Ráno jsme se probírali ze spánku ve čtvrt na osm, ale skutečně vstali až asi za dalších dvacet minut. Začínal první den na Krétě, sobota 29.9. Když jsme vyšli na verandu, tak jsme konečně uviděli, kam jsme to vlastně v té tmě přijeli. Především jsme zahlédli pobřežní horský masiv a představilo se nám v plné kráse jižní slunce. Sice ještě foukal vítr, ale sluníčko už svými paprsky osvětlovalo okolní budovy a nad tím vším se klenula zcela modrá obloha bez mráčků. Překvapil nás sice chládek s větrem, ale došli jsme k přesvědčení, že nás zřejmě vítá krásné počasí. Aža se osprchovala, já zatím obléknul a dali jsme si do mé praktické elektrické konvice vařit čaj.

Ve čtvrt na devět jsme usedli na verandě ke snídani. Aža servírovala müsli se sojovým mlékem připraveným z prášku a v dalším chodu jsme si rozdělili zbývající dva české rohlíky, k nimž jsme si vzali nakrájený hermelín a nějaký suchý salám. Aža upřesnila, že jde o Poličan, kterého vzala na cestu celou šišku. Pití se začalo s právě uvařeným čajem a já ho doplnil ještě svou každodenní sklenkou léčivého drinku z šumivé kalciové tablety. Nicméně kuchařinka Ažinka pokračovala ještě v přípravě malého instantního cappuccina, ke kterému přidala české buchtičky. Potom však prohlásila, že máme velké zpoždění, neboť konečně se musíme jít podívat na moře. Bude už tři čtvrtě na devět!!!

Nicméně bylo třeba ještě vykonat nějaké ty nutné práce s uvedením bytečku do řádného stavu a tak jsme vyrazili na první vycházku do nejbližšího okolí až krátce po deváté. Především jsme zjistili, že na chodbě je vývěska Viamare, která ohlašuje řadu výletů. V rychlosti jsme zahlédli plavbu na ostrov Gavdos, velký výlet do nejdelší v Evropě soutěsky Samaria, menší výlet do značně kratší soutěsky Agia Irini a pak tam byl také jakýsi “veselý večer”. To si však přečteme až později, protože na nás čekala mnohem bližší a zajímavější dnešní skutečnost.

První pohledy na zelenomodrou nepatrně zčeřovanou vodní plochu a nad ní neskutečně tmavomodrou oblohu jsme poznávali z vybetonované promenádní nábřežní cesty, oddělenou od moře valem obrovských balvanů. K této cestě však přiléhala na její levé straně tzv. oblázková pláž vybavená řadou slunečníků s lehátky. Oblázky byly na vlastní pláži docela velkých rozměrů a pro můj stařecky nejistý krok ne právě nejlepší terén. Přesto jsem se doklopýtal za Ažou až do kontaktu s mořem, které mě ihned přesvědčilo, že voda ke koupání v moři může být nejen teploučká, ale i stejně čisťounká a průzračná, jako by pramenila v našich opěvovaných lesních studánkách. Skoro bylo třeba trochu drzosti si sundat botky a postavit se do okrajové mělčiny, kde se nabízelo pár metrů čtverečních písečku a voda jako by pitná. Potom následovalo další ocenění, neboť voděnka byla tak teploučká, že by to i po říjnovém ránu žádné velké osmělování nevyžadovalo. A to všechno se nacházelo nedaleko, takových řekněme třicet metrů od našeho apartmá.

Bylo však třeba pokračovat v objevování nejbližšího okolí. Šli jsme na druhou stranu od oblázkové pláže po široké promenádě na levé straně s vyhlídkou na moře. Po pravé straně jsme měli jednu restauraci za druhou s mnoha stolky, vždy zcela otevřenou směrem k moři a připomínali jsme si, že jsme v Řecku. Restaurace tu může také být nazývána taverna, ousery nebo cafeneia. Specificky řecké je ousery, což je odvozeno od slova ouso, označující řecký národní drink anýzovku. Asi po sto metrech jsme se dostali k přístavnímu molu, odkud – jak jsme brzy zjistili - vyplouvaly několikrát za den osobní lodě obsazované většinou výletními hosty. Pravidelně mezi nimi byl také trajekt do Agija Rumeli, Choris Pakion a na ostrov Gavdos.

Potom jsme poznali, že paralelně s nábřežím probíhají ulice Paleochorou. Na té druhé – hlavní - jsme vyhledali sídlo naší cestovní kanceláře Viamare, která ji sdílela společně s pravděpodobně německou kanceláří Sabina. Vstoupili jsme a hned zahlédli, jak tam u psacího stolu sedí naše “šéfová Klára Viamare”. K ní jsme pak v průběhu pobytu často chodili, neboť u ní bylo možno si objednávat výlety, ale také by bylo bývalo možno si vypůjčit dopravní prostředek, ať auto, moped, motocykl nebo jízdní kolo. Vybíraný “samohyb” byl vystaven přímo před nebo za cestovní kanceláří.

Zatím však bylo třeba se důkladněji seznamovat s naším městečkem a pokusili jsme se proto především získat celkový pohled z nabízejícího se pahorku na špici poloostrova. Pokračovali jsme ve směru hlavní ulice a naše cesta se začala zvolna zdvíhat. Nejdříve jsme přišli k takové bílé architektonicky zajímavé vysoké zvonici, kterou bylo třeba vyfotit. Vlastně hned za tou zvonicí, která byla současně branou, se nacházela v obezděném prostoru bílá stavba kostela. Bližší pozornost jsme však chtěli těmto objektům věnovat až při cestě zpět. Stoupali jsme kolem malé taverny obklopené jižní zelení a dále po schodech. Nahoře se nám ukázala nevysoká zřícenina, zřejmě tu kdysi stával nějaký hrad. Probíhali tam jakési pokusy o vykopávky základů a kolem dokola bylo vidět zbytky hradeb. Zatím jsme nevěděli, kam jsme se to vlastně dostali a teprve později jsme se v materiálech nabízených od Viamare v Nikosu a doplněných před sepisováním hlavně přispěním internetu dočetli o co vlastně šlo.

Mohu tu nyní uvést i pár historických údajů. Dověděli jsme se, že tu původně stála pevnost, kterou benátské mapy nazývaly Selino. Byla budována v letech 1280-82 a podle ní byl přejmenován kraj, který byl před tím zván Orino. Pevnost byla 1332 krétskými Římany zničena, ale za dva roky Benátčany znovu budována. Při této příležitosti byla u ní založena osada pro dělníky a obchodníky, která byla pojmenována Vourgos. Novou pevnost zničil 1539 korzár Barbarosa, ale 1595 ji renovoval Dolf. Celkem lze říci, že byla tato obranná stavba často ničena a znovu budována, naposled i krétskými revolucionáři a německými nacisty během 2.světové války. Nepřekvapí proto, že jsou dnes dochovány jen čtvercové vnější zdi, cisterny a ruiny interiéru. Na vnějších zdech lze prý i dnes rozeznat stopy tureckých útoků.

a jaký další pohled se nám naskýtal. Za kostelem bylo vidět kamenné nábřeží končící v blízkosti našeho Nikosu a pokračující oblázkovou pláží. Obešli jsme náhorní plošinku, Aža uvedla přechodně do klidu fotoaparát a filmovala videokamerou. Podívali jsme se při tom na nám dosud neznámou stranu poloostrova, kde jsme uviděli písečnou pláž se slunečníky a lehátky. Obdivovali jsme celé prostředí tak pokojné a tiché. Hory se tu setkávaly s mořským břehem prostřednictvím zeleně, kterou jsme později identifikovali jako porosty plné olivových stromů, někde vystřídaných cedry a eukalypty.

Nyní můžeme doplnit svá pozorování městečka pozdějšími poznatky. Paleochora ležící pod bývalou pevností na malém poloostrově širokém 400 m a dlouhém 700 m je řecky psána Palajuchoras a je to vlastně velmi mladé město. Je možné sice přijmout spojitost, že bylo vlastně postaveno na troskách starověkého města Kalamydi i antického Kasteli, v jejichž podobě bylo původně i centrálním přístavem celého jižního regionu a popustíme-li dále vlastní fantasii, tak není možno vyloučit, že tu na své dlouhé plavbě z Palestiny k římskému soudu přistál i apoštol Pavel, který skutečně v prvním století po Kristu našeho letopočtu navštívil podle knih Nového zákona jižní pobřeží Kréty. V roce 1834 však našel anglický cestovatel Robert Pashley pevnost zcela zničenou a celou oblast neobydlenou. Byla prý tam jen sýpka a jeden nebo dva malé domy. Po třiceti letech (1866) začalo nové obydlování pozdějšího provinčního městečka, dnes známého jako Paleochora, které nyní roste velmi rychle a podle nových dat je už druhým největším turistickým místem jižní Kréty.

Bylo čtvrt na jedenáct a sluníčko začínalo citelně připalovat. Svlékl jsem si košili a vzal svoje specielní brýle s dírkami. Usoudili jsme, že jsme splnili první povinnost, když jsme jako cizinci vylezli na nejvyšší bod a pořádně se kolem sebe rozhlédli. Pustili jsme se proto zpět po stejné cestě a vraceli se dolů znovu po schodech kolem taverny, objevující se za velkými oleandry; za nimi v zahrádce byly opuncie s plody, které prý jsou podle Aži jedlé. Chutnají prý jako ovoce a ona již pila také čaj z nich připravený.

Zastavili jsme se u kostela (21)

a dcera vedoucí věnovala fotografickou pozornost bráně korunované výstavnou zvonicí. Při snímání obrázků jsme používali levnější provoz, při němž bylo bez výměny karty k dispozici asi 630 obrázků. To jsem se již také občas odvážil k digitálnímu focení, k němuž jsem měl zatím jistou úctu jako amatérský fotograf, který vždy používal jen staré foťáky na citlivé filmy a posledních 10-12 let skoro neměl aparát v ruce. Aža si zatím při fotografování rozdělila záběr zvonice na dvě části, protože neměla k dispozici dostatečný odstup. Napřed vzala horní část stavby (23)

a potom dolní s branou (24). Tehdy jsme ještě nevěděli, o jaký ortodoxní kostel se jedná, až během sepisování jsem se pokusil elektronickou poštou získat přímo z Paleochory tuto informaci. A hle, internet mě nezklamal. Dověděl jsem se, že hlavní kostel je věnován Navštívení Panny Marie, takže si nyní uvědomuji, že jsme se pohybovali pod stejnou ochranou jako v Příbrami pod Svatou Horou.

Znovu nás přímo šokoval ten klid všude kolem nás, takové překvapující ticho. Aža vysvětlovala, že to bude zřejmě rozdílné od severního pobřeží, kde jsou větší hotely. V době našeho pobytu tam bylo asi i méně hostů, neboť sezóna právě končila. K poklidu se družilo i nádherně tiché moře s již poznanou teploučkou vodou, takže jsme situaci, v níž jsme se ocitli, hodnotili okamžitě jako prostě optimální. Od kostela jsme to brali zpět dolů na nábřeží. Šli jsme kolem dosud nepoužívané taverničky čekající na podvečerní hodiny, potkávali jsme místní obyvatele a spíše výjimečně nějaké fáro s turisty (27).

Pomalu se blížila jedenáctá hodina a s ní i ohlášené informační setkání uspořádané naší cestovní kanceláří. Slečna Klára Viamare si pro ni vybrala hezkou stylovou tavernu s předstříškou pokrytou slámou, nazvanou Pizzeria Odyssei. Bylo to tak neformální, že jsem ani nezaslechl, že by se představila. Pro mě tím byla i nadále Klára a protože při diskusi ji kdosi oslovil paní magistro, tak jsem si její plné jméno pro neoficiální užití zapamatoval jako “Mgr. Klára Viamare”. Znovu nám zopakovala hlavní informace o Paleohoře, o tom kde jsou obě pláže – oblázková a písečná - jak se k nim brzy a snadno dostaneme. Upozornila na nákupní možnosti potravin v tzv. supermarketech, které mi velikostí spíše připomínali naše bývalé samoobsluhy. Doporučila jít na večeři do taverny, kde jsme právě seděli a také upozornila na jedno knihkupectví, kde prodávají nejen různé tiskoviny ale i mapy a dárky.

Potom hovořila o výletech. Viamare bude organizovat zájezdy do soutěsky u vesničky Agia Irini a do známé rokle Samaria, potom také na pirátský ostrov Gramvousa a v sobotu večer na jakousi “pouť” - podle české katolické terminologie - do horské vesnice Azogyres nedaleko Paleochory. Přihlásit se a zaplatit výlety je třeba u ní v kanceláři Sabina na hlavní ulici, kde je možno si také zakoupit lodní lístky pro cestovkou neorganizovaný výlet na Elafonisis lodí, která jezdí každý den. Uváděla i možnost návštěvy ostrova Gavdos, nejjižnějšího řeckého místa v Libijském moři. Podle další informace se v kanceláři Sabina půjčují auta, motocykly, mopedy i kola právě tak jako na různých dalších místech ve městě. Upozornila, že je vhodné se předem seznámit s podmínkami zapůjčení, neboť není zvykem hradit poškození pneumatik a příp. další vzniklá poškození podle individuálního posouzení.

Pak se věnovala dalším praktickým informacím. V místním kostele je prý v neděli osmá, tj. mnou přeloženo, v 8 hod. začínají v ortodoxním chrámu obřady byzantského ritu. Není prý námitek z řecké strany ani proti účasti jinověrců nebo atheistů – pokud se budou náležitě chovat. Mezi příjemné patřilo i další upozornění, že se v jistém supermarketu dá koupit pravý řecký jogurt – v něm zůstane lžíce stát – vždy v pondělí, v hezkých keramických konvičkách. Mezi méně příjemné patřilo varování před začínající se kriminalitou i v krétských podmínkách, tak vynikajících poctivostí obyvatel. Od té doby totiž, co přišli cizí dělníci na stavby domů pro hosty, tak bylo již oznámeno několik krádeží. Je třeba si pečlivě zavírat dveře na verandy, kudy se do pokoje obvykle vniká. Další upozornění se týkalo nutnosti dodržovat pravidla běžná v paleochorských hygienických zařízeních. Nesmí se totiž házet použitý toaletní papír do klosetu jako u nás, ale do odpadkové nádoby v koupelně, jinak by se - zřejmě poddimenzované - potrubí ucpalo. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na podobnou zkušenost v Sovětském svazu i v těch nejdražších mezinárodních hotelech. Voda používaná v koupelně se ohřívá sluncem na střechách domů a někdy je možno si tím vysvětlit jisté kolísání teploty. Objevila se připomínka o podcházejícím splachovacím zařízení v apartmánech a já to mohl potvrdit i naší situací v Nikosu. Naše instruktorka pravila, že na situaci upozorňovala, ale nic se nestalo.

Setkání a poučení od paní Viamáre trvalo asi třičtvrtě hodiny a my se vraceli po nábřeží zpátky k Nikosu. Oba s Ažou máme rádi pejsky a proto jsme si nechali ujít jen málokterého pouličního tuláka. Teď jsme ale pozorovali něco mimořádného. Byl to takový černobílý ušatý hafík středního vzrůstu označovaný u nás alík - mimochodem pořádnou rasu jsem tu potkával jen ojediněle s jejich pány. Tento pejsek tu svého pána měl a ten ho pozoroval, jak se koupe v moři. Čtyřnohý přítel plaval se zjevným požitkem za velkými nábřežními balvany a jen pomalu reagoval na opětovné volání pána. Nakonec se nerad vyšplhal na nábřežní balvany, chvilku svého pána pozoroval, ale jak snad pochopil, že půjde na vodítko, tak se obrátil, skočil honem rychle do vody a pádil od břehu psími profesionálními tempy. Bylo vidět, že prostě miloval moře a vůbec se mu z něho ven nechtělo. Plaval a plaval a vůbec nedával na svého pána, který už chtěl, aby se konečně choval jako suchozemský živočich. Hafík ale plaval a to tak daleko, že to bylo až neskutečné. Pouštěl se mnoho metrů od břehu, protože plavání bylo zřejmě jeho vášní. Obecně je ovšem třeba připodotknout, že pozornost Aži poutaly i pouliční kočičky, kterých jsme všude potkávali nadmíru. Ačkoliv přesné statistiky neexistují, soudí se, že Řecko drží světový primát v počtu koček domácích připadajících na jednoho obyvatele.

Vešli jsme pak do nábřežního supermarketu a Aža okoukávala, co se tam prodává. Objevila dortové kuličky obalené v cukru, jaké prý měly s mamkou v Bulharsku a tady byly za 550 drachem. Potom uviděla červené víno za stovku a spolu jsme prohlíželi různé bylinky i koření, asi po 300 drachem balení. Jedna krabice trojúhelníčkového sýra, známá u nás značka “veselá kráva” byla za 700 drachem. Také jsme zahlédli med s vlašskými ořechy, o němž se zmínila Klára Viamare, vlastně med se směsí ořechů a mandlí, 2000 drachem za 750 g. Kousek vedle se nabízelo červené víno ze sudu a všecky možné vysokoprocentní truňky, také za 3000 drachem Metaxa, ale poznamenávám, jen tříhvězdičková, kterou by jistě Ivan neuznal jako vhodnou pro jeho bar. Říkali tomu supermarket a byla to taková větší “sámoška”, která nesnesla srovnání s evropským obřím supermarketem, teď už i příbramského typu. Celkem to bylo dražší než u nás, asi protože Řekové jsou už členy Evropské unie a vyrovnávají se v cenách a také protože se snaží vydělávat na hostech. Pro přepočet na koruny jsme ceny dělili deseti, ale podle kursu jsme museli ještě 10% přidat. Celkově jsem usoudil, že to tu mají “drahý jak pes” a doma bych k nim určitě nakupovat nechodil.

Pak jsme už šli domů na náš vlastní oběd. Bylo půl jedné, když jsme se dali do jídla, které Ažinka servírovala. Byl to chleba s paštikou, který mi kočička dokonce nakrájela, abych se nemusel marně pokoušet o kousání s mými zuby-nezuby. K tomu jsme měli výbornou instantní nudlovou polévku připravovanou pouhým přelitím obsahu sáčku horkou vodou. K pití se podával mátový čajíček a protože jsem navyklý na kofeinový drink, tak přišlo ještě kafíčko vylepšené rozkrájeným pardubickým perníkem čokoládou polévaným, o jeden balíček jsme se podělili oba s Ažou, že abychom neztloustli.

Dcerunka se pak dala do SMSkové korespondence a především se rozhodla přivést k větší aktivitě u mobilu Milíka. Její zpráva zněla: “Je tu krásný teploučko, jsme po obědě, oblázková pláž je kousilínek, voda teplá, za chvíli půjdeme, potvrď příjem dvou SMS, plánujeme výlety, šeky vyměněny, A+T.” Já jsem se dal do výměny baterek u diktafonu, abych zjistil, zda všechny tři páry, co jsem vzal sebou jsou k potřebě. Ty nejstarší jsem pak mohl vyhodit, ale ostatní byly OK. Aža si postěžovala, že ještě nedostala SMS od Jiřího. Usoudila, že se se svým Oskarem někde toulá po Krkonoších, kde není signál, což prý je divný - a nebo pravděpodobněji doma zapomněl nabíječku, je prý úplně vybitej a brečí jak želva. Přijala však SMSku od Milenky, která ovšem zase vůbec nenapsala odkud volá, zda je na chatě atd. Teď ještě někdo pípá na mobil - Aža čte SMS od Jiřího: “Dobrý den na Krétu, po včerejších 69 km převýšení 600 m a meduňce jsem spal déle než chtěl, teď je 10:10, jsem na pupku ČR na Sněžce, je inverse, dále pokračuji Luční, Výrovka, rozcestí Liščí hory, po Zahrádkách do Pece, srdečně zdraví Jiří.” Dále mě Aža referovala o finančních transakcích během dopolední procházky, že vyměnila šeky American expres, 200 marek a tak získala 34150 řeckých “frfníků”. Jinak prý má z Prahy vyměněno ještě 20000 frfňů.

Potom se naše diskuse věnovala programu pobytu dneškem počínaje a dospěli jsme k tomuto předběžnému závěru: Dnes odpoledne se půjdeme koupat. Zítra dopoledne navštívíme ortodoxní bohoslužbu, odpoledne se půjdeme vykoupat a příp. podnikneme také nějakou delší vycházku do okolí. Usoudili jsme, že by se oboje dalo spojit v jednu akci. V pondělí bychom mohli s Viamare navštívit věčně zelenou soutěsku Agia Irini, o níž nás naše materiály poučily, že délka, kterou je třeba zvládnout po vlastních nohách má být jen 7 km. Autobusem se prý dojede asi za půl druhé hodiny až k výchozí stejnojmenné vesničce, pak se schází roklí dolů bujnou vegetací divokých kaštanů, stromů svatojánského chleba, orientálních platanů a olivovým hájem podél koryta říčky, ale i kolem byzantských kostelíků až k asfaltové silnici. Po ní se dojde za dobrou hodinu do Sougie při pobřeží, kde je možno se vykoupat a nastoupit do autobusu přistaveného pro cestu zpět. Ještě jsme se k této výpravě nerozhodli s tím, že uvidíme, jak dopadne naše rozcvička v neděli odpoledne.

Dále nás slečna vedoucí Viamare lákala na středeční celodenní výlet na pirátský ostrov Gramvousu, který bychom si neměli nechat ujít. V pátek je pořádán velký vejšlap do Samarie, ale je především otázkou, zda bude jen pro Ažinku nebo zda se ho odvážím s ní. V sobotu necháváme otevřenu účast na nočním výletu spojeném s večeří na jakousi ortodoxní slavnost do Azogyres. Spíše na okraji našeho zájmu se ocitl v krátkém desetidenním pobytu ostrov Gavdos. Dá se údajně navštívit rybářským člunem nebo malým trajektem a je to nejjižnější část Řecka s krásnými plážemi, piniemi a cedrovými lesy. Byl obydlen již od nové doby kamenné a v pozdější době se spojuje s postavou z řeckých bájí Odysseem, kterého vykreslil starořecký básník Homér. Jako klasickému gymnasistovi mělo být známo, že po vítězství nad Trójou onen hrdina prožil na své zpáteční cestě domů pestrá dobrodružství a v rámci nich také žil dlouhá léta u nymfy Kalypsó, údajně na ostrově Gavdos. Jsou tam půdorysy antických budov a v pozdním středověku byl tento ostrov až do 17. století útočištěm pirátů. Doslechlo se nám ovšem, že návštěva ostrova postrádá jakékoliv pohodlí, které máme k dispozici v Paleochoře a není vyloučeno, že pokud by bylo moře neklidné, mohl by se odjezd odložit a my museli strávit noc pod širákem. Ostrov je třeba v každém případě prochodit pěšky. Usoudil jsem, že bych ve své pětasedmdesátce tak vyvádět neměl a dále jsme Gavdos z cestovatelských plánů vyloučili. Kromě organizovaných zájezdů zbývalo naše vlastní podnikání při vyplnění dnů dovolené. Určitě jsme si nechtěli nechat ujít návštěvu Elafonisis s nádherným pískovým brouzdalištěm a ještě jsme se rozhodovali, zda si půjčíme jízdní kolo, kterým bychom se projeli po pobřeží.

Když jsme skončili plánování, bylo už dvě odpoledne a my jsme se dali do vyzkoušení koupacích příležitostí. Nejprve přišla na řadu ta nejbližší od našeho bydlení - oblázková pláž. Šli jsme až na její vzdálenější kraj a tam jsme začali s pokusy. Napřed šla do vody Aža a zjistila, že nejen přístup, ale i vlastní pohyb po nohou není jednoduchý, poněvadž tam byly ne oblázky ale spíše kulaté kameny – valouny - velikosti lidské hlavy nebo spíše koňské. Chůze po dnu byla po řadu metrů velice problematická. Dcerunka tam samozřejmě hbitě vlezla (33),

zaplavčila si, ale pak přišla řada na mě. Já jsem se pak s velmi špatným výsledkem pokoušel o něco podobného. Moje nohy poznamenané reumatickým zánětem svalů v minulém roce mě sice docela slušně nosili po normálních cestách, ale rozhodně se jim nelíbily velké hladké kameny. Nakonec jsem byl docela rád, když jsem se vyhrabal z poměrně malé hloubky zpátky na břeh, aniž bych udělal pár temp. Byl jsem z tohoto nezvyklého výkonu tak zničen, že jsem už ani po suchu nemohl chodit. Podvrkávali se mi nějak nohy, musel jsem si sednout na nejbližší kámen a chvíli odpočívat. Prostě jsme bez váhání usoudili, že v dalších pokusech bychom měli pokračovat na pískové pláži.

Bez problému jsme se městečkem přesunuli na písečnou pláž a získali ty nejlepší zkušenosti, takže se nám oběma druhá pláž velice zalíbila. Já jsem sice byl nejprve po špatných zkušenostech z oblázkového hororu velice opatrný, ale pak jsem se opakovaně koupal i povaloval na pláži v písku a velice se mi tato aktivita zamlouvala. Byla to pohádka se brouzdat v jemném písečku, kde koupací boty nebyly vůbec třeba, prostě skutečné “lážo plážo”, nebo spíše “pohádka mládí”. Kousek od vody - několik metrů - jsme si rozprostřeli na písku bílé prostěradlo, kam jsme se mezi koupáními pokládali. Aby nám ho větřík neodvával, zatížili jsme ho nejen naší tělesností ale i různými předměty jako něčím pod hlavu, taškami, mou ledvinkou a aparáty. Vždy se jeden koupal a druhý hlídal věci, i když jsme se většinou ve vodě nacházeli jen pár metrů od našeho pozemního stanoviště. Krásné odpoledne míjelo, sluníčko pálilo a ani jsem nepozoroval, jak je možno i v říjnu nebezpečně za pár minut na jihu zrůžovět. Čas se však nechtěl zastavit a my jsme museli myslet na návrat do Nikosu.

Než jsme si nastavili aparáty, už se to mírně změnilo, takže jsme si naplánovali další pozorování i na příští dny s tím, že bychom se měli dostavit nejpozději asi v 19 hod. Potom jsme pokračovali dál ve vycházce a přesvědčovali se, že Paleochora teprve začíná žít po absolvování řecké odpolední siesty. Zašel jsme do informační služby na hlavní ulici, abych se pokusil anglicky zjistit, kde se nachází na Krétě Diovo rodiště. Zde sloužící děda za přepážkou mně pravil, že Zeus se narodil v jeskyni na východní Krétě, značně vzdálené odtud. Takže toto slavné místo antického boha jistě při tomto pobytu nenavštívíme. Zatím Ažinka vyřizovala praktičtější věci v kanceláři společnosti Sabina u paní magistry Kláry Viamare. Zaplatila výlet na Gramvousu, kam se chystáme ve středu. Přišlo jí to na 9500 drachem za osobu. Já jsem se k ní při jednání s vedoucí připojil a požádal o informaci týkající se současné řecké alfabety, abych mohl doplnit své gymnasiální značně pozapomenuté vědomosti a konečně zjistil, jak současní Řekové jednotlivá písmena vlastně čtou. Ochotně mi nabídla zapůjčení své knížečky anglicky psané se základní informací o novodobé řečtině, kde byla hned na začátku řecká alfabeta.

Pak jsme pokračovali dále, ale mně byla trochu zima, zřejmě první příznak slunečního spálení znamenajícího asi zvýšenou teplotu. Ažinka však nedala a my jsme si sedli do krásný restaurace na lehkou večeřičku. Stylově jsme si dali tzatziki, které byly podle mých chuťových dispozic výborné. Aža mě poučila, že to je řecký tuhý jogurt, v němž jsou rozmíchány kousky salátové okurky a rozetřen česnek. K tomu se jedly silné krajíce bílého chleba a zapíjela obyčejná voda; Aža poznamenala, že podobně zvané jídlo si dávali na jaře v Maroku. Potom jsme si dali ještě ledovou kávu frappé (36),

což bylo výborné, ale moc jsem se nezahřál a spíše mě zima jezdila po zádech trochu více. Takže jsme skončili a šli domů za aspirinem. Na cestě se s námi dal anglicky do řeči jeden mladší Řek, když jsme si se zájmem prohlíželi před vedlejší restaurací vystavené rybí a obecně mořské pochoutky. Dozvěděli jsme se od něj, že vystudoval geochemii. Nad mojí makromolekulární chemií se pozastavil a domníval se že je jen mikromolekulární chemie. Zřejmě to odpovídalo jeho mělkým zájmům, neboť on brzy po vystudování chemii opustil a stal se restauratérem. Nakonec nás pozval v pondělí na kraby a projevil znalost češtiny, neboť nás na rozloučenou pozdravil ahoj.

Když jsme přišli domů, bylo už po deváté a postele se na nás smály. Ještě jsme si zopakovali, co už umíme z pro mě nenaučitelné novořečtiny. Věděli jsme hlavně, že kaliméra je dobrý den, kalispéra dobrý večer a chérete na shledanou, takže jsme mohli zahájit konverzaci na chodbě s paní domácí nebo správkyní Nikosu. Objevovala se tam často jako normální Řekyně v jednoduchých černých šatech. Byla při těle, asi šedesátiletá, obvykle se usmívala a se svou dcerou – nebo snachou – usměrňovala dva příslušníky nejmladší řecké generace bydlící s nimi v přízemí. Za pár dnů jsme pokročili ve vzájemné komunikaci a spíše za pomoci posunkové řeči se představili křestními jmény. Zjistili jsme, že se jmenuje Zora a ona uvítala Řekům známá jména Alexandra a Giorgos, což je jejich uším bližší než náš Jiří.