Ve středu 3.10. jsme vstávali poměrně brzy, protože ten den byl na programu velký výlet, při němž jsme měli opět překonat ostrov Krétu od jihu na sever. Cílem byl holý a neobydlený ostrůvek na severozápadě Kréty zvaný též pirátský, který má zajímavou historii. Ke konci 16.století tam byl Benátčany postaven (1579) proslulý hrad, námořní základna a pevnost, odkud kontrolovali okolní obchodní plavbu. V jejich rukou Gramvousa zůstala spolu s dalšími podobnými pevnostmi až do roku 1692, kdy byla uchvácena Turky a stala se sídlem pirátů. Během války o samostatnost v 19.století byla tato pevnost okupována rebely (1821) a bylo tam umístěno jejich velení.

Krátce před sedmou hodinou jsme posnídali, neboť v půl osmé byl sraz u autobusu. Snídani bylo možno označit za standardní pro náš pobyt, navíc však Ažinka připravila do baťůšku jídlo i pití na celý den. A pak jsme vyrazili každý trochu jinak. Já jsem šel rovnou ke stanovenému místu odjezdu na hlavní ulici před cestovní kancelář Sabina sdílenou i naší Viamare, zatímco Aža si nedala ujít východ slunce začínající krátce před půl osmou a vzala to poněkud oklikou po nábřeží. Na fotce, kterou udělala, je možno středeční východ charakterizovat jako vstup sluníčka do mráčky téměř nezastřeného obzoru.

V půl osmé pro nás před cestovku přijel autobus a jeli jsme na sever, nebo přesněji spíše na severozápad, s konečnou autobusovou zastávkou v Kissamosu u Krétského moře. Projížděli jsme znovu Bílé Hory (Levka Ori) a bylo stále co pozorovat, neboť skály tvořily roztodivné útvary s dírami, jeskyněmi a výběžky od bělavé do červenavě hnědé barvy, která ostře kontrastovala s azurově modrou oblohou. Já jsem ovšem podle mé nátury spíše trnul, když jsme se nacházeli na kroucené silnici nad vysokým srázem. Serpentiny jsme si docela užili, když jsme míjeli romantickou soutěsku Topolia, k níž přiléhala stejnojmenná vesnice. V těchto místech jsme také absolvovali prý jediný horský tunel na Krétě, jak nám v rámci svého komentáře k projížděné cestě vyprávěla naše universální průvodkyně, podle mého pojmenování Klára Viamare. Cesta přes hory od Libyjského moře k moři Krétskému nám trvala něco přes hodinu.

Asi kolem deváté hodiny jsme přijeli do města Kissamos s 15000 obyvateli a v přístavišti jsme se nalodili na dopravní člun Gramvousa, nazvanou podle hlavního cíle naší výpravy. Byla to vlastně docela velká lodička, neboť kromě nás pojmula ještě další tři autobusy turistů ze severního krétského pobřeží, většinou Němců, ale i jiných národností (196).

V programu, jak nám byl ohlášen naší Viamare, bylo z Kissamosu plout nejprve na pirátský ostrov a po prohlídce pokračovat do asi 15 minut plavby vzdálené zátoky Balos. Tam se vykoupat a pak se vrátit zpět do výchozího kissamoského přístavu. S tím jsme nastoupili na loď a usadili se na první palubě u dlouhých stolů s lavicemi postavenými napříč k zábradlí. Obsadili jsme dvě místa proti sobě vedle zábradlí, odkud jsme později mohli vyhlížet na volné moře.

Po vyplutí jsme nejprve objeli molo s vysokým přístavním jeřábem a potom jsme sledovali severní výběžek Kréty až k nejsevernější špičce, kde navazovala řada skalnatých ostrovů, z nichž jeden měl být naším cílem. Aža se však brzy po vyplutí zvedla s kamerou a vydala se na druhou stranu lodi, aby zdokumentovala pobřeží, které nás provázelo. Jedním z důvodů jejího zájmu bylo upozornění paní Kláry ještě v autobuse, že bude možno pozorovat zajímavý geologický vývoj ostrova na vzhledu pobřeží. Nedá se tam totiž přehlédnout obrovská jeskyně Tarsanas několik metrů nad hladinou moře, do které prý v šerém dávnověku plavidla z moře přímo zajížděla a o ní se předpokládá, že byla vlastně starodávnou loděnicí. Potom se však začal vstup do jeskyně z podivuhodných důvodů zdvihat až k jeho dnešní poloze. V té souvislosti jsem se v jiných turistických materiálech dočetl, že celá Kréta stále prochází impozantním geologickým jevem zdvihání se západní části Kréty za současného poklesu části východní. K podpoře tohoto úkazu je možno pozorovat černé rýhy na skále, které moře zanechalo, když se jeskyně o několik metrů zdvíhala nad vodní hladinu. Objevují se dokonce jisté pesimistické úvahy, že by se někdy v daleké budoucnosti mohla Kréta převrátit. V každém případě se Ažince podařilo najít i nafilmovat současnou polohu velké jeskyně a tak doplnit naše turistické vandrování pozorováním patřícím spíše do přírodovědného bádání.

Během plavby nás rozptylovalo ne právě klidné moře. Vítr zvedl větší vlny, které naši loď docela rozhoupaly. Pak se také přihodilo něco, co ovlivnilo naši informovanost o průběhu výletu. Šplouchání vln na loď, moje stále zalehlé uši a také to, že jsme seděli daleko od reproduktorů způsobily, že jsem nepochytil několikajazyčné hlášení turistických vedoucích ostatních výprav. Proto jsme si stále mysleli, že nejprve navštívíme pirátský ostrov a potom se pojedeme vykoupat. Tím se stalo, že jsme byli trochu zmateni a další průběh výletu jsme si dokonce nejprve mylně vykládali.

Tehdy jsme ještě mysleli, že přistáváme u pirátského ostrova, jak to bylo v plánu. Postupně však jsme přicházeli k názoru, že došlo ke změně a že první zastávkou bude překrásná laguna Balos. Na Aži snímku (204) je již nevědomky zdokumentován za mými zády na obzoru skutečný skalnatý ostrov Gramvousa s typickým obrysem skalnaté vyvýšené plošiny se zbytky benátské pevnosti na jeho západní vyčnívající části. Dostatečné podezření ke změně trasy nám však zatím chybělo i když jsme s pomocí posádky vystupovali na nijak zvláště neupravený přírodní břeh (207). Podobným způsobem se postupovalo dále, dokud pomocné čluny pendlováním nepřevezly všechny výletníky z lodi na břeh.

Objevili jsme se na romantické rovince, kterou nebylo dosud možno nazvat pláží. Základem byl sice písek, ale v něm roztroušené oblázky, vyvřelé horniny a trsy suchomilných rostlin. Takto nás bez náležitého představení přivítala přírodní romantika Balos Bay. K pláži jsme šli snad 100 m a občas se podívali z jiného úhlu na naši loď ukotvenou dále od břehu (210).

Takto anonymně jsme poznávali zátoku, přezdívanou jako Řecký Karibik, o níž se turistické materiály chlubily, že tam prožil líbánky anglický královský pár, princezna Diana s princem Charlesem. My jsme mohli prostě konstatovat, že kolem dokola má moře krásnou tyrkysovou barvu, že pláž je vytvářena bílým písečkem přecházejícím do růžova a že je tam podobné brouzdaliště – i když méně rozměrné – jako jsme poznali v pondělí na Elafonisis. K tomu jsme si mohli představovat, že tady v té křišťálově čisté mořské vodičce se koupali Diana s Charlesem. Byl by to nádherný pocit nejen pro ně, ale i pro nás. Nevěděli jsme však jistě, zda jsme na poloostrově nebo ostrově, neboť mezi námi a pevninou jsme viděli něco jako brouzdaliště. Nakonec jsme se přiklonili k názoru, že jsme na poloostrově uzavírajícím záliv. Všechno bylo chráněno před širokou veřejností pravděpodobně nesnadnou dostupností, takže jsme nikde neuviděli slunečníky a lehátka známé z předcházejících navštívených pláží.

Naši spoluvýletníci se rozptýlili v rozsáhlém pobřežním prostoru s vlastními dekami nebo slunečníky, většinou však se hlavně brouzdali ve směru k vlastní pevnině i kousek stranou, aby se nejen vykoupali ale i zaplavali. Byla tam opět čisťounká smaragdová voda, bílý píseček a jen občas se objevovaly v mělké vodě tmavší pruhy. Poznali jsme však, že to nejsou žádné řasy ale jen po věky vyluhovaná sopečná hornina. Také my jsme si udělali blízko vody vlastní stanoviště, postupně se vyráchali i zaplavali si. Už podle barvy vody měnící se ze zelenkavé do tmavě modré bylo jasné, kde bude možno si zaplavat. Ažinka pozorovala, jak někteří návštěvníci chodí sem tam po pláži, v níž měli skoro svůj nos zastrčený a hledali, hledali… Později mi vysvětlila, že to byli sběratelé zlatých škebliček, které také hledala, ale žádné nenašla. Přesto si odtamtud nějaké nezlaté domů přivezla k připomenutí, že Balos je jedním z nejkrásnějších míst v Řecku, s jedinečně nádherným pobřežím a pestrým výběrem lastur všeho druhu.

Na západ od pláže byl takový skalnatý kopec a my jsme si říkali, že by tam někde mohla být nahoře ta pevnost. Pustili jsme se do zdolávání oné vyvýšeniny, po níž vedla nahoru od provisorního přístaviště pomocných člunů cestička na zelení pokrytý kopec. Stoupali jsme mezi balvany po cestě vzhůru, já šel zvolna, ale Aža nastavila ostřejší tempo a když jsem byl asi v polovině svahu, tak se už vracela s jasnou zprávou, že nahoře žádná památka o případné pevnosti není. Potvrdili jsme si konečně, že na pirátském ostrově nejsme, ale zřejmě přece jenom u laguny Balos Bay, která se pokládá za nejromantičtější a nejkrásnější místo na Krétě. Protože během plavby foukal vítr a zdvíhal vlny, domnívali jsme se pak, že u Gramvousy s ohledem na nepřízeň počasí nebylo možno přistát.

Nicméně krátká vycházka na svah kopce nám stála za to. Obdivovali jsme místa s převládající zelení, nebo i jiná se zaschlou žlutohnědou vegetací, zelené i hnědé keře a rostliny mezi obrovskými bílými kameny (225). Aža nacházela své zamilované krétské “divizny”, já jsem vyfotografoval na svahu kapličku se zvoničkou a dole záliv s naší zakotvenou lodí. Potom už bylo třeba se vrátit dolů, neboť odjezd byl stanoven na ca čtvrt na tři. A skutečně už plné lodičky odjížděly k velké lodi a my jsme také nasedli. Pořád se však na někoho čekalo, takže jsme zvedli kotvy až o půl třetí.

Aža mně pak vyprávěla do diktafonu o svém výstupu. Vydrápala se prý na tu pevnost na nejvyšším bodě ostrova, jehož útes má výšku 137 m a zjistila, že to jsou skutečně jen většinou ruiny. Naše průvodkyně Klára nás v autobuse při jízdě do Kissamosu upozornila na jakoby pohozené torso originální mramorové sochy okřídleného lva, který prý leží u vchodu do pevnosti a měli bychom si ho všimnout, neboť podobnou potvoru měli Benátčané ve svém znaku. Aže skutečně socha neušla a také ji zdokumentovala. Výstup prý byl docela rychlý a trval jí kolem čtvrt hodinky. Nahoře celou plošinu prochodila a zdržela se asi půl hodiny. Byl tam prý opravdu nádherný výhled po celém okolí. Při tom nesměla zapomínat se dívat, kam ji nohy nesou. Terén byl totiž docela zrádný, protože tam prý byly džuzny a ďoury, jimiž by mohl člověk do bůhví jakých hloubek jednoduše prolítnout. Nebyly vůbec označené a tak procházení se právě bezpečné nebylo. Nahoře také objevila kapličku, zbytky hradeb, které původně měřily 272 m, ale především byl odtamtud opravdu nádherný výhled do okolí, takže dokumentovala, filmovala a fotila na negativní film, aby mohla své vyprávění náležitě doplnit. Bylo to prý prostě nádherné, ale po půl hodině bylo nutno myslet na “navrátila” a už při jejím sestupu v závěrečné fázi jsme se znovu setkali.

Ani já jsem se mezitím nenudil, když jsem zůstat dole. Mohl jsem se vykoupat na pláži, nebo si udělat vycházku po méně strmé cestě než absolvovala Aža, např. ke kapličce se zvoničkou a příp. dále do svahu k obdivování přírody. Vybral jsem si tu druhou možnost a podařilo se mi ještě využít příznivé okolnosti, že kaple byla otevřena. Tak jsem mohl znovu nahlédnout, tentokráte nerušen a velmi zblízka, na způsoby uctívání Boha v ortodoxní církvi. Později jsem se z internetu dověděl, že jsem navštívil kostelík Svatých Apoštolů. Byla to bílá kamenná stavba a před vchodem stála rovněž bílá zvonička se stříškou nesená na dvou dřevěných trámových stojanech. Ke stěně obrácené k pobřeží byl přistaven přístřešek s lavičkami a stoly pro příchozí, tč. spíše pro turisty než pro poutníky. Dveře kapličky byly dokořán otevřeny a já jsem především postál a prohlížel si interiér (234).

Zase mě upoutala bělost, jakoby právě vymalovaných zdí a šikmého stropu sledujícího tvar lomené střechy. Místo katolického hlavního oltáře byla samozřejmě přepážka - tentokráte z bíle natřeného dřeva – uprostřed se vchodem do dalšího bohoslužebného prostoru. Nad vstupem byl až do stropu vysoký kříž s Kristem a vlastní přepážka byla vyzdobena četnými malbami. Zcela nahoře byla řada dvanácti mužů na zlatém podkladu, usoudil jsem, že se jedná o apoštoly. Na bočních plochách přepážky vedle vchodu bylo celkem osm celých postav světců. Vchod byl zakryt bílým těžkým závěsem uprostřed s vyšitým křížem a dole se zlatými třásněmi. Vlastně připomínal kněžský ornát. Před přepážkou byly od stropu zavěšeny menší ozdobné olejové lampy a uprostřed s odstupem do lodi větší lustr s kovovými ozdobnými křídly. Před přepážkou byly dva stojanové pultíky. Ten levý byl ozdoben závěsem podobně jako vchod a na něm byla položena nějaká posvátná kniha. Ten pravý byl z tmavého nekrytého dřeva a pravděpodobně byl užíván zpěvákem. V levém koutě u přepážky byl na stojanu kulatý plechový kastrol s pískem, v němž byly zapíchnuty obětní svíčky. Vstoupil jsem dveřmi dovnitř a mohl z blízka pozorovat, že boční stěny jsou plné zavěšených obrazů – ikon. Především mě přivítal můj patron sv.Jiří – Agios Giorgos – bojující s drakem podobně jako na většině mě známých výtvarných dílech spojených s katolickým křesťanstvím (235). Po stěnách bylo mnoho dalších ikon, z nichž nejbližší mi byly ty, které znázorňovaly Matku Boží s Jezulátkem. V pravém koutě vedle vchodu byl bílým ubrusem pokrytý stolek s různými věcmi souvisejícími s bohoslužbou. Byly tam obětní svíčičky, lahve s olivovým olejem a vedle drobné mince jako obětní dary. Uvědomil jsem si znovu veliký rozdíl mezi silně ateistickým Českem a Řeckem se skutečně prožívaným ortodoxním křesťanstvím. U nás je nutno pečlivě zamykat kostely a smiřovat se s tím, že stavby tak drahé našim předkům jsou rozkrádány nebo hulvátsky ničeny. Zde i na pustém a jen příležitostně navštěvovaném ostrově jsem se mohl seznámit s volně přístupným, čistým a k osobnímu použití i k bohoslužbě připravenému malému chrámku.

Pak jsem se pokoušel ještě dále pokračovat nad kapličku, procházel jsem vegetací pokrytý svah a fotil. Všude kolem byly mezi ze země pronikajícími skalnatými útvary vzrostlé trsy agáve a skupiny suchomilných nízkých keřů. Na jednom zcela vysušeném místě mě upoutaly svěže zelené skupiny květin se silnými oddenky a bohatým jasně žlutým květem. Když jsem pohlédl dolů přes kapli na moře, zahlédl jsem vlevo písečnou pláž a na jejím okraji starou loď vypadající jako vrak nebo jen výjimečně používanou pro transport materiálu na ostrov z velmi krátkých vzdáleností. Vpravo byla naše zcela provozu schopná osobní loď a k ní jsem se pak již vracel. Když jsem přišel k rozcestí, viděl jsem jak návštěvníci pevnosti se hromadně vrací dolů. Zahlídl jsem pak mezi statečnými výletníky vracející se Ažu, která už na mě mávala (245).

Když jsme se setkali, bylo ještě trochu času do odplutí a já jí doporučil mrknout také do kapličky. Ta však byla již zavřená a tak jsme se o svých poznatcích museli prostřednictvím dokumentace vzájemně informovat až dodatečně. Odjezd byl v půl páté a tentokrát jsme odjeli docela načas. Plavba zpět do Kissamosu trvala znovu asi hodinku a čtvrt a tam už na nás čekal autobus, aby nás spolehlivě dopravil přes hory a doly stejnou cestou do Paleochory, jakou jsme přijeli. Domů jsme dojeli něco po sedmé hodině a vlastně to byl čas západu slunce. Takže jsme absolvovali celodenní výlet trvající od východu do západu jižního říjnového sluníčka. Měli jsme sebou nějaké výborné sendviče udělané Ažinkou a hlavně dost pití. Na lodi bylo sice možno si jídlo koupit, ale to jsme nevyužili, protože jsme jako během celého pobytu byli především samozásobitelé. Nicméně jsme se docela těšili na večeři v klidu našeho přechodného domova v paleochorském Nikosu.

Bylo téměř půl deváté, když jsme s naší večeřičkou končili. Měli jsme za sebou jakousi kombinaci jižních jídel kuskus a tzatziki, upravené podle české vynalézavosti. Prostě k arabské těstovině kuskus, kterou stačí nabotnat ve vodě a není třeba vařit - jen trochu osolit - byl přidán drůbeží lunchmeat, zelenina zastoupená rajskými, okurkami, česnekem a také řecký jogurt. Velmi mně to chutnalo - bylo to výborné! Pak následoval řecký žlutý melounek, samozřejmě kafíčko a já jsem ještě doplnil zdravou výživu dobrou paleochorskou voděnkou s mou kalciovou šumivou tabletou. A potom Aža prohlásila, že už by to snad mohlo být všechno a že půjdeme konečně spinkat.