Zadává rezervaci na Havajské ostrovy, jeden týden na jednom ostrově, druhý na jiném. V katalogu vybíráme vhodné lokality a zjišťujeme možnost dopravy. Letadlem do SFO a pak z Los Angeles na Havaj. Sestavujeme předběžný plán, který na čtrnáct dní čítá 4185km. Vrátili bychom se na známá místa, ale viděli i něco nového.

Cena letenky, kterou nám nabídl Fisher Risen se vyšplhala na 35205Kč. V ceně je započítaný zpáteční SFO - Praha za 21300Kč, Los Angeles - Honolulu a zpět 9585Kč a Honolulu - Kahuli zpáteční 2160Kč.

Když Havaj, tak jedině s kabrioletem, na tom jsme se shodli všichni a po státech cestovat osvědčeným minivanem. Celková předpokládaná cena i s ubytováním, jídlem, pojištěním a půjčovným auta vzrostla na 55 000Kč. Ale Havaj je Havaj, tak proč ne, tam se jede jednou za život.

Volná místa však na rok 1996 bohužel nemají, vše je již zablokováno. Pro případ, že by se něco uvolnilo, záznam Lešek ještě ponechává.

Začínáme připravovat náhradní plán. Rozhodnutí padlo na Kanadské Skalisté hory a opět západní část Ameriky.

Příprava cesty je letos ve znamení Internetu. Pomocí celosvětové pavučinové sítě získáváme potřebné informace o tom, kde je co k vidění, o národních parcích, o možnostech ubytování, rezervujeme si výstup na Mt. Whitney, dovídáme se jak jezdí a kolik stojí trajekty z Port Townsedu a jaké je kde počasí.

Po zadání hesla se nám vylistovaly desítky stránek, z kterých jsme vybrali ty nejzajímavější a použili pro další vyhledávání.

Pro San Francisko bylo nalezeno 300 dokumentů, z kterých je možné si vybrat ty, které nás zajímají. Výsledek hledání pro SFO a první www stránka pro SFO, California Travel+Sights jsou přiloženy v dodatku.

Pomocí City.net však nezískáme informace pouze o městech, ale i o národních parcích.

Pokud máte dostatečně rychlý počítač připojený na pevnou linku a neotravuje vás tak dlouhé načítání stránek a padání z modemu, brzy se zamotáte a utopíte v přemíře informací, které je vám schopen Internet poskytnout. Proto i zde končím s výčtem stránek, který by jistě mohl pokračovat dál, až by z toho šla hlava kolem.

Připravujeme již třetí cestu do Ameriky. Zdálo by se, že tedy vše půjde hladce, bez problémů. Víme, jak si půjčit auto, kde koupit letenky a jaké šeky obstarat.

Naše osvědčená cestovní kancelář, Welcome Agentura nabízí zvýhodněné půjčovné auta, pokud si od nich koupíme i letenky. Rezervujeme tedy oboje. Na placení dojde až 3 týdny před odletem.

Po několikeré urgenci se k pani šéfové přeci jenom dostávám. Vysvětluji, že jsme měli dohodnutou cenu za službu, která bez jakéhokoliv upozornění byla zvýšena o více jak čtyři a půl tisíce a oznámena až v den placení. Pani pozorně prochází všechny naše rezervace a materiály. Přepočítává cenu a oznamuje, že naopak miniveny zlevnily. Jak je možné, že kolega dává zcela mylné informace? Neserioznost jednání zamrzí, zvláště pak, když se stane u dlouholetého klienta.

Na pět týdnů doporučujeme výměnu 800 dolarů na osobu, z čehož 500 dolarů se počítá na jídlo, ubytování, benzin, poplatky, zábavné parky a pojištění auta. Zbytek je rezerva pro případ nouze. Kapesné si vymění každý dle úvahy.

Jsme na Ruzyňském letišti a tak ani ne po roce jsme opět připraveni vydat se na puťák. Tentokrát nejenom po USA, ale i po Kanadě.

Cestu začínáme v pozměněné sestavě - jede Ivan, Milík, Aža a Ivanův kamarád Petr. Léša nám šel zamávat a pokud vše klapne podle plánu, za tři týdny se s ním sejdeme v Las Vegas. Karel se nedokázal odpoutat od burzovních spekulací a poslal za sebe náhradníka, takového milého, chlupatého opičáka.

Letíme s British Airways do Londýna, kde přesedneme na Boeing a budeme pokračovat přes moře do San Franciska.

Rozloučit se s námi na Petřiny přišel ráno Karel a Léša. S Léšou jsem se pohodlně “by BMW” dovezla až na letiště. Ostatní účastníci i všechny kufry a tašky jely Ford Transitem, který byl objednaný u Petrova známého.

Loučíme se s Léšou a slibujeme, že uděláme vše proto, abychom se za tři týdny shledali v Las Vegas.

V čekací hale zjišťujeme, že jsme někde ztratili diktafon půjčený od taťky. Při našem odchodu z domu, byl trochu zmatek a nemohli jsme si zpět zrekonstruovat všechny naše počiny, z kterých by se dalo usoudit, kde diktafon zůstal. Snad ho najdeme zapomenutého doma.

Petr vlastnil taktéž diktafon, takže následuje přepis autentických rozhovorů z letadla.

Milík: “Měli jsme ještě džusík, oranžádu.”

Aža: “Sbalili jsme plastik kemílky.”

Ivan: “Nežaluj, nežaluj.”

Podle místního času se dostáváme o hodinu nazpět a na přestup k terminálu 4 ke gejtu 8 máme hodinu.

S Boeingem 747 do SFO máme hodinové zpoždění, startujeme až v půl jedenácté.

Opět několik přímých vět z diktafonu:

Ivan: “A amarouny. Potom jsme měli sušenky a trojúhelníček Camembert sýra.”

Milík: “A buločku, abychom se dojedli a kafíčko.”

Ivan: “Kafíčko s mlíkem.”

Milík: “A dobrý zákusek, takovej rosolovej s borůvkami a kousky ovoce.”

Aža: “A zmrzlinu jste zapomněli.”

Milík: “Zmrzlinu, icecreem, jsme dostali. Prostě se máme dobře. Ale nejlíp se má asi Petr. Kolik už jsi toho vypil?”

Petr: “Šestej, teprve, panáček.”

Aža: “No já si myslím, že toho bude daleko víc.”

Petr: “No nezlob se na mě, ale šestej za devět hodin, když jsem podělanej strachy, tak to snad není tolik, ne ?”

Aža: “Teď ještě čekáme na nějakou lehkou večeři.”

Milík: “Je půl desátý večer a podává se - říkají tomu light dinner, meal. Co že to máme Petře dobrýho?”

Petr: “Český překlad zní “Sultánův kámen s jahodovou ochranou”. (Pro úplnost připojuji i anglické původní znění: “Sultana scone with clotted cream and strawberry preserve”).”

Aža: “Abych to doplnila, to jsou takové tvrdé buločky, opravdu jako kámen a dáváme si na to jahodovou marmeládu. Jinak jsme měli salát se šunkou, zeleninou, takovej mišunk. Kafíčko a čokoládový sušenky - no a za chvíli budeme přistávat.”

Ve dvě hodiny odpoledne místního času přistáváme v SFO na letišti. Odbavení proběhlo bez problémů. Hned z letiště jsme shuttle busem dojeli do Dollar Rent Car, půjčovny, kde na nás čekal Dodge Voyager, mini van, nový model roku 1996 se zlatou metalízou. Je velice prostorný, daleko větší, než jsme měli loni. Všude jsou koberečky, prostě paráda.

Pokračujeme po jedničce na sever. V Saffe Way děláme první nákupy v supermarketu.

Kemp se nám podařilo najít docela brzy na rozdíl od loňska. Nacházíme se v  Gull campground v Sonoma county, regional parku u Bodega Bay.

Přijeli jsme sem něco před osmou večer. Kluci si postavili stan a my jsme spali v auťáku. Snažili jsme se co nejrychleji usnout, ale ne každému se to podařilo. Slyšíme příbojové vlny moře a v dálce varovný signál majáku.

Mžilo, byla mlha, takže ráno byl stan mokrý. To to pěkně začíná. Ani se nám nechce věřit, že jsme v Kalifornii.

Dnes jsme najeli 131,2km a jsme pořád v Kalifornii.

Během dopoledne se vyjasnilo, je kouzelně a skoro začínáme věřit, že jsme v Kalifornii. Dopoledne se stavíme několikrát na nákupech, doplňujeme zásoby zeleninky a ovoce.

Snažíme se dostat zpět na 101, po které posvištíme do Redwoods N.P. Čeká nás dlouhá štreka, ale snad to bude rychlejší, než značně kroucená, pomalá jednička, vedoucí podél pobřeží.

Práce na silnici, s tím se setkáváme velice často. K regulaci provozu jsou využívány tzv. živé cedule, jak jsme jim začali říkat. Osoby, převážně docela pohledné mladé dívky, které celý den stojí s cedulí v ruce a dle pokynů vyššího centra, jí otáčí do pozice “stop” či “slow”. Je obdivuhodné, že živé cedule si dokáží udržet usměv přes celý den. Ono je to snad i baví.

Pokud je rekonstruovaný úsek dlouhý, či jinak nepřehledný, zapojí se do akce pilotcar, který vodí svou šňůru aut jedním a pak zase druhým směrem.

Převážně přebíráme americký způsob turistiky. Koukáme z okýnka auta, někde přibrzdíme a výjimečně i vylezeme z auta, abychom zdokumentovali naší přítomnost mezi velikány.

V půjčovně jsme dostali auto s plnou nádrží, ta ale pomalu dochází. Zjišťujeme, že benzín je o poznáni dražší než byl loni. U Texaca mají jeden z levnějších benzínů - 1.479 dolarů za galon. Bereme plnou nádrž, celkem 14 galonů. V Eurece nás ovšem trochu dopálili, protože měli levnější, sice pouze o deset centů na galon, ale naštve to.

Pokračujeme dál po 101, opustili jsme pomalejší Avenue of the Giants a nahnali nějaký ten ztracený čas.

Ráno zjišťujeme, že jsme v campgroundu placeného formou dobrovolného, doporučeného příspěvku pěti dolarů. Jsou tady chemické záchody, ale vodu jsme neviděli. Pro nouzové přespání pro nás přijatelné.

Je zde dovoleno jezdit s auťákama na vlastní nebezpečí po písečné pláži, což ale s naším minivanem jsme neriskovali.

Dnes jsme najeli 489,6km a dle prozatímních propočtů spotřeba minivana vychází 10 litrů na 100 km, což považujeme za přijatelný.