Je šestého října, sobota ráno a už jsme po snídani. Měli jsme zase kakaové nebo čokoládové müsli s rozinkami, potom rajčata s nivou a suchým salámem, čajíček a teď dopíjím ještě kávu. Takže za chviličku vyrazíme do ulic nakupovat a potom se koupat.

Co se týče nákupu, obstarávala ho jako obvykle Ažinka. Byli jsme u pekaře, kterého jsem minulý den objevil, a tam koupila dva sýrové koláče ke svačince zařazené do programu koupání. Pak jsme pokračovali na písečnou pláž a cestou fotografovali. Šlo se vedlejší uličkou kolem bíle natřeného domu s hezkými prosklenými hnědě mořenými dveřmi a bílou záclonou odstíněným oknem se skládanými částečně zavřenými okenicemi, oboje nahoře končícími obloukem. Prostě bylo čím obohatit naše cestovní album.

Na pláži foukal vítr a dělaly se velké vlny, z čehož pramenilo nové obveselení. Pro mě to znamenalo spíše poskakování ve vlnách, než nějaké poklidné plavání. Ažinka si chvíli pohrávala s peřejemi, ale pak se pustila kousek od břehu a udělala pár temp pohupováním se na zvlněné hladině. Když přišla řada na mě, tak jsem zápasil s živlem blízko u břehu a osvěžoval se v příbojové vlně. Nicméně jsem spíše řádil jako nerozumný dědek. Občas mě příboj popadl a jednou jsem v něm dokonce metal kozelce.

Pokud jsem ležel na písku, mohl jsem se věnovat pozorování toho, čemu neodborně říkám surfovací prkna a co podle mé encyklopedie Universum jsou fanbórdy (z anglického funboard). Tamtéž je možno se zajímavě poučit, že se jedná o “bezploutvý” sport, při čemž se zpravidla používá 3 m dlouhý oplachtěný plovák (surf), který slouží k tzv. “surfování” při silném větru. V souladu s tím, když se toho dne zdvihl silnější vítr, na Libyjském moři se objevilo na blízkém obzoru hned několik surfů.

Později jsem vzal foťák, abych dokumentoval pláž i její nejbližší okolí. Šel jsem až k hlavnímu vchodu, který byl situován proti ulici protínající střed Paleochory od východního obláskového břehu k západnímu písečnému, jinak řečeno od přístaviště k nejčastěji vyhledávanému koupališti. S focením jsem začal tavernou “U palmového stromu” nacházející se na konci ulice před representačním vstupem na pláž. V půdorysu taverny prorůstala přístřeškem nad zahradním posezením vysoká palma (279).

Od tohoto objektu bylo možno přejít silnici ke vstupní vydlážděné plošince ohrazené nízkou obloukovou zídkou. Uprostřed tohoto oblouku vlála modrobílá vlajka a na její bílé žerdi byla umístěna tabule oznamující ocenění paleochorského městského koupaliště. Návštěvníci byli informováni nejprve řeckým textem, ale pod ním také mně srozumitelnějším anglickým: This beach was awarded the “blue Flag” as complying with the European programme, clean seas, clean environment, care for the region. Takto se na základě vyhovění evropskému programu ohlašovalo přidělení modré vlajky Paleochoře za ekologické výsledky. Vedle vlajky byl folklorní motiv vesničana na oslu s doprovodem, znázorněný hnědou siluetou připomínající mi plochou vyřezávanou figurku v našich jesličkách ale v životní velikosti. Za vstupem se naskýtal pohled na širokou písečnou pláž i charakteristicky hornaté pobřeží a jasně modré nebe bez mráčku (280). Postranní schůdky vedly již přímo do rozsáhlého pískoviště a procházelo se po dřevěném chodníčku kolem půjčovny lehátek na jedné straně a kolem sprch se sladkou vodou na straně druhé. Pak se šlo pár desítek metrů k řadám slunečníků z přírodních i umělých materiálů, kde bylo možno obvykle zahlédnout slunící se rekreantky topless. Můj věk mi dovolil nezabloudit a tak jsem se brzy dostal zpět k našemu stanovišti na prostěradlu.

Někdy po druhé hodině jsme se dali na cestu domů a nejprve jsme se stavili v samošce na ulici před pláží, kde Ažinka koupila nějaká rajčata a také už olivový olej jako dárek pro své nejbližší, v tom případě asi pro Milenku. A potom jsme se dali zadem k našemu Nikosu. Byla to opět cesta zahrádkami, která nás vedla vilkovou zástavbou všude se spoustou kytek. Tentokrát jsme však udělali menší obchůzku a přicházeli domů od zadu. Prohlédli jsme si odtud naši verandu, která byla odpoledne zcela ve stínu chránícím před horkými slunečními paprsky, byť říjnovými.

Bylo tři čtvrtě na tři, když jsme se vrátili domů z nákupu a koupání. Následovala příprava a konsumace obídku probíhající zásluhou Ažinky velmi rychle. Dejme slovo mojí šéfkuchařce z diktafonu o tom, co jsme pojedli: Tak k obědu jsem udělala, prosím, instantní bramborovou kaši, jednak zeleninovou a jednak obyčejnou. Ty jsme smíchali dohromady a pak jsme k tomu měli párečky - každý měl dva párečky - a pak jsme připravili salát, což byla okurka, rajský, česnek a řeckej jogurt. K tomu jsme pili mátový čaj, teď jsme si udělali kafíčko a máme k tomu suché plody, mňam, mňam. Kafíčko je capuccino a pak si dáme ještě nektarinku.

Trochu jsme si odpočinuli, ale pak byla řecká siesta najednou u konce. Zjistili jsme totiž, že je tři čtvrtě na sedm a my máme za čtvrt hodiny sraz u autobusu. Večer by měl probíhat zcela neobvykle, neboť v sedm hodin máme odjíždět na večeři do pět km vzdálené vesnice Azogyres. Odjezd byl stanoven od křižovatky u písečné pláže, proti taverně s vysokým palmovým stromem. Kráčeli jsme svižně středem města a pozorovali, že se děje něco mimořádného. Skupiny vzrušených diváků seděli před restauracemi a zírali na televizní obrazovku, kde probíhal zřejmě důležitý fotbalový zápas. Pomalu jsem se dozvídal, že jde o velmi významné mezistátní utkání Řecka s Anglií a několikrát se mi podařilo zaslechnout bouřlivou reakci televizních diváků. Jen krátce jsem jim mrkl přes ramena, ale pak už jsme museli pokračovat k našemu autobusovému stanovišti. Když jsme tam dorazili, dopravní prostředek ještě přistaven nebyl a tak jsme se dívali směrem k moři, kde se ukazovaly poměrně vysoké vlny. Zapadalo právě slunce a doléhal k nám zesílený příboj. Natáčel jsem svůj diktafon s přáním, aby mi z dokumentoval poněkud nezvyklý zvuk na jinak tichounké paleochorské písečné pláži.

Brzy se náš autobus dostavil, my jsme nasedli a vyrazili ještě před západem slunce úplně novou asfaltovkou, na níž jsme si nejprve užili krásnou vyhlídku na Paleochoru. Umínil jsem si, že před odjezdem si stejnou trasu projdeme pěšky, abychom si naše městečko z horské straně v klidu prohlédli a měli na co vzpomínat. Pak jsme odbočili s autobusem do vnitrozemí ve směru na Chanii, ale asi po 3 km jsme již odbočovali vpravo ostrou zatáčkou do prudkého svahu. Náš zkušený řidič musel zatáčet v těsných podmínkách ve stráni pomaleji než krokem, ale podařilo se mu to i s dlouhým autokarem bez couvání, což opět vzbudilo můj údiv a obdiv. Pokračovali jsme pak ve směru na Azogyres po stoupající asfaltové silnici. Byla to krkolomná cesta, ne příliš široká a částečně bez zpevněných krajnic. Stmívalo se, když jsme se blížili k cílové osadě a když se ukázalo, že nejsme zdaleka první. Brzy jsme si uvědomili, že šofér bude mít velkou starost nejen s přiblížením se k naší taverně, ale pak hlavně se zaparkováním. Byla již tma a pro nás vyvstávala otázka, kdy a kde po skončení najdeme řidiče s naším autobusem. Nebylo totiž vůbec jasné, kde on to na silnici přeplněné vozidly všeho druhu dokáže otočit. Usoudili však jsme, že to celkem není naše starost a že jemu se jako vždy podaří vyřešit téměř neřešitelné dopravní problémy. Vzali jsme prostě na vědomí, že máme odjezd přesně o půlnoci a zapamatovali si upozornění, že bychom měli začít asi půl hodiny předem hledat autobus.

Za pět minut osm jsme již seděli v jakési taverně v Azogyres a pak jsme prožívali hodiny poněkud odlišné od našich dosavadních krétských zkušeností. Především jsme těžko hledali v restauraci místo u stolu a potom jsme ho získali jen za podmínky, že si objednáme hlavní jídlo předem stanovené. Chvíli jsme se jako šetřílkové rozmýšleli, ale nakonec jsme přistoupili na pravidla hry a přidali se k ostatním konsumentům kotlet připravovaných nedaleko před hlavní budovou taverny na stolových grilech a tamtéž servírovaných na talíře. (290)

Seděli jsme v takové zahradní restauraci našeho typu a byli jsme nedaleko malého pódia, na němž se usadili tři hudebníci starající se celý večer o typicky řeckou zvukovou kulisu. Asi hodinku si připravovali své nástroje, které mi trochu připomínaly naše kytary nebo spíše mandolíny, a také si ověřovali instalaci reprodukce v prostoru celé zahradní restaurace (288). Pro mě to byla výjimečná příležitost se setkat s lidovou hudebností Řeků. Při přípravě na večerní zážitek jsem se již v Nikosu poučil čtením turistických materiálů Viamare, že temperament Řeků se neprojevuje jen gesty ale i silou hlasu a kadencí mluvy, jejíž rytmus se odráží i v lidové hudbě. Mimořecký svět přijal jako representativní národní musiku buzuki, nazvanou podle strunného nástroje blízkého mandolíně hrající v ní hraje prim. V encyklopedii Universum jsem se před sepisováním této stati poučil, že buzuki je řecký drnkací chordofon loutnového typu. Tamtéž mi bylo dále vysvětlováno, že název chordofony vznikly ze starořeckého slova chordé nebo latinského chorda – což oboje značí strunu – a ze starořeckého foné, znamenající hlas nebo zvuk. V novodobé klasifikaci jsou chordofony obecně všechny strunné nástroje. Vyznačují se tím, že generátorem zvuku je napjatá struna, rozeznívaná drnkáním (kytara, loutna, harfa, cembalo ad.), třením (u smyčcových, k nimž patří nám dobře známé housle, viola, violoncello, kontrabas), úderem (klavír, cimbál), ale výjimečně i proudem vzduchu, (jako je tomu u málo známé Aeolovy harfy).

Kolem deváté hodiny jsme dojedli a v té době nás již zcela obklopovala muzika lidového tria, které nedaleko od nás hrálo i zpívalo. Snažil jsem si připomínat řeckou hudbičku, kterou se proslavil zejména Mikis Theorodakis ve svých skladbách k filmu Řek Zorba. Hudební odborníci a zvláště muzikanští puristé v ní prý sice nacházejí i slovanské a maloasijské prvky - ostatně i slovo buzuki je turecké a znamená hlavu – jiní však říkají, proč prý by se měla hudba uzavírat vnějším vlivům. Nevyhýbá se jim ani rebetika, nejtypičtější řecká hudba 20.století, která údajně odborníkům svou expresivností připomíná černošské blues nebo španělské flamengo. V každém případě má rozvětvené kořeny, ozývá se v ní lidová píseň, byzantský chór ale i melodie a rytmy městských buzukistů improvizujících v tavernách i na ulicích.

Nicméně moje vlastní seznamování se s lidovou hudbou v Azogires bylo na hony vzdáleno se zmíněnými odbornými rozbory muzikologů. Nechával jsem prostě na sebe působit vtíravý rytmus a neustále opakující se melodii našeho tria. Nejvíce mě překvapovalo a upoutávalo, že střední hudebník tria s nejmenším buzuki nevyluzoval svou muziku drnkáním ale smyčcem. Potom ale již Ažinka odskočila rekognoskovat okolní terén a za chvíli se vrátila s doporučením, abychom podnikli procházku ve dvou. V těsné blízkosti naší restaurace objevila totiž další trio v odlišném nástrojovém obsazení, v jehož středu působil hudebník s housličkami(292).

Potom jsme si však uvědomili, že jsme tu nejen na večeři s poslechem muziky, ale že jsme přece navštívili významné místo s církevními památkami, které si právě připomínalo jistou ortodoxní náboženskou slavnost. Na hlavní předmět naší návštěvy kromě povečeření nás již před tím stručně upozorňovala průvodkyně Klára, ale internetem se mi podařilo sehnat při sepisování řadu dalších informací. Bylo by třeba připomenout alespoň to minimum, co se o Azogires píše.

Ve vesnici má být historické i folkloristické museum a kostel Svatých církevních otců. Upozorňuje se, že v blízkosti je zajímavá jeskyně nazývaná Zoure, kde podle tradice měli Svatí otcové žít. Azogires se turistům většinou představuje tím, že znamená poklid v báječné krajině a doklad o napínavé minulosti. V obci prý dnes již není tolik obyvatel jako dříve, ale také kultura bydlení se zjevně změnila. Jako dříve však je třeba věnovat pozornost především skutečnosti, že v obci kdysi podle pověsti žilo 99 Svatých otců. Ti přišli ve 12.století se sv.Janem. Žili v jeskyni a tam dnes stojí jim zasvěcený pozoruhodný kostel. Když se sv.Jan vydal, aby žil na ostrově Akrotin u Chanie, nastěhovalo se 99 Svatých otců do jeho jeskyně. Ta leží asi 2 km nad Azogyres. Cesta vzhůru se začíná odbočením nalevo ze silnice před první tavernou. S vozem se dojede jen k prvnímu plotu, ale tam je třeba ho nechat stát. Také se nabádá zavřít vrátka, aby neutekly kozy! Dále ukazuje cestu k jeskyni přehlédnutelný ukazatel s nápisem ,,cave". Asi 500 m za plotem se objeví na skále bílý kříž a ten slouží k orientaci. Nejedná se totiž o cestu ve vlastním smyslu, ale jen o vyšlapanou stezku. Když máte za sebou druhá vrátka - prosím, také je zavřete - pokračuje se přes pár skalek ke dvěma vzájemně se opírajícím skalním stěnám, což je vchod do jeskyně. Je možno si ulehčit sestup několika kovovými žebříky, což se prý vyplatí, současně se však upozorňuje, že chybí pár příček! Skulinou ve skále se dostává do jeskyně denní světlo, to však nestačí k prozkoumání obou chodeb, které odbočují dále od oltáře, takže by se brzy ukázalo, jak vhodná je kapesní svítilna. Údajně má být několik metrů hlouběji voda a kosti…

Povídka o 99 Svatých otcích jde totiž ještě dále. Dříve než se sv.Jan vydal k poloostrovu Akrotin, Svatí otcové se navzájem zapřisahli, že v případě-li některý z nich umře, ostatní ho budou ve smrti následovat. A tak se přihodilo, že k ochraně před chladem si vzal Jan na Akrotin na sebe kožešinu, od jednoho sedláka byl pokládán za divoké zvíře a postřelen šípem. Sv.Jan se pak dovlekl zpět do své jeskyně, útočník sledoval krvavou stopu a podle světla, kterým se jeskyně náhle osvítila, poznal, že trefil Svatého muže. Umírající Jan sedlákovi odpustil a pověřil ho úkolem, aby šel do Azogires a sdělil 99 Svatým otcům, že nyní podle přísahy musí zemřít i oni. Když však sedlák k nim přišel, byli už všichni mrtvi. Vlastní jeskyně má dnes ležet pod tou dnes přístupnou, nikdo však nezná vchod do ní. V turistických materiálech se také píše, že po prohlídce jeskyní se vyplatí cesta do muzea a k již zmíněnému jeskynnímu kostelu. Při tom ještě před začátkem vlastní obce se může použít cesta vedoucí vpravo dolů k oběma těmto pozoruhodnostem. Jde se kolem stále zelených platanů, které podle přání 99 Svatých otců měly být zelené v každé roční době a jejich větve se měly utvářet do křížů. Je možno prý se přesvědčit, že tomu tak skutečně je.

Pro nás to byla však spíše teorie, neboť ve tmě jsme měli málo příležitostí uvidět něco z toho, o čem se vypráví a naznačuje. Jistě ani Ažinka by nezvládla 2 km neznačené cesty do hor a proto jsme se pokusili o minimální program. Když jsme se pustili do pátrání, bylo snad již po desáté hodině a moje tělesná kondice se vzpírala podávat důkazy o posledních zbytcích sil. V hluboké tmě porušované jen tu a tam zavěšenou žárovkou jsme se pustili mírně z kopce k jeskynnímu kostelu. Nejprve jsme prošli jakýmsi krátkým tunelem, potom několika serpentinami až k prostranství, kde bylo zaparkováno pár auťáků a podle mého odhadu jsme mohli být před nějakou duchovní správou. Není vyloučeno, že to mohlo být i zmiňované muzeum. Asi jsme nebyli daleko od kostela, nebo i kláštera, ale v tomto momentu jsme se museli vzhledem k mým ochabujícím silám oddělit. Usedl jsem na kámen a Ažinka se pustila sama několik desítek metrů dále. Za chvilku se vrátila, že se pravděpodobně církevní oslava právě končí, neboť lidé odcházejí.

A tak jsme se po stejné cestě vrátili a pustili se do hledání autobusu, což se nám poměrně snadno podařilo. Mohli jsme posléze nastoupit, ale pak nastalo jisté dohadování, neboť náš autobus absolvoval dvě jízdy z Paleochory, s ojezdem v 7 a v 8 hodin. Podobně se měl vracet a my jsme po právu patřili k prvnímu odjezdu ve 12 hodin. Vedli se diskuse o tom, kdo je z prvého busu a bude se tudíž vracet domů jako první. Potom zasáhl jakýsi energický řecký organisátor a někteří lidé museli počkat na druhý spoj. Pak jsme se teprve rozjeli na krátkou ale pro mě dosti hrůznou cestu domů. Bohudíky jsem již nemohl pozorovat, nad kterou propastí se právě pohybujeme a jen jsem důvěřoval umění našeho řeckého šoféra.

Konečně jsme dojeli zpět do Paleochory a dopotáceli se až do pokoje v našem Nikosu. Pak jsme si díky Bohu řádně oddechli a nechali zaznít do diktafonu chi, chi, chi, chi … Takto Ažinka kvitovala smíchem návrat způsobem, kterému se dalo rozumět. A já jsem pokračoval poněkud vážněji o tom, že jsme právě přijeli, že by toho bylo na povídání dost, ale vlastně to není ani třeba dávat do diktafonu, vždyť to snad nemůžeme nikdy zapomenout a budeme schopni to vždycky napsat dodatečně. Hlavně jsem zdůraznil, že jsme měli převýborného řidiče, který to ve všech případech zvládnul kupodivu - na jedničku s hvězdičkou. Je tedy už neděle, za chviličku půjdeme spát a teď si dáme ještě něco k pití. Medovinka je připravená, takže na zdraví a ahoj! V každém případě moje neobvyklá oslava pětasedmdesátky, jíž byl celý pobyt na Krétě věnován, dosáhla opět tento den jistého nezapomenutelného vrcholu.