 |
Předchozí | Obsah | Další |  |
Nový den v Grand Canyonu začínám přepisem z diktafonu.
Aža: "Ráno vstáváme kolem třičtvrtě na sedm. Děláme základní hygošku a menší slavnostní snídani. Byl hemendeggs. Vrchním šéfkuchařem byl Ivan, který profesionálně nařezal ham, bouchnul eggs, těch bylo asi patnáct, čtrnáct. No a já jsem míchala. - Takový to podřadný.... Udělej tohle, skoč tam. To prosím nechávaj na šerifovi... No hop, skok. - Všichni jsme se dobře najedli, udělali jsme cofee a čaj. Jak Lešek podotýká, very strong cofee. - Pohádka tuto noc nebyla. Ani nic jiného. Bylo to tvrdé spaní. - Což jsem odběhla. Psali jsme pohledy, uklízeli auto, přebalovali a nabíjeli baterky, takže se porůznu držela stráž u hajzlíků. No a pak jsme se nakonec odlepili, asi kolem půl jedenácté."
Jak je patrno z živého vyprávění, nikdo dnes dopoledne nijak nespěchal. Všemu jsme nechávali volný průběh, jakobychom chtěli nechat doznít včerejší zážitek při sestupu na dno kaňonu.
Důvodů, proč je považován sestup a výstup Grand Canyonu v jeden den za náročný a varuje se před ním, je hned několik. V prvé řadě turisty čeká zdolání značného výškového převýšení a to v pořadí, které je neobvyklé. Ráno, kdy je hlověk čerstvý, absolvuje méně náročný sestup a odpoledne ho čeká náročný výstup ve vedru. Zatěžující jsou i klimatické podmínky, které se sestupem dolů výrazně mění. Sestup začíná v oblasti nad 9000 feetů a odpovídá chladné oblasti Hudsonova zálivu v Kanadě. Vyskytují se zde subarktické formy života. Tím, jak se noříme k řece Colorado, prochází se přechodovými zónami a na dně kaňonu se jedná o horkou, suchou poušť, která je označována, jako "Dolní Sonorská". Vyskytují se zde nižší pouštní formy života. Dalším výrazně zatěžujícím momentem je nepřítomnost pitné vody. Dostatečné množství (2 galony na osobu) je nutné brát v kanistrech.
Jedem směr Marble Canyon. Začíná to býti napínavé, protože nám dochází benzín, ale Ivan to má jistě pod kontrolou a říká, že tak 50 mílí ještě ujedem.
Benzínka nikde a proto začínáme přecházet na šetrný, ekonomický způsob jízdy. Aljoša, má půl litru benzinu!! Je to skvělý, že máme s sebou našeho přítele Aljošu. I Ivan začíná být trochu nervózní a navrhuje, abychom se někde poptali, kde budeme moci načepovat. Z kopce jedeme již několik majlí na neutrál, ale v autě je pohoda. Dalo by se říci, že naopak veselí stoupá. Těžko říci, zda jde o druh šibeničního humoru, či projev dehydratace, který, jak jsme již zjistili se u nás projevuje právě zvýšeným jásotem a živostí. Vyhrává magneťák, prozpěvujeme si Brontosaury, Lešek začíná komponovat nové písně " Push, push, auto push...."
Dojeli jsme až do Marble Canyonu, kde byla naše záchrana. Načepovali jsme však pouze několik galonků, protože místní, jsou si vědomi toho, že poblíž nikde žádný "gas station" není a vyhnali ceny značně vysoko.
Marble Canyonem protéká řeka Colorado, zde je však dosažitelná značně jednodušeji. Přecházíme dvoudílný most přes řeku a děláme několik dokumentárních záběrů s kamerou a s foťákem. Využili jsme možnosti Leškovi kamery, která se dá dálkově ovládat a zdokumentovali jsme se všichni najednou, jak si vykračujeme svorně po mostě. Tak trochu jsme si díky dehydrataci zahráli i na tátu a mámu na výletě. Léša, "starý", si postěžoval, že takový zájezd se mu nelíbí, protože zde nemají pivo. A "stará", Božena, se snažila věc přivést na pravou míru. Autem se vydáváme vedlejší scénickou cestou k řece Colorado. Starej vybízí Bóžu, aby točila, ať Novákovi puknou!
U řeky jsme si dali malé osvěženíčko a doplnili hladinu tekutin. Cukrový meloun byl skvělý. I zde je řeka Colorado studená.
Projíždíme červeně zbarvenými skalními pískovcovými útesy Marble Canyonu. Narazili jsme i na obrovský balvany, který jakoby balancovaly na tenounkých stopkách. Člověk měl pocit, že musí brzy spadnout a že to odporuje jakýmkoliv zákonům fyziky. Pořídili jsme několik "funy foto". "Milík mravenec a balvan", a "Pokus o odvalení kamene". Zrelaxováni opět zasedáme do auta a jedeme po 89 směr Zion N.P.
V Kanabu, malém městečku nacházejícím se již v Utahu, doplňujeme zásoby levnějšího benzinu.
Do Zion N.P. přijíždíme kolem šesté hodiny východním vjezdem po Zion Mt. Carmel Highway. Vjezd do parku je velice působivý, zcela výjimečný. Jsme přímo šokováni barvou silnice. Červeně zbarvený tartanový povrh splývá s okolními červeno oranžovo zabarvenými skalními útvary. Projíždíme nerovným terénem nahoru a dolů po silnici, která spojuje dolní kaňon s vysoko položenými náhorními rovinami na východě.
Jsme ve východní část Zionu - Mt. Carmel tunel leží v bílých, horních vrstvách Navajovských pískovců. Neobsahují oxidy železa, takže jsou spíše bílé než červené, jsou měkčí a díky tomu, že neobsahují tolik stmelujících složek, erodují snadno v kopcovité, homolovité útvary horizontálně prorýhované. Postupnou erozí se tak na povrch dostávají vrstvy prastarých písečných dun.
Cesta se vine kolem Checkboard Mesa, obrovské pískovcové homole, která je jedinečnou ukázkou kamenného umění vytvořeného přírodou.
Projíždíme dvěma úzkými tunely, přičemž jeden z nich je 1,1 míle dlouhý. V něm jsou vybudované široké výklenky, průhledy do terénu.
Zakempovali jsme ve Watchman kempu kolem sedmé. Přejeli jsme do dalšího časového pásma, čímž jsme byly obráni o jednu hodinu. Zde již bylo osm večer. K večeři jsme připravili rejžičku, rybičky, chuť přišla i na Gin s džusem a na dobrou noc se vyprávěla pohádka o Josemínkovi, sekvojovém semínku z Yosemitu, které se vydalodo Yellowstonu.
Dnes jsme najeli 456 km.
Vstáváme velice brzy, abychom nahnali časovou ztrátu.
V noci byl dosti silný vítr a stan neulítnul jenom proto, že jsme v něm leželi, ale ráno při vstávání, v nestřeženém okamžiku do stanu vdul vítr a byl odvát o kus dál. Připravujeme snídani a kluci v mezičase honí frizbee, které našli při výjezdu z Grand kaňonu na silnici.
Vyjíždíme již v sedm hodin scénickou cestou Zion Scenic Drive, která nás vede úzkým, hlubokým kaňonem. Dnem kanyonu protéká řeka Virgin, vypadající spíše jako potok, ale v období záplav se stává velice divokou řekou strhávající vše, co jí přijde do cesty. Dojeli jsme až k River side walk, kde jsme zaparkovali auťák a vydali se dál na pěší túru. Teď jdeme stále ještě po suchu, ale boty do vody bereme s sebou. Je docela zima, ale ta nás nemohla odradit od takového zážitku, jako je brození řeky Virgin ve skalních soutěskách. Došli jsme až k The Narrows, soutěskám. Tak je označován úsek na řece Virgin, kde stěny kaňonu jsou od sebe vzdáleny pouhých 20 feetů a vysoké více jak tisíc feetů.
Bezprostřední zážitky vypráví Aža:
"Bylo to velice pěkné, cesta po suchu končila a dál, kdo chtěl, pokračoval ve vodě, brozením koryta řeky Virgin. Pro takové nadšence jako jsme byli my, byly připravené hole, kterými člověk mohl udržovat stabilitu při brození. Koryto bylo místy kamenité a místy byly písčité náplavy. V tom se šlo lépe. Proud byl velice silný, takže se člověk bál, aby neupadl do vody už jen kvůli tomu, že měl na krku kamery, foťáky atd. Jinak voda byla dosti studená, nohy nám trnuly. Největší hloubka byla trošku pod kolena. My jsme na to byli připraveni. Na rozdíl od některých turistů jsme měli botky do vody, takže to docela šlo. Pouze Lešek to podcenil. Nevěřil, že bude takto brodit řeku, takže chodil bos. Byli tací turisté, kteří pevně uvázali svou waterprove obuv a klidně se s pohorama vydali korytem řeky. Paráda. Šli jsme asi tak 10 minut, došli jsme až k vodopádkům, kde jsme usoudili, že naše nohy začínají být modrý a že už bychom to neměli přehánět a šli jsme nazpátek."
Na zpáteční cestě s hrdostí pročítáme varovnou ceduli o nebezpečné cestě. Tu naštěstí máme již za sebou, všichni jsme ji přežili, následky se projeví až zítra... nebo v domově důchodců. Voda byla chladná, ale je to fantazie. Byl to skvělý zážitek.
Je podzim a kouzelně zde kvetou ohnivě zabarvené Indian Paintbrush, Indiánské štětce. Nehybné skalní stěny jsou oživovány tzv. "Hanging gardens", zavěšenými zahrádkami, čímž jsou označovány převislé trsy rostlin vyrůstající ve skalních štěrbinách.
Kolem půl jedenácté jsme přišli zpět na parkoviště. K občerstvení děláme double sendviče, a dáváme hot chocolate a kafíčko."
Těžko se loučíme se Zionem a odjíždíme zpět po scénické cestě Mt. Carmel Hwy.
v Utahu, skrz Garfield County. Od východu na západ vede scénická cesta číslo 12, která je považována za jednu z nejkrásnějších. Rozkládají se zde tři národní parky, tři státní parky a jedna rekreační oblast.
Projíždíme mezi červenými skalními útvary, hladkými stěnami kaňonu, borovicovými a osikovými háji, kuriózními vesničkami.
Území mezi jižním Utahem a Arizonou je geologicky tvořeno šesti vrstvami. Nejsvrchnější jsou označovány jako růžové útesy a dále k podloží pokračují šedé, bílé, rumělkové, čokoládové útesy a Kaibabský vápenec. V Bryce Canyonu, Zionu a Grand Canyonu se erosivní činností dostávají na povrch jiné útesy a každá tato oblast má proto svůj jedinečný geomorfologický charakter.
Předtím, než jsme dorazili do Bryce Canyonu, jsme projížděli Red Canyonem, který nebyl ani v mapě zakreslen. Nachází se v Dixie National Forestu. Byly to opět obrovské oblé, pískovcové, rumělkovitě zbarvené útesy se zelenými porosty borovic Pinus Panderosa, které kontrastovaly s azurově modrou oblohou Utahu.
K Bryce Canyonu jsme přijeli kolem druhé odpoledne, kde jsme podnikli kratší zastávku. Bylo zde značně živo a plno turistů. Bryce Canyon to jsou takové kapané hrady, pruhované věžičky, lososově růžové, červené a bílé. Eroze zde zformovala pozoruhodné, fantastické útvary, označované jako Hoodo. Krása, která se těžko dá popsat slovy.
Časově jsme na tom velice špatně, celý kaňon projet nemůžeme a proto zastavujeme pouze u Inspiration outluku a uháníme zase dál. Dnes chceme dojet až k Monument Valley.
Od Bryce Canyonu jedeme po vzorně udržované scénické cestě. Hltáme další kilometry. Capitol Reef N.P. pouze projíždíme, jako bychom už těch kaňonů měli dost. Sjíždíme ze silnice a stavíme na plácku vyhlížejícím jako malé tábořiště. Je zde ohniště, dalo by se i nouzově postavit stan a zatábořit, což jsme původně měli i v úmyslu. Rozžehli jsme Aljošu, uvařili fazolky s párečkem, a čajíček. Opět jsme svědky rudého západu slunce.
Začíná se stmívat a rozhodujeme se, že bude lepší, pokud ještě trochu popojedeme.
Vyjíždíme na 42 s tím, že zakampujeme v Haxvile, tam jsme ale byli neúspěšní. Žádný kamp jsme nenašli, takže nic jiného nezbývalo, než pokračovat dál. Jedeme směr Glen Canyon RA, kde byl kamp zakreslený. Skutečně tam byl, ale RV a prostředí bylo dosti úděsné, takže opět pokračujeme dál. Dojeli jsme až do Frey Canyonu, kde situace byla obdobná. Ani zdejší motel nebudil žádnou důvěru. Bylo to zde opuštěný, temný a tak jsme se rozhodli, že opět raději popojedeme.
Konečně ve čtvrt na dvanáct v noci vjíždíme do Nature Bridge N.M. Snad tady konečně uspějeme. Avšak zdejší kemp hlásil, že je plný. Představa, že pojedeme v tuto noční hodinu hledat dále, byla nepřijatelná. Místo musíme najít děj se co děj. Vpašovali jsme se k jednomu obsazenému místu, postavili stan a spali. Výbava kempu nijak valná. Suchý záchod, žádná tekoucí voda, ale na přespání to stačilo.
Za dnešek jsme ujeli 588,8 km
Ráno vstáváme již v šest hodin. Stavíme se u Visitor center, které ještě není otevřeno, ale jsou tu záchodky, které mají "electricity", což je vždy naše záchrana, neboť máme možnost nabít baterie do kamery. Karel se pokouší navázat spojení s domovem prostřednictvím telefonu, píšeme dopisy, snídáme atd.
Tento NM nebyl ani v původním plánu. Nacházíme se ve výšce 2000 m n.m. Jedná se o vysoko položenou pouštní oblast s ročním úhrnem srážek třináct inčů. Dominující vegetací stolové hory, Mesy, jsou borovico-jalovcové porosty a v níže položených oblastech dominují travní porosty a keře. V kaňonech, či tam, kde jsou stálé zdroje vody, rostou americké topoly a vrby.
Přírodní mosty vznikají erosivní činností tekoucí vody na rozdíl od přírodních oblouků, které jsou tvarovány jinými erosivními vlivy.
Před několika staletími zde žili Basketmakeři, výrobci košíků a v pueblech Anasaziové.
Projíždíme devítimílovou jednosměrnou - Bridge View Drive, kde z jednotlivých vyhlídkových bodů máme možnost shlédnout nejznámější přírodní mosty. Zastavujeme u Kachina Bridge, Owachamo Bridge a Sipapu Bridge, který je jeden z největších přírodních mostů na světě.
Mosty nás ale moc za srdce nevzali a Lešek nevěda co roupama dělat, chodil po rukách. S Karlem si hráli na trakař a taky dostal chuť dělat kotouly přes zábradlí. Zábradlí bylo pouze dřevěné a mělo plno suků a větévek, čehož si nevšiml, takže jak to dopadlo, snad ani není třeba dále psát, ale kalhoty si prý na choulostivém místě zašije sám.
Ve třičtvrtě na deset vyjíždíme z Nature Bridges a bereme směr Monument Valley, které zabírá část rozlehlé Coloradské náhorní plošiny, stolové hory. Jedná se o nejpozoruhodnější krajinu severní Ameriky. Působením geologických sil došlo k vyzdvižení prvohorního souvrství až do výše 4000 m a to pak bylo po miliony let vystaveno působení mrazu, slunce, vodní a větrné eroze. Byla tak vytvořena nejpodivnější scenérie Ameriky.
Jedeme téměř opuštěnou, pouštní oblastí jižního Utahu. Dojeli jsme až na okraj Ceadr Messa, odkud je skvělý pohled na rozlehlou rovinu kolem . Sjíždíme ”The Moki Dugway”, prašnou cestu samou serpentýnu a překonáváme tak výškový rozdíl tisíc metrů.
Objevili jsme se na křižovatce, kde končí scénická 261, po které jsme přijeli a pokračujeme po 163 na Mexican Hat. Nacházíme se v kraji opravdových kovbojů a indiánů amerického západu.
V pusté, vyprahlé krajině objevujeme fungující opuštěnou pumpu, čerpající z nitra Země podzemní surovinu. Vše je poháněno slunečním kolektorem. Mexican Hat je označován balancující kámen, připomínající Mexický širák.
V Mexican Hat jsme si trochu oddychli. Načepovali jsme benzin, zakoupili mrážo a Karel se posilnil s "good strong coffee". Ve vesničce, mající několik obyvatel je pár dřevěných baráčků, toulaví psi, jezdí zde starý prorezivělý auťáky do terénu a co nesmí chybět, u benzínky je americká vlajka .
Nacházíme se v indiánské rezervaci Navajů. Projíždíme jedním z nejatraktivnějších a nejfotografovanějších koutů přírody amerického západu. Mohutné pískovcové skalní bloky roztodivných tvarů dosahují až 300m výšky. Osamoceně roztroušené monumentální pískovcové bloky vznikaly ze zbytků bývalých mořských a pouštních sedimentů působením větrné a vodní eroze. Je paradoxem, že dnes právě v centrální oblasti údolí, kde je krajina nejvíce zdevastovaná erozí je také nejatraktivnější.
Natočilo se zde na šestnáct filmů a reklamy na cigarety Marlboro s obrazem této krajiny také obletěly svět. Byť se jedná o velice známou oblast, je zde stále rozlehlá náhorní plošina téměř liduprázdná.
Neodolali jsme a vytváříme reklamní foto celé naší výpravy s Dodgem Voyagerem.
Monument Valley Tribal Park je území Navájů, které dostali od vlády jako reservaci.
Po 160 uháníme na Čtyři rohy, "Four corners" jediné místo ve spojených státech, kde se přímo v jednom bodě stýkají hranice čtyř států. Máme možnost být v jednom okamžiku ve státe Colorado, New Mexico, Utah a Arizona. I tato atrakce, díky tomu, že je vlastnictvím Navájů, se platila. Přijeli jsme ve tři hodiny a kromě toho, že jsme si tu trochu zaskotačili, jsme si ochutnali i Mexickou specialitku Navajo taco, placku s fazolkami, paprikou a rajskými, kořeněné chilli, se sýrem a kečupem.
V místě, kde se stýkají hranice států je vybetonovaná ploška, kde jsou křížem vymezeny hranice. Kolem vlají vlajky jednotlivých států. Zde jsme provedli menší šou. Zatancovali jsme si dokolečka s tím, že každý byl v daném okamžiku v jiném státě. Pro okolí jsme spíše asi vypadali jako pomocná škola na výletě. Ale proč ne, zkuste to taky si zablbnou i v úctyhodném věku a postavení. Docela se odreagujete a zotavíte mysl.
Indiáni v dřevěných stáncích prodávají rukodělné předměty a specialitky mexické kuchyně.
Něco po páté jsme ještě dnes zvládli dorazit do dalšího N.P. Mesa Verde v Coloradu. Stavíme u Montezuma Valley Overlooku odkud jedeme do kempu Morfield Village. Je to obrovský kemp se vším vybavením.Vítá nás čtyřnohý fešák jelen Wapity. Nejprve jsme vyprali sami sebe, pak přišla řada i na velké prádlo. K dispozici je řada praček a sušiček umístěných v jedné místnosti. Necháváme se zlákat velikostí pračky a plníme jí po okraj. Brzy jsme zjistili, že to nebyl nejlepší nápad, protože prádlo se téměř nevypralo. Příště budeme muset obstarat více prášku a dodržet doporučené množství prádla. Červený, grandkaňonský prach z kalhot a ponožek se vůbec nedostal. Jak poznamenal Lešek, hlavní je, že prádlo nesmrdí. Během čekání na prádlo nabíjíme baterky do kamery, píšeme dopisy a pohledy a je možno také pohovořit s jinými cestovateli.
Tím, jak cestujeme v cizí zemi jako izolovaná skupinka, začínáme si tvořit svůj vlastní dorozumívací jazyk, zcela speciální nová slova, kterým můžou rozumět pouze členové výpravy. Pro osvěžení během jízdy je možné nabídnout wetišu (tzv. wet tissue, hygienické ubrousky), v lesích či na cestě u silnice můžeme potkat srnku Nadranku (srnka od jelena Wapity), či tak jak nás vítal v Cosa Verde (Mesa Verde), kde zcela vyjmečně byla hrozná zima, jelen Vopitý (jelen Wapity), o zábavu se může postarat fresh maker (přezdívka pro Ažu), úklid provádí Wasteman (jinými slovy Lešek), čajíček či jiné pitivo vám může být poskytnuto v kemílku (kelímek), večer zaléháme na kariho matku (karimatka) a ráno pokud se nechce ze spacáků, určitě zabere průpovídka ”vstávej Josemínko ola la, bude z tebe sekvoja” (Josemínko je semínko ze sekvoje z Yosemitu). Cestu nám ukazují šedule (cedule) a jídlo nám vaří Aljoša,spolehlivý benzíňák z Ruska.
Večer popíjíme Whisku, Karel pěl ruské dumky a tančil kazačok.
Dnes jsme najeli 388,8 km