 |
Předchozí | Obsah |
Kemp byl velice dobře zařízený i se sprchama, které jsme tentokrát ani nevyužili.
Monterey i Santa Cruise jsou zahaleny mlhou, nevidíme téměř nic. Jedná se o známé mlhy, které vznikají míšením chladného oceánského vzduchu s teplým vzduchem vanoucím z pevniny. Jedeme po jedničce směr San Francisko, k třetímu největšímu městu Kalifornie.
Těsně před městem na chvíli stavíme a měníme si oblečení do města.
Sledujeme modrobílé cedule s mořským rackem "49 mile drive" nás provází nejzajímavějšími místy San Franciska. Skvělý způsob, jak se seznámit s městem.
První zastávkou, jakoby na uvítanou byl panoramatický pohled na Frisko z Twin Peaks, z pahorku vysokého přibližně 300 m. Město jako na dlani. Pokoušíme se v dáli rozeznat Golden Gate Bridge, snad nejznámější most na světě.
Čínská čtvrť San Franciska je domovem druhé největší čínské komunity ve státech. Vjíždíme hlavním vjezdem, bránou, která nás vpouští do světa malých obchůdků s různými bylinkami, suvenýrami, vonnými tyčinkami a ve výkladních skříních visícími, do zlatova propečenými husičkami. V roce 1906, kvůli zemětřesení, to tu bylo téměř úplně srovnáno se zemí.
Jedeme kolem Trans American Pyramid, kolem dalšího ze symbolů města, jednoho z nejmladších. Budova je 260 m vysoká a má 48 poschodí. Nachází se uprostřed čtvrti, kde je soustředěn svět velkých financí.
Oakland Bay Bridge, nejdelší visutý most na světě, po kterém jsme před měsícem opouštěli San Francisko, necháváme po pravé straně a míříme k pobřeží, k Fishermans Warf, rybářskému centru s množstvím obchůdků a rybářských restaurací. Piers 39, komplex obchodních domů postavených ve dvou poschodích, kde se chodí po dřevěných lávkách a ochozech. Odtud z přístavu odjíždějí lodě na Alcatraz k bývalému ostrovnímu vězení, odkud se nikomu nepodařilo utéci.
Golden Gate Bridge, most "Zlatá brána", je asi nejkrásnější stavbou San Franciska.
Lombart street, nejklikatější silničku na světě vynechat nemůžeme. Máme však smůlu, opravují ji a není možné si vyzkoušet řidičské umění. Projíždíme strmými ulicemi nahoru a dolů. Parkovat se zde musí z bezpečnostních důvodů se stočenými koly k chodníku.
Projížďku Cable Car necháváme až na zítra, kdy budeme město procházet pěšky.
Odpoledne nacházíme ubytování, hotel za $70 pro všechny, jedna obrovská místnost s královskou postelí pro tři. Další dva spali ve spacákách na zemi. Dostatečně jsme využili i jakuzi, masážní vany.
Večer se opět vydáváme do Fisherman Warfu. Obcházíme obchůdky, tentokrát v nočním osvětlení. Na chvíli si dáváme rozchod.
Parkujeme ve Washington street u China town, kam jdeme na večeři. Restauračka nebyla nic nóbl, ale útulná, malá s ochotným personálem východního původu. Milík ochutnal kuře s brokolicí, Lešek kachnu, já jsem také měla kuře ale s ananasem. Před tím jsme měli obří porci polévky, kterou měli stěží co dělat sníst dva. K pití byl podáván zelený čaj.
Při návratu domů se nám povedla pěkná věc. Asi už jsme byli unavení a nevšimli si, že vjíždíme do Washington street v protisměru. Zpozorovali nás dva chodci, kteří za námi běželi a volali, zastavili nás. Nejprve s nepochopením, pak se zděšením zjišťujeme, co jsme provedli. Ještě štěstí, že proti nám nikdo nevyjel. Vždyť jsme poslední den mohli ještě vysekat auto!!
Na pokoji balíme věci na zítřejší odlet. Postupně se také střídáme v koupelně, kde se nakládáme do jakuzi. Zaléháme až kolem půl druhé.
Dnes jsme ujeli 302,4 km.
Již v sedm ráno pokračujeme v balení zavazadel. Musíme se vydat do města a zakoupit další tašky, jinak vše neodvezeme.
Odlétáme až v sedm hodin večer a auto vracíme v pět odpoledne. Využíváme zbývající čas k prohlídce San Franciska.
Parkujeme u Mosconou Centre South, kde za $4,5 je možné parkovat celý den. Tentokrát pěšmo se vydáváme směr China Town, kde kupujeme trička, mikiny, pohledy a další suvenýry. Zde si dáváme rozchod. K obědu jsme si dali v čínské restauraci do kelímku různé druhy hub s masem a brokolicí. Ve Fisherman Warf procházíme obchodní centrum u Piers 39, provozujeme "Windows shoping".
Moc času nám nezbývá, ale projížďku ”lanovkou” si nemůžeme nechat ujít. Vystáli jsme si frontu na Cable car, s kterým jedeme z konečné na konečnou. Z Fisherman Warfu na Powel station. Stoupáme do kopce odkud je pohled na přístav a v dáli Alcatraz a Golden Gate Bridge. Jedna ze zastávek je i u Lombart Street. Po San Francisku jezdí celkem 37 vozů po třech trasách - Powel- Mason, Powel-Hyde a California Line. Vystupujeme u Visiter Centre, kde jsme se trochu zamotali a chvíli jsme šli úplně na druhou stranu, než bylo zaparkované auto.
K autu poklusem dorážíme se čtvrthodinovým zpožděním. Lešek a Karel již čekají.
Projíždíme Golden Gate Park, ale na původně plánovaný piknik nemá nikdo moc chuť, každý už si něco ve městě dal. Stavíme u obchodu, kam Karel, Ivan a Milík jdou zakoupit poslední mlsy na doma.
Čas značně pokročil, napadlo nás, zda nedošlo již ke změně letního času a není dokonce o hodinu více. Stavíme paní, která nás ujišťuje, že ke změně ještě nedošlo. Ale Leška napadlo, díky tomu, že původně plánovaný čas na nákupy se z dvaceti minut protáhl na pětatřicet, že trochu Karla, Ivana a Milíka napne. Po jejich příchodu začal suverénně tvrdit, že jsme v průšvihu, že za dvacet minut máme mít vrácené auto, že je zde o hodinu víc a tak podobně. Zalekli se, ale brzy se nám jich zželelo a vše jsme uvedli na pravou míru.
Ale tak, jak se vyvíjela dále situace, času opravdu nebylo dost. Mapa, kde se nachází půjčovna Dollaru se najednou ztratila, nebyla k nalezení. Problémy byly nejenom časové, ale i s benzinem. Měli jsme utkvělou představu, že nikomu nebudeme platit navíc benzin a načepovali jsme pouze za půl dolaru, slzu benzinu. Nepodařilo se nám sjet v pravý okamžik ze 101 a uháněli jsme si to s pocitem bezmocnosti v několikaproudové dálnici ven z města neznámo kam, nechávaje Rent Car za sebou. Dosti stresující. První bylo třeba sjet z Hwy, sjíždíme po 88 strašně dlouho, hledáme odbočku na air port. Pokud dojedeme na letiště bude naděje potkat nějaký Shuttle bus od Dollaru a sledovat ho.
Ptáme se na cestu, musíme se obrátit a jedem směr letiště. Honil nás čas i nedostatek benzinu. Zabodoval Lešek, který odmítl najet znovu na 101 a držel se vedlejší. Dovedla nás k půjčovně Dollaru, ve které ale auto nebylo možné vrátit, protože zde neměli zajištěný schuttle bus na letiště. Bylo třičtvrtě na pět a posílají nás dále do naší správné půjčovny. Milík vbíhá s papírem o výpůjčce do kanceláře doslova v poslední minutě. Pokud bychom přetáhli, je nutné zaplatit další den půjčovného. V rychlosti vykládáme auto a předáváme k revizi. Vše dobře dopadlo, pouze se podivili, kde jsme všude jezdili, že jsme ujeli takových majlí.
Pouze několik hodin nám zbývá do odletu. Ujeli jsme 12.324 km a na své cestě jsme se setkávali s krásou jedinečné americké přírody. Ne vše jsme však viděli a tak opouštíme státy s nadějí, že se sem budeme moci opět vrátit.
Dnes jsme najeli 59,2 km.
Z cesty jsme si přivezli spousty fotografií a natočili jsme téměř deset hodin videa. To vše bylo nutné zpracovat a tak jsme v teple panelákového obýváku absolvovali "Americký výlet" ještě několikrát.
Do práce se pouštíme téměř ihned po příjezdu po zpětné aklimatizaci, která trvala dobrý týden.
Po zhotovení fotografií, které bylo pro nás téměř bezpracnou záležitostí, proběhla na Petřinách "vernisáž" všech autorů. Porovnávalo se, kdo má nejlepší záběr a nechávaly se zhotovovat kopie, což už pro nás trochu práce znamenalo. Z negativů bylo nutno přesně identifikovat číslo fotografie, nepoplést jednotlivé filmy dohromady (bylo jich něco přes třicet) a zodpovědně dokumentovat požadavky jednotlivých žadatelů. Zhotovené fotografie řadíme do albumů, na jejichž titulní desky dáváme zakoupené profesionální pohlednice. Téměř 500 fotografií dává ucelený dokument cesty.
Nejpracnější a časově náročné bylo zpracování videozáznamů. Kamery byly dvě. Na naší se natočilo asi dest hodin a Lešek na Sony zdokumentoval přes 6 hodin.
Obývák se na několik měsíců změnil v jedno velké střihačské, dabovací a zvukové studio. K dispozici nebyl žádný střihačský pult a tak vše děláme manuálně. Ale i tak jsme docela slušně vybaveni. Máme dvě kamery, dvě videa, jedno umožnující "střih", druhé player, televizi a věž s CD přehrávačem.
V zajetí techniky trávíme většinu víkendů. V prvních týdnech jedeme i přes noc. Sestřihy se jedou z obou kamer, z malých kazet na velké, čtyřhodinové.
K videu postupně zapojujeme naší a Leškovu kameru a vybíráme nejlepší záběry. Jedná se o úmornou práci, která plně zaměstnala Leška a Ažu. Projíždíme záznamy a všímáme si všech detailů.
Sestřihů cesty zhotovujeme hned několik. Dlouhý sestřih, který bude nejspíše pro účastníky zájezdu a obvzlášť silné vytrvalce, kteří dokáží shlédnout 7,5 hodiny. Krátký sestřih, tříhodinový, který prezentuje to "nej". Jedná se o radikální sestřih, kam se nedostaly žádné "humorné scénky", takže se může zdát, že jsme si nic moc, krom krás Ameriky, neužili.
Nejkvalitnější záznam je na původních, malých kazetách. Každým kopírováním záznam ubývá na kvalitě, proto se Lešek rozhoduje, že sestřih pro něho nebudeme kopírovat z našeho, ale že se provede znovu, celý 7,5 hodinový sestřih. Trochu už víme, které záběry jsou pěkné a co sestřihnout, takže vše jde přecijenom rychleji.
Naším hlavním zvukařem byl Lešek. Vlastní celkem slušnou CDtéku a je tedy z čeho vybírat. Posloucháme vážnou i moderní hudbu a představujeme si, kam by se co mohlo hodit. V týdnu po večerech připravuji dabing na víkend. Pročítám prospekty a mapky z Národních parků a získávám nové informace.
Sestřih zvuku a dabing je velice náročný na přesnou práci. Postupně se učíme a získáváme zkušenosti. Jednotlivé hudební záznamy musí nenásilně, téměř nepozorovatelně přecházet spolu s novým obrazovým záznamem. Některé záběry se ozvučují i několikrát, někdy selže dabing, jindy přesně nesedí zvukový střih s obrazem či kvalita nájezdu nebo zakončení musiky není nej.
Někdy vše klape jako na drátku, ale jindy se zase nemůžeme nějak rozběhnout, není ta správná musika a donekonečna přehráváme nová CD a hledáme. Ale baví nás to. Máme příležitost se všichni setkat popovídat si, uvařit něco dobrého, o což se stará převážne Milík s Ivanem.
Vánoce jsou přededveřmi a dokončujeme první díl "West US '95". Ivan vyrábí pozvánky na promítání velkofilmu pro naše známé.
Je to skvělé mít z cesty dokument, pomocí kterého lze celkem v pohodě a bez větších nerváků cestovat kdykoliv a s kýmkoliv.V týdnu absolvujeme po večerech několik promítání. Film již známe téměř nazpaměť, skoro bych mohla odrecitovat doprovodné slovo, ale vždy, když se promítá sedím s napětím a prožívám cestu znovu a znovu. Jinak na video kouká ten, který cestu neabsolvoval a jinak přímý účastník. Prvnímu shlédnutí bezesporu přináší plno nových zajímavých poznání, druhému se vybavují konkrétní prožitky, pocity a vjemy, které se těžko dají někdy vyjádřit a předat druhému prostřednictvím videa či fotografií. A to je zřejmě to, co na cestování přitahuje. Vydat se, poznávat, potkávat a cítit. Byť by se člověk vydal na ta samá místa, vždy tam bude něco nového, nepoznaného co je možné objevovat.
I po novém roce pokračujeme v pilné práci. Máme již něco zasebou, cítíme se tak trochu jako profíci a vše jde trochu rychleji. Období března, duben a květen je ve znamení beranů a býků a tak naše setkání občas získávají slavnostnější ráz. Slavíme postupně všichni. Karel s Leškem každý zarovnanou čtyřicítku, já s Milíkem máme přes sedmdesát. Od kluků jsme k našim oslavám dostaly obrovský dort obdélníkového půdorysu, na jehož mandlovém povrchu byla vykreslena mapa USA. Byl to skvělý nápad, který nás překvapil, potěšil i nasytil.
Konec března, to je neuvěřitelných půl roku co jsme se vrátili a tak při oslavě vytahujeme připravený testík, kontrolní otázky z cesty "West US 95" (viz. příloha). Každá otázka má tři možnosti odpovědí, je nutné zvolit tu správnou. Některé otázky byly zcela elementární, jiné tak trochu záludné. Hrálo se i o ceny. Nikdo neopisoval, každý hrál zasebe. Nejvíce obav z úspěchu měl Karel, ale zdaleka nakonec nebyl poslední. Podle očekávání nejvíce úspěchů slavil Léša, ale konečné skore taky nebylo na 100%, což ho velice mrzelo.
Je jaro a konečně dokončujeme zpracovávání všech dokumentů. Ivan zhotovuje pozvánky na promítání druhého dílu "West US 95" a naše cestování tedy zdaleka nekončí ani po půl roce. Ochuzují se ti, kteří fotografie z cest hodí do pytlíků někam do šuplíků, nestočená, nezpracovaná videa nechávají kdesi na kazetách, vystavená nebezpečí, že se jednou přemažou něčím jiným. Je to jako by si uzavřely dveře za tím co už je vlastně "pryč", zatímco mohou z prožité dovolené čerpat neustále, nachvíli v klidu nad fotografiemi či videem zapomenout na shon všeního dne.
Plánovat a připravovat cesty, dobrodružné výlety a putování přináší radost. Na papír se tak předkládají k realizaci představy, tužby a sny. Nekonečně hodin strávených nad mapou a studiem informačního materiálu se očima dnešního, tvrdě tržního hospodářství může zdát neekonomické. Ne vše se však dá koupit a ohodnotit penězi.
Druhým krokem je cestu zrealizovat. I sebelépe připravovaná a vysněná cesta se může zhroutit tím, že se dá dohromady parta, kde chybí vzájemná tolerance a vládne bezohlednost. ”West US '95” se nesmazatelně zapíše do cest, na které se nedá zapomenout. Byť jsem zprvu k sestavě býků a beranů byla trochu nedůvěřivá, nutno poznamenat, že jsme se během měsíčního soužití nepoprali, nepokousali ani obávaná ”ponorková nemoc” všech dlouhodobých cest se nedostavila. Ráda bych vyjádřila poděkování Karlovi, Leškovi i Ivanovi, kteří nám byli ochránci a perfektními řidiči. I za to, že se skončením dobrodružného cestování neskončilo naše přátelství.