 |
Předchozí | Obsah | Další |  |
Dnešní den byl pohodový, dalo by se říct až relaxační. Nikam jsme nepospíchali
a nechali události plynout tak, jak přišli.
Přenesme se až k podvečeru, kdy u táborového ohně při grilování kuřecích
stehýnek Aža vypráví o dnešních událostech.
Aža: "Ráno v kempu jsme se dost zdrželi a vyjížděli až kolem půl jedenácté. V Eagels Cliff General Store nám velice ochotně vykládali o Sv.Heleně, o všech přístupových cestách a jak Američani věnovali množství dolarů na to, aby turistům ukázali, jak vypadal výbuch, a aby se mohli podívat ke kráteru. Takže jsme uvažovali, jestli se tam máme ještě jednou vydat, což by byla otázka asi tří hodin. Vzhledem k tomu, že jsme vyjížděli dost pozdě, kolem půl jedenácté jsme opouštěli kemp, počítali jsme a nakonec rozumově usoudili, že pojedeme přímo na Portland. Do Portlandu jsme nedojeli a ...
Pokračuje rozhovor u táboráku při večeři.
"Kde jsme to dělali nákupy?"
Lešek: "Tady." -
Aža: "Já už jsem měla, to je tvoje. Já ti dám kuřátko, já ti dám
stehénko."
Lešek: "Fakt, je to tvoje."
Aža: "Není, já jsem měla, měla jsem tři stehénka, nebo kolik. Už
nevím."
Lešek: "Dvě jsi měla."
Aža: "Měla jsem tři. Sněz ho. Kolik jsi měl?"
Lešek: "Já měl tři."
Aža: "Takže máš čtvrtý a je to tvoje. Kluci měli taky čtyři, ne?"
Lešek: "Po třech měli."
Ivan: "Já mám třetí."
Aža: "A kolik ty máš Karle? Kolik jich je na tom?" Lešek: "Nic, chi,
chi."
Aža: "No počkej..."
Lešek: "Fakt".
Aža: "Tak já nevím, ztratilo se jedno stehno. Ztratilo se stehno. - Kde jsme to
nakupovali? To bylo Eugene, ne? Jé, to bylo ve Woodlandu, než jsme najeli na pětku Hwy,
která vedla do Portlandu. Zavítali jsme do supermarketu, což bylo pro nás osudný.
Naplnili jsme celý koš. Zaplnili a utěsnili jsme všechny zbývající škvíry v
autě. Koupili jsme plno dobrot, díky kterým tady grilujeme a opékáme asi dvacet
stehen, po kterých zbývají jenom kosti. Co dále. Jemine, Ivan už to válí po zemi,
je na to specialista, už druhé stehénko takhle vyválel. - No, jinak lunch jsme měli
taky velice dobrý. Byla to příjemná změna v našem jídelníčku, protože jsme
koupili salát, Iceberg letuce, jak tomu říkají a jakési klíčky sojové a dresink,
bylo to dietní.K tomu sýrové tyčinky a slané krekry. Uno perfekto. Takhle jsme si
lebedili na rest arei, což bylo asi deset majlí za Woodlendem. Sluníčko svítilo, čas
plynul a bylo hezky."
Lešek: "Kávu jsme si dali."
Aža: "Dali si kávu od jakési dobročinné organizace. Káva se podávala volně,
kdo co dal. Hoši taky přispěli nějakým penízkem a měli kafčo. - Co dalej? Vyrazili
jsme kolem třetí hodiny a čekalo nás šestset kilometrů na Crater Lake po Hwy číslo
pět. Lešek si užíval ´rush hour´, jamu a já nevím, čeho ještě všeho."
Projíždíme Portlandem, ale do Crater Laku jsme nedojeli. Před Craterem, asi dvacet majlí, necelejch dvacet majlí, jsme našli bezva kemp. Vypadá, že je "close", ale je tady plno lidí. Jen cedule "close" tu byla. Poprvé děláme krásný táborák. Byli jsme na dřevě, hoši byli na dřevě, takže máme čím topit a ugrilovali jsme kuřátka. Charles popíjí pivínko a hned vedle našeho táboráku teče potůček a ráno uvidíme, kde jsme se to objevili. Svítí měsíc, hvězdy, je jasno, je to tu pohoda. Karel vypráví pohádku o dvanácti měsíčcích a dlouhým táhlým hlasem volá: "Ho - le - no ! "
Dnes jsme najeli 496 km.
Probouzíme se v Umpqua N.F. do jasného, chladného dne. Od potoka je vše zavlhlé a je nám zima.
První dnešní zastávkou je Crater Lake, Kráterové jezero, které v roce 1902 bylo vyhlášeno Národním Prakem. Američané jsou přímo tíhlí vše vyjadřovat v superlativech "nej-". Takže pár jich zde uvádíme.
Zastavujeme u Watchmanovi, nacházíme se ve výšce 2442 m, je zima, ale krásné jasné počasí. Crater Lake je nejhlubším jezerem v USA , druhým nejhlubším na západní polokouli a sedmým nejhlubším na Zemi. Maximální hloubka dosahuje 589 m a průměrná hloubka 450 m.
Kdysi se zde tyčila hora Mazama. Ta před 7700 lety vybuchla a zanechala po sobě obrovskou kalderu, která se zaplnila dešťovou vodou a tajícím sněhem.
Crater Lake objíždíme po Rim Drive. Panuje zde vyrovnaný klid a mír. Indiáni ho nazývali "modrou vodou", je to safírový klenot.
Škvárový kuželík na jezeře, nazývaný kouzelníkův ostrov, připomíná bouřlivou minulost jezera.
Stavíme v Gift shopu a u informačního střediska, kde jsme vyzískali mapku Crater Lake a v jedenáct hodin odtud odjíždíme po 62 ke Klamath Falls, kde čepujeme benzin.
Ještě před vjezdem do parku Lava Beds N.M. stavíme u Petroglyph Point. Na skále jsou vytesány obrazce - petroglyfy. Nedaleko se nachází jezero Tula, které v minulosti měnilo ve spojitosti s měnícím se klimatem svoji hladinu. Na útesu jsou znatelné jednotlivé výkyvy, na základě kterých se dá usuzovat i na stáří obrazců. Odhaduje se, že většina z nich pochází z období před 2500 - 4500 lety. Vědci se domnívají, že jde o určitý druh kamenného umění, nepředstavující žádný psaný jazyk.
V době dobývání divokého západu se v Lava Beds N.M. odehrál jeden z dramatických soubojů při potlačování indiánů kmene Modoků. Indiáni zprvu velice úspěšně odráželi útoky americké armády vzhledem k tomu, že se uměli pohybovat v lávových polích. Pro vojáky se stal terén neschůdný. Souboj nakonec skončil porážkou indiánů, kteří vyhladovělí byli pochytáni.
Láva zde vytékala po více jak milion let a vytvořila rozsáhlá lávová pole. Řada lávových jeskyní je přístupná i turistům. V informačním středisku nám doporučují nejprve shlédnout Musch Pot Cave a v případě, že budeme mít větší zájem, půjčí nám svítilny a helmičky a pustí nás do větších. Nám stačila ta první a po prohlídce pokračujeme dál.
V dálce vidíme zasněženou Mount Shasta, další ze sopek kaskádového pohoří, nacházející se v severní Kalifornii. (4316m).
Odtud zkratkou pokračujeme ze 139 na 299 přes Lookout. Na této zkratce se nám mílovník odtočil na 32322 mílí, což znamená, že jsme již urazili desettisíc kilometrů a bylo třeba vše náležitě zdokumentovat a oslavit. Sjeli jsme na vedlejší cestu a zaparkovali kus od silnice v lese. Bylo zde hrozné sucho, tady hodit sirku, tak je naráz vše v plamenech. Tak trochu s obavou vytahujeme benziňák pro přípravu občerstvení.
Lešek pronesl pár slov a na auto černou konturovací tužkou jsme napsali 10.000 km Aroud West US.
Lešek: ” Je pátek, tedy čtvrtek, 5. října ujeli jsme právě 10.000 km na naší cestě. Nalézáme se v severní Kalifornii poblíž města Lookout, na území indiánů kmene Modoků, kteří hrdinně válčili na lávových polích.”
Aža: ” Máme zasebou 10.000 km, hou, hou” potlesk
Lešek: ”Standing ovation”
Milík: ”10.000km around West US, musíme mu poděkovat, děkujeme autíčko.”
Řekli jsme si, že uděláme good strong cofee. Ovšem byly zde jisté problémy, k dispozici byla pouze jedna zápalka, s kterou se Aljošu bohužel zapálit nepodařilo. Začali jsme zkoušet různé metody, používalo se čočky dalekohledu ale nešlo to. Další pokusy dopadli také bezvýsledně. Ivanův zapalovač byl prázdný a ani pomocí zapalovače u auta to nešlo. Nakonec Ivan přeci jenom vykřesal ze svého zapalovače jiskru. Přišel čas na good strong Irish cofee, připravované v džezvě, jímž v našem případě byl ešus.K němu byli podávány cookies a hruškový kompot.
Jedeme po 299, nacházíme se v blízkosti vesničky Bíbr a uháníme si to k Lassen Volcanic N.P., k němu jsme až nedojeli a kempujem v Hat Creek Hereford Ranch Campground, kde jsme se ještě za světla utábořili a postavili stany. Kemp je skvěle vybaven - sprchy, teplá voda, pračky - vše jsme náležitě využili. Místní toalety jsou označeny dřevěnými cedulkami, ty pro dámy jako Cowgirls a pro pány Cowboys.
Večer probíhala menší oslava ujetých 10.000 km. Díky tomu, že jsme si přivezli suché, krásné dřevo udělali jsme perfektní táborák. Silicové dřevo borovic hořelo nepředstavitelně krásným, plným plamenem, i když, vzhledem k tomu, že se jedná o terpentýny, trochu čoudilo.
Lešek, který byl ohněm přímo unešen to komentuje slovy: "Blafalo, plameny planuly kolem dřeva, takže se kolem táboráku vznášela taková aureola."
Uvařili jsme špagety s pasta sosem a houbami a na závěr byla horká čokoláda s marchmalow a cookies. Ivan našel pár brambor, zabalili jsme je do alobalu a hodili na závěr do ohně s tím, že za půl hodinky je půjde někdo vyhrabat. Za půl hodinky sice snaha byla, ale nebylo čím je vyhrabat. Brambory se nechali až do rána, a dopadlo to tak, že z toho zbyli pouze uhlíky. Pouze první, kdo vstali ochutnali kousek brambory, která zbyla. Kouřilo se z ní a byla dobrá, sice trochu kancerogenní.
Tento den jsme ujeli 443,2 km.
Opět jsme se probudili do chladného rána, je 8.15, polojasno. Vydatně snídáme, vaříme cofee, čaj, polívčičku. Nikam moc nepospícháme. Kluci na zahřátí hrají frisbee, sušíme prádlo, pomalu balíme a potají se myje auto.
Při výjezdu z kempu objevujeme skvělé houpačky, které nebyly pouze pro děti. Vrátili jsme se do dětských let a dosyta se vyblbli.
Lassen Volcanic N.P. je národním parkem od roku 1916.
Tak trochu nás překvapil tím, že nás tam uvítaly docela vysoké hory ostře řezané, pocukrované sněhem. Bylo krásné, slunečné počasí a byla kosa.
Hora Lassen je nejjižněji položenou sopkou kaskádového pohoří (3187 m).
V květnu roku 1914 se sopka, která se považovala již za vyhaslou, probudila k životu. Hora Lassen vznikla na místě zaniklé sopky Tehama. Jedná se o největší nasypaný sopečný kužel na světě.
Parkem projíždíme po 89 severojižním směrem. Stavíme u Lake Helen, odkud se vydáváme k Bumpass Hell, ke geotermální oblasti. Trasa, jak se dovídáme z informační tabule, je dlouhá tři míle, kluzká a dangerous. To nás ale neodradilo a pokračovali jsme dál. Kromě toho, že jsme viděli zasněžené vrcholky hor, mezi kameny kvetly různé druhy silenek, vřesů , takže jsme si nepřipadali jako v podzimní, ale spíše v jarní přírodě.
Je zde plno sněhu, což jsme nemohli nechat bez povšimnutí. Já a Lešek jsme šli trochu vepředu a připravili jsme pro další členy výpravy překvápko. Zhotovujeme množství sněhových koulí a číhaje za borovicemi, vyčkáváme příchodu vetřelců. Na nic netušícího Ivana, Milíka a Karla jsme v pravou chvíli vypálili sněhovou palbu. Útok je sice zaskočil, ale rychle se vzpamatovali a následovala téměř blesková odplata. Kolem šli i jiní turisté, kteří museli počkat až se vydovádíme. Nikdo nás neokřikoval a vypadalo to, jako že i oni se baví. Dále jsme pokračovali k Hot Spring, ale ani tam jsme ještě nedošli. Zahlídli jsme kopec se sněhovým splazem, který vysloveně provokoval k zimním radovánkám. Sáně nemaje ale pytlíku igelitového maje vydal se Lešek vzhůru, brodil se sněhem, propadal se. Byl docela dobře připraven, měl šusťákové kalhotky na rozdíl ode mne, já jsem se nestačila od rána ještě převléci a mám bavlněné tlusté tepláčky, takové, které se hned nasáknou vodou. Pytlík pod ním dlouho nevydržel a dolů přijel tak, jak se dalo očekávat, celý mokrý. Já jsme se taky trochu svezla, chtěla jsem se udržet na bobku, ale závěrečné přistání bylo prudší, takže i já dopadla stejně.
O kousek dál na příhodných kamenech jsme se rozložili a chytali sluneční paprsky. Bylo kouzelně, bez mráčku, nikam jsme nepospíchali, nikdo nás nikam nehonil a nakonec k Hot Springs, kdybychom nedošli, tak se taky nic moc nestane. Máme za sebou Yellowstone, takže víme, co můžeme od takových horkých pramenů čekat.
Připravujeme cold dogy, páreček v bagetce s kečupem či s hořčicí a na přilepšenou banánek.
Nějak se nám z místa nechtělo a řekli jsme si, že po dobrém obědě si dáme dvacet. Chrápali jsme duo, já a Lešek, s tím, že chrápající zvuky se střídali s hvízdáním. Budili jsme pozornost dospělých i dětí, které zde byly na školním výletě. Něco na nás pokřikovali, ale rušit jsme se nenechali. Je fakt, že dlouho jsme hrát divadélko nevydrželi a naše chrápání a hvízdání střídaly výbuchy smíchu. Takto odreagovaní jsme se chtěli dát na pochod, ale ani to se nám nepovedlo. Využili jsme radovánek na sněhu, koulovali se, prali, prostě blbli.
S Leškem jsme našli krásný sněhovo-ledový tunýlek, který vytvořil potůček. Vysoký jako když si člověk sedne na bobek, vyšší nebyl. Viděli jsme až nakonec, byl dlouhý pouze pár metrů. Přišli jsme na to, že si ho projdeme, lépe řečeno prolezeme. Ani nám nevadilo, že jsme byli na konci cesty celí špinaví a mokří.
Občerstveni na duchu se konečně vydáváme k pramenům. Prvně jsme je ucítili, jednalo se o mohutné sirné prameny. Tak jako v Yellowstonu i zde byly vybudované dřevěné lávky, po kterých se procházelo kolem termální oblasti. Lešek a Karel se vydali na podrobnější průzkum. Já a Milík jsme lenošili a vyhřívali se na kládách u pramenů.
Odpoledne vyjíždíme z parku a jedeme směr Lake Tahoe. U Almanar Lake na rest arei ve stínu borovic si dáváme kávičku a oblíbené čokoládové cookies, Brownies.
Blížíme se k hranicí státu Nevada k Lake Tahoe, začíná se stmívat a hledáme, kam dnes složíme hlavu.Většina kempů je již close se závorou, takže se do nich nedalo vjet. Po dlouhém hledání jsme našli Martins creek kemp, který byl zřejmě taky zavřený. Uváděli, že do 30.9. se platí deset dolarů a o tom kolik se platí po 30.9. nebo zda je zavřeno, nic nebylo. Byl to velice pěkný kemp. Místo stíněné borovicemi.
Večer jsme si udělali oheň a večeřičku. Bylo veselo. Ivan nejprve připravil "Bloody Marry" což byl koktejl připravený z rajčatového protlaku, pepře a borovičky. Drink, který měl vyvolat chuť k jídlu. Dále jsme pokračovali v popíjení ginu s tonikem a když už tonik došel, tak pouze ginu.
Dnes jsme najeli 372,8 km.