Pátek 5.10. jsme prožívali nadvakrát a vyžaduje si proto dvojnásobného popisu ze dvou úhlů pohledu obou účastníků pobytu, hlavně fyzicky zdatnější dcery ale i jejího starého otce, který byl po celý den v duchu. Aža se vydávala na velký celodenní výlet zažít dobrodružství pěšího pochodu velmi známým a turistům doporučovaným přírodním útvarem Kréty. Měla to být soutěska Samaria, která je údajně jedním z nejatraktivnějších národních parků v Evropě. Začíná jižně od osady a náhorní planiny Omalos, 42 km na jih od Chanie na severním pobřeží a postupuje 18 km až k jižnímu krétskému břehu Libyjského moře. Turistické materiály slibují, že pět hodin prožitých v rokli odmění neuvěřitelnými pohledy. Jedinou možností poznat Samarii je celou ji projít někdy mezi květnem a říjnem, kdy se průchod povoluje.

Ten den byla Aža ranním ptáčetem, neboť odcházela neobvykle brzy. Nechala se dokonce vzbudit mobilem z Příbrami a z Hradce Králové před pátou hodinou, aby se řádně vybavila na cestu a včas došla na sraz k autobusu. Já jsem se během této doby ještě povaloval v posteli, zatímco ona stačila před odchodem vyfotografovat ve stavu, v jakém mě opustila rozespalého v posteli. Digitální foťák i videokamera samozřejmě byly součástí její výbavy, vždyť její zážitky nesporně měly zcela dominovat pátečnímu program. Na tomto místě bude zřetelně oddělováno její vyprávění tím, že bude zaznamenáváno kursivou. Je to mluvená řeč, tak jak mi sdělila své zážitky do diktafonu.

Vzpomínal jsem ve stejnou dobu na Ažinku v posteli. Věděl jsem, že podle ujednání přijala ranní budíčky od Jiřího i od Milenky s přáním hezké cesty a bylo mi jasné, že tu budu celý den sám, i když duchem v Samarijské rokli. Zatím jsem se mohl jen domýšlet, co právě prožívá a co mi vyprávěla až večer po návratu.

Když byla Aža na zmiňované planině, tak jsem v Paleochoře snídal. Vzal jsem si dvě kolečka salámu s “prkýnky”, udělal si šáleček kávy a snědl jsem i hroznové víno, co bylo pro mě přichystáno na talíři. To už bylo 9 hod. a vydal jsem se na procházku. Chodil jsem trochu v centru městečka po hlavní ulici i po těch vedlejších. Na jednom rohu nedaleko přístaviště jsem zahlédl anglickou ceduli, kterou bylo možno přeložit jako pekárna a tu jsem našel na dalším rohu proti našemu zelináři. Zkoušel jsem ještě hledat, zda bych neuviděl v kiosku nebo za výlohami nějaké vystavené anglické nebo německé noviny a které by byly přístupné alespoň k pohledu na titulky, ale bez úspěchu. Zdálo se, že se tu hosté o politiku moc nestarají a pro mě to bylo v době vyhlášení války teroristům vlastně uklidňující. Doufejme, že se dostaneme ve zdraví domu a budeme pak teprve možná překvapený, co se všechno stalo a co se děje. V tuto chvíli jsem ovšem spíše myslel na dcerunku než na světové události, byť by byly sebe významnější. A Ažinka byla zcela zaujata prožíváním své velké tury. Nacházela se na úrodné planině Omalos, kde stále rostou starověké olivové stromy a kterou obklopují mohutné štíty a příkré srázy. Nechme však ji přímo vyprávět:

Potom nás “vyplivli” na parkovišti, prošli jsme kolem tabule s nápisem Samaria a prošli vlastním vstupem do národního parku (261).

Plató nazývané Omalos se nachází ve výšce 1200 m a do 18 km dlouhé rokle se vstupuje na místě zvaném Xyloskalo. Dolů vedoucí ohromná průrva rokle Samaria je vyryta horskými přívaly vody, které si postupně prorážely cestu strmě do Libyjského moře.

Sestupovali jsme dolů do rokle a ten první úsek byl příjemný v tom, že to bylo ve stínu. Borovice dělaly přirozený stín a cestička byla se zábradlím (263).

Nepříjemný pak akorát bylo, když to šlo z vejšky, z kopce, prostě strmě (266), že se to tak porůznu krouceninami traversovalo a musel člověk stále koukat pod nohy, protože to byl kamenitej terén a bylo to na mrtvici. Takže koukat kolem se šlo, až když se člověk opravdu zastavil. V tý první části jsme sledovali horu Dingilos vévodící rokli, která nebyla nejvyšší, ale prostě dominovala v přední části soutěsky (268).

Pravděpodobně měla na mysli Gygilos (2080m), jak jsem později zjistil na internetu. Návštěvníci se tam upozorňují, že při vstupu do rokle se otevře ve směru na jih pohled na tuto horu podobající se měsíční krajině, kterou vyhledávají horolezci. Podle řecké mytologie jeden z titánů žijících na Krétě svým nožem rozdrásal zemi a vytvořil rokli, když na Krétě narozený Zeus, bůh nebe, si umísti svůj trůn na hoře Gygilos a závodil se svým válečným vozem na horské planině Angathoti.

Několikrát během cesty byly prameny vody, z kterých bylo možno načepovat a doplnit si reservy, takže nebylo třeba vláčet nějaký velký množství (270). Takže jsme šli, šli, šli, šli, lépe řečeno já jsem teda šla spíše sama, protože ten náš autobus se někam velice rychle vytratil. Ale kolem mě chodilo plno jinejch turistů, nějakejch Frantíků. No ale blbý tam bylo, že člověk nevěděl vlastně kolik ušel, značení tam nebylo téměř žádný. Zahlídla jsem jenom na nějakým kameni pětku, sedmičku a devítku, počet kilometrů to bylo, takže jsem věděla, že jsem ušla asi 5, 7, 9 kilometrů a pak už nic. Připomeňme, že celková délka pochodu roklí se udává 18 km. Před tím nic a potom nic, takže jsem došla až k Rios Nikolaos. To byla taková kaplička, jinak tam chlapi něco dělali, byla tam teda také rest area. Něco tam opravovali, takže tam jsem se ani moc nezdržovala a švistila jsem dál.

Já jsem zatím přerušil svou vycházku po městě. Šel jsem na nábřeží a posadil jsem se na lavičku. Už to pěkně připalovalo a koupat se mi samotnému nechtělo. Jednak bylo už dlouho a kromě toho jsem musel pořád myslet na své spálené tělo. Tak jsem se začal učit řecká slovíčka, což mi šlo nesmírně špatně. Při tom jsem vydržel až před dvanáctou hodinu, načež jsem šel domů a udělal jsem si oběd. Byla to instantní hrachová polívka, pak jsem si rozkrájel rajčata, posolil a rozmíchal s řeckým jogurtem. Ažinka mi ještě doporučila, abych snědl náš český jogurt, který by se mohl zkazit. K tomu jsem si vzal malý “prkýnka” a udělal kafe. Nakonec jsem umyl pár kousků ušpiněného nádobí a provedl zvukový záznam dosavadních událostí. Aža zatím pokračovala v pochodu podle později zaznamenaného povídání do diktafonu.

Prozradila mi později, že její zápis byl skutečně nejen bez jména a adresy, ale také bližších údajů, např. odkud přišla. Z internetu mohu doplnit, že do osady Samaria s kostelíkem ze 14. století je možno se dostat po asi tří hodinové chůzi normálním krokem a při tom se sestoupí do 700 m hloubky. Máte-li štěstí, zahlédnete plachou divokou kozu známou jako krétského kozorožce "Kri-Kri", s vousatou bradou a stočenými rohy. Stejně zřídka se vyskytuje velmi v těch místech oceňovaná bylina známá jako Dictamon a rostoucí na srázech v rokli. Věnujme však pozornost Aže.

Z internetu jsem se dočetl, že soutěska se místy zužuje až na 1 m, častější údaj však byl 3 m. Je možno se např. poučit, že 1 míli před Agia Rumeli u jižního východu z rokle jsou proslulá “železná vrata”, kde se průchod zužuje na šířku 3 m a skalní stěny zdvíhají do 300 m výšky, vlastně do stejné výše jako má pařížská Eifelovka. Je třeba si uvědomit, že cesta roklí se označuje jako jednosměrná a postupuje z výšky ca 800 m nad mořem k nule u mořské hladiny.

Dovolím si tu vložit informaci ze své nové encyklopedie Universum: Agía Rúmeli [ajia rumeli] je vesnice na konci soutěsky, přístup k ní je pouze pěšky nebo lodí. Je tam Mariánská kaple ze 16. st., postavená na místě antického Apollónova chrámu.

Já jsem se po obědě podíval na nebíčko a uviděl, že od hor vylézají dosti velké, takové bouřkové mraky a občas se sluníčko docela schová. Snadno jsem se rozhodl, že se půjdu na chvíli natáhnout, ale spíše jsem myslel na Ažinku. Když jsem vstal, tak se mi do ničeho a nikam nechtělo, takže jsem se pustil do jídla, co jsem náhodou objevil. Snědl jsem zbytek drůbežího lunch meatu v konservě a dojedl také kousíček sejra, načež jsem si udělal ještě jedno kafe. Pak jsem se podíval na různé ty materiály o Krétě, našel dost zajímavých věcí z historie a mám o tom teď jistý přehled. Při nejmenším vím, kde co hledat. Teprve později jsem se dověděl, že v té době byla Aža vlastně již na lodi a na cestě zpět.

Já jsem si v paleohorském Nikosu najednou uvědomil, že už je tři čtvrtě na pět a že v 18:30 by měla Ažinka přijet. Podíval jsem se z verandy na oblohu a zdálo se mi, že se to ještě nějak nad horami zhoršilo. Nějaký takový černý mrak, nevím, co z toho bude, ale pořád ještě spíš svítí sluníčko. Tak teď vyjdu ven a měl bych koupit okurku, aby byla večer na salát… Dobře, že jsem nevěděl, jak se moje dítě v té době kolíbá na moři.

A vydali jsme se s trajektem. Naše průvoda se trošíčku divila, že vůbec vyjížděj v takovýmhle počasí, ale jako šlo to, trochu se to kolíbalo - trochu více. No a jinak jsme stavili v Sugii a pak jsme ze Sugie, tam jsme přibrali a vyplivli lidi, pokračovali dál do Paleochory. Celková doba jízdy byla asi hodinu a tři čtvrtě, na lodi bylo příšerný větrno a nějak mi z tý plavby taky nebylo úplně nejlíp. No ale přečkala jsem to ve zdraví a asi po hodině a tři čtvrtě jsme dojeli do Paleochory, tam už na mě čekal taťka. Já jsem si hlavně odešla na záchod, protože na lodi se mi nějak nechtělo… a pak už bylo všechno v pořádku.

Takže je možno zakončit s Ažíkovým vyprávěním týkajícím se již společného pátečního večera doma. A co jsme jedli? Udělali jsme kuskus s rybičkami a salátek, taťka koupil okurčičky, měli jsme rajčátka, olejovky jsme měli, bylo to výborný… Pak jsme si dali ferneta a já už chci jít spinkat. – Tak dobrou noc. – Dobrou noc, už spím.