20

20. den

Ráno balíme do auta a budeme odjíždět z Las Vegas. Ještě jsme zašli do pár krámků se suvenýrama a koupili nezbytné drobnosti na památku a nějaké dárečky. Z Las Vegas jedeme kolem Brooklin Bridge a sochy Svobody v New Yorku a kolem sfingy v Luxoru. Znovu si uvědomujeme, jak bláznivé město Las Vegas je. Je třičtvrtě na dvanáct.

Do Údolí smrti jedeme po 160, jsme ještě v Nevadě, ale Údolí smrti leží již v Kalifornii.

Do Death Valley NP vjíždíme po půl třetí, je pěkné teplíčko, 35^oC. Údolí představuje část Mohavské a Koloradské pouštní biosférické rezervace. Jedná se o nejteplejší místo Severní Ameriky. V létě přesahují teploty 45^oC a nejvyšší naměřená teplota byla 57^oC.(Maximální uváděná teplota 88^oC je zřejmě měřená v přízemní vrstvě). Průměrné roční srážky představují 5 cm za rok. Vyskytují se ale náhlé, nepředvídatelné bouřky, které způsobují nebezpečné záplavy. Údolí smrti bylo pojmenováno na paměť zlatokopů, kteří zde při pokusu přejít údolí v roce 1849 zahynuli. Nebyla to jenom nepřítomnost vody a úmorné vedro, které se stávaly osudnými, ale i zrádné kaňony, které nebyly průchozí, což se zjistilo, až tehdy, když už bylo pozdě a nebylo dost sil na návrat.

Údolím projíždíme po 178. První zastávku máme u Badwaters. Zde jsme naměřili neskutečných 46-47^oC. Badwaters je nejníže položené místo na západní polokouli, 86 m pod hladinou moře. Badwaters, vyschlé jezero, po sobě zanechalo rozsáhlá saliniska, plochy vykrystalizované sole, které tvoří silnou krustu. Máte dojem, jako byste se ocitli na severním pólu, na sněhové planině. Pouze nepředstavitelné vedro vás uvádí na pravou míru. Dlouho jsme se nezdržovali, udělali pár dokumentačních fotiček a vraceli se do klimatizovaného auta.

Ze 178 jsme najeli na Artist Drive, jednosměrnou, úzkou cestu. Projíždíme v sevření různobarevných skalních útvarů, zvlněným terénem nahoru a dolů. Je to něco úžasného.

K písečným dunám u Stovepipe Wells, které je dobré vidět v západu slunce, jsme přijeli už pozdě. Hledali jsme nejvhodnější výhled na duny, ale když jsme ho našly, bylo po sluníčku.

Kempovat jedeme do kempu Emigrant. Nachází se ve vyšší nadmořské výšce a bude v noci chladněji. Jedeme přes Stovepipe Wells village, které se nachází 1.5 metrů nad mořem. Je tady benzinka a hotýlek s bazénem.

Kemp je velice spoře vybaven, ale lavice a stůl tady je. O kousek dál společné záchodky s koupelničkou. Večer k nám přišel Amík od vedle a začal s námi zapřádat hovor na téma teroristé a útok na New York. Chtěl vědět, co si o tom myslíme. Tak nějak jsme z té debaty neměli dobrý pocit a byli jsme rádi, že brzy od nás odešel.

Večer, než jsme se chystali ulehnout pod širákem nás vystrašil jeden škorpion, který se pohyboval v blízkosti lavice, u které jsme seděli. Já, Milík a Háňa jsme se rozhodli spát raději ve stanu, Jiří se uložil v autě na přední sedačce. A Ivan s Pavlem spali na stolech.

V kempu byl již zmíněný místní cestovatel s rodinkou a ještě jedni další turisté. Takže téměř liduprázdno.

Dnes jsme ujeli 329.6 km.

21. den

Čtvrtek 16.5.02

Death Valley, Bakersfield

V noci se spalo příjemně, teplota ráno byla 22^oC. Dnes máme dojet až do Bakersfieldu za Bohmwaldovými. Dopoledne máme ještě vyhrazené na Údolí smrti.

Z kempu jedeme zpět přes Stovepipe Wells Village a Furnance Creek ke stezce vedoucí Zlatým kaňonem. Na to, abychom po ní došli až na Zabriski point si netroufáme, jenom chvilku procházíme kaňonem a za hodinku už jsme zpět u auta. Na Zabriski Point jedeme raději autem. Z výšky 207 m se nám otevřel nádherný pohled na sluncem osvětlený Golden Canyon. Zerodované žluté sklaní stěny lákají k focení.

Je deset hodin a už je 32^oC. Na Dantes View je to odtud 37 km. I pro auto to bude náročná horská túra, protože se musíme vyšplhat do výše 1669 m. Čeká nás neskutečné převýšení téměř 1700 m. Na Dantes View jsme se trochu zchladili, bylo 20^oC. Havrani poletují kolem cedulí na kraji útesu. Máme pohled na celé Údolí smrti. Dole vidíme solné jezero Badwaters. V pofukujícím větříku procházíme po hřebeni. Ale nějakou minutku před jedenáctou hodinou sjíždíme dolu do údolí.

Furnace Creek (Potok výhně) je palmovou zelenou oázou. 10. července 1913 zde naměřili nejvyšší teplotu, která zde dosáhla 56.7 °C. Stavili jsme se tu na piknik area, dali malé občerstvení a ošplouchli nožky v potůčku. Podával se hruštičkový kompot, ale bohužel nebyl z lednice. Zastavili jsme se i v Muzeu a visiter centru, kde jsme ukázali náš passport do národních parků. Dostali jsme pouze jednu mapku parku, pro další zájemce jsme museli mapky dokoupit. Jednu za více jak půldolar.

Z Údolí smrti budeme vyjíždět po 190 a proto jedeme zpět kolem písečných dun. Stavíme se a jdeme na průzkum terénu. Není to žádná poušť bez života, jak by se dalo očekávat. Rostliny jsou zde uzpůsobeny k přežití. Některé mají rozsáhlý kořenový systém téměř na povrchu země, u jiných dosahují až do hloubky 17 metrů. Hojně se zde vyskytují porosty trnité mimózy. Zcela nečekaně jsme v písku objevili třpytivé zlaté kousíčky. Jiří nadšením volal: “Rich man, rich man!”. Zlatonosný písek jsme si dali do nádobek na památku. Ivan na nás čekal v autě a netušil, co jsme zde objevili.

Jedeme z parku přes Stopepipe Wells Village a Emigrant. Stoupáme stále výše, přejíždíme horský masiv Panamint Range, jehož Towne pass byl ve výšce 1511 m. Je třičtvrtě na jednu a teplota klesla na 28^oC.

A jak si to tak uháníme zcela opuštěnou krajinou, zjišťujeme, že nám dochází benzin. Trochu v nás zatrnulo, co budeme dělat, až budeme na sucho. Ivan se snaží jet ekonomicky a přejeme si, aby tady byla benzinka. Podle mapy ale nikde značená není. Až teprve téměř při výjezdu z parku v Panamint Spring se před nám objevila fungl nová Shellka. Bylo to jak zjevení, něco, co jsme tady zcela nečekali. U pumpy ale nebyl nikdo, žádná obsluha. Napadlo nás, že je to tak nová benzinka, která ještě není ani v provozu. Na papírku bylo ale napsáno, že je třeba dojít do nedaleké restaurace a tam vyžádat otevření stojanu. Opravdu jsme se toho dopídili a načepovali benzín na dalších 80 mílí. Benzin byl velice drahý (2.24.9 USD za galon) a tak čepujem za pouhých 5USD.

Po 190tce jsme se dostali až na 395tku, kde jsme načepovali další benzin.

Za Homesteadem najíždíme na 178 west. Kolem silnice obdivujeme nádherné lesy Joshuí. Zastavili jsme a snažíme se najít zralé, nevyklované semeníky pro naše botanické experimenty.

Je nádherné počasí a cesta dále vede krásným Kern kaňonem. Rozkvetlé juky lemují silnici. Do Bakersfieldu jsme přijeli ve čtvrt na šest. Rychle jsme se zabydleli v jednom pokojíku mobilního domku. Joan a Juan se ani moc od poslední návštěvy nezměnili. Pani připravila na uvítanou pečené kuře. Večer jsme vyprávěli naše zážitky z cesty a domlouvali plán na další den.

Dnes jsme ujeli 526.4 km.

22. den

Pátek 17. 5.02

Bakersfield, Sequoia NP, Kalifornia

V pátek jsme výborně posnídali u Bohmwaldů. Měli jsme vajíčka, slaninku a jam s opečenými tousty.

Ivan sháněl určitý model GPS a tak nás pán dopoledne zavezl na místo, kde by něco mohli mít. V obchodě mu nabídli ale pouze nové drahé modely, takže Ivan nic nekoupil.

Za pět minut půl jedenácté odjíždíme do sekvojového parku. Od Bohmwaldů jedeme po 99 na sever. V Tulare jsme si chtěli cestu zkrátit a zvolili jsme odbočku na 137 a 65, kterou jsme se dostali na 198. Ale nestálo to za to, cesta byla pomalá. 198kou jsme dojeli Ash Mountain vjezdem až do Sequoia NP. Bez problémů nám tam platil passport do národních parků. Národní park sekvojí to nejsou jenom obří stromy, ale i vysoké hory a hluboké kaňony. Hned za vjezdem do parku jsme se stavili ve Foothills Visiter center. Naše GPS ukazovala nadmořskou výšku 518 m. Zde jsme získali mapky parku, které jsme orazítkovali jak kulatým razítkem parku Sequoia, tak i hezkým razítkem s medvědími tlapkami.

My jsme měli namířeno na Morro Rock do výše kolem 2000 m. Nekonečnýma serpentýnama zdoláváme metr po metru. Jen aby Ivan ještě až vyjedeme z parku dokázal jet s autem rovně.

Sequoia NP je druhý nejstarší park v USA (r. 1890). Důvodem pro vytvoření parku byla především ochrana vodních zdrojů a omezení nadměrné těžby dřeva. V roce 1943 byly vytvořeny dva velké národní parky - Sequoia a Kings Canyon, které zahrnují i oblasti Grant Grove a Giant Forest.

V parku je 38 hájů (Groves), kde rostou nejmohutnější velikáni rostlinné říše na naší planetě. Rostou nejvíce ve výšce mezi 1600 - 2300 m, pouze na západních svazích Sierra Nevady. Stromy produkují tanin, který se ukládá v kůře a chrání stromy proti hmyzu. Díky až 0.5 m silné kůře jsou stromy odolné proti požárům.

V parku je značeno několik kempů, my se ale dneska opět vracíme k Bohmwaldům. Zajeli jsme k Morro Rock (2050 m), obrovskému žulovému monolitu uctívaného Indiány. Celkem pohodlně jsme na něj vylezli po 400 schodech.

Krásné počasí dovolovalo nádherný výhled na pohoří Sierra Nevady, na jeho zasněžené vrcholy. Hledali jsme nejvyšší horu Mount Whitney ( 4417 m), ta z této vyhlídky vidět ale nebyla. Leží těsně na hranici parku Sequoia, daleko na východ od Morro Rock. Pod námi se rozprostíral Giant Forest, Obří les plný sekvojí.

Moc času nemáme a tak jedeme bez velkého zdržování do Giant Forestu, podívat se na General Shermana a projít Big Trees Trail. V tomto hájku se nachází čtyři z pěti nejmohutnějších stromů na světě. Obrovský General Sherman je téměř stometrová, 1400 tun vážící sekvoje s obvodem u země přes 30 metrů. Je pojmenována po vojevůdci z období občanské války. Za rok vyprodukuje tolik dřevní hmoty, co smrk za 25 let. Jeho stáří se odhaduje na 2300 – 2700 let.

Ještě jsme se stavili v Giant Forest Museum, koupili jsme si pohledy a získali další mapku parku. Před muzeem dokumentujeme Sentinel, sekvoji která je stará 2200 let.

Obří sekvoje, botanicky Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum, starší synonymum Washingtonia, Wellingtonia, Sequoia giganteum, tzv. mamutí strom), jsou jedny z nejmohutnějších organismů žijících na Zemi, dorůstají výšky přes 100 m, kmen měří v obvodu až 30 m. Roste v pohoří Sierra Nevada, ve výšce 1 400 – 2 400 m n. m. Listy jsou šupinovité, uložené ve šroubovici, přitisklé nebo slabě odstávající od větévek. Šišky jsou překvapivě malé na tak velký strom. Oválné, 5-8 cm dlouhé. Sekvoje se dožívají vysokého věku, v průměru asi 600 let; maximální stáří až 2700 let. Název sekvoje je odvozen od indiánského náčelníka Sequoiha, tvůrce písma Indiánů kmene Cherokee.

Jinak v parku ve výšce kolem 2000 m jsme měli příjemných 19^oC. Picnik area tady byla v rekonstrukci a tak jsme poobědvali na parkovišti. Dali jsme si tortili se salsou a zapíjeli to juicem.

V 15.45 h jsme odjížděli od muzea. Ivan chtěl brzy být v Bakersfieldu, aby mohl na nákupy a tak nás čekají opět serpentýny dolů. Kopce kolem byly náramně zelené i Kaweah River byla plná vody. Podél silnice ve svazích kvetly mohutné agave. Zpátky jsme si to nezkracovali a jeli z Visalie rovnou na 99, vedoucí do Bakersfieldu. Cesta byla opravdu rychlejší. Čepovali jsme benzín a domů jsme přijeli po půl sedmé.

Někdo začal balit tašky a baťohy, někdo začal připravovat večeři. Milík s Ivanem se jeli podívat do obchodu vše za 99 Centů. Já s Háňou jsme k večeři připravovaly bramboráky a salát z icebergu s fazolkama. Před večeří jsme narychlo, asi na 15minut, vběhli do jacuzzy. Před devátou hodinou jsme konečně začali večeřet. Koupili jsme 3 litry červeného kalifornského vína. Vlastně to bylo italské víno Chianti z Californských vinic. Chutnalo nám a vypili jsme ho všechno. Pán vyprávěl vtípky, ale ty naše, horko těžko překládané, moc k pobavení nebyly. Zaléhali jsme něco před půlnocí.

Dnes jsme ujeli 321.6 km.

23. den

Sobota 18.5.02

Odlet z Los Angeles

Dnes ráno jsem já s Milíkem vstávala už ve čtvrt na sedm. Máme ještě co balit. Snídáme v půl osmé - tuňovky rybičky s cibulkou a citronkem. A tousty s grape džemem, což je navoněný hroznový džem fialové barvy. Pani zpestřila snídaňovou nabídku o jablka a pomerančík. Před mobile houmem jsme udělali s Bohmwaldovými společné foto na rozloučenou a začli jsme konečně nosit do auta.

Od Bohmwaldů odjíždíme něco před devátou. Auto je napakované po okraj i tašky jsou k prasknutí. Ale Ivan jel ještě zjištovat, jak to vypadá ve Wall Martu a ve Vonsu koupil ještě jedny boty. Zajeli jsme i do 99 Centů obchůdku, kde jsme koupili plno nesmyslů. Kšiltovku, dvoje almondo - mandlové kořeněné lupínky na salát, peprmintové bonbony máčené v čokoládě. Hrůza! Ať už jsme z dosahu nákupních středisek a jedeme na letiště.

Z Bakersfieldu definitivně odjíždíme ve třičtvrtě na jedenáct. Do Los Angeles jedeme po 99 na jih a pak po rychlé interstate číslo 5. ( 95x5, 350055, 118 57 15) Máme docela dobrý čas a stavíme na rest arei asi 112 km před městem. Ještě dojídáme zásoby jídla a rozdělujeme zbytky konzerviček a kompotů mezi nás všechny. Ty sníme asi až doma v Praze. Definitivně balíme zavazadla a přibalujeme do tašek nově zakoupené zboží. Ještě že nikam nespěcháme. Z odpočívadla odjíždíme nějakou minutku po jedné hodině. Ale jak jsme se blížili do města, provoz začal nebezpečně houstnout. No snad nakonec stihneme vrátit auto a přijít včas na letiště.

Tak jako při zahájení našeho putování, jsme i teď vynechali prohlídku L.A. Nechtělo se nám s plně naloženým autem ještě poslední den vpadnout do městského ruchu. Jsme rádi, že auto i my jsme vpořádku. Nicméně alespoň pár slov k tak významnému městu. Los Angeles neboli městě Andělů je město filmových hvězd, to ví snad každý. Zabírá uzemí o průměru 120 km, což je velikost severočeského kraje, je druhým největším městem USA. Los Angeles založilo roku 1781 jedenáct španělských rodin a vznikla tak španělská osada Nuestra Seňora La Regina de los Angeles de la Porciúncula (Naše Paní Královna Andělů...).

Auto jsme vrátili v Alamu kolem půl čtvrté celkem v pohodě. Konečný stav milage byl 6743 mílí.

Dnes jsme ujeli 304 km a celkem za celou cestu to bylo 7512 km.

Hromadu zavazadel jsme naskládali na vozíky a jedeme k odbavení.

Dle letového řádu měl být odlet 18.20 h, ale startovali jsme až v sedm hodin. Nějaké pani, asi České turistce se udělalo nevolno, vynesli jí na nosítkách ven z letadla a pak nastoupila úklidová a desinfekční četa na toalety.

Následuje přepis diktafonu z letadla: “Předběhnem trochu dějiny - jsme v letadle a už se občerstvujeme. Už jsem vypila šampáňo a pivko plechovkové.

Letíme, pod námi byl Las Vegas, teď jsme nad Albuquerkem, je 20.20hodin. Co jsme měli k večeři? Těstoviny s kuřetem, předkrm lososí paštička, hroznové víno a malé bagetky. Ke kafíčku byl peprmintový zákusek s čokoládou. Už něco hlásí, ale je to francouzky a nerozumíme. Letěli jsme přes noc, tak to trochu více ubíhalo. V noci jsem pouze chvilku spala, spánek jako na vodě.

K snídani jsme měli jogurt, musli, plátek šunky, trochu sýra, pečivo, pár kuliček hroznového vína, palačinky uvnitř plněné ovocem se skořicí a polité sirupem. Teď je evropského času 13.30 h a za půl hodiny budeme přistávat v Paříži.“

Z Paříže nám to letí v půl čtvrté a v Praze přistaneme deset minut po páté hodině.

Máme za sebou namáhavý dlouhý přelet a jsme rádi, že už jsme zase v pořádku doma. V hlavě se nám vybavují nezapomenutelné zážitky z cesty.

Projeli jsme rozsáhlou oblast amerického jihozápadu – státy Kalifornia, Arizona, Nové Mexiko, Utah a část Nevady. Zaměřili jsme se na suché, ale i rozkvetlé oblasti pouští Sonorské, Mohavské, Kolorádské a Chihuahua. Vnikli jsme do Grand Canyonu, největšího kaňonu na světě, shlédli jsme 4 tisícové vrcholy Skalistých hor. V Údolí smrti jsme se ocitli v nejníže položeném bodě západní polokoule (87 m pod hladinou moře).

Procházeli jsme se ve Zkamenělém lese mezi drahokamy, které vznikly před 200 miliony lety. Projeli jsme vesnicemi pueblanských indiánských kmenů Acoma, Laguna a Zuni, obdivovali jsme skalní obydlí starověkých Anasáziů, puebla Hopiů a rukodělné výrobky Navahů. Ohřáli jsme se v nejteplejším místě Severní Ameriky v Badwaters, kde bylo nepředstavitelných 46-47^oC a doslova jsme mrzli v Bryce Canyonu, když jsme ráno sundávali ze šňůry mrazem ztuhlé ponožky.

Strávili jsme noc v nejbláznivějším městě Ameriky v Las Vegas, přešli jsme přehradu gigantické vodní elektrárny Hoover Dam na řece Kolorado a procházeli jsme se pod nejmohutnějšími a téměř nesmrtelnými stromy na světě, pod sekvojemi Siery Nevady.

To, že Amerika je země kontrastů jsme se prostě přesvědčili na vlastní kůži.

zpět obsah