19.9. Pátek

· Praha, Londýn, Toronto

Před odjezdem ještě absolvuji závěrečné soustředění v Pardubicích. Jako vždy termín přišel na září a díky němu jsem odjezd do Kanady oddálila. I přesto však nezůstávám až dokonce a odjíždím předčasně. Opět jsou poslední přípravy a balení na Milíkovi. V počítačových učebnách máme zapojení na Internet a tak o přestávkách „surfuju“ po Algonquinu a zjišťuji jaké je počasí. Je ukázkové „indian summer“, doufám, že počasí vydrží a členové výpravy mě neukamenují, že kvůli Pardubicím přišli o krásné počasí.

V den odletu, 19.9. odjíždím ráno z Pardubic a Milík jde ještě do lékárny. Letadlo letí až ve tři odpoledne. Ivan mě vybavil mobilem, abych se mohla hlásit v případě, že s vlakem zůstaneme někde viset.

I tak je cesta napínavá, vlak Intercity získal 50 minut zpoždění a do Prahy přijíždím až v půl desáté.

Ještě že jsou ty mobily a nakonec jsme se s Ivanem a s Milíkem na nádraží našli. Milík jede do Mostecké ulice dokoupit nějaké dárky a já pokračuji s Ivanem na Petřiny. Dobaluji poslední věci, kontroluji doklady, peníze, letenky.

Na jednu hodinu obstaral Petr auťák Ford Transit, který nás a všechna zavazadla odveze na letiště.

Voláme do Příbrami, ale tam to nikdo nebere. Trochu nás to vyvedlo z míry, taťka přece ví, že odjíždíme, má sedět u telefonu, kam mohl jít? Nestalo se něco? Nadávám.

V půl jedné neočekávaně taťka zazvoní a objeví se u dveří na Petřinách. To je ale překvapení! Kámen nám padl ze srdce, ale vynadáno dostal, že nás takhle napíná.

Taťka jel na letiště autobusem a my jsme mezitím nabalili do transitu všechna zavazadla. Zmatky vrcholí. A tak jako ve veselém filmu se přihodilo, že Havelkovi při stěhování zavazadel a loučení si zabouchli dveře od bytu. Ivan se pokouší v rychlosti kartou zkusit otevřít zámek, ale bez úspěchů. Ještě že je otevřené okno v kuchyni. Zdeněk si vypůjčil od malířů žebřík a lezl v „hodobožo“ oblečku oknem. Vše se obešlo bez zranění a rodiče mohli zpět do bytu.

Ruzyňské letiště je po rekonstrukci. Velká prostorná hala, moderní vybavení k odbavení cestujících. Tak snad přeci jenom pomalu kráčíme do Evropy.

Scházíme se i s taťkou. Čekáme u přepážky British Airways. Odlet je ve tři hodiny. Máme plno zavazadel, je třeba vypsat přestupy v Londýně do Toronta, práce na dost dlouho. Čekající ve frontě začínají být nervózní a ptají se, zda nemáme nějaké problémy. Loučíme se s taťkou a ubezpečujeme se, že budeme pravidelně informovat o naší cestě a psát emaily.

Vzlétáme s 15 minutovým zpožděním. Než jsme přistáli na londýnském Heathrow, stačili jsme sníst malé občerstvení a přiťuknout si vínečkem na šťastnou cestu.

V Londýně máme 1 hodinu na přestup. Jedeme v době, kdy před necelými třemi týdny tragicky zemřela princezna Diana. Ve free shopech se najednou na pultech objevilo množství publikací dokumentující život Diany.

Předtím, než jsme vpuštěni do letadla, se Milíka a mě ptají, kam jedeme a co tam budeme dělat. Zdeňkovi zase prohledali příruční zavazadlo a zabavili nůž, který vložili do speciální červené obálky, kterou dostane až v Torontě.

Letadlo není plně obsazené a Petr si včas přesedává před promítací plátno u okénka a lebedí si.

Z loňska víme, co Britové mají v baru a tak zkušeně objednáváme oblíbené drinky - Martini, Baylis, whisku... K jídlu dostáváme v průběhu letu večeři a svačinku.

Před přistáním musíme vyplnit formuláře pro imigrační úředníky. Krom jiného chtějí vědět, zda nemáme v úmyslu navštívit nějakou farmu, což jsme nějak nemohli pochopit proč ne, ale pro jistotu jsme se k žádné návštěvě nepřihlásili.

Po letu trvajícím šest hodin opět stojíme bezpečně na pevné zemi, v Torontu na letišti Sheraton. Ale hrůza, leje jako z konve!!! To snad není možné, že by se obavy vyplnily? Silně nám to začalo připomínat propršenou loňskou Kanadu ve Skalistých horách. Byť jsme se loni shodli na tom, že do Kanady příště už jenom v létě, stojíme zde všichni ve stejném složení jako loni a říkáme si, že to chtělo hodně odvahy či nerozvážnosti se sem na sever vydat opět ve stejnou dobu.

Po výstupu z letadla čekáme ve frontě na odbavení. Nastává první selekce. Jeden z úředníků vyvolává „ kdo je z Czech Republic“. Vystupujeme my a 2 skupinky Rómů. Ti jsou odveleni na lavičku opodál, kde už čeká asi dalších patnáct. Byli celkem dobře oblečení, ale komunikace s nimi byla značně problémová. Jeden z nich vystoupil a tvářil se býti mluvčím, ale jediné co dokázal, odpovídal na jakoukoli otázku imigračního úředníka „yes“.

I my jsme museli vysvětlovat důvod našeho pobytu, jak dlouho se zdržíme, kde pracujeme, zda máme zaměstnání atd. Nakonec jsme si získali jejich důvěru - aby ne, vždyť jsme to samej inženýr a doktor.

Strejda už na nás čeká, paráda. Přijel se svým zlatým minivanem. Proudy deště stékají po oknech. Prý se odedneška počasí zkazilo. To snad ať raději neříká, nebo se nedožiji dalšího dne.

Do Beamswille přijíždíme po hodinové jízdě po dálnici vedoucí na jihozápad z Toronta, směrem k Niagarským vodopádům.

K pozdní večeři nám hostitelé připravili osvěžující mísu s rajskými, vajíčky a majonézou. Bylo to přesně ono, co jsme byli schopni po dlouhé cestě konzumovat. Získáváme první informace a před půlnocí kanadského času zasedáme k počítači a píšeme první zprávu taťkovi. Ten se co nevidět vzbudí a zapne s očekáváním počítač, tak rychle.

Email taťkovi:

1.pozdravy z Kanady

Ahoj tati,

do Beamswille jsme dorazili pred pul hodinou, tzn. 23.30 mistniho casu, u nas jiz 5.30. Dopis piseme par minut pred sestou. Snad ho dostanes vcas. Vse probehlo OK. Odbaveni bylo prisne, ale jsme tu vsichni. Prsi, ale je teplo. Snad se vycasi. Jsme utahani, takze podrobnejsi zpravy az se vyspime a vzpamatujeme.Pozdrav od vsech.

jeste dodatek

Stale sedime u Internetu. Prosim brnkni Leskovi, ze ho pozdravujeme a jsme OK. Pokud nebude doma, nech vzkaz na zaznamniku. Diky Aza tel. 7953215

P.S. Je to tu parada

Večer jsme si vybrali místa pro spaní. Každý máme svého parťáka. Milík s Ivanem spí v pokojíku v přízemí, já v pracovně s počítačem napojeným na Internet a Zdeněk s Petrem v „basementu“, sklepě, s ložnicemi pro hosty.

Jsme rádi, že po dlouhém dni zaleháme a těšíme se na zítra, kdy budeme probírat plán na příští dny.

20.9. Sobota

· Beamswille, Niagara Falls

Díky časovému posunu jsem vzhůru již brzy ráno, vstávám v půl šesté a netrpělivě pouštím počítač. Už tu máme od taťky odpověď na náš včerejší email. Spojení s internetovou centrálou Příbram/Milíkov funguje. Paráda.

Email od taťky:

Halo, halo....

Tady internetova centrala Pribram/Milikov, u PC osobne sef celeho podniku a jeho pritel Haki.

Vase zpravy byly poslany nejen mamince, (ktera loni predavala informace pani Horackove), ale i Havelkovum a Lesovi.

S velkou netrpelivosti jsem cekal do pul devate - oba Vase emaily jsem si precetl uz v pul sedme, coz bylo Vasich asi pul jedne v noci - ale pak jsem to vzal v rade predpokladane otuzilosti k casnemu vstavani.

Nejdriv Lesek - s radosti osobne prevzal muj vzkaz

Druzi byli Havelkovi, napred tatinek a kdyz jsem zacal o emailu, tak to predal hned mamince. Ta tomu napred nechtela verit, ze uz mam od Vas zpravu z cile prvni etapy. Pak rekla, ze pujde vecer do Motola, jak pry se s Azou domluvila.

Maminku Polackovou jsem podle prani syna Ivana nejvice setril, ale ta telefon okamzite vzala a ja zacal stejnym zpusobem jako tento email. Podle jeji reakce jsem dosel k nazoru, ze jsem ji naladu nepokazil. Ma pro novomanzele zpravu, kdyz pry vcera domluvila s Ivanem, ktery volal z letiste, zvonila postovni dorucovatelka a prinesla rekomando od podniku, ktery ma dodat psaci stul. Usnesli jsme se, ze dopis otevre a ja nabidl pomoc, kdyby bylo neco treba

Dnes jsem mel za oknem na ulici 0 stupnu, asi mi muskaty zmrznou, protoze nemam odvahu prejit na ne tak hezky zimni rezim - nicmene Jägrovo pradlo jiz preventivne mam

Posledni politicke prekvapko, ktere treba uz vite, nebo je Vam skrzeva internet k dispozici: Zantovsky mluvi o rezignaci z mista predsedy ODA. Jinak nas pan president zaluje o velkou sumu jistou brnenskou firmu, ktera vylepila ruzne posmesne plakaty, napr.je zobrazen ve spolecnosti (Capkova foxteriera) Dasenky. (Pozn.pisatele: Blbost, stupidnost, snoubena se sprostotou, nasich nekterych spoluobcanu je neprekonatelna.)

Posilam tuto message v jistem predstihu, abyste mi neutekli na naplanovany vylet na Niagaru, v kolik hodin bude v nedeli mse sv.?

Zatim zdravi otec Stamberg

P.S. Rada zkuseneho a rozvazneho: Nez prijedete k Niagara falls, schovejte si nevodovzdorne hodinky dobre do kapsy.

Postupně vstali i ostatní členové posádky. Dopoledne nikam nespěcháme, nechali jsme si čas na to, aby jsme se rozkoukali. Společně s hostiteli jsme se zúčastnili „branče“, pozdní snídaně, která volně přechází v časný oběd. Ochutnali jsme broskvovou šťávu a výborný meruňkový domácí jam vyrobený z vlastní sklizně, ke kterému jsme nestačili péct toasty. A jak nás pani hostitelka informovala, byl bezevšech preservativů. Což nás docela pobavilo. Po přípravě jamu se rozplní do sklenic a uchová v mrazícím boxu, kde zůstane do té doby, než se začne konzumovat, takže nejsou třeba žádné konzervační přísady - preservatives.

Počasíčko je větrné a kolem půl deváté začalo opět pršet, ale i tak nad mapou plánujeme program pro tento a příští den.

I přes nepřízeň počasí jsme si nakonec sbalili potřebnou dokumentační výbavu, naložili se do strejdy minivena a vydali se směr Niagara.

Projíždíme oblastí Niagara on the Lake wineries, vinicemi, jejichž význam neustále roste a to nejenom z obchodního, ale i turistického hlediska.

Pěstování a výroba vína je zde kvalitou srovnávána s víny Kalifornské Napa Valley či vinných oblastí Francie, Itálie nebo Německa. Je to jedno z mála míst v Kanadě, které dovoluje pěstování vína. Je zde jedinečné mikroklima tvořené ochranným působením Niagary a udržované mírným vlivem jezera Ontario. Jak nám strejda řekl, je toto místo označované jako „Banana Belt“. Ne že by se zde pěstovaly banány, ale jedná se o teplejší podnebí, které kromě vinic umožní pěstovat i meruňky a broskve.

V Ontariu je přes 35 vinic, které tvoří 80% produkce vína celé Kanady.

Zdejší vinaři označují láhve vína nálepkou VQA, čímž se dává na vědomí, že produkt je vyroben na 100% z Ontarijských hroznů.

V poslední době se stává populární „icewine“. Je drahé, ale o to více žádané. K jeho přípravě je třeba zajistit přesný postup vyžadující určitou teplotu. Hrozny se nechají zmrznout a sklízí se při -8⁰C. Ještě zmrzlé hrozny se rozmačkají a odstraní se voda. Výsledná šťáva je koncentrovaná, sladká a poskytuje víno výjimečné chuti. Je jasné, že vinaři neriskují a neponechávají celé vinice na přípravu tohoto specielního vína a je tak k dostání pouze v omezeném množství jako zvláštnost.

Každý rok vinaři pořádají pro zájemce akce, na kterých předvádí své výrobky. Zdatní mohou absolvovat celou „Wine Route“ s „winery offers tours and tastings“, tedy s příležitostnými zastávkami s koštováním. Cesta je značena modrými cedulemi, na kterých je vyobrazen hrozen vína.

My jsme navštívili Hillebrant Estates na Hwy 55. Před presentační budovou probíhala oslava sklizně. Umělci přišli se svými uměleckými předměty a prodávali a vystavovali je v zastřešených stáncích. Muzikanti hráli asi místní lidovky a tančili. Zaujali nás jejich ozdobné zvonky na nohách, které je při tanci doprovázely.

Pro příchozí je zcela zdarma pořádána přednáška o vlastních vinicích s projekcí diapozitivů, která pokračuje návštěvou vinných sklepů. Bylo veselo a i na naší průvodkyni bylo znát, že nejsme její první skupina, kterou provádí. Ve sklepě jsme procházeli kolem obrovských sudů, kde zrál nápoj králů. Zasvětila nás do správného způsobu koštování a pití vína. Ochutnali jsme asi tři druhy. Exkurse končila v obchodě, kde jsme si mohli vybrat to, které nám nejvíce zachutnalo. Strejda nám zakoupil na ochutnání icewine, bylo takové hutné, slaďoučké.

Bylo to pěkné zpestření, zasedáme zpět do minivena a pokračujeme přes Niagara on the Lake, kde před 200 lety Angličané založili první osadu. Je označovaná jako vesnice Vašich snů. Je možné procházet podél úzkých trojproudých silnic, žijí a pracují zde umělci, kteří vystavují svá dílka v obchůdcích. Je možné zavítat do restaurace na něco dobrého, navštívit divadlo Shaw Theatre nebo zúčastnit se přednášky či semináře v „Centre For Learning and the Arts“. My jsme neudělali ani jedno z toho, co nám „guidebooky“ nabízely a pokračovali směle k vodopádům.

Ještě než jsme k nim dojeli, zastavili jsme u jednoho malého suvenýr shopu postaveného při břehu řeky Niagara. Zdeněk pokukoval po javorovém sirupu, který si hodlá domu přivést jako suvenýr.

Počasí se trochu vylepšuje a sluníčko občas prokukuje.

Zastavujeme u jedné z atrakcí nacházející se 2.5km severně od Niagara Parks Botanical Gardens, Floral Clock, květinových hodin. Je konec září a vše je v květu i přilehlý parčík.

Jsou jedněmi z největších na světě - 12.2m v průměru a jsou osázeny 15000 květinami. Prvně byly vytvořeny v roce 1950, inspirovány originálními květinovými hodinami v Edinburgu ve Skotsku.

Po chvíli pokračujeme v cestě k Niagara Falls. U vodopádů je rušno, plno aut a turistů. Je to úplně jiná romantika než ta, kterou jsme si představovali u táborového ohně zpíváním písně „Temně hučí Niagara“. Jedná se o atrakci Ameriky číslo 1. Po chvíli strejda zajíždí na parking, kde od nás vyinkasovali 8 kanadských dolarů.

Pro turisty je zde několik možností jak využít volný čas. Zakoupení kombinované vstupenky umožní absolvovat za zlevněnou cenu hned několik atrakcí. Strejda má představu, že musíme vidět vše, ale my jsme se nechali zlákat pouze na lodičku Maid of The Mist.

Vodopády jsou neustále utvářeny vodní erozí a každým dnem mění svou tvář. Horní - první geologická vrstva je tvořena pevným dolomitickým vápencem, pak následuje břidlice a pískovec, který je neustále podemílán vířící se vodou. Dochází postupně k posunu hranice vodopádu směrem proti toku řeky. Do roku 1950 se odhaduje, že eroze činila dokonce v průměru 3 metry za rok. Dnes se snížil posun vodopádu asi o 36 cm za 10 let o což se zasloužila výstavba energetické stanice a elektrárny na americké straně Niagary.

Řeka Niagara je vlastně přírodní spojkou mezi jezerem Erie a Ontario a je dlouhá 56km. Kanadské, tzv. „Horseshoe Falls“ (koňská podkova) padají z 52m do hlubiny Maid of the Mist. Vodopády Americké, které jsou opodál, jsou menší a zdaleka ne tak působivé.

V minulém roce slavila jedna z nejstarších atrakcí v Severní Americe, Maid of the Mist,

150 let. Jedná se o velice známou a oblíbenou půlhodinovou plavbu lodí k vodopádům.

Po zakoupení vstupenek vstupujeme na palubu lodi. Je úplně zaplněná, během jízdy nás z ampliónů informují hned v několika jazycích o historii Maid of the Mist a o tom, co vidíme a kdy se jak kdo snažil překonat strmý vodopád. Slyšíme ohlušující hukot padající vody a cítíme chladný závan jemných kapének a vodní mlhy, které se pomalu mění v pěknou vodní sprchu. Mokrý jsme i přesto, že jsme oblečeni v modrých pláštěnkách, které jsme gratis vyfasovali při vstupu. Filmovat ani fotit se přímo pod Niagarou nedalo. Pláštěnky mají pěkný potisk s nápisem Maid of the Mist a obrázkem lodě. Igelit je však dost jemný a moc nevydrží, ale suvenýr je to pěkný.

Z lodičky jsme viděli turisty oblečené do žlutých pláštěnek, kteří mají možnost za určitý poplatek taktéž pořádně promoknout. Nechali se totiž zlákat další z atrakcí, Journey Behind the Falls, cesta za vodopádem. Pomocí výtahu je svezou dolů na plošinu, která ústí těsně za vodopády. (To naše rodina absolvovala už v roce 1969.) Nám jedna sprcha stačila a tak se na ni díváme pouze z dálky.

Dále je také možné vyjet na rozhlednu, svést se lanovkou a nebo navštívit místní novinku, skleník, kde kromě exotické vegetace poletují pestrobarevní motýli. To je jedna z věcí, která by jistě stála za vidění, ale rozhodli jsme se, že tu jistě nejsme naposled a bude to jeden z důvodů, proč se sem zas někdy vrátit.

Počasí se nám vylepšilo, procházíme pomalu kolem vodopádů, kde je vzorně upraven park vyzdobený kvetoucími plochami. Sluníčko a tříštící se voda vytváří nad vodopády obrovskou barevnou duhu. Fotíme a filmujeme, stále dokola. Procházíme informační středisko s obchody, kde je možné vyjít až na terasu, odkud je výhled na vodopády z výšky.

Rychle nám to uteklo a jedeme zpět do Beamswille na večeři.

Ivanovy kuchařské a kulinářské sklony se nezapřou a ujal se přípravy grilovaných párků na zahradním plynovém grilu, stejným jako se používá na barbecue. Všem se moc sbíhají sliny.

Večer probíráme plán na další den a píšeme druhý email taťkovi.

Email taťkovi:

Ahoj tati,

Je sobota vecer, takze se snazime poslat dopis vcas, abys mel co cist rano.

Dnes jsme po vydatne snidani vyrazili na vylet smer Niagara. Nejprve jsme absolvovali Winery Tours v Hillebrand winery. Tour zacala promitanim videa, po ktere nasledovala ochutnavka vin ve sklepeni, kde sudy zraji. Parada. Pit zacal i Zdenek, ktery normalne

nepije. Byl tam i jakysi festival, kde byla vystavka mistnich umeleckych dilek. Pocasi se vylepsilo a po prijezdu na Niagaru vykouklo i slunicko a nad vodopady byla paradni duha.Projeli jsme se na lodicce Maid of the Mist, ktera jezdi az pod vodopady.

Vyfasovali jsme modre plastenky, ale presto jsme byli pekne zlity. Lidi bylo vsude plno. Domu jsme prijeli kolem sedme. Pani pripravila veceri, opekane parky, salatek a vyborny kejk. Na zitra planujeme Toronto a navstevu Martina na devate.Dnes vecer jsem volala i Colmanum, jsou na Floride, ale prijedou v patek. Mluvila jsem s Gregem. Tam budeme 1.10.Zatim se mej fajn, dalsi zpravy zitra. Pozdrav od vsech.

P.S. Lesovi nemusis volat. Poslu mu pohled.

21.9. Neděle

· Toronto, CN Tower, Credit River

Je neděle, vstáváme velice brzy a jedeme na „devátou“ do Toronta, kterou bude sloužit Martin, syn strejdy.

Dalo by se říci, že Martin je věrnou kopií svého otce. Je náležitě urostlý, štíhlý a snažil se i pohovořit s námi česky. Docela mu to šlo. Ani po skončení mše však jeho povinnosti nedovolili, aby se s námi vydal na obchůzku Toronta. Ukázal nám kostel, kde původně sloužil, ten ale vyhořel a zbyly z něho pouze obvodové zdi a neporušená soška pany Marie.

Naše cesta poté pokračuje k CN Tower, jedné z atrakcí města, kterou jsme si nenechali ujít. Je nejvyšší stavbou na světě. Měří celá více jak půl kilometru, 553 m a byla postavena v roce 1976. Proskleným rychlovýtahem během 58 vteřin jsme vyvezeni do výšky 346 m na Indoor Observation EcoDek. O poschodí níže, ve 113 poschodí je ve výšce 342 m Outdoor Observation a atrakce pro odvážné - skleněná podlaha, díky které je vidět úplně až dolů na chodník. Ke vkročení na skleněnou podlahu je na poprvé notná dávka odvahy. Bylo docela zábavné pozorovat, jak se nově přišedší odhodlávají k prvnímu kroku. Také já měla určité zábrany. V nestřeženém okamžiku mě Petr zezadu strčil a já šlápla do té prázdnoty. Projev hrůzy a úleku byl doprovázen hrozným výkřikem, kterým jsem na sebe strhla pozornost všech ostatních. Milík litoval, že nebyl připraven s kamerou. Zdeňka jsme přemlouvali tím, že si to přece nemůže nechat ujít, když už za tu legraci zaplatil tolik dolarů. Milík vyjádřil své pocity slovy: „Je to teda pěkně hnusný“. Nakonec jsme se osmělili všichni a bez problémů se procházeli jakoby ve vzduchu nad téměř 350ti metrovou propastí.

Je zde řada dalších atrakcí, kde se návštěvníci můžou odreagovat. My jsme si vybrali „Cosmic Pinball“ - simulační divadlo. Vzhledem k tomu, že máme již zasebou Hollywood Universe Studios a Disneyland v minulém roce, jen tak nás nic moc nepřekvapí. Nasedli jsme do závodních aut a nechali se šílenou, bláznivou jízdou unášet v hracím automatu. Těžko jsme zvládali zatáčky a naráželi do všeho, co bylo v cestě. Ale ve skutečnosti šlo pouze o projekci na širokoúhlé plátno a my jsme seděli docela pohodlně jakoby v kině, ve kterém se sedačky i s celou podlahou trochu naklání, třesou, hlučí a skáčou.

Strejda jen s nepochopením po skončení pokyvoval hlavou, do čeho se to nechal naverbovat.

Ale suma sumárum jsme si to vše za těch 16 dolarů docela užili.

Na cestě dolů, v proskleném výtahu nás pani informuje o kvalitě skla použitého ve 113. poschodí. Je tvořeno několika vrstvami, které zaručuje jejich nerozbitnost.

Den ještě zdaleka nekončí a po pikniku přímo pod věží vyjíždíme ke Credit River, lososí řece.

Byl to další z nezapomenutelných zážitků. Výlet k této řece doporučil Martin a plně nás odhad, že to je přesně to, co nás zajímá. K řece se musíme prodírat zarostlým břehem. Zdeněk lituje, že se oblékl na ranní akci moc „hodobožo“. My, kteří máme zkušenosti s tím, že na cestě nás můžou potkat neplánovaná překvapení jsme od rána spíše v terénním.

Řeku plnou lososů jsme viděli poprvé. Voda úplně vře, jak se hejna lososů snaží rychle dostat k jezu, proti proudu řeky.

Jejich pud je nutí dát do toho vše a jejich tah k trdlištím (místa, kde se třou ryby) se stává doslova bojem o život. Na dně řeky vidíme mohutné zdechlé ryby, které již svou pouť ukončily neúspěchem.

Všimli jsme si, že jeden z lososů, má v sobě zaseklý háček s kusem špagátu. Losos by mohl být výborný, ba dokonce výtečný a jako první shazuje ze sebe svršky strejda a jde pokusit své lovecké schopnosti. Už drží lososa za šňůru, nastává urputný boj. Ryba se mele, zmítá a nehodlá se jen tak vzdát. Ivan na pomoc přichází pozdě. Nakonec se z háčku vysmekla. Škoda. I další pokusy o polapení lososa končí pro nás bez úspěchů.

Ale jak na útěchu strejda sděluje, praví fajnšmekři v tomto období ryby nejedí. Mají prý tvrdé maso. Přicházíme i k nepřekonatelné překážce, jezu. S napětím sledujeme snahy a úsilí lososů, s jakým chtějí jez překonat. Většina ryb to snad nemůže přežít. Stále znovu a znovu skáčou ale bez úspěchu, neboť jsou strháváni proudem vody zpět a padají na kameny. Tady, přímo pod jezem by se dalo lovit jako v kádi, jen mít podběrák. Jsme nadšeni neobvyklou podívanou, fotíme a filmujeme bez přestání.

Nakonec od lososů odcházíme pod podmínkou, že se sem zítra vrátíme s rybářským náčiním.

Odmítáme se vracet stejnou cestou a v naději, že najdeme cestu k autu pokračujeme proti proudu řeky. Uzounká cesta vede strmě do kopce podél plotu, který odděluje pozemky soukromých zahrádek. Prodíráme se houštím a přidržujeme se plotu. Po chvíli však cesta končí, je přehrazena plotem. Petr jde jako první. Doufejme, že pokud překonáme tento plot, budeme volní a dostaneme se pohodlně k autu. Rozhodli jsme se že plot přelezeme. Dopadlo to dobře, zvládl to i strejda, který je po operaci kyčlí.

Jedním plotem však nic neskončilo a v zápětí jsme byli nuceni překonat i ten druhý. Zde už jisté ztráty byly. Průzkumníci to mají vždy s větším rizikem. Odnesly to Petrovi kalhoty, které se dost dobře trhly v okamžiku, když seskakoval z plotu. Ocitli jsme se na parkovišti u bytovek. Zavládlo bujaré veselí. Připadali jsme si jako parta nějakých holomků. Ještě že kolem moc nikdo nebyl. Snad by na nás museli zavolat „police“.

Konečně spokojeni odcházíme k autu. Petr si svou indispozici kryje bundou uvázanou v pase.

Plni zážitků se na zpáteční cestě do Beamswille stavujeme u dcery Hilbertů. Bydlí v pěkném rodinném domku spolu se svým manželem a dvěma dětmi.

Svět je malý a jak jsme se dověděli, pani Hilbertová, přezdívaná lištička, je sestrou naší bývalé pani učitelky na analytickou chemii ze střední školy. Jejich dcera je úplnou kopií Bártové za mlada.

Dětem jsme na zahradě předali dárky z Prahy a prohlídli jsme si baráček, který rekonstruují ve sklepě, ze kterého se snaží udělat další obyvatelnou místnost. Mladá Hilbertová se snažila s námi komunikovat česky a šlo jí to ještě docela dobře. Pořizujeme i dokumentární foto a předběžně si domlouváme schůzku po návratu z naší cesty v Beamswille.

Hladoví přijíždíme domů, kde nám nedělá vůbec problém zblajznout šunku s kaší a závinem.

Večer vyřizujeme emajl taťkovi:

Ahoj tati,

dnesek jsme zahajili devatou v Toronte. Cteni byla stejna jako u nas. S Martinem jsme se po msi sv. na chvili zastavili, zavedl nam ukazat kostel, ktery jim vyhorel a zbyly z neho pouze obvodove zdi.

Bylo krasne slunecne pocasi, chladno kolem 9^oC a proto jsme se rozhodli zajet na CN

Tower. Behem 58 vterin jsme se vyvezli do vice jak 300m vyse prosklenym vytahem z ktereho byl vyhled. Na Observation deck bylo mozne chodit kolem dokola, viditelnost byla

paradni. Co ale stalo za to byla prosklena cast podlahy, skrz kterou bylo videt do hruzne propasti az na zem. Prvni pocit byl strasny, ale pak jsme po podlaze chodily celkem v pohode. Nic pro toho, kdo ma zavrate.

V prizemi CN Tower jsme vlezli i do Simulation Theater, coz bylo pro nas, kteri jiz

absolvovali Hollywood Univers Studia pouze slaby odvar. Po te byl piknik pod vezi, pripravene toasty a pitivo.

Odpoledne jsme zajeli ke Credit River, kde jsme pozorovali tah lososu. Zcela vyjmecny zazitek. Ivan a strejda dokonce vlezli do vody a snazili se nejakyho macka chytit.

Zpatecni cesta byla dost dobrodruzna, prodirali jsme se krovim, prelezali dva ploty, Petr si roztrhnul kalhoty, parada. Stavili jsme se i u dcery strejdy, je cela pani Bartova v mladsim vydani.

Zitra jedeme opet do Toronta, budeme balit a pripravovat se na cestu.

Pozdrav od vsech zasila Aza

22.9. Pondělí

· Toronto, příprava na cestu

Začínají se pomalu projevovat příznaky závislosti na Internetu. Jako první, hned jak vstanu čekuju email. Spojení funguje a už máme další email od taťky, kde reaguje na naše včerejší vyprávění.

Email od taťky:

Halo, halo....

Tady internetova centrala Pribram/Milikov, u PC osobne sef celeho podniku a jeho pritel Haki.Oba zdravime vsechny cestovatele a predevsim jejich skvele hostitele uctivym dobrejtro, ahoj a haf,haf. Tento e-mail pripravuji jiz na sedme strane souhrnneho emajloveho filu pro Vasi cestu.

Pripada mi, jako bych byl s Vami vcera v Torontu a jeste se mi klepou nohy, jak jsem se podival sklenenou podlahou do zavratne hloubky. Jenom si nevzpominam, jak si Petr zasil sve gate a jak byl upraven ten losos - hlavne kolik mel kosti.

Kdyz jsem byl na modemu pred chvilkou, tak jsem zjistil, ze nejmene dnes byste meli mit hezke pocasi (jak pravi CNN pro Severni Ameriku).

Vcera mi volala take pani Havelkova, ze si v Motole precetla e-mail od Zdenka a vsechny zdravi.

Ted jsem prave studoval pres dve hodiny Vasi planovanou trasu a pujdu na xerox s mapami, kde jsem to objevil. Jenom ten zacatek v Kanade nemam dosti podrobne. Jinak jsem si vymyslel, ze zacatek v St.Catharine, (pres kterou jste jeli v sobotu na Niagaru), ma duvod asi v tom, ze si tam pujcujete auto? (Nebo je jeste jina St.Catharine?) Jinak na uterni trase jsem nenasel: Victoria Harbour, Lake Joseph a Utterson.

Z minuleho emajlu opakuji: Behem Vasi vlastni cesty bychom snad mohli vymenit ve smluvene dny a hodinu oboustranne emaily. Napr. ja bych se v 19.45 zdejsiho casu napojil na internet, prijal Vasi message a na adresu odesilatele behem 15 minut poslal svuj reply. Taky byste nemeli zapomenout mi sdelit presny prilet do Prahy.

Zatim koncim a konecne jdu nakupovat.

Zdravi Vas vsechny otec Stamberg

Hned ještě odepisuji a ozřejmuji některé taťkovi dotazy.

Email taťkovi:

Ahoj tati,

je pul osme rano, takze mame od tebe novy email.

Ze St. Catharine jedeme opravdu proto, ze si zde pujcujeme auto.

Vymena emailu v pristich dnech bude trochu nahodna, tezko budeme moci stanovit presne hodinu, kdy budeme na Internetu. Pokud email neposlem, zavolame strejdovi a ten ti posle zpravu. Jinak Leskovi posilam SMS zpravy na mobil, ktere jak mam potvrzeno chodi.

Kalhoty Petra skoncily v kosi a lososa jsme zadneho nechytli.

Dne s rano je kouzelne slunecno, ale zima, asi 8 stupnu. Jedeme do Toronta, coz je asi hodina jizdy.

Pozdrav od vsech Aza

Jak je již jasné z emailu, jedeme opět do Toronta, tentokrát si prohlédnout velké „city“.

První rozchod dáváme v čínské čtvrti. Strejda parkuje „vena“ v podzemních garážích a my se rozutíkáváme po krámcích. Okukujeme mořské potvůrky, které se zde nabízejí v nejrůznějším stavu - živé, mražené, sušené i pouze chlazené. Vcházíme do krámku, který připomíná lékárnu. V obrovských kádích jsou nabízeny různé druhy léčivých kořenů ženšenů. Je zde i plno exotických léčivých přípravků, na které jsme pohlíželi spíše s údivem. K čemu asi jsou mořští sušení koníci? Dáváme se do řeči s místním prodávajícím a svěřujeme se mu, že jsme vlastně od fochu a že nás zajímá, co zde nabízí. Abychom neodešli s prázdnou, odvážili jsme si koupit pouze jasmínový čaj.

Ivan obhlíží kuchyňské nářadí, hlavně čínské pánvičky a Milík hledá, zda by nenašla vhodnou konvičku k šálkům čínské výroby, které již doma vlastní.

Stavujeme se i v krámku, kde nás přivítal malý chlupatý pejsek. Byl velice milý a pani majitelka byla potěšena, když jsem ho pochválila.

Blíží se čas oběda a jedeme na místní náměstíčko v centru Toronta. Zde před radnicí se schází zaměstnanci z okolních kanceláří na oběd.

Dámy v kostýmkách a pánové v kravatách si sem jdou koupit nějaké to „fast food“. Je zde hned několik stánků s americkou klasikou - hot dogs, hamburgery, chipsy, kolou, kukuřicí.

My si přinášíme v přenosné lednici připravené sendviče a pití z domova. V klidu jsme se rozložili na obrubník u vodotrysků, které jsou uprostřed náměstíčka. Pozorujeme pohyb kolem a dlabem.

Po obědě jsme lednici vrátily zpět do auta a šli jsme do moderního obchodního centra Etons. Jedná se o velice zajímavou stavbu. Moderní, zastřešená, obchodní ulice se všímvšudy s možností pokojných nákupů v několika patrech. Je možné se posadit na lavičce pod košatými listnáči či procházet bezpočet malých obchůdků a restaurací. Hned při vchodu snad nikdo nemůže přehlédnout hejno černých velkých ptáků poletujících téměř u stropu. Jsou to dřevěné napodobeniny kanadských kachen - bernéšek, které má Kanada tak v lásce.

Procházíme i jednu z hlavních torontských rušných ulic se starší zástavbou nejrůznějších obchodů. Nacházíme i obchod se sportovním zbožím pro hokejové fanoušky NHL.

Stále pokukujeme po tričku pro dceru naší sestřenice, která fandí klubu Ottawa Senators. Obchodník nám jako první nabízí celý hokejový dres s emblémem Senátorů. Pěkné, ale při pohledu na cenu koktám, že bych něco menšího, spíše nějaké tričko. Pán oponuje, že jeho přítelkyně dres používá jako domácí oblek a i na spaní a že je velice praktický.

Nicméně stojím na svém rozhodnutí a přecházíme k otočníku s T-shirt všech hokejových klubů. Našli jsme i Senatory, paráda. Cena sice za tričko taky závratná, ale úkol bude splněn.

Nabízí zde i další množství suvenýrů s odznaky NHL.

Zdeněk a Ivan se při svých obchůzkách specializují na cenový průzkum v obchodech s fotoaparáty. Ivan by rád nový zoom a Zdeněk hned nový foťák. Nic však nekoupili, prý na nákupy bude čas ještě v New Yorku a při zpáteční cestě opět v Torontu.

Projíždíme město a na závěr se stavíme u Casa Loma, což je středověký hrad, jak jinak, postavený začátkem tohoto století. Sir Henry Mill Pellatt fascinován evropskými hrady a zámky si vypůjčil něco ze severských, gotických i románských slohů a nechal za pomoci architekta E.J. Lennoxe vybudovat na kopci sídlo s výhledem na Toronto. Splnil si tak svůj sen. Casa Loma má však díky tomu, že byla vybudována v tomto století mnoho vymožeností, které v dobách, ze kterých architektonické styly pocházejí, neznaly. Je zde elektrické vedení, vzduchotechnika a rozvedeno 59 telefonních linek. Povídá se, že velice často bylo během dne v Casa Lomě uskutečněno více hovorů než v celém Torontu. Také pečící trouba v kuchyni pro svou velikost je unikátem.

Nás Evropany však tato splácaná napodobenina nechala úplně v klidu a ubírali jsme se pomalu k domovu.

Na cestě stavíme ještě u rozestavěných rodinných domků, které nás v klidu už nenechali. Zvláštěpak Zdeněk, který má určité zkušenosti se stavbou baráku na klíč, odborně prohlížel použité stavební materiály. Stavba baráčku je velice rychlá, během měsíce už můžete bydlet a mít pocit, že domek na místě stojí již řadu let. Nezapomíná se totiž ani na detaily jako vzorně zastřižený, pěstěný trávníček, který se kupuje na metry a pokládá na určené místo.

Nosné konstrukce jsou zhotoveny ze dřevěných pilířů. Stěny a příčky se tvoří z takového „lisovaného pazdeří“, odborně řečeno „partical board“, mezi kterými je vedena elektro instalace a další nutné rozvody a uložena tepelná izolace. V oblibě je celý dřevěný barák obestavět ještě cihlovou zdí, která je pouze jen tak naoko. Jsou to baráky pro jednu generaci.

Po příjezdu do Beamswillu nastává příprava na cestu. Máme co dělat, balíme, studujeme mapu a domlouváme organizační věci.

Strejda má dobré kempinkové vybavení, které nám dává k dispozici. Půjčujeme si i nádobíčko, přenosnou lednici a vařič na bombu. Na výběr máme asi dva stany, které je nyní třeba zrevidovat. Áčko půjčené od Martina se nám nedaří správně sestavit.

Večer také opět píšeme taťkovi:

Ahoj tati

dnes je pondeli vecer a nemame od tebe dnes zpravu.Rano jsme byli v Torontu.

Prochazeli jsme cinskou ctvrti a chodili po rusnych ulicich velkomesta. Pocasi nam pralo bylo kouzelne slunicko. Vecer jsme staveli stany a balili na zitrejsi den. Planujeme pujceni auta a vyjezd na Algonquin N.P. Dalsi zpravy budou az zavolame do Beamsville.

17:55 Leave London

20:50 Arrive Prague Flight BA 858

Je jiz pozde vecer tak radeji koncime. Moc pozdravu od vsech. Milena