Vstali jsme do úterý 2.října a já si uvědomil, že za deset dnů už mi bude třičtvrtě století. Vstali jsme poněkud dřív, aby Aža stačila před sedmou vyběhnout ven s kamerami fotit východ slunce. Já jsem to nevydržel v posteli a v pyžamu jsem odešel k oknu na chodbu pozorovat začátek nového dne alespoň z okna. No a pak se mi stala nádherná věc, když se mi u pokoje zabouchly dveře a já zůstal na chodbě, dokud nepřišla asi po půl osmé obezřetná Aža, která prý pokoj bez klíče nikdy neopouští.

V době mého vyhlížení z okna - rušeného poněkud očekáváním možných věcí příštích - pořídila Ažinka další sérii fotek a také nějaký ten záběr videokamerou, neboť žádný den není východ slunce přesně stejný. Ten dnešní se vyznačoval na východním obzoru poměrně vysokým pásem mraků lemujících pobřežní horstvo a jejich vlivem se vyskočení slunečního míče na azurové nebíčko trochu oddálilo. Charakteristické pak bylo rozsáhlé krvavé zabarvení mráčků ohlašující vlastní východ slunce (133).

Aža mě vysvobodila z chodbového vězení z nezastíranou veselostí a den se rozběhl ve svém normálním rytmu. Po osmé jsme už seděli u snídaně a pojídali zase jablíčka s müsli a mlíčkem, tmavý chleba se sýrem i se salámem a zapíjeli čaj; naši zdravou snídaničku jsme zakončili instantním italským cappuccinem. Aža mezi tím umyla nádobí, takže jsme mohli vyrazit na nakupovací pochůzku.

V jejím oblíbeném krámě se zeleninou, ovocem a sympatickým prodavačem koupila hrozny a okurku. Pak to šla dát domů a mě poslala napřed na písečnou pláž, neboť ona mne tam prý snadno najde. Tak jsem se pustil hlavní příčnou ulicí spojující přístavní molo s hlavním vstupem na písečnou pláž a protože jsem v případě digifoťáku nikterak nebyl omezován počtem záběrů, tak jsem začal obohacovat sbírku dokumentačních fotek pro počítačové album a fotil, co jsem viděl. Na rohu s paleochorskou tepnou jsem nejprve z pozornosti k Milence zblejsknul místní lékárnu (137).

O kousek dále mě zaujal odvážný motocyklový dopravce zeleniny, který si nakládal před obchodem a umně na nosič za sedlo přivazoval vysoký sloupec třinácti plató plných rajčat. Jak jsem ho dále pohledem sledoval, tak své zboží – zřejmě do nějaké restaurace – s velkou pravděpodobností i dovezl. Potom jsem nemohl bez pozornosti minout knihkupectví, kde se prodávalo nejen vše tištěné, ale i co jinak souviselo s papírem a také všelijaké hračky, dárky a suvenýry (139). Fotkou jsem zdokumentoval pěstování vzrostlých stromů i na úzkém chodníku, kde se takto získával žádoucí stín. Při pokračování po téže ulici porušila souvislou řadu jednopatrových domů výstavná pavilónová přízemní vilka odsunutá poněkud do zahrady plné jižní vegetace, která – jak jinak – svítila bělostí a novotou zevního nátěru (140).

Ale hned o pár kroků dále dodržoval linii přiléhající k ulici dům s malou kanceláří zabývající se půjčováním dopravních prostředků od jízdních kol až po automobily. V pohotovosti stálo pár kousků dopravních prostředků přímo u chodníku půjčovny, ale nemohlo ujít mé pozornosti, že přes ulici byl dvůr, kde parkovaly další samohyby a myslím, že tam byly i opravovány. Vstoupil jsem otevřenými dveřmi a anglicky se přeptal slečny marně u stolu čekající na zákazníky, kde je pošta. Zdvořile mi odpověděla a poslala mě vpravo za roh, což už byla nábřežní ulice sledující širokou písečnou pláž.

Pak jsem využil hledání pošty k prohlídce celého pravého křídla nábřežní hlavní ulice a tak jsem si mohl prohlédnout krásné vily, větší hotely ale i menší apartmány. Z obrázkového lovu bych tu chtěl ukázat zvláště zajímavé trofeje, jimiž byly jeden z největších hotelů bělostí zářící a zřetelně nápisem označený Elman (142)

a krásná menší vila zcela ukrytá ve kvetoucí zeleni (144). Žluťoučká sousední Villa Marise vyhlížela za plotem zcela obaleným bílými ibišky. Marně jsem stále hledal poštu podle instrukce slečny z půjčovny, až mě k ní ochotně navedl starší anglický gentleman zřejmě bydlící v hotelu Elman. Praktickým výsledkem mé procházky byl také snad největší paleochorský supermarket. Upoutal mě nižší cenou pohledů než jinde, ale ostatní posouzení jsem nechal na Ažince. Rozhodl jsem se konečně jít na písečnou pláž a po cestě jsem ještě vyfotil menší rohovou tavernu v blízkosti benzínky Shell. To už jsem byl u terásky hlavního vstupu na písečnou pláž (151)

Úterní koupání bylo bohužel jen pro mě a šplouchal jsem se delší dobu, abych se poněkud uchránil před nadměrnými přímými účinky slunečních paprsků při povalování se na písku. Když jsem oschnul, vybízela mě Aža, abych se šel ještě koupat. Mě už se však moc nechtělo – spáleniny zřejmě postupovaly dosti rychle – a pozval jsem ji naopak k procházce před tím poznanou parádní hotelovou ulicí. Na chodníku mě pak vyfotila u keřů s červenými květy, které mi představila nic neříkajícím názvem, co jsem si zapamatoval jako “bunganvilie”. Na internetu jsem si později mohl před sepisováním těchto řádků opravit svou bídnou znalost botaniky. Dověděl jsem se, že se jednalo o Bougainvillea, popínavé keře původně se vyskytující v tropické a subtropické Americe, později oblíbené a hojně vysazované ve Středomoří. Oblibu si získaly pro své zářivě fialové, červené nebo bílé nepravé květy, které jsou v botanice určeny jako květ napodobující barevné listeny. V získaných pramenech jsem se dověděl, že není vyloučeno ani pěstování v našich podmínkách. Květina je v letních měsících vhodná pro balkóny nebo terasy, ale pak je třeba ji v době vegetačního klidu od listopadu do prosince ochránit před nízkými teplotami. Její pěstování není právě jednoduché, ale věřím, že moje dcerunky by ho určitě zvládly, pokud by se u nás našla sazenička. Zatím Aža ukořistila na paleochorské zahrádce fotku této krásné kyti se svým otcem a já jí oplatil podobným záběrem (154).

Znovu jsme se prošli kolem hotelových staveb, které mě předtím zaujaly. Já jsem pak v době jejího nakupování v supermarketu vnikl do dvora vedle se nacházející místní školy. Bylo to seskupení nových bílých, většinou přízemních budov, z nichž byly hezké zvláště tři vedle sebe ležící a zvláštními vchody opatřené moderní pavilony, používané zřejmě jako učebny (158). Také jediná jednopatrová budova vedle nich byla jistě nedávno postavena a dělala na mě dojem, že je určena pro správu školy v přízemí a pro byty v poschodí.

Aža skončila se supermarketem po 11. hodině, když koupila pohledy a žlutý řecký melounek. Odebrali jsme se pak na poštu vybavit zakoupené pohledy správnými známkami a tam se od paní u přepážky dověděla, že na pohled patří známka za 200 drachem, ať se posílá kamkoli, tj. např. jak do Česka tak i do Kanady. Domů jsme se zase vraceli kolem zahrádek, ale snažili jsme se hledat spíše jiné uličky než minule. Byly tam zase moc hezké objekty k dokumentování a tak jsme fotili a fotili. Zvěčnili jsme si hezký bílý hotýlek s granátovou jabloní, obalený kvetoucí zelení a chlubící se na balkonech klimatizačními bedýnkami (160).

A tak jsme se za pár minut dostali domů s chutí něco pojíst. Aža uvařila ze svých nevyčerpatelných českých zásob výbornou polívčičku, kterou představila jako flíčkovou s knedlíčky a rozkrájeným česnekem. Já jsem uložil své zmožené tělo do křesílka na verandičce a nechal se hostit. Po polívce přišli na řadu již známé tzatziki, tj. okurkový salát s jogurtem a česnekem. Byly vyrobeny z výborného řeckého tuhého jogurtu a přílohou byl chléb. Následovala kávička a zcela na závěr řecký žlutý meloun. To všechno Ažinka nejen servírovala, ale pak i fotila.

Po obídku jsme si trochu probrali zítřejší výlet na pirátský ostrov Gramvousa a pustili se do korespondence starého stylu, nazývané současníky zvyklými na okamžité sdělování informací elektronicky - ať už formou internetové e-mail nebo mobilové SMS – šprýmovnou anglickou zkratkou sn-mail, což znamená snail mail – v překladu hlemýždí pošta. Námi koupené řecké pohledy vymezovaly na zadní straně větší plochu pro písemnou informaci než ty naše, neboť pro adresu tam bylo ponecháno méně místa než polovina jako tomu bývá v ostatním světě. Nejdřív začala Aža a napsala tetičce Libě, která tehdy byla ještě v nemocnici po operaci kyčle.

“Pozdrav z Kréty zasílají Aža a Jiří. PS: Teti, je to tady opravdu krásné, plno sluníčka, teploučko, vodička neskutečně čisťounká.” A já připisuji: “Libo a Mílo, vzpomínám na Vás oba na nejjižnější části Evropy, nikdy jsem si nepředstavil, že moje holčičky zorganizují tak parádní dovolenou, srdečně Vás zdraví strýc Jiří.” V Aži korespondenci byl další lístek pro rodinu Felcmanových: “Pozdrav z výletu zasílají Aža a strýc Jiří. PS: Je to tu opravdu nádherné, teploučko, vodička neskutečně čistá, teplá, podnikáme výlety, včera na Elafonisi, viz obrázek, krásné písečné pláže, píseček bílorůžový, voda tyrkys, mělko, dá se brouzdat z ostrovu na ostrůvek, všude je krásný klid, ochutnáváme zdejší kuchyni, chodíme do taverny na frappe, ledová káva, caciky, okurky s jogurtem a česnekem, zeleninové saláty, vřele doporučuji pro dovolenou”.

Dále pokračuji já pozdravem do Kanady, kde je právě na návštěvě u své dcery moje sestřička: “Drazí Zízlerové a Machut., píšu Vám z Vám známých krajů, spíše na koleně, je tu nádherné léto a pěkně jsem se už připálil, jsme blízko u moře a voda je nejen čistá, ale i velmi teplá, včera jsme byli lodí na překrásné pláži Elafonisis, zítra jedeme busem a lodí na nejsevernější pirátský ostrov Gramvousa a v pátek Aža sama do rokle Samaria, Aža tu závodí s místními tavernami a daří se jí skutečně připravovat velmi chutnou krmi, caciky, kuskus, dnes půjdeme na řecký salát, byli jsme už na řecké pizze, vzpomínáme na Váš pobyt, frappe je osvěžující, Aža a strýc Jiří, je to tu opravdu nádherné”. Další pohled byl adresován bratru Kájovi: “Milý bráško s rodinou, zasíláme pozdravy z rodiště boha Dia (Zeus), má to tu kluk potvorský překrásné, je říjen, teplo co v létě, jsem spálený jako lívanec, červený jako rajče, voda, která šplouchá nedaleko je čisťoučká a teplá, takže se po dvaceti létech opět koupu a předstírám plavání. Užíváme si řeckou kuchyni v restauracích na pobřeží a také v podání Aži, caciky, kuskus, pizzu, saláty, frappe, mobil jsem nechal v Praze, Aža ho má a využívá dvě sítě, Paegas a Oskar, korespondence je tudíž živá a jsme informováni téměř o všem vyjma politiky. Bylo by škoda si kazit zdejší klid.” A Aža připisuje: V pátek se chystám projít Samarskou roklí, Aža” Další pozdrav směřuje ke kamarádovi Jožkovi do Pardubic: “Milý Jožko, posílám Ti poněkud rozšířený pozdrav ze své zahraniční dovolené po sedmi létech, kterou mi zařídila děvčata a organizuje Aža. Je to v kolébce evropské civilizace, jmenovitě v jihozápadním cípu Kréty. Každý den prožíváme letní den, teploty 25-30 stup, voda 24-26, úžasně čistá a čirá, občas tam vlezu, bydlíme kousek od moře, sluníčko hrozně pálí, jsem celý spálený. Je tu božský klid, děláme výlety, pěšky, na lodi, busem na sever a dále ještě lodí. Chceme si taky půjčit kolo, v neděli jsme navštívili pravoslavný kostel. Pozdravujeme Tebe i blízké, Jirka a Aža. A ta “strejdovi” připisuje: “Je to tu opravdu nádherné, v pátek se chystám projít Samarskou roklí, Aža.”

.

Podle svých zvyklostí jsem se snažil to udělat dokonale a protože jsem na to věnoval dalších dvanáct záběrů, je třeba na tomto místě odkázat na digitální PC album. Při fotografování jsem postupoval tak, jak jsme se na začátku s Nikosem seznámili: Začíná se ulicí, kudy jsme přišli se zavazadly, kde jsme zabočili za roh do dvora a přišli k cedulce Viamare Nikos. Potom jsme prošli vchodem a vystoupali po mramorovém schodišti do prvního poschodí, kde jsme nemohli minout nástěnku cestovní kanceláře a zblízka si ji přečetli. Pokračovali jsme chodbou vpravo a pak ještě vpravo až k našemu pokoji čís.6. Dveře jsme otevřeli a pohlédli z chodby do pokoje. Zahlédli jsme obě postele a ledničku. Při vstupu dovnitř oslnilo objektiv světlo z otevřené verandy. Zavřel jsem proto prosklené dveře, zatáhl žaluzie a ještě přetáhl závěs. Pak bylo možno lépe uvidět toaletní stolek s velkým zrcadlem, skříňku a dvě židle. Dále bylo třeba se podívat do sousední místnosti zcela vyložené světle hnědožlutými kachlíky a vybavené vším potřebným pro pěstování hygieny. Obrazové putování jsem zakončil svou oblíbenou pozicí v křesílku na verandě před stolkem, kam Ažinka právě naservírovala výborný žlutý řecký meloun.

Odpoledne jsme doplnili siestou a šlofíkem, na který jsme si pomalu zvykali, abychom nezradili zvyklosti prostředí. Ohromné překvapení mě však čekalo, když jsem se probudil. Zjistil jsem totiž, že jsem po koupání téměř úplně ohluchnul. Zalehlo mi v uších tak důkladně, že jsem skoro vůbec nic neslyšel. Poskakoval jsem, plácal si na ucho, šťoural tamponem na tyčince a nic. Ažinka mi sdělovala své doporučení z potápěčské praxe, totiž abych rozkýval dolní čelist, nebo stiskl nosní dírky a vyvodil tlak vzduchu z plic, ale zase žádný trvalý úspěch. Někdy se mi zdálo, že jedno ucho povolilo, ale pak se to brzy vrátilo k předcházejícímu stavu. Co se dá dělat. Jak to přišlo, tak by to mělo odejít a Ažinka snad dá pozor, aby jí ohluchlého otce nezajelo auto. A tak jsem více nedbal a vydali jsme se na vycházku.

Bylo asi šest hodin a naším prvním předsevzetím bylo skutečné pozorování západu slunce ze západního břehu paleochorského poloostrova. Od hlavního přístupu na písečnou pláž jsme zabočili po nábřežní ulici vlevo a vystoupali při obcházení pahorku s pevností na vyvýšené místo, které jsme si zvolili za pozorovací stanoviště. Zastihli jsme tam stádečko řeckých koz s dlouhou srstí a zahnutými rohy, hovících si na kamenitém a skalkovém terénu, takže jsme tam nebyli sami. Naskytl se nám odtud také pohled dolů na víceméně již opuštěnou pláž s řadou nepoužívaných slunečníků a lehátek. Za ní byl krásný pohled na stráň pobřežních kopců, kde vznikala nová Paleochora, zřejmě věnovaná převážně letním hostům. Zapadání slunce, které jsme zdokumentovali ve dvanácti postupných záběrech, brzy začalo. Velká sluneční koule se na fotkách postupně zmenšovala až do malého hrášku (189) a ten pak za chvíli za obzorem docela zmizela.

Opustili jsme svou pozorovatelnu a přešli k večernímu programu. Hodili jsme do schránky pohledy, Ažinka koupila nové a pak jsme šli na oblázkové nábřeží na večeři do taverny Coralle. Dali jsme si můj oblíbený smažený sýr, abych porovnal řeckou úpravu s tou naší. Bylo to poněkud jiné, než na co jsem v Česku zvyklý. Sýr byl výborný, nebyl však doplněn zamilovanou tatarskou omáčkou a místo brambor byl servírován jako příloha obvyklý bílý chléb. Ale mně to chutnalo, bylo to dobré. Dali jsme si opět k pití půl litru bílého vína – po řecky retsinu. Když jsme se vraceli domů, tak jsme nemohli přehlédnout nad pěší zónou velký a jasný měsíc jako rybí oko.

Doma jsme byli už o půl deváté a přinesli si sebou veselou vínovou náladu. K bezstarostné veselosti ještě přispívalo mé trvající zalehnutí obou uší. Ažinka na mě dorážela připomínkami, ale já ji skoro neslyšel. Potom uvařila kafíčko, aby se mi lépe spalo a bylo třeba jít do hajan. Rána přece musíme brzy vstávat, abychom v 7:30 byli připraveni nastoupit před kanceláří Sabine do autobusu a jet na velký výlet na pirátskou pevnost Gramvousu.