Po snídani jsme se ihned vydali na odložený výlet po vyhlídkové trase nejbližším okolím Paleochory. A nyní jdeme - poučeni včerejší chybou - od Nikosu výpadovkou směrem na Chanii. Zastavili jsme se u pomníku obětem druhé světové války, vedle byl rozestavěný barák a na něm oznámení v němčině, že je možno kdesi v Anidri koupit pozemek a dům. V rámci Evropské Unie je zřejmě možno jednoduše realizovat převod kapitálu z bohatých zemí do těch chudších. V tomto případě si asi soukromý stavebník pokouší opatřit prostředky ke stavbě nového domu v rozvíjející se Paleochoře prodejem svého venkovského sídla bohatým Němcům.

Cesta, kterou jsme se vydali byla jako vždy plná vegetace a Aži pozornost upoutaly zvláštní různobarevné “papričky”. Další naše zastavení bylo jen asi o pár kroků dále, kde jsme uviděli na jednom stromě aleje u silnice vylepený plakát, který nám připomněl náš sobotní noční výlet do Azogires. Byl na něm znázorněn hudebník s oním zvláštním řeckým hudebním nástrojem zvaným buzuki, který mi připadal mandolínu. Nejdůležitější ovšem bylo, že právě jako v Azogires onen buzukista držel v ruce nástroj a smyčec. A nejen to, hudebník nejen vypadal jako ten, který vyluzoval řeckou muziku nedaleko našeho stolu ale na plakátě bylo fixem jasně připsáno latinkou i řeckou alfabetou Azogires 6.10. Byl to tedy skutečně náš známý muzikant. Aža pohotově plakát s digifoťákem zvěčnila (309).

Pokračujeme v procházce, která vede eukalyptovou alejí a poměrně brzy jsme se dostali na křižovatku, kde do Chanie by se jelo do prava, ale my jsme to vzali do leva po konečně nalezené vyhlídkové trase zpět na Paleochoru. Silniční ukazatel byl modrobílý a černý nápis vyznačen jak řeckým alfabetem tak i latinskou abecedou. Cesta mírně stoupala a bylo stále se na co dívat. Na pokraji silnice byly vysoké rostliny modře kvetoucí, ale i zrající fík na fíkovníku, který byl prorůstán vysokým do žluta uschlým bodlákem s dlouhými ostny.

Uprostřed této krétské říjnové vegetace však naše pozornost byla náhle obrácena virtuálně o mnoho set kilometrů mimo Krétu (315).

Na mobil totiž došla Aže zpráva z Hradce Králové od Jiřího. Pro nás bylo v té době čtvrt na jedenáct, zatímco v Česku bylo ještě o hodinu méně. Jednalo se o pokračování zprávy, která nás dostihla včera večer a znamenala pro nás světové zpravodajství: USA vzduchem, GB z ponorek ničí Talibán, kaput je letiště v Kandaháru a velení vzdušných sil v Kabulu, Bin Ladin se přiznal k útoku na York. Náš zpravodajce ještě zcela osobně přidal: Přeji Vám hezký a klidný den.

Pokračovali jsme ve výletu a věnovali pozornost krásnému prostředí jižní Kréty, které jsme bohužel již příští den museli opustit. Zblízka jsme si mohli prohlédnout modré olivy u cesty a po zcela nové asfaltové silnici jsme postupovali nad Paleochoru. Pomalu se nám otevíralo kýžené panorama, zatím částí příslušející k oblázkové pláži, ale brzy byl obraz úplný. Naše představivost si ho v detailu doplňovala každodenní zkušeností o tom, že vlevo je oblázková a vpravo písečná pláž (321).

Byla to docela pěkná a poměrně krátká vycházka, kde bylo stále co pozorovat, při níž jsme se pohybovali snad takových 50 m nad úrovní moře. Městečko na poloostrovu před námi s přístavním dokem, oblázkovou pláží nalevo a písečnou napravo bylo pod námi jako na dlani. A pak pomalu se začal objevovat západní okraj města s nově budovanými objekty pro hosty. Ažinky pozornosti však neuniklo, že se ze stráně dolů dívá přes keřík s plody svatojánského chleba rostoucího u silnice a hned si posloužila z Božího přírodního daru. Chlebíček ochutnala a nabídla i mně.

Dostali jsme se na rozcestí a vzali jsme to dolů do nové výstavby moderních rekreačních objektů podobajících se spíše výstavným vilám. Tam jsme našli i objekt Michaelis, který již v této sezóně využívala naše cestovka Viamare. A pak jsme se spustili po svahu dolů a dali se do hledání dalších ubytoven nabízených naším hostitelem. Ta druhá byla nedaleko u písečné pláže a nazývala se Proto. Byla v zahradě kousek od hlavní ulice, přes níž se přecházelo, když se mělo asi po 100-200 metrech dojít na písečnou pláž. Jako ve většině případů byla i běloučká vilka Proto neoplocená, ale obklopená zelení a kvetoucí vlastní hezkou vegetací zvláště ibyšky. Ažu jsem vyfotil u balkonu a keře s bohatými červenými květy (333).

Odtamtud zrovna vycházela starší paní patřící do zájezdu s Viamáre, kterou jsme již před tím poznali. Bydlela tam se dvěma mužskýma - odhadli jsme, že se svým bratrem a mužem. Ukázala nám ochotně jejich apartmá, které jsme si prohlídli a trochu vyfotografovali. Sama se vyfotit nechtěla, ale poradila nám, kde najdeme další ubytovnu nazvanou Sifis.

Pokračovali jsme za novým cílem po hlavní ulici směrem k centru. Znovu jsme šli kolem pavilonů místní školy a já jsem si neodpustil nahlédnout do vyučování otevřeným oknem a dokonce zblejsknout paní učitelku sedící za katedrou. Ažinka zatím vklouzla do sousedního supermarketu, něco vybrala v jednoduchém oddělení zeleniny a ovoce a potom ještě pátrala v regálech. Jak mi později ukázala, našla fajnový olivový olej pro Milíka. Netrvalo pak dlouho a ocitli jsme se u objektu Sifis, tj. u dalšího apartmá nabízeného Viamare. Bylo to nedaleko hlavního vchodu na písečnou pláž, kousek za kioskem s tiskovinami. Objekt byl velice hezky položen blízko u zcela klidné hlavní ulice, od níž byl oddělen hezkou bílou brankou z ocelové konstrukce a nacházel se bezprostředně u písečné pláže. Byla to taková moc hezky vypadající malá vilka, o níž bylo možno se dozvědět bližší podrobnosti v katalogu Viamare. Trochu jsem jejich obyvatelům záviděl a začala u mne klíčit myšlenka se jednou v budoucnu stát jejím obyvatelem.

Pak nám zbývalo ještě uvidět poslední ubytovnu Viamare zvanou Artemis. Vzali jsme to napříč přední částí poloostrova a při tom jsme fotili nejrůznější objekty charakteristické pro Paleochoru. Zvěčnili jsme si obchůdky a různé exteriéry domečků, Ažu zaujaly vchodové dveře, filmovala si kočičky, já nevím, co všechno… Pustila se i do dalších drobných předodjezdových nákupů, k nimž patřil znovu olivový olej ale i anýzový likér. K fotografickému úlovku patřil i duchovní - asi z paleochorského kostela – vycházející právě z obchodu zeleniny (341).

Kousek od toho místa se Aže zalíbil bílý dům s hnědými dveřmi, před nimiž byly obligátní židle pro starší obyvatele. Když jsme přicházeli, seděla tam babka, ale byla právě na odchodu. Poradil jsem, aby ji vystřídala a ona mi skutečně poskytla fotografický objekt, který je nyní součástí našeho digitálního alba. V této chvályhodné činnosti fotomodelky pokračovala a nechala se také vyfotit u domu s modrými dveřmi a kytičkami. Moje pozorování se dále obrátilo k výloze s nejrůznějšími suvenýry ve stejném domě. Na několika regálech byla dámská bižuterie, ale i ozdobné stolní lampičky, sošky, dózy, náramkové hodinky a přesýpací hodiny, keramická malovaná miska, pohár, likérová souprava aj. Ve své fotoreportérské drzosti jsem dokonce vnikl do obchodu a vyfotil si tam – s uctivým dovolením – za stolem sedící hezkou řeckou prodavačku (374). A kousek naproti byl obchůdek a ruční výroba tkaných textilií. Do ulice byly vystaveny ubrusy s řeckými vzory a otevřeným vchodem jsem si mohl vyfotit i tkalcovské stavy.

Artemis jsme našli pokusem o konverzaci s jednou řeckou babkou, který skončil tím, že nás k hledanému objektu ochotně skoro dovedla. Nedaleko hledaného objektu mě při vstupu do jiného domu upoutala schránka z bílého mramoru pro ikony poukazující na zbožnost Řeků. Příchod k poslednímu apartmánu Viamare vedl nahoru do stráně a již v ulici byl opatřen tabulkou Studios Artemis. Byl umístěn sice ve staronové zástavbě více domů a vilek, ale spíše v romantickém prostředí poblíž skalnatých útvarů, nad nimiž byla kdysi benátská pevnost. V jeho těsné blízkosti výhrůžně vyčníval směrem k moři bizarní mohutný skalní segment, ale byla tam i skalnatá špička jiného tvaru směřující k modré obloze.

To už jsme byli na druhé straně Paleochory u oblázkového pobřeží. Od Artemisu jsme sešli dolů na břeh k moři kdesi vedle přístaviště. Bylo půl druhé a byli jsme u taverny Caravella naproti přístavnímu doku. Zde nás zastavila příjemná řecká hudba vyluzovaná z malých reproduktorů zavěšených nad jídelními stolky, které byly dosud zcela bez návštěvníků. Pokusil jsem se uchovat tyto chvíle mým diktafonem a potom také vyfocením reproduktoru. Pokračovali jsme směrem domů kolem sousedního supermarketu. Během dalšího korsa jsme se dívali na jídelní lístky, kolik kde stojí musaka, kterou jsme se rozhodli si dát v nábřežní taverně k poslední paleochorské večeři.

Když jsme přišli domů, udělala Ažinka výborný oběd, který uvedla instantní polívčičkou. Ta mě trochu ťafla do krku, zřejmě protože jsem ji měl málo rozmíchanou a ostré koření lokálně neočekávaně zapůsobilo na mou nepříliš dobře vytrénovanou sliznici. Potom jsme měli fazole s párkem, které moje kuchařinka s velkým uměním dokázala i v naší nedokonale vybavené kuchyňce uvařit. Ve varné konvici uvedla do varu vodu, nalila ji do kastrůlku a do této vodní lázně strčila na určitou dobu konservu s fazolemi. Udělala také výborný salát z okurky, rajských, českého sýra Niva a z česneku. Pak jsme si dali jedno kafíčko a anýzové ouso jako aperitiv. Umiňoval jsem si, že likér “anýzovku-ouso” musím zkusit doma; snad ho najdu v mém osvědčeném receptáři autora Brože. K dnešnímu dni musím bohužel konstatovat, že jsem se zatím k tomuto dobrému úmyslu nedostal. Bylo půl čtvrté, když jsme si dopřáli poslední krétskou siestu na postýlkách.

Probrali jsme se v 17:40 a na Ažu už čekala zpráva od Jiřího: Aži, zajímavost pro tatínka, tisíc vojáků US horské divize se přesunuje z Uzbekistánu do Afganistánu, večer se čeká další útok, Talibán nemá techniku pro monitorování ani na obranu za tmy, tu včera Amící údajně zničili, nad městy hází vaky s potravinami, hlášeno 20 mrtvých civilistů, užívejte pohody, Jiří.

Odešli jsme na večeři. Při cestě jsme zašli do sámoškového supermarketu na nábřeží poblíž Nikosu a Ažinka hledala, co by se ještě dalo domů přivézt. Nakonec koupila kozí sýr, necelých půl kila za 147 korun, a poznamenala, že už to vyhazování brzy přestane. Teď sedíme v taverně v Corallu a dáváme si poslední večeři na rozloučenou. Jako předkrm jsme si dali poslední originální řecký salát a jako slavnostní chod řeckou musaku.