Dneska se budeme věnovat Redwoods N.P.. Ale jako první musíme najít vhodnou rest areu, kde bychom umyli nádobí a sebe.

Ve Visiter Center v Redwoods N.P. mají otevřeno od 9 hodin. Máme více jak hodinu čas, projíždíme městečkem Oric, které je jižním vjezdem do národního parku. Vjeli jsme na vedlejší cestu a na parkovišti jsme byli jediní, kdo na piknikových stolech rozžehli vařič. K snídani byla smažená vajíčka na slanině s cibulkou, kterou v hojném množství včera zakoupil Ivan. Cibule se svými baktericidními účinky nás jistě ochrání před možnou nemocí.

V roce 1769 je Fray Juan Crespi pojmenoval palo colorado - červený strom, red tree a v roce 1847 dostal strom své botanické jméno - Sequoia Sempervirens.

Redwoods N.P. byl ustanoven 1968 a v roce 1978 byl rozšířen na ochranu lesa rostoucího podél severozápadního Kalifornského pobřeží.

Stáří pobřežních sekvojí se odhaduje na 2000 let. Jejich  průměrné stáří je 500-700 let. Není zatím známa žádná smrtící nemoc, která by je skolila.

Ve visiter center jsme permit, povolení k návštěvě hájku nejvyšších stromů na světě, získali bez jakýchkoli poplatků. Na Tall Tree access permitu je kromě pokynů, jak se k hájku majestátných velikánů a nejvyššímu Redwoodu na světě dostat zapsána i dnešní kombinace čísel (7682), heslo, které nám umožní otevřít závoru a vjet na Bald Hills Road k Tall tree accessu. Tímto způsobem je návštěvnost regulována a rangeři mají přehled, kolik auťáků do lesa již pustili.

Jedeme kamenitou, prašnou, hrbolatou cestou asi 7 majlí dlouhou. Auto necháváme na malém parkovišti a odtud pokračujeme po pěší stezce - Redwood Creek Trail k Tall Trees Grove. Píší, že je to 1 míle, o kus dál, 1.25 míle, nicméně cesta nám trvala značně dlouho.

Nerostou zde pouze Redwoods, ale i douglaska, huckleberry, rododendrony, Západní hemlock - bolehlav.

Cesta vede z kopce, je nám hej, ale nahoru to bude těžší. Vede nás “naučná stezka”. Míjíme jednotlivá zastavení a z letáčku, který jsme si vzali na parkovišti se dočítáme, co je kde k vidění.

Sešli jsme k náplavovému území, k aluviální rovince, kde se díky vhodným ekologickým podmínkám nachází nejvyšší stromy na světě. Přes hodinu nám trvalo, než jsme došli ke břehu Redwood Creek a uviděli nejvyšší strom na světě - Libbeys Tree 368 feetů vysoký (110m), objevený v roce 1963. Pro představivost vězte, že je vyšší než National Capitol ve Washingtonu, vyšší než socha Svobody v NY a vyšší než obří sekvoje v Sieře Nevadě.

Hodinu po poledni vyjíždíme zpět a jedeme do Prairie Creek Redwood SP. Bereme scénickou parkway a coustal drive, je to velice pomalá, kamenitá ale krásná cesta,

Stavíme se u místní atrakce - Trees of the Mystery, okružce, kde jsou k vidění neobvyklé redwoody. Ale co nepřehlédne nikdo je obr Paul Bunyan, vysoký 49 feetů a vážící 15 tun. Vedle něho stojí obrovský, modře nabarvený býk. Obr komunikoval s těmi, kdož se přiblížili.

Dnešní plán, dojet až do Oregon Dunes jsme nezvládli. Díky tomu, že Ivan začal hrozit tím, že se do půl hodiny setmí, raději jsme za Port Orfordem - mimo jiné, živým rybářským centrem, zvláště když Salmoni táhnou do blízkých řek Sixes a Elk - vzali kemp RV Elk cmpg.. Dojeli jsme sem už v půl sedmé. Do půl hodiny se sice nesetmělo, ale zase jsme v pohodě za světla zakempovali. Je to tu pěkně vybavené, samý mobil home. Jsme zde jediní se stanem. K dispozici jsou teplé sprchy, paráda. Každý plácek byl obehnán vysokým živým plotem, takže ty naše malý stany nebyly ani vidět.

Ráno vstáváme ve čtvrt na sedm, balíme. Dnes je v plánu dojet až do Olympic NP, což je značný flák cesty přes celý Oregon až do Washingtonu. Doháníme, co jsme včera nezvládli, takže první zastávku a snídani vyhlašujeme až v Oregon Dunes Recreation Area.

Sledujeme stále pobřežní 101. Původní plán porušujeme, stavíme v malém historickém rybářském městečku Old Town Bandon.

Těsně před Oregon Dunes RA v North Bendu opět stavíme, tentokrát v Payless Drug, kde krom jiného kupujeme za 10 dolarů telefonní kartu pro mezinárodní styk. Na ní jsou dvě čísla. Po vyťukání prvního, se ozve spojovatelka, kde nabídne v jaké řeči se bude dále komunikovat. Následuje vyťukání čísla telefonní karty. Operátorka oznámí, kolik na ní zbývá dolarů. Máme ji plnou a zadáváme další čísla: pro Evropu, Czech republic : 011422....... Operátorka opět oznámí, kolik máme minut k dispozici. U nás to dělá pro plnou kartu za deset dolarům 4,5 minut. Spojení bylo výborné. Byl to velice rychlý hovor, aby karta vydržela ještě na podruhé. Přes Petrovu maminku necháváme pozdravovat všechny blízké.

Po všech neplánovaných přestávkách přijíždíme konečně k písečným dunám.

Oregon Dunes Recreation Area se táhne podél pobřeží od North Bendu až k Florence, městečku, jež bylo původně “Mill townem”. Jsou největšími pobřežními písečnými dunami na světě. Stýkají se zde dva rozdílné ekosystémy - pobřežní oceán a horské lesy. Před několika miliony lety se zde rozprostíralo moře se svým písečným dnem. Část toho dna bylo vyzdviženo a stalo se tak pobřežním pásmem. K písečným dunám je hned několik přístupových cest pro pěší turisty. Také si na chvilku zouváme boty, vyhrnujeme kalhoty a brouzdáme v písečné duně. Docela příjemná masáž na chodidla. Pořizujeme i pár atraktivních fotiček.

Dlouho se zde nezdržujeme, protože máme ještě plno kilometrů před sebou. Za Florencí stavíme u South view a u Sea Lion Caves, které se nachází tak asi 10 majlí za Florencí. Protože jsme v Americe, superlativy se nešetří. Jedná se o největší přírodní mořské jeskyně na světě, které jsou domovem největších lvounů na světě - Stellar Sea Lions. K vidění jsou i další druhy - zlatohnědý a California Sea Lions. Návštěvníci se za šest dolarů svezou výtahem dolů k jeskyním. Usoudili jsme, že šest dolarů není nejmíň, času není nazbyt a snad v Monterey a Sea Worldu v San Diegu budeme mít možnost tyto mořské potvůrky ještě vidět. Po půl druhé odpoledne pokračujeme v cestě.

Neujeli jsme ani hodinku a už zase stavíme. Tentokrát u moře, aby se otužilci měli možnost konečně vykoupat v Pacifiku. Byl to velice pěkný plac, s porosty dozrávajících ostružníků, které byly skvělé. Já a Milík jsme se věnovali sběru a Petr se šel vykoupat. Moře bylo studené, ale vykoupat se v Pacifiku....To se musí něco vydržet.

Silnice se zrychlila, jede se lépe. V South Bendu čepujeme benzin Exon a platíme asi 11,5 dolarů.

V půl desáté večer konečně přijíždíme do Olympic National Forestu, který je v těsné blízkosti NP. Zakempovali jsme ve Willaby cmpg. Byl chudší, značně blbý záchody, nebylo moc uklizeno, snad nejhorší, který jsme v Americe kdy viděli.

Vstáváme až ve třičtvrtě na devět, máme lehkou americkou snídani - anglickou slaninu a polívku. Je zataženo, ale neprší.

Stavíme jako první v Olympic N.P. information center, kde Milík s Ivanem získali razítko do sešitku a my mapu parku.

Projíždíme nejprve “coast line” - pobřežní část parku, vedoucí podél moře. Skalnaté pobřeží Pacifiku je zde označováno za nejdivočejší v Americe. Stavíme u Beach 4, jdeme se podívat na Big tree Cedar, na velký cedrový strom. Beach 6 je zastávkou, odkud se pozorují velryby, které zde táhnou ze San Diega na sever.

Pokračujeme do Hoh Rain Forestu. Deštné lesy mírného pásma se vyskytují pouze na Novém Zélandě, v jižním Chile a zde na severu západního pobřeží US v údolí řek Quinault, Queets a Hoh. Úhrn ročních srážek je větší než 12 feetů (3657mm), což ho opravňuje k tomu, aby byl mezi deštné lesy zařazen. Hory na východě chrání pobřeží od drsných klimatických podmínek. Jen zřídka zde klesnou teploty pod nulu.

Dominantní je zde jedle Sitka a western hemlock. Některé patří mezi nejvyšší na světě. Ocitli jsme se v zelené oáze, kde pouze dopadající kapky deště přerušují klid a ticho, které zde vládne. Na spadlých, vyvrácených, starých stromech se zachycují semenáčky, které postupně nahrazují zaniklé. Vše je porostlé mechem, ze stromů visí závěsy lišejníků.

Pokračujeme dál po 101 po pobřeží, která se začíná stáčet na východ. Stavíme v Port Angeles, největším městě na severu poloostrova Olympic. Je výchozím bodem do Olympic N.P., a na Vancouver ostrovy v Kanadě. Bereme benzin, děláme nákupy v Paylesu.

Celkem brzy, v půl sedmé, přijíždíme do Port Townsedu, jehož historický přístav je ukázkou Victoriánské architektury.

Ujeli jsme 344 km, jsme ve Washingtonu, během dne byly sem tam nějaké přepršky, uvidíme jak se bude počasí dále vyvíjet.

Vstáváme v půl sedmé, je 14^oC. Pro zahřátí vaříme k snídani teplou houbovku, provádíme generální úklid v autě a připravujeme se na přejezd do Kanady.

V půl deváté vyjíždíme, je zataženo po dešti. V Port Townsedu naposledy děláme nákupy v Safeway před vjezdem do Kanady. V 10 hodin se naloďujeme na trajekt, který nás během půl hodiny dovezl do Keystonu.

Do Kanady, provincie British Columbia, přejíždíme v okamžiku, kdy se nám na majlovníku otočilo 1288mílí, což znamená, že jsme prozatím najeli 2060km; na cestě jsme již šestý den. Na hranicích jsme si ale chvilku počkali. Byla zde pěkná šňůra aut. Žádné mávnutí ruky a jeďte. Od každého chtějí vidět pas a nás posílají k imigračním úředníkům. Ptají se co budeme v Kanadě dělat a jak dlouho se zdržíme. Do pasu nám dávají razítko, které má platnost půl roku, do března 1997. Hraniční kámen - International Boundary je zasazen v kouzelném, perfektně udržovaném parku, podél příjezdové silnice. Na svěže zeleném trávníku vévodí rozkvetlý květinový záhon tvořící kanadskou vlajku s javorovým listem.

Najeli jsme na 99, Sea to sky, silnici, která nás vyvezla od hladiny moře až do značných nadmořských výšek. Vzhledem k tomu, že je sobota, je dost rušná.

Za Squamisch stavíme u Shannon falls, třetích největších vodopádů v B.C. vysokých 335 m. Občas probleskuje i sluníčko.

Po silnici Sea to Sky stoupáme stále výše. Dostáváme se do horského pásma, zatahuje se, a padá mlha.

Měli jsme nakoupené kuřecí kousky, křídla, drůbky, stehna a prsíčka. Část jsme vyvařili do polívky a část s obtížemi ogrilovali na dřevném uhlí. Nakonec jsme si i pochutnali. Postavili jsme oba stany. Milík, Petr a Ivan spali ve stanech a ty zbabělí prý v autě. Na teploměru je nevalných 7⁰C.

Ten den jsme najeli 396,8km a nacházíme se v BC v Kanadě.

Před polednem stavíme před Lillooetem u Seaton Lake, podél kterého vedla železnice. Lillooet je městečko v údolí. Jak se dovídáme z guide booku, bylo jedním z prvních původních osídlení v B.C. a také největší na západ od Chicaga. Bylo významnou přestupní stanicí pro ty, kteří cestovali od pobřeží k zlatonosnému Cariboo. Zde taky začíná stará cesta Zlatokopů - “Mile 0 Cariboo Road”, vedoucí v roce 1800 zlatokopy na sever. Je ve výšce pouhých 250m nad mořem, klima je zde velice příjemné. Slunné jaro přichází brzy, léto je slunné a suché, dlouhý mírný podzim a krátká zima s trochou sněhu. Za rok je v průměru 300hodin slunečního svitu a méně jak 80 dní během roku se srážkami. My jsme se však trefili zrovna do těch dnů deštivých.

Přijíždíme k  Oldest General Store v BC z roku 1862, kde kupujeme známky do Evropy a necháváme u poštovního okénka dopisy na poslání.

Obchod se nachází v Pavilionu, kde jsme na mapě objevili zkratku na Cariboo Hwy, devadesát sedmičku, na kterou se máme dostat. V General Storu se ptáme na cestu. Vůbec nám to nedoporučovali, je mokro a může nám to klouznout. Prý, kdyby bylo sucho, by to mohlo být pěkný. Moc jsme na ně nedali a řekli jsme si, že to vyzkoušíme, a uvidíme. Cesta byla pomalá, ale docela dobrá, potkali jsme asi dva auťáky. Druhý úsek byl značně úzký, silnice hodně točitá, nezpevněné okraje, muselo se jet strašně pomalu.

Po absolvování sjezdu jsme přijeli k pěknému pikniku. Celý den prší, od rána ještě nepřestalo. Přístřešek z kulatin, pod kterým byly stoly a kamna na dřevo umožňoval rozžehnout Aljošu a poobědvat v suchu. Byla kosa, měli jsme čepice, bundy, ale hlavně že na nás během oběda nepršelo.

V Clintonu najíždíme na Cariboo Hwy, silnici číslo 97, které se budeme držet až do Dawson Creeku. Poprvé čepujeme kanadský benzin, platíme 57,9 centů za litr. Jsme v Kanadě, takže vše je v metrické, nám blízké soustavě. Vzdálenosti v km a objemy v litrech.

Připomínkou dávných časů jsou i vesničky ponechávající si svá původní pojmenování. Jednou z nich je 100 Mile House.

Williams Lake je úplné velkoměsto s 20000 obyvateli, kde se nachází největší rodeo v západní Kanadě a ceny benzinu jsou stejné, jako jsme čepovali v Clintonu. Další město s příchutí dávných dob zlatokopů je Quisnel. Odtud posíláme pohledy taťkovi.

Asi 40 km před Prince George jsme poprvé přímo u silnice viděli dva malý, chundelatý, černý medvídky, pohybující se jen tak ve volné přírodě. V žádné ZOO či rezervaci. Pásli se na louce a sbírali lesní plody. Snad by se s nimi měl člověk chuť i pomazlit, podrbat za ouškem. Ale kde jsou mláďata, poblíž by mohla být i máma, které by se to ale vůbec nemuselo líbit. Fotíme a filmujeme z okýnka. Ivan se dokonce odvážil vylézt z auta.

Stavíme u Whiskers Provintial Park u jezera. Zaujali nás kovové schránky na odpad opatřené nálepkou, která varovala turisty: The Fed Bear is Death Bear” - pouze nažraný medvěd je mrtvý medvěd.

Za deset osm jsme přijeli do velice dobře vybaveného kempu - Bee Lazee, RV parku. Opět se potvrzuje naše zkušenost, že RV parky jsou na daleko vyšší úrovni. Je to asi 14 km před Prince Georgem. Jsou zde skvělé sprchy a umývárny s horkou vodou, která je free, žádné placení na mince. Za to jaké jsou zde poskytovány služby je cena velice přijatelná. Platili jsme 11$ základní sazbu pro dva a extra person 1 dolar. Platíme tedy 13 dolarů - kanadských, což je velice pěkná cena. Zprvu to vypadalo, že platit nebudeme vůbec. Office při příjezdu byl zavřený, ale pán byl pouze na večeři. Večer přišel se vší zdvořilostí pro svůj obolus.