 |
Předchozí | Obsah | Další |  |
Dnešek je věnovaný Yellowstonu. V devět ráno odjíždíme k Old Faithfull. Přes cestu nám zvolna přechází skupina bizonů. Vystupujeme z auta a pořizujeme první záběry. Před příchodem kolonialistů jich na rozsáhlých pláních západu žilo na 60 milionů. Koncem minulého století lovci způsobili zredukování jejich stavu na neuvěřitelných 100 kusů. Dnes díky jejich ochraně, na travnatých lukách v Yellowstonu jich žije 2000.
Ještě jednou procházíme geotermální prameny v okolí gejzíru. Navštěvujeme Visiter Center a Old Faithfull Inn, který je největším srubem na světě postavený v létech 1903 až 1904. Je více jak 27 m vysoký a v roce 1987 byl ustanoven národní historickou památkou. Uvnitř je kamenný krb a ručně vyrobené kyvadlové hodiny. Trochu se zahříváme, dáváme si kávičku a čekáme na další erupce Old Faithfull. Je nám bezva a diskutujeme o tom, co by se stalo, kdybychom si pobyt prodloužili. Možná, že by nás v práci po návratu vítali s větším nadšením a více si uvědomili naší nepostradatelnost.
V Yellowstonu je největší koncetrace hydrotermálních jevů na světě. Více jak
10.000 horkých pramenů, bahenních sopek a fumarolů.
Gejzíry vznikají tím, jak povrchová voda prosakuje porézními kamennými vrstvami
dolů, kde se ohřívá a pod tlakem je pak hnána zpět na povrch. Fumaroly mají
nedostatek vody, která by vytékala a tak z děr vychází pouze pára.
Bahenní sopky jsou vlastně fumaroly, jejichž kyselé páry rozrušují kámen v bahno,
jíl a hlínu.
Procházíme a obdivujeme různorodost a barevnou rozmanitost gejzírků a horkých pramenů. Celá oblast je velice živá, vše bublá, tryská, šplouchá, pufají bahenní sopky, nad povrch stoupá pára se sirným zápachem. Bojíme se, abychom si nezničili kameru a foťáky. Objektivy se horkou párou mlží a ztěžuje se nám tak pořizování obrázků.
Barva kolem pramenů je způsobena baktériemi. Světle žluté, oranžové, hnědé a zelené organismy rostou v chladnějších vodách. Jak se voda ochlazuje, barvy se přeměňují v oranžové, hnědé a temnozelené.
Snad nejkrásnější je Morning Glory Pool, jehož zabarvení je tvořeno hnědými a zelenými baktériemi.
Castle Gejzír je zase možná nejstarším gejzírem v parku. Jeho erupce se uskutečňují každých 10-12 hodin, dosahují 27 m výšky a trvají asi 20 minut. Vodní fáze je následována hlučnou parní fází, trvající 30-40 minut.
Je podzim a tak jako u nás v tuto dobu je jelení říje. Zde jsme byli svědky souboje jelenů Wapiti, kteří jsou větší než ti naši. V parku jich žije na 30000.
Odpoledne jedem k severnímu vjezdu parku, k Boiling River. Je to místo, kde je možné se vykoupat , ale ještě než jsme ke koupelím dojeli, zajistili jsme si kemp v Mamoth Hot Springs, kde jsme se za deset dolarů zaregistrovali.
Venku je docela zima a už ani nevím, co mě donutilo k tomu, že jsem se rozhodla také odhodit všechny svršky, převléci se do plavek a skočit do Boiling River. Voda byla skvělá, zvláště pak v místě, kde přitékal horký pramen. Nejsme tady sami, jedná se o známé místo, které je přístupné pouze do šesti odpoledne, na což dohlíží rangeři, kteří načas přijedou a řeku vyklidí.
Odtud jedeme k Mamoth Hot Springs, největším, hydrotermálně vytvořeným terasám na světě. Hlavní tvořivou silou teras je voda, jejímž zdrojem je sníh a déšť. Další důležitou složkou pro tvorbu teras je uhličitan vápenatý. Povrchová voda prochází pomalu mohutnými sedimentárními vrstvami vápence, vytvořeného činností prehistorického moře. Přijde do kontaktu s horkými plyny obohacenými kysličníkem uhličitým pocházejícím z magmatu. Část rozpuštěného kysličníku vytvoří slabou kyselinu, která rychle a snadno rozpouští vápenec. Tím jak se voda dostane na povrch, část kysličníku se uvolní a rozpuštěný uhličitan vápenatý se přetvoří v pevnou formu a uloží jako travertin. Travertin je bílý minerál, ale jeho oranžové, žluté, zelené a hnědé zabarvení je tvořeno množstvím živoucích bakterií a řas. Barva organismů také indikuje teplotu vody. Bílé a žluté termální baktérie rostou v nejteplejších vodách. Jak voda postupně chladne objevují se oranžové, hnědé a zelené řasy. Navečer se vracíme do kempu. Po západu slunce teplota rychle klesá. Ti otužilí spí venku ve stanu, ti kteří mají rádi teplíčko, spí v autě.
Dnes jsme ujeli 144 km.
Stáváme do frišného rána, je minus devět stupňů, ale ani to nemohlo odradit Leška od ranní koupele v Boiling River. Vzal mrazem ztuhlé plavky a šel.
My zatím uklízíme stan, nabíjíme baterky do kamery, vaříme snídani a zahříváme se na toaletách, kde bylo možné pustit topení. Ráno do kempu přišla skupinka jelenů Wapity. Mohutný jelen snad desaterák svým troubením dával najevo kdo je tady pánem. Snídáme a sledujeme šou v přírodě.
Park se pomalu připravuje na zimu, zavírají se Visiter Center, je uzavřena ode dneška hlavní silnice Madison - Old Faithfull, díky čemuž se musíme vracet a jedeme zpět do Canyon Village směr Morris Junction.
První zastávkou na cestě do Grand Canyonu Yellowstone jsou Tower Falls vysoké 40 metrů, ke kterým vede strmá cesta podél Tower Creeck.
Z Inspiration Point máme výhled na Lower Falls a kaňon, kterým protéká řeka Yellowstone. Tady je nám jasné, proč se parku říká "Žlutý kámen". Sytě žlutá barva kaňonu byla vytvořena horkými prameny, které působily na vulkanický kámen.
Scházíme i k Lower Falls, jejichž voda se vrhá do 94 m propasti.
South Rim Drive nás dovedla až k Artist Pointu, další jedinečné vyhlídce na Yellowstonský kaňon. Barvy skalních stěn připomínají umělcovu paletu.
Přes Hayden Valley, teritorium bizonů, kde se na rozlehlých travnatých pláních, původním dně Yellowstonského jezera, vyskytují početná stáda bizonů. Jedeme k Mud Volcano.
Jedná se o další projev geotermální aktivity v parku. Není to ale stále to co hledáme, ty správné bahenní sopky. Daleko více než sopky nás zde zaujal Urson Kanadský, který je podobný dikobrazu, ale jeho ostny nejsou tak pevné. Žije na stromech, okusuje kůru a může způsobit i značné škody. Poblíž leží v trávě kosterní pozůstatky bizonů, je vidět že se nacházíme v drsné přírodě Yellowstonu, v horském pásmu skalistých hor.
V roce 1988 postihl park rozsáhlý požár, který vypálil jednu třetinu parku. Podařilo se ho definitivně zlikvidovat až s příchodem prvního sněhu. Vědcům tím byla dána jedinečná příležitost studovat vliv přírodního živlu na zdejší ekosystém. Nepohlíží se na něj dnes pouze jako na destruktivní činitel, ale i na pochod, při kterém dochází k ozdravění a prosvětlení porostů a k obohacení půdy o minerální výživné složky. Oheň může být vlastně takovým přírodním způsobem úklidu, který znamená začátek nové epochy v životě divočiny.
Zjistilo se, že i logpolské sosny, jsou uzpůsobeny pro přežití. Mají dva druhy šišek, přičemž ty druhé, díky tomu, že jsou zalité pryskyřicí dokáží uvolnit svá semena pouze působením vyšší teploty, tedy právě díky požáru. I osikové háje nejsou požárem úplně zničeny. Z jejich kořenů dokáží vyrůst nové, ozdravěné stromy.
Dalekohledem sledujeme, zda neuvidíme přeci jenom nějakého méďu i za denního světla. Zastavujeme auto a na rozlehlé pláni pozorujeme kojota, který se snaží ulovit něco k snědku ale jeho lov v trávě se mu moc nedaří.
Konečně nacházíme i dlouho hledané bahenní sopky. Jedná se vlastně o fumaroly, jejichž kyselé páry rozrušují okolní terén a vytvářejí krásné jemné bahýnko, kterým probublávají unikající páry. Plyn, který se snaží dostat na povrch nejprve vytváří zvětšující se bublinu, která v určitém okamžiku praskne a do výše je vytrysknut gejzírek, taková stopka bahénka. Skvělé. Filmujeme, fotíme a vstřebáváme atmosféru místa. Vše je doprovázeno efektními zvukovými projevy.
Pozdě odpoledne odjíždíme z parku. Je chladno, zima už se hlásí, začíná sněžit.
V Mamoth Hot Spring Village skončila na dva měsíce sezóna pro turisty. Hlavními osadníky jsou zde nyní jeleni Wapiti, kteří se zcela volně pohybují po městečku a nikomu nevadí. Je pondělí večer, dvacátý den našeho putování. Dle itineráře máme jednodenní časový skluz, který chceme dohnat nočním přejezdem Skalistých hor přes Montanu, Idaho až do Washingtonu.
Na zadních sedadlech máme připravenou lůžkovou úpravu pro střídající řidiče.
Na jedné ze zastávek u benzínky voláme domů. Zde je čtvrt na tři v noci a u nás je čtvrt na jedenáct dopoledne. Sdělujeme pouze pár hlavních informací - máme se fajn, vše je O.K. -protože z místní budky voláme pomocí direct call, na účet volaného.
Uháníme po Interstate 90, počasí je nevlídné, prší, a fouká silný vítr. Po třech hodinách se řidiči i navigátoři, přesněji řečeno baviči, střídají.
Nočním přejezdem jsme najeli 1200 km.
Nacházíme se již ve státě Washington, pomalu svítá, jsme stále na Interstate 90. Již neprší a začíná být i trochu tepleji.
Blížíme se k tichomořskému pobřeží, k nejrozsáhlejší sopečné oblasti na světě. Budeme projíždět Kaskádovým pohořím, řetězcem sopečných vrcholků táhnoucím se od severu na jih, ležících na území třech států - Washingtonu, Oregonu a Kalifornie. Nachází se zde čtyři národní parky, tři národní monumenty přírodní dominanty a sedmnáct mohutných sopek.
Jedeme scénickou cestou k Mt. Rainier N.P. Mt. Rainier je hora, která vznikla opakovanou činností sopky.
Do parku vjíždíme Stevens Canyon Entrance. Budka rangerů je zavřená, nikdo nikde, ale pro turisty jsou ve schránce ponechány k dispozici informační mapky parku.
Je nevlídno, mlha, prší, takže se nám ani z auta nechce. Je podzim, jsme ve vysokohorském pásmu, takže co jiného zde můžeme čekat. Mt. Rainier si vytváří své vlastní klima. Dnes se topí v mracích ani ho nevidíme, park pouze projíždíme a snad někdy příště, až bude lepší počasí a budeme mít lepší kondičku, pokoříme tuto čtyřtisícovku.
V půl šesté přijíždíme k sopce Sv. Heleny do St. Helene National Volcanic Monument. V roce 1980, 18.5. ráno, se sopka probudila k životu. Výbuch hnaný z nitra Země, který následoval byl 2700 krát silnější než atomová bomba svržená na Hirošimu. Sloup popela se zvedl do výše 24 km a vyvrženiny se dostaly až do vzdálenosti 35 km. 600 km2 lesa bylo smeteno jako mávnutím proutku a voda ve vodních tocích se ohřála na 55° C. Na území států kleslo 540 milionů tun popela a květnová neděle byla označena za popeleční. Okolní krajina se přeměnila v pustinu.
Stavíme u Spirit Lake, kde ještě dnes vidíme naplaveniny stromů, vše je ponecháno k likvidaci přírodě. Jsme v těsné blízkosti pod kráterem sopky. Řádí zde silný vítr a jen těžko otevíráme dveře auta a vystupujeme ven. Sotva se i udrží kamera v ruce. Leškovi dokonce vichr vytrhl krytku objektivu k fotoaparátu, kterou již více neviděl. Vanul tak silný protivítr, že jsme zkoušeli si jakoby na něj lehnout. Byla to paráda, něco, co jsme ještě nezažili.
Těžké dešťové mraky a silný vichr ještě více dodávaly okolí tajemný a pochmurný ráz.
Dále následuje přepis magnetofonového záznamu, kde Karel vypráví o záhadných událostech, které se začaly odvíjet jedna za druhou od okamžiku, kdy jsme opouštěli toto tajemné místo.
Karel: "Mé vyprávění se týká návratu ze Sv. Heleny až do ubytování v kempu Eagles Cliff. Na Sv. Heleně dul vítr neuvěřitelnou rychlostí, mraky se honily po horizontu a zahalovaly oba vrcholy Sv. Heleny, natož kráter uzavřený oběma těmito vrcholy. Chvíli jsme se potýkali s větrem a pak jsme si řekli, jedem, už je pozdě, musíme se ubytovat. Cestou dolů, kde je silnice samá serpentina, se najednou před námi objevil vůz evidentně havarovaný v příkopě. Zastavili jsme a šli se podívat, zda neuvidíme známky života. Známky života jsme neviděli, ale za chvilku přijela majitelka, indiánka bujných tvarů se dvěma indiánčatama a jedním psem. Hned nás oslovila, zda bychom jí nepomohli auto vytáhnout, ačkoliv přijela s bodrým mladíkem ve džípu. Nechtěli jsme se nechat zahanbit a tak jsme se pokusili o vytažení vozu, avšak bezúspěšně. - A dále jsme směřovali dolů, hledaje kempink. Na jednom rozcestí jsme zahlídli ceduli. Zákaz vstupu. Snažili jsme se přesvědčit, co za tím vězí a tu k nám z vedlejší, boční cesty se zjevil džíp se zarostlým, vlasatým, vousatým mladíkem, který nám ochotně označil dva kempinky, z nichž jeden předem vyloučil se slovy, že je to pouze místo pro spaní, kdežto druhý je vybavený se sprchami a pračkou. Vydali jsme se tím směrem. Opravdu jsme ho našli."
Milík: "Na mapě značený nebyl."
Karel: "A teď začala ona pozoruhodná a tajemná story. V recepci, v dřevěné
chatrči nás přivítal muž, kolem šedesáti let."
Milík: "Já jsem se ho lekla. Tys ho zřejmě neviděl v tom pravým světle, ale
když jsme přijížděli všude byla tma a...."
Karel: "Když ho Milena viděla osvětleným oknem ještě z auta, lekla se ho. Měl
výraz jako vrátný od Drákuly."
Aža: "Shodli jsme se na tom, že už mu jenom chyběla taková ta hrubě sešívaná
jizva a kudla za pasem."
Karel: "Velice ochotně nám ukázali místo na přespání, když jsme chtěli
zaplatit, říkali až ráno. "
Milík: "Ale když jsme se ptali, kde jsou sprchy, tak řekli ´You have to search by
yourself ´ ".
Karel: "Na kávovaru, kde bylo možné zakoupit kávu, bylo napsáno ´Kdo kolik
dá´ ".
Ze začátku nám to nebylo nápadné, ale po té co nastaly další okolnosti, jsme si
začali dávat věci do souvislosti a bylo nám neveselo."
Lešek: "Blikající chatrč."
Milík: "Ano, blikající chatrč. Nezapomeň."
Karel: "Naproti místu, kde jsme postavili stan, byla chatrč s poloosvětleným
oknem. Světlo pravidelně rozsvěcelo a zhasínalo. Před touto chatrčí stálo velké
staré americké auto. Z roku 1960. Vybavení kempinku příliš nefungovalo. Pračka
neprala a sprchy nesprchovaly. Když jsme stavěli stan, velice dobře jsme viděli, že
kolem nás nestojí žádný další stan, ale po dvou hodinách se kempinkem přiřítilo
auto, zastavilo nedaleko nás a .."
Aža: "Najednou se objevil stan, nikým nepostaven. Přijelo k němu auto, z toho
vystoupili dva lidé a nějak prapodivně šli ke stanu. Ne že by tam bydleli, ale tak
nějak to okukovali, jakoby nevěděli co. Co dělat."
Lešek: "Já bych si dovolil naservírovat kuře."
Aža: "Jo, kuře, já jsem myslela, že budeš mít nějakou poznámku k té
dramatické noci. Jinak byli tací, kteří noční situaci neustále ještě více
dramatizovali tím že strašili, takže jsme se vzájemně děsili."
Karel: "Ano Lešek."
Aža. "No, já bych spíš řekla, že Lešek to myslel vážně, protože si
pamatoval poučku v guide bookách, že jestliže situace vypadá jak, Karle?"
Karel: "Vypadá podivně, tak opravdu podivná je."
Aža: "Takže to jsme si pořád opakovali.Pak padali takové návrhy, žebychom
mohli třeba v čas sbalit stan. Pořád byla možnost ještě odjet. Nakonec, nezaplatili
jsme. Ovšem představa, že budem hledat další kemp... Strčili jsme hlavy do písku,
vzali sekyrku a nůž a zalezli jsme do stanu" Milík: "Po kempu jsme chodili s
kudlou u pasu."
Aža: "Zjišťovali jsme, zda kemp je někde značený a nebyl." Milík:
"Ještě jsi nepopsal člověka, jak vypadal. Byl takový, dost docela bych se bála,
kdybych ho někde potakala. Měl takový prapodivný, dlouhý vlasy..."
Aža: "Ještě řekni, jak Vám říkali, že jsou tady pro nás. A s placením jsi
už říkal?"
Karel: "S placením už ano. Říkali, že v osm je zavírací doba, že už nevaří
a neservírujou kafe . Ale říkali, jsme tu pro Vás, jsme tu pro Vás. Přijďte,
kdykoliv chcete."
Aža: "Ano služby nabízeli, nicméně místnost, kde byla pračka a sušička,...
byly značně zrezivělý a nebudily žádnou důvěru. A nefungovaly, díky tomu, že
nešel večer proud. Ráno se omlouvali. Byla tu taky jako umývárna, kde se mohlo umýt
nádobí. Bylo tam prapodivný mejdlo, jako kostní mejdlo. A co ještě? Vše bylo
mírně neudržovaný a nad zrcadlem visela cedulka, že jaksi matka tady není, takže si
každý má po sobě uklidit sám svůj nepořádek."
Jinak se chovali velice ekologicky. Třídili odpad, takže tam byl odpad na aluminiové plechovičky od "koukakoly", plastikový odpad a ostatní odpad.
Co dalej? Uvařili jsme výborné těstoviny se svíčkovou omáčkou. Místo svíčkové jsme tam šoupli ťunovky, který tam taky docela šly. Bylo to docela dobrý. Co ještě pánové? Nikdo neměl nějak chuť se sprchovat, i když jsme měli příležitost, ale ona ani moc netekla teplá voda. Pak jsme hrdinně zalezli do stanu a radši jsme hned usli. Pohádka byla tentokrát velice krátká o pěti naivní turistech, kteří zavítali do kempu. A ty konce. Lešku, jak to dopadlo? Ty jsi to povídal."
Lešek: "Zežrali je."
Aža: "Ale já myslím, že z nich udělali takové to kostní mejdlo, které bylo v
kuchyňce.
Takže pod dojmem a vlivem této pohádky jsme usnuli jako špalek . Ráno, když jsme se probudili, tak Karel nevěděl, zda jsme již v ráji, na onom světě, či zda opravdu žijeme. Opravdu žijeme, přežili jsme a díky tomu to tady můžeme odvyprávět."
Dnes jsme najeli 427,2 km