aneb výlet do budoucnosti za poznáním současnosti a minulosti
exotické země
obsah další
Úvod
A co že najednou na výlet do Thajska po sérii výletů do Ameriky v roce 1994, 1995, 1996 a 1997 ? S nápadem přišli Marcela a Mirek . Svěřili se Leškovi a ten hledal nějakého parťáka. Obrátil se na mě. Váhala jsem, protože o tak vzdálené zemi někde v Asii jsem nevěděla vůbec nic. Jak se tam dá cestovat, zda je tam bezpečno, neměla jsem ani jasno, jak drahá je to země a na kolik by výlet přišel peněz. Odpověď proto nebyla hned. Lešek pro jistotu hledá i druhého dobrovolníka, ale ani Karel se nedokázal rychle vyjádřit.
Začala jsem shánět první informace o exotické zemi na internetu a z průvodce Lonely Planet, kterého jsem měla půjčeného od Marcely. Již z prvního „brousnutí“ mi bylo jasné, že Thajsko je atraktivní země, kam už se odvážilo plno turistů z Evropy. To byla první dobrá zpráva, která mi dala odvahu více o výletě uvažovat. Webových stránek o „Amazing Thailand“ s nádhernými obrázky byla spousta (http://www.tourismthailand.org , http://thajsko.on-internet.cz/ , http://web.telecom.cz/thaicrossroads/ , http://www.bedekr.cz/staty/Asie/Thajsko ). Informovaly o způsobu cestování, ubytování a o všech pozoruhodnostech země. Vzdálená země, nacházející se v tropickém klimatickém pásmu pobízí k podnikání dobrodružných výletů. Ale hlavním otazníkem pro rozhodování zůstávají možná zdravotní rizika, která s tím mohou být spojená. Lonely Planet této otázce věnuje dost rozsáhlou kapitolu. Žloutenka, malárie, žlutá zimnice, tyfus - to mě trochu děsí. V tuto dobu hygienická stanice ale žádná povinná očkování nenařizuje, pouze doporučuje naočkovat se proti žloutence a užívat antimalarickou profilaxi. Pokud bychom jeli s cestovkou, která má ubytování zajištěné v přepychových hotelech, nemuseli bychom se ničeho moc obávat, ale když chceme jet na vlastní pěst, situace je jiná. Kdoví kde budeme spát? Jak se budeme stravovat? Bude ke koupi nezávadná balená voda v lahvích? Troufneme si jíst jako místní na ulici? Bude stačit náš imunitní systém zhýčkaného středoevropana žijícího víceméně jako ve skleníku? I tak banální příhoda jako je průjem, může vést v tropických zemích k vážným zdravotním komplikacím způsobeným dehydratací organismu. Co vody na severu Thajska, můžeme se odvážit podniknout bambusový raft ? A co džungle, kterou je třeba procházet, když chceme vidět horské kmeny? Kde je nebezpečí malárie? Jak bezpečné je území Zlatého trojúhelníka na severu Thajska? Sobotkovi trochu věděli co je Thajsko, měli známé, kteří tam již několikrát byli a vše přežili ve zdraví.
I přes všechny nezodpovězené otázky plánujeme výlet na leden, což by mělo být zimní období s přijatelnými teplotami kolem 25-30oC bez deště. Vlastně od prosince do února je z tohoto důvodu v Thajsku hlavní cestovatelská sezóna. Naše putování by mohl začít v hlavním městě v Bangkoku, kam přiletíme, pak bychom se mohli vydat na sever do hor a na konec bude nejlepší se zotavit na jihu na ostrovech.
Na internetu jsem se dostala na stránku, která popisovala nádheru podmořského světa Andamanského moře, které ze západu omývá břehy Malajského poloostrova. Zkušenosti s potápěním sice nemám žádné, pouze v minulém roce jsem poprvé vyzkusila šnorchl v Chorvatsku, když jsme se plavili na plachetnici. Mít možnost se potápět v tamním moři a vidět z hlubin nádheru korálových útesů, to by bylo něco! Nápad nesměle předhazuji Leškovi. Jak se dalo předpokládat, proti nebyl. Zjišťuji tedy podmínky pro absolvování potápěčského kursu. K získání mezinárodního potápěčského certifikátu PADI je třeba zdolat asi 4 denní soustředění s teoretickými přednáškami, písemné testy a několik ponorů. Vše bude muset asi být v angličtině, což snad dělat problémy nebude.
Výlet tedy pomalu dostává jistou podobu – byl by to výlet za poznáním exotické země, kterou bychom projeli od severu k jihu, s báglem na zádech, za využití místní dopravy a vlastních sil. Celková doba pobytu se rýsuje na 4 týdny. Mirek a Marcela zjišťují letenky a nejpřijatelnější se jim zdá letět s polskými aerolinkami LOT Airlines. Rezervují tedy 5 letenek - pro sebe, Leška, pro mě a Karla, který se rozhoduje, že přiletí za námi do Bangkoku o týden později.
8.1. pátek Odlet
Tak dnes odpoledne letíme polskými aerolinkami z Ruzyňského letiště do Varšavy, odtud pak přímo do Bangkoku.
Dopoledne ještě balím. Mám dva batohy, jeden větší na záda, kde je spacák, pár hadříků na sebe, věci na potápění - ploutve, šnorchl, maska, ale i teplé oblečení, které je pro transport nezbytné, je přece leden a u nás zima dosti studená.Ve druhém malém batůžku je foťák, kamera, filmy, kazety, baterky atd. A hlavně máme taky pytel léků - endiaron, acylpyrin, antibiotika, lariam, alnagon, ibuprofen, teploměr, obvazy, náplasti, repelentní přípravky proti hmyzu ve spreji (autan), spirálky odpuzující létající hmyz atd. Na to, že to mám vláčet celý měsíc na zádech je toho dost. Naštěstí Lešek slibuje, že se zavazadlem s dokumentační technikou pomůže.
Po obědě přijíždí na Petřiny Lešek a zjišťujeme co asi nemáme a co bude dobré ještě přibalit. Ivan s Milíkem nás vezou na letiště, kde se setkáváme se Sobotkovými. Z Prahy odlétáme téměř na čas (17.20 hod). Do Varšavy jsme přilétli v sedm hodin večer. Na letišti je ještě vánoční a novoroční výzdoba. Krásný ohromný rozsvícený strom vévodí celé letištní hale. Do Bangkoku nám to letí až v půl desáté večer a na místě budeme až druhý den odpoledne. Máme dvě a půl hodiny čas a tak jdeme zjišťovat, kde necháme teplé oblečení, které do Thajska nepotřebujeme. Museli jsme opustit transitní prostor, než jsme objevili úschovnu zavazadel. Ceny nás ale natolik zaskočily, že jsme se rozhodli, že si věci raději povezeme do Bangkoku a tam uvidíme, co s nimi uděláme.
Přesedli jsem do velkého Boeingu -dle letového itineráře nás čeká let dlouhý deset hodin a čtyřicet minut a to vše bez přestupu. Na pevnou zem stoupneme až v Bangkoku.
V letadle nás informují o průběhu letu, promítají filmy pro ukrácení chvíle a servírují i dobré pokrmy a pitíčka. Při přeletu nad Indií sice už bylo rozedníno, ale nic z velkého pohoří Himaláje jsme bohužel pro značnou oblačnost neviděli.
9.1. sobota Přílet do Bangkoku
Do Bangkoku, na mezinárodní letiště Don Muang, přilétáme 13.20hod., dokonce o 50 minut dříve, než jsme předpokládali. Oddychli jsme si, že po tak dlouhém letu máme pevnou zem pod nohama. Na letišti nás vítají nápisy „Welcome to the lend of smile“, vítejte v zemi úsměvů. Zatím žádné vedro, letištní hala je moderní a klimatizovaná. Pozitivně naladěni jdeme k odbavení, kde vše proběhlo hladce a jsme vpuštěni na asijský kontinent.
Teď je třeba si konečně uvědomit, kde jsme. Dolétli jsme do Thajska, země, nacházející se v centru jihovýchodní Asie mezi 6. – 20. stupněm severní šířky. Sousedícími státy jsou Barma, Laos, Kambodža a Malajsie. Z různých geografických pramenů jsem se dočetla, že zdejší krajina je velice pestrá - tropické lesy a hornatá území na severu, obrovské zemědělské plochy v úrodné centrální oblasti, na jihu zase plantáže gumovníků a palem, nádherné zálivy, pláže a ostrovy. O tom, jak tomu je doopravdy si na vlastní oči jedeme okouknout sami.
Cesta začíná, nejedeme s žádnou
cestovkou a tak je třeba aktivně vhupnout do reality a začít se
starat o to, kde vyměníme peníze, zjistit, jak se dopravíme do centra
města a kde se ubytujeme. Na letišti vyměňujeme první šek
s US dolary, kurz je téměř stejný jako ke koruně, dostali
jsme 36.05 BHT za dolar a zaplatili 20 BHT poplatek za jeden vyměněný
šek. Vyplatí se tedy měnit šeky vyšších nominálních hodnot. V
informacích jsme získali mapky
města a také malou brožurku „Easy Thai“, kde byla vypsána
nejdůležitější slovíčka a užitečné fráze. Nám se to moc
„easy“ nezdálo a taky jsme si nic moc nezapamatovali. Spíše jsme hledali ta
slovíčka, která byla hodně podobná našim, ale měla bohužel
úplně jiný význam.
Po východu z letištní haly na nás konečně dýchlo teploučko, na které jsme se v těchto zimních měsících tolik těšili. Nebylo to ale nic nesnesitelného, docela příjemné. Horší ale bylo, že sebou vlečeme zimní věci. Kromě batohu a tašek, jsem v pase omotaná ještě teplým, huňatým, vlněným svetrem „valašákem“, který už se do žádné tašky nevešel. Prostě návštěvníky z Evropy nezapřeme. Venku je poměrně velký hluk z dálnice, která zde přímo před letištěm vede. Je tu několik stanovišť taxi autobusů jedoucích do města. Postávají zde mladé Thajky, u kterých se snažíme zjistit, jakým autobusem máme do centra jet. Anglicky ale moc neumí. Přesto jsme se ale domluvili a zvolili autobus A2. Lístek na autobus jsme koupili přímo v autobuse (70BHT). Moc lidí nejede, bylo zde příjemně a hrála moderní thajská muzika. Jsme zmožení a Marcela bez zájmu o okolí klimbá a odespává první verše. Dlouhá cesta a šestihodinový časový posun dělá své. O nic moc ale nepřišla. Z letiště jsme najeli na spleť nadjezdů, podjezdů a širokých, několikaproudých silnic zacpaných auty.
Jedeme do centra starého Bangkoku, které se nachází v oblasti ulice Khao San Road. Je označována ulicí „baťůžkařů“, pro nabídku levného ubytování. Vjeli jsme do devítimilionového města, do Bangkoku, který je již 200 let hlavním městem Thajska. Mimochodem je to město s nejdelším názvem na světě - Krungthep mahanakhon bowon rattanakosin mahintara ayuthaya mahadilok popnopparat ratchathani burirom udomratchaniwet mahasathan amonpiman avatansathir sakkathatitya visnukamprasit. Thajci naštěstí používají zkrácený název Krung Thep, což v překladu znamená „Město Andělů“. V čele Thajského království stojí sám pan král Rama IX - Bhomibol Adulyadej na trůně je více jak padesát let a je tak nejdéle vládnoucím panovníkem na světě.
Dopravní systém města je ve výstavbě a to, co už je postavené, působí neutěšeným, strohým, betonovým, dost hrozným dojmem. Jezdí se zde našima očima v protisměru, na což si budeme muset zvyknout. Kolem dálnice jsou umístěny velké reklamní bilbordy a jsou vidět i moderní, výškové budovy. Dostali jsme se do značné dopravní špičky. Mezi lavinou aut se proplétají a snaží prorvat co nejrychleji dopředu motorky a tříkolky tuk-tuk. Prostě na první pohled chaos. Na předměstí vidíme i bytovou výstavbu připomínající naše paneláky. Vypadají jako nedostavěné - balkony jsou otevřené, bez zábradlí či ochranné stěny. Těžko říci, zda je to záměr či nedostatek, ale už je vidět, že se tam bydlí. Prádlo je rozvěšené na balkoně a pouze velké květináče s kytkami tvoří ochrannou barieru před pádem dolů. Vše je strohé, šedé, prostě betonové a nijak vábivé.
Snad z každého baráku v přízemí je udělán obchod, restaurace či bar. Město je plné lidí, aut, smogu a hluku. Baráky jsou většinou začernalé, pouze v době, kdy byly nové asi zářily čistotou. Já si jenom říkám, že snad centrum bude lepší, výstavnější a udržovanější, že předměstí prostě taková bývají a že ten „Amazing Thailand“ ještě přijde.
Dobrým orientačním bodem ve městě je památník Demokracie, díky němuž jsme se konečně zorientovali na mapě města. Je umístěn uprostřed Ratchadamnoen Avenue, osmi až desetiproudé Královské třídě. Byl postaven 24.6. v roce 1932 jako památka na poklidný přechod z absolutní monarchie na konstituční. Tehdy se také Siam, což byl původní název státu, stal Thajskem.
Za 1.5 hod jsme dojeli do centra na Phra Atit road, kde jsme měli doporučený guest house k ubytování. Našli jsme ho dobře, ani jsme se nijak dlouho se vší tou bagáží na zádech nemuseli vláčet. Marry Guest house byl však obsazen, takže jsme popošli dál. Ubytoven je tady plno a není problém něco najít, záleží pouze na tom, kolik na to máte peněz a kde jste ochotni ještě spát. Dle rady v průvodcích, předtím, než kývnete, že pokoj berete, je ho třeba vidět. Jdeme se podívat na další možnost. S rancem na zádech jsem ztěžka vystoupala do 3. poschodí. Cena 70BHT (asi 70Kč) za pokoj pro dva odpovídala vybavení. Místnost s malým okénkem vedoucím kamsi na dvorek, nepovlečená postel. Sociální zařízení jsme neviděli, ale asi bylo někde na chodbě společné. Místo klimatizace je větrák, tzv. fan. S díky odmítáme a jdeme dál.
Je vedro a jsme dost utahaní po dlouhé cestě.
Abychom nemuseli nikam daleko chodit
bereme trochu dražší hotel Phra Arthit
Mansion. Jedna noc ve dvoulůžáku
přišla na 850 BHT. K pokojům vede dokonce mramorové
schodiště. Po tak dlouhé cestě si lepší pokoj zasloužíme. Máme dva
pokoje, kde je televize, lednice, klimatizace a pochopitelně koupelna se
sprchou. Odhodily jsme s chutí všechna zavazadla a oddechli si, že máme na
dva dni o střechu nad hlavou postaráno.
Po malé přestávce na osvěžení a vybalení věcí jdeme na průzkum okolí. K večeři si v restauraci u Marry Guest House dávám kuře s tmavou sojovou omáčkou a rýžové nudle. Celkem dobré jídlo. Večer posedáváme s dovezenou Balantinkou a lovečákem na pokoji a posíláme z mobilu SMS zprávy domů. Spojení funguje a oznamujeme, že jsme OK a že jsme v parádním hotelu v Bangkoku.
Pro komunikaci s „oversea“ jsem si zavedla emailovou schránku na serveru www.seznam.cz. Zprávy o tom, že mi došel email, se hlásilo na mobilu Mirka, což mi šikovně nastavil Ivan. Párkrát za den jsme kontrolovali na mobilu došlé zprávy a hlášky. Připojení k internetu zde poskytoval snad každý hotel a guest house. Účtovali si většinou 2BHT za minutu nebo byly sazby za hodinu, což pak někdy vyšlo výhodnější.
10.1. neděle Bangkok, Čínská
čtvrť
Kvůli časovému posunu a zapnuté klimatizaci, která vrčela, jsme se bohužel nikdo moc nevyspal. Vstáváme již před sedmou hodinou. Na příští noc si rezervujeme už levnější hotel vedle v st. Marry Guest House (250BHT za dvoulůžák), kde se uvolnil pokoj.
Ráno jsme pro začátek, než se adaptujeme na místní stravu, kontinentálně posnídali v hotelu. Máme míchaná vajíčka se slaninou, toastem, džus, čaj a kávu. Vše to přišlo na jednoho asi 65BHT.
V recepci se informujeme o možných výletech a na další den si kupujeme lístky na Floating market, známý plovoucí trh poblíž Bangkoku. Autobus pojede přímo od hotelu.
Hotel Pra Arthit Mansion, kde jsme ubytovaní je docela dobře umístěn, je ve středu města, poblíž hned několika nejznámějších památek a přístavu na řece Chao Phraya, odkud vyplouvá a kde staví množství lodí.
Dnes máme naplánovanou Čínskou čtvrť a návštěvu několika chrámů. U přístavu Tha Phra Arthit jsme si koupili za 6 BHT lístek na lodičku. Teď už jenom zjistit, která z lodí je ta naše, která nás doveze k Čínské čtvrti. Připlouvá jich sem docela dost. Kluci od jedné francouzsky vyzjistili, že ta, kterou chceme, bude při příjezdu pískat. Příjezdy a odjezdy lodí probíhají velice rychle. Po chvíli opravdu přijíždí loď s thajcem, který pískal na píšťalku a urychloval tím nástup a výstup. Nastupujeme do dřevěné loďky, ale nelze moc otálet, hned se jede dál. Rozhlížíme se a vybíráme si orientační bod, dvě výškové budovy, mrakodrapy opodál. Po řece to taky pěkně sviští. Obdivujeme jak lodivodi mistrně připlouvají k molu, který je chráněný pouze několika pneumatikami. Vše probíhá velice rychle, žádné zdržování.
Řeka je velice rušnou dopravní tepnou a v dopravní špičce je to prý i nejvýhodnější způsob přesunu ve městě. Bangkok je také díky spletí říčních kanálů, tzv. klongů označován Benátkami východu. Voda na koupání, alespoň pro nás moc není, je kalná, při břehu s naplaveninami odpadků. Na druhém břehu vidíme Wat Arun, buddhistický chrám, který bychom měli dnes taky navštívit. Z loďky vystupujeme u přístavu Tha Ratchawong a jdeme k Čínské čtvrti, která se nachází jihovýchodně od starého královského paláce v okolí ulice Sampeng.Čínská čtvrť v Bangkoku je největším čínským městem na světě, pokud se nepočítají ta v Číně. Je zde opravdu velice živo. Úzké, přelidněné uličky, krámky, obchůdky, tržnice. Zboží je vystaveno co nejblíže nakupujícím na chodnících. Všude spousta jídla, ovoce, zeleniny, výrobky z bylinné medicíny atd.. Pouliční prodavači pokřikují a lákají k nákupům. Kluci se zde dovybavují stejnými čepicemi proti slunci. Ochutnáváme durian, takový ostnatý, oválný velký plod, tvořený pětidílnými tobolkami s několika semeny, které jsou obaleny nažloutlou, lahodnou dužinou. Do Evropy se jen tak nevyváží, protože vydává dost silné, nepříjemné aroma a zamoří nepříjemně každý uzavřený prostor. Dnes děláme pouze průzkum trhu, ale před odletem domů by to nebylo špatné se sem jít ještě jednou podívat. Zjišťujeme, že snad každý thajec je kuchař a doslova na každém rohu je možné si koupit něco dobrého. V Bangkoku je nespočet restaurací, vývařoven, jídlo se připravuje a nabízí přímo na ulici a i v zapadlých zákoutí je kuchař opékající na rožni kousky masa na špejli, či babka, od které je možné koupit třeba jenom trochu ochucené rýže, kterou vám rychle zabalí do uzlíčku vytvořeného z listů banánovníků a jednohubka k zahnání hladu je hotová. Mirek a Marcela kupují na ochutnání malé pečené banány napíchnuté na špejli (dva za 4 BHT), které jiná babča rožní na chodníku. Na můj vkus jsou ale moc suché a dávám přednost čerstvému ananasu a papáji. Ty jsou neskutečně šťavnaté, vůbec se to nedá srovnat s tím, co se dá koupit u nás.
Z čínské čtvrti jsme došli k prvnímu budhistickému chrámu, Wat Traimitu, chrámu Zlatého Budhy. Buddhismus je hlavním náboženstvím nebo spíše životním stylem Thajska (asi 92% populace). V celém Thajsku je asi 29 000 chrámů tzv. watů, kde v minulosti výhradně probíhalo vzdělávání. Každý chlapec by měl strávit v chrámu alespoň jeden týden během svého života.
Před chrámem nám mladé thajky oblečené do tanečních, pestrých úborů nabízejí rozkládací pohlednice posvátného místa. První vyvolávací cena je však značně vysoká. Čas na smlouvání nemáme a tak jsou bez výdělku. Vstup do chrámu se zlatým Budhou se platí (20BHT) a je povolen i nebudhistům. Všichni se zouvají a nechávají boty na schodišti před chrámem. S trochou nedůvěry Evropana se také zouváme a opouštíme boty bez dozoru. Vstupujeme do Budhovy svatyně, docela malé místnosti, kde se městná spousta turistů. Tento chrám v sobě ukrývá největšího zlatého Budhu na světě, pocházejícího ze 14. století, z období tzv. Sukhotai, z doby, kdy hlavním městem Thajska, vlastně tehdejšího Siamu, byl Sukhotai. Budha je vyroben z ryzího zlata, je tři metry vysoký a váží neskutečných 5,5 tuny. Tak takhle velkou hroudu zlata jsme opravdu ještě neviděli! Původně byla socha zakryta v sádře. Údajně kvůli Barmáncům, kteří podnikali koncem 18. století útoky na chrámy a rabovali cenné předměty. To, že se daleko cennější socha nachází pod sádrovým obalem, se zjistilo až v roce 1955 a to pouze náhodně při stěhování, kdy se kus sádry odloupl. Za „Traimitským“ Budhou se chodí hlavně pro to, že prý splní všechna přání.
V chrámu jsou umístěny i menší sošky Budhů, na které se lepí malé, zlaté folie, jak vysvětluje thajský průvodce a to na ta místa, která chceme, aby se uzdravila, či aby byla krásná.
Před chrámem jsou i „věštící“ skříňky, z kterých, po vhození určitého peníze, se Lešek dověděl, co ho v budoucnu čeká. U východu z chrámu obdivujeme krásně ozdobený, obrovský strom, sloužící jako přístřeší Budhova oltáříku, kterému vévodí socha Budhy dekorovaná květinami. Větve stromů jsou ověšeny barevnými stuhami. U stromu stála i větší socha slona, který je symbolem Thajska.
Odcházíme obohaceni prvními zážitky, bereme tuk-tuk a hurá k dalšímu chrámu Wat Pho. Cena jsme s řidičem usmlouvali pro nás pro všechny na 50 BHT. Tuk tuk jsou vlastně takové malé, zastřešené, motorizované tříkolky, které se mistrně proplétají v bangkokském hustém provozu. O řidičích se říká, že snad nemají pud sebezáchovy a vrhají se klidně do protisměru, jen aby byli co nejrychlejší. Sedíme uvnitř všichni čtyři dost namačkaní, ale hlavně že se vezeme. Projíždíme rušnou třídou. Je vidět, že život se zde odehrává převážně na ulici. Všude plno lidí, aut, obchod vedle obchodu vystavující množství zboží až na chodník, trhy s exotickým ovocem, opékači mořských potvůrek, které nabízejí k rychlému občerstvení, švadleny s šicími stroji, které při práci sledují šrumec a tuk tukáři číhající na turisty.
Bez újmy na zdraví přijíždíme ke chrámu Wat Pho. Je to chrám světově známý, umístěný v blízkosti Královského paláce. Je považován za první centrum lidové vzdělanosti a označován jako „První Thajská universita“. Nástěnné malby, fresky, zápisy, sochy, to vše přispívalo ke vzdělávání široké veřejnosti i těch chudších, kteří sem měli také přístup. Zájemci zde získávali poznatky z různých oborů - literatury, válečnictví, archeologie, astronomie, geologie, meditace a hlavně medicíny. Wat Pho je nejstarší a největší chrám v Bangkoku, založený v 16. století. Největší pozornost zasluhuje obrovský ležící pozlacený Budha, jehož chodidla jsou ozdobena freskami z perleti, které vyjadřují koloběh života a princip Budhova učení. Je to opravdu kousek - 15 m vysoký a 46 metrů dlouhý. Zaplňuje vlastně celý chrám.
Podél stěny chrámu jsou umístěny otevřené, plechové kulovité nádobky, do kterých se hází mince, ale z jakého důvodu, to jsme nezjistili. Lešek si to taky vyzkoušel. Vzal si od pani v chrámu mističku plnou drobných penízků, zařadil se do řady korzujících a vhazoval do nádobek mince. Padající mince zvonily a navozovaly tak neopakovatelnou atmosféru v chrámu.
Celý velký chrámový areál tvoří množství staveb. Nejkrásnější jsou čedí, úzké stupy dekorované barevnou keramikou, v kterých jsou uchovány ostatky panovníků. Tady vládne klid a pohoda. Před palácem jsme shlédli vystoupení mladičkých thajských tanečnic. Byly oblečeny do pestrobarevných šatů a na hlavách měli zlaté, štíhlé, jakoby věžičkovité čepičky. Pohyby rukou a těla vyprávěly příběhy dávných hrdinů. Thajský tanec Khon se zrodil u královského dvora a byl určen pro obveselení krále, dnes i pro obveselení turistů. Krása tanečnic byla zdůrazněna pečlivým make upem.
Tak jak procházíme městem zjišťujeme, že na údržbu budov (samozřejmě s výjimkou posvátných chrámů) se moc tady ve starém městě nedbá a to ani na tak základní věc jako je vymalování interiéru. Ale asi to nikomu nevadí, protože všichni se tváří dost spokojeně. A toto je prý „Andělské město“. Nepřipadá mi, že bychom se ocitli v nějakém ráji.
Přicházíme k Wat Arunu, dalšímu bangkokskému chrámu, který je umístěn na západním břehu řeky Chao Phraya. Pagoda Wat Arun je dekorovaná úlomky barevného Čínského porcelánu, je 79 m vysoká a je ukázkou khmerské architektury. Chrám je přezdíván chrámem svítání a prý je na něho krásný pohled při západu slunce z druhého břehu řeky. Byl postaven ještě před tím, než se Bangkok stal hlavním městem. Chrám je v současné době v rekonstrukci a tak nemůžeme vystoupat na jeho vrchol.
Dnes máme ještě plno času a tak odpoledne jedeme na projížďku s Long tail boat, dlouhou, úzkou, dřevěnou motorizovanou lodí. Smlouvání nám dalo dost práce a nakonec jsme přijali cenu 150 BHT za osobu. Plavba trvala necelou hodinu. Projížděli jsme kanály a pozorovali život u řeky. Město je rozděleno řekou Chao Phraya na dvě části a je protkáno sítí kanálů. Řeka je velice důležitou dopravní tepnou a na jejích březích žijí hlavně ti chudší v dřevěných chýších, kteří řeku využívají k základním potřebám - praní, koupání, ale i k obživě lovem ryb.
Po skončení plavby přesedáme v přístavu na místní hromadnou dopravu, na další lodičku (4 BHT) a jedeme zpět domů.
Jsem dost utahaní po celodenním chození, dáváme si sprchu, ale navečer opět nachvíli vyrážíme do ulic. Stavili jsme se ve vinárně, kde jsme si dali drink a kolu. Večírek pak ještě pokračoval na pokoji – popíjeli jsme dovezenou Balantinku a ujídali lovečák. Opět prostřednictvím SMS komunikujeme s Karlem v Praze. Ten už má cestovní horečku a ptá se, co má přivést, zda nějaké jídlo. Rychle pod vlivem Balantinky odpovídáme“na jídlo se vy....přivez pití“.
Pozdě večer uleháme značně společensky utahaní, ještě že se jenom svalíme do postele.