předchozí další

14.1. čtvrtek Chiang Mai, Night Market

Hned po svítání vstávám a jdu se podívat z okénka posledního vagónu, kde se vlastně nacházíme. Zarazilo mě, po jak úzkých kolejích jedeme a v jaké výšce. Jsme asi 45 minut před Chiang Mai. V dáli nad hustými listnatými lesy pokrývající oblé kopce se válí ranní mlha. Tak takhle vypadají mlžné lesy tropického pásma.

Ráno si objednáváme kafíčko, které v růžových hrníčkách přinesli až do kupé. Servis docela slušný, ale taky si ho nechali dost dobře zaplatit. Jedno kafe přišlo asi na 60BHT.

V Bangkoku jsem se potkala s turistkou, která se vrátila z Chiang Mai a doporučila nám ubytování, s kterým byla spokojena. Dala mi i vizitku hotelu a tak máme v úmyslu se tam taky ubytovat.

Do Chiang Mai přijíždíme ráno v 8.35 hod. Po výstupu z vlaku před nádražím jsme byli polapeni Thajcem, který nám ukazoval perfektní obrázky pensionu Chiang Mai Guest House. Cenu nabízí slušnou, umístění blízko centra a v ceně je i taxi doprava. To už se odmítnout nedalo, nasedáme do místního „babosedu“ a jedeme. Jak je vidět s ubytováním si člověk tady dělat starosti opravdu nemusí. Vždy se najde nějaký nahánčí, který vás přesvědčí o svém bezva ubytování.

Všichni nově přijetí jsme zasedli u recepce v restauračce a rozdělili se do skupin, patřících k sobě. Hned se nás ujala průvodkyně, milá, pohledná Thajka, která nabízela služby pensionu. Byla to dcera recepční, která studovala na universitě a měla proto i docela dobrou angličtinu. Výklad Thajky byl tak podmanivý, že jsme se hned nechali zlákat na 3 denní trek v horách. Ale jinak s turisty tu to dost umí. Vlastně jsme ani neviděli pokoje, prý nejsou hned tak ráno uklizené a už nás mají jistý, protože nás nalákali na trek.

Bereme dva pokoje. Náš pro tři je dost velký, pohodlné postele, sice bez klimatizace, ale tady na severu je chladněji, tak to ani nevadí. Sociální zařízení je na poschodí společné. Za tu cenu, co jsme platili (50BHT/ osobu a noc) to bylo super.

Chiang Mai je druhým největším městem Thajska, vzdáleným asi 700km na sever od Bangkoku. Město bylo založeno ve 13. století a v roce 1558 ho dobyli Barmánci. Chiang Mai znamená v překladu „Růže severu“. Na rozdíl od Bangkoku je ale velice poklidným městem se spoustou obchůdků, hotelů a guest housů, restaurací pro značný počet turistů. Hlavním lákadlem, nejenom pro místní je noční trh – Night Market. Město je vhodným východiskem pro treky k horským kmenům severu.

Pension si nás opravdu předchází, po obědě v jednu hodinu, ten samý den po příjezdu, byl pro nás zadarmo přistaven minibus a jeli jsme na návštěvu několika řemeslných dílniček.

První jedeme za Chiang Mai do brousírny drahých kamenů s reprezentativní prodejnou drahých šperků. Očekávalo se, že něco zakoupíme. My jsme ale hrdě odmítali. Američani a jiní zápaďáci docela kupovali, zvláště, když byli ujištěni, že za takovou cenu vzácné šperky nikde nekoupí.

Daleko více než drahé kameny mě zaujala výroba hedvábí. Tvorbu hedvábných šátků jsme měli možnost vidět úplně od začátku.V miskách na stolečku ukazovali všechna vývojová stádia bource morušového. Pozorujeme, jak docela čilé housenky požírají listy moruše a jak se postupně zakuklují. Při zakuklení housenka vypouští ze dvou otvorů pod ústním ústrojím sekret, hustou tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne a to je to pravé hedvábí. Hned vedle pracovala stará babka s dlouhým cigárkem v puse - seděla u kolovrátku a odmotávala vlákno z kukel, které vařila v kotlíku. Uvádí se, že délka vlákna z jedné kukly může být 3 až 4km. Vlákna jsou velice pevná a pružná, dají se natáhnout až o pětinu své původní délky. Pravé hedvábí pochází z Číny, kde byl bourec cíleně chován již od 3 tisíciletí př.n.l. Další dvě babči spřádaly vlákna do vřetének. Z hedvábí se pak tkaly šátky, které mladý Thajec dekoroval voskovou technikou pestrými, květinovými vzory.

Ve vedlejší místnosti u tkalcovských stavů pracovaly převážně ženy a vyráběli bavlněné koberce.

Od mladé Thajky docela legrační angličtinou jsme vyslechli dlouhou přednášku o výrobě laka předmětů. Laka je pryskyřičná tmavá hmota, produkována hmyzem Carteria Lacca z jižní Asie, který na určitých stromech klade svá vajíčka. Černou pryskyřičnou hmotu se natírají vyřezávané dřevěné předměty. Černé lakované sošky, hlavně sloni, talíře a jiné se pak následně různým způsobem dekorují. Zlaté jemné ornamenty se vytváří tak, že se na předmět nakreslí negativně motiv, překryje se zlatou folijkou, která se v místě kresby vyleptá a pak se ponoří do lázně, kde se omyjí zbytky folie a dekorace je hotová. Já jsem si nejvíce oblíbila techniku zdobení pomocí drcených vaječných skořápek. Je to velice titěrná práce. Rozdrcené skořápky se pinzetkou aplikují na laka předměty a to těsně vedle sebe tak, aby vytvořily „skořápkovou“ mozaiku.

Nejméně nadšeni jsme byli výrobnou kožených předmětů z krokodýlí, sloní, hadí a kdoví jaké další kůže. U prodavačky jsem se snažila anglicky doptat, zda se kvůli tomu musí zabíjet zvířata nebo či se využívá materiál z přirozeně uhynulých zvířat. Otázce moc nerozuměla a tak jsem se moc nedověděla. Ale bylo nám zvířátek v každém případě líto.

V celém Thajsku, ale hlavně tady v Chiang Mai jsou všude k dostání krásné, různě velké slunečníky. Jednou za rok tady probíhá tzv. Umbrela festival, kde se představují krásně, ručně vyráběné a malované slunečníky. Hned bych si nějaký taky koupila, ale co s ním ještě máme tak dlouhou cestu před sebou, taky by nemusel vůbec přežít.

Odpoledne jsem se s Karlem vydala na první procházku městem. Na to, že jsme na severu a čekali jsme chladnější počasí, je zde dost vedro, teploty přes den se šplhají téměř ke 28^oC.

První jsme zavítali na internet, tentokrát s úspěchem připojuji a píšu emaily domů.

Bez nějakého záměru jsme došli až k trosce chrámu, který hlídají kamenní sloni. O kousek dál, v jakémsi kamenném altánku odpočíval pozlacený, ležící Budha. Chrám je postaven vedle mnišského kláštera a kolem se prochází několik mladých mnichů, chlapců školního věku, oděných do typických oranžových hábitů.

Dál ale už nejdeme a pomalu se vracíme k pensionu, máme totiž na šestou hodinu informační schůzku ohledně treku. Naše devítičlenná skupina, která se přihlásila na trek, se sešla v restauraci v Guest housu. Pochvíli přichází i průvodce, mladík z Barmy, který nás před odjezdem přišel informovat o tom, co a jak bude, co si máme vzít s sebou a co uvidíme. Zřejmě se právě vrátil z treku, který s partou ukončil někde v baru  Changem (značka zdejšího piva) či Thai wisky a byl tak trochu „free“. Anglicky se nám snažil něco povídat, hlavu a patu to ale moc nemělo. Ukazoval nám na mapce trasu našeho treku a ubezpečoval, že je tak perfektně stanovena, že nepotkáme za celé tři dny žádnou jinou skupinu turistů. Zajímalo mě, zda ví, jaká je předpověď počasí na tři dny v horách, zda nebude pršet. Odvětil bez váhání, že je zimní, suchá sezóna a že pršet nebude.

Nejenom my jsme ho pozorovali se značnou nedůvěrou a po skončení jeho vystoupení jsme odcházeli se smíšenými pocity. Jak tohle všechno dopadne? Jen doufejme, že nás nakonec někde v horách neopustí a nezanechá svému osudu.

Po večeři jdeme na zdejší známý noční trh „Night Market“. Máme v sobě několik Changů a tak smlouvání jde lépe. K dostání je zde snad všechno. Sobotkovi se orientují na dřevěné vyřezávané věcičky, kterých je zde u každého stánku nepřeberně. Prodávají zde oblečení světových značek, ale nic z toho pravé není, což dokazuje cena, za kterou se dá zboží usmlouvat. Mě a Leška zaujala nabídka značkových hodinek Gucci a dali jsme se do smlouvání. Hráli jsme tu vlastně takové malé divadlo. Chtěli jsme koupit troje a tak jsme požadovali značnou slevu. V závěru přišel i Karel, který se do smlouvání taky zapojil. Nakonec jsme kývli na cenu 350 BHT za kus. Jedny jsou pro mě a další dvoje kupoval Lešek pro své holky.

O kousek dál se Marcela dohadovala o ceně černého hedvábného nočního pyžama. Mirek se sice moc nadšeně netvářil, ale Marcele se to podařilo usmlouvat na slušný peníz a už bylo její.

Tak jako tradičně ze všech výletů ze zahraničí i tady kupuji trička s krátkým rukávem, jedno s typickými thajskými dřevěnými domečky stavěnými u řeky a druhé trochu odvážnější s třpytivým, velkým Thajským slonem.

Trh se nedá ani celý projít, je toho tady spousty. Už jsme dost utrmácený, je pozdě večer a vracíme se domů.

15.1. pátek Třídenní trek na severu Thajska

Dnes ráno se chystáme na třídenní trek do hor. Chceme poznat, jak tam žijí horské kmeny svým tradičním způsobem, chceme se povozit na slonech a absolvovat bambusový raft po řece. Na cestu bereme pouze malý baťoh s nejnutnější výbavou - spacák a věci na převlečení. O jídlo budeme mít po celou dobu prý postaráno a o střechu nad hlavou taky. Všechny ostatní věci jsme si nechali ve společné uzamykatelné místnosti v „guest house“ až do našeho návratu. Zároveň jsme si rezervovali v hotelu další noc až se vrátíme z treku.

Do hor se vydáváme jako devítičlenná mezinárodní skupina, která je tvořena dvěma Australany, jedním Finem a klukem z JAR. Češi zcela jasně převládli – bylo nás pět. Na starost nás mají dva průvodci znalí místních poměrů v horách. V deset ráno jsme před hotelem plni očekávání věcí příštích nasedli do teréňáku a vyrazili z Chiang Mai. Jedeme nejprve na východ a pak na sever. V autě jsme všichni dost namačkaní a řidič s námi jede jako o závod.

V jedné vesnici stavíme na trhu na nákupy, které obstarávají průvodci. Musí udělat zásoby na tři dny pro nás pro všechny. Kupují hlavně čerstvé ovoce. K nám se seběhly místní dámy, které nabízely tkané předměty - barevné pásečky na ruce, stuhy, taštičky a další. Koupila jsem široký, tkaný, pestrobarevný pásek (40BHT), který nevím, k čemu bude sloužit. Mirek s Leškem si ho přivázali na klobouky a byli jak se říká „in“. Pouze Karel se stále nemohl dohodnout na ceně a pani odešla s nepořízenou. Asi po půl hodince opět nasedáme do auta a jedeme dál.

První stavíme u vodopádů Mork Fa. Vidíme zde plno jiných skupin turistů, podnikající asi stejný typ treku jako my. Na to, že jsme neměli nikoho potkat celé tři dny, je to dost silné kafe. Věci necháváme v autě a jdeme po upravené cestě k vodopádům vzdálených od parkoviště asi 350m. Některé stromy kolem cesty jsou botanicky popsány, jdeme vlastně po takové naučné stezce. Já poznávám pouze banánovníky a obrovské bambusy. Jak se dalo očekávat, u vodopádů bylo živo a chuť se jít vykoupat, nás rázem přešla. Ale být tu sami, tak je to krásné, romantické místečko, pravá idylka. Dlouho se nezdržujeme a vracíme se na parkoviště. Na stolech byl pro nás již naservírovaný oběd v uzavřených mističkách z polystyrénu. Byla rýže se zeleninou a mořskými potvůrkami a k tomu čerstvé výborné ovoce - ananas a papája. Protože se Australanka k obědu zdržela, Karel jí chtěl trochu vyvést žertem. Měl v úmyslu jí podstrčit svou již prázdnou vyjedenou mističku a čekat na její reakci. Nakonec ale od úmyslu upustil a odešel. Málem se nachytala sama, když zasedla na místo, kde byl Karel a nechal tam tu svojí vyjedenou, zavřenou misku.

Po obědě cesta na sever do hor pokračuje. Serpentýnama nabíráme značnou výšku, kterou sleduje Lešek na svých speciálních hodinkách. Okolní kopečky jsou oblé, porostlé bujnou vegetací tropického pralesa dosahující v průměru nadmořskou výšku 1200m. Zde roste i vzácné teakové dřevo, které s oblibou zpracovávají zdejší truhláři a řezbáři, kteří z něho vyrábí nábytek a různé dekorativní předměty.

Velice pěkně udržovaná silnice vede až do Národního Parku Hai Nam Dang, do kterého po zaplacení poplatku vjíždíme. Park zaujímá rozlohu 179.5 km², je na hranicích Mae Taeng distriktu Chiang Maie provincie a Pai distriktu Mae Hong Son. Nejvyšší horou je Doi Chang se svými 1962 metry.

Počasí se začíná kazit a zcela nečekaně začalo pršet. Zatím nám to nevadí, protože jsme stále schovaní pod plachtou v teréňáku. Po chvíli ale dojíždíme k místu, kde trek má pokračovat po vlastních. Vystupovat se nikomu nechce. Ve stísněném prostoru přehrabujeme baťohy a hledáme pláštěnky. Déšť se mění v průtrž. Náš průvodce pobíhá kolem auta a vydatně mokne. Ani on nechápal proč teď v zimním, suchém období tak prší. Zoufale kouká na rozmary počasí a s omluvou pokřikuje: „Sorry for rain, I dont know why. It is winter season“. (= Omlouvám se za ten déšť, nedovedu si to vysvětlit proč prší! Je zimní sezóna!) A to nebyl poslední slejvák, který nás na třídenním treku zastihl. O bláznivé deštivé počasí v zimě se zřejmě stará El Ňiňo, nebo snad La Ňiňa? Nedá se nic dělat a čekáme, až déšť ustane. Lešek pro ukrácení chvíle vytahuje placatičku se skotskou whiskou a nechává jí kolovat. I náš průvodce slušně natáhl. To je jiné „kafe“, než na který je tady zvyklý.

Průvodce byl velice spoře oblečen. Měl velký pruh látky, který kolem sebe porůznu omotával. Jednou sloužila látka jako rouška bederní, podruhé z ní zase vymotal na hlavu turban, jindy se do ní utíral jako do ručníku. Jinak byl velice veselý, stále se smál a jeho angličtině jsme měli co dělat porozumět. Měl dlouhé černé, rovné vlasy uvázané dozadu do culíku. I jeho společník byl trochu zaskočen počasím a už se tak nadšeně a pobaveně netvářil. Marcela, když ho viděla, jak drkotá zuby, půjčila mu svou černou mikinu, aby se trochu zahřál. Díky těmto projevům soucitnosti s trpícími získala hbitě přezdívku „matka Tereza“.

Konečně přestalo pršet a vydali jsme se na pochod s batohy na zádech. Procházíme vysokou, hustou travou, která nás svojí výškou značně převyšuje.Vše je mokré. Je to náš první výlet v přírodě, pro jistotu bereme klobouky na hlavy, co kdyby na nás něco spadlo či nás kouslo.

V místech, kde Thajsko hraničí s Barmou a Laosem se nachází známý „Zlatý trojúhelník“, kde se čile obchodovalo s drogami. Odtud pochází i většina opia prodávaného ve světě. Zvláště horské kmeny jsou zkušenými pěstiteli a i dnes se v odlehlých zapadlých údolích najdou malá maková políčka. Pokud jsou využívána pro vlastní potřebu, jsou prý i tolerována. K jednomu malému políčku horských kmenů nás průvodce dovedl. Je to tu v horách dost dobře schované. Některé máky v tuto roční dobu teprve začínaly kvést.

Tady na severu Thajska žije několik horských kmenů, které sem začaly asi před sto lety migrovat z Číny, Barmy, Laosu a Vietnamu. Mezi šest hlavních kmenů patří Karen (Kariang, Yang), Hmong (Meo), Yao (Mien), Akha (Ekaw), Lisu (Lisaw) a Lahu (Mussur). Živí se hlavně zemědělstvím. Zachovávají si svojí kulturu, náboženství, zvyky, jazyk, typicky se oblékají. Chovají domácí zvířectvo - slepice, černá divoká prasata, psy, vyrábí nejrůznější dekorativní předměty z mosaze, stříbra a tkají barevné drobné předměty.

Je poznat, že se blížíme k první osadě, protože procházíme kolem sadů ovocných stromů. Jsou zde stromy liči a manga. Obojí se sklízí prý v červenci, je zima, takže teď jsou stromy bez plodů a ani nekvetou. Liči tvoří takové kulovité, ochmýřené plody s bílou rosolovitou dužninou. Mango známe i u nás jsou to oválné plody, mající v sobě placatou velkou pecku a lahodnou dužninu.

Po jeden a půl hodinové chůzi přicházíme k osadě horského kmene Lisu. Tvoří nejmenší etnickou skupinu Thajska - představující pouhé 4% všech horských kmenů. V Thajsku jich je asi 25 000, z čehož 90% jich žije v provincii Chiang Mai a Mae Hong Sorn. Jsou jedněmi z nejmladších, kteří sem z Barmy a Tibetu přišli. Lidé zde žijí velice skromným způsobem - žádná elektřina natož televize. Vesnice je tvořena několika bambusovými a dřevěnými, přízemními chýšemi, rozestavěnými do obdélníkového půdorysu. Uprostřed je náměstíčko, kde si hrají děti, pobíhají divocí černí čuníci a psi. Dospělí posedávají na prahu chýší a povídají si. Jak si Marcela všimla, žvýkají tu betel, po kterým jim zčernají zuby a rty se zabarví do ruda. O jedné z místních dam se Marcela vyjádřila jako o dost dobré „betelačce“. Chodila a přitom plivala kolem červené sliny.

Zajímavé asi bude uvést, co to vlastně betel je a jakou v Asii má dlouhou historii. Informace byly převzaty z internetu. Betel představuje několik složek, které dohromady tvoří tzv.betelové sousto. Hlavní součástí jsou listy pepřovníku betelového a semena arekové palmy(Areca catechu) z čeleďi Arecaceae. Plod je 4-5cm dlouhá peckovice vejcovitého tvaru. Uvnitř je nachově žilkované semeno, které je známé jako arekový „betelový“ či pinangový ořech. Pepřovník betelový z čeledi Piperaceae, který je domácí v tropech Asie a Ameriky je stále zelená liána se srdčitými listy. Betel se v Asii používal již několik tisíc let před tím, než první informace o betelu přinesl do Evropy cestovatel Marco Polo koncem 13.století, který se s jeho žvýkáním seznámil v Indii. Bájní asijští hrdinové prý často klamali nepřátele tím, že jim vytékali z úst červené sliny. Jejich protivníci se domnívali, že je to krev a nechali je na pokoji. Betel se stal v Asii taky součástí různých zvyků. Na Sri Lance se užívá v Buddhistických chrámech a sliny se vyplivují do bronzových plivátek“.

Ve Vitnamu a Barmě se o betelovém soustu vypravuje pověst.:2 bratři se zamilovali do jedné dívky. Oba se trápili a jeden z nich zkameněl zármutkem.Druhý z toho byl nešťastný, odmítal jíst a pít a nechtěl se od zkamenělého bratra vzdálit. Bohové ho ze soucitu přeměnily v arekovou palmu. Dívka, která zatím zjistila co se stalo, oba bratry objala a chtěla umřít. Bohové ji změnili v pepřovník betelový, který se stále otáčí kolem stromu. Lidé, kteří je objevili, začali na paměť této trojice arekovou palmu a pepřovník betelový pěstovat a užívali je společně s kamenem (vápencem), když byli unavení a smutní. Arekové ořechy a betel se od té doby považují za symbol manželské lásky.

Tak zpět do vesnice kmene Lisu. Zřejmě hlavně pro turisty byla zajištěna dodávka plechovkového Changa. Ale dosti draze, bylo nutné za tuto vymoženost zaplatit. Žízeň a chuť byla veliká a ani cena Karla a Leška neodradila. Náš průvodce za pomoci dívek Lisu se dává do přípravy večeře. My zasedáme na lavici k zastřešenému stolu a čekáme, co nám připraví dobrého.

Večer jsme měli slíbené tanečky domorodců u ohně, ale z toho sešlo, protože opět vydatně začalo pršet. Pod nohama se nám valily proudy vody a rázem to vypadalo spíše jako na koupališti. Nemohli jsme ani utéci do chýše kvůli spoustě vody kolem nás. Jak tady musí vypadat období dešťů, nám není jasné. Našeho průvodce za tohle všechno přezdíváme „No rain“ - „Žádný déšť“. Ještě že nesešlo z večeře, byla dobrá rýže se zeleninou a polévka. Je až s podivem, že se nám ta rýže ještě nezprotivila.

Ubytovaný jsme byli v místním „hotelu“ - bambusové, prostorné chýši, jejíž jedna polovina ve svahu byla podepřena vysokými dřevěnými pilíři. Byla to jedna místnost bez oken, světlo procházelo dveřmi a škvírkami mezi bambusovými laťkami. Dostali jsme deky a na spaní jsme měli vlastní spacáky. Spaní bylo docela pohodlné, protože bambusová podlaha se prohýbala dle potřeby. U chýše byla kadibudka typu tureckého záchodu. Na splachování se používala voda z vědra, která se nabírala opatlanou, dosti odpornou miskou. Rozvod vody kdoví od jakého horského pramene je veden bambusovým potrubím a to i do umývárničky. Zvyklá na jiný hygienický komfort jsme usoudila, že bude asi jistější, když to nebudu moc s hygienou přehánět. Na mytí zubů jsme si brali donesenou kupovanou balenou vodu v plastových lahvích z Chiang Maie.

Večer si naši spolucestovatelé kupují nějaký pytlíček s kuřivem, zřejmě „mariánu“ a No Rain povídá o místním kmenu a o jejich životě.

16.1. sobota Sloní trek, Karen Village

V noci se přehnala další vydatná průtrž, před kterou nás kupodivu bambusové chýše uchránily. K ránu nás probudila domácí zvířata, která hlasitě dávala najevo, že mají hlad. Udělali jsme rychlou hygošku, zabalili spacáky, posnídali smažená vajíčka a obhlídli drobné tkané předměty, které Lisu vystavili na malý stoleček s nadějí, že něco koupíme.

Před odchodem z vesnice pozorujeme, jak místní dámy nasedají do moderního velkého teréňáku a vezou se na trh prodávat své rukodělné výrobky. Nutno říci, že ani my jsme tak krásným autem nepřijeli.

Vydáváme se na pochod, je mlžno, ale hlavně že neprší. Procházíme bambusovými lesy s borovicemi a listnáči, které těžko identifikujeme.

Po třech hodinách chůze přicházíme k „Elephant Campu“ - slonímu táboru, který obhospodařují Kareni. I přes ujištění průvodce, že na třídenním treku nepotkáme žádné jiné turisty, zde sedí hned dvě skupiny a čekají na slony, až budou moci s nimi odjet. Ale i to se dá skousnout, halt to není zas taková exotika, jak se slibovalo a předpokládalo.

Jsou zde jednoduché chýše, jejichž střecha je pokrytá vrstvou obrovských listů. Zasedáme k zastřešeným dřevěným stolům s lavicemi k obědu. „No Rain“ nám uvařil čínskou polévku s nudlemi, přesně takovou, jakou známe u nás z pytlíku. A nakonec přišlo to nejlepší - jako vždy čerstvé ovoce - ananas a papája.

Pozorujeme, jak zde pečují o slony. Chovají tu slony indické, které jsou menší než sloni africké.Ve stádě mají dvě malá slůňata, dosahující stejné výšky jako zdejší chýše. Jedno z nich se vydalo na procházku. Přebrouzdalo potok a šlo si trochu poopravit svůj make up. Lehlo si do svahu a začalo na sebe nabalovat zem, prach a hlínu. No ten teda bude vypadat, a to máme pak na takových slonech jet? S uspokojením se po vydatném drbání a válení vydal vzhůru do kopce, za chvíli jsme ho ani neviděli. Jejich majitel však asi znal své papnhajmské a věděl, kam si pro slůně má jít a za chvíli ho vedl jako poslušného pejska na provázku hezky ke stádečku. Ale nejprve s ním vešel do potoka na očistnou koupel. „Tak a je po make upu“.

Možná, že by se teď hodilo, pár slov o slonech v Thajsku. Pro Thajce je bílý slon posvátným zvířetem a symbolem země a se slonem ať již živým či pouze vyobrazeným se zde setkáváme na každém kroku. Pravý bílý slon však ve skutečnosti vůbec neexistuje, jsou to zvířata s odlišným zabarvením kůže než ty obyčejní, čímž jsou nadřazováni před své šedé kolegy. Uvádí se, že jejich barva může být nažloutlá, načervenalá, či dokonce červenohnědá. Tito výjimeční exempláři jsou odchytáváni pro královskou sloní stáj.

Ve zdejším horském pralesním terénu jsou sloni nejlepší pracovní silou. V poslední době však sloni vydělávají nemalé částky vozením turistů.

Opodál jsme viděli ležící velké zvíře, asi krávu, která byla nemocná a bez hnutí ležela. Měla nafouklé břicho a téměř se nehýbala, bylo nám z toho nějak nanic. Místní o ní ale věděli, protože jí chodili dávat pít něco z lahve.

Až před čtvrtou odpoledne nasedáme po dvojicích na osedlané slony. Na hřbetě mají upevněné dřevěné sedačky pro dvě osoby. Lešek mě hecuje, ať jedeme ve třech s Karlem, ať si slonovi sednu za krk. Já se na to ale moc nadšeně netvářím. Jako první jedou Sobotkovi. Já, Lešek a Karel s Finem jedeme až na dvou posledních slonicích. Jede s námi několik thajských průvodců, kteří na slony pokřikují a praky je usměrňují. Slon je mimochodník, což znamená, že vždy současně posunuje obě nohy na jedné straně těla, což vede k tomu, že se houpeme ze strany na stranu. Jedeme horským terénem, žádná rovná autostráda. Brodíme se potokem, stoupáme nahoru po úzké lesní cestě, ale nejhorší je chůze z kopce. To se máme co držet, abychom ze sedačky nesklouzli a to ještě vše dokumentujeme - filmujeme a fotíme. S námi jdou i malá dvě slůňata. Naše slonice často staví, aby se mohli mláďata napít a okusovat listoví stromů. Lešek těžce nese, že jedeme až poslední a hecuje slonici, aby předjela Karla. Slonice zřejmě pochopila co od ní Lešek žádá a dala se do pohybu. Cesta je úzká, sráz dolů na levé straně, na předjíždění to tu není ani náhodou. Už se vidím, jak letíme i se slonicí dolů z kopce a budeme pak už jenom do herbáře. Slonice naštěstí usoudila, že nemá šanci a zařadila se opět jako poslední.

Sobotkovi už jsou v nedohlednu a co horšího, začíná v dálce hřmít a zatahovat se. Prvotní déšť začal sílit a v okamžiku začaly padat i kroupy. Neskutečné, to jsme si nepředstavovali ani v nejbujnější fantazii. Vytáhla jsme pláštěnku a hodila jsem si jí celou přes sebe. Kroupy bubnují na naše tělo, musíme to vydržet až dokonce, nemáme kam utéci. Nevidím vůbec nic - a je to prý asi lepší, jak říká Lešek. Chvíli mě pláštěnka chránila, ale za několik minut jsem měla pocit, že mi voda teče všude po těle. Stáhla jsem jí ze sebe a raději s ní omotala kameru, foťák a doklady. I „No Rain“ mi svěřil k úschově svojí peněženku. Co v batohu není v igelitu, má již spočteno. No, jak tento veselý výlet dopadne? Sloni začali být dost nervózní, terén byl kluzký, všude proudy vody strhávající bahno. A to máme zrovna před sebou pěkný stoupák. Malé slůně má problémy a klouže mu to. Pevně se držím a přeji si jenom, aby slonice neuklouzla a neodhodila nás. Jdeme velice pomalu, co noha nohu mine a opatrně našlapuje. Náročný terén zvládá výborně. Ani jednou jí to neklouzlo, vůbec nevím, jak se jí to mohlo podařit. Naši vůdci dovedli slonice a slůňata k malému přístřešku, aby se trochu zklidnili. Déšť a kroupy ale neustávají.

Po chvíli odpočinku pokračujeme dál. Vzadu od našeho průvodce slyším jen „Sorry for rain, I dont know why? It is winter season“ - „Mrzí mě, že prší, nevím proč? Je zimní sezóna“.

Úplně promočení docházíme jako poslední do Karen Village. Nikde ani noha, všichni jsou schovaní ve svých chýších. I ostatní naši účastníci treku jsou již v suchu.

Najíždíme na vyvýšenou rampu přímo u vchodu do chýše a slejzáme ze slonů. Oddychli jsme si, konečně v bezpečí! To byla ale „adventure“! Měli jsme chvilkami opravdu strach, aby do nás netrefilo, aby se sloni nesplašili, aby jim to neklouzlo, abychom nespadli, aby alespoň něco zbylo z našich dokladů atd.

Jsme ubytování v jedné velké dřevěné chýši postavené na vysokých pilotech. V období dešťů je to tady asi nezbytnost a to kvůli tomu, že osada se nachází poblíž řeky. Vybalujeme batohy a začínáme zjišťovat jestli něco zůstalo vůbec suché. Zabíráme si každý místo na spaní, spacáky máme své a ještě jsme dostali deky a rohože. Marcela s Mirkem spacák nemají a tak si berou více dek, aby jim bylo dnes tepleji. Mokré hadry rozvěšujeme kde se dá. Uprostřed velké chýše se na zemi prostírá k večeři. „No Rain“ připravil rýži se zeleninou a polévku. Kluci od domorodců kupují pro zahřátí dost hroznou thajskou Mekong whisku vyrobenou z rýže. Dala se pít s trochou odvahy s coca-colou, ale i tak silná osobnost jako Lešek docela dost brzy odpadl a uchýlil se do ústraní. Dostali jsme dnes opravdu všichni zabrat. Já jsem o dění kolem sebe moc zájem nejevila, zalezla jsem do spacáku a snažila se trochu zahřát. Co si vezmu zítra na sebe, to je ve hvězdách, vše je mokré. Ještě že jsem spacák měla v batohu zabalený do igelitu. Naši spolutrekaři si na večer kupují nějakou trávu na kouření, snad aby se povznesli nad útrapy dnešního dne.

17.1. neděle Bambusový raft

V noci se přehnala ještě další bouřka a k ránu nás opět budí domácí zvířectvo - obyčejní kohouti a čuníci, žádní usurijští tygři, jak jsme si tu v horských oblastech mlžného lesa mohli v bujné fantazii představovat.

Ráno balíme mokré věci, které neměly šanci uschnout. K snídani, naservírované uprostřed naší chýše na koberečku na zemi, máme čaj a pár toustů s džemem. „To je teda exotika, tady v opuštěných oblastech Thajského severu!“ Ale příjemnou yměnu v jídelníčku neodmítáme.

Z Karenů jsme neviděli ve vesnici téměř nikoho, pouze malé kluky hrající si s nějakým dřevěným kolečkem. Ale z vyprávění víme, že ženy Karenů bývají ozdobeny na rukách a nohou množstvím mosazných náramků vlastní výroby. Svobodné ženy nosí dlouhé nebarevné šaty s krásně vyšívanými lemy.

Po snídani, v devět hodin odcházíme sbalení k řece, kde pro nás místní dokončovali výrobu bambusového voru. Vor byl tvořen 15 obrovskými bambusovými stébly pevně k sobě svázanými. Dnešní den budeme totiž podnikat tzv. bambusový raft po řece Mae Taeng. Řeka byla kalná a po vydatných lijácích i dost živá. Příprava naší skupiny a naloďování bylo se zájmem sledováno místními. Děti pokukovaly u břehu a bylo na nich vidět, že by jely s námi.

Na jeden vor se vešla celá naše česká skupinka - Lešek s Mirkem vzadu, Marcela před nimi, já uprostřed a Karel přede mnou. Vepředu byli dva Thajci, zřejmě otec s klukem, kteří vor vedli. Lešek i Mirek byli vybaveni taky dlouhým bidlem a pomáhali s kormidlováním co se dalo. V přední části voru byly umístěny dvě čtyřnožky z kůlů, na které se zavěsila všechna naše zavazadla. Pomalu se odpichujeme od břehu a snažíme se udržovat rovnováhu, ale nebylo čeho se držet. To nás čeká pěkný výlet, celý den tady ve stoje balancovat a snažit se nesklouznout po hladkých bambusových stéblech do divoké řeky. Kluci mají alespoň kůly, o které se mohou trochu opírat.

Kolem řeky je vidět pár velice skromných, dřevěných chýší, postavených na vyvýšených, dřevěných pilotech. Z řeky pozorujeme, jak místní vodí slony k práci v pralese. Jak sloni jdou, houpou se jim na krku zavěšené velké, asi dřevěné zvonce, které vyluzují klapavý zvuk. O slony se taky pěkně starají. Thajci slony zavedou doprostřed řeky tak hluboko, aby jim koukala jen šošolka, sednou jim i s kartáči za krk a drhnou je. V tom vedru to musí být pro slony výtečná lázeň. Z dálky to vypadalo jako by ve vodě byly obrovské balvany, kterým se budeme muset vyhnout, až když jsme připlouvali blíž, poznali jsme, že je to sloní koupel.

Kolem řeky je místy značně neprostupný prales. Jízdu celkem zvládáme, klidnější úseky střídají peřeje mezi kameny, které vedením našeho lodivoda proplouváme bez větších problémů. Nepříjemné pouze je, že když se proplouvá peřejemi, voda se hrne přes vor až do výše našich pohorek, ke kotníkům. Už je mám plné vody a tak jsme usoudila, že bude lepší, když pohorky sundám a budu bosa. Snad si nerozříznu ve vodě o něco nohu a nechytnu infekci.

Během plavby filmuji i fotím a to zvláště nebezpečně vypadající úseky. Po hodině a tři čtvrtě stavíme u chýší, kde je možné si zakoupit občerstvení. Je tu zakotveno již několik vorů. Vystupujeme na břeh a hned se k nám seběhly místní, vyšperkované mladé dívky z kmene Akha, které nabízely své výrobky. Je vidět, že jsou z jiného kmene, než ty, které jsme již viděli. Mají zcela jiné oblečení. Dívky mají vysoké čepice bohatě zdobené tepanými stříbrnými a mosaznými plíšky, kolem krku korále, na rukách a nohou náramky. V košíčkách mají náramky a korále, které se snaží prodat. Pouhé konstatování, že už máme nakoupeno, neobstojí. Jednu mladou fešandu za mnou poslal Mirek. Stále u mě stála a opakovala, ať si něco koupím. To, že už jsem koupila páseček od jiné neprošlo. Se svýma krásnýma upřenýma očima mi říkala stále dokola naučenou anglickou frázi „one for me, one for me“. Čímž mě chtěla donutit, abych něco koupila i od ní. Náramky měla pěkné, mosazné, smlouvaly jsme obě a nakonec jsme se dohodly na ceně (60 BHT) za jeden náramek zdobený jak jinak než slony.

Lešek si půjčil foťák a mezi tím dokumentoval místního, krásného klučíka v dlouhém, vytahaném triku a taky mě nafilmoval s kouzelnou Thajku, s kterou jsem úspěšně uzavřela obchod.

Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme v plavbě. Druhá část plavby byla náročnější. Bylo více peřejí a bylo třeba znát terén kudy kam. Po zvládnutí těžších úseků se s pobavením koukáme dozadu, za druhým vorem, jak se oni vypořádávají se situací, kterou my již máme za sebou. Při jednom takovém náročnějším úseku se z druhého voru Japonka „udělala“ a spadla do vody i s foťákem. Řeka nebyla naštěstí hluboká, ale koupel nebyla nic příjemného, protože voda byla po včerejším lijáku značně zkalená.

Kolem druhé hodiny odpolední konečně dojíždíme k cíli, dokonce asi o hodinu a půl před plánem, což bylo dáno asi vyšší, rychlejší vodou. Zde asi končí většina bambusových raftů, protože řeka je vory již téměř zabarikádovaná. Přecházíme z jednoho voru na druhý až na břeh. Zasedáme k lavicím s přístřeškem a čekáme na jídlo. Je tu hned několik skupin, které cestu absolvovali před námi. K pozdnímu obědu máme klasiku - řýži se zeleninou a ovoce. Přišlo nám vše k chuti a nic nezbylo. Po obědě jsme zabalili všechny naše věci a nasedáme opět do teréňáku, který byl pro nás již přistaven. Třídenní putování jsme skončili trochu dříve a proto na cestě do Chiang Mai stavíme na „Snake show“- hadí představení. Zaplatili jsme každý 100 Bahtů a usedli do manéže a to hned do první řady. Thajci zahájili hrátky s kobrou. Různě s ní pohazovali a chytali, omotávali kolem sebe, vyzývali k tanci a na důkaz toho, že nemá vyoperované jedové váčky a je tedy vše velice nebezpečné, nechali jí prokousnout blánu přes hrneček, do kterého stekla kapička tekutiny o které tvrdili, že je to ten nebezpečný, smrtelný jed.

To nebylo vše, show pokračovala s řadou dalších hadů. Během hadího vystoupení Thajci vhodili cosi do obecenstva. Ještě, že to nebylo na stranu, kde jsem seděla, to bych se asi zbláznila. V místě dopadu se všichni dali do jekotu a útěku, ale jednalo se o nejapný žertík, protože se zjistilo, že pohodili mezi lid pouze kus provazu.

Při jednom čísle byli hadi zcela nezvladatelní a snažili se z manéže uniknout - to byl nápad si sednout hned do první řady ! Ale i to bylo hrané a Thajci měli vše pevně pod kontrolou.

Po skončení exhibice byli diváci vyzýváni k peněžitým projevům obdivu a díků a byli i tací, kteří do manéže papírovky opravdu házeli. My jsme zastávali hrdě názor, že jsme už přece u pokladny zaplatili vstupné a nic se od nás nedočkali.

Kromě show bylo možné po představení procházet  zahradu s terárii, kde chovají hady. Moc nás to nenadchlo a vůbec jsme nechápali, proč mezi tím vším mají uvázanou opičku na provaze, která svůj úděl velice těžce nesla. Chodila celý den ve vymezeném prostoru kolem dokola a bylo nám jí líto. Při vstupu do areálu měli vybudovaný hluboký bazén, v kterém bylo několik krokodýlů.Marcela zcela znechucena místní show a tím, jak zacházejí se zvířaty, demonstrativně odešla do auťáku ještě před koncem představení a čekala na nás.

Léša se dal do řeči s místním u pokladny, kterého zaujala Leškova bujná hrudní hříva. Ocenil ho jako „number one“, což jistě Léšu polichotilo a od té doby od Karla dostal přezdívku „nambrvaňák“.

Orchideová farma, jejíž návštěva byla také slibovaná, se již nekonala, protože měli zavřeno. Domů do guest house v Chiang Mai přijíždíme kolem páté hodiny. Třídenní trek jsme zvládli ve zdraví a snad na nás nenechá ani pozdější následky. Za celý trek, včetně ubytování a jídla jsme zaplatili 1400 BHT, což jsme považovali za velice přijatelnou cenu. A pokud zapomeneme, že jsme na své cestě přeci jenom nějaké cizí turisty viděli a pořádně promokli na slonech, hodnotíme ho i kladně s ohledem na to, co nám slibovali, že absolvujeme.

Jsme docela rádi, že se zase po dlouhé době důkladně umyjeme. Všechny naše věci, které jsme si zde v Guest Housu po dobu treku nechali, byly v pořádku. Večer pereme a sušíme zavlhlé věci z baťohů. Je možné využít i místních služeb a nechat si prádlo vyprat, ale je to velice drahé, jak jsme zjistili. Cenu vypočítají dle váhy a to ještě jsou problémy, že v balíčku prádla, který jsme dostali, byly i další oděvy, které nám vůbec nepatřili.

Večer kluci odchází na masáže a pak jdeme procházet Night market, známý noční trh v Chiang Mai.

předchozí další