili. Milík ale zaujal celní kontrolu obrovskou svítilnou na šest buřtíkových baterií, kterou měla v příručním zavazadle. Podivili se, na co ji potřebuje a prohledali ji, zda neobsahuje něco nebezpečného.

Mě při průchodu kontrolním rámem pískal v kapse aluminiový plátek od Actimelu, nu, to jsem nečekala! Jak je vidět, bez povšimnutí jsme ostrahou neprošli.

Je docela hezky, prokukuje sluníčko, budeme zachvíli odlétat. Zvolili jsme nejvýhodnější letenky od Air France. I se všemi letištními taxami jsme platili každý

19 836 Kč. Přestupní stanice je v Paříži na letišti Charles de Gole. Odtud pak přímým letem budeme pokračovat přes oceán do vzdálené slunné Kalifornie, do Los Angeles.

Aža: „Je 7.45 h a stále se ještě nakládají do našeho letadla objemné instrumenty čs. Filharmonie. Takže jsme vzlétli se značným zpožděním až v 8.10 h. Letíme Airbusem A319. Ještě postřeh z letadla, všimli jsme si, že tu nemají řadu 13. Dobrý fígl, aby předešli volné řadě sedadel. Teď už letíme nad mraky, svítí sluníčko, pod námi je pěkná deka mračen. Máme po svačince. Předložili nám krocánka se sýrem, šunčičikou, juice a koláčkem. Ani jsme se moc nestačili rozkoukat a za hodinu a půl jsme přistáli velice hladce na letišti Charles de Gole v Paříži. S pobavením jsme pozorovali, jak jsme s letadlem přejížděli dálnici. V Paříži poprchává, je zataženo. Shutlem jsme se dovezli na terminál C, odkud vylétávají transkontinetální lety. Náš spoj do Los Angeles 068, odlétá ve 13.20 h z gate 91. Máme tedy chvíli času. Okukujeme krámky, ochutnáváme sladký dámský likér Bayllis, testujeme parfémy. Z mobilu jsem se napojila na místní síť - Orange FR a poslala taťkovi další SMS”.

Následuje přepis z diktafonu, kde se popisuje letadlo s kterým letíme z Paříže přes oceán do Los Angeles.

Aža: „Jsme na palubě letadla. Zase jsme měli zpoždění - na letišti to bylo zacpaný. Hodinu jsme čekali v řadě, než nám povolili odlet. Boing 737-400 má uprostřed 4 sedadla a postraně u okýnek 3 a 3 sedadla. Je to docela takový velký aero. Je plný. Sedíme ve 49. řadě ve středové lajně, je to trochu pohodlnější než v Airbusu. Zjistili jsme, že příště budeme při bookování žádat číslo řady 41. Je to u stěny, kde se dají natahnout krásně nožky. V informační časopise Air France se dovídáme plno zajímavostí. Air France vlastní 13 kousků Boing 737-400, je to dvou poschoďové letadlo. Je dlouhé 70.67 m, rozpětí křídel má 64.94 m, No neuvěřitelné. Počet sedadel je 391a výška letu 10700 m. Což za chvíli zkonzultuji s Ivanem a GPS navigací. V jaké výšce letíme Ivane? Já zatím dopovím další detaily. No už jsme si dali šampaňo.“

Ivan: „Letíme kolem 10 000 m“.

Aža: „ Tak to ještě malé rezervy jsou v letové výšce. Ale nějak se klepem, začíná to být nějaké divné. Šampaňo bylo dobré. Co si dal Milík?

Milík: „Já jsem si dala prosím tomatový juice. Bez toho nemohu býti v této nadmořské výšce. Do toho jsem dala vodku Smirnov. A pepř a sůl, celerovou, speciélní ochucenou sůl. Bloody Marry. Bylo to skvělý. Ivan ale rajský juice přímo nesnáší. Ten si dal coca colu a do toho whisku.“

Aža: „A čekáme na večeřičku. Ne obídeček, nejdříve obídeček. Ale ono je už půl čtvrté. Takže těžko říci co to je. Ale podle jídelního lístku je to obídeček.Takový pozdní oběd.“

„Jsme 9700 m nad mořem, letíme 913 km/h. Už se pomalu pojede druhé kolo nápojů, což je důležité. Je třeba doplňovat tekutiny tady v tom suchém vzduchu s klimatizací. Zase se trochu občerstvíme”.

“Zachvíli se bude podávat obídeček pozdní - výběr je ze tří jídel. Vybrali jsme si brokolici, co jsme si to vybrali? Cray fish, nějaká ryba, nevím jaká je to fiša. Grey je šedivý. Ale ono to není g, je to c. (crayfish je rak). S brokolicí, cukínou a jogurtíček bude. Uvidíme, jaké to bude.

Aža: „Jinak tady padl návrh, že naše výprava, že tato cesta by mohla být zaměřena na UFO. Vzhledem k tomu, že kaktusy nekvetou v tomto roce, tak by to mohla být výprava Ufounů. V Kalifornii je jisté místo, kde pozorovali přistání Ufounů. Musíme ale zjstit, kde to je a jakým směrem se tedy vydáme. Zatím ale ani jedním členem výpravy tento návrh nebyl odsouhlasen, ale myslím, že to projde. Tak nazdar.“

Aža: „Já teda nevím, s těma Francouzema je to jako u Suchánků. Mám úplně vyschlo v krku, takže končím s mluvením. Čau“.

Aža: „Už míříme nad Grónsko. Do cílové stanice nám chybí ještě 6700 km, což vychází na 8 hodin a 44 minut letu. Odhadovaný přílet je v 16.24 h místního času. Už máme zasebou 2474 km, venkovní teplota –39^oC, což není tak moc. Máme výšku 10363 m, rychlost 800 km/h.“

Aža: „Další jídlo bylo celkem vydatné - nejdříve předkrm, krevetky s cukinou, hovězí maso s rýží a zeleninkou. Ke kafíčku byl zákuseček čokoládový. Jo a pak zelenina byla s kuskusem. Jinak jsme ještě nezvládli sníst ani jogurt. Výborný sýr President, plísňový sýr a k tomu bagetky. No jsme úplně přecpaný. Dali jsme víno, vodu, kafe, no a teď budeme odpočívat.

Podávané jídlo a nápoje nám zpříjemnily let. Ivan, náš hlavní řidič však musí alkoholické nápoje značně omezovat. Hned jak přiletíme do L.A., čeká na nás v autopůjčovně auťák a budeme vyrážet na cestu”.

Něco k příletu do Los Angeles. Prošli jsme docela pernýma kontrolama, imigrační úředníci měli spoustu všetečných otázek. Kde budeme spát, kam jedeme. Celní kontrolu tady měli na starosti i vycvičení vlčáci, kteří těsně vedle špalíru lidí, čekajících na odbavení procházeli a zřejmě čenichali, zda nemá někdo drogy a nebo nějaké zakázané potraviny. Všichni jsme naštěstí prošli.

Již v Praze jsme rezervovali a zaplatili auto přes cestovku Kings Tour u půjčovny aut Alamo. Dostali jsem celkem slušnou cenu, vzhledem ke klubové kartě RCI, kterou Poláčkovi vlastní. Za celé auto jsme v Praze zaplatili 40 560 Kč na 22 dní i se vším pojištěním a plnou nádrží. Každý jsme platili 6 760 Kč, což v přepočtu činí tak 300 Kč za auto na den a osobu. V půjčovně jsme se moc nezdržovali a rychle auto vyzvedli. Trochu jsme se obávali, zda se všichni (6 lidí) naskládáme spolu se zavazadli do minivanu. Pro případ sebou táhneme i rozměrný vak na střechu, do kterého věci v nejhorším případě dáme. To, zda auto bude mít zahrádku, jsme s jistotou nevěděli. S napětím jsme očekávali, jaké auto pro nás mají na parkovišti připravené. První co jsme zhodnotili pozitivně již z dálky, jak jsme k němu přicházeli, že auto má zahrádku, máme tedy částečně vyhráno. Máme k dispozici tmavomodrý Dodge caravan a na tachometru je odtočeno pouhých 2048 mílí (3296 km). Stali jsme se Kaliforňany s autoznačkou 4WIK195. Po šesté hodině odjíždíme z půjčovny aut Alamo, za volat zasedl Ivan a jedeme směr San Diego, pryč z Los Angeles, po 405 south, na jih, po obří, několika proudové dálnici.

Počáteční stav tachometru – 2048 mílí, 3296 km

Los Angeles necháváme bez povšimnutí a snažíme se najít co nejrychleji kemp k přespání. Asi 80 km na jih od Los Angeles jsme po delším hledání našli kemp v San Clemente State Beach. Platili jsme 12 dolarů za všechny na noc, což se nám zdálo na poprvé docela dost. Dost utahaný vybalujeme stany a s potěšením zaléháme.

Ujeli jsme 117 km.

2.den

Sobota 27.4.02

Floral Fields, San Diego Balboa Park, Kalifornie

Je ráno, v kempu jsme se nasnídali a v půl deváté už jedeme do San Diega, kde budeme chtít navštívit Balboa park. Na dálnici musíme zapnout stěrače! Poprchává! No toto?? Nechce se nám tomu ani věřit. Jsme v Kalifornii, je zataženo a prší. To jsme si nemysleli. Podle reportu o pouštích amerického jihozápadu na internetu www.desertusa.com, tady již několik měsíců nekapla ani kapka, prý. No a my přijedem a vypadá to, že je vše jinak. Ale jedno pozitivum v tom spatřujeme, snad začnou konečně kvést i kaktusy, kterým se letos pro nedostatek vláhy ale vůbec nechce.

Na cestě do San Diega jsme krátce zastavili při dálnici číslo 5 na vyhlídce. Je tu docela dost lidí, je sobota a tak Amíci vyrazili na rodinné výlety a na pikniky. Více jak výhled na Pacifik, nás zaujali pobíhající zemní veverky. Byly strašně ochočený a škemraly něco dobrého. Vyfotili jsme si je a pokračujeme dál do San Diega.

Znalý zdejších poměrů, vytyčili jsme si hlavní úkol najít na dálničních odpočívadlech slevovou hotelovou knížečku California, kde bychom mohli najít i nějaký kupón do Wild Animal Parku, kam se chystáme zítra. Kupónovou knížku jsme opravdu na Rest Arei našli a vzali jsme jich hned několik, aby v  autě měl každý co prohlížet. Tedy kromě řidiče, tomu to budeme předčítat.

Zastavili jsme se také v informačním středisku, kde jsme nabrali plno prospektů a užitečných map. Už se to začíná pěkně hromadit. Stařičká pani se nám věnovala a informovala nás o krásných květinových polích, Flower Fields (http://www.theflowerfields.com). Jsou ve městečku Carls Bad (Kalifornské Karlovy Vary) vzdáleném pouze několik kilometrů od San Diega. Květinová pole lákají sloganem „pole snů, pole barev“. Barevné duhové pole bylo vidět již z dálky.

Před šedesáti lety zde anglický zahradník Luther Gage, který se sem přestěhoval se svou rodinou, začal pěstovat velké odrůdy pryskyřníků (Giant Tecolote Ranunculus) známé pod jménem Tecolete. Zjistil, že zde v Kalifornii rostou perfektně a tak založil ranč Gage Tecolete. Různobarevné pryskyřníky se zde pěstují dodnes. Pole se nachází na mírném svahu a tak je krásně vidět již z parkoviště barevný květinový koberec. Času jsme neměli nazbyt a tak jenom přes plot jsme okukovali rozkvetlá květinová pole a prošli jsme si pomalu obchod s  kytičkami a dekoracemi na zahradu.

Je po půl jedenácté a odjíždíme z květinových polí, napojujeme se na č.5 a pokračujeme dál na jih. Počasí se vylepšilo a začalo svítit dokonce sluníčko.

San Diego - na rozdíl od Los Angeles, lze říci bez nadsázky, že je to půvabné město postavené ve stylu španělské misijní architektury. Je druhé největší kalifornské město s milionem obyvatel. Díky příhodnému přímořskému podnebí zde roste plno palem, juk a kvetoucích keřů. San Diego je místem, kde vznikla Kalifornie. Bylo to v roce 1542, kdy sem do zátoky připlul portugalský mořeplavec a objevitel Juan Rodriguez Cabrillo. Dodnes je zde významný přístav.

Již v Praze, když jsme zjišťovali na internetu, co v San Diegu je k vidění, jsme se rozhodli, že navštívíme Balboa park http://www.balboapark.org/ . Procházka v poklidném parku bude zcela určitě balzám na duši. A první den po příletu, odpočinkový, poklidný den jistě přivítáme.

Park se rozkládá na více jak 48 km² nedaleko centra města. Původní park byl dokončen již v roce 1910 a byl pojmenován podle španělského cestovatele Balboa, který poprvé uviděl Tichý oceán v roce 1513.

Ale teprve výstava Panama –Kalifornie dala tomuto parku současnou podobu výstavbou expozičních budov ve stylu španělské architektury, která představuje směs španělské koloniální renesance s vlivem gotické a maurské architektury. Ani baroko a rokoko zde nechybí. To jsou prostě Amíci, kteří dokáží splácat dohromady vše, jen aby to bylo zase něco výjimečného, co nikde jinde prostě neuvidíme.

Do parku jsme vjeli západním vjezdem po mostě Cabrillo. Zvonkohra odbíjí poledne. Rázem jako bychom se ocitli na evropském kontinentě, ve starém španělském městečku. V parku se nachází řada muzeí a výstavních síní. Čtvrtinu parku zaujímá známá San Diego ZOO - zoologická zahrada. My ale jedeme za kytičkama a tak se zaměříme spíše na místní zahrady, kterých je tady taky dost. Je zde na 15 000 stromů asi 300 druhů. Nejvyššími stromy jsou eukalypty a borovice, které rostou podél šesté avenue. Park je téměř všude vyhrazen pro pěší. Po hlavní třídě El Prado jsme došli k Botanical bulding, botanické budově, vybudované z dřevěných latí. Původně tato budova měla sloužit na jiném místě jako železniční stanice, která měla být největší na světě svého druhu, jak bývá zvykem v Americe zdůraznit. Byla postavena již v roce 1915 u přiležitosti výstavy Panama-Kalifornie. Je přes 76 m dlouhá a 23 m široká. V ní se pěstuje na 2000 tropických rostlin. Hlavně kolekce orchideí je prý nádherná. Do budovy jsme se ale bohužel nedostali, byla v rekonstrukci.

Před touto budovou je umístěn velký obdélníkový Liliový rybníček s kvetoucími žlutými a bílými lotusy a lekníny. Plavou tu zlaté rybky, barevní kapři a ryby koi.

Asi nejvíce nás zaujala Desert garden - pouštní zahrada. Nachází se na druhé straně parku Boulevard na rozloze 0.35 km². Je zde na 1300 sukulentů a dalších suchomilných rostlin z celého světa. Kvetly tam nádherně kaktusy, opuncie, neznám přesně ty názvy ale určitě takových 10 druhů kvetoucích jsme viděli. Dostatečně jsme si kvetoucí kaktusy vychutnávali, kdoví, zda ještě nějaké během naší cesty uvidíme. A taky jsme pozorovali drobné kolibříky. Vše jsme samozřejmě dopodrobna zdokumentovali.

Další zahrádka Inez Grant Parker Memorial Garden s 2400 růžovými keři ve 180 varietách, představuje sbírku oceněných růží z celé Ameriky. Jsme tu v pravý čas, kdy je vše v květu. Je to oblíbené místo pro svatby, ty jsme tu neviděli, ale pozorovali jsme, jak se natáčí nějaký velice lechtivý dokument s podmanivou hudbou linoucí se z kazeťáku.

Ještě jsme byli v Alcazar Garden – zahradě vybudované ve stylu španělské zahrady zámku Alcazar v Sevile. Uprostřed zahrady byla krásná fontána zdobená nádherně tyrkysově modře, žlutě a zeleně zbarvenými maurskými kachlíky. Nachvíli jsme se posadili na kachlíkové sofa a vstřebávali nádhernou atmosféru, kterou ještě oživovala zvonkohra kostela. V zahradě se postupně během roku vyměňuje vegetace aby záhony po celý rok kvetly. Živý plot je tvořen buxusy a u jednoho z východu je Datura, vzrostlý keř s obrovskými žlutými trubkovitými květy. Opravdu prožíváme parádní oddychový den, který jsme po včerejším několika hodinovém transkontinentálním přeletu potřebovali.

Cesta na parkoviště jde přes Palmový kaňon – mexické vějířovité palmy jsou zde již od roku 1900. Hned před sestupem do kaňonu jsme obdivovali vzrostlý strom s mohutným, na povrch vyčnívajícím kořenovým systémem. (Ficus Macrophylla). Byla to docela pěkná procházka ve stínu vzrostlých palem a dalších tropických stromů.

V Balboa parku jsme strávili asi dvě hodinky. Ve dvě hodiny odpoledne jsme odjížděli a jeli jsme směr Escondido. Stavíme v obchoďáku Albertson, kde jsme podnikli první velké nákupy jídla. Po naplnění nákupních košíků je mezi posádkou hned veseleji. Je jasné, že teď už hlady nezemřeme.

Po nákupech jsme hledali kemp, který jsme nakonec našli ve Valley Center, ležící na severovýchodě San Diega. Wood Valley cmpg. nebyl až zas tak super. A to za něj chtěli neskutečných 27 dolarů. Přijeli jsme tam asi v sedm večer. Kemp byl plný, dost nás to překvapilo, při svých cestách do Ameriky v září, to s ubytováním v kempech nebylo nikdy problém. Vždy bylo téměř prázdno. Dneska je ale sobota a to je asi ten důvod, proč je obsazeno. Našli jsme si snad jediný volný plac pro stany přímo za administrativní budkou na kraji lesa. Říkáme si pod svícnem největší tma, snad na nás nepřijdou výběrčí. Obálky na zaplacení jsme nikde nenašli. Rozhodli jsme se, že s placením vyčkáme až bude nejhůř, sami platit nebudeme takový peníze. Bylo už dost šero a proto jsme vytáhli svítilnu na autobaterii. Stavíme stany a na dřevěný stůl s lavicemi jsme rozložili naše zásoby jídla a dali se do vaření večeře.

Celkem jsme ujeli 201.6 km.

Obsah další