Čtvrtek 15.9.

· Lake Demoind - Wisconsin

Opět brzký výjezd kolem sedmé ráno. Rozpršelo se, takže i stan skládáme v mokru. Nic moc příjemného: mlha, intensivní déšť.

Jedeme chvíli ještě kolem Lake Superior po 28 a v jedenáct se zastavujeme na oběd. Pomalu se blížíme k hranicím Wisconsinu. Tam bydlí Clarisa a Gerry, které chceme navštívit.

Ve Wisconsinu se naše 28 mění na 2 a vede nás Indiánskou rezervací, "Bad river". Místní indiáni zde pěstují zvláštní druh černé rýže, která se sklízí z lodiček vymlácením mlat. Zrníčka rýže jsou delší, černá a vyžadují delší dobu vaření. Většinou ji Američané přidávají jen tak pro ozdobu k normální bílé.

Další zastávkou je Ashland v zálivu Lake Superior. Bude to dnes náš poslední pohled na Hořejší jezero. Odtud jedeme do vnitrození k Lake Webb ke Clarise. Počasí je zde nesmírně teplé - přímo k neuvěření. Zaznamenaly jsme taky časový posun o jednu hodinu, máme tedy náskok.

Míjíme vesměs sklizená pole, převážně všude samá rovina, pouze sem tam nějaký ten kopeček. Jedeme kolem farmy na vánoční stromky, jinak jsou zde smíšené lesy a co hlavně - množství jezer.

Vydatné deště minulého týdne rozvodnily řeky a jezera, kterých je zde na tisíce. Voda zaplavila i celý úsek 35 až do Duluthu. Na naší silnici se pečlivě označovalo každé místo, kde byla voda rozlitá. Díky naší nevědomosti, co by se vše mohlo s autem stát, projížděly jsme vodní úseky jako obrněný transportér. Byli tací, kteří určité úseky vzdávali, ale my jsme se držely naší sedmasedmdesátky.

K Summer lake housu, kde jsme se měly setkat s Clarisou, jsme dorazily kolem třetí hodiny. Nikdo nikde ještě nebyl. Nečekaly, že tak brzy přijedeme.

Objevilo se sluníčko a tak se Zdeňa rozhodla, že postaví a usuší stan. Avšak vzápětí se přihnala bouřka a pěkná průtrž, takže stan byl ještě mokřejší než byl. Jen tak tak jsme stihly naskákat do auta. Vyndaly jsme si Skippo - karty, které jsme dostaly od Marien. Partičku jsme však nedohrály a už tu byla Clarisa, Gerry a jejich maminky. Měly napakovaný celý Oldsmobile, takovou spíše dodávku pro několik osob s velkým zavazadlovým prostorem. Ten byl plný jídla, jakobychom zde neměly dělat nic jinýho, než jíst. Vypakovaly jsme i všechny naše saky paky z auta.

Summer lake house je využíván převážně v létě. Je to tu přímo idylka. U jezera Lake De Moind je kolem dokola postaveno několik víkend housů. Každý má zde postavený můstek a nějaké to plavidlo. Babči zde mají cosi motorového a jednu dřevěnou kanoi. Jezero je až neskutečně čisté, je vidět i do značné hloubky. Chatka je umístěna v borovém lesíku, je dřevěná, v prvním poschodí je kuchyňská linka s jídelním koutem, krb, obývák, záchod s koupelnou a dva malé pokojíky na spaní. Nám je k dispozici ponecháno přízemí. Jsou zde poschoďové palandy, na kterých spí děti, když přijedou. Směrem na jezero jsou obrovská prosklená okna.

Po vybalení všech zavazadel jsme se daly do představování a předávání dárků. Mum's Clarisy a Gerry byly docela správný babči. Náruživé hráčky téměř všeho a to o peníze. Hrály karty, domino, bingo a chodily do kasina. To byla vlastně jejich hlavní starost, kdo je kdy kam doveze, aby mohly pokusit své štěstí. Prý taky občas něco vyhrají.

Večeři připravila Gerry: americké hamburgery prokládané nejrůznější zeleninou. Byly to Kalifornský hamburgery, parádně vysoký, což nám dělalo mírné potíže. Nakonec přišel apple pay. No a zapoměly jsme, že vlastně holky před večeří skočily do jezera.

Večer se povídalo asi do desíti. Babči nás lákaly na partičku, my jsme se však vymlouvaly, že jsme unavený a tak.

Clarisa nám umožnila zavolat taťkovi ze Summer lake housu. Doma bylo asi pět ráno, takže budíček. Ani moc překvapený nebyl, spíš jakoby to čekal. Oznámily jsme, že žijeme a že je to bezva a aby to poslal dál. Pak si ještě chtěla pohovořit i Clarissa a Gerry. Byl to zvláštní pocit slyšet taťkův hlas až tady, tak daleko u jezera De Moind.

Dnes máme za sebou 505km.

Pátek 16.9.

· Výlet do Duluthu

· Country Ball

Holky již v půl sedmé vychutnávaly osvěžující ranní koupel na Adama. Babči, které karbanily až do dvou do rána, měly ještě půlnoc.

Byly jsme svědky začátku nového dne, probouzejícího se slunce, které dodávalo celému jezeru oranžovo-žlutý nádech, stále se prosvětlující a pomalu mizející. V tichu se ozývalo hlasité volání zdejších "loonů". - Po tomto krásném probuzení přírody jsme opět na chvíli šuply do spacáků.

Snídaně byla společná i s prababčami, které neměly chybu. Jsou to takový ty pravý, americký babči, které se oblékaly do svých krajkových župánků - jedna do bleděmodrého, druhá růžového. Vydatně jsme posnídaly a babči se při tom velice pěkně celou dobu dobíraly a plánovaly, co budou dělat, až pojedeme na výlet do Duluthu. Probíraly pánské dobrovolníky, kteří by je mohli dovést do kasina. Ti se však bohužel nenašli a tak babči zůstávaly doma. Budou si muset vystačit samy.

Po snídaní vyrážíme na výlet do Duluthu, který leží na západním cípu lake Superior. Díky záplavám si musíme trochu zajíždět, protože jedna ze silnic je úplně zaplavená a uzavřená.

Duluth vlastně leží už v Minnesotě. Je to přístavní město, ve kterém Clarissa byla na svatební cestě. Do města jsme přijížděly přes velký most.

Babči, totiž ty mladší, s kterými jsme jely, zaparkovaly auťák a my jsme se trošku prošly po pobřeží. Došly jsme k molu, na jehož konci byl maják. Hodně se tu sportovalo. Projížděla si to tady taková kóča v přiléhavém oblečku na kolečkových bruslích,t akových těch "in line". Jak se vyjádřila Clarissa - asi je na lovu.

Navštívily jsme i obchod s dárkami, opět s nejrůznějšíma blbostinkami. Od drogerie přes sušené květiny až po dopisní papíry. Docela se nám líbily takové dřevěné, látkové loutky, které seděly porůznu v regálech a jejich nožky klinkaly někde až o poschodí níže. Zahrály jsme si na nejrůznější cingrlátka, která se dávají ke dveřím do průvanu, aby pohybujíc se jemně cinkaly.

Začalo poprchávat a babči vyzvídaly, co chceme k obědu. Jediné, co nás napadlo, byla pizza. Něco jednoduchého, nic moc drahého. Netušily jsme však, že pizzu jen tak někde nedostaneme. Když jsme bezúspěšně obešly několik podniků, vzaly jsme na pomoc auťák a nakonec jsme našly Pizza restaurant, kde to bylo bezva. Zaplatil se vstup $4 a mohly jsme jíst, co jsme chtěly. Nejprve jsme si objednaly pití. Vyžadovaly jsme cherry a Colu bez ledu, čímž jsme na sebe náležitě upozornily, neboť tam se ledem nešetří. Nejprve se jím naplní sklenice pěkně do poloviny a pak se teprve dolije cola. Dále následoval samoobslužný pult s různými saláty. Byly na jednotlivých miskách zapasovaných do ledové tříště, aby zůstaly dlouho čerstvé. Různá naklíčená semena, olivy, žampiony, saláty, různé druhy dresinků a sýrů. Trochu s nepochopením jsme koukaly i na kostičky třesoucího se sladkého želé. Taky jsme to ochutnaly. Celkem jsme spořádaly dvě slané pizy a navrch ještě sladkou, se skořicí - ta byla snad nejlepší. Dokázaly jsme zde setrvat asi dvě hodiny. Pak už jsme se jenom valily a Clarissa i Gerry usoudily, že budeme dělat legrační fota. Nás však nic moc nenapadalo, na rozdíl od babčí.

Zastavily jsme se i v informacích, kde měly bezvadnou, obrovskou plastickou mapu Velkých jezer. Znázorňovala nejen výškové rozdíly, ale i hloubku jednotlivých jezer. Jsme právě u Superioru, je největším a nejhlubším jezerem. Stoupla jsem si před mapu a názorně ukazovala celou naší trasu, kterou máme již zasebou a co nás ještě čeká. Vše jsme točily na kameru a zaujaly tak i kolemjdoucí.

Po krátké reportáži nasedáme do Oldsmobile a jedeme zpět domů. Cestou se prý stavíme v "Cabarey". Což považujeme za jisté překvapení. Že by kabaret? Nikdo z nás v žádném kabaretu ještě nebyl, tak proč ne. Blížíme se k Lake De Moind a stavíme v malé vesničce - Cabarey. Tak takhle to tedy je. Je zde malá typická hospůdka s dřevěným barovým pultem. Po stěnách vylepené nejrůznější etikety a pozvánka na dnešní Country večer .Dáváme si džbánek světlého pivka a pozorujeme šrumec kolkolem. U stropu mají vycpanou potvoru jezevce, který na vše shlíží z výšky.

Po příjezdu domů jsme našly starší babči, jak stále sedí ve svých župáncích a hrají v kostky, pochopitelně o peníze.

Večer nás čekala večeře, kterou připravovala Clarissa. Špagety s různými sosy a k tomu saláty. Jako desert podávala makovou buchtu s ořechy, politou sladkou citronovou polevou.

Dnes večer jsme již babčám - karbanicím - neunikly. Naučily nás Polský Pokr, připravily si nikláky a už se jelo. No, jak tohle dopadne, jestli nás obehrajou a prohrajem všechny naše peníze? Jak se dostaneme domů? Pravidla jsme celkem rychle pochopily a už se rozdávalo. Ani nevím jak to, ale já a Martina jsme vyhrály asi dvakrát. No a jedna pověstná karbanice si ani neškrtla. Ve třičtvrtě na deset holky shrábly výhry a šlo se na Country večer. Já jsem zkolabovala a šla spát.

V hospodě bylo živo, většina hostů již měla cosi v sobě. Pět ženských, které přijdou kolem půl jedenácté večer upoutaly značnou pozornost většiny chlapů, kteří zde byli. Zabraly stůl a již při prvním tanci byla Martina vyzvána místním štamgastem. Byl oblečen zajímavě, jakoby v maskáčích, či v nějakém pracovním oblečení. Hrála se pop country. Při rock-and-rolu měla Martina navrch. Po tanečku byl úplně vyčerpaný, obmotal se kolem sloupu a měl co dělat, aby se udržel na nohách. Záhadným způsobem se provalilo, že je tu parta z Čech a po skončení písničky, když holky netleskaly, kapelmistr je na plné kolo vyzval, aby taky ty z Českolovenska tleskaly. Martina byla pozvána taky na hru binga k hracímu automatu. Milík si tam povídal s jedním mladíkem, který se asi před 14 dny vrátil z Čech, kde studoval jako "exchange student" a byl potěšen, že zde v takové dálce je zase někdo odtamtud. Mezitím Martina hrála bingo, ale bez úspěchu. Zdeňa vytáčela nějakou polku. Všichni Američané najednou začali povídat, že jsou původem z Čech a že tam někde mají své předky. Avšak kde jsou ty Čechy, to už moc nevěděli, takže to bylo trochu podezřelé, že si vymýšlejí. Muzika byla velice hlučná, popíjelo se pivo, ale kolem jedné toho všichni měli dost a šlo se spát.

Sobota 17.9.

· Oddych u Lake de Moind

· St. Paul

Probouzíme se do kouzelného dne. Je velké teplo, až neskutečné na to, že je polovina září již za námi. Dnes to byla vysloveně taková oddychovka, strávená u jezera. Dáváme na vodu kanoi a projíždíme se po jezeře, holky se pochopitelně koupou. Do vody jsem vlezla i já, což svědčí o tom, že muselo být již pěkné vedro. Z lodičky pozorujeme vegetaci, která roste na dně: spirálovité, dlouhé rostliny i s květy.

K obědu byla specialitka, zapečené karamelové chlebíčky s vanilkovým sosem, které byly připravované již večer před tím. To se na plech daly plátky veky a pak se udělal karamel, kterým se polily. Druhý den se rozmíchala vajíčka s mlékem a vanilkovým cukrem, zalily se tím ty veky v karamelu a vše se dalo zapéct. Vyvrcholením však bylo to, že k tomu byly podávány malé klobásky s hořčicí. Martina si bez ostýchání řekla o obyčejný chleba a sladké veky si nechala až napotom. Milík, ten však k tomu přistupoval tvůrčím způsobem a namazal si to sladké hořčicí a zakusoval klobásku. Byla to zvláštní chuť. Jo a to vše se zalévalo javorovým sirupem. K tomu jsme popíjely Canadian drink - takovou dobrou nealko limonádu.

Po obědě jsme rychle zapakovaly a jely směr St.Paul. Na cestě jsme se stavily v Denbury na mši sv., která se konala venku. Byla tam spousta much a možná že bude stát za to přepsat autentický záznam našeho vyprávění o tom, co se tam dělo.

Milík: Bylo tam strašně much a já jsem se v jeden okamžik musela strašně smát. No, holky já myslela, že vypsknu smíchy, protože jsem viděla, jak se tam všichni ovívaj těma sešitama. A naše řada naprosto v pohodě.

Martina: No když jsi pronesla "jdu pro repelent", trochu jsme zaváhaly a říkaly si se Zdeňou, že to přeci jenom jednou zkusíme. Ale nejvíc ses nám líbila, jak jsi tam obcházela celou řadu lidí a všechny je postříkala na rukou a pak jsi jím objela hlavu jak svatozář. No, prostě jsi to tam rozprašovala. No, to bylo nádherný. A musím říct, že okamžitě se od nás mouchy odehnaly na jiné oběti.

Milík: Babči hned informovaly, že jsme z Československa a že jsme kempující a proto že máme po ruce repelent.

Martina: „Ovšem, já jsem se neošívala celou dobu. Bylo to perfektní.“

Milík: „Zabralo to, bylo to úplně skvělý.“

Martina: „Ale smrad odpornej.“

Zdeňa: „Ale Milík si zase chválil jak to voní.“

Martina: „No, mě to nevonělo vůbec.“

Milík: „No a cejtilas někdy normální repelent? Ten je hnusnej.“

Martina: „Ale proti Jill Sanders ....“

Vzhledem k tomu, že nás firma za reklamu nikerak nezaplatila, ponecháváme osvědčenou značku v tajnosti.

Jsme na cestě do St. Paula. Před námi Gerry s celou posádkou v Oldsmobile a my jako pronásledovatelé za nimi. Teď míjíme Casino a je vidět, že s babčama vepředu to začalo šít. Vypadalo to, jakoby chtěly vyskakovat přímo za jízdy. A Zdeňa, ta už málem dávala blinkr, že tam zahybá. Máme časový skluz, takže z hazardních her nebylo nic. Míjíme ceduli - 3 míle Beroun. Tak vida, kam vlastně jedeme. Možná, že se ocitneme za chvíli na chatě.

Něco před sedmou jsme v St. Paulu u dcery Clarissy. Bydlejí v přepychové vile s krásným pohledem na celé město a St. Paulskou katedrálu. Slunce pomalu zapadalo a panoráma města se halila do oranžových odstínů.

Uvnitř vily bylo vše stylově zařízeno nábytkem z masivního dřeva, takže jsme si připadaly jako v nějakém zámku. Tabule byla slavnostně prostřena, samé stříbro, jakoby byla očekávána nějaká delegace. My jsme tím byly tak trochu zaskočeny, neboť jsme jely rovnou z Lake housu sportovně oblečené. Zdeňa v šortéčkách, já v ušmudlaných kalhotech, Martina v ohnivě zbarvených kalhotech a maskáčích do podzimní přírody a Clarissa ve slušivých tepláčkách.

Hostitelka byla dcerou Clarisy. Vystudovala při zaměstnání práva, má dva syny, kteří byli bezva. Manžel utrpěl ve válce ve Vietnamu vážné zranění a přišel o obě nohy. Dokázal se však i s berlemi velice dobře pohybovat.

Kluci měli za úkol obsluhovat hosty. Ten malý bloňďáček s brýlemi, ten se mi líbil. Takový studijní typ, který ze sebe bude určitě sypat množství čísel a dat. Měl za úkol servírovat a když viděl, že někomu chybí víno, přiskočil s flaškou. Profesionálně ukázal značku, jestli souhlasíme, usmál se, dolil sklenku a zase odešel. Podávalo se červené z roku 1991. Bylo to fajn.

Večeře začínala s čerstvým salátem. Hlavní jídlo bylo opět italské, Lasagně a skvělé bagety, česnekové. Zdeňa zbodla najednou asi tři kousky a pak nemohla, co přišlo dál. Jedna Lasagně byla vegetariánská a druhá masová. Zlatým hřebem večera byly zákusky. Tvarohové, čokoládové a nějaké roosbery. Ten čokoládový byl úplně skvělý.

Jídelní stůl byl orientován tak, že každý viděl na katedrálu. Ti , co seděli přímo proti velkému skleněnému oknu v obýváku, i ti , co seděli k němu zády. Ti měli možnost obdivovatt katedrálu v zrcadle.

Zdeňa se po večeři vrhla na prohlížení CDtéky a ihned změnila čtyři roční období za něco tvrdšího. Babči si pak taky vybraly něco pro sebe ze starších desek, takové ty utahané ploužáky, které se zas moc nelíbily holkám a Martina se ani moc nesnažila zakrývat, že se nudí. Trochu nás to uspalo, babči se však pozvolna rozhýbaly do rytmu a Clarissa k tomu zpívala.

Bloňdáček byl zabořen v křesle a hltal nějakou knížku - takže nezklamal.

Kolem jedenácté odjíždíme. Ubytované jsme byly u dcery Gerry a byl nám dán k dispozici celý barák moderně zařízený. Nejprve nás Gerry všude provedla - od sklepa až po podkroví a ukázala nám, kde můžeme spát. K dispozici byly tři pokoje: Zdeňa se uložila v podkroví, Martina dole v dětském pokojíku a my v ložnici. Ve sklepě byla pračka se sušičkou, čehož jsme využily. Zdeňa točila ten den poslední pračku asi ve dvě hodiny v noci.

Neděle 18.9.

· Mall of America

· Old Country Bufet

Ráno vstáváme velice zvolna. Kuchyňka je vyzdobená samými husičkami: na lednici, nade dveřmi, na kolíčkách, na příborníku. Všude samé bílé husy s puňtíkatýma mašličkama. Hrůza, ty Američani už nevědí coby.

Snídani začínáme již tradičně - s banánama, pak se Martina dožadovala kafe, ale pořádnýho s logrem, které bohužel není. Od večera dojídáme bábovku. Na nic nespěcháme, jsme ještě v negližé. Je kolem půl desáté a někdo zvoní. Byla to Gerry, která nás přišla zrevidovat. Vzápětí přišel i její syn nás vočíhnout. Bylo to dobrý. Byly jsme zcela neupravené, v pyžamech, mokré vlasy jako rousňáci - no dobrý.

Gerry usoudila, že nám bude muset dát ještě nějaký čas a šla uvařit snídani nějakému staršímu strejdovi. Někdo telefonoval, ale bylo to takové zvláštní, protože se ozvala hlasem robota jakási zkratka, něco jako CIE. Považovala jsem to za nějakou reklamu nebo něco takového a telefon položila. Po druhé, když se ozval zvonek, to už vzala Gerry. Byla to dcera, která se pouze chtěla přesvědčit, že je všechno v pořádku. Bylo, až na jednu drobnost, která nás provází po Americe, totiž špatně splachoval záchod. Opět máme problémy, ale horší to bylo na Summmer Lake housu. Je to asi špatnou konstrukcí, asi jsme odhalily americkou slabinu.

Kolem půl dvanácté vyrážíme do obrovského nákupního střediska - Mall of America v Bloomingtonu v Minnesotě na okraji Mineapolisu. Byly jsme přesvědčeny, že nemůžeme odjet z Ameriky, aniž bychom nenavštívily Mall. Stává se významnou společenskou a obchoní atrakcí. Takových Mall's je po Americe rozeseto již celá řada. Stávají se tak nedílnou součástí americké krajiny. Nejsou to jenom nákupní střediska, ale rozrůstají se o divadla, hotely, kanceláře, obytné prostory, knihovny, zábavní parky atd.

Mall of America je jeden z největších. Je zde 360 specializovaných obchodů, více než 40 restaurací a stravovacích zařízení, 14 kin a několik nočních podniků. Obchody se soustřeďují kolem obrovského krytého prostranství se skleňenou střechou, kde se nachází zábavní park s 23 velkými atrakcemi dvěma divadly a spoustou menších atrakcí. Poblíž je dokonce vystavěno letiště pro ty, kteří sem jezdí za nákupy z Evropy, hlavně Angličani a Japonci. Prý přilítnou, stráví den v Mallu a zase letí domů. Zní to dost crazy.

Proplétáme s labyrintem obchodů v několika poschodích. Uprostřed všeho je vystavěn Snoopy Camp - zábavní park. Zde jsme zakoupily lístek na jakýsi vláček. Jeho trať vedla nad tím vším parkem. Usoudily jsme, že to bude to ono, že si vše prohlédnem seshora a uvidíme co tu je. Nasedáme do vláčku, ale vše co by mohlo odpadnout, musíme odložit. Vzdát se musíme i kamery, kterou pani odkládá volně na poličku. Musíme pouze doufat, že tu bude a nikdo ji nevezme. Přístup sem mají jen ti, co právě vystupují či nastupují do vláčku. Odkládání těchto předmětů v nás vyvolává mírnou nejistotu. Z výletního vláčku se vyklubala dosti divoká horská dráha. Nic pro mě. Holky, které seděly za námi se bavily, jak ječíme při každé zatáčce či sešupu. Měly jsme co dělat, abychom se udržely a z toho, co bylo pod námi jsme nic neměly.

Kolem čtvrté jsme měly sraz před vchodem a odjížděly zpět do St. Paula. Tam jsme tak porůznu popojížděly s Oldsmobilem a přibíraly děti a opět je zase někde předávaly na hlídání. Babči, ty už vzorně seděly připravený na schodech. Vyfiňtěný a načesaný. Měly docela dobrou náladu, protože v Bingu vyhrály asi $75. Naplnily jsme Oldsmobile a Clarissy 10 let starou mírně prorezivělou limuzínu a odjely do Old Country bufetu. Byla to taková sámoška a z následujícího autentického vyprávění se dovíte, co jsme vše zvládly a spořádaly.

Aža: „Bufet, to byla taková sámoška, takový samoobslužný pult, kde bylo množství salátů ale i hlavní jídlo, což byl výběr nějakejch mas, nejrůznějších ryb, filé, šunka, nějaký hovězí.“

Zdeňa: „Knedlíky tam taky byly.“

Aža: „Ano. A co kdo měl? Já jsem si naložila největší talíř toho salátu.A tím jsme začly. Tohle mít doma, tak už končím a mám to jako hlavní jídlo. Ale člověk neodolá a snaží se ochutnat od každého něco, aby věděl, co jedí Američani. Po tom salátu, což byla porce hrozná, jsme se vydaly na hlavní jídlo. Já jsem si dala filé a"Sweet Potatoes with Marshmallow". To byly sladký brambory s marshmallow (tj. s ibiškem), což bylo něco. Stojí to za ochutnání. Potom tam byl meloun, to jsem si dala taky.To jsem neodolala,byl to žlutý meloun. Pak byly takový zákusky, takový spirálky.“

Zdeňa: „Ty byly teplý, takový ty před desertama, takový kynutý pletence.“

Aža: „No. lidi to jedly k masu, ty sladký zákusky, zcela běžně.“

Zdeňa: „S citronovou polevou.“

Martina: „No, bylo to výborný.“

Aža: „Jako kombinace sladkýho a slanýho, to není nic výjimečného. To je úplně běžný.Takže jsme to taky zkoušely nejrůznějším způsobem kombinovat. K těm salátům měly například želé. Takový třesoucí se kostičky červené. Želé, rosůlky.“

Zdeňa: „Opražené slunečnicové semínka.“

Aža: „Ty byly dobrý. Klíčky a výhonky, brokolice.“

Martina: „Salátů tam měli nepřeberné množství.“

Aža: „Zvláště nám chutnala mrkev s rozinkama.“

Martina: „Mně hrozně chutnal zelný salát, ale víš, který? Ten s tím dresingem.“

Zdeňa: „No, byl to dresing ze zakyslý smetany.“

Aža: „Jogurtů tam byly taky tři habaděje. Člověk nevěděl, co si na to má nalejt. No a pak se na to porůznu sypaly takový drobky jakýsi křupavý, rezavý, rezavohnědý nebo kousky opečenýho chleba, různě paprikovaný nebo česnekovaný.“

Zdeňa: „A taky pití.“

Aža: „Ano, k pití jsme si mohly načepovat, co jsme chtěly a kolik jsme chtěly. Daly jsme si kafe. Mohly jsme si dát prostě co jsme chtěly.“

Martina: „A jídlo, hlavně kolikrát jsme chtěly.“

Aža: „A když jsme tohle všechno snědly... Holky a co vy jste měly jako hlavní jídlo?“

Martina: „No, já jsem měla šunku se salátem a brokolici.“

Zdeňa: „Já nemůžu říct, co jsem měla jako hlavní jídlo. Já jsem si nechala ukrojit... Chtěla jsem jenom malý pláteček hovězího. Dostala jsem hovězí přes celý talíř. Gerry mi říkala, že musím rozhodně ochutnat šunku, tak další plátek šunky. To už bylo menší. Potom mě zajímal knedlík.“

Aža: „Byl to knedlík s kuřetem.“

Zdeňa: „No, nic moc ten knedlík. A potom dušenou brokolici. Pak jsem si tam dala ty sladký brambory s marshmallow a to se mi smíchalo s tím hovězím, takže to bylo takový zvláštní.“

Martina: „No já musím říct, že mě nic moc nezaujalo, tak jsem zvolila salát.“

Aža: „A pak jsme měly sladký. Přišla řada na sladký. Já jsem měla tu pokroutku, co lidi jedli normálně k masu. Takže byla teplá, zahřívaná. Tu jsme si vzaly ke kafi.“

Zdeňa: „Vy jste tam měly takový bochánek v košíčku.“

Aža: „Já jsem si dala peanutbutter cake. Jako takovou kalorickou bombu. Aby toho nebylo tak málo. A pak jsme tam našly zmrzlinu. A mražený jogurt.“

Zdeňa: „Já byla nešťastná. Mě tam nešla zastavit růžová zmrzlina. Ta zrovna nebyla moc dobrá. No a tý se mi tam natočilo. Bylo mi to líto to tam nechat, tak jsem to pořád ujídala, až jsem se přeplácala.“

Martina: „To se mi líbilo, že si ji pak mohl ochutit čím chtěl. Oříšky a... já jsme tam našla krásnou čokoládovou drť s oříškama. To bylo výborný.“

Zdeňa: „Mohlo se to polít čokoládovou polevou nebo ovocnou polevou, kakaovou...“

Aža: „Já jsem to posypala barevnejma... barevná rýže se tomu říká. A ještě tam byly kousky sušenek, malinkatý.“

Milík: „Já jsem měla puding a k tomu čokoládový zákusek.“

Zdeňa: „Co tam Gerry pořád říkala o tom pudingu?“

Milík: „To byl chlebový puding.“

Martina: „Nějaký opražený chleba v tom byl nebo co.“

Zdeňa: „Ale bylo zajímavý, že tam byl puding klasický, takový řídký. Pak tam byl puding, jakoby horkej rozplizlej koláč to vypadalo.“

Aža: „Já jsem měla takový třešňový pie, což ty třešně byly úplně jak artificial, jako umělý. A chuť byla vysoce umělá, k třešním to mělo strašně daleko. Byly až neskutečně červený. Taková ta červěň umělých třešní, ale chutnalo to skvěle. No bylo to americký, umělý.“

Zdeňa: „A hodně sladký. Moučníky mají sladší než mi.“

Aža: „A co teď?“

Zdeňa: „Kafe jsme si daly, samozřejmě.“

Aža: „Já jsem si dala kolu, když jsme v Americe, tak koukakolu.“

Martina: „Limonáda byla dost hnusná.“

Zdeňa: „Byla dost sladká. Ty limonády mají takový přeslazený. Lepší jsou ovocný džusy. To tam zrovna nenabízeli. Měli zelenou limonádu, žlutou, kolu, pink...“

Aža: „Tak to bylo asi vše, co jsme toho do sebe dostaly.“

Martina: „NO, ono toho bylo víc, ale člověk radši nevzpomíná. Zvláště dnes po tom salámu.“

Aža: „A jinak, kolik to asi stálo? To co já jsem slyšela, babči se ptaly, je to zajímalo, Clarisa říkala, že to přišlo něco přes sedm dolarů na jednoho. Což není až zas tak drahý.“

Martina: „To by ti nevyšlo ani u nás v restauraci.“

Zdeňa: „Všechny ty chody.“

Po tomto obžérství jsme jely zpátky do St. Paula. Balily jsme naše sakypaky a přemístily jsme se k Gerry, kde jsme tentokrát spaly.

Ten večer jsme absolvovaly ještě několik návštěv. Dcera Gerry měla čerstvé miminko, asi měsíční, o které se dnes musel postarat její manžel, protože manželka šla na svatbu své kamarádky. Nezůstalo však pouze u této návštěvy a dále jsme se stavily u bratra Gerry, kde bylo více lidí. Jediné, co jsme byly schopny přijmou z toho, co nám bylo nabízeno, bylo pivo (na trávení). Povídalo se o cestování, o naší cestě a o tom, že se bratr se svou manželkou chystají do Evropy. V plánu měli navštívit Karlovy Vary. Přesvědčovaly jsme je, že musí přijet do Prahy, že budem rády, pokud budou našimi hosty.

Po příjezdu domů k Gerry jsme si šly projít vilkovou čtvrť. Milík se vrátil dříve a za chvilku volal bratr Gerry, že když jsme je tak pěkně pozvaly, že se rozhodly, že do té Prahy přijedou.Během deseti minut byly u Gerry i s mapou a zjišťovali, kde bydlíme a jak se tam dostanou. Přijedou 12 října - čtyři osoby.

Pondělí 19.9.

· Rochester - Mayo Clinic

· Příjezd do Chicaga

Ráno jsme vstávaly kolem sedmé, Gerry pro nás připravila bohatou snídani: nepostradatelné Corn flakes, jogurt, ananasový kompot, banány a tousty.

Kolem půl deváté se balíme do auta a připravujeme se k odjezdu. Gerry a Clarissa nás vyvedly z toho dopravního chaosu St.Paula ven na výpadovku 61 na Red Wing. Byl to dobrý nápad, protože nám to ušetřilo plno nervů a času.

Opustily jsme naše hostitele a ochránce a směřujeme do Rochestru. Zvolily jsme vedlejší 61, která vedla podél Mississippi. V Rochestru jedeme do Mayo Clinic, kde na sedm let působí Tim - náš čert z pražských mikulášských akcí. Předem jsme měly domluveno, že za ním přijedem a popovídáme. Je zde sám, dítě i manželku má v Praze, i jeho kolega, s kterým sdílí barák je momentálně pryč. Zval nás, že můžeme přebývat u něho, aspoň nebude sám. Kolem čtvrt na dvanáct jsme v Rochestru. Moderní výstavba málem jako v Chicagu. Objevily jsme i kliniku. Trochu máme problémy s parkováním. Nakonec zajíždíme na parkoviště pro hotelové hosty. Snad nás nikdo nenačape. Mayou Clinic je jedna z moderních budov, vcházíme do recepce, kde se snažíme Tima vyvolat. Hledáme číslo, Němců je zde několik. Jinak, než jako Tima ho neznáme, takže těžko vybíráme, který to vlastně je. Nakonec ho máme na drátě. Je v děsném kalupu, čeká ho za patnáct minut neplánovaná přednáška, na kterou se právě připravuje. Za dvě hodinky by měl čas. To však my už musíme být někde jinde. Dnes máme dojet až do Chicaga. Jsme smutný, že jsme ho ani neviděly. Nicméně na vrátnici mu od Petra necháváme nějakou disketu. Protože je abstinent, což jsme zapomněly, odmítá české Plzeňské, které jsme mu chtěly nechat.

Z Rochestru to bereme po 14 přímo k Mississippi. Stavíme se ve velkém supermarketu - doplňujeme zásoby jablek, chleba, jogurtů. Dopřáváme si i čipsy a melouna. Máme plné auto.

Mississippi je zde značně široká, vypadá i docela čistá. Ve Wisconsenu vyjíždíme na rychlou 90. Čas letí a před sebou ještě plno mílí. Kolkolem samá rovina a pole. V šest hodin konečně přejíždíme hranice Illinois a v pravidelných patnácti minutových intervalech jsme nuceni plati toll 40 centů. Jinak než po placené dálnici se do Chicaga nedostaneme. Placení vyžaduje určitou zručnost. V místě platby je silnice několikrát rozšířena a auta projíždějí pokladnama dle výběru. Ti, kdo mají přesně jedou tam, kde mají pouze koš, do kterého se požadovaný obnos musí vhodit. Prostě hraje se zde taková peněžní košíková. Pokud se to jakémusi čidlu líbí, otevře závoru a může se opět jet. Platíme již poněkolikáté a blížíme se k našemu exitu. Všichni bedlivě sledujeme, kdy nám bude avizován.Jsou zde však stále ty, které by nás zavedly na jinou světovou stranu. Pomalu se stmívá a v dáli vidíme rozsvícené město. Míjíme nejrušnější letiště na světě, O'Hare. Nad hlavami nám přistávají okřídlení obři. V dáli jako blikající ufa rozmístěná na temné obloze, jsou letadla, čekající na povolení k přistání. Podél silnice jsou rozmístěny obrovské osvětlené bilboardy a kolem nás to sviští v několika pruzích. Blížíme se k obávanému městu, je již po osmé. Vzpomínáme na naše, kteří nás varovali před nočními příjezdy.

Napětí v autě roste, každý sleduje naše návěští. Ani nevíme, jak se to stalo, ale téměř současně konstatujeme "Tak to byl náš exit". Už se stalo a my jsme unášeny lavinou aut dál. No, jak tohle dopadne? Tady si můžeme zajíždět třeba 100 kilometrů. Snažíme se co nejrychleji orientovat v mapě a hledat únikovou cestu. Bereme tedy několik dalších neplánovaných exitů a překvapivě rychle se dostáváme ze zapeklité situace.

A teď je naším úkolem najít Briana. Vlastně ho žádná neznáme. Je to přítel Lucase, Belgičana, který studoval práva s Brianem v Chicagu. Máme jeho adresu a plánek. Pohybujeme se v předměstí velkoměsta. Přijíždíme k železničnímu přejezdu na Harlem street. Závory jsou stažené a bliká výstražné červené světlo. Jsme nuceni zastavit a čekat na vlak. Ani po deseti minutách se však nic neděje, nic nejelo a závory stále dole. Za námi se začala ve dvou pruzích tvořit slušná šňůra aut. Ti, co byli někde na konci, však ztratili trpělivost a začali troubit. Nevěděli, že zde bliká červená. Bez jakýchkoliv výčitek stojíme dál. Nic jiného dělat nemůžeme. Ti zezadu však to nevydrželi a začali přejíždět dopředu. To, že byly stažený závory jim nevadilo. Přibrzdili, rozhlédli se a projeli mezi závorama. Koukaly jsme na ně jako na sebevrahy. Postupně začalo předjíždět stále více aut, i v protisměru. To, co se zde dělo, zavánělo dosti velkým průšvihem. "No, holky, jestli tady k něčemu dojde, tak jsme hned na ráně jako první". Uvažujeme, co bude dál. Nakonec jsme Zdeně špitly "zavři oči a jeď". Projely jsme. Jak dlouho ty závory byly dole, či zda nějaký vlak přijel, už bohužel nevíme. Ale docela se nám ulevilo, když jsme byly na druhé straně.

Podle plánku jsme Briana dobře našly. Bydlel v moderním apartmentu. Byla zde i jeho přítelkyně, která se sem chce přistěhovat a začít pracovat. Nabídl nám pizzu a nějaké sušenky. Znečně unavený po náročném dni, nás odváží do baráku své přítelkyně, která toho času není doma a je nám dán k dispozici celý barák, i s kočkou.

Co jsme dorazily, volal nám pan Janič z Columbusu. Díky taťkovi vědí podrobně náš program i s adresama, kde máme být. Zajímavou češtinou se ubezpečuje, že je vše O.K. a že do Ohia přijedeme ve středu. Ještě jednou nám vysvětluje, jak se k nim dostaneme a čeho se máme vyvarovat. Také od taťky přišel fax do Brianova ofisu. Trochu nás to vystrašilo, zda se něco neděje. Brian byl úplně klidný, ale víceméně jsme ho donutily, pro ten fax dojet. Byl to pozdrav od všech. Každý tam připsal něco pro obveselení.

K tomu baráčku. Dole byla kuchyňka a obývák. Nahoře jsme okupovaly dva pokoje. Spalo se docela dobře, pouze kočka prý holky trochu obtěžovala, takže byla vykázána z pokoje.

Dnes jsme zatím ujely rekordně 758.4 km - docela fuška. Paráda, že se můžeme osprchovat a natáhnout se do postele.