předchozí další

11.1. pondělí Bangkok, Floating Market

Ranní vstávání je kruté. Včerejší večírek na pokoji nám dal všem docela zabrat. A to v sedm ráno je již odjezd mikrobusu na Floating Market. Vstáváme v šest abychom ještě vše zabalili a dáli saky paky na recepci. Další noc spíme totiž ve vedlejším, levnějším hotelu. Pomalu si musíme zvykat na místní poměry, konec „západního přepychu“.

Zájezd na plovoucí trh máme předplacený od místní, hotelové cestovky (180 BHT na osobu). Minibus opravdu před hotel přijel, nejedeme ale sami, je tam plno dalších turistů.

Floating Market nebo taky plovoucí trh, se nachází v Damneon Saduaku, malé vesničce v provincii Ratchanaburi, na západ od Bangkoku. Dříve se obchod odehrával převážně na lodích na řece či kanálech a tak plovoucích trhů je v okolí Bangkoku několik. Trh v Damneon Saduaku je pravděpodobně největší svého druhu a proto jsme si ho vybrali.

Během jízdy se thajský průvodce na nás neustále usmíval a cosi anglicky vykládal, ale moc jsme mu nerozuměli. Jedeme kolem solných polí a stavíme v kokosové farmě, kde nám ukazují, jak se získává kokosové mléko, olej a cukr z palem. Uvítali jsme i přestávku na občerstvení. Já jsem si dala rýži s houbami. Marcela místo toho, aby se sama nejprve najedla krmila místní psy a další havěť. Jídlo nás trochu postavilo na nohy a pokračujeme dále v cestě. K samotnému trhu přijíždíme po říčním kanále, který byl vybudován před sto čtyřiceti lety, v době panování krále Ramy IV. Přesedli jsme na rychlou loďku, thajci označovanou jako „long tail bout“, vypadající trochu jako gondola. V úzkém kanále nás značně rozhoupávají vzdouvající se vlny kolem projíždějící loďky . Raději se odtahujeme od okraje lodě, aby nás, zcela určitě kontaminovaná voda, neostříkla a něco jsme hned na začátku měsíční cesty z vody nechytli. Voda v nás nevyvolávala sebemenší důvěru. Při břehu byla postavena řada velice jednoduchých, dřevěných domečků či chýší na vysokých pilířích. Voda slouží místním jako zdroj vody, využívají jí ke koupeli ale i jako odpadní kanál. U trhu vystupujeme z loďky a jdeme pozorovat frmol ze břehu. Byla to úžasná a ojedinělá podívaná. Plovoucí trh je znám hlavně pro čerstvé exotické ovoce ze zdejších zahrad, které přijíždějí místní nabízet od časného rána na svých dlouhých, dřevěných loďkách, poháněných vlastní silou. Obhlížíme různé druhy ovoce a zeleniny. Nevíme ani jak se vše jmenuje ani jak se co jí. Zda syrové nebo vařené atd. Zůstáváme tedy u osvědčených banánů a oranžových, šťavnatých a osvěžujících plodů papáji. Ale na ochutnání mléka z nezralých kokosů jsme si troufli. Mají zde totiž natrhané nezralé, zelené kokosy, které přímo před námi malá dívenka profesionálně a bravurně velkou mačetou z poloviny kuželovitě osekala na bílou dužinu, pak odřízla špičku a takto připravený kokos nám podala připravený rovnou ke konzumaci i s brčkem.

Dá se zde koupit ale daleko více než ovoce. Zelenina, textil, oblečení, výrobky z proutí, slunečníky a mnoho dalšího. Thajci totiž vědí, že sem přijíždí plno turistů. Nakupuje se buď z loďky do loďky nebo ze břehu, z mola, ke kterým loďky připlouvají. Nabízí se i čerstvě připravené jídlo přímo na lodi. Fascinovalo nás, jak se dámy odváží na vratkých bárkách klidně zapálit vařič a smažit v obrovských „Wokovských“ pánvích nejrůznější lahůdky. Babči mají na hlavách většinou slamáky z bambusového proutí s rovnou stříškou.

Na trhu postávají chlapíci s obrovským hadem, klidně ho odvážným dívkám hodí přes krk a za určitý peníz dovolí zdokumentovat. Marcela se s ním taky chtěla vyfotit, ale když jsme jí vysvětlili, že je to ubohé zvíře určitě pod práškama aby neublížilo, rozmyslela si to.

Na zpáteční cestě odmítáme návštěvu „Cobra show“ a jedeme do typické řemeslné dílničky. Jako první vidíme řezbářské dílny, kde pozorujeme jak dlátky vyřezávají ornamenty a dekorují nábytek z teakového dřeva, vyhotovují velké plastické obrazy, či vyřezávají sošky pro turisty. A co jiného než slony a to třeba sedící na harlejích. O kousek dál sledujeme výrobu ručního papíru, zřejmě na slunečníky.

Do Bangkoku se vracíme kolem 13 hodiny, vyzvedáváme věci z recepce a přenášíme je vedle, do St. Marry Guest House, levnějšího hotelu, kde platíme za dvojlůžák 250 BHT. Pokoje jsou menší, skromnější, žádná lednice, ani televize, ale na jedno přespání to stačí.

Večer vyrážíme opět do ulic. Zabrousili jsme do hospůdky, která se vyznačovala tím, že uvnitř v putyce byl zaparkovaný starý auťák, do které se dalo sednout, což si Lešek nenechal ujít. Už nevím co to bylo za značku, ale byl černý a pomalovaný množstvím nápisů, asi spokojených zákazníků. Popíjíme pivínko, lahvinky Big Changů se hromadí na stole, je veselo. Já to ale nepřeháním, protože dnes večer si beru Lariam, tabletku k prevenci malárie. Místní pikolík nám chce zpříjemnit posezení a půjčuje nám zvláštní hudební nástroj (u nás ve specializovaných etno obchodech ho prodávají pod označením „dešťová roura“) - bylo to vlastně silné bambusové stéblo naplněné něčím těžko identifikovatelným. Přepážky bambusových stébel byly zřejmě různě perforované a dovolovaly čemusi se přesýpat z místa na místo. Písek to ale asi nebyl. Nakláněním dlouhého tubusu se vyluzovaly zvláštní zvuky.

Dnes jdeme spát dříve, zítra nás čeká přesun do Ayuthaye a to už i s Karlem.

12.1. úterý Přílet Karla, Ayuthaya

Ráno k snídani dávám čaj a kousky čerstvého ananasu, který se dá koupit na ulici od prodavačů čerstvého ovoce. Mají pojízdné vozíky s  uzavřeným průhledným pultíkem, v kterém mají na ledu ovoce předpřipravené. Když přijde zákazník, vybere si kousek papáji či ananasu, který chce a prodavač mu ho naseká na kostičky a dá do igelitového sáčku a pro jednodušší konzumaci přidá párátko. Je to opravdu skvělý „fast food“.

Dopoledne se vydáváme do města. Sobotkovi a Lešek jdou poprvé vyzkoušet Thajskou masáž, která má zde dlouholetou tradici. Thajské masáže - nuad - vychází z filozofie jógy, z praktik akupunktury a akupresury. Masáží se dokáží uvolnit blokády, podporuje se porušené toky energie, což vše přispívá k dobrému zdravotnímu stavu. Za zakladatele thajské masáže se považuje lékař Jivaka Kumak Bhaccha 2, který žil před více jak 2500 lety a je označován za Budhova přítele a dodnes se uctívá v Thajsku jako otec medicíny. Na hlavní třídě je hned několik provozoven masáží. Přímo z ulice jsme vešli do velké místnosti s několika širokými lůžky. Je ještě dost brzy ráno, nikde nikdo, ale otevřeno již mají mít a tak na sebe upozorňujeme. Je možné si vybrat z několika druhů masáží např. celotělová obličejová, chodidel atd. Sobotkovi a Lešek si dávají celotělovou masáž. Lešek však prožívá krušné chvilky, zvláště při masáži břišních partií. Jsme po snídani což i pani masérka poznala a tuto nerozvážnost komentovala. Celá masáž trvá hodinu ale kdo chce, zaplatí si hodiny dvě. Já na masírování nemám odvahu a jdu se pokusit emailovat domů, ale bez úspěchu. Nemohu dostat spojení na server seznam.cz. U nás doma je noc a na serveru asi něco kutají a je mimo provoz. Hrůza!

Po skončení procedury si s námi masérka povídá. Marcela s paní byla velice spokojená a poznamenává si její jméno pro příště, až budeme zase v Bangkoku. Dověděli jsme se, že pani Pisamai Noi pochází z Chaing Mai, kam se taky chystáme. Je docela přátelská a tak si od ní nechávám napsat naše jména v thajštině. Thajské písmo používá abecední systém, který se s drobnými úpravami dochoval od 13.století, má 44 souhlásek a 30 značek pro samohlásky s rozlišením intonace.Píše se zleva doprava a interpunkce je minimální.

Úřední řečí je zde thajština, původně byla jednoslabičnou řečí podobnou čínštině, časem převzala hodně ze sanskrtu a khmerštiny a nyní, tak jako u jiných jazyků, se obohacuje anglickými výrazy.

K obědu si v jedné z vývařoven dávám zeleninovou polévku, docela dobrou, ale vidím, že tam plave i nechtěná havěť, tak ji decentně vyndávám na kraj talířku.  Při objednávání juice jsem nestačila upozornit, že ho chci bez ledu. Sklenice je snad z poloviny plná ledu. Váhám co s tím, z nejrůznějších doporučení, jak předejít zdravotním potížím, je vyvarovat se pití čehokoliv s ledem, není totiž jasné, jakého původu je voda, z které byl led připraven a led může být potencionálním zdrojem infekce. Bude to další krok k aklimatizaci na zdejší poměry a džus jsme vypila. Nutno dodat s odstupem času, že to žádné zdravotní problémy naštěstí nevyvolalo.

Dnes má z Prahy přiletět Karel. Od hotelu jedeme v poledne Airport minibusem na letiště. Jedeme brzy, kdyby taky přiletěl dříve jako my. Ale vše je jinak, letadlo z Varšavy, kterým má Karel přiletět, naopak dostává dost velké zpoždění. Letištní hala je sice příjemně klimatizována, ale už nás to tu po několika hodinách dost otravuje.

Snažíme se využít čas a jdu se podívat na vlakové nádraží Don Muang na rozpis vlaků do Ayuthaye, kam bychom všichni po příletu Karla pokračovali. Prohlídku Bangkoku si prý Karel nechá až na zpáteční cestě.

Jízdní řády byly pro mě k nepochopení a tak jsme si myslela, že místní policisté pomůžou. Hledání v jízdních řádech jim moc nešlo a jejich informace se značně rozcházely. Ptala jsem se taky školaček, které angličtinu jistě ve škole mají, ale ty se pouze chichotaly a nic jsem se nedověděla. Pokladny byly zavřené a už jsem pomalu nevěděla co a jak dál. Vytrvalým stáním u okénka jsme po chvíli přeci jenom pokladního přilákala. Vypadalo, že snad i rozumí na co se ptám a na lísteček mi ochotně napsal časy odjezdů i s cenami jízdného, naštěstí latinkou.

Jak jsme pak zjistily, pokladny nejsou stále otevřené. Pouze pár minut před odjezdem vlaku se u pokladny objeví cedulka s názvem místa, do kterého se lístky právě prodávají. Pro nás ale v Thajštině pochopitelně nečitelné.

Vracím se zpět na letiště, čas příletu Karla se stále posouvá. Snad se ho dočkáme a neujede nám poslední vlak do Ayuthaye. To bude mít Karel dost drahé, tady na něj takhle celé půldne čekat, komentoval Mirek. Konečně letadlo s dvouhodinovým zpožděním, v 16.10 hod přistává. Teď už jenom než projde všemi kontrolami a najde svá zavazadla.

Šťastně se s Karlem shledáváme a vítáme ho slovy: „Tak co, Karle, jaký byl let, kde jsi se coural?“ Hned nám sděluje své první zážitky z letadla: „ Sračka už na palubě, já jsem se přejedl a…..“ Ale mi ho uklidňujeme, že my místní stravu snášíme dost dobře, ani tak banální záležitost, jako je průjem nás nikoho naštěstí zatím nepostihl. A to už si troufáme ochutnávat čerstvé ovoce přímo na ulici.

Pomalu se přesouváme k vlakové stanici, kde by v 16.50 hod měl jet vlak do Ayuthaye, města vzdáleného 72 km na sever od Bangkoku.Podařilo se nám dokonce zakoupit jízdenky, platíme asi jedenáct bahtů, třetí třídu, bez klimatizace pro jednoho. Vlak sice přijíždí jinak, než jsem měla napsáno na lístečku, ale hlavně, že je tady.

Do vlaku s námi také nastupuje jeden turista, zřejmě amík, který taktéž přiletěl. Samozřejmě předpokládal, že pokud jdeme s bagáží z letiště, musíme jet jako první do centra hlavního města, do Bangkoku. Zanedlouho zjistil, že bohužel jede úplně na opačnou stranu. Zmátli jsme ho my i to, že tady vše jezdí z druhé strany. Ještě že to byl zastávkový vlak a na další stanici vystoupil.

Vlak byl docela plný, ani jsme si neměli kam sednout. Je odpoledne a asi se vrací lidé z práce v Bangkoku. Dnes se ochladilo, tak nám ani nevadilo, že vlak je bez klimatizace. Úplně stačily větráky a otevřená okna, kudy to pěkně protahovalo. Projíždíme centrální planinou, která, jak se uvádí, je nejvíce vzkvétající oblastí Thajska. Rozprostírá se kolem řeky Chayo Phraya a je nejúrodnější v zemi, kde se produkuje nejvíce rýže na světě.

Vlakem prochází chlapík a nabízí něco k snědku, další pak prodává čerstvé květiny pro obřadní účely či pro dekoraci „spirit housů“ - „ domečků duchů“, což není úplně nejlepší překlad. Jsou to vlastně malé oltáříky se sochou Budhy, které se staví u každého domu, kvůli tomu, aby se v domě drželo štěstí. Trochu kontrastně působí tyto jednoduché, dřevěné domečky, či budečky postavené i před moderními stavbami. Prý je k vidění i u bangkokského Mac Donalda, toho jsme však neviděli. I v hotelu, ve kterém jsme bydleli měli svůj Spirit house, tam se kromě květinových závěsů, vonných tyčinek a svíček, dávali i kousky jídla.

Po hodince a půl, asi v půl sedmé, přijíždíme do Ayuthaye. Z vlakového nádraží přecházíme k molu, odkud se necháváme převést za jeden baht na druhou stranu řeky, kde se nachází historická část města. Po výstupu z lodě se k nám seběhlo několik Thajců, nabízejících dopravu a ubytování. Začalo poprchávat a tak bereme první tuk tuk (30 BHT) a necháváme se zavést k hotelu, který Mirek našel v průvodci Lonely Planet. Tuktukář nám nabízel na další den okružku celého města a i když jsme odmítli, slíbil, že ráno přijede znovu zjistit, zda jsme si to nerozmysleli.

V hotelu vybíráme dva pokoje s klimatizací, záchodem a sprchou na pokoji, třílůžák (200 BHT za osobu) a dvojlůžák. Pokojík je docela malý, ale máme to i s lednicí, která obsahovala nějaké pití, které bylo v ceně. Rozdělili jsme si postele a vybalili jen to nejnutnější. Karel mi předal pozdrav od Milíka - lahvinku Becherovky, pár sušenek a malá mlíčka.

Karel je po cestě utahaný a potřebuje více času na vzpamatování, proto vyrážíme bez něho na průzkum nejbližších restaurací. Moc jich tu ale není. Vše je zde opuštěné, téměř nikoho nepotkáváme. Už je tma, žádné osvětlení, jsme asi v nějaké zapadlé čtvrti. Na Leška dokonce zaútočil místní pes, snad ho i dokonce kousnul do nohavice. Ale krvavé zranění to naštěstí nebylo.

Míjíme jednu pouliční restauračku, která nabízí exotické pamlsky. V nabídce mě zaujali žáby, které byly vyložené na tácku připravené k dalšímu zpracování. Ale chuť jsem na ně nedostala. Jdeme raději dál, tohle je na nás moc velká exotika.

Nakonec jsme našli bezva restauraci, takovou místní, normální jídelnu. Stolky, jako téměř všude jsou venku, jídelní lístky jsou kupodivu i v angličtině. Mají tady živou hudbu, tedy přesněji řečeno, živou půl na půl. Jedná se o „Karaoke“, což znamená prázdný orchestr. Kara je v překladu prázdný a oke orchestr. Jedná se o oblíbený způsob zábavy. Z videa se na barevnou obrazovku promítají hity, vlastně takové videoklipy, při kterých se sličné děvy natřásají, dole běží text písně, hraje muzika z velkých hi-fi reprobeden a kdokoliv chce, může přijít, vzít si mikrofon a začít zpívat. Vše je doprovázeno i světelnými efekty jako na diskotéce. Velice nás to pobavilo, protože repertoár a interpreti byli skvělí. Bylo jim jedno jak zpívají, pro naše uši to bylo úplně něco nepopsatelného, jako kočičinec nebo tak nějak. Oni se ale tímto způsobem odreagovávají. Nejprve jsem se trochu ostýchala vzít kameru a natáčet, ale pak jsem se osmělila a dokonce dáma, která právě zpívala tím byla naopak velice potěšena, dívala se do kamery a na závěr i anglicky poděkovala: „Thank you“.

Večeře ale nebyla nic moc, příště nebudu experimentovat a dám si osvědčenou „chiken and garlic“, kuře na česneku.

13.1. středa Ayuthaya

Dnešní den máme na prohlídku města Ayuthaya a na to abychom koupili lístky na vlak do Chiang Mai, s kterým večer také odjedeme.

V hotelu snídáme formou „kontinentálního“ bufetu. K dispozici jsou toasty, džem, čaj, kafe a ovoce. Ovoce ale moc kontinentálně nevypadalo, byly to takové zelené, dužnaté hruštičky bez výrazné chuti. Moc jsme s tím nadšeni bohužel nebyli.

Ráno za námi přijel slibovaný Thajec. Měl sebou leporelo všech Watů, které by nám ve městě ukázal. Zajistil by nám program na celý den či půl, jak bychom chtěli. Bylo těžké ho odmítnout, jsme ale silné osobnosti a trváme na svém, nechceme se vázat, uděláme si program po svém.

Po snídani nakládáme naše saky paky a necháváme se tuktukářem dovést alespoň do banky, kde měníme další šeky. Pak naše cesta vede na vlakové nádraží, kde kupujeme jízdenky na noční vlak, první třídu do Chiang Mai. Byl to docela drahý špás. Pro jednoho to přišlo na 1138 BHT. Máme ale k dispozici lehátka, tak se snad v noci vyspíme. Pani z hotelu nám lístky večer telefonicky zarezervovala, takže máme ulehčenou situaci, ale zde se dá domluvit docela dobře anglicky. Všechna naše zavazadla si necháváme v úschovně na nádraží a odlehčeni vyrážíme do centra k prvnímu chrámu.

Nejprve pár slov o Ayuthaye. V letech 1350 – 1767 bývala hlavním městem, tehdejšího Siamu (tak se jmenovalo Thajsko až do roku 1932). Během 417 let se zde vystřídalo 33 králů různých dynastií, které vytvořili jedno z nejvýznamnějších měst. V roce 1767 vandalská Barmská armáda vtrhla do města, spálila chrámy, paláce, zničila obrovské umělecké bohatství a také téměř všechny psané historické záznamy země. Po této události se hlavní město přesunulo na místo rybářské osady Bangkok. Město bylo opuštěno a pomalu zarůstalo tropickou vegetací. Teprve v poslední době se Thajci snaží obnovit památky a zpřístupnit turistům.

Město Ayuthaya je vybudované ve vnitrozemí na ostrově vytvořeném člověkem, je ze všech stran obklopené řekou a kanály. Stavitelé využili pouze pozice, kde se stýkají tři řeky, vykopaly jednu spojnici a ostrov byl na světě. Na konci sedmnáctého století mělo město přes milión obyvatel. V dobách, kdy byla Ayuthaya sídelním městem, dosáhl Siam své největší rozlohy, ovládal značnou část současného Laosu, Kambodži a Barmy.

Dnes se vyčasilo a je opět horko. Dopoledne začínáme návštěvou chrámu Wat Phra Si Sanphet, který byl jedním z největších a nejvýznamnějších chrámů své doby. Před vchodem do paláce nám děti nabízí soubory pohlednic, ale první vyvolávací cena je dost vysoká, takže žádné kšefty nebudou. Kupujeme si lístek na vstup do paláce (40BHT), dáváme rozchod a sraz asi za dvě hodinky u vchodu. Sobotkovi jsou spolu a já s klukama poctivě dokumentuji celý areál.

Význam tohoto chrámu by se dal srovnat s významem dnešního chrámu Smaragdového Budhy Královského paláce v Bangkoku. Byl postaven v roce 1448 a několikrát restaurován. I dnes je nejznámější Ayuthajskou ruinou, kde jsou zrestaurované tři velké chedi, které uchovávají pozůstatky králů. Chedi se popisují jako pagodovité stavby, buď ve tvaru kukuřičného klasu, nebo zvonu, v tomto případě bych se spíše přiklonila ke tvaru zvonu. Původně chrám obsahoval 16m vysokou silně pozlacenou (170kg zlata) sochu Budhy, ta ale byla zničena a zlato roztaveno Barmskými dobyvateli.

Procházíme chrámovým komplexem tehdejšího Královského paláce, ke kterému byly přistavovány postupně další stavby - Vihara Somdet Sanphet, Prasat Suriyat, Amarin Pavilion, Chakrawat Phaichayon Pavilion, Banyon Ratanat Pavilion a Tri Muk Building. Všechny tyto budovy byly v roce 1767 do základů zničeny. Z Ancient Palace, Starodávného paláce postaveného králem Ramatibodi ve druhé polovině 14. století, vidíme pouze základové zdi, ale plánek původního paláce, který je na informační tabuli rozkreslen, dává tušit, že se jednalo o významný objekt.

Dřevěný Tri Muk Building byl opět přestavěn králem King Chulalongkorn v roce 1907 a dnes ho můžeme vidět v původním stavu.

Za hradbami Královského paláce se připravuje nějaká slavnost s průvodem. Mezi parkovištěm aut postávají sloni, kteří zde slouží jako dopravní prostředek. Nemáme ale čas sledovat vše až dokonce a odcházíme na místo našeho „meeting pointu“ se Sobotkovými.

Nedaleko od Královského paláce je další chrám Vihara Phra Mongkol Bopitr, který byl v roce 1767 zničen, ale v roce 1956 byl přestavěn do původní podoby, takže dnes vypadá jako nový. Sobotkovi a Léša návštěvu tohoto chrámu odmítli s tím, že těch honosných, pozlacených chrámů mají již z Bangkoku dost a pokračují v cestě za ruinami. Karel, který je lačný zlatých Budhů si však příležitost nenechává ujít. Já jdu s ním a pozoruji, jak pani v chrámu váže pugety lotosových květů, které se spolu se zapálenými svíčkami a vonnými tyčinkami kladou v chrámech před Budhu. Krásné květy lotosu, vyrůstající z bahna rybníků, mají symbolizovat čistotu Budhova učení v nečistém světě. V tomto chrámu sice není zlatý Budha, ale je tu umístěna největší bronzová socha Budhy v Thajsku.

Wat Parraan - bránou vcházíme do dalšího komplexu, dnes už jenom ruin chrámu postaveného v roce 1369. Do velké chedi ve tvaru kukuřičného klasu vedlo strmé, chatrné, kamenné schodiště. Je docela vedro, jsme utahaní a odpočíváme na jedné zídce, kde sedí celá řada dnes již dekaputovaných kamenných Budhů.

Jsme dost uvondaný a necháváme se popovést tuk tukem. Další z chrámů, do kterého vstupujeme je Wat Mahathat postavený králem Ramesuanem v roce 1384. Dominantou byla vysoká pagoda Khmerského stylu, která byla zničena taktéž Barmskými dobyvateli. Když se vláda v roce 1956 rozhodla obnovit a restaurovat zničené chrámy, byla při výkopech objevena pokladnice s cennostmi, která mimo jiné obsahovala i pozůstatky Budhy uložené ve zlaté urně. Další zlaté, rubínové a křišťálové předměty jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Bangkoku.

Léša si tu ode mne půjčuje foťák a dokumentuje hlavy Budhů v nejrůznějších pozicích.

Zpětně je možné konstatovat, že z toho vznikly i celkem podařené fotky. K fotografickým experimentům Budhovy hlavy přímo vybízely, zvláště ta, která byla pevně zarostlá hustou spletí kořenů stromu. Z některých  Budhových kamenných hlav lze vypozorovat přímo líbezný úsměv, který by se dal srovnat s tajemným úsměvem Mona Lisy. Že by měli něco společného?

Mezi ruinami se udržuje krásný trávníček a tak si připadáme, jako bychom procházeli parkem.

K některým chedi vedou do výše schody, pravda, dost chatrné, ale nápisy zakazující vstup jsme neviděli. Já a Karel se tedy vydáváme vzhůru, abychom si vše prohlédli z ptačí perspektivy. Procházíme i po ochozu a snažíme se dostat na druhou stranu chedi. Tu ale na nás někdo začal pískat, z čehož jsme rychle usoudili, že děláme něco, co nemáme. Pokorně se vracíme zpět a doufáme, že od nás nepřijde vyinkasovat pokutu za nevhodné chování. Nic takového se nestalo, ale měli by tady alespoň mít nějakou ceduli, nevstupujte na ruiny, pak by západnímu turistovi bylo vše jasné.

Wat Ratchaburana se nachází naproti Wat Mahathat, byl nejvýznamnější stavbou sedmého Ayuthajského krále Boromaraja II. z druhé poloviny 15. století.

Vystoupali jsme strmé schody do obrovské chedi tvaru kukuřičného klasu a zjistili jsme, že lze vniknou dokonce i do jejích útrob. Uprostřed chedi je otvor vedoucí kamsi dolů. Sestoupali jsme několik schodů a ocitli jsme se vlastně v takové maličké výstavní síňce, kde jsme se na světelných tabulích dočetli něco z nedávné historie. Během restaurování v roce 1958 zde bylo nalezeno plno starodávných cenností mezi nimiž byly korunovační klenoty ze zlata a drahých kamenů, zlaté podobizny Budhy atd.

Nasedáme do taxiku - tuk tuku a vysvětlujeme, že chceme pouze k hotelu, ne žádnou okružku, kterou jsou vždy řidiči ochotni pro turisty připravit.

Odpoledne se necháváme dovést k přístavu odkud si budeme chtít pronajmout lodičku a Ayuthayu obeplout. Cena za projížďku je nasazena značně vysoko. Smlouváme, ale ne tak, jak bychom si představovali. Navrhuji 600 BHT pro nás pro všechny, thajský lodivod však na cenu nepřistupuje a my odcházíme. Bylo nám dost líto, že jsme neuspěli a jdeme se poohlédnou k něčemu na oběd. Ušli jsme už dost daleko a najednou vidíme, že za námi běží onen smlouvající a volá na mě: „Lady 600 BHT, for you“. Teď už couvnout nemůžeme a vracíme se k přístavu. Nakonec se rozhodujeme, že zde taky poobědváme na lodní restauraci. Posléze jsme zjistili, že provoz lodiček i restaurace je rodinným podnikem. Obsluha je vzorná, rychlá, jídelní lístek je i v angličtině a z paluby lodi máme krásný výhled na řeku. Léša má chuť na něco výjimečného a ptá se, zda krabi s rýží jsou již vyloupané. Samozřejmě, vše je odkýváno. Vrchní však moc anglicky neumí a já mám problém s porozuměním „ no ice“ a ne „no rice“. Já neexperimentuji a dávám si své oblíbené „garlick and chicken“. Už se to nese a Léša zjišťuje, že vše je jinak. Krabi jsou samozřejmě i s chitinovým krunýřem. Nejprve s trpělivostí pečlivě vyloupává lahodné masíčko uvězněné v pevné schránce, ale jak hlad sílil, dal se do konzumace celého kraba i s chitinem. Alespoň nebudeš mít tak brzy hlad, utěšujeme ho. On se na nás pouze bezmocně a s nepochopením podíval a pokračoval v důkladném kousáním a rozmělňováním stravy.

Po obědě vyrážíme na projížďku kolem Ayuthaye. Na cestě stavíme u dvou chrámů a protože vstupujeme od vody, neplatíme žádný vstup. První chrám Wat Phuthai Sawan, je v rekonstrukci a nejsou zde ani žádní turisté. Vysoká bílá, zářící chedi, tentokrát tvaru kukuřičného klasu, skví novotou. Kolem ní procházíme prosklené ambity, v kterých sedí v řadě sochy Budhů. Jsou pozlacené a liší se v drobných detailech v dekoraci jejich podstavců. Řekla bych že je jich tu několik desítek.

Objevili jsme zde toalety nebo spíše takové jednoduché, dřevěné kadibudky a ulehčujeme si. Dále pokračuje cesta po vodě. Druhý chrám, do kterého vstupujeme je navštěvovaný mnoha turisty. Ani nevíme jak se jmenuje, ale je to další Ayuthajská ruina chrámového komplexu. Trosky staveb kontrastují s perfektně udržovaným, zeleným úplně anglickým trávníčkem. Vše zde působí poklidným dojmem. Ayuthajské stavby se stavěly z oranžových cihel, které vyráběli pálením z vytěženého jílu. Moc času na prohlídku nemáme a pokračujeme dál v plavbě.

Po skončení plavby si jdeme dát nějaké občerstvení do místní vývařovny. Usedáme ke stolečkům a vybíráme něco k pití. Já okouším džus z neznámého tropického ovoce, ale moc mě to nechutnalo, na rozdíl od Marcely, která si libovala. Sledujeme u vedlejšího stolu, jak k jídlu, což je vždy maso a rýže dostávají i talíř natrhaných čerstvých bylin - mátu a nějaké další, které jsme neidentifikovali. Čerstvé, zelené lupení zakusují k hlavnímu jídlu. Zřejmě pro lepší trávení. Restaurace je u moderní, nijak moc krásné budovy. Je úplně liduprázdná, nikdo nikde, ale vede sem cedulka WC, takže odvážně s Marcelou pokračujeme. Záchody nacházíme až v prvním poschodí, no snad se odtud ještě dostaneme ven a nikdo nás tu nezamkne. Dělalo to na mě dojem nějaké budovy pro kulturní účely, která byla trochu jako v rekonstrukci. Židle a křesla na chodbách byly poškozené a divně ložené. Potřebu jsme ale vykonaly, ruce si umyly a návštěvu vřele doporučily i pánům.

Vlak do Chiang Mai nám odjíždí v 19.45hod a proto se pomalu přesouváme na nádraží. Převozem se necháváme převést na druhou strany řeky k nádraží. Čeká nás noční přejezd na sever Thajska asi 700 km dlouhý. Máme čas a procházíme místním tržištěm, kde je velice rušno. Peče se tu, smaží, vaří, prodává se ovoce a zelenina. My si kupujeme místní lahůdku - rožněné sépie na špejli. Cena se pohybuje kolem 15 BHT za kus. Vybírám si již hotový klacík, který si z hygienických důvodů nechávám ještě přirožnit. Masíčko je trochu gumózní, ale dobré, pro nás středoevropany něco zcela výjimečného. Kluci si dopřávají dosti drahé, plechovkové pivo Chang. U jednoho z krámků pozoruji, jak chlapíci mistrně zpracovávají zralé kokosové ořechy a připravují je k dalšímu prodeji. Mají jich tu celou hromadu - je to dost namáhavá práce s ostrým, zahnutým nožem, s kterým je třeba odstranit několik vrstev, než se dostanou na bílou dužninu ořechu.

S Karlem se chceme ještě před odjezdem vlaku projít za hlavní centrum, ale je už dost tma, osvětlení celkem žádné a v dáli opět štěkající psi. Bojím se a raději se vracíme.

Na nádraží vyzvedáváme bagáž a čekáme u nástupiště. Pozorujeme místní cestující, kteří se zřejmě vrací z práce. V sedm hodin najednou začali hrát z ampliónu nám neznámou skladbu, všichni se zastavili a posečkali, dokud píseň nedozní. Že by Thajská hymna? S nemenším zájmem sledujeme jak po nádražních zdech leze několik gekonů, takových velice šikovných ještěrek. Jak se na hladkých zdech udrží to je mi záhadou.

Studujeme lístky na vlak do Chiang Mai. Jsou předtištěné, psané thajsky i anglicky. Ujišťujeme se o čase odjezdu, to sedí, ale datum 13/01/ 42 je dost k nepochopení. Začínáme tušit zradu. „Co nám to prodali za lístky?. Tenhle vlak nikdy nepřijede, ten už jel, někdy ve dvaačtyřicátém. No to jsem zvědavá, zda najdeme ve vlaku naše kupé a rezervovaná lehátka“. Tady v Thajsku, jak zjišťujeme, není nic nemožné. Jsme trochu nervózní. Teprve později se vše s datumem vysvětluje. Dle Buddhistického kalendáře se uvádí opravdu rok dvaačtyřicátý, ale jiného tisícíletí. Začátek letopočtu se totiž počítá od úmrtí Budhy v roce 543 př.n.l. Vydali jsme se tak nic netuše na cestu do budoucnosti a jako mávnutím proutku se ocitli v polovině třetího tisíciletí. Oficiálně však počátkem roku 1940 přešli Thajci k západnímu kalendáři.

Vlak s mírným zpožděním přeci jenom přijíždí. Nastupujeme a procházíme vagóny nižší třídy. Jsou dost obsazené a ty  lůžkové jsou oddělené jenom záclonkou. Ještě že jsme si dopřáli jedničku! Nakonec opravdu nacházíme v posledním vagónu naše kupé. Jedno pro Sobotkovi, jedno pro mě a Karla a Lešek bude spát s nějakým cizím chlapíkem ve třetím kupé. Je to tu opravdu nesrovnatelně lepší. Zlaté kliky, čisto, umyvadýlko, stoleček a na spaní deky. V našem kupé hned upravujeme sedačky do spací polohy. Večer ale zdaleka nekončí. Vytahuji lahvinku Bechera od Milíka, zasunujeme se všichni do spodní postele a povídáme o životě.

I když postele byly dost pohodlné, nemohla jsem usnout, snad jsme probděla celou noc.

předchozí další