26.9. Pátek

· Montreal, Vermont, New Hampshire

Ráno balíme a uklízíme v autě, občas je to zapotřebí, dokonce i ztracené klíče od auta se našly. Ivanovi vypadly z trička.

Z kempu v Cumberlandu odjíždíme až kolem půl jedenácté po trans Canada Hwy. Kolem půl jedné přijíždíme po patnáctce do Montrealu, hlavního města Kanady, které je stále největším městem Quebecu a druhým největším francouzsky mluvícím městem na světě. I radiové stanice začaly vysílat ve Francouzštině. Je významným přístavem a finančním centrem. V roce 1992 oslavilo již 350 té výročí založení. Necháme se navigovat k basilice Notre-Dame de Montreal do centra města.

Žádnou podrobnou mapu města nemáme a hledáme informační centrum. Jedno míjíme, ale zaparkovat se moc nedá. Milík s Ivanem vyskakují z auta a jdou na průzkum. My trochu popojíždíme a čekáme na ně. Moc úspěšní nebyli. Pokračujeme tedy v cestě. Po chvíli přijíždíme k místu, kde se dá parkovat na určitou omezenou dobu „free“. A kupodivu je zde i volné místo. Dáváme na hodinku rozchod. Jdeme zpět k basilice na 116 rue Notre-Dame Quest, obrovskému neogotickému kostelu vybavenému 3800 místy k sezení. Byla to jedinečná podívaná. Interiér byl velice spoře osvětlen, pouze sytěmodrá kopule a stěny u hlavního oltáře vrhaly přímo tajuplné světlo, které navozovalo neopakovatelnou atmosféru posvátnosti a výjimečnosti tohoto místa. Milík zkouší s kamerou zdokumentovat něco z kostelní výzdoby.

Času moc nemáme, nahlížíme do malých krámků a spěcháme zpět k autu. Petr již u auta postává a vyčítavě připomíná naše menší zdržení.

Z města vyjíždíme v „rush hours“ po desítce směrem na Sherbrook. Stále se snažíme držet našeho itineráře. Dodržujeme i předpokládaný počet ujetých kilometrů až s podezřelou přesností. Auto má tentokrát limitovaný počet kilometrů na den, nad limit se musí platit již každý kilometr.

Asi deset kilometrů za Montrealem dáváme piknik. Koupili jsme Rainbow bread - duhový chléb. Vypadá dost hrozně, synteticky. Po rozkrojení hraje všemi barvami zelenou, žlutou , růžovou a fialovou. Jakou to bude mít chuť, se nikdo neodvažuje odhadovat. Jsme trochu zklamaní, je úplně jako obyčejný toastový chleba a tak obzvláště silní jedinci si z něj uděli „cold doga“ s hořčicí a kečupem.

Poprchává, počasí nic moc a proto jedeme dál. Ze Sherbrooku jedeme na jih po 147. Něco po deváté večer jsme překračovali hranici do Ameriky. Zdrželi jsme se zde asi půl hodiny, protože jsme byli nuceni vyplňovat pro celníky bílé lístečky pro vstup do USA. Vybrali jsme si malý přechod a proto asi místní úředník z nedostatku jiné práce se na nás zaměřil. Pečlivě kontroloval pasy a víza, někam stále telefonoval a dával informace. Nepříjemným překvapením byl poplatek 6ti dolarů na osobu, který jsme zaplatili s notnou dávkou nedůvěry a pochybností. Argumentovali jsme s tím, že visum americké máme a že jsme ho v Praze zaplatili.

Vjeli jsme do USA, státu Vermont, sousedícího se státem New York a New Hampshire.

Dlouho jím nejedeme a přejíždíme do New Hampshire. Je už tma a hledáme kemp. Konečně jsme ho našli, ale nikde nikdo. Vjíždíme, hledáme plac a doufáme, že tu budeme moci zůstat. Najednou přijel nějaký chlapík s auťákem a oznámil nám, že je kemp zavřený a že ho musíme opustit. Ani ujištění, že zítra brzy ráno odjedeme ho neoblomilo a trval na svém. Nasedáme opět do auta a pokračujeme dál. Jsme všichni utahaní a už bychom rádi někde hlavu složili. Jakoby za odměnu jsme nakonec našli pěkný kemp v Mohawk Valley Camping Area. Výše poplatku byla dobrovolná, v koupelně byla teplá voda, sprchy a každé kempovací místo mělo lavice s přístřeškem. Vše jsme náležitě využili a zlepšili si tak náladu.

Dnes jsme ujeli 439 km a ocitli se tak v Americe.

27.9. Sobota

· White Mountains, Wild Cat gondola

Ráno vstáváme v 7 hodin, nacházíme se v Dixville Notch State Parku v New Hampshire, je krásné počasí. Projíždíme New Hampshirem, po 26 a 16, značené jako scénické. Je zde plno piknik areí a krásných scenérií. Na oběd stavíme v Androscoggin state waysade u řeky a užíváme si výjimečného, krásného slunečného počasí. Barva listů je opravdu nejkrásnější, jaká kdy může asi být. Všechno to tady hýří pestrobarevnými odstíny červené, oranžové a zelené.

Pontook reservation recreation area nás zlákala k dalšímu zastavení. Dokonce i cedulka Wildlife viewing je dostatečně výmluvným lákadlem. Na jezeře pozorujeme vodní ptactvo a bohužel i odstraňování obrovského lose, který byl zřejmě v noci sražen projíždějícím truckem. Před odjezdem ještě Ivan volá mamince z místní budky. Používáme karty, kde jedna minuta nás přišla na tři dolary. Přijeli jsme do White Mountains a stavíme se u Ranger Station, kde zjišťujeme možnosti výstupu na Mt. Washington, nejvyšší horu White Mountains 6288 feetů. Dnes už to s největší pravděpodobností nezvládneme. Dovídáme se o výchozích bodech na vrchol.

Po šestnáctce jsme dojeli až k Pinkham Notch, odkud vede jedna z výchozích cest na Mount Washington. Přijeli jsme sem až po poledni, parkoviště bylo beznadějně plné. Rangeři zde regulují provoz a posílají nás na parkoviště o několik kilometrů dál. Tím definitivně padá naděje na zdolání vrcholu. I rangeři, ve visiter center tvrdili, že výstup trvá 4 hodiny.

Vymýšlíme náhradní program. Zajíždíme k poloprázdnému parkovišti k lanovce, vedoucí na protilehlý vrchol hřebene než je Mt. Washington. U pokladny nám tvrdí, že nahoru nevede žádná pěší cesta. Jediná možnost je prý se na vrchol Wild Cat Mountain vyvést lanovkou. Cena za zpáteční lístek Skyrides na osobu je 9 dolarů. Trochu s nedůvěrou zasedáme po dvou do plechových barevných vajíček lanovky - WildCat gondola. Jejich vzhled úplně odstrašuje. Lak je oprýskaný a plech promačkaný, kabinky působí dojmem, jakoby se snad každý den válely ze svahu dolů. Gondola nás vyvezla do výše 4062 feetů.

U výstupu z lanovky je lyžařský vlek a další se staví pro příští sezónu. Je kouzelné počasí, teploučko, krásná viditelnost kolem dokola. Do dálky vidíme modrý pás hor Apalašského pohoří, které se táhne od severu na jih podél východního pobřeží. Zde také probíhá známá Apalachien trail.

Dáváme rozchod. Petr se vydal po hřebeni turistickou cestou. Ostatní, když došli k vyhlídce, byli okouzleni výhledem na Pinkham Notch a Mt. Washington a usoudili, že jinam už vlastně ani nemusí jít. Já a Milík jsme si lehly pod smrk a chytaly bronz. Zdeněk si na vyhlídce „pogovoril po ruski“ se skupinkou turistů. Dalekohledem pozorujeme v dálce jedoucí vláček na Mt Washington, který to vysupí až na vrchol. Snad nám počasí vydrží i do zítra, kdy se chystáme na vrchol.

Odpoledne ještě zajíždíme na nákupy do Gorhamu, takže se z Pinkham Notch vracíme po 16 na sever. V nákupním středisku doplňujeme zásoby na zítřejší cestu na Mt. Washington.

Navečer zajíždíme k visiter center, kde jsme se rozhodli, že počkáme, dokud „děžurna“, jak byla označena Petrem výběrčí v kempu, neodejde domů.

Povečeřeli jsme a studujeme všechny informační materiály, které jsme o zdejším kraji získaly. Už je tma, nikde nikdo. Pojednou k nám přijíždí police auto, šerifové, kteří zde mají vše pod kontrolou. Jeden vystupuje a zvídavě se ptá, co tu děláme a zda nemáme nějaký problém. Vylezla jsem ven z auta a ujímám se vysvětlování. „Studujeme materiály a mapy a rozhodujeme se, zda máme zakempovat cestě dnes zde a nebo pokračovat v jízdě. Svěřuji se s naším plánem vylézt na Mt. Washington“.Také jsem pravila něco o jednodenním zpožděním a proto je naše rozhodování ztížené. Měli jsme na sobě mapy a různé prospekty, které jsme předtím získali. Pokyvují hlavou a odjíždějí s přáním dobrého rozhodnutí. Ujistili nás i že kemp, který je zde poblíž má volná místa. I my po chvilce raději opouštíme místo a zajíždíme do kempu Dolly Corp. Plán vyšel a dokonce jsme našli i místečko na stan, byť na sloupku byl lísteček rezervované. Usoudili jsme ale, že je dost velké a že s naším malým stanem se tam jistě vejdeme i v případě, že někdo další přijede.

Dnes také Ivan volal domů mamince a vyřizoval pozdravy od nás všech.

Dnes jsme ujeli 166km.

28.9. Neděle

· Výstup na Mt. Washington

Ráno jsou tři stupně pod nulou a stany, které jsme balili byly pokryté ledovou vrstvičkou.

U místních toalet byl postaven vysoký, mohutný, vyřezaný, barevný totem. Pár minut po sedmé již vyjíždíme z kempu Dolly Corp a jedem přímo na parkoviště, k výchozí stanici na Mt. Washington.

V pohodě jsme tentokrát zaparkovali, připravili snídani a sandwiche na cestu. Petr zvolil docela dobrou strategii, byť bylo velice chladno, na výšlap se oblékl lehce do slabých šortek. Br !!! My jsme si vzali k srdci rady z visiter center, ža na vrcholu může být nevypočitatelné počasí, které se může rychle měnit a navlékáme na sebe co se dá - punčocháče, texasky, mikiny, bundy, čepice, šály a rukavice. Toho jsme posléze litovali, byli jsme nuceni zastavovat a ztrácet čas odkládáním vrstev. Vydali jsme se Tuckerman Ravine trail, což bylo něco přes 4 míle na vrchol. Petr nasadil od začátku rychlé tempo. Já jsem šla a držela se Milíka s Ivanem. Zdeněk měl taky trochu větší páru a byl před námi. Cesta byla značně kamenitá a museli jsme dávat pozor na každý krok. Je to zátěž na kyčle, kolena a kotníky, samé skákání z kamene na kamen.Terén se nám zdál obtížnější něž Mount Whitney, který jsme zdolali v loňském roce.

Měli jsme kouzelné počasí, teploučko a proto jsme museli stavět a sundávat ze sebe vrstvy, které jsme neměli ani kam dát. Nemaje žádný pořádný baťoh, sundané věci kolem sebe porůznu navěšujeme a omotáváme. Při výstupu jsem nakonec sundala i texasky a šla pouze v punčocháčích. Asi v polovině cesty jsme došli k dřevěné stanici - Tuckerman Ravine Shelter, kde jsme se zapsali se do návštěvní knihy a vydali se zdolat zbývajících 1.7 míle. Potkali jsme pána, který nám tvrdil, že na vrchol je to odtud asi hodinu a půl. Byli jsme tímto velice povzbuzeni a vyrazili. Před posledním výstupem, kde se cesta ztrácela v kamení, potkáváme Petra, jak si to mílovými kroky žene dolů. Prý nás čeká výstup na 40 minut, což bereme s rezervou a počítáme raději s hodinou. Také pánovo proroctví, kterého jsme potkali u budky nevyšlo. Hodinu a půl jsme to šli k místu, kde jsme potkali Petra a to nás čekala ještě hodina.

Okukujeme skupinku sedících turistů, kteří se snaží určit svou polohu pomocí GSM.

Ivana zde necháváme a pokračujeme ve výstupu. Po pěti hodinách jsem nakonec na vrchol Mount Washington vylezly. Nachází se v Mount Washington State Parku a z vrcholu je výhled na Presidential range a White Mountain National Forest. Hrdě jsme se vyfotily u koty ve výšce 6288 feetů.

Nebyl to žádný opuštěný vrchol, naopak, bylo zde velice živo. Z druhé strany na tuto horu vede Auto Road, silnice po které za značný obnos lze vyjet velice pohodlně až na vrchol. Průměrné stoupání je 12%. Výjezd na vrchol autem však není zadarmo. Za auto a řidiče se platí 15 dolarů a každý další dospělý pasažér zaplatí 6 dolarů. V ceně 15 dolarů je zahrnuta nahraná průvodní kazeta v angličtině, němčině či francouzštině. Nahoře si pak v suvenýr šopu může řidič koupit samolepku na auto, která oznamuje, že toto auto vyjelo na Mt. Washington.

Peníze se ale vydělávají i za podívanou na západ či východ slunce. Vyvezou vás v pravý čas na vrchol a vyúčtují si od každého 30 dolarů.

Na vrchol se také každoročně pořádají automobilové závody a závody cyklistů. Na vrcholu je zrekonstruovaná historická stanice, postavená v roce 1878,Tip Top House z let 1853, Mount Washington Observatory Museum a The Sherman Adams State Park Building. V Stage office jsou k dostání suvenýry, výbava pro horolezce a je tu i malá výstava věnovaná Mt. Washington. Zde je zmínka o tom, že v roce 1934 zde byla naměřena největší rychlost větru - 231mph, což je 377.6 km/h a tak Mt. Washington získala přívlastek „hora s nejhorším počasím na světě “. Což zdaleka nemůžeme ani v nejmenším dnes potvrdit. Zapisujeme se do knihy horolezců, kteří vrchol zdolali vlastní silou a Milík si nechal na památku do cestovatelského sešitku natisknou razítko v místní poště. Z místního telefonu voláme taťkovi, který byl značně překvapen, odkud že mu to voláme. Tentokrát jsme totiž výstup ve svém plánu moc raději nezdůrazňovali. Další možností, jak se dostat na vrchol bylo nasednout do horské lokomotivy

Mt. Washington Cog Railway přezdívané „Little Train That Could“. Poprvé parní vláček dosáhl vrcholu 3.7.1869. Jedná se o 3 míle dlouhý stoupák, vlastně prý druhý na světě ve své strmosti. Na to, aby lokomotiva, tlačící vagónek s turisty, vystoupala až na vrchol, zkonzumuje při tom tunu uhlí a tisíc galonů vody. Okružní jízda zabere tři hodiny s dvacetiminutovou přestávkou na vrcholu. Traduje se, že vláček je jednou z nejstarších, člověkem vytvořených atrakcí na východním pobřeží, ne-li v celé Americe. Je možné si tedy představit, jak na vrcholu bylo živo.

Koukaly jsme po Zdeňkovi, kterého jsme očekávaly, že zde potkáme. Zdeňka jsme nepotkali a začaly jsme být trošičku nervózní co s ním je. Možná že už šel a zvolil ještě jinou cestu pro sestup. Asi po půl hodince, jsme se vydaly zpět. Přeskakujeme z kamene na kamen. Cesta dolů byla rychlejší, nám trvala necelé 3 hodiny, takže celkové skóre odpovídalo tomu, co předpovídali rangerové - 8 hodin. Obdivuhodně se zase projevil Petr, který zdolal celou cestu za 4 a půl hodiny. Vůbec nevíme, jak tohoto rekordu mohl docílit. A to je, prosím, netrénovaný kuřák. Z výstupu, který jsme absolvovali loni, jsme věděli, že s ním soupeřit nemůžeme. Tvrdil, že ho nikdo nepředběhl a že byl neustále prga. Za celý ten den jsme toho měli dost a po výstupu, když se kluci vrátili ze sprch jsme rádi usedli do auta a najeli na šestnáctku směr Jackson. Chceme využít ještě zbytek krásného počasí, protože předpověď na další den, kterou jsme zastihli v radiu, nebyla moc povzbudivá. Tvrdili, že od rána bude pršet. Čemuž jsme nechtěli věřit, protože obloha byla stále bez mráčku. Obdivujeme podzimní prosluněnou krajinu a v průvodci se dovídáme o zabarvení listnáčů. Zabarvení závisí i na nadmořské výšce. Například jižní svah Mt. Washington je možno rozdělit na čtyři výškové zóny. V té nejnižší, bažinaté jsou červeně zabarvené javory již od poloviny září. Ve stejnou dobu, zónu pod hranicí lesa 3500-5500 feetů, probarvuje do žluta žlutá bříza, horský javor a jasan. V zóně nad hranicí lesa se koncem září objevuje červeně zabarvené borůvčí. Ve výšce 2000-3500 se břízy a cukrové javory zabarvují začátkem října a o patro níž, ve výšce pod 2000 feetů se o barevnost v polovině října postarají bukové porosty, cukrový javor a břízy.

Projíždíme městečkem Jackson, bylo pojmenováno podle vítěze bitvy New Orleans, Andrew Jacksonu. Městečko je známé a přitahuje turisty hlavně díky zastřešenému historickému mostu přes řeku, tzv. covered bridge. V New Hampshire, je jich několik a jsou často fotografovány.

V Conway opouštíme šestnáctku a najíždíme na 112, scénickou cestu Kancamagus Hwy. Tu si však necháváme na zítra a vjíždíme do kempu. Je stále pěkně a nechce se nám věřit, že by se zítra mělo počasí najednou zkazit.

Dnes jsme ujeli 64 km.

29.9. Pondělí

· The Kancamagus Highway

Ráno nás probudil déšť. Zjistili jsme, že stany, které máme s sebou nejsou až zas tak nepromokavé, na podlážce jsme měli přímo loužičku. Ještě že nás nafukovačky trochu ochránily. Moc dlouho jsme neotáleli, sbalili jsme stany a vyrazili na cestu. V autě pouštíme topení na plno a snažím se je vepředu pod větrákem usušit.

Projíždíme po 112 pojmenované The Kancamagus Highway. Je 55.2 km dlouhou, v průvodcích označovanou jako nejhezčí scénickou cestou ve White Mountains, která vede od městečka Conway do Lincolnu, z východu na západ. Silnicí jsme vystoupali k úbočí hory Mt. Kancamagus a ocitli se tak ve výšce 3000 feetů. Hwy byla pojmenována po bývalém indiánském šéfovi Kancamagus, který se snažil udržet příměří mezi jeho lidem a bílými přistěhovalci. Opakované dotírání Angličanů nakonec přineslo válku a krveprolití a začátkem roku 1690 byl Kancamagus a jeho lidé nuceni se vystěhovat na sever New Hampshire a do Kanady.

Kancamagus Hwy se stavěla postupně od roku 1837, kdy byla vystavěna jednosměrná cesta do Passaconaway. Konečná podoba dnešní Hwy byla otevřena v roce 1968. Je zde mnoho příležitostí k rekreaci, ale my, díky tomu, že intensivně prší ji pouze projíždíme.

I přesto, že počasí za nic nestojí, byla kouzelná. Stékající kapky deště a mlhavý opar navozovaly pravou podzimní náladu. Barvy listnáčů byly neskutečné a lákalo nás to zastavovat i v dešti a fotit krásné stromy.

Stále projíždíme White Mountains, Bílými horami, které jsou protkány sítí scénických cest pro motoristy. Zvláště na podzim, jak Američani říkají v období „foliage season“, je velice populární projíždět s autem tuto krajinu a obdivovat pestrobarevnou přírodu.

V informačních centrech jsou k dispozici příručky, které informují o těch nejkrásnějších cestách v New Hampshire, které vedou neskutečně zabarvenými listnatými lesy. V jednom takovém „Leaf Peepers Guide - Autumn in New Hampshire White Mountains“ , který má mimochodem i svoji webowskou stránku na Internetu http://www.whitemntn.org/autumn.html, se dovídáme, kdy které listnáče se zabarvují a do jakých barev. Je tu i klíč k určování stromů, kde kromě barevného zobrazení listů je zakreslena i silueta stromu s jeho plody. Je zaveden i telefon, který funguje v průběhu září a října, kde se můžete dovědět o aktuálním denním stavu zabarvení lesů v oblasti Bílých hor a naplánovat si tak pravý okamžik, kdy vyrazit na projížďku.

Každým dnem se mění tvář zdejších lesů. V průvodci se dovídáme, že pouze dvě místa na této planetě mají tak příhodné podmínky pro fantastickou podzimní podívanou. Je jím Nová Anglie a část Japonska. Nejkrásnějším místem, jak tvrdí Amíci, je právě New Hampshire ve White Mountains.

Také Kanada vydává své průvodce „Fall Auto Tours, Ontario“. Jsou zde doporučeny trasy, které jsou nejvíce atraktivní, popsány možnosti ubytování a dalších zajímavostí.U každé trasy je uvedena její délka v km a kdy je nejlepší čas se na výlet vydat.

Barevné zabarvení listů nezáleží jenom na druhu stromu, ale i na počasí. Pokud je podzim teplý a deštivý, listy mohou být méně zabarveny do červena. Červená barva se totiž tvoří díky tvorbě cukrů v listech během teplejšího dne, která je v noci přerušena nízkými teplotami. Čím více cukru list byl schopen nakumulovat, tím je jeho barva červenější. V příručce se dovíme, jak si uchovat nasbírané listy co nejdéle barevné. Větvičky s listy rozprostřeme do nádoby, kterou zalijeme dvěma díly vody a jedním dílem glycerinu. Necháme je několik dní v chladném místě a pak je vyjmeme, necháme usušit a je to. Toto jsme si vyzkoušet nemohli, ale my jsme je lisovali mezi listy filtračního, savého papíru. I tak si uchovaly docela pěknou barvu.

V North Woodstoku jsme se napojily na 93, která vede na sever. Zcela neplánovaně jsme zastavili ve Franconia Notch State Park, nacházející se v srdci populárního White Mountain National Forestu. Je to úžasný horský průsmyk vedoucí jižně od Flume Gorge až na sever k Echo Lake. Mezi horským pásmem Kinsman a Franconia vede klikatící se I-93. Je teprve devět hodin a stavíme na parkovišti před visiter center a připravujeme si teplou polévku. Ve visiter centru pak prohlížíme výstavku, kde nás zaujaly malé modýlky zastřešených mostů, které jsou místní atrakcí.

Zhlédli jsme i 15 minutové video, které nás seznámilo s Franconia Notch State Parkem a The Flum Gorge. Již první úvodní slovo nás upozorňuje na měnící se tvář zdejší přírody působením krajinotvorných sil působícími již miliony let : „ Four hundred milion years ago, mountains, ...four hundred milion years of days, sunny days, rainy, snowy, icy, bitter colds. Each day brings water and wind, ice and fire from the earth. Four hundred milion years dayly change. When you see Franconia Notch today, remember it will never bee quite the same again“.

The Flume Gorge, poskytuje procházku strží, skalními soutěskami s množstvím vodopádů po dřevěných můstcích. Tam ale nejdeme, protože prší a ještě ke všemu za to vybírají nějaký poplatek. Odtud jsme také volali Jan a ohlašovali se, že příští večer přijedeme k ní do Coventry v Connecticutu, tak jak to bylo naplánované. Ptala se, kde jsme a když jsme jí sdělili, že v New Hampshire, prohlásila, že jsou to pouze 3 hodiny od ní a ať přijedeme klidně dneska večer. Moc jsme neodporovali, protože bylo deštivo, nevlídno a nevěděli, kde budeme dnes kampovat. Rozloučili se s tím, že dáme ještě vědět.

Ve visiter center nás naladili na Old Man of the Mountain, kam jsme s autem dojeli a ještě pěkný kus cesty došli. Mělo se jednat o obrovský přírodní kamenný profil ve skále vzniklý působením geologických sil, jejichž začátek se datuje někdy před 200 miliony lety. Majestátně se tyčí ve výšce 1200 feetů nad jezerem Profile. Od brady k čelu měří 40 feetů a je 25 feetů široký. Pokud se prý podíváme severně, kousek od Profilu, uvidíme útvar podobající se sudu s kanónovými pytlíky, podle čehož byly pojmenované i zdejší hory - Cannon. Vzhledem k tomu ale že byla značná mlha a deštivo, jsme neviděli nic.

Najeli jsme na 93, která naštěstí byla dosti rychlá. Dojeli jsme až do Concordu, hlavního města New Hampshiru. Zastavili jsme před velkým obchodním střediskem a využili neplacené parkoviště. Šli jsme na průzkum do centra a zastavili se u Capitolu na hlavní třídě. Dlouho jsme se ale nezdržovali.

Projížděli jsme dalším městem, Manchestrem a před hranicemi s Massachusetts jsme opět volali Jan. To už ale bylo kolem sedmé, vysvětlili jsme jí, že jsme teprve na hranicích a že tedy dříve jak v půl desáté nejsme schopni přijet. Domluvili jsme se, že jakmile sjedeme s dálnice a dojedeme k pumpě v Coventry, zavoláme a Jan pro nás přijede. Absolvovali jsme dlouhou cestu po 101 a 13 než jsme přejeli hranice do Massachusetts, jehož hlavní město Boston leží daleko na pobřeží Atlantiku a tak jsme ani nezajížděli.

Naše cesta pokračovala na Worcester po 190 a dále pak po 290. Najeli jsme na placenou devadesátku, Massechusetts Turnpike, což byl nejrychlejší způsob, jak se do Coventry dostat.

Z placené dálnice jsme exitem vyjeli na 84 na Wilbur Cross Hwy a odtud do Coventry k pumpě. Benzínku jsme našli, zavolali Jan a netrpělivě čekali. Přijela se svým novým přítelem Charlesem, seznamujeme se navzájem. Jan trošku přibrala od poslední doby co jsme ji v 1994 viděli. Ale pošuk je stále stejný. Vítala se s námi převalujíc lízátko v puse. Na to, že je již dvojnásobnou babičkou, je stále ve formě. Nasedáme do aut a pokračujeme k Jan, bydlela na stejném místě jako minule, ale těžko bychom to v noci hledali. Než jsme se vymotali z města, na místo jsme dorazili až něco před desátou večer. Doma na nás čekali velké sladké italské zákusky, čaj a kafe.

Setkali jsme se i s Melisou a jejím mimčem a Sašou, která byla právě na odjezdu. Postupně se všichni rozprchli a přenechali nám barák úplně k dispozici. Mohli jsme si vybrat, kde kdo bude spát, což nám trochu trvalo. Milík a Ivan spali v ložnici Jan na vodních postelích, já ve sklepě v pokoji jejího syna, Petr v pokoji Pokahontas, což bylo království Saši. Uvelebili jsme se a ocenili pohodlí, sucho, teplo a komfort.

Večer před odjezdem Jan jsem se domáhala klíčů od baráku, ale ty prý nejsou třeba, protože se barák nezamyká ani na noc. Nicméně veškeré doklady, kameru, foťák jsem si vzala raději k sobě k posteli. Neměla jsem odvahu to nechat jen tak v obýváku na stole volně k dispozici.

Dnes jsme ujeli 329 km.

· pondeli vecer 29.9.97

Mily Jirko,

zpravodajstvi funguje vyborne...Ivan mi volal dnes odpoledne a protoze ja telefonoval Jane vcera v nedeli par minut potom co domluvila s Tebou, vedel jsem od ni, ze byli na Mt.Washington atd. proste vse cos ji Ty rekl dle Milencina telefonatu..Ivan se nestacil divit jak to, ze uz to vsechno vim...

Po sestupu z hor je bohuzel prepadlo destive pocasi, dnes se susili jeste v New Hampshire, ale uvazovali o tom zrychlit prijezd do New Jersey, kde si slibuji sucho a teplo..

Petr Horacek mel prani, aby Jana zavolala jeho matce pokud to uz necinila drive, nic zvlastniho, jen predat zpravy.

Doufam, ze jsi dostal mou zpravu se spravnou e-mail adresou na pocitac Zdenka Havelky, mel jsi pravdu, ta adresa na visitce byla spatna, je to lfmotol nikoliv efmotol...

Ivan se take ptal, zda zustanes v Praze par dni, pejsek pry prece muze jet s Tebou a Janu ze by to jiste potesilo...nebyly mi Tve plany z Tve depese v tom smeru jasne, rekl jsem tedy, ze se zeptam...zda se, ze jim slo take o to vedet kdy a kam Te eventuelne mohou volat. Ja vedel jen, ze v patek se mas sejit s Janou. Ja ji volavam obycejne az vecer, zda se mi to nejjistejsi doba, ze bude doma. Ma se videt s Dr Skalovou tuto stredu, ja jsem celou stredu v Toronte, zkusim to tedy bud ve cvrtek nebo az v ten patek, treba trochu driv, abych vas zastihl oba.....Srdecne pozdravy Petr