Pokud jde o řecké křesťanství, setkáváme se s pojmem ortodoxní (pravoslavné) církve, při čemž termín ortodoxní je odvozen od řeckých slov orthos (pravý) a doxa (sláva), neboli v překladu "pravé slavení". Po východním církevním rozkolu (1054) došlo k odloučení od římskokatolické církve, protože byla odmítnuta svrchovanost římského biskupa - papeže. Římskokatolická církev uznává pravoslavným platnost jimi udělovaných svátostí, protože je u nich zachována apoštolská posloupnost. Druhý vatikánský koncil svolaný v roce 1962 zahájil nové sjednocování a v r. 1965 papež Pavel VI. a cařihradský patriarcha Athenagoras I. zrušili klatby z roku 1054. To byl milník na cestě ke znovu sjednocení, jemuž stojí nyní v cestě snad hlavně rozdíly církevně právního rázu.

V naší zemi vznikla pravoslavná církev až v roce 1921 vysvěcením hlavního představitele Matěje Pavlíka. Ten přijal jméno Gorazd po svém dávném předchůdci, žáku Cyrila a Metoděje. Původně byl katolickým knězem a potom byl v Československé církvi husitské, v níž představoval pravoslavný směr. Našim spoluobčanům vešel ve známost svým vlasteneckým postojem, neboť byl za války popraven, když poskytl úkryt parašutistům - původcům atentátu na protektora Heydricha.

V Řecku se hlásí k pravoslaví podle počtu pokřtěných asi 97% obyvatel a je možno rozlišovat dvě místní církve. Jedna je pod arcibiskupem aténským a druhá – zahrnující Krétu – patří do jurisdikce konstantinopolského patriarchátu. Zde by bylo třeba připomenout, že Konstantinopol je spíše historický název města, které se od roku 1930 nazývá Istanbul. Je to v současné době nejen největší město (6,6 mil. obyv.) ale i nejvýznamnější přístav Turecka a u nás je historicky znám jako Cařihrad.

Příslušnost k pravoslaví je velmi zafixována v řecké mentalitě a jiné křesťanské denominace jsou opomíjeny. Návštěvníci Řecka se upozorňují, že je třeba, aby dodržovali při návštěvě chrámu jisté pro Řeky samozřejmosti. Jde o vhodné oblečení, znamenající u mužů dlouhé kalhoty a u žen zahalená ramena i delší sukně; někde je chrámový prostor rozdělen na mužskou a ženskou část. Srovnání s ostatní Evropou ukazuje, že je v Řecku méně rozvodů, méně dětí narozených mimo manželství a daleko méně opuštěných starých lidí. Jistěže to souvisí s až udivující věrností Řeků k ortodoxní církvi. Pro většinu z 97% obyvatel Řecka hlásící se k byzantskému ritu je víra věcí hlubokého přesvědčení, které nekončí občasnou návštěvou kostela. Velkým svátkem je narození nového člověka, i když v jeho dalším životě nejsou narozeniny takovým důvodem k oslavě jako kalendářní den svatého, po němž byl pokřtěn. Neméně důležitý je i svatý patron rodného města nebo vesnice. Kterýkoliv typický Řek, ať už ho život odnese kamkoliv, se prý bude snažit v den zasvěcený patronu být ve svém rodišti. I jeho každodenní život je svázán s ortodoxní církví přirozeným a nenápadným způsobem. Postaví-li dům, je jasné, že ho musí nechat vysvětit místním knězem. Má-li nějaký problém, jde zapálit do kostela svíčku a pomodlit se, aby na něj svého svatého upozornil. Venkovský kněz žije všedním životem svých spoluobčanů a nevyhýbá se obdělávání polí nebo provozování řemesla. Navíc pak musí o nedělích vykonávat liturgické služby, navštěvovat nemocné, někdy dokonce i zastoupit doktora a být při každé důležité místní události počínaje narozením a konče úmrtím člověka. Diecése jsou tak malé, že biskup zná osobně velké procento svých oveček a má tak možnost být pro ně autoritou nejen ve věcech duchovních ale i zcela praktických. Církev je prostě v Řecku skutečnou součástí denního života. Pro Čecha, jemuž se staly takřka samozřejmostí časté zprávy o vykrádání kostelů, je překvapením, že řecké kostely bývají otevřené včetně těch, které stojí o samotě. Pokud jde obecně o krádeže, Řecko je nejbezpečnější zemí středomoří, i když domácí obyvatelé si stěžují, že příliv Albánců v posledním desetiletí v tomto ohledu kazí reputaci země. Zkazky o tom, jak prý řecký nálezce pronásledoval v autě autobus s turisty, aby jim vrátil nedotčenou ztracenou peněženku, jsou docela pravděpodobné. Řecká poctivost má slušnou mezinárodní pověst, což však neznamená, že vás Řek nemůže napálit při obchodování. Ani toto renomé Řeků nelže, tentokrát co by mazaných obchodníků.

Přiblížili jsme se ke kostelu v době, kdy bylo již po začátku bohoslužby. Připomněl jsem si že pravoslavné nedělní bohoslužby, tak jak jsem je nedokonale poznával při cestách na východ, byly značně delší než katolická mše svatá, i když ji v jednotlivých podstatných částech připomínaly. Dalším poznatkem dříve nabytým bylo, že se nepřetržitě zpívá a to a capella, tj. bez doprovodu hudebních nástrojů. Rozhodně se neozývají varhany, které v ortodoxním kostele vůbec nejsou. Zpěv jsme již zřetelně slyšeli při procházení branou zvonice na dvůr kostela a teprve později jsme vzali na vědomí, že akustice napomáhají venku umístěné reproduktory. Dveře chrámu byly otevřeny dokořán a my jsme mohli bez zábrany vstoupit. Nejprve jsme se postavili v zadní části čtvercové lodi a rozhlíželi se, potom jsme si sedli vzadu stranou na volná místa. Centrem pozornosti všech bylo dění zcela vpředu, kde bylo možno tušit něco jako katolický hlavní oltář a k němuž se vstupovalo po dvou širokých a uprostřed do oblouku tvarovaných schodech z bílého mramoru. Prostor s předpokládaným oltářem však byl známým způsobem oddělen od ostatního chrámu ozdobnou přepážkou z tmavého vyřezávaného dřeva. V ní byl uprostřed volný průchod pro kněze a na obou stranách po dvou velkých vložených obrazech zřejmě svatých mužů. Pod schody byly dva trojramenné stojací zlaté svícny, na nich však nebyly u nás obvyklé svíčky, ale olejové lampičky. Ve dveřním otvoru, k němuž z lodi směřoval krátký červený běhoun, stál obrácen k věřícím kněz v bílém ornátu se zlatým zdobením a zpíval chorálově z velké knihy, kterou si sám držel. Nalevo od něho stál na prvním schodu u posvátné knihy přisluhující, zcela civilně vyhlížející mladý muž v modrých kalhotách (snad texaskách) a v šedivé košili. Chrámový prostor se rozezníval sólovými zpěvy, při nichž se střídal kněz s jednou starší paní. Ta měla své stanoviště vepředu vpravo u kulatého otočného stolku s pultíkem. Na stolku byl větší počet knih, z nichž si při zpěvu vybírala. Z textů, které se tam zpívaly, jsem zaslechl jen “kyrie” a to se neustále opakovalo, ale marně jsem se snažil uslyšet očekávané následující “eleison”. Pak jsem spíše tušil vyslovovat “hagios”, čemuž jsem rozuměl jako svatý.

Rozhlížel jsem se po interiéru kostela. Podlaha byla dlážděna drobnými dlaždicemi mramoru a vpředu v ní byla velká barevná kruhová mosaika zřejmě s církevními motivy. Nad ní byl na stropu zavěšen mohutný a členitý zlatý lustr. Jinak byl střed kostela připraven na přijetí většího počtu lidí a místa k sezení byla situována po obvodu. Všude byl bezpočet ikon bohorodičky a svatých. Byly po stěnách a také na dvou oltáříkových pravoúhlých bázích uprostřed lodi. Zahlédl jsem, že stojím právě před obrazem mého patrona Jiřího (Giorgos), který byl presentován stejně jako u nás na koni a jak ubíjí draka. Nebylo lze přehlédnout zařízení kostela těsně u vchodu. Byl tam pultík, za nímž se pohyboval jakýsi kostelník a přicházející lidé si u něho kupovali malé hnědé svíčičky poněkud připomínající velikostí a tvarem ty, které se u nás rozdávají během obřadů vzkříšení o velikonocích na Bílou sobotu. Hnědá barva mi prozrazovala stálé přetavování jejich zbytků. Přicházející obvykle si opatřili několik svíčiček, chodili s nimi po kostele a postupně je zapíchávali před jejich ikonami do písku připraveného tam v nízkých pravoúhlých plechových krabicích.

Pokud jde o věřící, nezůstávali po celou bohoslužbu v chrámě, ale spíše přicházeli a odcházeli. Většina těch starších byla v černém svátečním oblečení a vzal jsem na vědomí vlastně jen jednu paní ve středních letech, která se chovala jako příslušnice církve a byla v barevném letním oblečení. Věřící když přicházeli, tak se křižovali takovým divným způsobem. Pozoroval jsem zvláště jednu paní, která prováděla rychlé pohyby, které jsem si označil jako “sem-tam-sem-tam” a spočívali v diagonálním kmitání pravice od ramena k pasu. Věřící pak chodili od obrazu k obrazu a prováděli nebo naznačovali jejich políbení.

Z nedělní návštěvy křesťanské bohoslužby ortodoxních bratří jsme se vrátili zpět do běžného denního programu. Navštívili jsme zelináře, kde Aža koupila okurku, rajčata a výborné hrozny vína bez peciček. Bylo půl desáté, když jsme se na chvíli posadili na lavičku na nábřeží, dívali se na moře a pustili se dodatečného deníkového akustického záznamu. Pak jsme šli domů, abychom se připravili na odpolední výlet.

Ažinka připravila něco k jídlu i pití sebou a v půl jedenácté jsme vyrazili. Na schodech jsme absolvovali setkání s našimi ubytovateli a pozdravili je po řecky kaliméra, což znamená dobrý den a potom bez dlouhého povídání cherete, totiž na shledanou. Tím byly naše konverzační možnosti vlastně vyčerpány, ale obě strany byly zcela uspokojeny. Měli jsme v plánu navázat na instrukce od paní Kláry Viamare a směřovat kolem pobřeží východním směrem asi 3 km k další oblázkové a písečné pláži nazývané podle blízké vesnice Anydri. Pro vlastní vesnici se v turistických informacích udává vzdálenost 5 km po horské silnici a upozorňuje se v ní na překrásný byzantský kostel ze 14. století s nádhernými freskami. Od ní je pak možno sestoupit roklí k moři.

Zjistili jsme, že je to vstup na hřbitov, který jsme pak poznali jako skutečně representační místo odpočinku zdejších obyvatel. Bylo poměrně rozsáhlé a udržované v perfektním stavu, převládala obecně bílá barva a i náhrobky byly z bílého mramoru. Uprostřed byla jakási kaple nebo márnice, která stejně jako zeď ohraničující hřbitov byly opatřeny čerstvým bílým nátěrem a vypadaly jako nové. Na hrobech byly různé ozdobné doplňky vysekané z mramoru a hodně umělých květin, ale vidět bylo i živé keře, které právě červeně rozkvétaly (40).

Pod stromy jsou na zemi rozprostřeny kovové drátěné sítě, na něž budou zralé plody padat a odtud budou sbírány. S olivami a olivovníky bylo možno se v Paleochoře setkat na každém kroku. Snadno se pak rozumělo tomu, že se jedná o uctívaný řecký strom, který je v zemi nejvíce opatrován a s láskou pěstován. Legenda vypráví, že Athéna bohyně moudrosti soutěžila s bohem moře Poseidonem o bohatství Atiky – kraje kolem současného hlavního města Athén - a bohové rozhodli, že vítěz bude muset Atice nabídnout ten nejužitečnější dar. Athéna boj vyhrála, vytvořila první olivovník a za to bylo pojmenováno podle ní i město Athény. Olivovník zasvěcený bohyni od té doby symbolizoval vítězství a mír. Olivový olej má stále nezastupitelný význam z kulinářského hlediska, v minulosti byl užíván medicínou pro pomazávání těla a v kosmetice se dodnes používá i k výrobě parfému. Olivový olej byl odjakživa základním náboženským symbolem liturgického života i křesťanských kostelů. Znázorňoval plnost duchovního života, dar léčení, mír a duchovní sílu. Po tisíce let byl také zdrojem a symbolem světla v kostelech i domácnostech. Olivovník je tím nejušlechtilejším stromem a můžeme v Řecku najít stromy přes dva tisíce let staré. I my jsme při cestě uviděli zmlazované staré stromy s ohromnými kmeny (47). Je zajímavé, že metody šlechtění olivovníku popisované starověkými autory se prý používají v Řecku dodnes. Produkce olivového oleje vždycky byla významnou složkou řecké ekonomiky na ostrovech.

Pokračujeme v naší cestě a prohlížím si mně neběžnou vegetaci. Aža mi připomíná oleandry a pak utrhne lísteček z obrovského stromu s hladkou kůrou. Praví, že to je eukalyptus, list rozmačkává a dává mi přivonět. Potom míjíme shluk opuncií vysokých asi tři metry. To už jsme ale dosáhli kempu a za ním jsme odbočili sotva rozeznatelnou, zcela neupravenou a kamenitou cestičkou dolů k moři; tento způsob procházení se mě příliš nelákal s ohledem na to, jak mi sloužily nohy. Nicméně přiblížením k vodě se nám objevil hezký pohled na městečko Paleochora, odkud jsme přišli a také na druhou stranu, kde po pár desítkách metrů mě lákala lepší cesta vedoucí k cíli, který jsme si stanovili jako pláž Anydri. Zatím jsme však stále překonávaly šutry, po nichž se dědovi nechtělo skákat jako za mlada. Aža si však přírodní pochod docela užívala, také filmovala a fotila. Zaujaly ji takové hezké bílé kytičky rostoucí z cibule a připomínající trochu vzrůstem a vzhledem naše divizny (48).

Bylo skoro třičtvrtě na dvanáct, když jsme se vyhrabali z té neutěšené cestičky vedoucí po kamenitém pobřeží. Ocitli jsme se sice na neasfaltovou cestu ale používanou i auty, po níž se dalo jít daleko rychleji. Náš postup však byl zpomalována jinak. Bylo pravé poledne, slunce připalovalo a každý rozumný Kréťan se ve stínu svého domu chystal na siestu. Ve stejnou dobu jsem jako seveřan zcela nenavyklý na nemilosrdné sluneční paprsky se trmácel na svých viklavých nohách po cestě bez jakéhokoliv stínu. Pod náporem slunce se začaly silněji ozývat mé pozdější vážné spáleniny. Konečně se objevila po levé straně skupina obrovských balvanů putujících bez chvatu v rámci jakýchsi geologických změn z pobřežních skal dolů do moře. Nemohli jsme odmítnout nabídku a na chvíli jsme se ukryli v jejich stínu, který poskytovaly, a při té příležitosti upili ze zásob vitaminových drinků. Aža si také vyřídila svou mobilovou SMSkovou korespondenci s Českem (50)

Bylo půl jedné a bylo třeba pokračovat. Vystoupali jsme po mírném svahu k pobřežnímu ostrohu na stáčející se cestě a pár desítek metrů hluboko pod námi jsme objevili zřejmě kýženou oblázkovou pláž Anydri (52). Potom naše cesta klesala a obloukem jsme se po ní dostali až na pláž vybavenou řadou slunečníků s lehátky. Došli jsme až na její špici a zvolili stanoviště u velké skupiny kamenů vytvářejících jakýsi poloostrůvek. Tam jsme si v rámci ničím již nerušeného odpočinkového klidu dopřávali chladivý vzdoušek v bezprostřední blízkosti moře. Kromě oblázků tam byly velké skupiny kamenů snad sopečného původu (55).

Když jsme opouštěli prostor oblázkové pláže, tak jsme uviděli směrovku The sand beach a když jsme ji sledovali, tak jsme zjistili, že kousíček od místa, kde jsme klopýtali při koupání po oblázkách, se nám nabízí něco daleko lákavějšího. V zápětí procházíme skvělým písečným pobřežím, abychom se případně ještě vykoupali. Když jsme však došli k vodě, tak jsme zjistili, že písek byl jen na suchu, ale do vody se zase šlo po oblázkách napřed drobnějších a pak větších, takže nic moc nového. Mimochodem jsme zjistili, že tam jsou všichni nahatí a zdálo se nám, že bychom tam v plavkách mohli působit před vyznavači nudistického kultu rušivě. Tak se obracíme a jdeme domů. Cesta byla nyní snadnější, neboť jsme byli odpočati, občerstveni vodou vně a během cesty i uvnitř, poněvadž jsme pilně dopíjeli zásoby, aby byl ruksáček lehčí. Před očima jsme během pochodování měli svůj jasný cíl a pozorovali, jak se nám Paleochora na obzoru přibližuje. Bylo třičtvrtě na čtyři, když jsme byli u fóliovníků před kempem - a to už jsme měli domů pár kroků.

Po návratu připravila Aža mé zkoušené tělesné schránce úplné hody. Každý jsme si vzali multivitaminovou tabletu, potom kafíčko a řecké hrozny bez peciček, sušené ovoce od Milenky, rozinky, mátový čajík, hermelín a salátek z řeckých rajčat, z řeckých okurek, z našeho balkánského sýra, opepřený a osolený. Pak jsme popili Vermut, abych se trochu vzpamatoval. Když jsme skončili, bylo už skoro třičtvrtě na šest a bylo třeba probrat SMSkové kontakty. Dostali jsme zprávy o tetičce Libě v Ústí o tom, že už je po operaci kyčle na pokoji. Prodělává nyní ty pooperační dny, kdy jí to bolí a špatně se jí chodí. Vlastně zatím vůbec nechodí a dělá jí prý potíže si sednout. Přišla také SMS od Milenky, která odpovídala na naše problémy s horkem tím, že u nich je 15^o C a prší. Také nám napsala, že mluvila s Pavlíkem Machutou, který jí říkal, že už se jeho maminka – naše teta Zdeňa - těší z Kanady domů. Potěšeni neustávajícím kontaktem s Českem jsme usoudili, že bychom za pět minut sedm měli jít s foťákem i videokamerou dokumentovat překrásné osvětlení pobřežních hor nad oblázkovou pláží zapadajícím sluncem a pak bychom měli jít ochutnat do hezké taverny pravý řecký salát. A tak se i stalo.

Dříve však než jsme šli z obdivování západu sluníčka na večeři, zaskočili jsme ještě do pokoje, protože nám bylo trochu zima – zřejmě projevy těch spálenin, co jsme si během odpolední vycházky utržili. Vzal jsme si aspirin, teplou košili a pak už to bylo v pořádku. Pak jsme se pustili po nábřeží a hledali, kam na večeři zajít. Zvolili jsme Pizzeria Odyssei, kde se včera konala informativní schůzka s paní Klárou Viamare. Změnili jsem však svůj program z řeckého salátu na pizzu. Dali jsme si na základě velkého výběru jednu pojmenovanou “pizza čtyř údobí”. Byli tam artyčoky, šunka, žampiony a sýr a bylo to moc dobrý, dali jsme si pouze jednu a snědli jsme ji společně. Protože jsme seděli rovnou u pece (67),

tak jsme mohli sledovat, jak se naše jídlo připravuje. Aža zvláště nafilmovala pizzového kuchtíka, jak si vede profesionálně a jak těstovou vyválenou placku hází do vzduchu. Bylo to fajn, my jsme si ještě dali půl litru domácího červenavého vína a bylo nám z toho docela veselo.

Pak jsme ještě zašli k Viamare do Sabiny, abychom si zařídili výlet na příští den. Mohli jsme se připojit k organizovanému vejšlapu zelenou soutěskou Agia Irini, který byl usnadněn příjezdem i odjezdem autobusem. Po otestování mé fyzičky pěší odpolední túrou do Anydri jsme se však rozhodli pro odpočinkovou variantu a pustit se ve vlastní režii na pohádkovou písečnou pláž Elafonisis. Ve Viamare jsme si koupili proto jen lodní lístek.