Středa 7.9.

· Vydáváme se na cestu - Connecticut

Je to den našeho odjezdu. Stávaly jsme kolem půl sedmé a začal velký rituál s naším balením. Zjistily jsme, že zavazadel máme příliš. Rozhodnutí padlo na Martiny kufr - ten jsme musely nechat u Colmanů. Obsah jsme přeskládaly do jiné tašky, kterou jsme uvolnily. Využity byly i prostory pro pasažéry. Nakonec se vše záhadným způsobem podařilo napěchovat. Těmito přesuny se i náš odjezd přesunul až na půl desátou.

Zasedáme do auta a snažíme se rozjet. Aj, jaj. Máme tu ten samý problém jako včera v půjčovně. Řadící pákou nelze hnout. Usilovně promačkáváme uvolňovací knoflík na její hlavici, ale do polohy D- drive , hnout nejde. Vyvíjíme větší sílu. Zkouší to i pan Colman, ale bezúspěšně. Vyčítáme si, že jsme na to neupozornily už v Alamu. Paní přichází s nápadem. Co to zkusit s kladivem? To bylo na nás trochu moc a tak jsem se jala študovat brožuru, která byla k tomuto autu dodána. Ano je to tady. Kapitolka rozjezd. Snažíme se rozlouskat základní pokyny. Před řazením je nutné prošlápnout brzdu. Takový jednoduchý fígl a pákou pak šlo pohnout bez problému. Srdečně jsme se zasmály naší neznalosti a vydaly se směr Connecticut.

Nakonec se rozhodujeme pro jinou trasu, než nám doporučila Marien. Na poprvé a přes New York,to se nám zdálo trochu moc. Vyjíždíme na 9W s tím, že první zastávkou by mělo být mariánské poutní místo Shrine of Marry. 9W je značenou scenickou cestou která vede nahoru podél řeky Hudson. Ke Shrine of Marry, umístěné na západ od řeky Hudson, přijíždíme kolem půl jedenácté. Bylo to velice poklidné místo, s řadou poutních zastavení. My cíleně vybíráme to, které vyjadřuje zjevení Pany Marie ve Fatimě. Zde jsme byly tehdá s našima a házely jsme si nějaký ten centík do jezírka, abychom se sem ještě jednou vrátily. Je to neskutečné a jsme tu. Kolotoče v dětském koutku už zde nebyly. Bylo krásné počasí a pokud by byl čas bylo by možné zde pobýt celé odpoledne. My jsme však museli dále.

Marien nás očekávala již v dopoledních hodinách. Volala ke Colmanům, zda se něco nezměnilo a zda jsme opravdu vyrazily. Nezvládly jsme to, opozdily jsme se díky tomu, že jsme zvolily pomalejší, vedlejší silnice. Projížděly jsme samé vesnice, kde je zredukovaná rychlost.

Ve čtyři se konečně dostáváme k Marien, která nás již netrpělivě očekávala.

Má docela pěkný baráček, který přestavuje a upravuje. Bydlí zde se dvěma dětmi a koněm. Největším zážitkem zde byla projíždka na koni. Projely se všechny, kromě mne. Martina však nejprve profesionálně vyhřebelcovala "tu strašně špinavou kobylu", aby na ni vůbec sedla. Jane ji osedlala a předvedla, jak se na ní jezdí. Pak se bezproblémově vyšvihla na sedlo Martina a seznamovala se s trochu jiným, americkým řízením. Zdeňa, již taky měla určité zkušenosti z Belgie, ale Milík, na tom seděl poprvé.

Přijel i Wyan, přítel Jane, s Harley Davidsonem.

Jane se projevila jako vynikající organisátorka. Potom, co jsme vyzvídaly, jak se v amerických kempech dá vařit, začala intensivně obvolávat obchody pro turisty. Po delším pátrání objevila, kde prodávají malý, propanový dvouvařič. Vyslala Wyana s motorkou, historickým Harleyem z roku 1958, pro něj. Martina jela s ním.

Jane mezitím připravovala výborná kuřata s pikantní omáčkou s hodně česnekem.Večeře už byla hotová ale Wyan a Martina nikde. Čekáme a dáváme se do hraní karet Skippo s Jane a Sašou. Moc jsme se na to nemohly soustředit, protože jsme měly strašný hlad. Všude kolem to neskutečně vonělo. Na večeři byli pozváni i přátelé, jedna velice tlustá mladá dívka se svým přítelem. Zahlédly jsme, jak přišla s bezvadným dortem, který hned uklidila do lednice.No, prostě muka.

V pozdních večerních hodinách konečně přijely. No co jste dělaly?

Martina : "Nejprve jsme koupily bombu. Teď jenom trochu popíšu HD. Je to malinká motorka, na kterou se sotva vejdou dva lidi. Takže koupili jsme bombu, vařič, pak nám došel benzín, pak jsme několikrát volali Jane. Pak nám Jane dala pokyn, že máme koupit dva litry vína, něco k jídlu, juice, bagety. Zastavili jsme se u dcery Jane a od její dcery jsme ještě chvíli jeli a pak nám vyplivla motorka úplně, odmítla jet. Takže jsme volali, další telefony, no bylo to podezřelý, Určitě to bylo podezřelý i Jane, protože jsem tam něco zaslechla v tom telefonu. Wyan se jí ptal, jestli ji zabije. Takže tam něco bylo. Nakonec to všechno dobře dopadlo a dostali jsme se zpátky a to tím způsobem, že Wyan jel zapřažen za druhou motorku na laně, to však nebylo uvázané na motorce ale držel ho v ruce. Nebyl taky osvětlený, takže nic moc. V kopci jsme ho ztratili. Zaplať panbů, že jsme ho našli živýho. No to bylo naše dobrodružství."

Takže konečně jsme se dočkaly večeře. Nebo vlastně my jsme ani neobědvaly, takže těžko říct čeho jsme se dočkaly. Zbodly jsme vše. Bylo vidět, že všem vyhládlo. Po večeři si dáváme další partičku Skippa.

Holky spí v dětském pokojíčku s kočkou a Sašou, my v hale na rozloženém gauči.

Dnes jsme najely 285,3 km.

Čtvrtek 8.9.

· Thaufganogh Falls

· Wetkin Glens

Ráno vstáváme v půl šesté. Jane nám k snídani připravila vajíčka a nějakou kaši. Wyan odjíždí do práce ještě před námi. Loučíme se a již ve čtvrt na osm vyrážíme. Je to bezva. Máme vařič a vyfasovaly jsme i starší přenosnou ledničku, kterou jsme umístily mezi sebe na zadní sedadlo.

Z Coventry vyjíždíme na křižovatku 44 a 32 a po 32ce na sever co nejrychleji na placenou devadesátku Massachusset Turnpike. Jinou šanci, jak se dostat rychle do New York state, nemáme. Bereme poprvé benzín. 9,8 galonů za $11,85 ($1,199/galon). Již ve třičtvrtě na deset opouštíme Massachusset a platíme dálniční poplatek "dolaršede". Dále však pokračujeme po devadesátce, která se nyní jmenuje NY State Throughway. Nejedeme však po ní dlouho a vyjíždíme exitem 25A, kde opět platíme dolaršede. Sjíždíme na neplacenou 88, která je značenou scénickou cestou. Silnice jsou volné, téměř pouze pro nás. Kouzelné počasí, krajinka kolem je mírně zvlněná, vyhráváme si Brontosaury a je nám fajn.

Od rána máme najeto 293 mílí a jsme téměř u Finger Lakes. V Binghamptnu se obracíme po 81 nahoru, na sever do Itaky, která leží přímo u Kajuga Lake. Začínáme se proplétat po vedlejších státovkách a řidiči oceňují změnu. Prý se alespoň točí volantem. Kolem dokola jsou malé farmy, baráčky jsou vzorně upravené, nikde žádné ploty. Po svazích se pasou stáda krav - no prostě idylka.

Na 221 zajíždíme na polní cestu, je něco kolem druhé odpoledne a tak si dáváme oběd. Máme přímo hody. Kuřecí stehna, která jsme si upekly u Marien. Vzpomínáme na naše doma. Je právě čas, kdy se sledují večerní zprávy a my tady bloudíme kolem Finger Lakes a jak jsme všichni bez předstírání svorně pronesly "nechce se nám vůbec domů".

Thaufghanogh Falls - to byla naše první zastávka. Auto jsme zaparkovaly na prázdném parkovišti a tak trochu s obavou ho opouštíme. Je poznat, že je po hlavní sezoně, turista se vyskytuje pouze tu a tam. Na orientační tabuli si volíme jednu z pěších stezek, vedoucích k vodopádům. Jdeme podél potůčku a jsme šťastni, že po celodenním sezení se trochu protáhnem. Asi po dvaceti minutách přicházíme k vodopádům o kterých se píše, že jsou vyšší než Niagarské, ale v porovnání s nimi jsou velice úzké. V okolí je na stromech vidět, že pomalu přichází podzim. Pohled na padající vodu ze skály nás uchvacuje a dokumentujeme fotoaparátema i videokamerou. Martina chce hlavně zabrat skálu na které je bezvadně vidět geologické rozvrstvení. Prý to bude něco pro taťku. Vodopády jsou jako stvořené pro nějakou televizní reklamu na mycí prostředky. Uplně vidím jak by pod nimi stála okouzlující dívka, šamponujíc si své dlouhé vlásky.

Moc dlouho se však nezdržujeme a vracíme se zpět k autu. Tam k nám přiběhl malý roztomilý pejsek, který si nás musel očuchat. Jeho paní ho však rychle usměrnila a zavola ho na trávník, kde si spolu házeli frisbí. Přesněji řečeno, pani hodila a pejsek přinesl.

Chvíli usedáme na lavičku u Lake Kajuga a představujeme si, jak zde v minulosti indiáni kmene Irokesů brázdili vodu na kanoích. Svědectvím jejich přítomnosti jsou názvy šesti jezer - Finger Lakes a okolních městeček a vesnic.Od Kajuga lake odjíždíme kolem půl páté a snažíme se dostat do Wetkin Glens State Parku, který leží v blízkosti dalšího jezera, Seneca, které je nejširší a nejhlubší.

Je již pozdní odpoledne a tak se do Wetkin Glens dostáváme bez placení. Jsou považovány za "osmý div světa", neboť jsou svědectvím dovednosti přírody. Rázem jsme se ocitly jakoby v jiném klimatickém pásu, něco jako deštný prales. Všude samá voda, úzké průrvy, klikatící se soutězky, množství vodopádů a tajemných jeskyň. Procházíme po cestičkách, které vedou kolem hluboce zařízlého koryta divoké říčky. Všechna tato krása je výsledkem práce ledovce v dávných dobách a erozivní činnosti říčky, která se podílela na formování současného terénu. Je na co se dívat, procházíme pod převislými vodopády a už ani nevnímáme, že jsme zas o trochu více mokřejší. V letních měsících se zde po setmění koná jakási šou. Vybrané úseky jsou osvětlovány různobarevnými světly, které tomu musí dodat zase úplně jinou atmosféru.

Kolem sedmé opouštíme Wetkin Glens a stavujeme se v informacích. Získáváme množství prospektů a dáváme se do řeči s paní které popisujeme naši plánovanou trasu. Je docela šoking a zve nás abychom se zase zastavily, jestli pojedeme ještě kolem nazpátek.

Nás teď čeká důležitý úkol. Najít kemp, kde bychom mohly složit hlavu. Zítra nás čeká velice dlouhá štreka. Dojet k Niagaře a dále pak až do Sarnie, což je u Huronského jezera. Snažíme se tedy ujet ještě nějaký ten kilometr. Vyjíždíme na třistadevadesátku směr Letchworth State Park. Už se značně opozdilo a tak nám nezbývá než co nejrychleji najít kemp. Vlastníme velice užitečnou brožůrku od AAA, kde jsou uvedeny adresy kempů, jak se k nim dostat, od kdy do kdy jsou otevřené, jaké lze v nich čekat vybavení a to nejdůležitější, kolik stojí. Hledáme tedy kemp Hickory Hill poblíž Bathu. Zastavujeme se v supermarketu, který je otevřený až do půlnoci. Děláme nezbytné doplnění zásob, kupujeme plno ovoce - banány, melouna, k párečkům hořčici, která má nenapodobitelnou žlutou barvu. Mladíka u kasy se ptáme na cestu do kempu. Ten nám kreslí plánek a tvrdí, že to není tak daleko. V devět vjíždíme do kempu. Všude tma, v kanceláři již nikdo není. Za dveřmi je pouze nechaný plánek kempu s tím, že ofice je otevřený zítra od půl desáté. Těžko hledáme vhodné místo pro stan. Jsou zde pouze velké přívěsy či mobilní baráčky, ve kterých, jak je vidno, se bydlí třeba několik měsíců. Kolem dokola jsou malé zahrádky s kvetoucími kytičkami a před vchodem píchnutá americká vlajka - no prostě něco co nás trochu překvapilo.

Na plánku jsme našly místa vyhrazená pro stany a s těžkostmi jsme je našly i ve skutečnosti. Zdeňa s Martinou staví stan, malou gemu, při světle baterky. No, co se dá dělat. Všude kolem se už spí. Objevily jsme zde pěkné sprchy a koupelny, které jsme s vděčností využily. K večeři si dáváme pouze nějaké ovoce a jdeme spát. Zdeňa, Martina a Milík spějí ve stanu, já v autě.

Dnes byl velice náročný den, ujely jsme celkem 622,5 km.

Pátek 9.9.

· Letchworth State Park

· Niagara Falls

Probouzíme se již kolem páté hodiny ranní a vstáváme kolem šesté. Je po mírném deštíku, všude kolem se stále ještě spí. Pomalinku balíme a po sedmé vyjíždíme.Nikdo v kanceláři ještě není, nemáme tedy šanci ani zaplatit. Získáváme tak první zkušenosti a vydáváme se dál. Dnes máme v plánu přejet do Kanady a až k Huronskému jezeru do Sarnie.

Najíždíme na 390tku, po které však nejedeme moc dlouho a odbočujeme na vedlejší 436, která nás dovede k jižnímu cípu Letchworth State Parku. Je teprve devět dvacet. Nikde nikdo, pouze naše autíčko je králem silnice. Je zde omezená rychlost na 30 mílí za hodinu, což nám dovoluje intenzivněji vnímat okolní krajinu. Ocitly jsme se v náruči velkolepé scénické přírody. Z bezpočtu vyhlídek pozorujeme výsledek práce Genesee river, která zde vyhloubila úžasný kaňon, který je nazýván "Grand Canyon východu". Po nočním deštíčku bylo vše svěží, zelené, čisté. Ráno zde potkáváme pouze rangery v terénních vozech, kteří dohlíží na park. Z kempu jsme odjely bez snídaně, proto se chystáme na piknik. Netušíc, že v parku potkáme picknik areu, s dřevěnými stolečky, ohništěm s možností grilování, stavíme u travnaté plochy, kde vytahujeme všechnu naší výbavičku a montujeme vařič od Marien. Paráda, je dvouplotýnkový, takže vaříme čaj a ohříváme krůtí párečky. Jak se říká, nebylo nám nic a je nám lépe.

Pokračujeme v projížďce parkem. U jedné ze zastávek, kde je kaňon již značně prořízlý, pozorujeme několik dravců kroužících nad Genesse river. Nikdo z nás není ornitolog, takže nevíme přesně o jaký druh jde, ale pravděpodobně se jedná o nějakého supa. I s kamerou se snažíme sledovat jejich let.

Na jednom stanovišti objevujeme telefonní budky. Vhazujeme několik nikláků a pokoušíme se navázat spojení s Příbramí. Jaké by to bylo, kdybychom se mohly podělit s pocity o kráse tohoto parku. Naše kovky jsou však vyhozeny zpět. Není asi na tak dlouhé tratě stavěný. Škoda že se tu nemůžeme zdržet déle. Je to tu opravdu jak ráj na zemi.

Blížíme se k hlavnímu vjezdu do parku k severnímu cípu Mt. Morris a potkáváme stále více turistů. Procházíme zdejší muzeum, které je otevřeno již od roku 1913. Jsou zde shromážděny původní americké výtvory jako kamenné náčiní, hrnčířské předměty a první fotografie parku, které vypovídají o jeho vývoji. Nás nejvíce zaujalo původní oblečení místních indiánů.

Genesse river zde přetéká přes tři vodopády. Na Middle Falls musí být krásný pohled z hotýlku Glens Iris, který stojí v jejich blízkosti. Láká nás to sejít dolů až k nim a trochu se projít, ale čas je naším úhlavním nepřítelem. Bude poledne a my musíme pokračovat dál.

Jedeme na Niagarské vodopády, které tvoří hranici USA a Kanady. V Buffallo se pěkně motáme. Jsou zde špatně značené objížďky a všude plno aut. Na americké straně u vodopádů nestavíme a přejíždíme rovnou do Kanady. Ovšem ne přes hlavní přejezd, ten jsme minuly, ale přes Rainbow Bridge. Celníci nás staví a chtějí vidět pasy. Jsou tak trochu na pochybách co s námi dělat. Posílají nás do kanceláře, kde pani bezradně studuje naše víza a ptá se, zda se nechceme vrátit zpět a jet přes hlavní celnici. Ale my že ne, máme málo času a ať nám tam dá nějaké razítko a ona tedy někam volala a po poradě nám ho dala a my mohly pokračovat dále.

Je kolem půl čtvrté a Niagara je v plném obležení. Všude je plno aut a turistů. Snad každý, kdo jede do Ameriky, musí Niagaru vidět. Zvyk svatebčanů, navštít Niagaru, započal před 150 lety Jerome Bonaparte, bratr Napoleona, který sem přivedl nevěstu z New Orleans. Je zde spousta hotelů, vyhlídkových věží, restaurací. Zdeňa je zprvu zklamaná vším tím chaosem kolem. Ceny parkovného přímo u vodopádů se šplhají do nepřijatelných výšek - osm dolarů za hodinu. Jedeme tedy kousek dál a platíme 2,5 dolaru. Pěšky je to asi patnáct minut.

Spěcháme s dokumentačním materiálem a stávají se z nás jedny z mnoha turistů. Těžko se však vybírají záběry. Rozstřikující se voda vytváří bílou mlhu, která stěžuje podmínky k focení. Svítící slunce vymalovává nad vodopády obrovskou duhu. Kanadské vodopády, označované Horseshoe Falls, koňská podkova, jsou hezčí a mohutnější, širší (750metrů), než ty americké (330metrů). Výška obou je přibližně stejná, něco přes 50 metrů. Necháváme se unášet hukotem padající vody a zapomínáme na to, že za zády máme plno lidí. Za jednu minutu proteče vodopády 34 miliónů galonů vody, což je 155miliónů litrů. I toto číslo je těžké si představit. Před 12000 lety byly Niagarské vodopády 11km doleji po toku řeky. Erozí dochází k postupu vodopádů. Za 10 let to činilo kolem 30cm.

Ti odvážnější se vydávají výletní lodí, Maid of the Mist, téměř až k patě vodopádů, v místě, kde voda dopadá na dno řeky a vytváří mohutné víry. V minulém století zde jezdily dřevěné parníčky na uhlí. Dnes jsou to celoocelové, dieslové lodě.Je to jedna z nejznámějších plaveb na světě. A jedna z nejstarších atrakcí Severní Ameriky. Ke Kanadským vodopádům jezdí na lodích turisté oblečeni do modrých pláštěnek, k americkým, které vidíme v dáli, ve žlutých. Musí to být zážitek být v bezprostřední blízkosti "teskně hučící Niagary". Tři minuty před vypršením našeho hodinového parkovného opouštíme Niagaru.

Původně jsme měly v úmyslu dojet do Sarnie dolem po trojce. Když jsme se však ptali na cestu, bylo nám řečeno, že je to strašně pomalý a že tam nedojedem ani do zítra. Protože nám šlo tak trochu o čas, daly jsme se nahoru po Quine Elizabeth Way. Klíčovým bodem byl přejezd přes velký most v Hamiltonu. Tam jsme měly přikázáno ihned po přejetí, odehnout vpravo, jinak budeme ztracený. S napětím jsme všechny sledovaly cestu. Povedlo se a dále pak frčíme přes Woodstok, London až do Sarnie. Podle plánku, který nám poslali Glivických, jsme téměř bez problémů našly jejich baráček na Lake shore road, kde jsme byly již očekávány. Bylo kolem desáté večer a máme za sebou dnes 604 km. Večer ještě povídáme o naší cestě. Paní upekla výborný apple pay, který v nás docela slušně zmizel.

Celý dům byl navržen a postaven dle představ paní. Zařízeno bylo vše se vkusem. Měly jsme zde připraveny dva pokoje. Já a Milík spíme v pokojíku dcery, která toho času studuje až v Torontu, takže je zde volno. Zdena a Martina spí v jakémsi obýváku na rozkládacím gauči. Je tu umělý krb a na stěně velký obraz Magick 3D. Pokoušíme se v něm rozpoznat skryté objekty. Využíváme koupelny a dalšího komfortu a do postele se dostáváme před půl nocí.

Sobota 10.9.

· Ontario - Sarnia

Nacházíme se v Ontariu. Včera jsme od Niagarských vodopádů, od Lake Ontario a Lake Erie přejely až do Sarnie, přístavního města, které leží na jižním cípu třetího velkého jezera, Lake Huron.

Celou sobotu se nám pán věnoval. Nejprve nás vyvezl na starou Lake shore road k Huronu. Pěkně to tu fičelo. Jezero vypadalo i se chovalo úplně jako moře. Bylo možno pozorovat příbojové vlnky a modrou plochu zakřivující se na horizontu. Pouze neslaná voda svědčí o tom, že nejsme u moře. Kolem kamenitých pláží jsou vystavěny honosné vily. Většinou jsou dřevěné a jejich údržba vyžaduje každoročně značné náklady. Hlavně zima si zde vybere svoji daň. Příbojové vlny se tříští a rozprašující se voda postupně vytváří ledovou krustu na stěnách domů. Bydlet zde mohou opravdu jen ti movitější, kteří mají na každoroční opravy.

Odtud jedeme do velkého nákupního střediska. Dáváme si rozchod a okukujeme, co tu mají. Ve farm marketu kupujeme plno banánů, zatím za nejvýhodnější cenu, což s povděkem kvituje Martina, která s banánem začínala každý den. Po velkých nákupech se ještě zastavujeme u Bluewater Bridge, který spojuje kanadské Ontario s americkým Michiganem.

Odtud dost spěcháme na oběd. Pán měl strašný strach, že dostaneme přinejmenším výprask nebo že s ním manželka nebude mluvit asi tak týden. Byl dost vyplašený z našeho časového skluzu. My jsme však netušily, že máme být v určitou hodinu doma, kdyby něco řekl, uhlídaly by jsme se. Přijely jsme tedy s třičtvrtě hodinovým zpožděním. Pani připravila mezi tím mexickou specialitku. Nejprve jsme měli čerstvý salát s vajíčkem a dresinkem. Specilalitkou byly závitky z kukuřičných placek, plněné osmaženými kousky masa, rajskými, paprikou a cukinou. Vše bylo posypané sýrem, zapečené a na talíři se to zalilo smetanou. K tomu se zakusovali sírové tyčky a popíjelo lahvové pivko. Celý stůl byl s velkou pečlivostí prostřen. Barevně vše bylo v tyrkysovém tónu. Jídlo se podávalo v průhledném plastikovém servisu. Na verandě již bylo připraveno posezení ke kafíčku. Tam vše ladilo zase pro změnu do žlutobíla. Střídaly se pravidelně žluté a bílé talířky na květinových, žlutých, oválných, omyvatelných prostírkách. Ke kafíčku se podával banánový zákusek se šlehačkou - no prostě havaj.

Na zahrádce se nám pán pochlubil se svými rajskými. Byly jednak malé, červené, takové jednohubky, ale také velké. Po siestě jsme se vydaly koupat k jezeru. Přesněji řečeno, koupal se pán, Zdeňa a Martina. Šly jsme pěšky. Od Glivických to byl kousek. Podél pobřeží byly soukromé pláže, náležející majitelům vil. Přístup pro ostatní byl pouze se svolením. Procházíme k pláži přes zahradu jednoho z baráčků. Majitel nebyl doma, všude byl klid. Za vilou směrem k jezeru byla bezvadně udržovaná zahrada se skalkou, s různými dřevinami a květinami. Voda je zde neuvěřitelně modrá, čistá a není ani tak studená. Větříček pofukoval. Já a Milík jsme tam chodily v bundách, málem v čepici a šále a holky vesele plavčily. Bylo to fantastický. Dle pánova odhadu voda měla až 20 stupňů celsia. Zdeňu fascinovalo to, že při výlezu z vody si bylo možno opláchnout nohy pod tekoucí vodou, aby se nenanesl písek na verandu a do domu. Martinu zas fascinoval výhled na jezero.

Po koupání procházíme vilkami a obdivujeme, jak je vše upravené a čisté. Takové vilky je možné postavit za tři měsíce a to se vším všudy i s trávníkem. Ten se dodává ve čtvercích, které se pokládají jako koberec. Takže za čtvrt roku je to vše kolem zelené a působí to dojmem že to tu stojí od nepaměti.

Odpoledne zajíždíme ještě jednou k Bluewater Bridge. Tady jsme viděly, jak Kanaďané tráví svůj volný den. Bylo to nepochopitelné. Přijedou s auťákem na parkoviště k samému okraji jezera, zůstanou v autě a pozorují dalekohledem, co se děje na jezeře, nebo čtou noviny, nebo jí. Za rohem prodávají brambůrky, což je to jediný, kam se asi pohnou. Je zde plno racků a jediní my, kdo procházejí pěšmo kolem jezera.

Po shlédnutí všeho pěkného co bylo v Sarnii nás pán provezl i průmyslovou částí města. Je zde koncentrován " špinavý průmysl" - oil company - rafinerie nejrůznějších společností a v jedné z nich pracuje i pan Glivický. Je však až neuvěřitelné, jak je zde zajištěna ochrana čistoty vod.

Domů jedeme kolem velice jednoduchých, ne moc hezky vypadajících dřevěných domků, v kterých zde na okraji města, bydlí indiáni a tvoří zde takové uzavřené komunity. Moc dobře se tady o nich nemluví. Hodně pijou, mají různé výhody od státu a úlevy od daní, což štve ostatní Kanaďany.

V šest hodin jsme přijely domů. Večeře byla připravena na osmou a byla pozvána i jedna emigrantka. K večeři paní připravila kotletky na žampionech s kukuřicí a rýží, salát byl tentokrát rajčatový. Ke kafíčku pak přišla vafle s mraženými jahodami a se šlehačkou. Výborné.

Večer také plánujeme další trasu. Vybalujeme mapy a studujeme informační materiál, který jsme obdržely v místním informačním středisku. Vše zde bylo k disposici zdarma, formou samošky jsme si vybíraly ty prospekty které nás zaujaly. Pán se s námi poděluje o zážitky ze svých cest a doporučuje atraktivní místa, která stojí za shlédnutí. Zítra chceme pokračovat v cestě, i když jsme tak trochu zaváhaly, když nás Glivických lákali na ražničí, které měli na zítra večer naplánované pro nás.