Ze Sarnie jsme
odjížděly až kolem deváté ráno. Trochu jsme si
zútulnily ten náš domek na kolečkách. Zdeňa vyluxovala a Milík vyblejskal okýnka.
Ještě v
Sarnii čepujeme plnou nádrž - celkem za levno, 41,4 litrů za 22,74 kanadských dolarů.
Podél
pobřeží Huronského jezera, po 21 Lake Shore Road, jedeme na sever. U Grand Bendu se stavíme v malém kostelíku. Před začátkem mše zde věřící, kteří přijeli
ve svých auťácích, nacvičovali
písničky. Místní pan farář se dal
chvíli s námi do řeči. Vyptával se odkud jsme a kam jedeme. To, že chceme dojet až do Chapleau,
považoval spíše za žert. Prý tam bude
již sníh a že čtyři ženský, to snad ne?
Po kostele
si dáváme malý piknik. Zajíždíme blíže k jezeru a na molu rozbalujeme banánové chlebíčky, které nám sebou přibalila paní. Pozorujeme plující čluny a
bílé jachty, které fantasticky
kontrastují s modří vodní hladiny. Na vlnkách se pohupují rackové - prostě klid a idylka.
Pokračujeme
dál v cestě na severní výběžek poloostrova Bruce, k Tobermory. Oceňujeme hojnost piknik areí, které jsou přímo u silnice. Je zde většinou několik dřevěných
stolů s lavicemi, toalety, pitná voda,
odpadkové koše. Dnes jsme docela
vybavený. K obědu si dáváme rybičky z konzervy, rajské z úrody pana Glivického, žlutý meloun,
tyčinky. Zásoby potravin máme ještě z
Ameriky, zde je to přeci jenom trochu
dražší. Takže všechny konzervy, broskvové kompoty, rybičky a kornflakes se budou hodit.
Za volant se
odvážila sednout i Martina, takže naši dva
hlavní řidiči si trochu oddáchly.
Kolem šesté
večer jsme začaly hledat kemp. Avšak jak to tak bývá, hledaly, hledaly, až jsme zvolily ten nejdražší, soukromý u Millers Lake. Stál něco přes
devatenáct dolarů. Byly jsme se podívat
i v sousedním levnějším kempu, ale tam
Zdeňu odradila jednak poloha placu, která nám byla dána k disposici, byl poblíž jezera, takže se
dala očekávat zvýšenná vlhkost a ranní
chlad od vody. Bylo zde hodně stromů a
málo měkkého trávníčku, kam by se dal stan rozložit. Martina mezi tím, než jsme takhle chodily a zhodnocovaly místa, čekala v autě a seznamovala se s jeho
dalšími funkcemi, takže když jsme se
vrátily, otevřela nám všechny čtyři
dveře naráz, odklopila kufr z palubní desky atd. Její zvědavost však neustávala a podařilo se jí nějakým způsobem zablokovat auto tak, že jsme ho nemohly
nastartovat. Trochu jsme znejistěly a
po dalším vyzvídání, na co ve chvíli naší
nepřítomnosti šahala, Zdenu napadlo, že se bude muset dát řadící páka do polohy P - parking, nikoliv
ji nechat v poloze R - zpátečka. Pak se
nám hladce podařilo odjet.
V kempu nám
byl přidělen plac, kde byla elektrika, ohniště, odpadní roura pro přívěsy. Všude kolem byly velké obytné přívěsy, v kterých přebývaly vesměs důchodci
přes celé léto. Budily jsme značnou
pozornost našeho souseda. Holky hbytě
postavily stan a až vše bylo hotovo, zjistily, že na stromě přímo nad ním je obrovské vosí hnízdo. Naši
bezradnost a obavy zpozoroval náš
soused, který k nám přešel s návrhem,
hnízdo zlikvidovat. Prý zde už jedno zničil. My jsme se však tvářily tak trochu, jako že se bojíme a on
že to tedy nechá na zítra, až odjedeme.
Nicméně holky stan přemístily o kousek
dál.
K večeři
jsme měly těstoviny s kečupem a sýrem. Dobroty
k čaji žádné nebyly, protože je Martina prostě zakázala.
Umývárny nás
zde trochu zklamaly. Za sprchy se muselo extra
platit (25 centů) a kohoutky u umyvadla byly tak vymyšlené, že se člověk pořádně umýt nemohl. Šetřily
vodu a po otevření se samovolně vracely
zpět, takže jediná možnost byla, jednou
rukou držet kohoutek otevřený a druhou se opláchnout.
Holky
zalezly do stanu a my se segrou jsme si ustlaly v autě.
V jedenáct
večer nám někdo začal šajnovat baterkou do auta. Trochu jsme se vylekaly co se děje. Byl to náš soused. Zpozoroval, že nám svítí brzdová světla.
Milík totiž jak byl natažený tak
přišlápnul brzdu. Měl obavu, abychom si nevybily do rána baterii. Problém jsme vyřešily velice jednoduše. Brzdový pedál jsme podložily ešusem. A tak
jsme spaly až do rána.
Dnes jsme
najely 310,4 km.
Z kempu
vyjíždíme již v sedm dvacet. Musíme být včas
u trajektu v Tobermory.
Příroda
kolem se výrazně změnila, objevují se zde mokřady s typickou vegetací. K Tobermory, přístavnímu městečku, které
leží na samé špičce poloostrova Bruce,
jsme dorazily již v osm ráno. Zde se na
velkém parkovišti řadí auta, čekající na trajekt. Není to žádná kocábka. The Big Canoe - Chi-Cheemaun
je nejširší a nejmodernější loď pro
přepravu po Velkých jezerech. Vejde se
sem 115 aut a 600 pasažérů.
Po zaplacení
docela tučného jízdného (celkem 60 dolarů) jsme také zařazeny do jednoho z pruhů. Máme ještě půl hodinky
před naloděním. Po obloze se honí
mráčky a trochu to tu profukuje.
Navštěvujeme informační středisko, kde se vybavujeme nepostradatelnými prospekty. V půl deváté se
naloďujeme. S důvěrou svěřujeme volant
Zdence, která bravurně zajela až do
druhého poschodí obrovského trajektu Chi-Cheemaun. Opouštíme auto a jdeme do podpalubí a na palubu. Vše si to
tu procházíme. Moc lidí tu až zas tak
není v tuto ranní časnou hodinu. Bylo
dobře, že jsme si přivstaly a zvolily ten první, který jede. Na lodi je restaurace, obchody se suvenýry a
plno místa, kde se dá sednout a
pozorovat jezero skrz prosklenná
okénka. Holky si dávají kávičku a zasedáme k nahrávání naší cesty na diktafon. Plavba trvala hodinu a
třičtvrtě.
Atention!
Atention! Tak začínalo oznámení, že budeme
přistávat a že všichni musí zpět do svých aut. Všeho necháváme a vydáváme se spolu, s davem do
"sklepních" prostor. Martině
to tu přišlo jako útěk do krytu. Hledáme
východ 1B - auto je na místě. Čekáme na další pokyny. Přistání bylo hladké a po chvilce vyjíždíme
na Manitoulin Island. Je největším
sladkovodním ostrovem na světě a
obsahuje stovky sladkovodních jezer s neskutečně čistou vodou. Je považován za poklad Velkých jezer.
Z mapky si vybíráme malou okružku.
Jedeme kolem Manitou Lake, kde si
dáváme piknik. K obědu jsou tentokrát hot dogy.
Jen tak
mimochodem kouknu pod auto a co nevidím, loužička. Ihned se vrháme pod vozidlo. Očucháváme co to je. Benzin ani olej to není. Naštěstí je to
"jenom" voda. Co budeme dělat?
Na druhé straně silnice je jakési nevelké stavení, kde jsme viděly nějakou osobu.Přemlouváme Martinu,
aby využila svého osobního šarmu a
přivedla mužskýho, který by to obhlídnul.
K ničemu se neměla a tak si musíme poradit samy. Otevíráme kapotu a jsme šokovány, jak může vypadat
motor. Jsou zde při nejmenším čtyři
favority. Snažíme se rozpoznávat
jednotlivé komponenty. Po chvíli nacházíme nádobu na chlazení. Vody je dostatek. Hladina
dosahuje, přesně po rysku. Budeme tedy
sledovat teplotu motoru a hladinu vody
v chladiči. Vydáváme se dál.
Téměř
všechna jezera mají indiánská jména a na ostrově jsou také indiánské rezervace. Zpět na pevninu se dostáváme přes most
v Little Curentu. V Espaňole najíždíme
na šestku a jedeme podél severního pobřeží
Huronu.
Zastavujeme
a kontrolujeme stav vody v chladiči. Teplota
motoru se drží naštěstí na stejné hodnotě. Ale z auta, to je hrůza, nekape, ale téměř prší. Zdvíháme
kapotu a zjištujeme, že hladina je dva
palce pod ryskou. Hrklo v nás. Co teď? Tady
nikde nikdo. Pouze sem tam projede nějaké auto. V podmínkách půjčovného máme, pokud se cokoliv stane,
Alamo je povinno přistavit nový auťák.
Ale co tady v tý pustině? Ani telefon
tu není. To by asi měli radost nás tu někde v Kanadě hledat. No, nějakou vodu máme v kanystru, sice ne
destilku, ale to snad nebude vadit.
Doplňovat tedy bude chvíli co. Pojedeme dál
a budeme sledovat hlavně teplotu motoru. Až přijedeme k pumpě, tak zavoláme SOS.
Původně bylo
naplánováno dojet až do Thessalonu a po 129
Kanadskou divočinou nahoru do Chapleau. Na mapě jsme objevily zkratku vedoucí kolem Lake Elliotu. Odbočily
jsme tedy z frekventované 17 na 108,
která byla značena Dears trail - cesta
jelenů. Všude samé varovné cedulky, pozor jeleni. Cesta zde byla úzká, asfaltová. Nikde nikdo, pouze krásná příroda kolem. Projížděly jsme tichou, mírně
kopcovitou krajinou, porostlou převážně
listnáči - javory.
U Eliotu
vybíháme pouze na okraj lesíka a nacházíme několik velkých hříbků. Martina si je aranžuje na stříbrnou metalízu naší kapoty spolu s červeně zbarvenými
javory. Bereme si je s sebou. Ale na
smaženici nám chybí vajíčka,které jen tak
nekoupíme, není totiž kde.
Čím více
jedeme na sever, tím více jsou stromy probarvenější. Podzim se zde představuje ve své plné neuvěřitelné kráse. Téměř za jízdy vyskakujeme z auta a hltáme
okolní kouzelnou
oranžovožlutočervenozelenou paletu barev. Vidíme zde to, co se prodává na postecardech - Ontario - s
neskutečně červeně probarvenými javory.
Kýčovité pohlednice jsou zde
skutečností. U nás takové barvy nemáme. Kanadská červeň javorů je nepřekonatelná. Krásné počasí,
modrá obloha a sluneční paprsky tomu
dodávají neopakovatelné kouzlo.
Opět
provádíme kontrolu našeho motoru. Teplota sedí, nemění se. A voda v chladiči z neznámých důvodů je
zpět na rysce. To snad není mežné. To
si snad z nás dělá blázny. Z auta teče,
takže zákon o zachování hmoty zde trochu nesedí. Skoro abychom začaly přemýšlet... Nakonec nás
napadá vysvětlení. Co když je to úplně
správné, že teče z motoru. Co když se jedná
o pouhou kondenzaci par z našeho airconditioneru, klimatizace, která je puštěná na plné
obrátky. A to, že byla před chvílí
hladina pod ryskou, to jsme asi nestály na
rovině. Úkaz jsme si tedy zdůvodnily a v klidu pokračovaly dál.
108 nás
dovedla do Mississagi Provintial Parku a
projíždíme ho po 639, která je opět o poznání užší. Jsme uchváceni nádherou krásných vzrostlých stromů,
zbarvených do neuvěřitelných barev.
Přijely jsme i k naší zkratce - sezoní
cestě, 556. Jsme tak trochu zaskočeni. Varovná cedule upozorňuje dvojjazyčně (anglicky a
francouzsky), že průjezd je na vlastní
nebezpečí. Rozhodujeme se co dál. Dva terénní
vozy jsme viděly jak suveréně mizí za zatáčkou. Takže průjezdné to asi bude. Jedeme taky. Řadíme
jedničku pro pomalou jízdu. Cesta je
značně kamenitá, rychle se zde nedá s tím
naší Chevroletem jet. Tak trochu postrádáme toho teréňáka, teď by se hodil. Nakonec jsme se nad naším
kavalírem slitovaly. Takovým způsobem
jízdy jednak zhuntujeme auto a pomalou
jízdou si nějak moc nepomůžem. A tak to vzdáváme, obracíme se a vracíme se zpět. Po 546 jedeme na pobřeží Huronu na 17, kterou jsme opustily ve
Spanishu. Po několikakilometrové
objížďce se dostáváme na 129 a jedeme
podél řeky Mississagi.
Již se
připozdívá a začínáme hledat místo na přenocování. Kemp je značený až v Chapleau, což je dost daleko. Rozhodujeme se proto pro nějaké to divoko.
Líbila se nám odbočka 556. Byla to
vedlejší silnice a na takovém odlehlém
místečku, jsme to zaparkovaly. Budiž zde uveden autentický záznam vyprávění, které jsme později
natočily diktafonem na kasetu.
Milík: To
místo jsme našly dost brzo.
Martina: My
jsme za tmy nemohly nic hledat, to znamená že
bylo dost brzy. Stavěly jsme stan až tak kolem sedmé hodiny. Nejdřív
jsme se najedly, myslím.
Milík:
Vařili jsme tam....
Martina:
Ano, ano.
Milík: Takže
jsme našly takovou sympatickou cestu, která
nevedla nikam a končila velmi brzy. Tak jsme toho využily, že tam projíždět zřejmě nikdo nebude. Žádný
náklaďáky nebo žádný auta, který by tam
trasportovaly dříví z lesa. Takže to jsme si
našly velice pěkné místečko. Holky postavily stan a šly se ještě vykoupat.
Martina:
Ano, bylo to velmi příjemné. Bylo to perfektní
koupání, fantastický u řeky. Až na to, že jsme pořád koukaly, jestli tam nejede auto nebo nejde medvěd.
Protože jsme tam byly tak na ráně, že
nás bylo perfektně vidět ze všech stran.
No, pak jsme se vrátily a zatímco my jsme se hrdě položily do stanu bez bázně a hany...
Milík: No
počkej, vařily jsme, né? Fazolky jsme měly výborný a s párkem. No a co jsme ještě měly? Nějaký ty tousty a čaj jsme si udělaly. No a s odvahou holky vlezly
do stanu.
Martina:
Milena to vzdala, co kdyby ve stanu potkala medvěda.
Milík: My
jsme spaly v autě s Ažou a hlídaly auto. Holky byly ve stanu.
Martina: No
jo, hlídaly auto.
Milík: To,
když už jsme zalejzaly, tak už byla vlastně tma. Než jsme to všechno uklidily, zabalily a tak. Nebylo to nic příjemného, když jste ve volné přírodě a teď
může na vás kdokoliv, odkudkoliv
juknout. Nejvíce jsme měly strach z
nějakého medvěda, s kterým nás strašili Glivických. Poslouchaly jsme všechny zvuky, kde se co šustne.
To už byla
tedy tma, holky ještě dokončovaly stan, no a my jsme byly s Ažou zalezlý ve spacákách. Najednou jsem
zahlídla holky jak hihňající se na nás
klepou do okýnka. Myslely jsme si, že
nám dávají dobrou noc, nebo že si hrají na medvědy. No a potom už mi to bylo podezřelé, že koukají
pořád jedním směrem. Tak jsem se tam
koukla, co se tam děje a tam byly
nějaký dvě světla. Přijelo to tam, na tu cestu, na kterou jsme přijely... Vniklo sem nějaké auto. No a vy
jste uslyšely nějaký šramot.
Martina: My
jsme viděly auto, světlo. Zastavilo. Někdo z něho vystoupil. No a proč jsme se hihňaly, to musím vysvětlit. My jsme
se bavily o tom, s jakou rychlostí nám
stačíte otevřít dveře, když přijde
medvěd. A v okamžiku, když jsme se na vás pět
minut dobejvaly, tak mě to přišlo k smíchu. Protože kdyby tam nějaký medvěd byl, tak je po nás. Proto ten
smích. Na vás se nebylo možné doklepat.
A vy s takovým klidem, "tak dobrou
noc".
Milík: No
dopadlo to dobře. Já jsem si musela sednout na místo řidiče.
Aža: Nedalo
se nic moc dělat. Pouze vyčkat co bude
dál. My jsme nikam ujet nemohly. Za námi cesta končila lesem a tudy, kudy jsme přijely, stál teď ten
auťák.
Milík: Bylo
v nás trochu napětí. Rozhodly jsme se rozsvítit naše auto. Co se stane? Pojede k nám nebo dá zpátečku a pojede zpátky na silnicí? Tak se nám
ulevilo, když dal zpátečku. Asi jsme ho postrašily.
Martina: My
jsme pak dostavěly stan, lehly jsme si a teď jsme tak začaly říkat. Co kdyby tady nebyl medvěd, ale co kdyby tady takhle někdo utek odněkad, třeba
takovej pětinásobnej vrah a tak
podobně. Takže jsme měly ke spaní perfektní
předpoklady. V takovém klidu jsme usínaly. A než jsme si stačily pořádně zalehnout, začaly se ozývat
takový podivný zvuky a my jsme pořád
nevěděly co to je. Vždy to nachvíly
umlklo a pak znova. Pak zas do toho zvláštní mručení. Klepaly jsme se ve stanu. Vůbec jsme nemohly spát.
No seděly jsme tam a poslouchaly.
Zdeňa:
Martina navrhla otočit stan směrem k autu. Vchod směrem k autu, aby byla jedním skokem v autě.
Milík: Přitom
stam byl dva metry od auta.
Martina: Ani
ne, tak půl metru. Zdeňa to zavrhla s tím, že
kdyby tam něco venku bylo, tak než ho otočíme, tak nás to stejně sežere.
No a asi po půl hodině.....
Zdeňa: Mě se
to vůbec nechtělo otáčet. Měly jsme tam
karimatky, spacáky.
Martina: Asi
po půl hodině strachu slyšíme třísknutí dveří
a Aža povídá. Holky to jsme my, my tam máme hrozný horko. V tu chvíli nám došlo, že všechny ty
prapodivný zvuky byly od toho, jak se
holky vrtěly a kašlaly v autě. Každej zvuk z toho auta, to bylo hrozný. To byly tak nedefinovatelný zvuky.
Milík: My
jsme z toho stanu slyšely stále nějaké hovory, tak jsme poslouchaly jestli je to od vás nebo ne. Říkaly jsme
si, proč tam tak stále diskutujete.
Proč už nespíte.
Martina:
Protože po prvním zážitku s vámi, s jakou
rychlostí jste nám otevřely auto, tak už tedy jsme nevěděly, jestli riskovat a zaklepat na vás.
Aža: No, my
jsme se domluvily, že žádný srandičky nebudou a že příště při zaklepání reagujem ihned.
Martina: No,
já měla ještě jeden nápad. Sebrat stan, složit
ho, naložit ho a ještě v noci vyjet pryč. To vypadalo že je tam nějaký zvíře, jako by se přehrabovalo na
smetišti u kterýho jsme byly. A ještě jsme tak povídaly se Zdenkou. Víš Zdeňko,
já jsem vlastně zjistila, že o kanadské
přírodě vůbec nic nevím a tady tak v
pohodě zakempujem. A povídám, vždyť tady nemusí být jenom medvěd. No a tak jsme začaly uvažovat, že přece jenom naše znalosti o kanadské přírodě jsou
poněkud menší. No, já jsem si koupila v
tom kšeftě pohled s těma vlkama. Tak jsem
si vzpoměla, že tam budou i vlci. A tak mě ještě trochu uklidnilo, že
ten stan má dvojitou střechu. Že než by
se na nás prokousaly, snad bychom někam
utekly. No veselá noc. Ale pak jsem usnula jako dříví v lese a kdyby mě unesly, tak o sobě moc nevím. Ne, měla jsem
trochu lehčí spaní než minule.
Milík: Takže
to byla naše první noc na divoko v kanadské
přírodě, která stála za to. My jsme se moc nevyspaly. V autě bylo strašný vedro.
Toto byl
přepis magnetofonového záznamu autentického vyprávění.
Najeto 430 km
Ráno
vstáváme velice brzy, téměř před svítáním. Byla ještě tma, ale nemohly jsme dospat. Mrholí a je mlha. Balíme stan a ložní úpravu našeho "Chevy",
ještě před sedmou odjíždíme ze
stanoviště a snídáme v autě. Jedeme opuštěným krajem stále na sever po 120 na Chapleau.
Počasí se
zhoršuje, prší a ochladilo se. Ráz krajiny se mění. Po zbarvených listnáčích ani památka. Zde vévodí vysoké smrky. Větve mají krátké, řídké, většina
těch vrcholových je olámaných či
suchých. Jsou důkazem drsných, klimatických
podmínek a zim. Porosty jsou prořídlé a děšť a mlha, která nás provází, tomu dodává tu správnou
atmosféru pochmurna a tajemna. Míjíme
pouze nákladní auta, tykadla, svážící
surové dřevo.
Kolem desáté
hodiny stavíme u kouzelného jezírka. Déšť již
ustal a díky úplnému bezvětří vodní hladina zrcadlí okolní krajinku. Ticho, které zde panuje, přerušuje
pouze křik ptáků.
Milík k
svačince připravuje zeleninovou polívku pytlíkovku. Docela bodla.
Pokračujeme
dál a Chapleau pouze míjíme. Nestavíme tam
a stáčíme to po 101 k Lake Superior do Wawy. Wawa je vlastně indiánsky divoká husa. Je zde obrovské
jezero stejného jména, kde se na podzim
houfují husy před velkým stěhováním. Hrajeme
si na kanadské turisty - zajíždíme až k jezeru a chvíli pozorujeme koukaje z okýnek auta. Dlouho
jsme to však nevydržely a vyskakujeme
ven.
Po dlouhé
době jsme se ocitli opět v civilizaci. Wawa je malé městečko, kde je mnoho obchodů. Porovnáváme ceny potravin a zjišťujeme, že je zde vše o trochu dražší
než v Americe. Vcházíme i do suvenýr
šopu a kupujeme pohledy.
Čepujeme
benzin, který je dosti drahý. Už abychom byly zpět v Americe a v civilizaci, kde se nebudou šplhat ceny tak vysoko. Čepujeme vždy jen pár litrů s
nadějí, že snad potkáme levnější. Avšak
opak se stává pravdou. Při vjezdu do města,
pro nás to však byl výjezd, protože jsme přijely z opačné starany,
je postaven symbol města, obrovská husa
v nadživotní velikosti, wild goos -
Wawa. Je zde i velice pěkné informační středisko s malou expozicí místní flory
a fauny. Snažíme se zjistit, zda je
možné se dostat k Agawa kaňonu v
Superior Provincial Parku. Podle mapy jsme zjistily, že tam jezdí vláček Algoma Centeal Railway. Pro
turisty je připraven celodenní výlet,
který začíná v Sault St. Marie, dále jede na
sever, projíždí kaňon, kde je asi hodinová zastávka a pak dále vzhůru až do Hearstu a zpět. Tato
legrace je však dost drahá a vyžaduje
celý den volna. Nám by stačilo dojet pouze
ke kaňonu a zpět. Pani nám ochotně zjištuje časy odjezdů z jednotlivých stanic. Máme však smůlu, ten
odpolední již nestihneme.Pokusíme se
tedy dojet autem, kam to půjde a pak
pěšky. V jednu hodinu vyjíždíme z Wawy a míříme konečně k Lake Superior. Hořejší jezero je jedno z
Velkých kanadských jezer a jeho středem
probíhá americko-kanadská hranice. Toto
jezero v zimě zamrzá, je to největší sladkovodní jezero na světě. Má rozlohu 82 400 km2, což
je více než Česká republika (79 863km2).
Sedmnáctka
je silnice, která vede po jeho severní straně
a Glivických nám ji doporučovaly jako jednu z nejhezčích. My však máme obavy, zda je rozumné se vydat 4
ženský tímto nedotčeným, pustým krajem.
Plán však uzpůsobujeme a projíždíme
alespoň z Wawy do Sault St. Marie.
Pod Wawou
nás 17 vede Superior Provincial Parkem.Je to jeden z největších provinčních parků Ontaria, drsná příroda. Věžovité kopce a hluboká údolí vznikaly před
2 bilióny let sopečnou činností a
zemětřesením. Horské pásmo se tvarovalo
v době ledové.
Stavíme u
kouzelné zátoky - "Old women bay". Pláž je zde oblázková a průzračnost jezera až
neskutečná. Tady to je něco jinýho něž
u Huronu v Sarnii. Tam byla spousta
soukromých pláží s přepychvými baráky, zde je vše ponecháno přírodě, nikde ani živáčka - no prostě
idylka. Mlha je stále značná, takže na
horizont nedohlédneme. Holky neodolávají
a jdou do plavek. Skákají do průzračně čisté vody, ale zatrnulo v nich, jak se přiznaly. Voda byla
dosti studená, není ke koupání ani v
létě. Dlouho tam nevydržely, přesto to
však byl pro ně nezapomenutelný zážitek. My jsme chodily v bundách, svetrech, kalhotech, no kulicha jsme neměly.
Musím ale přiznat, že i já jsem si
smočila nožky, ale pouze po kotníky.
Další
zastávkou jsou Agawa Rock Pictograph. Auto necháváme na parkovišti a vydáváme se po turistické
značené cestě, která nás má dovést k
pictografům. Na začátku je malá budka s
mapkou a registrační knihou turistů - před námi tu byly Holaňdani. Po dnešním dešti je cesta
rozbahněná, ale postupně se terén mění
na lepší, kamenitý. Dostaly jsme se až ke
skále, která padala do Superioru. Na ní jsou ony indiánské malby, pictography - obrázkové písmo. Lake
Superior byl obýván lidmi Ojibwa a
jejimi předky již od roku 8000 před Kr.
Pictography na skále zde znázorňují příběh plavby více než padesáti mužů, kteří se pokusili přeplavat
na kánoích jezero. Během nebezpečné
plavby byli chráněni rysem, co by ochráncem
Velkého jezera. Přelézáme obrovské balvany a je nutná značná opatrnost, neboť jsou mokré a kluzké.
Milík naši
cestu k malbám dokumentuje na videu. Objevujeme první jednoduché symbolické obrázky a poznáváme lodičku, jakéhosi dinosaura s rohama, hada, který
však hadem asi nebude, protože má
nožičky. Jsou tu kresby několik staletí
staré.
Po této
úspěšné, krátké procházce jedeme dále a snažíme se najít odbočku Frather road, která by měla vést k železniční stanici a odtud k Agawa kaňonu. Na rozdíl od
všech ostatních cest, tato byla
kamenitá a dost hrozná. Nakonec jsme to
vzdaly. Nejprve jsme myslely, že jsme úplně špatně, ale pak jsme zjistily, že jsme opravdu na té Frather
road. Obrátily jsme se. Dál to prostě
nešlo a ani zaparkovat by nebylo kde.
Cesta je velice úzká.
Viditelnost
se pomalu začala snižovat. Padala opět hustší
mlha. Pokračujeme dále dolů k Sault St. Marie a jak se vracíme k jihu, začínají se zde opět objevovat neskutečně
zbarvené listnaté stromy. Cesta nám
ubíhá, dnes máme v plánu přejet hranice
zpět do Ameriky.
Mezi 6. a 7.
hodinou se stavujeme v Agawa indian šopu s různými suvenýry a indiánským zbožím. Strávily jsme zde asi hodinu, než jsme si prohlédly všechny ty blbostičky
a vyzkoušely jsme několik jezdeckých
klobouků. Koupit zde bylo možno od
vycpaného medvěda, dřevěného indiána, kanoe až k umělému skalpu téměř vše. Nás zaujaly kazety s nature
music. Celá kolekce měla asi 16 kazet,
jejichž ukázky si bylo možno poslechnout.
Nakonec jsme hmátly po Earth Rythm. Musika je podkreslena různými zvuky z přírody. Hlasy ptáků,
zurčící potůček...
Zdeňa byla
trochu nervozní, protože viděla, že to opět jinak nedopadne, než že budeme stavět stan ve tmě. Končíme nákupy a
jedeme dál k hranicím .Přejíždíme v Sault
St. Marie dlouhý dvojmost, na jehož druhým konci jsme již v Michiganu. Je zde celní budka, kde jsme
nuceni zastavit a ukázat pasy.
Značně se
připozdilo, je něco po osmé večer a rozhodujeme se, že jěště chvíli po 45 pojedeme dolů na jih. Je to docela slušná, rychlá výpadovka a za hodinu jsme
dojely až do St. Ignace, kde se stýkají
2 jezera - Huron a Michigan.
Podle naší
AAA Camp book vybíráme Folley camp. Nebyla zde
žádná budka, která by vybírala, takže jsme sem vnikly a ráno zase odjely. Byl to téměř opuštěný kemp.
Nikde nikdo. Záchodky byly suché.
Koupelny nebyly, pouze kohoutky s pitnou
vodou, což nám stačilo. Vybíráme jeden z placů, kde je vhodný terén pro stavbu stanů. Nic moc nevaříme a
jdmeme spát.
Dnes najeto
564,8km.
Z kempu
vyrážíme 8.35 a jedeme na Mackinack Island. Ne však naším Cavalirem, toho musíme nechat na souši, neboť na ostrov žádná auta nesmí. Jezdí se tam koňmo,
na kolech či pěšmo. Zakupujeme zpáteční
lístek na fery - cesta trvala čtvrt hodiny. Z lodi jsme však neviděly vůbec nic, pouze to, co bylo v naší bezprostřední blízkosti, neboť kolem nás
všude seděla hustá mlha. Na ostrově
jsme se rázem objevily v úplně jiné historické době. Městečko bylo vystavěno ve Victoriánském stylu: samé
dřevěné, dobře udržované obchůdky,
hotýlky a kostelíky. Jak jsme se
dozvěděly, rádo se tady taky filmují westernové exteriéry. Všude samí koně, kočáry pro turisty. Po
silnici není radno co chodit. Jsou zde
sice ti, co se starají o okamžité odklízení
koblížků, ale bezpečnější je jít po chodníku. Dostáváme mapku a vytyčujeme obchůzku. Zde jsme se
rozdělily. Zdeňa toužila po vlastním
soukromí a my s Martinou jsme prolézaly obchůdky s lákavým zbožím a indiánskými suvenýry. Nemohly jsme se
jich nabažit. Je zde plno míst, kam se
podívat.
My jdeme nejprve
na Arch rock. Je to takový pískovcový útvar, skrz něhož je kouzelný průhled na Huronské jezero, ale
pouze tehdy, když není počasí jako
dnes. My tomu musíme jen věřit. Je tu spleť
turistických stezek, ale je jen málo těch, kteří jdou po svých .U Arch rocku je plno koní s kočáry,
přivážející nové a nové zvědavce.
Další
zajímavostí je pevnost vystavěná na kopci, která byla v obležení turistů. Zpět dolů do městečka sestupujeme kolem kostelíčka a malé, dřevěné kapličky
vystavěné ve tvaru chýše.
Dole ve
městě je všude plno půjčoven kol. Před každým barákem ne jedna, ale hned několik amerických vlajek. V
cukrárničkách se prodávají různé druhy
na špalíky nasekané čokolády - příšerně
sladké. Ale vonělo to.
V jednu
hodinu odjíždíme zpět.
Odpoledne se
počasí trochu zlepšilo. Jedeme scénickou cestou podél Michiganského jezera a u nejsevernějšího cípu Michiganského jezera si dáváme piknik.
Lososové chlebíčky, kakajíčko a
skořicové závitky. Je to tady docela pěkná area: moderní nové toalety, dřevem vonící sruby a informační kancelář. Bylo pamatováno i na pejsky. Mají
zde vyhrazenou "dog area" pro
vyvenčení.
Zdeňa si
koupila na Mackinaku takovou tu správnou americkou basebolovku - takže nás brzy asi nikdo od američanů nerozezná. Posíleny, pokračujeme na
Munising. Zpět se tedy vydáváme na
sever k jižnímu pobřeží Lake Superior.
Dnes nám to časově vyšlo celkem dobře a do kempu Au Train nedaleko Munisingu vjíždíme již v půl sedmé. Náleží do Hiawatha National Forest. Je to tu opět opuštěné, je vidět, že je po sezoně a nikomu nestálo za to vybírat, což nám ale vůbec nevadilo. Viděly jsme pouze dva přívěsy. K večeři jsme si připravily fazolky a kakajíčko s nějakýma dobrotama. Byly zde velice zvědaví čipmankové, takové malé prouhaté veverky, které drze vlezly na stůl a hledaly, co by kde ukořistily.Toho dne jsme toho moc nenajely. Celkem asi 225 km. Taková pohodovka.