23.9.
Úterý
· Algonquin Provincial Park
Ráno
vstáváme brzy, již před sedmou. Čeká nás dojet pro auťák, vše napakovat do auta
a dojet nakoupit.
Ještě
před odjezdem žhavíme linky internetu a dáváme poslední informace o způsobech
komunikace v příštích dnech.
Jako
první dostáváme dopis od taťky:
·
Halo,
halo....
Tady
internetova centrala Pribram/Milikov, u PC osobne sef celeho podniku a jeho
pritel Haki.
Nejprve
obhajoba. Zatim jste ode mne dostali email vzdy rano a tak tomu bylo i vcera v
pondeli. Mimoradne jsem od Vas dostal dnes rano dva emaily, ktere jste posilali
rano a vecer v pondeli, coz jsem nemohl predpokladat. Doufam, ze si jeste tento
ranni uterni pred odjezdem prectete. Odeslu ho pred 11hod. zdejsiho casu, coz
byste meli jeste spat, bude to u Vas pred 5.hod.
Teta
Liba je od 20.9. do 4.10. na rekondicnim pobytu u Sedlcan. Pokud ji chcete
poslat pohled, pak adresa je: RHS OV STP,
Lichovy (s dlouhym i) c.24, posta Dublovice 26521. Psala mi, ze se
Janicka vratila z Anglie nadsena. Chci se za ni podivat.
Az
budete presne vedet, ktery den priletite, (nejen kterou hodinu), tak mi dejte
vedet. Taky pripadne sdelte, zda ta supercukyna v Praze v kuchyni vydrzi, nebo
si ji nekdo veme, nebo zda ji mam prilezitostne odvest sem do mrazaku.
Takze
mi nezmrznete pod stanem a nekdy se zase ozvete.
Zdravi
otec Stamberg
PS Pred chvilkou volala pani
Havelkova a diskutovali jsme nektere technicke otazky spojene s jejim uspesnym
vytisknutim prijatych emailu. Zjistila totiz, ze volbou print doslo k tisku,
aniz by tiskarnu samu zapnula. Po vypnuti pocitace si vsimla, ze kontrolka
tiskarny sviti a nevedela, zda svitila pred zapocetim prace s pocitacem. (Ze by
ji Zdenek nevypnul?) Podle svych zvyklosti jsem ji poradil, ze je vhodne najit
na tiskarne vypinac a ten vypnout, a take ji odpojit vytahnutim snury tiskarny
ze zasuvky, aby se neprehrival jeji zdroj.
Po
vydatné snídani odjíždí Ivan s Milíkem a strejdou do půjčovny aut. Přijeli
s tmavomodrým Voyagrem. Pěkný autíčko. Petr ho hned identifikuje a lepí
samolepky s českou vlajkou a státním znakem, aby všichni viděli jací jsme
exoti.
Pro
usnadnění komunikace strejda půjčuje
Ivanovi na cestu nabíjecí telefonní kartu. Strejda v Beamswille
bude naším prostředníkem
v komunikaci s taťkou za mořem.
Nakládáme
sakypaky. Z Prahy vezeme i nafukovací člun, který je trnem v oku většiny
spolujezdců. Od strejdy ještě přibalujeme pádla, pro Ivana rybářskou udici, naštěstí skládací, a další
zbytečnosti. Je až neskutečné, že to vše se nám tam vešlo. Nejobjemnější
zavazadlo má snad Zdeněk.
Ještě
posíláme poslední email taťkovi:
·
Ahoj tati,
diky
za email. Je rano a cekame az Milik s Ivanem a strejdou prijedou s autem
z pujcovny. Je trochu zatazeno. Jiz
mame vse zabaleno, vcera jsme zkouseli postavit stany.
Priletet bychom meli v sobotu
11.10.ve 13.50. Domluvime se jeste, pani Havelkova by asi prijela s autem na
letiste a odvezli by se saky paky.
Cukina
by mela vydrzet, ale pokud by ses dostal na chatu, otrhej papriky, ktere tam
asi budou a pokud najdes cukiny, tak taky. Bude treba zalit i pelargonky v
oknech i nahore na strane od cesty. Tiskarna se nevypina, ale Zdenek to mamince
do emailu posle a oznami.
Mej
se fajn, ozveme se jak bude mozno. S Leskem komunikuji pres SMS branu mobilniho
telefonu.Coz mam overene pres Danu, ze jde.
Před
odjezdem si připíjíme coca-colou a loučíme s přáním šťastného návratu.
Těžko
se odjíždí z Beamswille. Bylo o nás vzorně postaráno. Ráno perfektní
snídaně, bohatá, teplá večeře o několika chodech, teplo domova a krásná
osvěžující teplá sprška každý den. Bude to krutá změna. Teď jsme se všichni
vecpali do jednoho minivena, který se stane naší mobilní střechou nad hlavou.
S sebou máme stan, do kterého nevíme, zda neteče a kde jej postavíme.
Uháníme si to na sever a to taky už může být v noci pěkná kosa. Mísí se
pocity mírné nejistoty a strachu z neznáma. Naštěstí však touha po
dobrodružství a poznání nových krajů přehluší vnitřní sevření a vyjíždíme plni
očekávání věcí příštích do největšího parku Ontaria, Algonquinu. Aža zasedá
jako navigátor a určuje směr jízdy. První zastávkou a to ještě
v Beamswille je supermarket.
Vjíždíme s košíky mezi regály a náš ekonom Petr usměrňuje nákupní horečku.
Kupujeme společné potraviny, z kterých se připravují snídaně, obědy a
večeře. Pokud má někdo speciální požadavky, tak to už si kupuje za své. Nakonec necháváme zaběhaný
způsob společných plateb praktikovaný i v minulých letech. V průběhu
cesty se pečlivě vedou záznamy
společných výdajů. Každý účastník má svůj formulář, kam se zaznamenává kolik a
co platil. V průběhu cesty se sleduje, abychom se v platbách střídali
a konečné finanční vyrovnání bylo
minimální.
Z Beamswille
vyjíždíme po QEW, dálnici pojmenované vznešeně Queen Elizabeth.
Jako
zákon schválnosti, počasí se začíná zhoršovat a jsme nuceni pustit stěrače
auta. Co vlastně můžeme čekat, je konec září a to už nám jednou Kanada
ukázala, jaké má počasí. Opět si říkáme, že jsme docela odvážní, vydat se opět
v tomto období na sever.
Jedeme
po 403 east, 401 east, před Orilonem najíždíme na 12 a 44. Ivan se drží volantu
a jede. Návrh Zdeňka, střídat se po dvou hodinách, neprošel. Je vidět, že jede
s námi poprvé. Ivan totiž cítí jakési přednostní právo v kočírování
auta a na pravidelné střídání u volantu nepřistupuje. Pomalu se blížíme
k jezernaté oblasti a stavíme u jezera Conchiching na malý piknik.
Před
šestou přijíždíme k informační budce Algonquin parku.
Při
vjezdu do parku se platí poplatek za vstup. Deset dolarů na den a auto. Pokud
se přespává v kempu, účtenka platí na další den jako permit. Potvrzení o
zaplacení musí být viditelně umístěna na autě.
Algonquin Provincial Park je nejstarší a druhý největší Ontarijský provinční park. Zaujímá rozlohu 7725 km čtverečních.
Algonquin
Park nepředstavuje přírodu nedotčenou člověkem, jak by se mohlo na první pohled
zdát. První, kdo sem přišli byli Indiáni, kteří chytali ryby, lovili a sbírali
plody. Jejich vliv však byl zanedbatelný v porovnání s dřevorubci,
kteří sem začali pronikat z Ottawa
Valley v polovině 19. století. Hledali bílé borovice, jejichž vynikající
dřevo bylo žádané rozmáhajícím se anglickým průmyslem. Zdálo se, že zdejší
zásoby dřeva jsou nevyčerpatelné.
V roce
1893, kdy byl park založen, už většina Algonquinských obrovských borovic byla
vytěžena a rozsáhlé plochy byly zdevastovány. Park nebyl ale založen proto, aby
uchoval původní prostředí, které bylo již poškozené, ale měl sloužit jako
útočiště divoké zvěře a vyloučením zemědělství zajistit ochranu pěti řek, které
parkem protékají. Nebyla zastavena ani těžba borovic. V dnešní době je
využívání parku řízeno plánem, kde by měli být vyváženy obě aktivity, těžba i
rekreace. V rámci plánu byly zrušeny všechny licence pro získávání dřeva a
byla založena jedna společnost - Algonquin Forestry Authority, která dodává
dřevo deseti dalším společnostem, které zde v minulosti těžily dřevo. Tato
společnost s výsadním postavením také na sebe vzala zodpovědnost
za hospodaření s dřevem.
Další
oblast je zaměřena na využívání kanoisty a pěšími turisty.
Algonquin
Park se rozděluje na dvě části - The Parkway Corridor a The Park Interior. The
Parkway Corridor představuje území 56 km dlouhé vedoucí podél Frank McDougall
Parkway (Hwy 60) nacházející se v jihozápadní části parku. Zde jsou
udržované kempinky a chatky, museum, kratší cesty a 13 naučných značených
stezek pro pěší turistiku. Park Interior představuje území jak severně, tak
jižně od Hwy, které je dostupné především na kanoích.
Pro
vodáky jsou k dispozici „Canoe Route Map“, kde je zaneseno na 2100km
vodáckých cest a kempy. Pro pěší
turisty pak tzv. „Backpacking Trail
Map“, kde jsou popsány pěší okružky na více jak jeden den v délce od 32 km
do 88 km.
The
Portage Store půjčuje kanoe za 19.95 dolarů na den nebo pořádá jednodenní
výlety s průvodcem za 36.95dolarů.
Zajíždíme
do kempu u Tea Lake. Platíme 15.75 dolarů. Moc toho zde k dispozici není. Chvilku
se procházíme po okolí a vybíráme plac u jezera. Obdivujeme pestrobarevné
zabarvení listnáčů, pohled skrz koruny stromů do modré oblohy je kouzelný, ale
dává tušit, že asi v noci bude pěkně frišno.
Stavíme
stany a připravujeme večeřičku. Zajeli jsme na naší klasiku. Hot dogs. Příděly
jsou skromné, žádné přecpávání. Zdeněk, který předpokládal, že dnešní nákupy
byly myšleny pouze na večer, vyžaduje
další příděl párečků. Vyvádíme ho z omylu - „zásoby musí vystačit na pěkně dlouho“. Tvrdá změna po
Beamswillských hodech. Já, Milík a Ivan spíme
v půjčeném áčku, Zdeněk s Petrem v menším áčku Petrovým.
Dnes
jsme ujeli 400km.
24.9.
Středa
· Hardwood Lookout Trail, Mizzy Lake Trail, Peck Lake Trail
Ráno
vstáváme do značné zimy. Teplota klesla na nulu. Pěkná kosa, ale hlavně že nám
neprší. Je jasno. Nad vodní hladinou Tea Lake se válí mlha, která se jen pomalu
zvedá. Pozorujeme probouzející se den a sledujeme, zda se někde křoví nepohne a
neukáže los, kterých je zde prý plno.
Po
ranním rituálu - vaření čaje a teplé
polévky, děláme plán na dnešní den. Stany
necháme na místě a vrátíme se sem večer. Ušetříme tak čas i
energii. Počasí nám přeje a tak se
vydáváme na pěší turistické cesty.
První trasa, Hardwood Lookout Trail, necelý kilometr
dlouhá je na rozhejbání. Na vstupu je velká mapa, kde jsou znázorněna
jednotlivá zastavení a v boxech jsou k dispozici i sešitky
s popisem trasy v několika jazycích.
Nachází
se na 13.8km Mc Douglas Hwy a vede
typickým Algonquinským lesem. 0.8 km dlouhá okružka vyvrcholila krásným
výhledem na Smoke Lake a okolní javorové kopce.
Nejčastěji
se vyskytujícím stromem je zde javor cukrový „Sugar Maple“, z kterého se
získává javorový sirup a jeho list mají Kanaďané na své státní vlajce.
Na
první zastávce se dovídáme o vývoji takového javorového lesa. V létě
javorové listy zachycují sluneční paprsky a vytváří stín v nižších vegetačních vrstvách, který významně
ovlivňuje růst další vegetace. V lese jsou k vidění dvě kategorie
stromů - ty velké, vzrostlé a pak malé semenáčky, které jsou schopny ve stínu
velkých javorů růst pouze 2-3 roky. Pak hynou v důsledku stínu, který
dávají jejich rodiče. Jediná možnost pro přežití je v okamžiku, kdy
některý z velkých jedinců se zhroutí na zem a sluneční světlo tak umožní
semenáčkům přežít. Takto probíhá neustále se opakující životní cyklus.
V tuto
roční dobu zastávka číslo dvě není nijak atraktivní, ale koncem dubna, kdy sníh
roztaje a javory jsou ještě neolistěné,
je zem vyhřívána slunečními paprsky a během jednoho měsíce rozkvetou divoké
květiny.
Ze zastávky číslo 3 jsou vidět mohutné bílé
borovice, které vyčnívají nad břízami a buky. Tyto borovice, staré tak 300 let,
40 metrů vysoké a 1.5m v průměru byly káceny pro dřevo.
Jsme na
vlhčím svahu, kde nás upozorňují na
žlutou břízu. Mladé stromky se snadno rozeznají díky žlutě zabarvené
kůry. Břízy jsou důležitou součástí Algonquinského lesa a dokáží vyrůst ze
semenáčků v dospělého jedince i s minimálními světelnými podmínkami.
Vydrží více než javory. Ale i zde javory působí jako intenzivní regulační
faktor. Javorové listy opadané na podzim vytvoří vrstvu, která se stává těžko
překonatelná pro semenáčky břízy. Ani ty, které se dostanou na povrch této
vrstvy nemají moc šanci na úspěch. Svými jemnými kořeny se nezachytí pevně a
neprorostou pevnou listovkou. Snad pokud se semínko dostane na povalený pařez
javoru, má šanci se uchytit a přežít.
Z vyhlídky
na Smoke Lake a okolní kopce porostlé neskutečně zabarvenými javory je úchvatný
pohled.
Jsme
zde právě včas, kdy se lesy javorů a bříz ukazují ve své nejkrásnější barevné
podobě. Na této zastávce se dočítáme, jak vlastně a proč toto zabarvení listů
probíhá. Listy jsou v létě zelené díky obsahu chlorofylu, který je schopen
zachytit sluneční energii a za použití vody a kysličníku uhličitého vytvářet základní stavební jednotku, cukry,
z kterých se pak dále syntetizují sekundární látky. Listy obsahují i
stopové prvky a minerály, které získávají kořeny ze země. Mezi ně patří hořčík,
který je nezbytný pro aktivitu chlorofylu, dusík, který je složkou všech
proteinů, bílkovin a další jako je vápník, fosfor a draslík. Všechny živiny
jsou tedy obsaženy v listech a bylo by velice neúčinné po opadání listů tyto
složky ztratit. Proto většina stromů, ihned po skončení vrcholu vegetačního
růstu, koncem června, začátkem července začíná odstraňovat dusík a další živiny
z listů do stromu pro využití na jaře, kdy se budou vyvíjet nové listy. To
pokračuje až do té doby, než listy ztratí schopnost tvořit chlorofyl a přítomný
chlorofyl se začne rozkládat a žlutá barviva, která zde byla již od začátku, se
zviditelní. Část živin v listech stále přetrvává. Po té začnou javory
vytvářet z přebytku cukru červeně zbarvené pigmenty - anthokyany, které
listy chrání proti zimě a ultrafialovému světlu. Tak prodlužují život listů o
několik dní a umožní dále shromažďovat živiny. Po té pro listy končí životní
cyklus.
Po
absolvování cesty je možné se zapsat do knihy návštěv. Listujeme a hledáme, zda
najdeme nějakého krajana. Kdepak, jsme zde první! O to s větším gustem se
do knihy zvěčnujme a dáváme o sobě vědet. Je krásné počasí, kouzelně slunečno,
až neuvěřitelné.
Autem
popojíždíme k další výchozí stanici Mizzy
Lake Trail.
Okružka je již 11 km dlouhá
začíná na cestě Arowhon na 15.4 km Hwy 60. Opět máme možnost se vybavit
brožůrkou, kde jsou popsány jednotlivé zastávky naučné stezky. Moc turistů
nepotkáváme, i když jsme zde v tzv. „peak season“ - vrcholu sezóny.
Na první zastávce obdivujeme
bobří hráz. Bobrů je v parku na 20000 a tato cesta je doporučována jako
nejlepší pro pozorování bobrů, ale až večer. Bobra nevidíme a do západu slunce
je daleko, takže pokračujeme v cestě.
U další
zastávky jsou dle naší brožurky k vidění vydry, které právě zde v Mizzy
Lake mají mít své skrýše. Ani na tyto potvůrky nemáme štěstí. V dálce
vidíme další jezero Source Lake. Ale s překvapením potkáváme losa amerického. Je přímo u cesty, schovaný v hustém houští. Zpomalujeme
krok a snažíme se ho nevyplašit. Jen těžko se ale hledají záběry
s kamerou. Je od nás pár metrů, ale křoví tvoří nepropustnou hradbu. Toto
období je pro pozorování losů příhodné, ale abychom mohli být třeba svědky
losích soubojů a námluv, chtělo by si to ráno přivstat. S uspokojením nad
tím, že jsme viděli živého, pravého losa a nejenom ty plyšové, kterých jsou
plné suvenýr obchody, pokračujeme v cestě. Procházíme mokřiny West Rose
Lake, díváme se a hledáme dalekohledem další z obyvatel parku.
U
zastávky číslo pět nás lákají na odbočku, na jejímž konci jsou k vidění
medvědí hnízda v korunách bukových stromů. Nejde o hnízda v pravém
slova smyslu. Medvědi lezou do korun stromů, aby si smlsli na bukvicích, které
jim dodávají potřebné živiny. Aby se k plodům dostali, olamují větve,
které po obrání nechávají pod sebou. Vypadá to, jako by si v korunách
stromů zakládali hnízda. Medvědí hnízda jsme si nechali pouze ve svých
představách a o to rychleji jsme přešli k další zastávce Wolf Howl Pond -
rybníček vlčího vytí, který dostal pojmenování díky tomu, že na nedaleké louce
se vlci scházeli na své rendezvous. U tohoto rybníčku máme štěstí a Milík
zpozoroval malou želvičku, vyhřívající se na kládě stromu plovoucí na vodní
hladině. Podle průvodce by tu neměla být pouze jedna. Bylo to takové menší
překvapení, co tady na severu vůbec želvičky dělají? Za Wolf Howl Pond se cesta
stáčí a pomalu se vracíme. Příroda je kouzelně probarvená a kontrast modré
hladiny jezírek s červení, žlutí a oranže listnáčů zastřešených klenbou
modře je úchvatná.
Na
okružce míjíme další jezírka March Hare Lake a Dizzy Lake. V lesících roste
spousta jedlých hub, kterých si nikdo ani nevšimne. Sbíráme pár kousků, škoda,
že je nemáme kam dát a i vejce na přípravu smaženice chybí. Kluci nás na cestě
trochu popohání. Míjíme pohozené kůry břízy s nápisy: „Přidejte nebo
nezbude!“
Okružku
máme za sebou. Ivan celý zmožen se svalil do auta a dokonce odmítl kamkoliv dál
jít. Nechali jsme ho odpočívat na parkovišti a vydali se na další turistickou
cestu, tentokrát pouhých 1.9km dlouhou
Peck Lake Trail.
Vede
přímo kolem jezera Peck po kamenném břehu. Na jednotlivých zastaveních se
seznamujeme s životem místních vodních živočichů. Dočítáme se o ročních
teplotních cyklech v jezeře. V létě se voda vyděluje do třech zón
s rozdílnou teplotou. Vrchní vrstva je nejteplejší, může dosahovat až 220C,
pak následuje vrstva přechodná s teplotou kolem 11-140C a
nejspodnější vrstva je nejchladnější s vodou teploty 6-70C. Na
podzim a na jaře však dojde k promíchání vody a jezero má v celém
svém objemu teplotu 40C. Na této trase nepotkáváme ani živáčka. Je
to až s podivem, když je tak pěkně.
Stavíme
v Portage Store, kde se krom jiného půjčují kanoe. Kluci se však moc
nadšeně netváří. Z Prahy vezeme s sebou nafukovacího bobra, člun,
který jsme ještě ani nevyzkoušeli. Zajeli jsme ke Smoke Lake, odkud se vyjíždí
na kanoích a je zde i příhodné molo. Jezero je také spojeno s Tea Lake, u
kterého stanujeme. Napadlo nás, že
zajedeme na bobru po vodě až do kempu. Pumpičkou jsme nafoukli člun a
připravujeme se na plavbu. V nestřeženém okamžiku se vzdul vítr, který
nabral člun a snažil se ho odvát na jezero. Spozoroval to pohotový Zdeněk,
který obětavě úprkem letěl člun zachraňovat. Zakopl však o kdovíco a jak dlouhý
tak široký se rozplácl na betonu. Plechovka s coca-colou, kterou držel
v ruce letěla obloukem do jezera.
Vzápětí se začal Zdeněk svíjet. S údivem pozorujeme co vše se může ve
vteřině udát a to kvůli tomu „bobru“. Výjev jako z televizního pořadu
„neváhej a toč“. Ale méně pohotově se projevili kameramani, kteří dodatečně,
když už jsme viděli, že Zdeněk je celý, docela litovali, že jsme to
nezdokumentovali. Scénka pak ale ještě pokračovala, když Ivan vytáhl svou
rybářskou udici a snažil se Zdeňkovi jako projev zadostiučinění nenačatou
plechovku coca-coly vylovit. Kdoby si pomyslel, že rybářská výbava bude
k něčemu.
Po
dramatickém začátku jsme se přece jenom s Milíkem odhodlaly do člunu. Byly
jsme pěkně nabalený - bundy, čepice, šálu, rukavice. Nebylo by dobré se
vykoupat. Odkládáme všechny doklady, hodinky a všechny věci, které bychom mohli
zničit.
Pomalu
se odrážíme od břehu a vyplouváme. Máváme klukům, kteří se s námi loučí se
slovy „a kdo nám dnes večer uvaří?“. My to tak černě nevidíme a jsme odhodlány
ve zdraví přežít. Na jezeře není vůbec nikdo. Žádná kanoe, úplně prázdno. Držíme
se při břehu, kdyby něco, ať nemusíme dlouho plavat. Je tu dost hloubka. Ani u
břehu není vidět ani noha. Je to tu úplně opuštěné. Koukáme na rozsáhlou vodní
hladinu, na které se začaly čeřit vlnky. Pěkně to s náma houpe. Při nárazovém větru začínáme mít
strach, aby nás nepřevrhla vlna. Chvíli ještě pádlujeme, ale pak dokud je čas
se vracíme. Kluci jsou pryč. Ani auto už na parkovišti není. Milík zůstává u
člunu a já se jdu podívat k Portage Store, zda si tam nedávají nějaké
„cofee“. Šla jsem celkem
s jistotou, že je tam najdu, ale po nich ani památka. Vracím se tedy zpět,
přecházím křižovatku a v dálce vidím Ivana jak si to kráčí po silnici. Prý
vystoupil u mostíku a chtěl nás pozorovat, jak podplujeme. Po chvilce
přijíždějí i kluci s autem. Nakonec jsme se tedy šťastně sešli. Bobra jsme
nechali nafouklého a připevnili na střechu v naději, že se snad ještě
povozíme, až nebude takový vítr. Zajíždíme do kempu, kde máme od včera
postavený stan, připravujeme večeři a plánujeme zítřek.
Dnes
jsme ujeli pouhých 36 km a ušli 13,7 km.
Důkazem
toho, že naše spojení se zámořím funguje i když nejsme na Internetu, přikládám
email, který poslal strejda taťkovi:
·
zpravy o
cestovatelich
Dobry
vecer Jiri,
u
nas je 1 odpoledne, ale Ty uz mas vecer....bylo fajn cist denni postu z Pribrami
a tak se ozyvam alespon ja, abych potvrdil, ze vcera rano vyprava odjela,
nakoupili si jeste v Beamsville zakladni potraviny a doufaji, ze najdou houby
ci chyti ryby...
Dum je najednou velice tichy, doufal
jsem, ze event. zavolaji az dojedou na misto prvniho noclehu, abych Ti mohl
referovat, ale zatim nic....Jak jiste vis Anglicane rikaji "no news-good
news", tak verim, ze jim vse vychazi dobre. Po vcerejsim ponekud
zamracenem dni se dnes udelalo zase krasne, je sice chladno, ale slunecno.
Uslysim-li neco od nich, dam Ti vedet..Do te doby moc pozdravu...Petr
Večer
jsme použili telefonní kartu a voláme strejdovi, který naše pozdravy přijal a
poslal hned dál taťkovi:
·
streda vecer
Mily
Jirko,
jsem
rad, ze Ti mohu oznamit, ze nasi cestovatele se ozvali dnes vecer po
telefonu (ja nebyl sice doma, ale
mluvili s Lidou), hlasili, ze jsou vsichni o.k. a ve vyborne nalade, pocasi jim
dosud pralo, nasli spousty hub, jen v noci bylo "silne sveze", ale
pry Ivan nechraptil, tak Lida usoudila, ze dosud prezivaji...Ozvu se zase az
budu neco vedet, predpokladam, ze das vzdy zpravy stafetou dal...Moc pozdravu
Petr
25.9.
Čtvrtek
· Algonquin Provincial Park, Ottawa
Brzy
ráno balíme a odjíždíme z kempu. Doposud jsme měli dvoje klíče od auta,
ale Ivanovi se podařilo je někam zašantročit, což jsme zjistili až po výjezdu
z kempu. Petr s Ivanem se tak do kempu museli vrátit a prohledávali
všechna místa Ivanova pohybu. Ještě že se neztratily ty originální klíče
z půjčovny a že strejdu napadlo
před cestou nechat udělat kopii. Takže při vší smůle máme vlastně kliku.
V kempu jsme je nenašli a tak jedeme a pokračujeme dál.
Stavíme
o kousek dál na skalním výběžku u jezera a dáváme si snídani. Na kamenech roztahujeme
Aljošu a vaříme něco na zahřátí. Tak trochu s nejistotou koukáme kolem
sebe, protože na dnešní den již permit pro Algonquin nemáme zaplacený.
V půl
desáté jedeme do Visiter Centre
postaveném na 43. km. Byl otevřen ke stému výročí založení Algonquinského parku
v roce 1993. Z terasy je panoramatický výhled na Sunday Creek Valley
a odtud v dálce vidíme medvěda, přesně řečeno, to co vidíme, je jen
pohybující se černý bod na travnaté louce v dálce u lesa. V parku se jich
pohybuje na 2000. Ve Visiter centru je
umístěna výstava zaměřená na přírodu parku a
původní lidské osídlení. Vycpaní losy, medvědi, bobři, vlci jsou zde
ukázáni ve svém přirozeném prostředí. Každý týden je vydáván bulletin Raven
(Havran), nahlížíme do něho, je v něm povídání o nastupujícím podzimu.
Snad nejkrásnějším obdobím pro návštěvu parku je právě podzim. Nejpůsobivější
barvy javorových listů jsou poslední týden v září a první týden
v říjnu. Je to neskutečná podívaná
na stovky čtverečních kilometrů červeně a zlatooranžově zbarveného koberce,
rozprostřeného na místní krajinu.
Nejvíce
je každý asi zvědavý na velké losy.
Algonquin se stal nejlepším místem v Ontariu a zřejmě i v Severní
Americe pro pozorování těchto savců. Nejpravděpodobnější období, kdy je můžeme
vidět přímo u Hwy 60 je právě teď, na
podzim, kdy probíhá jejich říje. Bobry je zase nejlépe pozorovat, jak se
dovídáme v říjnu, kdy si opravují
své hráze. Je dobré ale počkat do západu slunce, to ho pak prý uvidíme
s jistotou. Doporučené stezky jsou The Beaver Pond Trail a Mizzy Lake
Trail. Prší a tak jsme museli vzdát
původně plánované procházky po parku. Z parku odjíždíme před poledním po
šedesátce.
Abychom
si vylepšili náladu stavíme v Independent Store na nákupy.
Na
cestě stavíme u obrovského překladiště, kam se sváželo vytěžené dřevo, částečně
zpracovávalo a distribuovalo dalším zákazníkům. Je vidět, že dřeva je asi stále
dost. Směřujeme do Ottawy. Najíždíme na silniční úsek, který se upravuje a to
v plném provozu. Pouze zde omezili rychlost jízdy, což ani nemuseli,
protože kvalita a stav kamenného povrchu nic moc nedovoloval. Město projíždíme
již za tmy a deště. Zdeněk, který zde byl na konferenci v loňském roce nám
dělá průvodce. Projíždíme kolem Parlamentu, kde na chvilku stavíme i přes zákaz
stání a kluci si jdou udělat pár dokumentačních snímků.
Moc se
zde nezdržujeme a vyjíždíme hledat nějaký kemp. Jedeme na východ z města
po Hwy 17, která je značenou Trans Canada Hwy. Asi na 33. km jsme našli kemp
Ottawa River Shore Camping v Cumberlandu. Je docela slušně vybavený,
platíme 14.50 Kanada dolarů, ale zdaleka nevyužíváme všechny nabízené služby.
Ustává
déšť a je fajn, že nestavíme stany v dešti. Z místní budky voláme
strejdovi, aby mohl předat od nás zprávu dál našim blízkým, kteří jsou nyní tak
daleko.
Email
taťkovi od strejdy z Beamswille, který ho poslal v pátek v noci
a taťka ho četl až v pátek ráno:
·
patek rano
Mily
Jirko,
prave
jsem domluvil s nasimi cestovateli(11.00 rano), projizdeli Ottawou smerujice k
Montrealu.Algonquinske noce prezili i kdyz ta prvni byla okolo nuly. Pres den
bylo slunecno, vcera odpoledne trochu prselo, ale dnes uz se zase vyjasnuje a
predpoved na week-end je dobra (oni ovsem budou prejizdet do jine zony
pocasi?). Nikdo vsak ani nechraptel, Aza take se mnou mluvila a znela velmi
dobre. Tve zpravy jsem vyridil a mela radost...Ozvu se zase az neco od nich
uslysim. Jane dnes nemusis volat, pokusim se ji ted zavolat telefonem sam.
Srdecne zdravi Petr
Dnes
jsme ujeli 344 km a jsme stále v Ontariu.