Předchozí

Obsah

Další

 

 

Neděle 11.9. 

· Huronské jezero - Tobermory

 Ze Sarnie jsme odjížděly až kolem deváté ráno. Trochu jsme si  zútulnily ten náš domek na kolečkách. Zdeňa vyluxovala  a Milík vyblejskal okýnka.

 Ještě v Sarnii čepujeme plnou nádrž - celkem za levno, 41,4 litrů za  22,74 kanadských dolarů.

 Podél pobřeží Huronského jezera, po 21 Lake Shore Road,  jedeme na sever. U Grand Bendu se stavíme v malém kostelíku.  Před začátkem mše zde věřící, kteří přijeli ve svých  auťácích, nacvičovali písničky. Místní pan farář se dal  chvíli s námi do řeči. Vyptával se odkud jsme a kam jedeme.  To, že chceme dojet až do Chapleau, považoval spíše za žert.  Prý tam bude již sníh a že čtyři ženský, to snad ne?

 

 

 Po kostele si dáváme malý piknik. Zajíždíme blíže k jezeru  a na molu rozbalujeme banánové chlebíčky, které nám sebou  přibalila paní. Pozorujeme plující čluny a bílé jachty, které  fantasticky kontrastují s modří vodní hladiny. Na vlnkách se  pohupují rackové - prostě klid a idylka.

 Pokračujeme dál v cestě na severní výběžek poloostrova Bruce,  k Tobermory. Oceňujeme hojnost piknik areí, které jsou přímo  u silnice. Je zde většinou několik dřevěných stolů  s lavicemi, toalety, pitná voda, odpadkové koše. Dnes jsme  docela vybavený. K obědu si dáváme rybičky z konzervy, rajské  z úrody pana Glivického, žlutý meloun, tyčinky. Zásoby  potravin máme ještě z Ameriky, zde je to přeci jenom trochu  dražší. Takže všechny konzervy, broskvové kompoty, rybičky  a kornflakes se budou hodit.

 Za volant se odvážila sednout i Martina, takže naši dva  hlavní řidiči si trochu oddáchly.

 Kolem šesté večer jsme začaly hledat kemp. Avšak jak to tak  bývá, hledaly, hledaly, až jsme zvolily ten nejdražší,  soukromý u Millers Lake. Stál něco přes devatenáct dolarů.  Byly jsme se podívat i v sousedním levnějším kempu, ale tam  Zdeňu odradila jednak poloha placu, která nám byla dána  k disposici, byl poblíž jezera, takže se dala očekávat  zvýšenná vlhkost a ranní chlad od vody. Bylo zde hodně stromů  a málo měkkého trávníčku, kam by se dal stan rozložit.  Martina mezi tím, než jsme takhle chodily a zhodnocovaly  místa, čekala v autě a seznamovala se s jeho dalšími  funkcemi, takže když jsme se vrátily, otevřela nám všechny  čtyři dveře naráz, odklopila kufr z palubní desky atd. Její  zvědavost však neustávala a podařilo se jí nějakým způsobem  zablokovat auto tak, že jsme ho nemohly nastartovat. Trochu  jsme znejistěly a po dalším vyzvídání, na co ve chvíli naší  nepřítomnosti šahala, Zdenu napadlo, že se bude muset dát  řadící páka do polohy P - parking, nikoliv ji nechat v poloze  R - zpátečka. Pak se nám hladce podařilo odjet.

 V kempu nám byl přidělen plac, kde byla elektrika, ohniště,  odpadní roura pro přívěsy. Všude kolem byly velké obytné  přívěsy, v kterých přebývaly vesměs důchodci přes celé léto.  Budily jsme značnou pozornost našeho souseda. Holky hbytě  postavily stan a až vše bylo hotovo, zjistily, že na stromě  přímo nad ním je obrovské vosí hnízdo. Naši bezradnost  a obavy zpozoroval náš soused, který k nám přešel s návrhem,  hnízdo zlikvidovat. Prý zde už jedno zničil. My jsme se však  tvářily tak trochu, jako že se bojíme a on že to tedy nechá na  zítra, až odjedeme. Nicméně holky stan přemístily o kousek  dál.

 K večeři jsme měly těstoviny s kečupem a sýrem. Dobroty  k čaji žádné nebyly, protože je Martina prostě zakázala.

 Umývárny nás zde trochu zklamaly. Za sprchy se muselo extra  platit (25 centů) a kohoutky u umyvadla byly tak vymyšlené,  že se člověk pořádně umýt nemohl. Šetřily vodu a po otevření  se samovolně vracely zpět, takže jediná možnost byla, jednou  rukou držet kohoutek otevřený a druhou se opláchnout.

 Holky zalezly do stanu a my se segrou jsme si ustlaly v autě.

 V jedenáct večer nám někdo začal šajnovat baterkou do auta.  Trochu jsme se vylekaly co se děje. Byl to náš soused.  Zpozoroval, že nám svítí brzdová světla. Milík totiž jak byl  natažený tak přišlápnul brzdu. Měl obavu, abychom si nevybily  do rána baterii. Problém jsme vyřešily velice jednoduše.  Brzdový pedál jsme podložily ešusem. A tak jsme spaly až do  rána.

 Dnes jsme najely 310,4 km.

 

Pondělí 12.9. 

· Manitoulin Island

· Lake Elliot

· Kemp na divoko

 Z kempu vyjíždíme již v sedm dvacet. Musíme být včas  u trajektu v Tobermory.

 Příroda kolem se výrazně změnila, objevují se zde mokřady  s typickou vegetací. K Tobermory, přístavnímu městečku, které leží na samé špičce  poloostrova Bruce, jsme dorazily již v osm ráno. Zde se na  velkém parkovišti řadí auta, čekající na trajekt. Není to  žádná kocábka. The Big Canoe - Chi-Cheemaun je nejširší  a nejmodernější loď pro přepravu po Velkých jezerech. Vejde  se sem 115 aut a 600 pasažérů.

 Po zaplacení docela tučného jízdného (celkem 60 dolarů) jsme  také zařazeny do jednoho z pruhů. Máme ještě půl hodinky před  naloděním. Po obloze se honí mráčky a trochu to tu profukuje.  Navštěvujeme informační středisko, kde se vybavujeme  nepostradatelnými prospekty. V půl deváté se naloďujeme.  S důvěrou svěřujeme volant Zdence, která bravurně zajela až  do druhého poschodí obrovského trajektu Chi-Cheemaun.  Opouštíme auto a jdeme do podpalubí a na palubu. Vše si to tu  procházíme. Moc lidí tu až zas tak není v tuto ranní časnou  hodinu. Bylo dobře, že jsme si přivstaly a zvolily ten první,  který jede. Na lodi je restaurace, obchody se suvenýry a plno  místa, kde se dá sednout a pozorovat jezero skrz prosklenná  okénka. Holky si dávají kávičku a zasedáme k nahrávání naší  cesty na diktafon. Plavba trvala hodinu a třičtvrtě.

 

            

 

 Atention! Atention! Tak začínalo oznámení, že budeme  přistávat a že všichni musí zpět do svých aut. Všeho  necháváme a vydáváme se spolu, s davem do "sklepních"  prostor. Martině to tu přišlo jako útěk do krytu. Hledáme  východ 1B - auto je na místě. Čekáme na další pokyny.  Přistání bylo hladké a po chvilce vyjíždíme na Manitoulin  Island. Je největším sladkovodním ostrovem na světě a  obsahuje stovky sladkovodních jezer s neskutečně čistou  vodou. Je považován za poklad Velkých jezer. Z mapky si  vybíráme malou okružku. Jedeme kolem Manitou Lake, kde si  dáváme piknik. K obědu jsou tentokrát hot dogy.

 Jen tak mimochodem kouknu pod auto a co nevidím, loužička.  Ihned se vrháme pod vozidlo. Očucháváme co to je. Benzin ani  olej to není. Naštěstí je to "jenom" voda. Co budeme dělat?  Na druhé straně silnice je jakési nevelké stavení, kde jsme  viděly nějakou osobu.Přemlouváme Martinu, aby využila svého  osobního šarmu a přivedla mužskýho, který by to obhlídnul.  K ničemu se neměla a tak si musíme poradit samy. Otevíráme  kapotu a jsme šokovány, jak může vypadat motor. Jsou zde  při nejmenším čtyři favority. Snažíme se rozpoznávat  jednotlivé komponenty. Po chvíli nacházíme nádobu na  chlazení. Vody je dostatek. Hladina dosahuje, přesně po  rysku. Budeme tedy sledovat teplotu motoru a hladinu vody  v chladiči. Vydáváme se dál.

 Téměř všechna jezera mají indiánská jména a na ostrově jsou  také indiánské rezervace. Zpět na pevninu se dostáváme přes most v Little Curentu. V  Espaňole najíždíme na šestku a jedeme podél severního pobřeží  Huronu.

 Zastavujeme a kontrolujeme stav vody v chladiči. Teplota  motoru se drží naštěstí na stejné hodnotě. Ale z auta, to je  hrůza, nekape, ale téměř prší. Zdvíháme kapotu a zjištujeme,  že hladina je dva palce pod ryskou. Hrklo v nás. Co teď? Tady  nikde nikdo. Pouze sem tam projede nějaké auto. V podmínkách  půjčovného máme, pokud se cokoliv stane, Alamo je povinno  přistavit nový auťák. Ale co tady v tý pustině? Ani telefon  tu není. To by asi měli radost nás tu někde v Kanadě hledat. No,  nějakou vodu máme v kanystru, sice ne destilku, ale to snad  nebude vadit. Doplňovat tedy bude chvíli co. Pojedeme dál  a budeme sledovat hlavně teplotu motoru. Až přijedeme  k pumpě, tak zavoláme SOS.

 Původně bylo naplánováno dojet až do Thessalonu a po 129  Kanadskou divočinou nahoru do Chapleau. Na mapě jsme objevily  zkratku vedoucí kolem Lake Elliotu. Odbočily jsme tedy  z frekventované 17 na 108, která byla značena Dears trail  - cesta jelenů. Všude samé varovné cedulky, pozor jeleni.  Cesta zde byla úzká, asfaltová. Nikde nikdo, pouze krásná  příroda kolem. Projížděly jsme tichou, mírně kopcovitou  krajinou, porostlou převážně listnáči - javory.

       

 U Eliotu vybíháme pouze na okraj lesíka a nacházíme několik  velkých hříbků. Martina si je aranžuje na stříbrnou metalízu  naší kapoty spolu s červeně zbarvenými javory. Bereme si je  s sebou. Ale na smaženici nám chybí vajíčka,které jen tak  nekoupíme, není totiž kde.

 Čím více jedeme na sever, tím více jsou stromy probarvenější.  Podzim se zde představuje ve své plné neuvěřitelné kráse.  Téměř za jízdy vyskakujeme z auta a hltáme okolní kouzelnou  oranžovožlutočervenozelenou paletu barev. Vidíme zde to, co  se prodává na postecardech - Ontario - s neskutečně červeně  probarvenými javory. Kýčovité pohlednice jsou zde  skutečností. U nás takové barvy nemáme. Kanadská červeň  javorů je nepřekonatelná. Krásné počasí, modrá obloha  a sluneční paprsky tomu dodávají neopakovatelné kouzlo.

        

 Opět provádíme kontrolu našeho motoru. Teplota sedí, nemění  se. A voda v chladiči z neznámých důvodů je zpět na rysce. To  snad není mežné. To si snad z nás dělá blázny. Z auta teče,  takže zákon o zachování hmoty zde trochu nesedí. Skoro  abychom začaly přemýšlet... Nakonec nás napadá vysvětlení. Co  když je to úplně správné, že teče z motoru. Co když se jedná  o pouhou kondenzaci par z našeho airconditioneru,  klimatizace, která je puštěná na plné obrátky. A to, že byla  před chvílí hladina pod ryskou, to jsme asi nestály na  rovině. Úkaz jsme si tedy zdůvodnily a v klidu pokračovaly  dál.

 108 nás dovedla do Mississagi Provintial Parku a  projíždíme ho po 639, která je opět o poznání užší. Jsme uchváceni  nádherou krásných vzrostlých stromů, zbarvených do  neuvěřitelných barev. Přijely jsme i k naší zkratce - sezoní  cestě, 556. Jsme tak trochu zaskočeni. Varovná cedule  upozorňuje dvojjazyčně (anglicky a francouzsky), že průjezd  je na vlastní nebezpečí. Rozhodujeme se co dál. Dva terénní  vozy jsme viděly jak suveréně mizí za zatáčkou. Takže  průjezdné to asi bude. Jedeme taky. Řadíme jedničku pro  pomalou jízdu. Cesta je značně kamenitá, rychle se zde nedá  s tím naší Chevroletem jet. Tak trochu postrádáme toho  teréňáka, teď by se hodil. Nakonec jsme se nad naším kavalírem  slitovaly. Takovým způsobem jízdy jednak zhuntujeme auto  a pomalou jízdou si nějak moc nepomůžem. A tak to vzdáváme,  obracíme se a vracíme se zpět. Po 546 jedeme na pobřeží  Huronu na 17, kterou jsme opustily ve Spanishu. Po  několikakilometrové objížďce se dostáváme na 129 a jedeme  podél řeky Mississagi.

 

 

 Již se připozdívá a začínáme hledat místo na přenocování.  Kemp je značený až v Chapleau, což je dost daleko.  Rozhodujeme se proto pro nějaké to divoko. Líbila se nám  odbočka 556. Byla to vedlejší silnice a na takovém odlehlém  místečku, jsme to zaparkovaly. Budiž zde uveden autentický  záznam vyprávění, které jsme později natočily diktafonem na  kasetu.

 Milík: To místo jsme našly dost brzo.

 Martina: My jsme za tmy nemohly nic hledat, to znamená že  bylo dost brzy. Stavěly jsme stan až tak kolem sedmé hodiny. Nejdřív jsme se  najedly, myslím.

 Milík: Vařili jsme tam....

 Martina: Ano, ano.

 Milík: Takže jsme našly takovou sympatickou cestu, která  nevedla nikam a končila velmi brzy. Tak jsme toho využily, že  tam projíždět zřejmě nikdo nebude. Žádný náklaďáky nebo žádný  auta, který by tam trasportovaly dříví z lesa. Takže to jsme si  našly velice pěkné místečko. Holky postavily stan a šly se  ještě vykoupat.

 Martina: Ano, bylo to velmi příjemné. Bylo to perfektní  koupání, fantastický u řeky. Až na to, že jsme pořád koukaly,  jestli tam nejede auto nebo nejde medvěd. Protože jsme tam  byly tak na ráně, že nás bylo perfektně vidět ze všech stran.  No, pak jsme se vrátily a zatímco my jsme se hrdě položily do  stanu bez bázně a hany...

 Milík: No počkej, vařily jsme, né? Fazolky jsme měly výborný  a s párkem. No a co jsme ještě měly? Nějaký ty tousty a čaj  jsme si udělaly. No a s odvahou holky vlezly do stanu.

 Martina: Milena to vzdala, co kdyby ve stanu potkala medvěda.

 Milík: My jsme spaly v autě s Ažou a hlídaly auto. Holky byly  ve stanu.

 Martina: No jo, hlídaly auto.

 Milík: To, když už jsme zalejzaly, tak už byla vlastně tma.  Než jsme to všechno uklidily, zabalily a tak. Nebylo to nic  příjemného, když jste ve volné přírodě a teď může na vás  kdokoliv, odkudkoliv juknout. Nejvíce jsme měly strach  z nějakého medvěda, s kterým nás strašili Glivických.  Poslouchaly jsme všechny zvuky, kde se co šustne.

 To už byla tedy tma, holky ještě dokončovaly stan, no a my  jsme byly s Ažou zalezlý ve spacákách. Najednou jsem zahlídla  holky jak hihňající se na nás klepou do okýnka. Myslely jsme  si, že nám dávají dobrou noc, nebo že si hrají na medvědy. No  a potom už mi to bylo podezřelé, že koukají pořád jedním  směrem. Tak jsem se tam koukla, co se tam děje a tam byly  nějaký dvě světla. Přijelo to tam, na tu cestu, na kterou jsme  přijely... Vniklo sem nějaké auto. No a vy jste uslyšely nějaký šramot.

 Martina: My jsme viděly auto, světlo. Zastavilo. Někdo z něho  vystoupil. No a proč jsme se hihňaly, to musím vysvětlit. My jsme se  bavily o tom, s jakou rychlostí nám stačíte otevřít dveře,  když přijde medvěd. A v okamžiku, když jsme se na vás pět  minut dobejvaly, tak mě to přišlo k smíchu. Protože kdyby tam  nějaký medvěd byl, tak je po nás. Proto ten smích. Na vás se  nebylo možné doklepat. A vy s takovým klidem, "tak dobrou  noc".

 Milík: No dopadlo to dobře. Já jsem si musela sednout na místo  řidiče.

 Aža: Nedalo se nic moc dělat. Pouze vyčkat co bude  dál. My jsme nikam ujet nemohly. Za námi cesta končila lesem  a tudy, kudy jsme přijely, stál teď ten auťák.

 Milík: Bylo v nás trochu napětí. Rozhodly jsme se rozsvítit  naše auto. Co se stane? Pojede k nám nebo dá zpátečku  a pojede zpátky na silnicí? Tak se nám ulevilo, když dal zpátečku. Asi jsme ho postrašily.

 Martina: My jsme pak dostavěly stan, lehly jsme si a teď jsme  tak začaly říkat. Co kdyby tady nebyl medvěd, ale co kdyby  tady takhle někdo utek odněkad, třeba takovej pětinásobnej  vrah a tak podobně. Takže jsme měly ke spaní perfektní  předpoklady. V takovém klidu jsme usínaly. A než jsme si  stačily pořádně zalehnout, začaly se ozývat takový podivný  zvuky a my jsme pořád nevěděly co to je. Vždy to nachvíly  umlklo a pak znova. Pak zas do toho zvláštní mručení. Klepaly  jsme se ve stanu. Vůbec jsme nemohly spát. No seděly jsme tam  a poslouchaly.

 Zdeňa: Martina navrhla otočit stan směrem k autu. Vchod  směrem k autu, aby byla jedním skokem v autě.

 Milík: Přitom stam byl dva metry od auta.

 Martina: Ani ne, tak půl metru. Zdeňa to zavrhla s tím, že  kdyby tam něco venku bylo, tak než ho otočíme, tak nás to  stejně sežere.

No a asi po půl hodině.....

 Zdeňa: Mě se to vůbec nechtělo otáčet. Měly jsme tam  karimatky, spacáky.

 Martina: Asi po půl hodině strachu slyšíme třísknutí dveří  a Aža povídá. Holky to jsme my, my tam máme hrozný horko.  V tu chvíli nám došlo, že všechny ty prapodivný zvuky byly od  toho, jak se holky vrtěly a kašlaly v autě. Každej zvuk  z toho auta, to bylo hrozný. To byly tak nedefinovatelný  zvuky.

 Milík: My jsme z toho stanu slyšely stále nějaké hovory, tak  jsme poslouchaly jestli je to od vás nebo ne. Říkaly jsme si,  proč tam tak stále diskutujete. Proč už nespíte.

 Martina: Protože po prvním zážitku s vámi, s jakou  rychlostí jste nám otevřely auto, tak už tedy jsme nevěděly,  jestli riskovat a zaklepat na vás.

 Aža: No, my jsme se domluvily, že žádný srandičky nebudou a že  příště při zaklepání reagujem ihned.

 Martina: No, já měla ještě jeden nápad. Sebrat stan, složit  ho, naložit ho a ještě v noci vyjet pryč. To vypadalo že je  tam nějaký zvíře, jako by se přehrabovalo na smetišti u kterýho jsme byly. A ještě jsme tak povídaly se Zdenkou. Víš Zdeňko, já jsem  vlastně zjistila, že o kanadské přírodě vůbec nic nevím a tady  tak v pohodě zakempujem. A povídám, vždyť tady nemusí být  jenom medvěd. No a tak jsme začaly uvažovat, že přece jenom  naše znalosti o kanadské přírodě jsou poněkud menší. No, já  jsem si koupila v tom kšeftě pohled s těma vlkama. Tak jsem  si vzpoměla, že tam budou i vlci. A tak mě ještě trochu uklidnilo, že ten stan má dvojitou  střechu. Že než by se na nás prokousaly, snad bychom někam  utekly. No veselá noc. Ale pak jsem usnula jako dříví v lese a kdyby mě  unesly, tak o sobě moc nevím. Ne, měla jsem trochu lehčí  spaní než minule.

 Milík: Takže to byla naše první noc na divoko v kanadské  přírodě, která stála za to. My jsme se moc nevyspaly. V autě  bylo strašný vedro.

 Toto byl přepis magnetofonového záznamu autentického vyprávění.

 Najeto 430 km

 

Úterý 13.9. 

· Chapleau, Wawa

· Lake Superior Provintial Park

· Sault St. Marie, St. Ignac

 Ráno vstáváme velice brzy, téměř před svítáním. Byla ještě  tma, ale nemohly jsme dospat. Mrholí a je mlha. Balíme stan  a ložní úpravu našeho "Chevy", ještě před sedmou odjíždíme ze  stanoviště a snídáme v autě. Jedeme opuštěným krajem stále na  sever po 120 na Chapleau.

 Počasí se zhoršuje, prší a ochladilo se. Ráz krajiny se mění.  Po zbarvených listnáčích ani památka. Zde vévodí vysoké  smrky. Větve mají krátké, řídké, většina těch vrcholových je  olámaných či suchých. Jsou důkazem drsných, klimatických  podmínek a zim. Porosty jsou prořídlé a děšť a mlha, která  nás provází, tomu dodává tu správnou atmosféru pochmurna  a tajemna. Míjíme pouze nákladní auta, tykadla, svážící  surové dřevo.

 Kolem desáté hodiny stavíme u kouzelného jezírka. Déšť již  ustal a díky úplnému bezvětří vodní hladina zrcadlí okolní  krajinku. Ticho, které zde panuje, přerušuje pouze křik  ptáků.

 Milík k svačince připravuje zeleninovou polívku pytlíkovku.  Docela bodla.

 Pokračujeme dál a Chapleau pouze míjíme. Nestavíme tam  a stáčíme to po 101 k Lake Superior do Wawy. Wawa je vlastně  indiánsky divoká husa. Je zde obrovské jezero stejného jména,  kde se na podzim houfují husy před velkým stěhováním. Hrajeme  si na kanadské turisty - zajíždíme až k jezeru a chvíli  pozorujeme koukaje z okýnek auta. Dlouho jsme to však  nevydržely a vyskakujeme ven.

 Po dlouhé době jsme se ocitli opět v civilizaci. Wawa je malé  městečko, kde je mnoho obchodů. Porovnáváme ceny potravin  a zjišťujeme, že je zde vše o trochu dražší než v Americe.  Vcházíme i do suvenýr šopu a kupujeme pohledy.

 

           

 

 Čepujeme benzin, který je dosti drahý. Už abychom byly zpět  v Americe a v civilizaci, kde se nebudou šplhat ceny tak  vysoko. Čepujeme vždy jen pár litrů s nadějí, že snad potkáme  levnější. Avšak opak se stává pravdou. Při vjezdu do města,  pro nás to však byl výjezd, protože jsme přijely z opačné starany, je  postaven symbol města, obrovská husa v nadživotní velikosti,  wild goos - Wawa. Je zde i velice pěkné informační středisko s malou expozicí místní flory a fauny.  Snažíme se zjistit, zda je možné se dostat k Agawa kaňonu  v Superior Provincial Parku. Podle mapy jsme zjistily, že tam  jezdí vláček Algoma Centeal Railway. Pro turisty je připraven  celodenní výlet, který začíná v Sault St. Marie, dále jede na  sever, projíždí kaňon, kde je asi hodinová zastávka a pak  dále vzhůru až do Hearstu a zpět. Tato legrace je však dost  drahá a vyžaduje celý den volna. Nám by stačilo dojet pouze  ke kaňonu a zpět. Pani nám ochotně zjištuje časy odjezdů  z jednotlivých stanic. Máme však smůlu, ten odpolední již  nestihneme.Pokusíme se tedy dojet autem, kam to půjde a pak  pěšky. V jednu hodinu vyjíždíme z Wawy a míříme konečně  k Lake Superior. Hořejší jezero je jedno z Velkých kanadských  jezer a jeho středem probíhá americko-kanadská hranice. Toto  jezero v zimě zamrzá, je to největší sladkovodní jezero na  světě. Má rozlohu 82 400 km2, což je více než Česká republika  (79 863km2).

 Sedmnáctka je silnice, která vede po jeho severní straně  a Glivických nám ji doporučovaly jako jednu z nejhezčích. My  však máme obavy, zda je rozumné se vydat 4 ženský tímto  nedotčeným, pustým krajem. Plán však uzpůsobujeme  a projíždíme alespoň z Wawy do Sault St. Marie.

 Pod Wawou nás 17 vede Superior Provincial Parkem.Je to jeden  z největších provinčních parků Ontaria, drsná příroda.  Věžovité kopce a hluboká údolí vznikaly před 2 bilióny let  sopečnou činností a zemětřesením. Horské pásmo se tvarovalo  v době ledové.

 Stavíme u kouzelné zátoky - "Old women bay". Pláž je zde  oblázková a průzračnost jezera až neskutečná. Tady to je  něco jinýho něž u Huronu v Sarnii. Tam byla spousta  soukromých pláží s přepychvými baráky, zde je vše ponecháno  přírodě, nikde ani živáčka - no prostě idylka. Mlha je stále  značná, takže na horizont nedohlédneme. Holky neodolávají  a jdou do plavek. Skákají do průzračně čisté vody, ale  zatrnulo v nich, jak se přiznaly. Voda byla dosti studená,  není ke koupání ani v létě. Dlouho tam nevydržely, přesto to  však byl pro ně nezapomenutelný zážitek. My jsme chodily v bundách,  svetrech, kalhotech, no kulicha jsme neměly. Musím ale  přiznat, že i já jsem si smočila nožky, ale pouze po  kotníky.

 

        

 Další zastávkou jsou Agawa Rock Pictograph. Auto necháváme na  parkovišti a vydáváme se po turistické značené cestě, která  nás má dovést k pictografům. Na začátku je malá budka  s mapkou a registrační knihou turistů - před námi tu byly  Holaňdani. Po dnešním dešti je cesta rozbahněná, ale postupně  se terén mění na lepší, kamenitý. Dostaly jsme se až ke  skále, která padala do Superioru. Na ní jsou ony indiánské  malby, pictography - obrázkové písmo. Lake Superior byl obýván  lidmi Ojibwa a jejimi předky již od roku 8000 před Kr.  Pictography na skále zde znázorňují příběh plavby více než  padesáti mužů, kteří se pokusili přeplavat na kánoích jezero.  Během nebezpečné plavby byli chráněni rysem, co by ochráncem  Velkého jezera. Přelézáme obrovské balvany a je nutná značná  opatrnost, neboť jsou mokré a kluzké.

 Milík naši cestu k malbám dokumentuje na videu. Objevujeme  první jednoduché symbolické obrázky a poznáváme lodičku,  jakéhosi dinosaura s rohama, hada, který však hadem asi  nebude, protože má nožičky. Jsou tu kresby několik staletí  staré.

 

            

 

 Po této úspěšné, krátké procházce jedeme dále a snažíme se  najít odbočku Frather road, která by měla vést k železniční  stanici a odtud k Agawa kaňonu. Na rozdíl od všech ostatních  cest, tato byla kamenitá a dost hrozná. Nakonec jsme to  vzdaly. Nejprve jsme myslely, že jsme úplně špatně, ale pak  jsme zjistily, že jsme opravdu na té Frather road. Obrátily  jsme se. Dál to prostě nešlo a ani zaparkovat by nebylo kde.  Cesta je velice úzká.

 Viditelnost se pomalu začala snižovat. Padala opět hustší  mlha. Pokračujeme dále dolů k Sault St. Marie a jak se vracíme  k jihu, začínají se zde opět objevovat neskutečně zbarvené  listnaté stromy. Cesta nám ubíhá, dnes máme v plánu  přejet hranice zpět do Ameriky.

 Mezi 6. a 7. hodinou se stavujeme v Agawa indian šopu s různými  suvenýry a indiánským zbožím. Strávily jsme zde asi hodinu,  než jsme si prohlédly všechny ty blbostičky a vyzkoušely jsme  několik jezdeckých klobouků. Koupit zde bylo možno od  vycpaného medvěda, dřevěného indiána, kanoe až k umělému skalpu  téměř vše. Nás zaujaly kazety s nature music. Celá kolekce  měla asi 16 kazet, jejichž ukázky si bylo možno poslechnout.  Nakonec jsme hmátly po Earth Rythm. Musika je podkreslena  různými zvuky z přírody. Hlasy ptáků, zurčící potůček...

 

 

 Zdeňa byla trochu nervozní, protože viděla, že to opět jinak nedopadne, než že  budeme stavět stan ve tmě. Končíme nákupy a jedeme dál k hranicím .Přejíždíme v Sault  St. Marie dlouhý dvojmost, na jehož druhým konci jsme již  v Michiganu. Je zde celní budka, kde jsme nuceni zastavit  a ukázat pasy.

 Značně se připozdilo, je něco po osmé večer a rozhodujeme se,  že jěště chvíli po 45 pojedeme dolů na jih. Je to docela  slušná, rychlá výpadovka a za hodinu jsme dojely až do St.  Ignace, kde se stýkají 2 jezera - Huron a Michigan.

 Podle naší AAA Camp book vybíráme Folley camp. Nebyla zde  žádná budka, která by vybírala, takže jsme sem vnikly a ráno  zase odjely. Byl to téměř opuštěný kemp. Nikde nikdo.  Záchodky byly suché. Koupelny nebyly, pouze kohoutky s pitnou  vodou, což nám stačilo. Vybíráme jeden z placů, kde je vhodný  terén pro stavbu stanů. Nic moc nevaříme a jdmeme spát.

 

 Dnes najeto 564,8km.

 

Středa 14.9. 

· Mackinack Island

· Lake Michigan

 Z kempu vyrážíme 8.35 a jedeme na Mackinack Island. Ne však  naším Cavalirem, toho musíme nechat na souši, neboť na  ostrov žádná auta nesmí. Jezdí se tam koňmo, na kolech či pěšmo. Zakupujeme  zpáteční lístek na fery - cesta trvala čtvrt hodiny. Z lodi  jsme však neviděly vůbec nic, pouze to, co bylo v naší  bezprostřední blízkosti, neboť kolem nás všude seděla hustá mlha.  Na ostrově jsme se rázem objevily v úplně jiné historické době. Městečko  bylo vystavěno ve Victoriánském stylu: samé dřevěné, dobře  udržované obchůdky, hotýlky a kostelíky. Jak jsme se  dozvěděly, rádo se tady taky filmují westernové exteriéry.  Všude samí koně, kočáry pro turisty. Po silnici není radno co  chodit. Jsou zde sice ti, co se starají o okamžité odklízení  koblížků, ale bezpečnější je jít po chodníku. Dostáváme mapku  a vytyčujeme obchůzku. Zde jsme se rozdělily. Zdeňa toužila  po vlastním soukromí a my s Martinou jsme prolézaly obchůdky  s lákavým zbožím a indiánskými suvenýry. Nemohly jsme se jich  nabažit. Je zde plno míst, kam se podívat.

 

                   

 

My jdeme nejprve  na Arch rock. Je to takový pískovcový útvar, skrz něhož je  kouzelný průhled na Huronské jezero, ale pouze tehdy, když  není počasí jako dnes. My tomu musíme jen věřit. Je tu spleť  turistických stezek, ale je jen málo těch, kteří jdou po  svých .U Arch rocku je plno koní s kočáry, přivážející nové  a nové zvědavce.

 Další zajímavostí je pevnost vystavěná na kopci, která byla  v obležení turistů. Zpět dolů do městečka sestupujeme kolem  kostelíčka a malé, dřevěné kapličky vystavěné ve tvaru chýše.

        

 

 Dole ve městě je všude plno půjčoven kol. Před každým barákem ne  jedna, ale hned několik amerických vlajek. V cukrárničkách se  prodávají různé druhy na špalíky nasekané čokolády  - příšerně sladké. Ale vonělo to.

 V jednu hodinu odjíždíme zpět.

 Odpoledne se počasí trochu zlepšilo. Jedeme scénickou cestou  podél Michiganského jezera a u nejsevernějšího cípu  Michiganského jezera si dáváme piknik. Lososové chlebíčky,  kakajíčko a skořicové závitky. Je to tady docela pěkná area:  moderní nové toalety, dřevem vonící sruby a informační  kancelář. Bylo pamatováno i na pejsky. Mají zde vyhrazenou  "dog area" pro vyvenčení.

 Zdeňa si koupila na Mackinaku takovou tu správnou americkou  basebolovku - takže nás brzy asi nikdo od američanů  nerozezná. Posíleny, pokračujeme na Munising. Zpět se tedy  vydáváme na sever k jižnímu pobřeží Lake Superior.

 Dnes nám to časově vyšlo celkem dobře a do kempu Au Train nedaleko  Munisingu vjíždíme již v půl sedmé. Náleží do Hiawatha  National Forest. Je to tu opět opuštěné, je vidět, že je po sezoně a nikomu  nestálo za to vybírat, což nám ale vůbec nevadilo. Viděly  jsme pouze dva přívěsy. K večeři jsme si připravily fazolky a kakajíčko s nějakýma  dobrotama. Byly zde velice zvědaví čipmankové, takové malé  prouhaté veverky, které drze vlezly na stůl a hledaly, co by  kde ukořistily.Toho dne jsme toho moc nenajely. Celkem asi 225 km. Taková pohodovka.