Úterý 20.9.

· Den v Chicagu, Blue Chicago

V devět ráno odjíždíme přepychovým červeným Lincolnem na projížďku Chicaga. Ještě před tím, než jsme vyjely, nakrmily jsme kočku. Daly jsme jí jednu z připravených konzerv. Martinu napadlo, že by se kočka měla trochu vyvenčit. Trochu jsme se dohadovaly, zda je to vhodné. Což když kočka je zvyklá být pouze doma. S tím, že všechny kočky v Příbrami chodí ven, ji vypustila. Zmizela a nešlo se jí dovolat. Já a Milík jsme měly strach, že už kočku nikdo nikdy neuvidí, že buď jí pohltí Chicagské velkoměsto, či že se vydá hledat svoji paničku a že s námi, vetřelci, nechce mít nic společného. Po příjezdu Briana se ptáme, zda je kočka zvyklá chodit venku. On, že ať si s tím nelámeme hlavu a začal pobíhat mezi baráky, snažíc se kočku přivolat. Zkoušely jsme různé vábničky a kočku se podařilo úspěšně zpět odchytit.

V klidu můžeme vyrazit. Autem projíždíme 41, Lake Shore Drive podél Michiganského jezera, před námi je krásné panoráma města. Parkujeme v podzemních garážích a jako první nás Brian provádí luxusním obchoďákem pro ženský.

Pak Briana napadlo, že nám ukáže velice zajímavou budovu - téměř ze skla, která byla vystavěna do tvaru useklého buřtojidního kužele. Krom obchodů a restaurací zde bylo sídlo vlády Illinois, kde měla množství kanceláří. Pracoval zde přítel Briana, právník, v oddělení "strážce pokladů" (ministra financí). Do jeho kanceláře vyjíždíme proskleným výtahem, z kterého je vidět do jednotlivých kanceláří. Nejsou to žádné uzavřené místnosti, ale prosklené jakoby buňky, v kterých je vidět, kdo co dělá či nedělá. Čekáme a sledujem život dole pod námi v atriu. Je to velice zajímavá budova. Po chvilce se vzájemně představujeme, pořizujeme památeční foto. To je vlastně vše. Pán byl velice zaneprázdňen, měl před volbami, takže víc jak dvě minuty k dispozici neměl.

Před budovou je Picassova nepojmenovaná socha, pod kterou si každý může představit, co chce. Nám to zcela jasně připomíná hlavu koně. Jak tak procházíme ulicemi Chicaga, objevujeme na různých místech nejrůznější další plastiky od nejrůznějších autorů.

V City Hall je informační středisko, kde se vybavujeme plánkem města. V kulturním středisku ještě všichni i s Brianem navštěvujeme výstavu známé, úspěšné fotografky, Annie Leibovitz, která zde představuje své práce z let 1970-1990. Převážně se jedná o komerční fotografie pro různé časopisy a pro reklamu. Jsou tu převážně portréty osob v nejrůznějších situacích a převlečeních. Některé působí značně komicky. Zde jsme se rozdělili. Brian jel do práce a my jsme se ocitly ve velkoměstě samy.

Jako první jsme měly namířeno na Chicagskou burzu. Pro turisty byla vyhražena dvě patra, čtvrté a osmé. Vstup byl na prosklené galerky, odkud jsme se dívaly na burzovní hemžení. Nesmělo se zde fotit ani filmovat, pouze koukat. A to jsme koukaly. Makléři byly oděni do sak různých barev - oranžové, žluté, zelené. Největší chaos byl u středu místnosti, kde mladíci gestikulovali a dávali prstovou abecedou zprávu svým lidem sedícím na obvodě kruhu u počítačů. Pokřikovalo se, všude poházené papírky, no vůbec jsme tomu nerozuměly. Ale z projevů všech je zřejmé, že tu jde o velký prachy. Obdržely jsme brožurku o Mercatel stock exchange, kde jsou základní principy hry makléřů vysvětleny. I na galerce, kdo chtěl, se mohl přiučit ze software, který byl v několika jazycích. Prošly jsme pouze úvodem a zjistily, že by to obnášelo více času.

Od burzy pokračujeme dále podél řeky Chicago. Míjíme spoustu architektonicky zajímavých budov. Marine City - to byly šedesátiposchoďové sloupcovité budovy, postavené vedle sebe. Zajímavé bylo to, že v prvních 20 poschodích byly garáže a výše pak byty. Zaparkovat zde vyžadovalo notnou dávku odvahy. Parkovalo se do kruhu a zajíždělo se k samému okraji. Z venku bylo díky tomu, že chyběly obvodové zdi, vidět jednotlivá auta.

Za Marine City se ještě jednou dělíme. Zdeňa a Martina šly navštívit Museum of Conteporary art a my měly namířeno k jezeru a planetáriu.

Byly jsme už utahaný, bylo vedro a měly jsme hlad. Na chvíli se zastavujeme v parku, kde byly instalovány monumentální sochy. Občerstvily jsme se a pokračovaly kolem musea, The Art Institute of Chicago.

V planetáriu jsme stihly asi třičtvrtěhodinovou pouť po hvězdné obloze. Docela to bodlo si na chvíli v přítmí posedět. Exposici planetária jsme zdaleka neprošly. Zaujala nás část věnovaná sluneční soustavě a já jsem si taky zahrála na astronauta. Vlezla jsem si do skafandru, což je náležitě zdokumentováno na videu.

Před planetáriem jsme objevily velkou sochu K.H.Borovského. Co tam dělal, nevíme. Planetárium je umístěno na malém výběžku sahajícím do Michiganského jezera. Odsud je kouzelný výhled na panorama Chicaga. Je tu pohoda a klid, od hlučícího centra. Na jezeře kotví množství plachetnic a voda je překvapivě čistá.

Mezi výškovými budovami vévodí Sears Tower, dnes nejvyšší budova světa.. Už i Empire State Building v New Yorku je dnes až na třetím místě. Sears Tower má bezmála nepředstavitelných půl kilometru. Dvojče - "Trade Centrum" v New Yorku, nejvyšší tamní budova je o 24m menší.

Pokud můžeme trochu srovnávat, v Chicagu se cítíme daleko bezpečněji než v New Yorku. V centru je čisto, pohybují se zde vesměs dobře oblečení pánové v bílých košilkách , s kravatou a sakem. Dámy v kostýmkách s pohodlnou obuví, "botaskami", ovšem tady to budou asi adidasky. Architektura je zde velmi různorodá, výškové budovy většinou prosklené, odrážející dostatek světla. Ulice jsou zde prostornější než v New Yorku. Samotný střed města je nazýván "loop", smyčka. Je to proto, že je zde postavena vyvýšená železniční trať, vybudovaná při příležitosti světové výstavy, která objíždí celé centrum.

Jediné, co jsme ještě stihly, bylo Art museu. Shlédly jsme ho jen letmo, neboť jsme mu věnovaly necelou hodinku. Je zde výstava Goy, takže se rozhodujeme hlavně pro ni. Na víc není čas. V 17.30 máme spicha před informačním centrem. Holky vypráví, jak strávily odpoledne.

Zdeňa: „My jsme se šly posadit k Mc Donaldovi na terásku. Daly jsme si kávu - médium. Docela pěkný hrnek to byl. Vlastně pohár. A k tomu zmrzlinu - Rice jogurt, ale byla to vlastně zmrzlina politá oříškama a čokoládou. Pak jsme vyrazily po Michigan avenue a hledaly Museum of contemporary art .To nás zklamalo, protože bylo všechno uzavřeno. Pouze jedno patro bylo přístupno a tam nás nic nezaujalo.“

Martina: „Asi se přestěhuju do Ameriky a začnu malovat.“

Zdeňa: „Otřesný byly sochy "muž a žena". Muž byl posetý bradavicemi a žena vytřeštěný pohled. Dál jsme potom pokračovaly do informačního střediska, které je ve vodárenské věži v podobě minaretu. Je to jediná budova, která přežila požár Chicaga v roce 1871. Pak jsme procházely zpátky tu Michigan avenue. No, Martino, co jsme ještě dělaly? Ještě jsme byly na mrakodrapu v 90. patře s výhledem na Chicago. Ten mrakodrap je ve tvaru čtyřbokkého komolého jehlanu - jmenuje se John Hancock Center. No a pak jsme se vracely zpátky, Martina nakupovala něco v drogérii, krém. Chtěly jsme vidět Michiganskou fontánu v Grand parku, ale byla bohužel v rekonstrukci, jako i katedrála, do které jsme mířily, taky v rekonstrukci. Nás to dost překvapilo.“

A v půl šesté jsme se sešly v informačním centru. Odtud jsme se společně vydaly na vlakové nádraží. které bylo velice moderní. Měly jsme smůlu. Těsně před nosem nám zavřely dveře vláčku. Další jede za 20minut.

Vláček je docela zajímavý. Byl dvouposchoďový, ovšem udělán tak, že druhé patro mělo uprostřed volný prostor, kterým jsme viděly, co se děje pod námi. Průvodčí, který kontroloval jízdenky pouze natáhl ruku nahoru. Opouštíme centrum Chicaga a jedeme předměstím, které je dost hrůzostrašné. Tudy bych nerada šla i v pravé poledne.

Vystupujeme v Oak Parku. Již byla tma a orientace špatná. Mapu jsme neměly. Baráky byly zcela nahodile očíslovány. Dva stojící vedle sebe měly rozdíl 40 čísel. V půl osmé jsme přeci jenom upaťkaný našly náš domek.

Večer jsme si ukuchtily polívku. Pak přišel Brian, který vytáhl holky do nočního velkoměsta.

Zdeňa: „No, to jsme byly v baru, Blue Chicago, kde hrála živá skupina jazz.Teda Blues. No a pak jsme se přemístily do dalšího baru - chtěly jsme si zatancovat, ale bohužel, v jednom bylo zavřeno, takže jsme nakonec netancovaly. A v tom druhém baru hrály dva kluci na kytaru a zpívali Simona Garfankla, Beatles a takový klasický písničky z let sedmdesátých. Z konce sedmdesátých let.“

„ No a přijely jsme asi kolem půl druhé v noci.“

Milík: „Ještě tam bylo zajímavý složení.“

Zdeňka: „Ano, bylo to internacionální složení, mezinárodní. Cestou jsme vyzvedly Kubánského přítele Briana, který se jmenuje Choan. Pak přítelkyni Briana z Irska, Fiona. No a mi dvě z Česka a Brian jako Američan. No a ještě bylo zajímavý, že nám zahráli ti dva kluci, kytaristi, v tom druhém baru, písničku od Simona Garfangla Mistr Robinson a jmenovali, že je to pro nás. Pro Martinu, Zdeňku a Fionu. Tak to bylo milí.“

Milík: „Tak, jo. No, holky přišly asi v půl druhý k ránu.“

Středa 21.9.

· Columbus - Ohio

Ráno k nám přichází Brian. Předáváme ještě nějaké dárečky - naši Plzeň, kalendář Prahy a pro majitelku propůjčeného baráku tričko s Prahou. Balíme, loučíme se a odjíždíme kolem půl desáté. Dnes je plánován přejezd do státu Ohio a do jeho hlavního města Columbusu.

Při výjezdu z Chicaga nás čeká opět v 15 minutových intervalech pravidelné placení dálničních poplatků. Hltáme kilometry a před polednem se stavíme v Lafaetu, malém městečku, kde navštěvujeme Fowler House - místní museum postavené ve Victoriánském stylu konce minulého století. Jsou zde různé expozice věnované počátkům medicíny, školsví, indiánům... Moc dlouho se nezdržujeme a pokračujeme dál směrem na Indianapolis.

Kolem páté hodiny nás však nutí kolona vozidel na dálnici zastavit. Jsme před Richmondem a před námi je zřejmě nějaká bouračka. Šňůra aut je před námi nekonečná a za námi se to postupně taky řadí. Čekání se prodlužuje a netrpěliví řidiči způsobují mírný chaos. Byli tací, kteří nevydrželi a začali předjíždět široký zelený dělící pás mezi oběma směry. Bylo to značně nebezpečné počínání, protože řidiči najížděli přímo do nejrychlejšího pruhu v protisměru. Vidět to policajti, asi by se nedoplatili.

Čekáme tu více jak hodinu a nic se neděje. Stále jsme na jednom místě. Že bychom roztáhly stan a přespaly dnes tady? Nebo vytáhneme náš vařič a začneme podávat kávu, možná, že bychom si i něco vydělaly. Holky už začaly taky uvažovat o tom, že bychom to obrátily. Šly na průzkum terénu, zda bude možno s naším Cavalírem také přejet .My s Milíkem se na to moc netváříme, takže usedáme zpět do auta a vyndaváme karty.

Téměř po dvou hodinovém čekání se pomalu začínáme rozjíždět. Opravdu míjíme nepěkně vypadající bouračku. Slunce zapadá a před námi dobrých 250 km do Columbusu.

V polovině státu Indiana jsme zaznamenaly opět časový posun, tentokrát nazpět. Podle přesných instrukcí pana Janiče přijíždíme kolem desáté večer na místo.

Janičovi jsou česko-jugoslávští manželé žijící v Americe. Pan Janič byl taťkův bývalý aspirant. Jitka, s kterou se během svého pobytu v Praze seznámil, je z Letů poblíž Řevnic.

Paní Jitka připravila Jugoslávskou specialitku - kyselou zelnou polévku s telecím masem a rajským. Navařila toho plný kotel, zelí bylo domácí - nechávají si ho kysnout ve velkém sudu v garáži. Byla to příjemná změna v našem jídelníčku. K čaji byl domácí, mřížkový koláč, podle receptu pani Babičkové, maminky Jitky. Dlouho jsme povídaly a spát jsme šly až velice pozdě, kolem půl druhé.

Na spaní nám byly dány dva pokojíky nahoře a holky spaly na rozkládacím gauči v obýváku.

Dnes jsme najely 625,6km.

Čtvrtek 22.9.

· Nákupy v Columbusu

Dnes vstáváme až kolem desáté a snídáme po americku. Byly nám předloženy různé druhy cornflakes - s oříškama, rozinkama, kukuřičné, žitné, no snad deset druhů. Neodmítly jsme ani tousty ke kafíčku.

Pan Janič si na nás vzal dovolenou a Jitka pracuje až od tří. Společně jsme se šly projít po okolí. Bydlí v pěkném baráčku v Sycamore Hill. Zahrádky jsou vzorně udržované, množství kvetoucích květin, perfektně zastřihané trávníčky, žádné ploty. Klid a pohoda.

Pomalu jsme se blížily k vilce, kde na zahrádce pobíhala velká doga. Žádný plot, neuvázaná. Máme trochu obavu, aby se na nás nevrhla. Jak jsme se přiblížily, doga se k nám rozeběhla. Myslím si, že je asi odhodlána hájit své teritorium. Dál, než na hranice svého pozemku se však neodvážila. Běhala přesně kolem konce trávníku, jakoby kolem neviditelného plotu. Bylo to divné. Pozeptaly jsme se , zda je tak vycvičená, že nevkročí na chodník. Nejde o majitelovu drezuru, ale jsou zde opravdu neviditelné ploty pro zvířata. Ty jsou zakopány v trávníku a po překročení dané hranice dostane zvíře jakýsi signál, že dál nesmí.

Po procházce nasedáme do auta s pánem a jedeme na objížďku města. Nejprve zajíždíme k řece Ohio, která je široká asi jako Berounka. Projíždějí se zde na vodních lyžich. Je pěkné počasí, teplo, jsme v klimatickém pásmu Španělského Las Palmas. Jedeme i před budovu Chemical Abstracts, kde pán pracuje. Dávají se zde do kupy obrovské souhrny veškerého aktuálního vědění v chemii. V knihovnách takové bichle CA zabírají obvykle několik regálů a dodnes je to jediná forma, která je vydávána. Ani CD ROM s kapacitou 600Mbyte by to vše nepojmul. Pořizujeme dokumentační foto pro své kolegy a pokračujeme dál do centra Columbusu. Moc jsme toho neviděly. Víme jenom, že tu mají sochu Kolumbuse, kopii jeho lodě Santa Maria a docela pěkný obchoďák, v kterém jsme strávily několik hodin, po té co nás pán opustil a dali si s ním spicha v šest na nábřeží.

Konec naší cesty se pomalu blíží a my jsme si uvědomily, že vlastně pro nikoho nic nemáme. Naši devizovou rezervu šetříme pro nečekanou potřebu. V obchoďáku mají dnes výjimečně slevu 20%, to však zjišťujeme až při placení. Jsme mile překvapeny a vracíme se zpět pro další nákupy. Martina se zaměřila na americké čepice - basebolovky, kosmetiku a speciální ramínka do skříně. My na kosmetiku a čokoládové americké kůkís. Celé odpoledne zde strávené neuvěřitelně uběhlo a jen tak tak jsme stihly sraz na šestou. Přiběhly jsme se zpožděním několika minut, pán však ocenil naší dochvilnost.

K večeři dojídáme výbornou zelňačku. Večer pán předhodil růžové vínečko a povídaly jsme si v zimní zahradě. Je tu kouzelný pohled ven do zahrady. Pozorujeme, zda nepřilétne Cardinál, červený ptáček, kterého má Ohio ve svém znaku. Štěstí moc nemáme, ale ráno ho uvidíme určitě. Takže zítra ráno se stává brzy a bude se číhat na vťáky.

Vybalujeme mapy, atlas a plánujeme cestu na zítra - máme namířeno do Apalašských hor. Počítáme kilometry a rozhodujeme se, kam až si to můžeme dovolit spustit dolů.

Pán přišel s návrhem: Vzpoměl si, že vlastní počítač, z kterého může posílat fax do celého světa. Jdeme poslat zprávu taťkovi.

Samotný program nemá zatím vyzkoušený a počítač nešel napoprvé vůbec nakopnout. Pak se zas nechtěl načíst program. Protože to pracuje pod Windows, napadlo mě, spustit ho z DOSu a on se skutečně rozběhl. Zapojily jsme Winfax - program pro posílání faxů. Dostaly jsme se tak daleko, že jsme vyplňovaly i nějaký formulář, komu je určen. V určitém momentě se však kousnul a muselo se to rozběhnout znovu - nepomohl ani reset. Pán přiznal, že s tím má problémy a jal se demontovat vrchní desku počítače. V prvních pokusech tam vlastně spustil i Kermit, program pro práci s modemem. Napsaly jsme taťkovo telefonní číslo a podařilo se pouze to, že to u taťky zvonilo. Poslat zprávu přes počítač nešlo, protože taťka nevlastní modem. Takový detail. Pokusy jsme utli a jediné co se nám podařilo bylo probudit taťku ve čtyři ráno českého času. Fax se poslat nepodařilo. Voláme tedy přímo telefonem. Telefon zvedl ihned a ani už nebyl moc rozespalý. Byl rád, že jsme zavolaly a daly o sobě vědět.

Večer se opět protáhl. V půl jedné Jitka předkládá výbornou zmrzlinu s oříškama, ale pak už se šlo na kutě.

Pátek 23.9.

· Apalašské hory

Ráno opravdu vstáváme brzy a jdeme na vťáky. První přilétla pani Cardinálová. Zdaleka ne tak pěkně zbarvená, jako sameček. Toho jsme se sice taky dočkaly, ale dlouho se nezdržel.

Před odjezdem nám Janičovi zkontrolovali auťák. Je to poprvé, co je mu věnováno trochu pozornosti. Pán kontroluje stav oleje, vody v chladiči, tlak v pneumatikách. Doplňuje specielní roztok do ostřikovačů okýnek a paní Jitka leští okénka.

Starali se o nás přímo vzorně. Na cestu nám zabalili banány, juice, kokosové tyčky, kelímky, hygienické ubrousky atd.

Z Columbusu vyjíždíme v půl desáté po 23 na jih. Objevujeme zde Aldiho - známý levný supermarket z Německa.. Vězte, pokud budete někdy cestovat po USA a uvidíte Aldiho - zastavte. Vše zde bylo tak o třetinu levnější. Náležitě jsme, toho využily a doplnily zásoby. Díky výprodeji nakupujeme pestrobarevné baťůžky, mikiny, tepláky. Z obchodu jedeme s plným vozíkem. Kam však směstnáme jeho obsah, nevíme. Auto se nám stává malé a na zadních sedadlech se využívá středový prostor, takže pasažeři už na sebe nevidí - hradba totiž vyrostla téměř do stropu. Budeme to muset ještě těch pár dní vydržet. Nicméně máme dobrý pocit z výhodných nákupů.

Pokračujeme po 23 na jih. Stavíme v Lexingtonu, historickém městě z minulého století ve Virginii. Zde žil Robert Lee a generál Konfederace Stonewal Jackson. Procházíme kolem Virginia Military Institute, který byl založen v r. 1839. Dnes je Washington a Lee universitou. V těsné blízkosti je kaple z konce minulého století. Dodnes je zde možné navštívit pracovnu Roberta E. Lee, tak, jak ji zanechal v r. 1870. Zvony, které ohlašují pátou odpolední přerušují ticho, které zde vládne. V dálce slyšíme, že probíhá jakési vojenské cvičení. Potkáváme zde samé muže. Zdá se nám, jakoby sem nějak ta naše dívčí parta nepasovala. Doufejme, že sem mají ženy přístup, že nás odtud nevykážou. Tak trochu s rozpaky pozorujeme, jak různě početné skupinky vojáků se zbraní v ruce vykonávají rozkazy svých velitelů a přemisˇtují se z místa na místo. Moc bezpečně se necítíme, takže se rozhodujeme, že bude lepší nasednout do auˇtáku a odjet.

Projíždíme Chillicothe a v Portsmouthu přejíždíme hranici do Kentaky. Za mostem se držíme vlevo, podél řeky Ohio. Moc dlouho si Kentaky neužíváme a přejíždíme další hranice, tentokrát do West Virginie, kde se napojujeme na rychlejší interstate 64 směr Charleston. Na jednom z odpočívadel si dáváme piknik a v informacích si bereme pospekty. Zaujaly nás Organ Caves - jeskyně ležící v podhůří Apalašských hor. Poblíž je i kemping, který by se hodil.

Z Charlestonu se odkláníme na vedlejší 60. Ta už je klikatá, se stoupáním a klesáním. Příjemná změna po těch dlouhých, rovných štrekách, které máme zasebou. Je vidět, že se blížíme k Apalašským horám. Hledání kempu je hodno autentického zápisu:

Aža: „Bylo to trochu komplikovanejší s tím dnešním noclehem, protože jsme chtěly nějaký levnější. Našly jsme si, že ve White Sulfur Springs musíme vzít 92, což byla vedlejší cesta a odtud to bylo 9 mil. Pak nás dovedli ještě na další vedlejší silnici. Zas ještě pár mil dál k Blue Bend kempu. Bylo to velice špatný. Jednak jsme jely za tmy a jednak to byla dosti strašidelná cesta. Nebyla osvětlená. Za náma se objevil nejaký džíp a svítil nám do zad. Měly jsme takový strašně nejistý pocit. Co tam vlastně ten džíp může dělat? Jinak v tý lesní cestě, kterou jsme projížděly, tak se tam procházela srnka. A pak o kus dál jsme viděly další zvíře. První reakce byla, že je to vlk. A pak se zjistilo, že je to snad nějakej větší vlčák, větší psisko. Jely jsme dál a dál. Říkaly jsme si, že musíme do toho campgroundu snad dojet. Když jsme tam přijely, měly tam, že je closed - zavřeno, i když jakýsi knížečky říkají, že mají mít po celý rok otevřeno. Jsme přijely a byla tam závora přes cestu. K cestě jsme zajely, ale ten džíp nás předjel. Řekly jsme si, že to bude chtít rychle obrátit, aby nás nepředjel, aby nás nezačal sledovat. Rychle jsme to obrátily a jely nazpátek do White Sulfur Springs.

Odtud jsme si našly další kemp, který byl na silnici číslo... teď nevím jaký. Bylo to kousek od White Sulfur Springs. To jsme nejely daleko, byl to kousíček. Byl to kemp s obsluhou. Kupodivu otevřený, i se vybíralo. Přivítala nás jakási dáma, taková , polonahá. Měla jakési šortéčky, bolérko, podprsenku nebo co to bylo. Ono už bylo kolem půl desáté, když jsme přijely. No ona měla již něco v sobě, protože z ní trochu táhlo. Nicméně říkala, že jsme první z České republiky, který se tu ubytovává. Byl to docela malý kemp. Byly tu sprchy, splachovací záchody a cena - deset a nějaká taxa navíc. Asi šedesát. Jinak jsme si mohly vybrat flek, který jsme chtěly, který se nám líbil. V té tmě jsme toho moc neviděly, takže jsme si to zaparkovaly na takovým větším prostranství. Jinak tam byli zase s těma přívěsama a ráno jsme zjistily, že jsou tam i nějaký stany podobný našim. Byly to mužský, který tam ráno chrápali, jak říkaly holky. A přijeli motorkama.

A co jsme si udělaly k večeři, když jsme přijely? Vlastně párečky jsme ohřály a pivínko jsme měly. Příroda tam přímo řvala. Byly tam cikády a ptáci a já nevím co ještě všechno. Nějací brouci. Prostě to tam křičelo. Po večeři jsme zalehly a spaly a spaly.“

To je všechno. Celkem najeto 544km.

Sobota 24.9.

· Organ Caves

· Blue Ridge Parkway

V noci bylo hrozné horko, ve spacáku se nedalo vůbec spát. Ráno, kdy bylo příjemě, se nám z pelíšků moc nechtělo. Vstáváme až kolem osmé. Udělaly jsme si kafíčko a kornflakes. Na čaj nám bomba již nestačila.

Z kempu vyjíždíme něco po deváté a jedeme směr Organ Caves. První ukazatel nám hlásil, že jsou dvě míle daleko, následující avizoval už 6 mílí. Trochu nás mátly, nebo nás vedou okružní jízdou. Nakonec jsme je našly a bylo to suma sumárum asi 9 mílí.

Jeskyně patří k třetím největším v USA, 44 mílí dlouhé, celkem šestiposchoďové. S mladým průvodcem se spouštíme do podzemí a prohlídka je pouze pro nás.

Zdeňa moc na jeskyně nebyla, takže na nás čekala venku. Vchod do jeskyně byl široký a jak jsme se dověděly, během občanské války se zde ukrývali vojáci a byly zde pro ně slouženy mše. Jeskyně byly zdrojem ledku, jednoho z ingrediencí pro výrobu střelného prachu a uvnitř jsou ještě pozůstatky zařízení, které sloužily k jeho výrobě. Také Thomas Jefferson, třetí americký president, navštívil tyto jeskyně a podle legendy objevil kosterní pozůstatky prehistorického dinosaura. My už jsme viděly pouze otisky dinosauřích kostí ve stěnách, protože kosti jsou dnes ve Philadelphii.

Tak jako jsme zvyklé házet penízky do kašen či jezírek, abychom se ještě jednou vrátily, či jen tak, aby se nám splnila naše tajná přání, tak zde je dovoleno turistům hodit si drobné do jílovitého stropu. Pokud se penízek zarafne a nespadne dolů, tak je štěstí zaručeno.

Procházíme kolem nejrůznějších jeskynních útvarů. Nejmohutnějšími stalagnity jsou tzv. krápníkové varhany. Náš pan průvodce, statný mladík s barytonovým hlasem, nám dovolil klůckem zabrnkat na jednotlivé krápníky. Každý vydával trochu jiný zvuk, takže se dalo improvizovat. Martina ke svému hudebnímu projevu připojila i několik prvků tanečních. Chodbičky a chodníčky byly různě široké, občas jsme se musely pěkně plížit v předklonu, díky nízkým stropům. Na jednom z krápníkových útvarů, označovaného jako zmrzlina jsme viděly hubeňoučké, teňoučké, slizké zviřátko. Byl to mlok. Červenočerně tečkovaný. Velice pomalu se chudinka pohyboval po hladké stěně krápníku. V jeskyni nemá správně co dělat, není uzpůsoben žít ve tmě a chladu. Musel se sem dostat odněkud seshora.

Prohlídka trvala necelou hodinku a zdaleka nás neprovedl všemi chodbami. Většina je jich pro turisty nepřípustná a provádí se zde speleologický průzkum. Co pak následovalo, je možno si poslechnout z kasety.

Martina: „Pak jsme se samozřejmě vrhly do obchodu, koupily jsme pohlednice a nabraly prospekty. Prohlídly jsme si krámek. Bylo tam hodně kamenů, hrníčků a tužky s nápisama atd. A co tam bylo hezký? Čepičky, dokonce kovbojský klobouky tam byly, ale co jsem tam objevila já, byly zvířátka z hlazeného kalcia. Nevím jestli to byl Onyx nebo mramor, těžko říct. Koupila jsme 6 zvířátek, samozřejmě, že ne pro sebe. Doufám, že mi jedno zbyde. Jako dárky. Tak se s nimi těším na každé piknik aree.Rozestavím je podle velikosti do řady a při svačině se na ně dívám.“

Od jeskyň to bereme po vedlejší 219 dále na jih. V Unionu odhybáme na trojku, která je ještě více vedlejší a v mapě už je značená pouze šedou čárou. Zde v podhůří Apalašských hor jsme zastavily u velice idylické piknik arey. Všude samá zeleň, svítí sluníčko. Holky to zlákalo k cvikům, předváděly hvězdy a další gymnastické prvky.

Potřebovaly jsme doplnit zásoby pitné vody. V kempu jsme si ji nenačepovaly, protože se nám zdála značně železitá. Poblíž byl nějaký větší barák s velkým parkovištěm. Martina byla vyslána s kanystrem a svým šarmem vyžebrat trochu vody. Ani moc žebrat nemusela, sice vkročila do nějakých kanceláří, ale nikdo nikde, zelo to tam prázdnotou. Zřejmě byl každý na obědě, takže holky vlezly na záchodky, kde ji načepovaly. K obědu přišla řada na rybičky a neřidiči měli i pivínko.

Opouštíme toto krásné místo a pokračujeme v cestě. Přijíždíme na 311, kterou se šplháme stále výše do hor. Dovedla nás na interstate 81, kde nás přepadla docela slušná přeháňka. Lilo jako z konve. Je vidět, že jsme v horách a počasí se může změnit z minuty na minutu.

Zajíždíme k Nature Bridge - sedmému přírodnímu divu světa. Taky to tady tak vypadalo. Množství auťáků, turistů. Vzdaly jsme to. Vstupné bylo dost drahé, zahrnovalo museum voskových figurin a jeskyně. Podívaly jsme se kolem po okolí a navštívily místní obchůdek se suvenýry, kde jsme zakoupily pohledy a americké vlaječky na památku.

Pokračujeme po scénické cestě - Blue Ridge Parkway. Vyhlídková silnice vedoucí po hřebenech Apalašských hor od Shenandoah National Parku ve Virginii, po Great Smoky Mountains National Park Severní Karolíny a Tenessee. Hory jsou z převážné většiny zalesněné a je zde plno vyhlídkových zastavení, odkud se otevírají pohledy na východní Ameriku. Nejvyšší bod zde doshuje výšky 3680 feetů.

Pomalu se připozdívá a začínáme hledat kemp. V AAA knížečce si vybíráme Sherando Lake kemp. Zaskočilo nás, že nás přivítaly s cedulkou - obsazeno. Co teď? To se nám ještě nestalo. Kempy doposud zely prázdnotou. Nicméně vyjíždíme dovnitř s nadějí, že snad přece jenom nějaké místečko najdeme. Vše bylo opravdu obsazené. Jedeme dál, až jsme se dostaly k místu, vyhrazenému rezervacím pro skupiny. Auto jsme zaparkovaly a obešly pěšmo areál dokola. Nikde jsme neměly odvahu postavit stan. Pomalu se stmívalo a musely jsme se rozhodnout, co budeme dělat. Nakonec Milík se Zdeňou sebraly odvahu a šly se k jedné skupině, která seděla u ohně, zeptat, zda by jim nevadilo, kdybychom si na jednu noc postavily na jejich plac malý stan. Vedoucí skupiny nám to dovolil s tím, že musíme dodržovat noční klid atd.

Padl nám kámen ze srdce, nemusíme již nikam dále. Rozbalily jsme stan a daly se do vaření večeře. Byla již tma a svítily jsme si pouze auťákem - otevřeným kufrem. Přišly k nám dvě dívky ze skupiny s velkou petrolejovou lampou. Prý ať na to dobře vidíme. Vyptávaly se co vaříme a pozvaly nás k ohni. Pozvání jsme přijaly. U ohně se neopékaly špekáčky, jak by se dalo očekávat. Ale připravovaly se marshmalows, což je taková růžová nebo bílá pěna, sladká, americká cukrovinka. Při opékání to chce určitou zručnost. Marshmalow nesmí shořet ani se roztéci a odpadnout do ohně. Na první pokus to skončilo v ohni. Je nutné vystihnout okamžik, kdy přesně začne tát a položit jí na připravený slaný krekr, na kterém je kousek čokolády. Přiklopením dalšího krekru se tak připraví neobyčejný sandvič. Marshmalow se mezi krekrama rozplizne a teplem rozměkne čokoládu. Krekr zůstává křupavý. Každý kraj jiný mrav, ale takovou kombinaci můžou vymyslet snad pouze Američani. Večer začalo trochu poprchávat, jdeme spát.Dnes najeto 292,6 km.

Neděle 25.9.

· Shenandoah N.P.

Probouzíme se do mlhavého rána. Skupina Baptistů nás pozvala na ranní shromáždění na devátou hodinu, to se však nekonalo, vzhledem k nevlídnému počasí. Všichni se dali do balení stanů a uklízení. Překvapilo nás, že je počasí tak odradilo.

Snídani vaříme již za přijatelných podmínek a kolem deváté pokračujeme po Blue Ridge PKWY v úplné mlze. Nevidíme vůbec nic, pouze pár metrů před námi. Na jedenáctou se stavujeme v kostele v malém městečku Waynesboro.

Blížíme se k Shenandaoh NP. Vrcholy se skrývají v mlze. V informacích nás paní přesvědčuje, že nahoře je jasno, že mlha sedí dole. Pán nás varuje před medvědy, pokud nějakého uvidíme, máme zůstat v autě a nekrmit je. Po mši odjíždíme na Skyline Drive do Shenandoah NP. U vstupní brány se vybírá poplatek $5 a do parku vjíždíme neuvěřitelně za slunečného počasí. Mlha zmizela jakoby mávnutím proutku. Vyhlídková trasa v délce 105 mílí vede po vrcholcích hor. Leží mezi Blue Ridge Mountains na východě a Allegheny Mountains na západě. Údolím teče řeka Shenandoah. Původní obyvatelé indiáni znali toto údolí jako Sherando, což v překladu znamená dcera hvězd.

V parku se nachází více jak 100 druhů stromů, 200 druhů ptáků a 1100 kvetoucích rostlin. Je situován 72 mílí na západ od Washingtonu. Pro pěší je tu vybudována rozsáhlá síť stezek, celkem asi 500mílí, což představuje 800km. Vyhlídkových zastavení je celkem 75, piknik areí 7, 4 kempy.

Některé "overluky" bereme po americku - pouze je projíždíme, u některých vyskakujeme z auta a zabíráme kamerou. Odpoledne absolvujeme výšlap po značené cestě k Dark Hollow Falls. Na trase je živo, mraky turistů. Zaslechly jsme i ruštinu. Po půl hodince jsme u vodopádů. Nic moc velkého, takové hubené, táhlé, padající z pozvolné skály. Bereme pohybující se záběry na kameru a opět se vracíme. Přes cestu nám přeskakovala srnka. Vůbec se nebála, na turisty byla zvyklá. Na černé medvědy, kterých je zde 300-600 štěstí nemáme. Jsou asi dobře schovaný před turisty.

Big Meadows jsou rozsáhlé louky. Je to vlastně jediná nezalesněná oblast v parku. Vznikly pravděpodobně vypálením lidským zásahem nebo přírodní cestou působením blesku. Roste zde na 270 druhů rostlin a živočichové jsou přímo závislí na těchto travnatých loukách. Správci parku se snaží udržovat tyto plochy, aby nezarůstaly a nedocházelo k opětovnému zalesnění. Pro některé živočichy by to znamenalo vyhynutí.

Na nejvyšší bod parku se nedostáváme. Začíná se připozdívat a i trochu poprchávat. Zdeňa velice těžce nesla, že hory vesměs projíždíme auťákem. Todle kdyby viděla máti, tak by neuvěřila, nebo si pomyslela něco o bábovkách.

Rozhodujeme se, zda zakempujem v parku, či zda ještě odjezdem do Washingtonu. Poslední kemp, který byl v parku jsme bohužel vůbec nenašly a vracet se nám nechtělo. Z budky se pokoušíme dovolat do Washingtonu ke známému Zdeňky, kde máme možnost přespat. Pokus byl bezúspěšný, nikam jsme se nedovolaly. Nebyly jsme si tak úplně jistý, zda točíme všechny předčíslí správně. Začalo lejt jako z konve. Nemá cenu zde setrvávat či hledat dál místo na spaní.

35 mílí před Washingtonem stavíme u odpočívadla a znovu se pokoušíme dovolat. Ptáme se jednoho mladíka, jakým způsobem volat. Dle jeho rad však žádné spojení nedostáváme. Vracíme se k němu s žádostí, zda by to nezkusil, možná děláme nějakou chybu. Jemu to taky nešlo. Šel do svého auta a vytočil číslo z mobilního telefonu. Konečně máme spojení s Jonathan Housem. Bydlí zde společenství asi osmi věřících kluků.

Dan Taylor, který měl vše pro náš příjezd připravit, zde nebyl. Odjel služebně na tři týdny. Co však bylo horší, nikdo o nás nevěděl, že máme přijet. Byl to takový prapodivný rozhovor. Když ženská v pozdních večerních hodinách volá do "pánského domu" a domáhá se ubytování i pro další tři ženský - moc důvěry to asi nevyvolává. Nevím, s kým jsem to vlastně mluvila, ale řekl, že jediné, co pro nás může udělat, pozvat nás v úterý na večeři.

Touto zrpávou jsme byly zaskočeny. Teď nezbývá, než najít kemp. Ještě že máme AAA camp book. V Centrevile je anoncovaný. Po menším hledání nacházíme odbočku do State parku ke kempu. Vjíždíme sem před desátou. V registrační budce již nikdo nebyl. Potkáváme rangery v autě a ptáme se, zda je možné zakempovat. Prý ano, už je sice zavřeno, ale musíme se zaregistrovat. Jely jsme dál, nikde ani světýlko, kolem lesy, úplně tajuplné a záhadné. Už jsme začaly pochybovat, zda jsme to nepřejely. Nakonec přeci jenom přijíždíme k osvětlené budově. Na ní cedule Close. Nechápaly jsme jak a kde se máme zaregistrovat. Přibržďujeme a z auta ani nevystupujeme a za námi opět hoši ptajíc se, zda jsme již zaregistrovaný. My že ne, že je zavřeno. Oni, že to jo, ale že nám ukážou jak se to dělá. U budovy byl stoleček s obálkama, kterou bylo třeba vyplnit a vložit do ní patřičný obnos a hodit do schránky. Ceny byly rozličné, dle toho, zda chceme i elektriku a dle umístění placu. Levnější byl za $12,56. Drobné u sebe nemáme a na to, abychom tam vložily šek s vyšší hodnotou se nám nechtělo. Řekly jsme si, že zaplatíme až ráno. Obálku bereme s sebou a vyhlížíme plac. Déšť již ustal, všude mokro. Holky stavěly stan, my vařily