V půl osmé vyjíždíme z kempu, je chladno, mlha sedí ještě v lese. Dnes jsou v plánu vodopády Takakkaw falls, jedny z nejvyšších v Kanadě. Jsou 254 m vysoké.

Vystoupali jsme značný kopec a na parkoviště u vodopádů jsme dorazili opět jako jedni z prvních. Nikam nespěcháme, ohříváme vodu na kafíčko a zůstáváme na snídani v autě. Začalo dokonce i sněžit. Po chvíli nám na okénko zaklepala dvojice turistů. Byli značně znepokojeni, nedostatečně oblečeni a my nechápali zprvu o co jde. Otevřeli jsme okénko. Drobná pani, asi odněkud z východu, se nesměla ptala, zda jsme neviděli jejich bílé auto. S údivem jsme se rozhlédli po velkém parkovišti, kde jsme stáli jenom my. Ale uvědomili jsme si, že při příjezdu na prvním, menším parkovišti nedaleko odtud, nějaké auto stálo. Děkují za informaci a odcházejí.

Na zpáteční cestě opět přejíždíme Great Divide. Voda tekoucí do Pacifiku urazí odtud štreku dlouhou 1950km a do Atlantiku to má až 2550km.

Přijíždíme i ke známému jezeru v údolí deseti vrcholů - Valley of the Ten Peaks - Morain Lake, Morénovému jezeru. Nejvyšší vrchol - Deltaform dosahuje 3981 metrů. Vystupujeme z auta a přes kamenné morény stoupáme na vyhlídku na kouzelné jezero. Je snad jedno z nejhezčích, které jsme doposud viděli. Bylo to dáno i tím, že se počasí vylepšilo a vidíme i okolní vršíčky pokryté sněhem.

Na oběd parkujeme na piknik arei, kde jsou speciální varovné cedule v jazyce anglickém i francouzském týkající se výskytu medvědů. Trochu jsme znejistěli, protože kromě běžných cedulí, které jsou zde na každém kroku byla i ta, která oznamovala, že přímo na tomto místě byl viděn před několika dny medvěd.

Ještě než dojedeme do města najíždíme na Lake Minnewanka loop drive - 14ti kilometrovou smyčku. Vyjedeme ze zatáčky, kde přes silnici je postavené policajtské auto. Jsme přinuceni zastavit. Zrovna řídí Petr, čímž byl znepokojen. Nebyli jsme si vědomi žádného přestupku. Po chvilce se vše vysvětlilo. V příkopě je skutálený americký bourák - taková plechovka, která jistě už zažila hodně. Již zde byli s tahačem a zvedákem. Kluci s napětím sledovali záchrannou akci. Pobavili se tak, jako ještě nikdy. Auto, které přežilo pád celkem slušně, postupně odbornou záchrannou akcí dostávalo pěkně na frak. Paní s fotoaparátem, zřejmě pracovnice pojišťovny, celou akci pečlivě dokumentovala v časovém sledu. Pan řidič, černoch, vše bral s klidem.

Minnewanka Lake - v anglickém překladu znamená “Lake of the Water Spirit”. Je největším jezerem v parku a je jediné, na kterém je povoleno jezdit s motorovými čluny. Z dálky slyšíme, jak jsou turisté svoláváni k projížďce. Žádné jezero tichého kouta. Rybaří se tu, potápěči potápí a turisté jezdí na loďkách.

V Banffu jsou podnikány kroky k tomu, aby se Trans Canada Hwy stala bezpečná nejen pro lidi ale i pro zde žijící živočichy. Byly vystavěny ploty a podchody, zabraňující přístup na dálnici. Toto jaro však začala výstavba nových “animal overpass” - mostů, na 18ti kilometrovém úseku mezi Banffem a Lake Luise. Zjistilo se totiž, že podchody jsou využívány losy a jeleny, ale řada dalších zvířat, jako jsou vlci, pumy a medvědi dají přednost otevřeným přechodovým cestám.

Ve městě se moc nezdržujeme, projíždíme hlavní Banff Avenue a pokračujeme v cestě zpátky po 93. U Vermilion Passu (1651m) přejíždíme opět kontinentální zlom a jsme opět v B.C. a také v dalším národním parku Kootenay. Leží na západ od Banffu a na jih od Yoho N.P. Byl ustanoven v roce 1920 a zaujímá 1406km². Parkem vede devadesát trojka, Kootenay Parkway, kopírující téměř Vermilion River.

Severní vjezd do parku, přes Vermilion Pass, nás přivítal spáleným lesem. V roce 1968 na svahu Mt. Whymper se rozšířil požár založený bleskem. Za čtyři dni shořelo přes 6000 akrů subalpínského lesa. Požár plně změnil krajinu. Vermilion Pass se stal nejstudovanějším místem v Kanadě. Zjistili, že řada zvířat a rostlin je uzpůsobena k ohni. Les ohněm nebyl zničen, pouze se přesunul do dalšího vývojového stadia růstu a obnovy. Dřevo, které shořelo se přeměnilo v popel bohatý na minerály, které jsou k dispozici novým rostlinám. Spálil se plevel, sluneční paprsky najednou pronikly na zem, prohřívají půdu a umožňují, aby nová semínka vzrostla. Sálající teplo plamenů otevřelo šištice lodgpole borovice a semena spadla na zem. Je možné zde projít naučnou stezku, která nás seznámí s působením ohně v krajině a přesvědčit se, jak za 28 let, které uplynuly od požáru se krajina již obnovila.

Parkem pouze projíždíme, na západním výjezdu z parku přejíždíme Sinclair Pass ve výšce 1486m. Přímo na hranicích jsou lázně - Radium Hot Springs, veřejné venkovní bazény s přírodní pramenitou vodou. Jeden je s horkou vodou (40^oC) pro relaxaci a druhý pro plavání.

Dnes jsme zakempovali v Fairmont Hot Springs - obrovském resortu, kde je možné se věnovat nejrůznějším sportům - golf, tenis. Ale co nejvíce láká, jsou největší koupaliště v okolí s horkou minerální vodou bez zápachu.

Dnes jsme najeli 345,6km.

Ráno prší, z kempu vyjíždíme již v půl osmé. Jedeme po scénické 93 a 95. Ve Fort Steele opouštíme 95 a pokračujeme po 93, ale ne na dlouho, a po 56 mílích opouštíme i 93 a bereme 3 vedoucí nás na východ k Watertoon Lake N.P. a Glacier N.P. Ve Fernie podnikáme nákupy v obchoďáku lákající již svým názvem - Super Value. Je sice zima, ale kluci se nechali zlákat dvoulitrovou zmrzlinou v kyblíčku, kterou jsme v autě zcela bez problémů smlsli.

Stavíme na odpočívadle pro traky a využíváme místní telefon. Voláme z auta. Pouze jsem otevřela dveře a natáhla se pro sluchátko, které bylo značně vysoko- určené pro volání z kabiny traku. Voláme pomocí karty taťkovi - “Je tu zima, sněží a prcháme z Kanady”. Pojedeme a nezastavíme se, dokud nebude teplo. Během krátkého rozhovoru jsem jako sněhulák a mokrá zasedám do auta.

V půl druhé přijíždíme do Waterton Lake N.P.. Sjíždíme do města Watertoon k jezeru Middle Waterton.V informačním středisku dostáváme mapu a noviny, které jsou bohužel pouze francouzsky. Moc tomu nerozumíme, ale mapa je užitečná.

Ve městečku stavíme u obchůdku, kde kupujeme pohledy. Procházíme a slyšíme jak se dámy baví o medvědech. Měli jsme zato, že si předávají své zkušenosti z cest. Podívali jsme se z výkladní skříně a vidíme, že předmětem jejich diskuse je malé medvídě, sedící na stromě přímo před obchodem. Utíkáme pro dokumentační materiál, pohledy zaplatíme později. Petr, který zůstal venku, již zodpovědně filmuje. Byl od něho pouze pár kroků. Kolem postávalo plno turistů, kteří taktéž fotili a filmovali. Méďa vyplašeně koukal, bál se každého projíždějícího auta. Nakonec se odhodlal slézt a přeutíkal na druhý strom. Po chvilce přijeli rangeři, kteří ho chtěli odchytit a vypustit zpět do lesa. Avšak bylo už pozdě, méďa utekl neznámo kam. Vysvětlovali nám, že se nesmí medvěd obestoupit kolem dokola, že mu musí být dána úniková cesta alespoň 90^o, aby se nestal agresivní a nechtěl zaútočit v sebeobraně.

Waterton a Glacier N.P. je mezinárodní park, zasahující do Kanady a Ameriky. Je společným, symbolicky označovaným mírovým parkem “ Waterton/Glacier Internation Peace Park World Heritage Site”. Byť je park rozdělen hranicemi jsou jednotní.

Najíždíme na 17 “Chief Mountain International Hwy” do Glacier N.P. Ve tři přejíždíme do Montany. Na hranicích stavíme, ukazujeme pasporty a zodpovídáme několik otázek - zda nemáme nějaké potraviny, hořlaviny atd. Byť pod sedadlama jsou ještě nesnědené zásoby jídla a Aljošův drink, Milík zcela suverénně odpovídá na vše - no. Nedalo se tomu nevěřit a pan celník nám na rozloučenou dává radu, které jsme zprvu nerozuměli -“Dávejte pozor na krávy”.

Po ujetí několika mil jsme pochopili o čem celník mluvil. Stáda krav, které byla zřejmě zaskočena počasím, tak jako my, zblbla, a dala se na pochod. Opustily ohrady a pochodovaly v houfech po silnici a pangejtama - hrůza. Nebylo to pouze jedno stádo, muselo jich být daleko více. Potkávali jsme je na úseku několika desítek kilometrů. To bude něco je odchytat a zpátky dovést na ustájení.

V St. Mary je vjezd do parku Glacier N.P. V informačním středisku se dovídáme, že cesta, kterou jsme měli v plánu -“ Going to the Sun Road” je pro nepřízeň dnešního počasí uzavřena. Protíná park a chtěli jsme se tak zpátky dostat na západ a napojit na naší 93. Cesta se šplhá ve značných výškách.. V dálce vidíme, že se tam asi opravdu čerti žení. Jsme rozladěni a snažíme se ukecat rangery, aby nás pustili, že uvidíme a pokud budeme vidět, že je to špatné, vrátíme se. Jsou však nekompromisní a musíme si značně zajet. Opouštíme park a po 89 ho po jeho východním okraji objíždíme. Cesta je velice pěkná, tady dole přestalo i sněžit a chvílemi svítí sluníčko. Stavíme na několika vyhlídkách a sledujeme, jak hrůzostrašně je v Glacieru, Petr se o tom vyjádřil jako o území smrti. Vrcholky jsou přikryty těžkými černými mraky. V Kiově přejíždíme na zkráťu, cestu 49, která nás dovede na dvojku. Tou budeme park objíždět po jeho jižní straně na západ.

Dle itineráře jsme z Kanady ujeli o den dříve. Pokud pojedeme dnes přes noc, získáme další časový náskok. Z 93 máme trochu obavy, jedná se o nejopuštěnější silnici v Americe. V National Geograficu byl článek, po jehož přečtení nám stávaly vlasy hrůzou. Ale zase na druhou stranu, jedná se o nejkratší spojnici místa, kam se máme dostat. Dotyčný, absolvující tuto cestu si na auťák nechal napsat “modlete se za mě, jedu po 93”. Nebezpečí asi tkví v tom, že se jedná opravdu o velice opuštěnou silnici, ale i proto, že je to cesta, po které přijíždějí hráči do Las Vegas a ráno se po ní vrací třeba i ve značně podroušeném stavu.

Při plánování cesty se Léša o našem rozhodnutí jet po 93, vyjadřoval značně odstrašujícně a komentoval to asi v tom smyslu, že vlastně bude dobře, že se účastní až druhé části výletu, až budeme mít za sebou tuto nebezpečnou cestu. Konstruovali jsme eventuelní akce v případě, kdy Léša přijede do Las Vegas a my nikde. Bylo domluveno, že den před Léšovým příjezdem se musíme ozvat. Trochu s nejistotou souhlasíme, doufejme, že budeme mít odkud dát zprávu. Pokud ani druhý den po smluveném termínu nedorazíme na místo určení, vyhlašuje poplach a pátrací akci. Vlastně budeme mít štěstí, že Leša přiletí později, co by asi zmohl, kdyby byl až v Praze? S takovými představami se pouštíme po 93. V noci je již nutné dodržovat stanovenou rychlost.

Je tma, původně plánovaný kemp u Flathead Lake rušíme a uháníme to na jih. V Missule přejíždíme 90, po které jsme vloni absolvovali taktéž noční přejezd, ale z  Yellowstonu do Washingtonu. Je opět noc a asi nám není souzeno vidět Montanu ve dne.

Je noc, nikde nikdo a jedeme. Náhle se za námi objevilo policajtské auto. Nutí nás zastavit. Trochu v nás zamrazilo. Nebyli jsme si vědomi žádného přestupku. Stavíme. Ptají se nás kam jedeme, kde budeme spát a zda řidič není unaven. Odpovídám, že jedeme na hranice Montany a tam, že zakempujeme, že máme dva řidiče, kteří se před chvílí střídali. Popřáli nám šťastnou cestu a pokračujeme v cestě.

Hltáme, či spíše požíráme další kilometry. Opět jsme se spustili o dalších desítek majlí na jih a Petr staví si zakouřit. Kde se vzalo tu se vzalo, staví u nás opět policajtské auto. Opět jsme znejistěli. Tady se snad opravdu něco děje na tý 93, že je tady tolik poldů. Opět se zdvořile ptají co zde děláme a kam jedeme. Zopakovali jsme naučenou odpověď. Byli spokojeni a popřáli šťastnou cestu. Asi si nás vysílačkama policajti předávaj. To je docela dobrý, trochu jsme se uklidnili, že tak asi máme zajištěnou ochranu. Pravda v tuto noční dobu jsme asi jediní, kteří zde jedou a můžeme působit i trochu podezřele.

Je už ke třetí hodině ráno, měli bychom opravdu zakempovat, aby nebyly nepříjemnosti. Jedeme, ale nikde žádný kemp. Všude samé lesy. Nakonec odbočujeme na vedlejší cestu vedoucí na nějaké těžko identifikovatelné stanoviště čehosi. Postávají zde prapodivné auťáky. Zastavujeme, kluci vystupují a chtějí si odskočit, ale nějaký pes se rozštěkal, takže si to raději rozmysleli a šli zpět do auta. Stany nestavíme. Dnešní noc přečkáme všichni v autě. Nikdo se ale moc nevyspal. Důvodů bylo hned několik. Vlastně asi jediný se vyspal Ivan, který to dával hlasitě najevo.

Stavíme v Challis a nacházíme se v oblasti “Land of the Yankee Fork”. Oblasti zlatokopů a Ghost towns, městeček duchů. V informačním středisku jsme shlédli zajímavý film o zlatokopecké historii. Jsme značně nevyspalí po probdělé noci, takže máme co dělat abychom neusnuli v okamžiku, kdy se při promítání zhaslo. Byla zde i obrovská mapa, kde turisté mohli zapíchnout špendlík do místa, odkud přijeli. Petr jako první zapíchnul špendlík přesně do místa - Prahy. V Challisu opouštíme 93 a zajíždíme na okružku Sawtooth NRA po 75.

Stoupáme, opustili jsme vyprahlé kopce a projíždíme najednou hustě zarostlou, lesnatou krajinou. Ve Stanley se stýkají tři scénické cesty. Ta po které jsme přijeli - Salmon River Scenic Route, ta po které budeme pokračovat - Sawtooth Scenic Route a třetí, dvacet jednička, mířící na západ.

Máme docela fajn time. Do Craters of The Moon přijíždíme již v pět hodin.

Je to nejpodivuhodnějších 75 čtverečních miles v Severní Americe, připomínající měsíční krajinu. Tak nějak ho prý popsali první cestovatelé. Jedná se o muzeum vulkanické činnosti ve volné přírodě. V roce 1924 bylo toto území ustanoveno National Monumentem, dnes zaujímající 83 čtverečních milí. Geologové předpovídají, že toto území se určitě někdy ještě probudí. Erupce zde v místě Velkého Riftu začaly před 15000 lety a skončili “teprve” před 2000 lety.

Škvárové kužele, lávové proudy, lávové jeskyně to vše je možné vidět na 7 mílové projížďce s několika zastaveními a naučnými stezkami. Silnice je skvěle udržovaná, černý koberec splývá s okolím. Pouze žluté čáry vymezují její hranice. Stavíme u North Crater Flow Trail, procházíme lávovými poli a proudy. Další zastávkou je Devils Orchard - čertova zahrádka. Stojí zde skupiny lávových fragmentů jakoby ostrůvky ve škvárovém moři. Na další zastávce nás čekal výstup na škvárovou mohylu, na Inferno Cone Viewpoint. Jako první dosáhl vrcholu Petr. Vyšplhali jsme do výšky 1884 m. Je zde opravdu kouzelný výhled do širokého okolí.

Sluníčko pomalu zapadá a začíná se ochlazovat. Končíme okružku a vracíme se k autu. Rozhodovali jsme se, zda zde zakempujeme. Jak se dočítáme z internetovských informací, jedná se o nejneobvyklejší kemp. Klukům se zdálo, že je tu hrozně černého škvárového prachu a zprvu se jim představa stavění stanů moc nezdála. Nakonec jsme však zůstali, abychom si užili této jedinečné lávové oblasti. Kemp je překvapujícně dost plný, ale místo jsme ještě našli.

Sociální zařízení nikterak komfortní, pouze studená voda, ale to snad vydržíme. Večer podnikáme naší klasiku. Stavění stanů, vaření na Aljošovi a plán na zítra. Zjišťuji, že oproti plánu máme být zde až 26.9., znamená to, že máme zcela určitě dva dni k dobru. Můžeme ještě vidět něco navíc. Rozhodujeme se najet na Interstate 15, která vede taktéž do Las Vegas, ale pár majlí na východ od 93 a můžeme se z ní dostat do jedněch z nejhezčích parků západu - Zionu a Grand Canyonu. Oba jsme již v loňském roce viděli, ale Petr je v Americe poprvé a nevidět tyto skvosty by byla škoda, zvláště pak, když se naskytla příležitost.

Dnes jsme ujeli 465,6km.

Ráno vstáváme do mrazu. Je nějaký ten stupínek pod nulou. Po výjezdu z kempu ve čtvrt na devět se stavíme ve Visitor Centre.

Již v poledne přejíždíme další hranice. Opouštíme Idaho a pokračujeme v Utahu.

Přijíždíme k hlavnímu městu Utahu - Salt Lake City, ležící v těsné blízkosti Great Salt Lake, které je asi 7x slanější než moře a obsahuje 5-27% soli. Vjíždíme na Temple street, kde je postaven Temple, kostel, centrum mormonů, atrakce turistů číslo jedna ve městě. Je to šedobílá granitová budova s množstvím zlatem obložených věžiček. V minulosti sem nový prorok Brigham Young přivedl mormony s tím “This is the place”.

Dlouho se ale zdržovat nemůžeme, dnes chceme dojet až do Zionu a proto ve čtyři odpoledne už jsme se zase zařadili do několikaproudové plechové laviny Interstate 15. Přecejenom je znát že jedeme po dálnici, kilometry více ubíhají. Míjíme množství trucků, auta různé kvality a stáří, baráky na kolečkách. Jede se docela v pohodě. Dnešní den by se dal nazvat zcela jistě “On the Road”.

V Cedaru stavíme na nákupy a dáváme trochu oddych. Od Zionu N.P. jsme vzdáleni pouhých několik majlí. V jedenáct v noci přijíždíme do kempu Watchman v Zionu. Stejného jako vloni.

Ráno vyrážíme poměrně brzy, takže u Grotto Picnic Arei ještě parkujeme bez problémů. Přecházíme po mostíku na druhou stranu řeky Virgin a napojujeme se na West Rim Trail.

Dlouho jsme si ale nelebedili a došli jsme k Walterś Wiggles, úseku strmého stoupání, hustě propletenými serpentinami. Odtud opouštíme West Rim Trail a pokračujeme nahoru po Angels Landing Route.Turistů jdoucí nahoru je docela dost, všichni oddychují, ale výhledy na okolní různobarevné pískovcové skalní útvary, jsou nám odměnou.

“Účastníci výstupu vysloveně traverzují, bude to dobrodružné. Naštěstí mám dobrou pojistku a poukázku na helikoptéru mám sebou. Měl bych se dostat až nahoru. Po traverzovém výstupu za pomocí řetězů se jde po cestičce, písčité, úzké. Jeden a půl metru ode mne je hlubina, pokračuji dále a uvidíme, kam dojdeme. Jsme na jednom vrcholku a pokračujeme za pomoci ochranných řetězů až na další vrcholek. V dálce jsou vidět lidičky, doufám, že odtud pořídím nějaký záběr.

Takže jsem tady a vypadá to, že to stálo za to. Je tady opravdu nádherný výhled. Až dole z údolí se mi podařilo vystoupat nahoru. Je to krásný. Opravdu stálo to za to. Ani se netroufám odhadnout, jak je to hluboký podemnou. No hluboký je to asi opravdu dost. Docela mě překvapuje, kam normálně pustěj lidi.”

Petr zvládl opravdu obdivuhodný výkon. To, co při výstupu dokázal zdokumentovat na video, bylo přímo hrůzostrašné. Výstup po úzkém skalním hřebeni, kde z obou stran je pouze bezedná propast, chce již opravdu zdatného turistu, který má jisté zkušenosti s takovým to terénem. Ale jak se Petr vyjádřil, na skály normálně neleze a při dotazu, zda nemá závratě odpověděl: “Kdybys věděla, jak mě se klepaly nohy”. Brrr. Vrchol je tvořen úzkou dlouhou plošinou odkud je jistě fantastický výhled. Bylo zde docela dost turistů. Zajímalo by mě, kolik jich tady za rok spadne, zvláště při nepříznivém počasí to musí být nejenom o ústa.

Z Grotto Picnik Arei jedeme podél Virgin River k Temple of Sinawava, odkud chceme jako loni podniknout brodění ve skalních soutěskách řeky Virgin.

K samotným soutěskám vede asfaltová cesta Gateway to the Narrows. Procházíme podél řeky a nad námi se tyčí do mohutné výše zbarvené stěny skal, oživené pestrou vegetací, která tvoří tzv. “visuté zahrádky”. Je zde docela příjemný chládek. Přicházíme k místu, kde se dá pokračovat pouze vodou. Na informační tabuli se dovídáme, že dnes je “high level of danger”. Znamená to, že je možno očekávat náhlé přívalové deště, které rychle zvýší hladinu řeky a turista se v úzkých soutěskách může stát zcela bezmocný.

Tentokrát je tepleji, máme pouze krátké košile a šortky. Přezouváme boty do vody, bereme průzkumové hole a jdeme do toho. Jde se lépe, snad i trochu jistěji. V korytě řeky jsou místy kluzké kameny, jindy píseček. Na některých místech je voda jen tak po kotníky, ale jinde se člověk může dostat do prohlubně, kde se docela propadne. Po pás jsme se však naštěstí nenamočili. Přecházíme místo vodopádů, kde jsme se loni otočili nazpět. Cesta pokračuje úzkým kaňonem, chvílemi lze jít i po suchu při břehu řeky. Došli jsme až k jakémusi skalnímu převisu, jakoby jeskyňce, kde se řeka stáčela doprava téměř do pravého úhlu. Najednou na hladinu dopadlo pár kapek deště. Zalekli jsme se a rychle zpět, než tady bude přívalová vlna. Naštěstí zůstalo pouze u těch pár kapek, ale vystrašilo nás to pořádně.

Petr už na nás netrpělivě čekal na parkovišti. Ve čtyři odpoledne vyjíždíme z parkoviště a jedeme po Zion-Mt.Carmel Highway, po červeně zabarveném, tartanovém povrchu vozovky, která nás loni tak fascinovala. Vyjíždíme serpentýnama a tunelem východním vjezdem do parku. Stavíme u Checkerboard Mesa, obrovské pískovcové mohyle, horizontálně prorýhované. Jedná se vlastně o obrovskou zkamenělou písečnou dunu. Obdivujeme fantastickou uměleckou tvořivost vodní a větrné eroze. Opět se těžko loučíme se Zionem, který nám poskytl dnešní den plné dobrodružství.

Dojeli jsme do Kanabu. Zjišťujeme možnosti zakempování. Pokračujeme však v cestě dál, protože od nás chtěli za dva stany 20 dolarů. Dost hrozná cena a plac nebyl nic moc. Na další den máme dojet do Grand Canyonu, proto bereme 89 značenou south. Až po hodně dlouhé době zjišťujeme, že to byla chyba. Začíná se pěkně zatahovat a připravovat na bouřku. Ještě nás zdržují práce na silnici, kde je opět regulovaná doprava pouze v jednom směru. Čekali jsme zde dobrou půl hodinu.

Uháníme po 89, krajinou téměř nikoho, nikde žádné ukazatele, začínáme mít podezření, že jedeme úplně špatně. V tuto chvíli jsme ale ujeli značný kus a vracet se, nemá smysl. Snažíme identifikovat na mapě, kde vlastně jedeme. Už se setmělo a nikde žádný kemp. To se nám ještě nestalo, že bychom zabloudili či ztratili cestu. Po dlouhé době přijíždíme k nějakému placu, který trochu připomínal RV park. Zastavili jsme a obhlížíme místo. Nikde se ale moc nesvítí, stany žádné, pouze mobily, které vypadají, že jsou zde napořád. Nenacházíme ani nikoho, koho bychom se zeptali. Není zde ani vhodný plac, kde by se dal prostě stan postavit. Vyjíždíme pryč a nic nezbývá, než pokračovat dál.

Zanedlouho přijíždíme k nějaké vodní hladině, dobrý orientační bod, pomalu začínáme tušit, kde jsme. Byla zde i cedule kemp. S nepředstíranou radostí, jsme odbočili a jeli cestou do mírného kopce. Začínáme konečně vidět stany. Projíždíme velký kemp a hledáme vhodné místečko. Zastavujeme u malého stanu. Je povětrno, všude samý písek. Doufejme, že se nám tady podaří stany řádně ukotvit. Kluci se pustili do stavění našich přenosných obydlí, my s Milíkem jsme šli na průzkum umýváren. Sprchy nejsou, ale hlavně že jsou slušné záchody a tekoucí voda. Na toaletách potkáváme Čechy, mladou dvojici, která je z malého stanu od vedle. Cestují taktéž s půjčeným auťákem, ale dle vyprávění dívky, značně pohodově. Hodlají strávit celý den u jezera a pak druhý den pokračovat v cestě. My jsme vykládali, jací jsou v Kanadě medvědi, jak vypadá Alaska Hwy a jak nás před pěti dny vyhnala zima a sníh. Nám samotným se tato rekapitulace zdála až neuvěřitelná. Teď jsme v Arizoně, je teplo, vítr fičí a v dálce jsou vidět blesky.

Dnes jsme ujeli 209,6km.