Takže je možno začít volné vyprávění o naší úžasné cestě na základě vzpomínek podporovaných záznamem na magnetofonovém pásku, obrazovou fotodokumentací a nejrůznějšími dalšími podklady.

Svou cestu jsme odstartovali v pátek 28.9. na svátek sv. Václava. Je to již také státní svátek, tj. pro mnoho lidí především volný den, který v roce 2001 padl na pátek, takže znamenal prodloužený víkend a vítané lenošení. U nás na Petřinách však měl tento den velmi aktivní průběh. Myslím, že hlavně Ažu přepadla opožděná cestovní horečka. Běhala po bytě a dávala do hromady své cestovní zavazadlo. Nemůže najít mobil a doufá, že nabíječku k němu má někde v kufru. Rozhodli jsme se totiž, že jenom ona vezme svůj mobil a můj na mě počká na psacím stole v bytě na Petřinách. Ten Aži je totiž vybaven k používání dvou sítí, Paegase a Oskara, z nichž ta druhá, kterou já nemám, poskytuje levnější provoz v cizině. Cestovní zavazadla se nám nakonec oběma podařilo doplnit vším potřebným a převést do pohotovostního stavu. To bylo již 20 minut do předpokládaného odjezdu na letiště a my jsme napjatě čekali, zda Ivan přijede včas. Ten se objevil dokonce v mírném předstihu, naložil nás a dovezl spolehlivě na ruzyňské letiště dostatečně brzy před odletem letadla.

Pro mě začaly velké zážitky již na tomto místě, neboť v mém věku už toho moc nenalítám a vlastně naposledy jsem skutečně použil pražský aerodrom před sedmi léty, když jsem odlétal na návštěvu Johna Millara do Velké Británie. V té době se dosud letiště příliš nelišilo od starého socialistického stavu a používána ještě byla jen původní budova. Párkrát jsem vyprovázel děti při odletu na jejich putování po Americe - a to už vznikaly nové “evropské” prostory - moje návštěva však byla vždy jen na skok a týkala se pouze odbavovací haly. Nyní jsem nemohl svým očím uvěřit, jaké změny za kapitalismu proběhly. Bylo mi obtížné poznat už vlastní příjezd auta k letištním objektům a když jsme vešli do odletové budovy, myslel jsem, že jsem někde na západě. Uvnitř byla dokonce spousta lidí, Aža dokonce pronesla, že to nečekala. Snad to způsobil dlouhý víkend… nebo snad stav v letecké dopravě ovlivněný strašným aktem teroristů při zneužití letecké dopravy v New Yorku?

Rozloučili jsme se s Ivanem a já jsem se ujal vozíku se zavazadly. Aža vyhledala přepážku naší společnosti Viamare, tam si vyzvedla letenky a získala aktuální informaci. Dozvěděla se, že zavazadlové odbavení našeho letu se dosud neprovádí a bude až za chvíli u 71. přepážky. Ve skutečnosti jsme čekali jen chviličku. Když jsem stál s vozíkem ve frontě na odbavování zavazadel, Ažinka mě pohotově zblejskla naším digitálním fotoaparátem

Než jsme došli k naší “gate”, brance pro vstup do letadla, pochodovali jsme pár desítek metrů spojovací chodbou a při tom jsme objevili moderní službu provozovatele mobilové sítě Paegas. V malé kabince tam seděla dívka, která odpovídala na případné dotazy, ale Ažu hlavně upoutalo, že u jejího stanoviště bylo možno pouhými dotyky na sklo před klávesnicí nacházející se uvnitř napsat a zdarma poslat SMSku. Pohotová a cestovatelsky zběhlá dcerunka samozřejmě této možnosti pohotově využila. Poslali jsme, pokud si vzpomínám, zprávy Janičce do Ústí a Milence do Příbrami. Ta druhá nám neprodleně odepsala, že se vrátila z hub, že má dokonce už uvařený kotel hříbkového guláše a že bedly právě dělá. Za Janičku odepsala Ája, že tetička je ještě na “aru”, ale snad už ji zítra pustí. Že prý jedou do Ústí a navštíví ji. Také tetičce jsme ještě poslali SMSku, ale tu asi dostal Míla, vždyť se právě dostávala z nejhoršího po operaci kyčle v ústecké nemocnici. Takže jsme bleskurychle získali perfektní přehled o našich nejbližších i za poněkud mimořádné situace, ve které jsme se nacházeli. Ano, takto je možno již prožívat každodenní život v naší elektronické době.

Pak jsme se v té poslední hale před vstupem do letadla posadili. Bylo za pět minut tři čtvrtě na jednu. Nyní čekáme až nás pustí na palubu, v půl druhé bychom měli již v letadle sedět a odlétat. Při pohledu prosklenými stěnami jsme si snažili zapamatovat pražské počasí, které je jistě velmi odlišné od toho na Krétě, co na nás čeká. Na Ruzyni bylo zataženo a mohli jsme si představit, že je venku docela zima. To se už ale ozvalo vyzvání k předložení palubních jízdenek a k procházení poslední brankou. Pak jsme se ještě se všemi spolucestovateli kousek svezli dvěma autobusy k našemu letadlu a zadním vchodem jsme po schůdkách nastoupili do aerobusu ČSA. Po usazení jsme absolvovali předvedení obvyklé bezpečnostní instruktáže zaměřené k letu nad mořem a náš koráb se již pohyboval ke startovací dráze. Bez prodlení jsme matičku zemi opustili a zvedli se směrem k modrému nebíčku. Chvilku jsme se pak s Ažou dohadovali, kudy asi poletíme, ale to již se ozval rozhlasem z kokpitu náš pan kapitán s letovými informacemi. Letíme přímo na slovenskou Nitru, kde se stočíme na jih. Potom budeme míjet Budapešť a zamíříme na řecké Thessaloniki – po česku Soluň. Myslím, že to bylo nad Maďarskem, když nám začali podávat oběd a po jeho spořádání již Aža začala obdivovat výhled z okénka a fotit. Byli jsme kdesi nad balkánskými horami (6), vzduch byl průzračný a i z výšky bylo na co se dívat; takže nezůstalo jen u jediného zmáčknutí spouště.

V uších mi zazněla často zpívaná mešní píseň a zvláště její druhá sloka, která začíná: “Zazněla nám slova pravdy věčné ústy Soluňanů před věky…” a mohl jsem si představit, jak se odtud na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu vydávali věrozvěstové Cyril a Metoděj do našich krajů, aby k nám přinesli křesťanskou radostnou zvěst. Jak dlouho putovali a kolika nebezpečím byli vystaveni, dříve než došli na Moravu. My jsme se tu ocitli za necelé dvě hodiny pohodlného letu a jen tak mimochodem jsme při tom chutně poobědvali… A už míjíme Soluňský záliv, ocitáme se nad Egejským mořem a pod námi se objevují členité tvary řeckých břehů (13).

To už se však náš let chýlil ku konci. Od Egejského moře jsme se dostávali již nad další část Středozemního moře, tj. do oblasti moře Krétského. Objevil se severní břeh Kréty vymezující Chanijský záliv. Tam jsme museli ještě pár minut čekat na povolení k přistání… a hned jsme si to začali vysvětlovat vojenskými aktivitami, které se daly očekávat při chystané odvetné akci USA vůči teroristům v Afganistanu. Ažinka mi referovala, že podle zprávy získané od Zdeňka Havelky je na severu Kréty jakási základna amerického letectva a v té souvislosti mě upozorňovala na tmavých pět lodí dole v přístavu, které jí připadají jako vojenské. Pravděpodobně jsme asi udělali v následujících minutách dosti velké kolečko a možná jsme se jednu chvíli ocitli i nad jižním pobřežím Kréty, která byla v severojižním rozměru docela úzká. Snad bych mohl znovu připomenout, že Kréta – novořecky nazývaná Kriti – je největším řeckým ostrovem zaujímajícím 8286 km², který je sice 260 km dlouhý ale jen 12 až 57 km široký.

Povolení k přistání jsme konečně dostali a po chvíli se ozval potlesk v letadle, že vše dopadlo dobře. Mně se osobně příliš nezamlouvalo, neboť po doteku s přistávací dráhou jsme se neslušně zakývali ze strany na stranu. Bohudíky však se víc nestalo a my jsme mohli opustit vzdušný koráb ČSA v pořádku. Dýchl na nás příjemně teplý vzduch, nad námi se rozklenula na celý další pobyt modrá obloha a před námi bylo malé, prosté ale jak se ukázalo docela moderní letišťátko s nápisem Chania. Již při tomto prvním kontaktu s Řeckem jsme si mohli zvyknout, že různá pojmenování pro veřejnost budou i nadále psána nejprve v řecké alfabetě a potom v latince. Potom jsme si museli asi v tři čtvrtě hodinovém čekání ve frontě zažít stoický klid dvou řeckých úředníků, kteří měli plný aerobus připustit ke vstupu do jejich země. Možná byly v té době nabádáni k rozvaze s ohledem na pátrání po teroristech. Při čekání Aža rychle vyndala mobil a ladila prostřednictvím Oskara řecké provozovatele mobilních sítí. Dokonce se podařilo odeslat zprávu SMS Milíkovi do Příbrami i příteli Jiřímu do Hradce Králové.

Konečně jsme si šli do příjezdové haly pro zavazadla a Ažinka zatím odběhla zjistit, zda na nás naše cestovní kancelář Viamare čeká. Ano, Viamare personifikovaná naší budoucí opatrovnicí byla prý u východu z letiště a udělovala svým ovečkám první informace o tom, kde jsou oba autobusy, které nás odvezou do Paleochory. A tak jsem mohl s vozíkem a našimi zavazadly následovat Ažinku najisto; bylo to vlastně jen pár metrů na parkoviště hned za rohem letištního pavilonu. V moderním busu jsme usedli kousek za řidičem a pak se objevila naše mladá paní - asi slečna - “Viamare”, o které jsme se postupně dovídali, že je magistrou, potom že její křestní jméno je Klára; já jsem to při sepisování tohoto svazku pletl a občas jsem ji nazýval Kristýnou. Takže pro přesnost jsem se nakonec po internetu obrátil na cestovní kancelář Viamare a s konečnou platností se dozvěděl, že její jméno je Klára Koblížková. Při loučení se nám svěřila, že už touto sezónou končí, neboť po třech letech toho má docela dost, jak prozradila s úsměvem. Tato naše rádkyně a průvodkyně se ujala své funkce s tím, že pojede ve druhém autobuse za námi, uprostřed cesty na zastávce si vymění místo a dokončí cestu s námi. A tak jsme se rozjeli. Byla to vlastně první výletní cesta, kdy jsme mohli během dvou hodin poznat ve zkratce pobřežní i vnitrozemskou Krétu.

Z letiště jsme především museli absolvovat několikakilometrový úsek k městu Chania, která je s 50000 obyvateli druhým největším městem Kréty a nazývá se “kráska západu”. V 16. století se jí paradoxně přezdívalo Benátky východu a až do roku 1972 byla hlavním městem ostrova, kdy bylo pověřeno touto funkcí město Herakleion. Chania je prý skutečně jedním z nejhezčích měst na Krétě. Je to mimo jiné i tím, že cestovní ruch se zde ještě nerozvinul v plné síle a díky středověkým a benátským stavbám je možno se přenést do dob dávno minulých. Toto prostředí ovlivňuje také životní styl místního obyvatelstva. Žije se zde pomaleji a klidněji, stejně jako v jiných městech s dlouhou historií. Chania je údajně známa i díky svým dlouhým písečným plážím, zeleným zahradám plných palem a cypřišů, nebo olivovým hájům. Bohužel naše pohledy z autobusu byly jedinou příležitostí, jak se při tomto pobytu s Chanií seznámit.

Mezi příletem na sever a cílem naší cesty Paleochorou na jihu nám stály v cestě vysoké hory, které téměř bez přerušení postupovaly po celé délce ostrova od západu k východu. Horstvo Kréty je co do výšky srovnatelné s Vysokými Tatrami, neboť nejvyšší hora Idé nacházející se na střední Krétě má 2456 m. Jejich mohutnost však vyniká mimořádně, neboť se do své výše vypínají přímo z úrovně mořské hladiny. My jsme při cestě z Chanie do Paleochory překonávali horský masiv Bílé hory (řecky Levka Ori). Nebyla to právě pro mě osobně milá vyjížďka, protože silnice vedla po mnoha serpentinách nad strmými úbočími. Pohledy, které se naskýtaly byly ovšem překrásné a jistou úlevou pro řidiče jistě bylo, že asfaltová vozovka byla ve velmi dobrém stavu. Podle našich očekáváních a zvyklostí nebyla však tato hlavní silnice jako většina dalších horských cest vymezována zpravidla u nás obvyklými ocelovými barierami.

Cesta vedla zelenou krajinou a malebnými vesnicemi. První větší hezká vesnice byla Woukolies a potom Floria, kde jak jsem se později dočetl, byly dva kostely s byzantskými nástěnnými malbami: kostel Sv.Otců (1462) a Sv.Jiřího (1497). Potom jsme projížděli Kantanos, hlavní město okrsku Selinos. Jméno prý znamená “město vítězství” a je starořeckého původu. Z antického období zůstaly jen stopy římských staveb a další z byzantské doby, kdy bylo sídlem biskupa. Na tuto dobu odkazují kostely s nástěnnými malbami a freskami. Z poslední doby se připomíná, že se ve druhé světové válce obyvatelé urputně bránili německým okupačním jednotkám, město bylo dobyto a srovnáno se zemí. Většina mužů byla zavražděna a přístup do města zakázán. Pouze tabule před ním připomínala: Zde stál Kantamos! Po osvobození byl nicméně znovu vybudován a osídlen.

Naše cesta pokračovala bývalým městem Kadros, které popisovali cestovatelé již v 19. století. Rozkvétalo v helénistické době (4.-1.stol.před Kristem), kdy bylo silně opevněné hradbami. Bylo to v místě dnešní vesnice Kakodiki, kde archeologové vykopali v údolí vedoucím až dolů k Paleochoře stopy malých sídlišť. Z původního města Kadros se údajně zachovaly jen domovní zdi, půdorysy větších budov a ve skalách vysekané hroby.

Asi po hodinové jízdě jsme zastavili u hospody v horské vesnici, kam za námi za chvilku přijel druhý autobus. Bylo možno si něco koupit, např. kávu, ale hlavně si “Klára Viamare” po krátké přestávce přesedla k nám. Brzy jsme vyjeli a ona vzala do ruky mikrofon, aby se ujala funkce průvodkyně a řekla pár slov k naší cestě. Mluvila znovu již o výše zmíněném městu Kantanos, které potkal za druhé světové války vinou hitlerovců podobný osud jako české Lidice. Blížili jsme se již v úplné tmě k našemu cíli a o něm jsem se později dověděl pár zpřesňujících dat: po silnici je Paleochora od Chanie vzdálena 75 km, místních obyvatel je 2000, má však přes 1900 lůžek v hotelech a pensionech, a camping pro 500 lidí. Paní Klára nám zatím o našem cílovém městečku řekla jen několik slov, z čehož jsem si prozatím zapamatoval, že se rozprostírá na poloostrově mezi oblázkovou a písečnou pláží.

A potom jsme najednou zůstali stát kdesi na ulici a my, co jsme bydleli v Nikosu, jsme se museli vláčet se zavazadly asi dalších 100 m. Střed města i s ulicí, kde jsme byli ubytováni, byl totiž každý večer pro dopravu zastaven. To však bylo brzy zapomenuto, když jsme poznali, jaké krásné hnízdečko je pro nás připravené. Po mramoru jsme vstoupili do bílé chodby, pokračovali po mramorových schodech dále do 1.poschodí a tam jsme vešli do pokoje čís. 6. Všechno kolem bylo čisťounké a vlastně jistě nově udělané. Uviděli jsme, že máme k dispozici dvě postele, jeden stolek, ledničku, dvě židle, toaletní stolek s velkým zrcadlem a nad postelemi lampičky. Jako jistý nedostatek podle prvního posouzení bylo málo elektrických zásuvek a pozdě poznanou naší chybou bylo, že jsme si nevzali rozdělovačku, příp. prodlužovací šňůru. Na jednu zásuvku byla připojena lednička a druhou jsme uviděli u postele; bohudíky jsme později za pelestmi postelí objevili ještě jednu další. Pak jsme si prohlédli koupelnu: umývadlo, nad ním zrcadlo s lampičkou, v rohu kloset a taky zařízení na sprchování, vše nově vykachlíkované. Zajímavostí bylo, že v koupelně nebyl žádný sprchový kout. Pouze sprcha a voda odtékala kanálkem v podlaze. Takže se při sprchování umyl záchod i celá koupelna. No tak to by bylo asi tak všecko.

Bylo asi deset hodin, když jsme se usadili na osvětlené verandě patřící k našemu apartmá a pustili se do večeře. Byla tam dvě křesílka a stoleček z bílých plastů a Ažinka v této jídelničce se ujala své vysoce ceněné služby. Servírovala oběma jeden řízek, jeden rohlík a jeden hrneček kávy, vše přes kořeny vezené... Nezapomněla na vitamíny a večeři doplnila vitamínovým nápojem připraveným rozpuštěním šumivé tablety ve vodě a potom podávala ještě směs sušeného ovoce, kterým nás prý vybavila Milenka. Já jsem v té době na verandě zaznamenával do diktafonu události prvního dne a ona mě z pokoje vyfotografovala (17).

Ještě bych se měl zmínit, že nám po celé cestě z Prahy do Paleochory stále fungovalo mobilové spojení, což Aža několikrát během dne prověřovala s přítelem Jiřím. Také Milence poslala SMSku, ale ta s odpovědí i množstvím informací s Jiřím konkurovat nemohla. Pak se objevila další zpráva našeho příznivce, ale ten se zapomněl podepsat - něco jako, že zdraví Pražáky. Možná to byl Ivan. Ještě chvíli jsem seděl na verandě, ale trochu pofukoval větřík, který se snažil vyrovnat denní horko. Ze zvyku jsem si vzal něco na hlavu a Aža poznamenala, že podle internetové předpovědi na nejbližší dny by zítra měl být nejchladnější den, tj. přes den vzduch 21-22 ^oC a moře 25-26 ^oC. Usoudil jsem, že asi budeme muset být pořád pod vodou. Skončili jsme tím, že ráno vstaneme co nejdříve - to znamená, až se probudíme, aby jsme si městečko konečně prohlídli. Připomenuli jsme si, že zítra dopoledne v 11 hodin se má konat organizační schůzka všech účastníků pobytu pořádaná slečnou Klárou Viamare-(Koblížkovou). Takže dobrou noc.