|
|
Koupání a siesta podle řeckých zvyklostí
Tak jsme se probudili do dalšího dne, do čtvrtka 4.10. Je zase hezky, normálně modrý nebíčko, jen to po ránu jako obvykle trochu fouká. Dneska máme víceméně “volný den”, tj. s vlastním programem. Měl bych znovu připomenout zalehnutí mou obou uší, což způsobuje, že je se mnou těžká komunikace. Začalo to v úterý někdy odpoledne nebo navečer a zdá se mi, že se to mírně mění k lepš
ímu. Je to však snad jenom zdání, neboť zlepšování je spíše kolísavé.K snídani jsme měli čokoládové müsli s mlíčkem, pak rajský salát s nivou a suchým salámem Poličan, přikusovali jsme chlebíček a lehounké nesladké sušenky, které Aža nazývá prkýnka – a připíjeli jsme čajíček. Právě jsme se dostali k závěrečnému chodu, jímž bylo kafíčko s jednou tatrankou pro oba.
Potom jsme se rozhodli zahájit koupací dopoledne. Předem jsme však šli nakoupit do zeleniny vysoce hodnocené řecké hroznové víno bez peciček a teprve potom jsme pokračovali na písečnou pláž, kde jsme se náležitě rekreovali. Zatímco jsme si užívali stabilního říjnového – pro nás vysloveně letního počasí – byli jsme SMSkou upozorněni, že zcela jiná povětrnostní situace je v Česku. Doslova toto oznáme
ní znělo: Aži, babí léto má dnes dovču. Ochladilo se a prší, na zítra zase oteplení. Včera v Klementinu teplotní rekord od roku 1778! Vzduch 25,7. MF píše Kréta 28 – voda 25 C. Ahoj Jiří. My jsme se bohudíky nacházely v paleochorském ráji na písečné pláži. Koupali jsme se jen s krátkými intervaly k oschnutí - tak říkajíc nepřetržitě - což je nejlepší, poněvadž se člověk nemusí při častém vstupu do vody vůbec osmělovat. Pofukoval trošku větříček a zvedal občas nepatrně vyšší vlnky než obvykle. Jeho nebezpečné působení však spočívalo v tom, že mé neúměrně spálené tělo ani nepozorovalo další atak sluníčka.Aža si vzala sebou zase “šnorchlovací brejle”, předváděla mi je (247)
v klidu i v jejich funkci a také mi je nabízela k odzkoušení. Nejdříve jsem dělal drahoty, že mi zcela stačí obyčejné plování nad vodou, ale má dcerunka mě nakonec přece jen přiměla k tomu, abych si soupravu nasadil. Do pusy jsem dal trubičku, která během plavání s pohledem obráceným k pozorování dění pod vodou byla nad hladinou a umožňovala dýchání ústy. Po jejích radách a mých několika pokusech jsem to zvládnul a párkrát jsem si s tím zaplaval. S uspokojením jsem konstatoval, že to je velmi praktické, neboť mohu perfektně pozorovat, zda se ke mně neblíží žralok. Současně se však přihodilo, že jsem si spolehlivě dopravil další vodu do uší. Výsledkem bylo, že jsem zase skoro úplně přestal slyšet a začal znovu zkoušet různé marné cviky a protiakce. Ažinka mi znovu doporučovala, abych hýbal dolní čelistí ze strany na stranu a přiměl tím vodičku v uchu k pohybu a k odchodu. Poctivě jsem se snažil, ale moc to nepomohlo. Řekl jsem si, že něco zlého může být pro něco dobrého a že jsem přeci právě v Paleochoře tak oceňoval velice klidné prostředí. A teď se skutečně kolem mě rozprostíralo úžasné ticho. Rozhodně mi tyto drobnosti postihující rekreujícího se dědu nemohly zkazit náladu, spíše to bylo třeba brát s humorem.
Takže jsem šnorchl odložil a věnoval se na suchu jiným méně nebezpečným aktivitám. Dali jsme se s Ažou do pojídání hroznů a potom jsem se rozhodl při povalování na písečku věnovat pozornost gymnastickým cvikům, abych po dlouhé době oživil své stárnoucí tělo. Pokud jsem ležel na zádech, snažil jsem se bez podpory posadit a v opačné poloze, tj. v lehu na břiše jsem zdvíhal hlavu s oporou rukou, což asi nikdo nechápal, že se snažím směřovat ke klikům. Prvním velkým úspěchem starce byly v první fázi kliky, které jsem nazýval hrudníkové, podle části trupu, kterou jsem dokázal zvednout ze země. Vpravdě řečeno to bylo vlastně příšerné zjištění mé velmi ubohé fyzické kondice a v té době jsem se zřejmě rozhodl začít v budoucnu s pravidelným cvičením.
Čas však pokročil, bylo půl druhé a my jsme zahájili odchod z pláže k domovu. Nejprve Aža navštívila zeleninu v supermarketu u pláže, aby se zásobila na svůj velký zítřejší výlet do soutěsky Samaria. Koupila další kvantum oblíbených hroznů, ale také nektarinky – podle encyklopedie Universum broskve s hladkým, lysým oplodím - a rajčata. Domů jsme šli samozřejmě krásnou cestou, kterou jsem nazval “zahrádkami” a Ažinka občas fotila, neboť nedokázala přejít netečně a bez zastavení kolem krásné vegetace. Všechny záběry tu ovšem není možno zařadit a je třeba odkázat na úplné album digitálních fotek v počítači, kde je strom nesoucí granátová jablka i detail přezrálého plodu, bohatě kvetoucí modré svlačce a ibišky červené i bílé, rostliny, které jsem později určil jako bougainvillea, (což jako francouzské slovo se vyslovuje bugenvilea), bílé a červené. Pozoroval jsem její rozhodování, když objevila rozpuknuté granátové jablíčko, v níž se objevovala jádra lákající k pokusu o jejich vypěstování v Česku. Byla to skutečně nádherná granátová jablíčka, ale neutrhla je, poněvadž si myslela, že se na ni dívají zřejmě z okna a bála se, co by následovalo. Vybírala si také pro své záběry zákoutí s obydlími místních obyvatel. Ta se vyznačovala bílými zdmi, světle modrými dveřmi a spoustou kytek kol dokola. Budiž tu uveden jeden svérázný příchod k velmi hezké chaloupce, kde byla před modře nabarvenými dveřmi právě stařenkou opuštěná židlička (255).
Pokračovali jsme zelení zarostlou tichou uličkou, kde Ažu zaujaly fíkusy veliké jako stromy.
Když jsme se vrátili domů, pocítili jsme nesmírnou chuť k jídlu, kterou šéfkuchařinka bez problému utišila bleskurychle připraveným chutným a zdravým obědem. Měli jsme výbornou sýrovou instantní polívčičku se slaninou, nějaký salát atd. podle obvyklého menu. Po obědě bylo kolem třetí hodi
ny a tehdy nás sváděla postel k vyzkoušení obvyklé řecké siesty. Moc jsem nebojoval, natáhnul jsem se a najednou jsem bez velké námahy usnul, abych se probudil asi v šest hodin. Mezi tím mě sice preventivně Ažinka přikryla prostěradlem, ale mě přesto probudila mírná zima, takže jsem přes sebe ve spaní přetáhl ještě deku. Načež se mi nechtělo postel opustit a pravil jsem, že se musím napřed trochu zahřát. Byl to zřejmě projev mírně zvýšené teploty ze slunečních popálenin. Uposlechl jsem Ažinku, vzal jsem si acylpyrin a také trochu zacvičil.Mohl bych nyní rekapitulovat, že jsem počáteční spálení chytil vlastně již první den našeho pobytu. Od té doby jsem se poctivě snažil mastit různými krémy, které mi Aža nabízela včetně těch, které měly zachycovat ultrafialové záření. Bohužel v naší výbavě mimořádně efektivní mastidla se zvláště účinným optickým filtrem proti UV nebyla a vůbec chyběly masti léčebné s doporučovaným obsahem kalcia. Všechna opatření, která jsem podnikal příliš nepomáhala a hlavním důvodem bylo
, že jsem s nimi přicházel spíše jako “s křížkem po funuse”. Hlavní chybou bylo, že jsem se již doma v létě nepřipravil na nápor jižního slunce pravidelným opalováním. Je to napomenutí pro příště, pokud k němu ještě dojde a připomínka k doplnění seznamu potřebných věcí do zavazadel.Ažinka se pak začala připravovat na svůj zítřejší veliký vejšlap do rokle Samaria a chystala nejen všeliké jídlo pro sebe, ale i pro mě. Starala se také o mé finanční zajištění a chtěla mi tu nechat šek na 20 britských liber. Pokládal jsem to jen za jistou pojistku, poněvadž jsem byl rozhodnut vůbec neutrácet. Napomínala mě také, abych při odchodu nenechal v pokoji klíč, což by byl průšvih. Velkou starostí Aži bylo, jak se ráno dokáže probudit, neboť její autobus odjížděl již v
6:30. Budíka jsme sebou neměli a tak bylo třeba použít mobilové SMS spojení s Hradcem Královým a s Příbramí. Jiří v Hradci i Milenka v Příbrami prohlásili, že je to pro ně maličkost. SMSky prý přijdou ve 4:40 z HK a ve 4:45 z PB. Zapochyboval jsem, zda odjede, ale ona pravila, že radši neusne a bude se celou noc těšit na to, jak jí někdo ráno zazvoní.Zatím však byl čtvrtek půl sedmé večer a já podotkl, že bychom pomalu mohli odcházet na naše obvyklé pozorování osvětlení hor za oblázkovou pláží před západem slunce. Ažinka opáčila, že bychom potom měli jít k té naší “Američance” na řecký salát. Tato “známost”, jak jsem již uvedl, vznikla v pondělí, když jsme u taverny proti přístavišti prohlíželi jejich vystavený jídelní lístek. Paní patřící zřejmě k obsluhu
jícímu personálu, která podle Aži mluvila americkou angličtinu, k nám přišla a zvala nás, abychom se s ní podívali do kuchyně, že nám všechno ukáže. Slíbili jsme, že někdy přijdeme na večeři a teď ve čtvrtek večer k tomu mělo konečně dojít.Museli jsme obecně hledět na stav našich financí, takže při večeři v taverně byl náš stůl obvykle dosti prázdný. Tento večer jsme si objednali řecký salát, který mi Aža později popsala do diktafonu. Podle ní to byl nějaký rozkrájený hlávkový salát, na který se dala kolečka okurky, na to rozkrájená rajčata a na kolečka rozkrájená cibule. Pak přišly do každého talíře 4 olivy, asi pěti centimetrová kostička ovčího sýra, posypaného oregánem a na nás bylo, abychom si na salát sami nalili podle vlastní chuti olivový olej a ocet. Bylo to fajnový, moc dobrý, primový a k tomu jsme přikusovali bílý chleba rozkrájený na velmi tlusté krajíce - těch jsme snědli oba společně pět. Důkladně jsme se zasytili, nicméně obsluha se zdvořile podivila, že už salátem končíme s celou večeří.
Trochu jinak to vypadalo u sousedních stolů obsazených německými hosty. Tam se skutečně hodovalo a jejich stolování se dalo srovnat s textem našich turistických materiálů popisujících skladbu takové večeře: …předkrmy i mnoho různých hlavních jídel objednává ve skupině každý jednotlivě, všichni jedí většinou společně z podávaných talířů, které si vzájemně vyměňují…vždy se objednává více předkrmů a příloh. My jsme se hlavně řídili radou, abychom k jídlům s olejem jedli vždy podávaný bílý chléb. Doporučovalo se dále po každém jídle čerstvé ovoce, ale to jsme doháněli až na pokoji, neboť Ažinka se starala o doplňování zásob pravidelnou návštěvou obchodů se zeleninou a ovocem.
Paní vrchní se sice tento večer podivila, že už nám náš jednoduchý výběr zahrnující pouze salát stačí, ale přesto setrvala u dobrého zvyku tamního podniku a jako pozornost nám nabídla menší finále. Přinesla kostičku jakéhosi krupičkového pudingu, posypaného skořicí a k tomu každému skleničku rakije. Před tím jsme již měli zkonsumovaných půl litru “domácího vína”, takže jsem vyslovil obavu té paní vrchní, co nám onu pozornost přinesla, že budu mít možná problémy najít svůj dům. Ona odvětila se smíchem, že i u nich můžeme přespat. Dále jsem to nerozváděl vzhledem ke svému věku, ale když jsme odcházeli, tak se na nás smál vrchní kuchař ze svého pracoviště, kde právě něco smažil a oba jsme na sebe zamávali.
Nevraceli jsme se rovnou domů, ale zašli jsme na hlavní ulici do cestovní kanceláře Sabina/Viamare, abychom si vyměnili výše zmíněných 20 liber, které by mě zajistily v době nepřítomnosti dcerunky – mého ministra financí. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že tento šek už před dvěma roky prošel a bude se třeba obrátit přímo na anglickou banku. Ažinka si ještě potvrdila, že se na Samarii zítra skutečně jede a také zaplatila sobotní výlet na večeři. Tím bylo rozhodnuto, že v sobotu v sedm hodin večer budeme odjíždět na jakousi lidovou pouť kamsi do hor - do vesničky, která se jmenuje Azogires. Když jsme se konečně vrátili domů, tak jsme provedli magnetofonový zápis večeře, v němž Ažinka především popsala řecký salát. Také zjistila, že má další SMSky od Jiřího. Napsal jí, že ji ráno vzbudí, ale že by s ní rád do té rokle šel. Bylo půl desáté, když jsme záznam do diktafonu dokončili a odebrali se do hajan, dobrou noc!
|
|