Předchozí

Obsah

Další

 

 

Pátek  2.9.

· Odlet z Říma

 Snídaně je formou švédského stolu, můžeme si vybrat co  chceme. Ochutnáváme cornflakes, jamy, pletýnky. K pití  nepostradatelný juice, kávu s mlékem a nakonec ovoce.

 Po snídani odjíždíme shuttlem na letiště, kde procházíme  přísnou "security control". První nedorozumění se objevilo  při předložení víz Zdeni a Martiny. Opět jsme musely  vysvětlovat, že jsou platná. Další zádrhel byl v označení  našich zavazadel. Na Ruzyni je označily nesprávnými štítky,  leteckou společností Iberia. Zatrnulo v nás. Po chvíli se  dovídáme, že by mělo být vše O.K. Zdeňa však říká, pokud je  neuvidí, neuvěří. Martina byla také daleka projevování  radosti. No ostatně uvidíme až v Newarku. Paní "security  kontrolka" se nám velice věnovala. Vyptávala se, kdy jsme  naše zavazadla viděly naposledy, kdy jsme je balily, kolik  jich máme, zda tam není něco, co by se podobalo bombě, zda  jsme je teď viděly, co budeme ve státech dělat a kam jedeme.  Po palbě otázek byl na letenku lípnut oranžový stiker  - security control. Prvním sítem jsme tedy prošly všichni.  Dále bylo nutné projít detektorem kovu. Odložit jsme musely  vše. Vlastně všechno ne, ale foťáky, kamery, kabelky,  taštičky ano. Milík však začal pípat. Zapomněla, že v kapse má  ještě diktafon.

 Pokračujeme dál, vcházíme do obrovského systému chodeb. Nyní  po zkušenostech z Ruzyně dáváme bedlivý pozor, kam jsme  navigováni, což ostatně máme uvedeno i na palubních lístkách,  které jsme obdržely při "check in" kontrole. Takže hledáme  gate 31. Na světelné tabuli se ubezpečujeme o našem odletu  - ano let číslo 640, 11.35 hod. gate 31. Jdeme správně.

 Z čekací haly můžeme pozorovat šrumec na runway. Jsme  zvědavé, jakým letadlem poletíme a čas nám docela utíká. Je  možno zde nakupovat v duty free obchodech, občerstvovat se  v nejrůznějších restauračkách. Pozorujeme cestující, jsou  mezi nimi úspěšní podnikatelé s vážnou tváří budící respekt  a serioznost, dámy pochodující s pojízdnými malými příručními  zavazadly, ale i veselí turisté pohodlně oblečení v texaskách  a volných bundách. Při čekání jsme ještě několikrát žádány  o předložení letenky opatřené důležitou oranžovou samolepkou.  Odlet našeho letadla se odkládá. Proč, to nevíme. Že by přeci  jenom naše zavazadla, nebo nějaká hláška teroristů?

 S hodinovým zpožděním nasedáme do obrovského DC 10. V letadle  je na plátně promítáno video a z reproduktorů se ozývá hudba  navozující klidnou atmosféru. Sedíme uprostřed letadla.  V jedné řadě je celkem devět sedadel. Dvě a dvě u okýnek  a pět uprostřed. Každé sedadlo má k dispozici sluchátka pro  zvukový doprovod videa či poslech hudby. Čeká nás dlouhý let  a tak jsme vybaveni i dekou pro spaní.

 Na plátně se nám promítají důležité údaje o cestě. Je dvanáct  hodin třináct minut, pomalu se rozjíždíme, venku drobně prší.  Čeká nás 6898 km a osm hodin padesát minut strávených  v letadle. Rozjíždíme se, motory burácejí je 12 hod. 24min.  100 km/hod, 150 km/hod, stále jsme na runway. Při 359 km/hod  jsme se odlepili. Je 12 hod. 25min.

42O km/hod, nabíráme  rychlost, jsme 1065 m nad mořem, rychlost 638 km/hod, venku  - 160C. A už se vzdalujeme domovu. Nasedly jsme tedy "do  jedoucího vlaku", z kterého nelze vystoupit. Naše velká cesta  za poznáním a dobrodružstvím již opravdu začíná.

 V prvních minutách je nám promítán krátký instruktivní film,  kde hledat své záchranné vesty, dýchací přístroje, kde jsou  nouzové východy atd. Po absolvování kursu sebezáchrany, je na  uklidněnou promítána pohodová hudba. Na mapce sledujeme  aktualní údaje naší cesty .Venku je již pořádná zima -190C.

 Asi po hodince letu se dostáváme do nepříjemné turbulence.  S naším letadlem se propadáváme, což není nijak příjemné.  Musíme se připoutat a neopouštět svá místa. Propady dosáhly  zřejmě úrovně, která se nedá přejít mlčením. Pro uklidnění  cestujících k nám promlouvá pan kapitán a ujištuje nás, že  bude vše vpořádku. To, že se slova ujal sám kapitán v nás  nevyvolalo žádný pocit uklidnění, ba naopak. Pořádně nás to  rozehřálo a byly jsme rádi, když jsme z toho byly O.K. venku.

 Pak ale nastala příjemnější část letu. Připravoval se oběd,  což zaměstnalo všechny letušky i našeho šaramantního,  prošedivělého letušníka. Bylo zábavné pozorovat s jakou  profesionalitou se zhošťují svého úkolu. Každému  z cestujících je kromě jídla servírován automaticky i úsměv.  Oběd jsme si vybíraly z jídelního lístku, který nám nabízel  dvě jídla. Polentu s těstovinami a weal. Zprvu jsme byly  překvapeni originální nabídkou místní kuchyně. Avšak po  chvíli jsme usoudily, že weal -velryba by se snad spelovala  trochu jinak. Takže já volím polentu s těstovinami, salátem  a krůtím masem a Milík si dává to weal - vepřové maso. Vše  bylo podáváno na tácku v několika malých bílých plastikových  mističkách.

 Kelímkům na kafe jsme však neodolaly a vzaly si je jako  suvenýr, či spíše jako docela užitečnou věc pro naše  kempování. Stejně se všechno nádobí po použití vyhazuje, tak  co. Zachovaly jsme se prostě ekologicky a zasloužily se tak  o recyklaci odpadu.

 Po obědě se pasažéři zabývaly různou činností. Někteří si  listovaly v novinách, dámy hlavně v módních časopisech, jiná  zase vytáhla pletení, jiní se jen tak bavily a druzí  pospávali.

 A letušník jakoby nic začal obhlížet naše levé křídlo. Dělal  to dost nenápadně, ale to, že za chvilku se na křídlo přišel  podívat i kapitán, to se již přehlédnout nedalo, ani kdyby  sebevíce chtěli dělat, jako že se vůbec nic neděje. Co bylo  s křídlem nevíme, nic nám neoznámili, takže můžeme jen  doufat, že snad doletíme.

 Dále následovalo video. Příjemné bylo, že nikdo nebyl rušen.  Kdo chtěl poslouchat, tak si vzal svá sluchátka. Čas ubíhal,  ale spát se nám nechtělo. Letadlo nebylo zcela plné a tak kdo  chtěl, mohl si vybrat volná sedadla pro spaní.

 Já jsem začala pozorovat jednoho muže, který postával  u exitových dveří letadla. Vypadal dost nervozně a otáčel se  do letadla. Promítalo se video a většina pasažérů byla  vtažena do děje nebo pospávala. Letušky i letušníci se někam  vypařili, zřejmě mají také nějaký oddych. A ten pán, takový  statný, černovlasý, úplně jako nějaký gangster se nechce od  dveří hnout. Upozornila jsem na něho i Milíka a začaly jsme  ho sledovat obě - nenápadně. Proč tam má co stát ? Jen aby mu  nepřeskočilo a nechtěl dveře otevřít, nebo aby nedošlo  nakonec k nějakému únosu. Radíme se zda by nebylo dobré  upozornit některou z letušek. Značně mě tam znervozňoval. Pak  se ale objevily letušky a ty tomu nevěnovaly žádnou pozornost  a pán kamsi odešel.

 Večer je promítan ještě další film, ale moc nás nezaujal. Pro  pasažery jsou také k disposici různé časopisy, noviny  a katology s duty free zbožím - cigarety, voňavky, alkohol.

 Před přistáním dostáváme lehkou večeři a formuláře pro  celníky, které bylo nutno vyplnit. Vlastně už ani nevíme co  bylo k večeři, protože vše bylo najednou ve značném spěchu.  Dovršením všeho, každý obdržel vlhký ubrousek na ruce, který  byl podáván letuškami v kleštičkách. Jednalo se o jakýsi  způsob desinfekce před tím, než vstoupíme na půdu  severoamerického kontinentu.

 Při přistání byl v dálce vidět New York a přesto, že se fotit  nesmělo, Milík jednu fotku těsně před dosedem zblejsknul.  Přistání bylo hladké, což bylo oceněno potleskem. V Newarku  bylo pěkné teplé počasí, asi 230C .Ulevilo se nám , že jsme  opět na pevné zemi. Pro ty, kteří létají letadlem asi tak  jako někdo jiný jezdí vlakem či autem, to jistě byl zcela  průměrný, normální let, ale pro nás to bylo malé  dobrodružství při kterém jsme si prožily i trochu strachu  a napětí.

 Ve stejnou dobu jsme však nepřistály pouze my s Alitalia, ale  i další a tak jsme při odbavení musely prostát dlouhou  točitou frontu. Byly jsme dotazovány, kam jedem, u koho budem  bydlet, a kdy jsme tu byly naposledy. To, že se sem vracíme  po 25 letech je pobavilo a již nic dalšího se neptali. Do  pasu nám přicvakli lísteček a byly jsme propuštěny. Po  pohyblivých plošinkách jsme se dostaly až do prostoru, kde se  vydávají zavazadla. Těch otočníků tam bylo několik a než jsme  přišly na to , že jsou očíslovány a že na světelných tabulích  jsou uvedena čísla letů, marně jsme vyhlížely naše zavazadla  úplně jinde. Celníci namátkově prohlíželi kufry. Nás si nikdo  nevšiml a tak holky dodatečně s politováním konstatovaly, že  mohly propašovat vše a že měly nakoupeny polívky pytlíkovky,  které díky naším varováním nechaly doma. Dovést se z potravin  nesmělo nic ani bonbon. My jsme se pouze odvážily přibalit do  naší lékárničky rozpustné vitamínové tablety a nějaké  bonbony, které vypadaly spíše jako medikamenty, určené pro  prevenci chorob z nachlazení.

 Takže obtěžkáni našimi taškami vycházíme do haly, kde byl dav  čekajících. Šla jsem první a vyhlížela Colmanovi, které měli  na nás čekat. Prvního jsem zahlédla pána, mávala jsem, ale  nereagoval. Vedle něho stála pani s velkou cedulí COLMANS.  Nepotřebovala jsem žádnou "identification card", jsou stále  stejní, ani se nezměnili. My jsme k poznání moc nebyly.

 Pán  přijel s obrovským stejšnem, ve kterém normálně vozí sochy,  když má paní nějakou tu exhibition. Byla to pravá amerika.  Dlouhá, rezavá, neudržovaná. S našimi taškami jsme ji  zaplnily celou. Pán byl přímo zděšen a projevoval značnou  pochybnost nad tím, kam ty saky paky složíme a jaké že auto  jsme si vypůjčily.

 

 

 Z Newarku jsme vyjely na New Jersey Turnpike, na placenou,  několikaproudovou dálnici, kde je možné vidět nejrůznější  auťáky. Ty novější, spíše evropského stylu, ale také velké  koráby šedesátých let, které byly otlučené, pomačkané,  zrezivělé a v nich většinou žvýkající černoch s pohodovým  výrazem ve tváři. Zařadili jsme se do této plechové laviny  a uháněli k Leonii. Sedíme v autě a ani moc nedutáme. Koukáme  kolem sebe, kde jsme. V Americe! V zemi nekonečných

 rozloh a vzdáleností. První pocit neomezené volnosti  vystřídal vzápětí pocit mírného sevření. Bude vůbec v našich  silách obstát v tomto provozu? Kolem nás to sviští, no tohle  přece nemůžeme přestát ve zdraví. Teď se vezem. Můžeme to  trochu okouknout, ale což až si vypůjčíme auto a budeme  hozeni do vody.

 Pán si držel nejrychlejší pruh a když chtěl přejet z jednoho  pruhu do druhého, všichni, zvláště ty nový nablejskaný  auťáky, raději uhybaly.

 V Leonii jsme byli asi za půl hodiny. Přijeli jsme ze strany,  kterou jsme vůbec nepoznávaly. Ale jejich ulici, Leonia Ave  již ano.

 Colmanovi nás provází nejprve celým domem. Na chodbičce při  vstupu do domu jsou vystaveny sochy, které jsou výtvorem  paní. Používá různé druhy kamene a zpracování je vesměs  moderní, abstraktní. V obýváku jsou po stěnách rozmístěny  její barevné obrázky s oblíbenou tematikou Long Island.  Zařízeno je vše starobylým, dřevěným, těžkým nábytkem z roku  1910. Je poznat, že zde žijí již staří manželé a že za svůj  život ledas co nashromáždili.

 Paní se projevila jakožto vzorná hostitelka. Pro každou z nás  byla připravena postel a to, že budeme spát ve spacácích  nemohla připustit. Martina spala v pokojíčku v prvním  poschodí, já se Zdeňou v obýváku a Milík v takovém malém  kamrlíku, který dozajista byl před naším příjezdem naplněn  nejrůznějším harampádím a poklady, jak to tak tipujeme.

V kuchyni se již připravovala večeře. Pani dělala jeden chod,  rýži se zeleninou a masem a Greg druhý, ale na ten již  nedošlo. Živě se diskutovalo, i Zdeňa se snažila zapřádat  s pánem hovor. Chvíli to tu vypadalo jako v židovské škole.  Každý se chtěl všechno dovědět, každý se orientoval na něco  jiného, vyzvídaje to od někoho jiného. V každém rohu zněly  jiné otázky a odpovědi. Nám se chce ale již trochu spát.  Našeho času je asi jedna v noci. Paní se těší, že nám bude  moci ukázat co vše pro nás má, jaké mapy a užitečné guide  booky. To však necháváme až na zítra. Procházku do naší  Gladvin Ave s Gregem odložit nemůžeme. Byla tma, vše jsme  viděly pouze v siluetách. Byl krásný teplý večer a cikády  neuvěřitelně koncertovaly. V našem baráčku bylo živo. Svítilo  se a dveře byly otevřené. Zepředu vypadá stále stejně, ale  vzadu je přístavek. Tak tady jsme bydlely. Z našich kamarádů  však v Leonii již nikdo nebydlí. Ani Nikolských ani Sally  - o té nikdo neví kde jsou. Vše se nám v paměti zachovalo  očima desetiletých a proto se nám to teď zdá všechno malé.  Jdeme i na hlavní třídu k naší škole, k obchodu, bývalému  COOP, který je dnes Met foodem a poznáváme i naši banku. Ve  tři hodiny našeho času, značně utahaný jdeme spát a končí náš  první den ve státech prodloužený o šest hodin.

 

Sobota 3.9. 

· Projížďka New Yorkem

 Dnes nás pán veze na projížďku NY. Je to až neuvěřitelné, ale  ve svém věku 82 let zcela suveréně zasedá za volant a vrhá se  s námi do rušného velkoměsta. Byl to nezapomenutelný zážitek  - auto jelo na doraz. Celé se chvělo, klepalo a vydávalo  prapodivné zvuky.

 Pán si udržuje svoji kondičku. Každý den ráno vstává kolem  sedmé, ustrojí se do sportovního a vyráží do parku na rychlou  chůzi. Snídani si dělá sám svojí speciální. Popíjí džusy, jí  různé druhy kornflejků a dopuje se několika vitamíny.

 Do NY vjíždíme přes George Washington bridge. Auta zde jezdí  ve dvou poschodích, celkem ve 14 pruzích. Podél řeky Hudson  si to uháníme po Riverside drive. Pak zase po 5th Avenue  kolem Central parku a Guggenheimova musea. Jedná se o velice  svéráznou stavbu. Je to taková betonová spirála, kde se  nachází jedna z největších sbírek umění dvacátého století na  světě.

Jako zázrakem se najednou ocitáme na náměstí Times Square,  kde se stýká 7th ave a 42 street s Brodway. Je pojmenováno po  tiskovém magnátu Adolphu Ochsovi, který vydavatelství New  York Times umístil na dnešním náměstí.

 

 Pak zase zpátky k řece Hudson po West Side Highway až na samý  konec dolního Manhatanu. Sochu Svobody, klasický symbol nejen  města, ale i celé Ameriky, vidíme pouze z dálky z okýnka,  není kde zaparkovat. Proud aut nás unáší dál, projíždíme  kolem Battery parku a vjíždíme do Wall street. Po 1st ave  objíždíme Manhatan zase z druhé strany, podél East river.

 Pod jedním z mostů zastavujeme. Místo jako stvořené přímo pro  gangsterské přepady. Nikde nikdo, všude samý beton a špína.  Všichni opouštíme auťák po americku, dveře dokořán. Zavírat  takovou plechovku není snad ani třeba. Jdeme k řece a díváme  se na druhou stranu na Brooklyn. Najednou se ale objevil  nějaký černoch, kterého zaujalo opuštěné auto. Mohl ho  považovat za odstavený, již k ničemu nepotřebný vrak. Pán vše  zpozoroval a přichvátnul k autu a černoch jako by nic  odkráčel.

Blíží se čas oběda a proto míříme zpět domů. V dáli  vidíme Empire State Building, který již zdaleka není nejvyšší  budovou na světě. Seznámení s NY, byť pouze z okénka auťáku  bylo nesmírně užitečné. Trochu jsme se zorientovali a zítra  se budeme moci vydat do NY samy.

 Lanč se většinou odbyde nějakým sendvičem. Ten, co pro nás  připravila paní byl s ťuna fiší a zelným salátem.

 Odpoledne šly holky spát, vyrovnávat časový rozdíl a my  s paní a pánem zasedáme nad mapy. Detailně probíráme trasu,  seznamujeme se s novými mapami a autoatlasem, které pro nás  Colmanovi sehnali. Nesmírně užitečné byly brožurky camp book  od AAA /American Automobile Association/. Byl zde výčet všech  kempů s potřebnými informacemi - jaké je možné očekávat  vybavení, kolik stojí atd. Vybíráme si vhodné kempy na naší  trase a zaznamenáváme do mapy. Asi po dvou hodinách jsme nad  mapou projely naši plánovanou trasu a vydaly se ven na  obchůzku. Nyní za denního světla procházíme naší ulicí a do  dětského parku jdeme hledat ty naše houpačky. Ty tu však již  dávno nejsou. A trochu smutně s nostalgickými vzpomínkami  pozorujeme děti jak se houpají zase na těch svých ale úplně  jiných houpačkách. Jestli pak někdo z nich sem za 25 let  přijde a bude vzpomínat jako my. Mamka chodila nakupovat do  supermarketu Acme, je tady stále na stejném místě, stejně  velký i žvýkačky bazooka vypadají stále stejně.

 Provádíme první cenový průzkum potravin. Ceny jsou zde  uváděny jak za kus tak i jednotkově za jednu libru. To jsme  ocenily. Dá se tak pohodlně porovnávat co je dražší a co je  levnější. Přijatelné se nám zdály nejrůznější fazole s párkem  i bez, v tomatě i bez, kuřecí či krůtí párky. I na kempování  to bude velice pohodlné. Pouze se to ohřeje a je uvařeno.  K snídani jsme nakoupily arašídové máslo - peanut butter,  kterým jsou zde krmeny děti od svého útlého věku a na svačinu  do školy neznají vlastně nic jiného.

 Doma nás již čekala večeře, pán připravil skvělého lososa  s makarony, růžové masíčko bylo přímo delikatesní. Ke kávě  a čaji jsme měli opět cookies.

 

Neděle 4.9. 

· Den v New Yorku

 Ráno vstáváme kolem osmé a v devět hodin dvanáct minut  přesně odcházíme do kostela v Leonii. Mše byla od 9.30.  Hrálo se nejenom na varhany, ale i na klavír. Písně byly  moderní a velice pěkné.

 Po kostele se všichni stavujeme v Acme. Nakupujeme další  fazole, párky, sendvičový měkký chléb, hořčici, jogurty.

 Dopoledne se telefony netrhnou. Volá pani učitelka Bleakley.  Navrhuje schůzku večer v restauraci. Je to neuvěřitelné, ale  zkontaktovala Chrisi Ford a Suzane Dickerson, o kterých jsme  už neměly ani tušení, co s nimi je. Voláme jim, nejprve  trochu s obavou, zda si budeme rozumět. Já jejich angličtině  a oni mé. Domlouváme se na společné schůzce i s pani  učitelkou. Také se ozývá Lesley Ann Low, s kterou jsme si  vydržely vyměňovat korespondenci dodnes. Působí tak trochu  střeštěně, je nadšená naším příjezdem a domlouváme se na  zítra, kdy se u nás staví v Leonii.

 Marien z Conecticutu, naší bývalé kamarádce, bydlící vedle  nás, je snad nejlépe rozumět. Mluví pomalu, zřetelně  artikuluje, je poznat, že již vychovala několik dětí. Zítra  jede do NY na letiště pro Dauru, její sestru, která se  přiletí na nás podívat až z Floridy.

 K obědu jsme si připravily tousty s peanutbuttrem a vydáváme  se do New Yorku. Pán nás zavezl na dolní Manhatan až  k Battery parku. Zde nás opustil. Rázem si člověk připadal  jako mraveneček, něco hrozně malinkatého v porovnání s tím,  co ho obklopovalo. Do podvědomí se nám velice výstižně  zapsalo toto město v protikladech - jako obrovské, nešťastné,  spokojené, odporné, krásné, sebejisté, nebezpečné, špinavé,  čisté, marné, jedině možné, nesmyslné, luxusní, odrbané,  milionářské, lumpenproletariátové, pravoúhlé, bludištní,  příliš větrné, příliš horké, příliš mrazivé, příliš  přímořské, příliš kontinentální, příliš newyorské, a příliš  nenewyorské město.

 Na samém konci Manhatanu je velice rušno. Je tu plno turistů,  kteří zde čekají dlouhatánskou frontu na plavbu k soše  Svobody. My zde odmítáme čekat a pořizujeme pouze záběr  s kamerou, pomocí které si sochu k sobě, alespoň v hledáčku  kamery trochu přibližujeme. Ještě před tím, než se vydáme  dál, v Battery parku si rozbalujeme svačinku. Každá  vytahujeme ovocný jogurt, který má pramálo společného s těmi  našimi a jako na povel každá poslušně dlabeme.

 

 Posilněny se s důvěrou k našemu papírovému průvodci vydáváme  do neznáma.. Směřujeme na Brooklyn Bridge. Uprostřed mostu  jsou informace pro turisty, jednak o jednotlivých  mrakodrapech, které máme před sebou na horizontu, tak  i o samotné stavbě mostu. Odtud je panorama NY snad nejvíce  fotografováno. Jeho výstavba trvala 16 let a byl otevřen  v roce 1883. Samotný most je dvouposchoďový a s délkou 486  metrů se stal nejdelším visutým mostem na světě. Pylony mostu,  které jsou z granitu, ční z vod East River do výšky 82 metrů.  Přízemí je vyhrazeno pro motoristy a první poschodí pro pěší  turisty, kolisty a kolečkáře. "Skyline" je odtud opravdu  parádní. V siluetě města vévodí dnes nejvyšší budovy NY  - World Trade Center - dvě budovy vedle sebe, jedna jako  druhá, přezdívaná dvojčata. Na někoho zde působí NY jako  studené, opuštěné město z železa a betonu, bez života. Na mě  však působí jediněčně, neopakovatelným dojmem, odrážející  lidskou dovednost.

 

 

 Do Brooklynu, jedné z obávaných čtvrtí, nejdeme a vracíme se  zpět do centra. Motáme se v pravoúhlých souřadnicích ulic  a jako náhodou se ocitáme v proslulé Wall Street. Překvapuje  nás, jak je úzká, opuštěná, ani náhodou nenasvědčující tomu,  že se zde odehrávají jedny z nejdůležitějších burzovních  transakcí Ameriky.

 Naproti burze je umístěna socha prvního amerického  prezidenta- George Washingtona.

 Snažíme se sledovat naše stopy 25 let staré. Vybavujeme si  velice zdařilou fotografii, na které je mamka zabrána  z profilu na Wall street, na jejímž konci ční úzká, štíhlá  věž Trinity church, která ji opticky ještě více zužuje.  Stejným způsobem, na důkaz toho, že jsme tu byly, zabírím  i Milíka.

 Další kroky směřují do čínské čtvrti. Jestlipak zde ještě  prodávají zvířátka, která jsme si zde tehdá koupily?  Procházíme jednotlivé malé krámky, kde je nabízena nesmírná  všehochuť suvenýrů, blbůstek, ozdobiček, kýčíčků, ale  i docela užitečných věciček. Ta naše zvířátka jsme  neobjevily. Pokud bychom však měly více času projít všechny  ty krámky, jsem přesvědčena, že je tu najdeme. Ulice zde byly  úplně přeplněné, plno auťáků i lidí. Jeden krámek za druhým,  řada restaurací a obchodů, kde se prodávají grilovaná kuřata  a husy. Ty byly vystaveny ve výkladních skříní a visely tam  dozlatova vypečený, pověšený za krky s celou hlavou  i zobákem. Množství reklam, poutačů a světelných tabulí.  Všude čínské nápisy, kterým nerozumíme. Na chvíly zapomínáme,  že jsme v New Yorku.

 

 Z Čínské čtvrtě se dostáváme na Broadway, po které jdeme až  k Time Square. Je to hlavní třída Manhattanu, rušná a  plná provozu s množstvím obchodů, kin, divadel a dalších zábavních  podniků, ale i ulice, kde je v určitých místech pusto, kde jsme raději přestaly  fotit a filmovat a kde jsme se nenápadně dívaly kolem sebe,  hlídaje jedna druhou, zda někde nečíhá černoch, který by si  chtěl ukrátit chvíli. Byly zde prostě úseky, z kterých  jsme chtěly raději být pryč.

 Konečně přicházíme k Empire State Building na 5. avenue a  34. street. V minulosti to byla nejvyšší budova na světě. Vcházíme do  haly v přízemí, ale nahoru se z časových důvodů nevydáváme.

 Colmanovi na nás čekají na večeři kolem sedmé hodiny. Přijet  pozdě, to by pani asi nepřežila. Měla o nás strach a největší  starost měla, abychom se dostaly zpátky domů. Nakreslila nám  podrobný plánek, kde je autobusové nádraží, kudy se tam  dostaneme, jakou ulicí máme přijít, jaké se máme raději  vyhnout, z jakého nástupiště autobus pojede a kdy.

 Něco po páté jsme konečně na křižovatce 7 ave a Broodway - na  Time Square. Všude samá reklama, plno aut, žlutých taxiků,  prostě hlavní křižovatka, úplný chaos. Zvědavě scházíme po  úzkém schodišti i do podzemky. U pokladny se koupí speciálná  žetony, které se hází do turniketů, a ty pustí cestující do  takového malého peklíčka. Díváme skrz mříže na nástupiště. Je  jich tam hned v několika řadách. Nic moc vábného, je tu  příšeří, špinavé stěny, hluk přijíždějících a odjíždějících  vlaků. Možná skutečně tak trochu jako v pekle.

 Najednou mě přepadá značná únava. Nic jiného nechci, než  odtud odjet. Už toho NY bylo pro dnešek dost. Zdeňa i Martina  mají plno elánu a nejraději by odjezd domů odložily. Před  odjezdem našeho autobusu je ještě trochu času a tak Martina  se Zdeňou se vydávají na druhou stranu Time Square do místa  největšího zmatku.

 Závěrem je možno nicméně shrnout, že jakožto zkušené cestovatelky jsme zcela bez problémů zvládly  celý den v NY. Neztratily jsme se.

 Před šestou přicházíme na autobusové nádraží. Kupujeme  jízdenky. Spěcháme k nástupišti, které nám bylo u pokladny  řečeno. Tam však žádný autobus do Leonie nejede. Díváme se na  jízdenku a zjišťujeme, že musíme úplně jinam. K odjezdu zbývá  několik málo minut. Jako by nám byl někdo v patách, vrháme se  po úzkých schodech o dvě poschodí níže. Číslo stání nevidíme  ani tady. Vracíme se zpět až do haly a odtud běžíme na  správný platform. Na poslední chvíly jsme vběhly do autobusu.  Uvondaný zabíráme zadní sedadla.

 Ani jsme netušily, jakou "panorama tour" budeme absolvovat.  Z New Jersey, kam jsme přejely, byl neopakovatelný pohled na  Skyline New Yorku ve světle zapadajícího slunce. Fotíme,  filmujeme a shledáváme, že sdílíme stejné pocity jako již  jednou citovaný M.Holub, ve své knize Žít v New Yorku. "New  York je nutné nenávidět, když jste nejvíc jím a nejvíc v něm.  New York je možné milovat, když jej vidíte z New Jersey nebo  z letadla. Nebo z Evropy".

 Doma nás čekalo radostné přivítání. Dnešní večeři připravoval  Greg - kubánskou specialitku. Rýže, zelenina a kuřecí maso

 

Pondělí 5.9. 

· Leonie - setkání s Marien, Daurou a Lesley

 Ráno jsme věnovaly nákupům v Leonii. Koupily jsme kuřecí  stehýnka, různé druhy rybiček, jogurtů atd. Holky zde hledají  chleba, který by se alespoň trochu podobal našemu.

 Dále následovala víceméně zdvořilostní návštěva u Colmanových  sousedů u Sprintsonů, kteří nám poskytly svojí vlastní  matraci na spaní. Došlo tady tak trochu k trapasu. Já a Milík  jsme už úplně zapoměly, že pán znal taťku a že před několika  lety byly u nás dokonce v Praze na návštěvě. Popovídaly jsme  si u kafíčka a paní nám na cestu upekla skvělé "Brownies".

 Na jedenáctou byla ohlášena Marien s Daurou, která měla  přiletět až z Floridy na JFK. Dostavily se asi s 45  minutovým zpožděním a rázem u Colmanů bylo živo.  Přijely dvě dámičky, Marien a Daura, a s nimi jeden kovboj. Ale jak  Martina zhodnotila, pravý boty neměl. Ani Colmanovi  Nikolských dlouho neviděli. Byť je neměli moc v oblibě,  protože prý kazily morálku jiných dětí, tak se se zájmem  vyptávali, co kdo dělá a jak žije. Marien je vlastně už  babičkou - má 4 děti a jedno vnouče. Momentálně je rozvedená  a vlastní přítele - kovboje. Daura je taky rozvedená, děti  nemá a plně se věnuje svému zevnějšku, což jak říkala  vyžaduje její profese kadeřnice.

 

 Marien si usmyslela, že nás pozve do Japonské restaurace. Byl  Labor day a tak téměř vše bylo zavřeno. Hodinu a půl jsme  jezdily v autě a snažily se najít restauraci. Pak už Marien  zkoušela i čínské, avšak nic jí neuspokojilo. Daura mezitím  průběžně dávala zprávy mobilním telefonem Milíkovi a Martině,  které na nás čekaly u Colmanů. Naše snahy byly bezvýsledné  a vše nakonec dopadlo tak, že jsme se pozvaly k známím Marien  v Leonii. Paní byla sama doma, nás bylo sedm. Jak Martina  hodnotila situaci, bylo to jako tatarské přepadení. Paní se  však z míry moc vyvést nedala. Mezitím, než jsme si  prohlídly obýváček, koupelnu a záchodek, připravila pozdně  odpolední lanč. Po celém bytě měla spoustu různých  sarapatiček a dekoračních předmětů. Koupelna a záchod byly  přímo k neuvěření. Milík neodolal a zdokumentoval ho i na  video. Ne že by šla a nenápadně se propašovala s kamerou, ale  suveréně šla za paní domu a zdvořile se zeptala, zda si může  hajzlíček zdokumentovat. Doufejme, že paní nenabyla přesvědčení,  že u nás žádné takové zařízení nemáme. Zprvu to vypadalo,  jakoby člověk vešel do pokojíčku pro panenky. Vše miniaturní,  umyvadýlko, šuplíčky, vitrýnečky, spousty různých předmětů  a lovely růžovoučké tapetky. Pouze záchodová mísa byla  klasických rozměrů. No prostě bylo jasné, že jsme v Americe.

 No a co bylo k obědu? Podával se formou samošky. Pani  opustila kuchyňský kout, kde vše bylo naservírované. Hlavním  chodem byly Lasagne. Dále pak ovocný salát, meloun a k pití  červené vínečko. Dovršením všeho byl skvělý dort ozdobený  úplně "artificial" jahodami o kterých se tvrdilo, že jsou  "nature". Tomu se odolat také nedalo.

 Jakoby se rozkřiklo, že paní připravila pohoštění. Přicházeli  porůznu známí, posloužili si, popovídali a zase odešli. Na  oběd přišel i synátor - statný, urostlý mladý muž - policista  z NY. Martina zatoužila s ním vyjet na projíždku těch  nejnebezpečnějších míst v NY. On však moc nadšen nebyl a tak  zůstalo pouze u přání. Jeho manželka, která také přišla, byla  v očekávání. Měli sebou i své svatební album, které bylo  svrchu bohatě načančané krajkama, což byla práce maminky  Marien.

 Marien nám pak velice spontáně líčila, jak se k ní do Conecticutu  dostaneme. Upravujeme naše plány a naší první zastávkou bude  Coventry u Marien. Odpoledne nám sem volá Lesley od Colmanů, že dorazila.  Odcházíme a loučíme se s tím, že zítra, až si půjčíme auto  a vyrazíme na naší cestu, uvidíme se v Coventry.

 Lesley, droboučká blondýnka v růžových minišatičkách, tak  trošku roztržitá a mírně trhlá, my ve sportovním - texasky  a mikyny. Je to paráda vidět se opět po 25 letech. Přijela  nás pouze přivítat, ale čas na delší zdržení moc neměla.  Odjíždí asi po hodince ve svém "peanutbuttrovém" autíčku. Na  29.9., až se vrátíme z naší okružky, si domlouváme další  schůzku.

 

Úterý 6.9. 

· Půjčení auta

· Setkání s Mrs. Bleakley, Suzane a Chrisi

 Dnes nás čeká důležitý úkol. Vypůjčit auto na letišti  v Newarku a dojet s ním až do Leonie. Ráno se vydáváme opět  na nákupy a na poště posíláme první pozdravy.

 Kolem jedné vyjíždíme s Colmanovými na letiště do Alama rent  car. Je to moderní kancelář s mladým personálem a je zde plno  lidí. My máme náš prepaid voucher již z Prahy, nebudeme tedy  jako ti druzí teprve vymýšlet, jaký auto si půjčit, jakou  barvu, s kolika dveřmi atd. Nakonec asi po hodině přichází  řada i na nás. Kupodivu náš prepaid voucher je platný a po  vyplnění několika dat do počítače jsme odkázáni na  parkoviště, kde pod určitým číslem máme připraven náš auťák.  Díky tomu, že auto půjčujeme déle než 48 hodin po příletu,  neplatíme letištní poplatky, což činilo asi 8% z ceny  půjčovného. Jsme příjemně potěšeny. Necháváme zde však  deposit $100/týden - tedy každá stovku, kterou dostaneme zpět  při navrácení auta. Auto půjčujeme s plnou nádrží, kterou zde  také rovnou platíme. Vracet tedy můžeme s prázdnou.

 Odcházíme ke stanovišti. Čeká na nás stříbrná metalíza  - čtyřdvéřová. Projevujeme trochu pochybnost, zda je to auto  opravdu pro nás. V Praze jsme zaplatily levnější dvoudvéřák.  Porovnáváme údaje v papírech, které jsme dostaly. Poznávací  značka i stav na tachometru souhlasí. Je to naše. Moc  neprotestujeme. Auto je vybaveno automatickou  převodovkou, automatickým pilotem, signalizačním zařízením  varujícím před otevřenými dveřmi, airconditionerem, radiem,  magnetofonem. Je úplně nové, má najeto pouze 16795 mílí.  Nastupujeme do auta a stávají se z nás, podle autoznačky,  holky z Massachutess. Rozjet se nám však moc nedaří.  Šaltpáku nelze dát do polohy drive. Zřejmě je asi ještě neochozená  a povoláváme na pomoc pana Colmana. Pan zasedá za volat a po  chvíli se mu to podařilo.

 

 

 A už je to tady. Opouštíme vrátnici Alama a vjíždíme v rush  hour na několikaproudovku, NJ Turnpike. Za volantem sedí  Zdeňa, jediná, která má již určité zkušenosti s automatem.  Před námi jede pan Colman s Martinou. S námi v Chevroletu  sedí paní, na které je vidět, že se trochu bojí. Pán plně  dodržuje naši úmluvu a drží se v tom nejpomalejším pruhu.  A Zdeňa ho bravurně stopuje. První zkouška za námi. Jsme  v Leonii.

 Holky odpoledne vyráží do NY. No a co tam dělaly, to si  nechme vyprávět:

 Martina: No v NY jsme si prošly noční NY. Byly jsme na Empire  State Bulding, konečně jsme se tam dostaly. Bez fronty  a čekání. Vyjely jsme do 80. patra. Nádherný počasí. Tam jsme  se podívaly. Byla tam nádherná vyhlídka. Nebylo to tam  zasklený, bylo to vlastně venku. Jenom jsou tam zábrany proti  sebevrahům a takovým těm živlům, potom jsme jely až do 102.  patra. Tam už to bylo jenom prosklený a výhled byl nádherný.  Viděly jsme konečně Brooklyn, koukaly jsme v Queensu lidem do  oken, podívaly jsme se na Bronx, na Harlem, Central park.  A nádherný bylo, když jsme viděly střechy domů seshora  a vlastně i těch mrakodrapů. U některých jsou udělaný takový  zahrádky, tam mají stromečky, trávníčky, lehátka - vypadalo  to zajímavě. Autíčka jak pro panenky, lidičky se tam pod námi  pohybovali, mravenečci takoví, bylo to skvělý. Fakt skvělý.

 Pak jsme šly do Macys. Tam se nám moc nelíbilo. Takový  obchodní dům. A pak jsme zapadly do nějakého obchodního domu,  moment jak se jmenoval? Low way Conway. Tak to byl  fantastickej obchodní dům. Nejprve jsme tam vešly a chtěly  vypadnout, že je to nějaký bazar.

Zdena: Na kobercích noviny...

 Martina: No strašnej nepořádek. Oblečení naházený v haldách,  někdy i na ramínkách. Tak jsme šly kolem těch hald. Nakonec  jsme se odvážily. Byly tam samí černoši a asiati. Já jsme tam  zahlídla jednoho bělocha, tak jsem tam vešla. Sáhla jsem do  jedný hromady. Můj styl nakupování - sáhnu do hromady,  vylovím a koupím.

Zdena: Vyhmátla krásnou...

 Martina: Strašně krásnou košili, kterou jsem dlouho sháněla,  přesně tu samou barvu.

 Setkaly jsme se tam s dvěma Slovákama - holka a kluk. Kluk  tam pracuje na černo už 1.5 roku. Na chvilku jsme se s nimi  bavily.

 Pak jsme prošly nočním NY.To už všude svítily reklamy. Na  Time square Coca-cola na nás blikala všema světýlkama. No  bylo to krásný ten noční NY.

 Bylo to hezký. A nezdál se až tak nebezpečnej. A byla už tma,  vlastně už úplná tma. Všude jsou tam policajti.

Zdena: Ale jsou tam podivný individua.

 Martina: No, to ano, to tam byli. To jsem byla ve svém živlu.  Takže to bylo fajn.

Zdena: To byl opravdovej NY.

 No a já a Milík? Nejprve jsme rvaly matraci zpět ke  Sprintsonům až do 3. poschodí.

 Na večeři, na sedmou hodinu jsme měly domluvenou schůzku  s holkama ze školy a s naší pani učitelkou. Suzane se nově  přestěhovala do Leonie, do krásného kamenného baráku. Všude  měli krabice s nevybalenýma věcma. Čekala je tu spousta  práce. Ale bylo fajn, že si na nás našla čas. Manžela nechala  se 4letým klučíkem doma. Všichni jsme se sešly v pěkné  restauraci. Pani učitelka byla taková malinká, velice dobře  vypadající, jakoby žádných 25 let neuběhlo. Chrisi tak trošku  změněná, ale byla to stále ona. Holky povídaly o svých  osudech a rodinách. Pani učitelka o škole. K večeři jsme si  daly minutku - Chicken fingers a neuvěřitelně obrovský  zmrzlino-zákusek.

 

 

 Vlastně až při odchodu se nám pani učitelka přiznala, že jí  sem dovezl manžel, který nechtěl rušit naši dámskou jízdu  a tráví celý čas u barového pultu. Šla ho vyzvednout - byl to  vážený pan direktor naší bývalé školy. Tak trochu nás  zarazilo jeho sportovní oblečení, měl slušivé vytahané  tepláčky - no a co? Prostě to jsou Američané, kteří dovedou  relaxovat a hodit vše za hlavu.

 Domů do Leonie přijíždíme kolem půlnoci. Holky jsou již  z výletu doma. Měly slavnostní večeři.

 Zdena: Měly jsme výbornou večeři u Colmanů. Paní nám ohřála  upečenýho krocana, k tomu Greg přinesl bramborovou kaši,  ohřál ji v mikrovlný troubě a výbornou omáčku s brusinkama.  Zbodly jsme to. A pak jsme dostaly výborný víno, které si  Martina přála. Paní si s náma chtěla povídat, pána zahnala  spát a s náma zůstala v obýváku a povídala si. No a já jsem  ze sebe páčila různé věty v angličtině. No tak to bylo  docela...

 No a po našem příjezdu nás Greg zatáhl do sklepa a ukazoval  nám s čím se zabavuje po nocích. Má zde posilovací zařízení,  kde si vylepšuje svoji kondičku a utužuje svaly. Při tom, aby  se nenudil, tak tam má malou černobílou televizi. Martina  byla přinucena to také vyzkoušet. Zprvu se to zdálo dost  jednoduché, ale jak se Greg vyjádřil "keep going" a to třeba  půl hodiny při 500 otáčkách/minutu. Tak to už bylo horší.  Martina měla jakousi připomínku o galejníkovi, ale docela  jsme se vyblbly. Náš odchod na kutě se tak značně protáhl.