Probudili jsme se v kempu Wahweap, který se nachází v Glen Canyon National Recreation Area, rozprostírající se větším dílem v Utahu a menším dílem v Arizoně. Míst je zde několik desítek a je dost plný.

Balíme stany, perfektně suchý, důkladně vyfoukaný větrem a vyjíždíme z kempu. Stavíme na picnik arei před kempem přímo u jezera. Jsme zde první, vyndáváme nádobíčko a vaříme snídani. V pohodě debužírujeme. Je zde mapka, podle které se zorientováváme. Glen Canyon Area byla ustanovena v roce 1972. Na ploše více jak 405 000 ha se nacházejí pouště, jezero a kaňon. Jedná se o jedinečnou ukázku přírodní krásy spolu s přičiněním člověka. Na řece Colorado byla vybudována přehrada - Glen Canyon Dam, která vytvořila jezero Lake Powell. Bylo pojmenované po John Wesley Powellu, který zaznamenal první expedici k řece Colorado a pojmenoval tento pás řeky Colorada Glen Canyon. Lake Powell poskytuje množství příležitostí k rekreaci. Není to jenom rovná velká vodní plocha. Jezero tvoří množství zákrut a zákoutí. Z vodní hladiny vystupují kamenné masivy, tvořící neopakovatelnou atmosféru jezera.

V dálce na horizontu vidíme Monument Valley s jeho pískovcovými kamennými solitérními bloky.

Z místního telefonu se Ivan pokouší volat strejdovi a na záznamníku necháváme Léšovi doma pozdrav.

Jako první získáváme mapky a Milík s Ivanem razítka do sešitku. Dovídáme se, že hodinky musíme posunout zpět, máme hodinu k dobru.

Stavíme v jednotlivých úrovních, můžeme vystoupit, sami se projít a prohlédnout objekt a zase pokračovat dále. Působí to tu trochu stísněně, když si člověk představí jaké obrovské množství vodní masy přehrada drží. Přes sklo pozorujeme vodní turbíny, vyšli jsme na ochoz přehrady, výtahem se svezli až dolů, do nejnižších pater, kde nad sebou vidíme obrovskou betonovou stěnu. Prohlížíme, zda není někde nějaká trhlina. Cítíme se zde značně nejistě a raději se výtahem necháváme vyvést zpět.

Na cestě do Grand Canyonu stavíme v Marble Canyonu, nacházejícím se přesně na hranicích s Glen Canyon RA. Přejíždíme řeku Colorado přes Navajo bridge. Na parkovišti si prohlížíme rukodělné předměty Navajovců, kteří je zde nabízejí turistům. Vjíždíme i na cestu vedoucí podél řeky Colorada až k Lees Ferry. Podél cesty jsou červeně zbarvené skalní stěny roztodivně vymodelované erozí. Kuriózně působí obrovské balvany jakoby balancující na dlouhé stopce. Petr s okolní scenérií není až zas tak nadšen na rozdíl od nás, ale my jsme zde byli i loni a proto se otáčíme a jedeme zpět a pokračujeme na cestě do Grand Canyonu.

Jacob Lake 7920 feetů (2640m) v Keibab N.F. - Kaibab Plateau North Rim Parkway, trochu nás zdržuje opět práce na silnici. Venku je docela frišno, ani se nechce věřit, že jsme v Arizoně. Je za deset minut dvanáct, jsme již ve výšce 8827 feetů (2942m) a po 67 přijíždíme k severnímu vjezdu do parku. Máme náš Golden Eagel, s kterým vše máme předplacené. Jinak je možné zakoupit povolení k vjezdu pro auta na 1-7 dní za 10 dolarů, pro motorky je to za 4 dolary a individuální vstup čítá taktéž 4 dolary. Je zde plno osik, které se začínají kouzelně zbarvovat do žluta.

V roce 1540 první přišli k jižnímu okraji Grand Canyonu španělští badatelé vedeni průvodci, indiány Hopi. Až za 236 let na to přišli první Evropané navštívit severní okraj Grand Canyonu. Z jižní strany je daleko lépe přístupný. Severní okraj je přístupný pouze přejetím Kaibab Plateau, které se zdvíhá až do výše 2743 m a v zimě tu může být přes sedm metrů sněhu.

Je umístěné přímo nad útesem Grand Canyonu. Jeho velká, prosklená okna umožňují obdivovat krásu kaňonu i při nepřízni počasí. Uprostřed místnosti je maketa celého Grand Canyonu. Snažíme se identifikovat, kde se nacházíme a kde jsme byli vloni, na jižní části. Grand Canyon Village na jižním okraji a Bright Angel Point na severní straně jsou od sebe vzdáleny vzdušnou cestou pouhých 10 mil, ale k tomu, abychom se dostali ze severního okraje na jižní, musí se nepřekonatelná překážka Grand Canyonu objet a urazí se tak na 200 mil, což čítá okolo 5 hodin jízdy. Zdatní turisté mají ještě jednu možnost. Jít pěšky po South a North Kaibab Trail, na což se podle průvodce potřebují za normálních okolností dva dny, a překonat tak celkem 3300 m výškového rozdílu.

Z terasy Lodge se naskytnul úchvatný pohled do kaňonu. Petr jím byl přímo fascinován, zasedl do dřevěného houpacího křesílka a s úžasem vyjadřoval své pocity: ”Tak tohle jsem ještě neviděl”. Pokud si můžeme dovolit srovnání s jižní stranou, tato severní se nám zdá, že není tak “crowded”. Nejezdí zde žádné “shutle busy” po okraji kaňonu a nerozváží turisty. Zde je každý odkázán na své vlastní nohy. Pohledem na kaňon jsme taktéž uchváceni. Výhled se jeví čistší, není tak v oparu jako loni na jihu. I odtud se dá sejít na dno kaňonu k Fantom Ranči Bright Angel Canyonem, podél Bright Angel Creeku. Na sestup však není čas a tak alespoň procházíme cestou kolem severního “rimu”. Natáčíme a cvakáme jeden obrázek za druhým.

Na večer se chystáme na západ slunce. Vracíme se zpět po Fuller Canyon Road na Cape Royal Road, po které jsme se dostaly až k parkovišti k výběžku Cape Royal. Od parkoviště vedla velice pohodlná cesta, jeden kilometr dlouhá Cape Royal Trail, až na samotný výběžek Cape Royal, odkud jsme pozorovali západ slunce. V novinách The Guide - Grand Canyon N.P. jsme přesně zjistili, kdy zapadá slunce. Z tabulky odečítáme, že slunce vychází 6:18 a.m. a zapadá 6:22 p.m. Jsme zde tedy téměř v době rovnodennosti. Auto necháváme na parkovišti, Petr jde ve značném časovém předstihu k vyhlídce, odkud budeme západ slunce dokumentovat. Prý držet ten nejlepší flek. My zatím s Milíkem uklízíme v autě a vaříme večeři - oblíbené fazolky.

Je tu jeden profík s plnou fotografickou výbavou. Sledujeme, jakým směrem stojí jeho foťák, jistě to bude mít dopředu dobře promyšlené. Milík zaujímá s kamerou strategickou pozici. Pomalu začíná slunce zapadat. Z fixně nastavené kamery se v jednotlivých časových intervalech snažíme snímat záběry stejného místa a zachytit tak ve zkráceném záznamu barevné přechody kaňonu. Záměr byl dobrý, ale konečný efekt nebyl zas tak úspěšný. Na obloze tu a tam se objevovaly mraky, které měnily světelné podmínky zabíraného místa. Nejednalo se tedy pouze o efekt zapadajícího slunce.

Západ slunce byl velice efektní. Tak, jak na západě slunce zapadalo, na východním obzoru se objevil měsíc, který se postupně utápěl v červeni zapadajícího slunce. Stěny kaňonu získávaly neskutečné růžovo fialové zabarvení, přesně to, které je možné vidět na profesionálních fotografiích. V nejnapínavějším okamžiku sem přišli mladící, kteří si trochu dobírali lovce s kamerama a foťáky. Ten jeden, v kovbojském oblečení s širákem si provokativně stoupnul přímo na místo západu slunce, kam mířilo nejvíce foťáků. Zapózoval a nutno říci, že pohotový reportér Milík zblejsknul kovbojskou siluetu v zapadajícím slunci a vzešel z toho docela pěkný záběr.

Zítra se máme sejít s Leškem. Již dnes byl plánován příjezd do Las Vegas. Plán se trochu pozměnil, ale musíme hlavně ještě teď zavolat Leškovi, že jsme v pořádku. Vracíme se zpět a hledáme telefonní budku. U umýváren, před kempem jsme naštěstí jednu objevili. Spojení s Prahou je okamžité. Lešek je doma a právě vstává. Dali jsme mu vlastně budíčka v pravou chvíli. Sdělujeme mu, že jsme v Grand Canyonu a že byť je do Las Vegas ještě asi 500km, tak tam určitě dorazíme a budeme ho čekat na letišti. Máme na to téměř 24 hodin. Ještě mu sdělujeme, že nevíme, kde dnes hlavu složíme a jemu přejeme příjemný let a šťastné shledání. Lešek jede taky s British Airways přes Londýn, v San Francisku přesedá na vnitrostátní American Airlines do Las Vegas.

Dnes jsme najeli 304km.

Jiná cesta není, než po které jsme přijeli. Jedeme tedy až do Jacob Lake, kde je křižovatka s 89, po které jsme přijeli z východu od Glen Canyonu. Tam jsme však nejeli, ale odbočili na západ do Fredonie, kam jsme původně měli v úmyslu ze Zionu přijet. Ještě než jsme se napojili na interstate 15 vedoucí do Las Vegas, najeli jsme na spojku 59, která nás vedla indiánskou rezervací Kaibab Moccasin, kde jsme navštívili zajímavé místo - Pipe Spring N.M.

V informačním středisku měli na ošatce výpěstky zdejší zahrádky s cedulkou, že si můžeme ochutnat. Ostýchali jsme se, a tak jsme si nevzali ani výstavní rajská jablíčka, která by v pravdě k zahození nebyla. Seděla tady i paní, která předváděla spřádání bavlny na kolovrátku.

Problémem pouze bylo, jak dostat “zboží” na trh. Řešením se mohla stát železnice a nebo také kovbojové, kteří by na koních mohli zvládnou vzpurné longhorny.

Pipe Spring je památníkem těchto ranných dobytčích rančů a kovbojů 19. století. Dobytek, který zde byl odchován, využívali Mormoni sídlící v blízkosti ranče. Nemusel se tak odvážet stovky mil k železnici. I dnes jsme zde viděli dobytek v ohradách, malé domky v kterých jsou vystavené nářadí kovbojů, zahrádka a stromy, které byly vysazeny již v roce 1868. Hlavní budovou je Windsor Castle, kam jsme se měli možnost podívat s průvodcem. Jednalo se vlastně o pevnost pečlivě chráněnou před nepřáteli. Velkými vraty se dříve vjíždělo s vozy na nádvoří, kde prohlídka začíná. Jsou zde původně zařízené pokoje. Kromě ložnice, pokoje pro hosty je zde i místnost, odkud se posílaly a přijímaly telegrafy. Prvním operátorem, který v této místnosti přebýval, pracoval i spal byla Miss Luella Stewart, jejíž obrázek visí nad původním telegrafem.

V sedmdesátých letech devatenáctého století se zde vyráběl sýr s jehož technologií výroby nás podrobně seznámili. Denně se zde vyrobilo 60-80 pounds sýra.

Ještě než vjíždíme do centra Las Vegas, stavíme na vedlejší cestě a převlékáme se do lehčího a parádnějšího oblečku. Otevíráme dveře auta a první, kdo se z něho vysypal byl Charles. Náš plyšový, chlupatý společník, který doposud byl celkem hodný a nezlobil, ale tady to na něho přišlo a hurá ven. Vyválel se v prachu, za což jsme ho nepohválili a dostal do kožichu.

Lešek má přiletět 18.40. V Las Vegas jsou dvě letiště, až na druhý pokus přijíždíme k International Airport McCarran, k tomu správnému. Několikaproudová high way se rozděluje a navigují nás podle toho, k jakému terminálu jedeme. Jediné co víme je, že má přiletět ze San Franciska. Hodilo nás to k letištní budově s množstvím značených východů. Způsob parkování je zajímavý. U letištní haly se smí zastavit pouze tehdy, když šofér neopustí auto. Jediné volné místečko bylo až někde vepředu budovy. Vše zde organizuje policajt a dohlíží na dodržování pravidel. Ivan s Milíkem zůstává v autě, já s chlupáčem Charlesem se vydávám v pokluse do letištní haly. Snažím se rychle orientovat, ptám se kde je možné počkat a setkat se s přijíždějícími ze SFO. Posílají mne k přepážce, kde musím ukázat co nesu. Procházím prosvětlovacím zařízením. Znejistěla jsem a ptám se znova, zda jdu správně, že jdu jenom uvítat kamaráda. Nakonec jsem přišla k místu, kde byly avizovány pouze odlety do SFO. U check in přepážky mě opět ujišťují, že jsem správně. Ani jsem neměla moc času se rozhlídnout a Lešek přichází. Vítáme se a jdeme hledat kufry. Letištní hala je v několika poschodích, obrovská, moderní budova. Hrací automaty vás nenechají na pochybách, kam jste přiletěli.

Lešek: “Vy jste přetažení? Mezi námi, nemáme kam pospíchat, ?Whitňas, to bude den.”

Lešek: “Dneska nejdem hrát? Nebo jak to je?”

Aža: “No, my jsme ji nesjeli celou, jeli jsme po ní asi 1500km a pak do Grand Canyonu jsme to vzali na 15.”

Lešek: “ A je to tak staršidelné, jak se to píše?”

Aža: “ Jsou místa, která jsou opuštěnější, ale myslím si, to co jsme nejeli, Nevadu, tam je to asi opuštěnější. Pustý kopce kolem v Idaho a nikde nikdo.”

Tentokrát jsme si vybrali “Circus Circus”, kasino a hotel současně, kde si přijdou na své děti i dospělí. První poschodí je vyhrazeno dětem - dětským hazardním hrám. Nehraje se o peníze, ale o plyšová zvířátka. Procházíme od jedné atrakce k druhé. Ale hrají i dospělí. Ivan s Milíkem si zaházeli míčky do košíků a vyhráli malého medvídka. Hra Ivana stáhla k dalšímu pokusu. Opět vyhrál a měl možnost si medvídka vyměnit za něco většího. Milík vybral žlutého Tweedee bird, což je žlutý ptáček z amerických grotesek. Petr byl zase fascinován velbloudími závody.

Dětí zde bylo spousta. Byly již zkušenými hráči a každé si neslo náruč či pytel plyšových výher. Blížila se půlnoc, ale plno zde bylo pořád. Nikoho nenapadlo děti vést domů spát. Uprostřed toho všeho probíhalo cirkusové představení. Cvičení artisté na hrazdách, trampolínách a houpačkách. V přízemí se hrálo s ruletami a hracími automaty. Okukujeme, jak se točí peníze. Začínáme být utahaní a jdeme spát do hotelu.

Dnes jsme najeli 480km.

Již v osm ráno vstáváme. Do recepce jdeme na kafe, které je pro hosty gratis. Dopoledne balíme, vracíme klíče od hotelu. Opět naše kroky míří do Cirkusu, přímo do buffetu “All you can eat”, jednoho z největších v Las Vegas, kde se nabízí přes 50 druhů jídel a denně obslouží 12000 lidí. Od půl jedné do čtyř se zde podává oběd za 3.99 dolarů. Vystáli jsme frontu než otevřou, ale stálo to za to. S tácem a obrovským talířem procházíme kolem chladících pultů, kde mají spousty nejrůznějších salátů. Od všeho chceme ochutnat, ale nejde to. Následují totiž další pulty s omáčkami, masem, rybami, různými přílohami - neskutečný. Nakládáme vrchovatý talíř a zasedáme ke stolku. Servírky chodí s pitím, nabízí kolu s ledem. S chutí se pouštíme do jídla. Předáváme si zkušenosti, kdo co ulovil dobrého. Nikam nespěcháme a tak kluci jdou na druhé kolo. Teď už si vybíráme očima zkušeného - šunčička, ovocné saláty atd. Řada přišla i na sladké zákusky, zmrzlinu a ovoce. Sledujeme i okolní lidi. Už se přestáváme divit, proč někteří amíci dorůstají tak nadměrných velikostí. Sedíme, povídáme a ani se nechce věřit, že pomalu čas oběda bude končit. Personál má pak asi hodinovou přestávku, aby připravili nová jídla na večerní obžerství. Vydrželi jsme zde až do čtyř, ale když vše rekapituluji, moc jsem toho zase nesnědla.

Z bufetu naše první cesta vede na toalety a pak do casina. Kluci hrají ruletu a Lešek dokonce vyhrává 29 dolarů.

Stavíme stany a jdeme spát.

Dnes jsme najeli 145,6km. Nacházíme se již v jižní Kalifornii nedaleko Údolí smrti.

Z kempu vyjíždíme až ve čtvrt na jedenáct. Za Shoshone odbočujeme na 178 k Ashford Mill. Míjíme informační ceduli Death Valley N.P.. Jsme opět po roce v zamilovaném místě Leška. Jedná se o obrovské pouštní údolí, obklopené horskými hřebeny Amargosa Range na východě, které tvoří Black, Funeral a Grapevine Mountains a Panamint Range na západě, který zahrnuje Cottonwood Mountains. Na jihu se zdvíhají Owlshead Mountains a na severu Sylvania Mountains. Jsou zde k vidění písečné duny, solné pánve, různobarevné skalní stěny a kaňony. Je zde nejníže položené místo na západní polokouli - Bad Waters (86m pod hladinou moře), a vrcholy dosahují více jak 3000 m ( Telescope Peak - 3368m). Údolí smrti bylo pojmenováno na paměť zlatokopů, kteří zde při pokusu přejít údolí v roce 1849 zahynuli. Nebyla to jenom nepřítomnost vody a úmorné vedro, které se stávaly osudnými, ale i zrádné kaňony, které nebyly průchozí, což se zjistilo, až tehdy, když už bylo pozdě a nebylo dost sil na návrat.

Vedro k padnutí, nikde ani kapka vody. V roce 1913 byla naměřena rekordní teplota 56^oC. Avšak teploty v nejníže položeném bodu na západní polokouli těsně nad zemí se prý blíží bodu varu a roční úhrn srážek je nižší než 2 inče.

V Ashford Mill ruins měříme na našem teploměru 32,7^oC. V roce 1915 tu byla fabrika, kde se zpracovávala zlatonosná ruda získávaná z nedalekých dolů Black Mountains, ale byla opuštěna dříve, než přinesla větší zisky.

Tentokrát vjíždíme na West Side Road, prašnou cestu, kterou jsme z časových důvodů museli loni vzdát. Je to 64km dlouhá cesta vedoucí podél údolí na straně Panamint Range. Vydat se touto cestou napadlo pouze nás. Nikoho nepotkáváme, jedeme zde úplně sami. Odtud vedou výchozí stezky do kaňonů pro teréňáky. Nad minivanem máme slitování a ani se nepokoušíme do nějakého kaňonu podívat. Už i tak dostává pěkně zabrat. Přemýšlíme, jak by to dopadlo, kdybychom tu píchli. V informačních pokynech turistům se doporučuje v případě problému zůstat s autem stát na místě a hlavně ho neopoušeť a vydat se do terénu pro pomoc. Úmorné vedro by se mohlo stát, tak jako zlatokopům v minulosti, osudným.

Cesta je kamenitá, kluci se snaží najít nejvhodnější způsob jízdy. Chvíli zvyšujeme rychlost, abychom nedrkocali kámen po kameni, ale účinné to moc nebylo a raději zase ubíráme otáčky.

Jedeme vlastně pod úrovní hladiny moře. Stavíme u Eagle Borax Works, místa, kde se poprvé těžil borax. Dlouho se zde ale nepracovalo díky nepřekonatelným problémům s transportem vytěženého materiálu.

V dálce vidíme vykrystalované bílé plochy soli.

Po několikahodinovém trmácení jsme najeli na asfaltovou 190. Po ní nejedeme dlouho a najíždíme na prašnou, kamnitou cestu k Devils Golf Course - Čertovu golfovému hřišti. Ale po našich zkušenostech z West Side Road nás už nic nepřekvapí.

Dno údolí smrti bylo ještě před 10000 lety zaplaveno mělkým jezerem, které zde dodnes zanechalo bizarně tvarované solné kůry. Vystupujeme z auta spolu se všemi našimi plyšovými spolujezdci. Vyrovnáváme je na informační ceduli - je jich docela dost - Charles, dva malí medvídci, jeden hnědý, druhý růžový, žlutý Tweedee bird a bílý lachtan z Las Vegas. Charles si bere Leškův kovbojský klobouk a sluneční brýle. Ostatní jsou poslušně seřazeni kolem něho. Dokumentární foto našeho zvěřince je připraveno. Turisté obdivují okolní solné krusty a my se věnujeme dětským hrám.

Dojíždíme i k Bad waters - nejníže položenému místu na západní polokouli - 86 m pod hladinou moře. Vedro je tady k padnutí a proto raději odcházíme do klimatizovaného minivanu.

Zajíždíme i k Nature bridge, přírodnímu kamennému mostu. Až k němu však autem zajet nejde. Auto necháváme na parkovišti a jediní Lešek a já se odhodláváme k mostu dojít v úmorném vedru pěšky. Ostatní zůstávají v autě. Vedro je hrozné, ale aspoň si člověk na vlastní kůži prožije Údolí smrti. Jde se kamenitou cestou asi čtvrt míle. Nevzali jsme si s sebou žádnou vodu, což Milík v autě včas zjistil a vydal se za námi s plným kanystrem.

Vracíme se zpět do Furnance Creeku, kde navštěvujeme místní Informační středisko a museum Údolí smrti. Je zde velký výběr knih, Guide Booků, map, pohlednic atd. Popisuje se zde, jak bylo Údolí objeveno “1849”, o těžbě minerálů a o “nature history”.

Ve Stovepipe Wells Village kupujeme lístky do bazénu a trávíme příjemný večer. Je to tak trochu masňácký pocit. Místo toho, abychom padali vedrem, když jsme v Údolí smrti, čachtáme se v bazénu a je nám docela fajn.

Dnes jsme najeli 232km.

Pomalu vstáváme. Nejsme zde sami, přespávali tu i Němci, kteří jsou po ránu trochu hluční. Balíme, vaříme snídani a už ani nevím, kdo si najednou všimnul naší přední, poloprázdné pneumatiky. S nepochopením koukáme na kolo. Možná, že je to jenom nějaký žertík místních spolukempujících. Hustilku však nemáme a rozhodujeme se dojet až do Stovepipe Wells k benzínce, kde kolo nahustíme a zjistíme jak se věci mají. Zabalili jsme, nasedli a jedeme. Po chvíli zjišťujeme, že to nebyl nejšťastnější nápad. Stavíme a kontrolujeme kolo. Pneumatika je pěkně oholená. Dál už tedy ani metr. V úmorném vedru vyndaváme zavazadla z kufru a snažíme se dostat k rezervě. Je to pro kluky pěkná makačka. Kolo je zakotveno jakýmsi řetězem, pod kolem, ale nakonec ho vydolovali. Rezerva, kterou máme, byla asi poloviční šíře než normální kolo a byla na ní napsána maximální povolená rychlost 45 mílí za hodinu. Jiná možnost není a tak ji kluci nasazují. Začaly nás přepadat černé myšlenky. Máme ztracený celý den se zařizováním a kdoví o kolik nás to připraví. Auto je pojištěné, ale jak se postupuje v takovém případě, zda máme hlásit Dollaru k čemu došlo, či ne, vlastně ani nevíme. Malé kolečko vypadá docela legračně. Ale je to docela dobře vymyšlený, člověk je tak nucen poškozené kolo co nejrychleji spravit a ponechat rezervu opravdu jenom jako rezervu.

Po skončení demontáže vše zpět dáváme do kufru a pomalu jedeme do Stovepipe Wells k benzince. Je tu malý obchod, kde se ptáme, kde by se kolo dalo opravit. Pan byl velice ochotný, hned chtěl volat do servisu a zajistit výměmu kola. Zabrzdila jsem ho, že kolo je již vyměněné a proto není třeba nikoho volat, dojedeme, kam bude třeba. Poslal nás do Furnance Creeku vzdáleného asi 40km, kde je benzinka Chevron s malým servisem.

Stavíme před servisem, kde jsou v plné práci dva chlapíci. Seznamuju je s naším problémem. Nic moc nemluvili, všeho nechali a vrhli se na naše auto. Otestovali píchlou pneumatiku ve vodě, s potěšením konstatovali, že se jedná pouze o “needle hole”, malou dírku. Pomocí mechanizace sundali bezdušové kolo a už ho zase na jiném poštelunku flastrovali. Mezitím sundali rezervu, obratem ruky zandali zpět na místo a po chvilce namontovali i spravenou pneumatiku. S údivem jsme sledovali sehranou dvojku. Připadali jsme si jako na závodech formule 1, kde se výměna kol dělá na čas. Během čtvrt hodinky jsme opět připraveni k odjezdu. Neuvěřitelné! A to vše za pouhých 20 dolarů.

Nepřišli jsme vlastně o žádný čas, ale získali další dobrou zkušenost.

Držíme se 190 a jedeme na Zabriski Point, odkud je fantastický výhled na vyzdvižené, erodované, žluté kopce vytvořené původním dnem jezera. Potkáváme zde Čechy, s kterými si vyměnujeme pár zkušeností z cestování.

Vracíme se zpět a najíždíme na smyčku vedoucí Twenty Mule Team Canyonem. Cesta je klikatá, strmá, úzká, lahůdkou pro řidiče. Okolní kopce, které tvoří kaňon jsou pozůstatky taktéž starobylého jezerního dna.

Nenechali jsme se odradit varováním, že při výjezdu na Dantes View, nejeden auťak vaří a jedem na to. Minivan se zachoval statečně a neměl nejmenší problémy s překonáváním výškového rozdílu v extrémních podmínkách.

Dlouho se nezdržujeme a nasedáme do klimatizovaného vena. Jedeme zpět směr Stovepipe Wells, odkud je nedaleko vjezd k Mosaic Canyonu. Vystupujeme z auta a chystáme se na výšlap. Ivan se zlákat nenechal a zůstává v autě. My se vnořujeme do kaňonu. Chvílemi jdeme ukázněně po úzkých cestičkách, chvílemi lezeme po hladkých stěnách obrovských balvanů. Teprve zde si člověk uvědomí, že je v Údolí smrti. Horký vzduch nás vysušuje a po hodince se vracíme raději zpět do auta.

Ještě toho dnes nemáme dost a jedem na severní konec údolí k Ubehebe Crateru, který vznikl erupcí před 1000 lety. V průměru je 2400 stop a 750 stop hluboký. Jedná se o nejmladší vulkán v údolí. Fičí zde pěkně vítr, slunce již zapadá, je šero a vše zde působí trochu tajemně. Připadáme si skoro jako loni na sv.Heleně. Stoupáme až na vrchol kráteru, kde je schovaný ještě jeden menší kráter - Hebe.

Pěkně vyfoukaní sedáme do auta a serpentýnami sjíždíme zpět po 267, která nás zavedla až k Scottys Castle, další pozoruhodností Údolí smrti. Je situován u ústí Gravepine canyonu na severu parku.

Dnes jsme najeli 368km.