 |
Předchozí | Obsah | Další |  |
Vstáváme ve čtvrt na devět, je krásné jasné počasí.
Lake Tahoe se nachází v Kalifornii a z poloviny v Nevadě. Pohled na jezero byl pohledem na paletu modrých barev. Byla to jednak temně modrá obloha, která přecházela v modrou průzračnou modř třpytící se vody ve slunečních paprscích. Lemující hory jsou taktéž s modrým nádechem, díky jezeru a obloze. Je sobota a většina Američanů vyjíždí na pikniky a různé akce do přírody.
Lake Tahoe je velice živé rekreační středisko a volný čas je zde možné trávit nejrůznějším způsobem. Můžete se věnovat vodním sportům, nechat se povozit kolesovým parníkem Tahoe Queen, proletět se v balónu, půjčit si koně, zahrát si golf či zarybařit si. Dnes zde probíhají hned dvě velké akce. Něco jako oslava dožínek a Kakone Salmon festival. Je zde plno, ani zaparkovat není málem kde. Líbilo se nám tady a klidně jsme si představili, že bychom tu strávili tři měsíce třeba v zimě.
Čas nás však popoháněl. Vjíždíme na Hwy, Lešek na to dupnul a jeli jsme rychleji, než bylo povoleno. Ostatně jela tak většina, neboť jsme jeli v houfu ujíždějících aut. V rychlejším pruhu, nás předjíždí policajtské auto. Na kapotě mají řadu blikajících červených a modrých světel, zřejmě někoho honějí. Druhé auto jelo za námi. Nejprve jsme si mysleli, že nás nemůže předjet, tak děláme místo, ale nic, stále je nám v zádech. Po chvilce nám došlo, že si budou chtít popovídat asi s námi, že bude lepší, když zajedeme ke kraji, zastavíme a hned budeme vědět o co jde. Policajt jde k nám, přibuchuje naše dveře, musíme sedět v autě a stáhnout pouze okénko. Oznamuje, že nám radarem naměřili 69 mílí za hodinu, zatímco předepsaná rychlost byla 55 mílí za hodinu. První co chtějí je řidičák. Lešek ho notnou chvilku hledá v kufru v zavazadlech. Není k nalezení. Našel sice ofocené kopie všech svých dokladů, ale tím bychom je mohli třeba podráždit a proto pokračuje v hledání. Oni v klidu čekají v autě. Leškovi vypsali lístek, kde nebylo jasné kolik budeme platit. Oznamovalo se zde pouze, že do tří týdnů bude soud, který rozhodne o výši pokuty a vyrozumění přijde na Leškovu adresu do Prahy. To, že jsme jeli zrovna 69 mílí za hodinu, když nás změřili, byla víceméně náhoda, protože před chvílí jsme měli na tachometru i 80 mílí za hodinu. Proto jsme vše přijímali bez jakéhokoliv odporu a zdráhání. Trochu rozladěni z toho, že budeme muset dodržovat předepsanou 55 mílí za hodinu, pokračujeme dál. Leška přestalo bavit jízda, kdy se plížíme po tak krásné silnici, se silným 3.5 litrem ani ne devadesátkou a předává řízení Ivanovi.
Dále jedeme na Sacramento, které se svou 150 letou historií je hlavním městem, nejrychleji se rozvíjejícího státu v USA, Kalifornie. Prvním osídlencem byl v roce 1839 švýcarský emigrant John Sutter, který zde vystavil pevnost "New Helvétia" a rozkvět města nastal v období zlatokopecké horečky.
Zaparkováváme před Kapitolem, kde máme 2 hodiny na parking bez poplatků. Procházíme parkem, kde jsou nejrůznější exotické stromy, keře ale i ovocné stromy, mezi kterými byly mandarinky a citrony. Je sobota a v tento den kolem Kapitolu a v parku potkáváme několik svateb. Zajímavé bylo, že všichni byli východního původu, šikmoocí. Svateb se neúčastnilo moc hostů, ale byli jednotně oblečení. Např. pánové v kvádrech či smokinzích a dámy oděné do jednotné vínové barvy různě ušitých šatů. Druhá svatba byla zase v barvě tmavo zelené.
Navštěvujeme i místní katedrálu, jednoduše vyzdobenou se skleněnými vykládanými okny.
U benzínky před Fresnem čepujeme jedno z nejlevnějšího paliva. Dnes chceme dojet až do Kings Canyonu. Času již moc není, takže jsme se rozhodli, že na parkovišti před jedním supermarketem si dáme večeři, abychom až přijedeme do kempu se nezdržovali vařením. Zatímco kluci se šli podívat do obchodu, já a Milík jsme připravili salát z icebergu, s fazolkami a s rajskými. Kluci náležitě ohodnotili, jak jsme rychle připravili bezva občerstvení.
Do Kings Canyonu jsme absolvovali značné stoupání asi z 1000 feetů do 6300 feetů, řídil Ivan, takže si užil serpentin a zatáček.
Park nás vítá s tím, že veškeré kempy jsou plné a ty, které plné nejsou, jsou zavřené a není do nich přístup. Nezbývá nám než vjet do jednoho z plných kempů - Azalea kemp, kde zázrakem nacházíme volné místo číslo 10, kde zaparkujeme, postavíme jeden stan a jdeme spát.
Spíme pod obrovskými borovicemi a sekvojemi.
Dnes jsme najeli 643,2 km.
Je neděle ráno, vstáváme pod mohutnými borovicemi a sekvojemi v kempu Azalea. Jsme ve výšce 2000 m a je chladno. Navštěvujeme informační centrum, kde jsme shlédli 15minutové promítání o tom, co můžeme vidět v parku.
Kings Canyon a Sequoia N.P. leží v pohoří Sierra Nevada. Již v roce 1890, 25. září, byl ustanoven Sequoia N.P.. O týden později byla jeho hranice ztrojnásobena připojením General Grant N.P. na ochranu Grant Grove. V roce 1940 byl vytvořen nový park Kings Canyon, ke kterému byl připojen i Grant Grove. Od roku 1943 Sequoia a Kings Canyon spolu souvisí.
Nejvyšší vrcholky dosahují 4000-4400 m, nejvyšší horou, ležící na východní hranici parku je Mt. Whitney, která je i nejvyšší horou USA. Díky horskému terénu je park autem dostupný pouze ze západu. Není ani žádné přímé spojení s Yosemite N.P., ležícím severněji v Sierra Nevada, což je asi důvodem, že Kings Canyon a Sequoia N.P. nejsou zdaleka tak navštěvovány jako Yosemite N.P.
My, vzhledem k této skutečnosti necháváme prohlídku parků až na zpáteční cestu.
U Grant Grove v piknik area pořádáme branch, tzv. snídaňooběd. Zapalujeme Aljošu a podnikáme hody. Začali jsme s cornflakes s borůvkovým jogurtem a broskvovým kompotem. Dále byla servírovaná polévka a sendviče s "creeme cheese". Kluci dělají coffee a my, holky hot chocolate s marshmallow. Nadlábli jsme se . Nevím jak k tomu došlo, ale zde se začali měnit naše funkce, které během cestování každý vyzískal. Např. Léša byl přezdíván "wasteman", neboť se velice aktivně účastnil sběru veškerého odpadu. - tuto funkci zde přebral Karel. Vrhnul se na krabici s odpadem a člověk si musel dobře hlídat své věci, aby něco nevzal dřív, než se to odpadem stalo. Léša zase nyní velice aktivně připravoval jídlo a mazal sendviče. Milík porůznu chodil mejt kastrůlky, pozoroval jak všichni něco dělají a já jsem vařila polévku. Vedle nás byla velká rodina, někdo je označil jako cikány, jiní jako indiány. Měli plno dětí a trávili tu nedělní dopoledne. Rozdělávali oheň, opékali jakési placky a masíčko.
Po hodinovém pikniku jsme se vydali ke Grant Grove of Giant Sequoia v Kings Canyonu, který byl původně samostatným N.P. Setkáváme se zde opět s řízeným ohněm pod kontrolou rangerů, aby napomáhal k obnově porostů. Procházíme v sevření sekvojových obrů a přicházíme ke General Grant Tree, třetímu nejmohutnějšímu žijícímu jedinci na světě. Sekvoje je i národním "Vánočním stromem" a je považována za národní poutní místo, jediný živoucí pomník Američanů, kteří položili své životy za svobodu. Fallen Monarch spadlý monarcha - je stará sekvoje, která sloužila k nejrůznějším účelům. Byl hotelem a saloonem, bydleli zde ti, kdož pracovali na kácení dřeva pro stoletou výstavu, občas sloužil i k ustájení 32 koní U.S. kavalerie a byl přístřeším původních Američanů, kteří v létě přicházeli do hor.
Dále podnikáme cestu do Cedar Grove, Cedrového lesíka, v Kings Canyonu. Cesta je velice pěkná, jsme v zajetí velikánů a hor. Jedeme klikatící se cestou dolů do kanyonu, klesáme a ztrácíme, co jsme včera nastoupali. Cedar Grove leží v údolí tvaru U, vytvořeného v minulosti ledovcem. Naklesáme zase kolem 6000 feetů. Stavíme se u Grizzly Falls na South Fork King River v Sequioa N.F., kde pořizujme dokumentační fota a dáváme havájo u řeky na oblých kamenech. Karel se odvážil do plavek a vykoupal se. Lešek se vysvlékl do půli těla, ale ne jak by se dalo předpokládat do dolejší, ale do té hořejší a pak ponořil hlavu i trup do vody. Já jsem se odvážila smočit pouze nožky a Milík provozoval jen sluneční koupel. Lebedili jsme si, vyhřívali na oblých kamenech a relaxovali.
Nazpět do Cedar Grove bereme Motor Nature Trail, tři míle prašné a hrbolaté cesty vedoucí cedrovým lesíkem. Lešek vykloněn z otevřených dveří filmuje a dokumentuje způsobem safari. Jsme ve výšce 1400 m a kolem nás se tyčí mohutné granitové skalní stěny.
V jednom úseku projíždíme hustým bílým dýmem a nebýt to zde, kde se provozují řízené ohně, voláme na hasiče, ale zde je to normální - i když se zdá, že o tomto už by se dalo diskutovat, zda se stále jedná o oheň řízený a pod kontrolou. Na cestě potkáváme i skupinku turistů na koních. Po 180 se vracíme zpět přes Grant Grove a míříme do Sequioa N.P., do Giant Forest - obřího lesa - navštívit další velikány. Giant Forest byl prozkoumán a pojmenován průkopníkem ochráncem, Johnem Muirem.
Cesta je pěkná a v autě přišla řada na diskusi, kdo čím by chtěl být. Karel se svěřuje, že by chtěl býti albatrosem, který by kroužil nad mořem - nemá prý snad žádné nepřátele. Z té rostlinné říše by bral sekvoji, Lešek však si zase není tak jist, zda by tady chtěl být 2000-3000 let, raději by byl dubem a z té animální říše medvědem. I já jsem měla stejný pocit, co se týče medvěda, nebylo by to špatné. V zimě pár měsíců hybernuje, přespává a v létě když chce, tak je aktivní.
Sequioa N.P. je druhý nejstarší park ustavený v roce 1890. Jsme v obřím lese, kde stojí čtyři z pěti nejmohutnějších stromů na světě. Sekvoje jsou nejmohutnější žijící organismy na světě, co se týče celkového objemu dřevní hmoty. Obří sekvoje, Sequoiadendron giganteum, se původně vyskytují pouze na západních svazích Sierry Nevady. Jsou přezdívány "Sierra Redwoods" nebo "Big Tree". Ale Redwoods, Sequoia Sempervirens, rostou pouze v úzkém pásmu při pobřeží Pacifiku. Jsou štíhlejší a vyšší než sekvoje v Sierře Nevadě.
V parku se jdeme podívat k nejmohutnějšímu stromu na světě, jehož stáří se odhaduje na 2300-2700 let, je to General Sherman, sekvoje pojmenovaná podle vojevůdce z období občanské války. Je 84 m vysoká, obvod kmene je 31 m a celková váha stromu se odhaduje na 2145 tun. Pro představivost je tedy velký jako 27 podlažní budova, širší jak tříproudová silnice a postavilo by se z něho čtyřicet pětipokojových baráčků.
Navodili jsme zde trochu komickou situaci. Tak jako jiní si chceme pořídit památeční foto se Shermanem. Návštěvníci se respektují a nechávají si vzájemně možnost a prostor se v klidu vyfotit. Před sekvojí se tak neustále střídají skupinky turistů, zapózují a uvolňují prostor dalším. Ivan nastavil fotoaparát na samospoušť a umístil ho na sloupek plotu. Turisté, kteří byli momentálně okolo viděli, že se chystáme na společné foto a vyčkávali. V okamžiku, kdy Ivan přiběhl k nám do skupinky, procházela nic netušíc babča, která si to mířila přímo před náš foťák. Nevydrželi jsme a začali jsme příšerně ječet. Nic netušíc babča mírně poskočila a pozastavila se přímo před foťákem. To, kdo bude vyfocen, zda babča nebo my, se uvidí. Teprve když odcházíme, tak si uvědomujeme, jaký pokřik jsme způsobili a připadla nám celá situačka velice komická.
Sequioa N.P. opouštíme ve třičtvrtě na pět a dnes máme namířeno až do Bakersfieldu, kde bydlí přátelé Karlovi maminky. Hledání je náročné. Voláme jim, zakupujeme podrobnou mapu, abychom je byli schopni najít. V mapě jsme našli Huge Lane, ale z nepochopitelných důvodů je rozdělena na dvě části. Ale zdaleka ne tak, jak by se dalo tušit. Jedna je totiž na jednom konci Bakersfieldu a ta druhá o pěkný kus dál. Napoprvé jsme zajeli pochopitelně do špatné ulice, kde jsme se optali jisté slečny na cestu. Shodou okolností měla maminku Češku a pochlubila se nám, že zná i pár českých slůvek - sice ne zrovna moc vybraných. Navigovala nás a ubezpečila, že tam zcela určitě hledané mobile home budou. Na jedné z křižovatek u benzínky Karel opět volá a bylo s podivem, že jsme vlastně stáli téměř u jejich baráku. Jednalo se o mobile home umístěný v RV parku. Domluvili jsme se, že pán pro nás pěšky přijde a dovede k nim.
U manželů Bohmwaldů jsme strávili příjemný večer. Pani ohřála v mikrovlnce pizzu a vyprávěli jsme o svých zážitcích z cesty. Navštívit nás přišli i sousedi, pani, která se pídila po rodu, který pocházel z Humenné. Přinesli s sebou kopie pasu, kde byla razítka a viza a od nás chtěli vědět, kam a jak cestovali a jaké údaje jsou zde uvedené. Debata se protáhla trochu déle.
Ke spaní nám dali k dispozici dva pokoje, ale my jsme využili pouze jeden. Spali jsme porůznu na posteli a na zemi, kde byl vysoký koberec.
Nejprve jsme si domlouvali budíčka na velice časnou,šestou hodinu. Podle plánu máme být při pobřeží u Monterey a opět se začíná rýsovat časový skluz. Pán, který nám chtěl ráno připravit snídani, se dožadoval posledního rozhodnutí, kdy se opravdu bude vstávat. Nakonec jsme to usmlouvali na 7.15 - 7.30.
Dnes jsme najeli 366,4 km.
Spalo se velice dobře, postupně jsme se vystřídali v koupelně a zasedáme k snídani. Máme připravený výborný hamend-eggs a vejce připravené způsobem up-side-down, což byly ve skutečnosti volská oka, otočená vzhůru nohama a k tomu opečená slaninka. K tomu jsme měli toasty s džemem. Na zakončení přišla šunčička, kterou jsme ochutnali netradičním způsobem, s džemem.
Bylo nám zde dobře a uvažovali jsme, zda se ještě chvíli nezdržíme. Ivan toužil si zahrát golf. Od souseda, který včera přišel na návštěvu dostal totiž na památku golfovou holi a míčky.
I pro Karla, podnikajícího ve finančních kruzích, by zdržení na golfovém hřišti třeba nemuselo být tak úplně nezajímavé. Jak známo, prý většina obchodů se uzavírá právě zde.
Dopoledne procházíme RV park. Provozuje se zde zajímavý způsob bydlení. Baráčky nejsou baráčky v pravém slova smyslu. Nejsou postaveny na žádných pevných základech, což umožňuje, pokud je libo, nechat si ho převést na jiné místo, do jiného RV parku. Jejich cena je velice zajímavá, přijde asi na 12.000 dolarů. Ten co jsme měli možnost vidět měl dvě ložnice, dvě pracovny, dvě toalety, obývák a kuchyň. Pro místní je k dispozici něco jako kulturní středisko - velká společenská místnost, knihovna, kulečník, masážní vana - jakuzy, bazén atd. Jedná se o vhodný způsob levného bydlení nejenom pro důchodce.
Z Bakersfieldu nakonec ve čtvrt na jedenáct opravdu vyjíždíme směr Pacifik. Po cestě stavíme u pole s bavlnou.
"Lidi, uvědomte si to, naše cesta pomalu končí", je pondělí a jen těžko si představit, že za tři dny odlétáme zpět do Prahy.
V půl třetí jsme konečně u pobřeží, rozeklaného pobřeží lávového původu, u pobřeží Pacifiku. Zastavujeme u Los Padres, obědváme fazolky, vstřebáváme atmosféru šplouchajícího moře, pokřik racků a přelety kormoránů. Na černé pláži jsou vyplavené obrovské, hnědé chaluhy bublinatky, které dodávají prostředí charakteristický zápach. Moře je chladnější, ale kluci s odvahou vskakují do příbojových vln. My si pouze smáčíme nožky, Milík na kameni předvádí baletní kreace a na Leška, který si přál být zahrabán, vršíme hromadu černého písku.
Po jedničce, prý nejkrásnější Hwy, která vede podél pobřeží, jedeme k Monterey.
Ještě několikrát stavíme u moře, pozorujeme surfaře na prknech a lachtany, povalující se v dáli na kamenech. Při pobřeží je možné vidět spoustu živočichů. Z ptáků je to volavka velká, kormorán ušatý a racek západní, nejrozšířenější pták pobřeží. Ze savců je zde Tuleň obecný, Lachtan kalifornský, Rypouš sloní, který se za potravou vydává až na Aljašku, žraloci a kosatky.
Do Monterey přijíždíme pozdě. "17 mile Drive", soukromá cesta vedoucí podél pobřeží je označována za nejkrásnější na světě. Přijíždíme pozdě, je již zavřená. Ani návštěvu místního podmořského akvária jsme nezvládli, alespoň máme důvod se sem zase jednou vrátit.
Chvíli nám dalo bloudění, než jsme našli kemp v Monterey.
Dnes jsme najeli 460,8 km.