Výlet přes Atlantik , USA - Kanada 1994

Proč právě přes Atlantik

Vracíme se o několik let zpátky. Je září rok 1968. Díky demokratizačním snahám ve státě se celá rodina vydáváme na rok do New Jersey. Taťka na studijní pobyt na Columbijskou universitu, my děti "studovat" třetí třídu základní školy v Leonii a mamka zabezpečovat chod domácnosti a rodiny.

Byl to rok, na který se nedá zapomenout.

Amerika před čtvrt stoletím pro nás byla něco jako země divů. V New Yorku jsme byly ohromeni výškou mrakodrapů, rychlou podzemkou, jezdícími schody, dveřmi, které se otevírají na fotobuňku, několikaproudovými dálnicemi, po kterých pluly obrovský "koráby" s automatickou převodovkou. Na rok jsme se ocitli přímo v zemi snů, v zemi neomezených možností, v zemi představující symbol svobody. Nic z toho v té době u nás nebylo.

Po ročním pobytě se v září 1969 vracíme domů. Opouštíme Ameriku , kterou zatím moc netížilo kolik auťáků kdo vlastní, kolik spotřebuje za rok benzinu a nafty, kolik vyhodí papírového nádobí, ručníků , kapesníků a igelitových pytlíků. Byla to Amerika, která se omezovat nenechala.

Návrat po 25 letech

Je září, rok 1994 a jsme v Americe. Je až neuvěřitelné, že je tomu přesně čtvrt století, co jsme se vraceli z ročního pobytu.

Splnilo se tak naše tajné přání - ocitly jsme se před naším baráčkem v Leonii, procházely místa, kde jsme si hrály, kam jsme se chodily koupat, kam jsme chodily do školy a kam mamka chodila nakupovat. Banka a hasiči byly stále na stejném místě, jen houpačky ve Wood parku byly trochu jiné. Ale vzhledem k tomu, že jsme si Leonii uchovaly v paměti očima desetiletých capartů, vše se nám zdálo takové nějaké malinké.

Setkali jsme se s bývalou pani učitelkou, Mrs. Bleakley a kamarádkami Chrisi, Suzane, Lesley, Marien a Daurou. Ale to jsme moc předběhly. Ona taková cesta potřebuje i trochu přípravy.

Takže zpět.

Jak se dělá cesta přes "velkou louži"

O tom, že se chceme podívat do Ameriky, jsme mluvily již dlouho, ale vždy zůstalo pouze u nesplněného přání.

Na podzim '93 nás navštívíly v Praze "babči" z Wisconsenu a Minnesoty, Clarissa a Gerry. Ani nevím jak přišly k takové přezdívce. Oni to vůbec babči nejsou. Jsou to dámy v nejlepších letech. Ta jedna je poštmistrovou a ta druhá dělá také na poště. Před několika lety přijely do Příbrami, kde se seznámily s taťkou. Od té doby si dopisují a taťka jim úspěšně pomáhá v pátrání po jejich rodě, jehož kořeny sahají někam do míst Rychnova nad Kněžnou.

Takže tyto babči nás srdečně zvaly do Wisconsenu a Minnesoty, což je středozápad USA. Poděkovaly jsme za projevené pozvání, o kterém jsme byly v té době přesvědčeni, že nebudeme moci nikdy akceptovat. To je pěkný kus cesty už jenom z New Yorku a což pak až z Prahy. Na to mít asi nikdy nebudem.

Clarissa a Gerry odjely a nám se jejich pozvání stále více vracelo do podvědomí.

Jednoho večera jsme rozložily mapu Států. Do New Yorku to není problém - letadlem jsme tam za devět hodin a cena letenky se dá pořídit celkem za přijatelný peníz. Ale jak do Woodwillu a St.Paula, kde sídlí babči? Letenka bude určitě stát ještě téměř jednou tolik co NY - Praha.

Uvažujeme dále. Když Amerika, tak zcela určitě musíme do Leonie. A když už Amerika, tak to by chtělo i něco více. Probíráme časopis National Geographic. Cestujeme nad mapou po východě, západu, jihu i severu. Jednotlivá čísla časopisu se vrší a je těžké se rozhodnout, čemu dát přednost. Chtěly bychom vidět vše.

To, že nemá cenu se vydat na cestu kratší než měsíc, bylo jasné již od začátku. Nad tím jsme uvažovat dlouho nemusely. Ale jakým způsobem budeme cestovat a kam se podíváme, bylo nutné velice dobře zvážit a pečlivě předem naplánovat.

Na jaře 94 se konal v Praze "Holiday World" - festival cestovního ruchu. Množství cestovních kanceláří zde nabízí své služby. Velice jednoduše se zde člověk může "utopit" v přemíře nabídek. Já jsem měla ulehčenou situaci. Zaměřila jsem se na USA a Kanadu. Získaly jsme zde první konkrétnější informace. Již existují cestovky, u kterých si člověk může objednat letenky, zapůjčit auto nebo vybrat z nabízených zájezdů. Doma se pak třídily informace a jednotlivé nabídky.

Nastalo období obcházení cestovek. Ceny "nejvýhodnějších" letenek jsou různé. Nejdražší přes 26000Kč až po nejlevnější za necelých deset s Pakistáncema z Frankfurtu. Již pouhá cena v nás však vyvolává mírnou nedůvěru.

Srovnáváním cen poznáváme, že cena letenky je jedna věc a výše letištních poplatků věc druhá. Takže nabídky firem vypadající zprvu velice lákavě, pak po přičtení všech poplatků již tak zajímavé nejsou.

Do NY je možné letět z Prahy (15860 Kč) nebo z Frankfurtu (12390Kč, bez let. poplatků) či z Budapešti (12790Kč). Dále je možno letět přímo, či přes Řím (17100 Kč), Varšavu (15450Kč) nebo Frankfurt a Helsinky.

Delta Airlines nabízí velice lákavé služby. Je možné si zakoupit kupony, které slouží pro jeden let po území USA a Kanady. Výhodná je koupě tří letů ($450), avšak pokud si koupíte i transkontinentální let s Deltou (Praha - Frankfurt -NY 17600Kč), dostanete na kupony $100 slevu. Takže tři kupony přijdou na $350.

Velice atraktivní je koupě Standby Travel Voucheru. Je to něco jako síťovka, může se vystoupit a nastoupit do letadla kolikrát kdo chce během 30 resp.60 dnů (16470Kč resp. 26970Kč). Jeden háček to ale má. Letí se pouze tehdy, pokud je v letadle volno. Nicméně tato možnost pohodlného cestování křížem krážem se nám velice líbí.

Zjištujeme i další možnosti přepravy - autem. Je nám nabízeno auto osobní, terénní či obytné. Jen si vybrat. Teréňák, to je něco ! A obytný vůz, to je taky paráda. Bohužel, stále ještě je u nás hlavním kritériem při výběru i cena.

Alamo rent Car, Americká půjčovna nabízí různé typy bouráků. Výhodou je, že se auta dají půjčit přímo na letišti. Zvažujeme pro a proti všech nabídek a je těžké se rozhodnout.

Náš obývák se pomalu mění v jednu velkou pracovnu, kde večer co večer zasedáme nad mapy, časopisy a průvodce.

Na půdě v Příbrami se zmocňujeme kufru "Amerika 68". Jsou zde staré mapy a prospekty. Je to skvělé, že se nevyhodily. Jeden z víkendů věnujeme i promítání starých diáků. A tak jsme stále více přesvědčeni o tom, že jet prostě musíme.

Se svými plány se svěřujeme i taťkovi. Zasedáme spolu nad mapu a hledáme, kde všude bydlí naši známí. Ti by pro nás mohli být vhodnými záchytnými body.

Saša a Irena Glivických bydlí v Kanadě v Sarnii ve státě Ontario. Přímo na břehu jezera Huron. Babči sídlí, jak známo ve Wisconsenu a Minesotě, což představuje středozápad USA. Janičovi zase sídlí v Ohio, hlavním městě Columbusu.

Zadívaly jsme se na mapu a zjistily jsme, že spojnice bodů našich známých tvoří na mapě docela pěknou elipsu.

Začínáme studovat mapy důkladněji. Počítáme míle a kilometry - vzdálenosti mezi jednotlivými záchytnými body. Naše plány dostávají konkrétnější podobu.

Není však stále jasné, jak se budeme pohybovat. Letadlem, zakoupením kuponů by bylo jistě vše pohodlnější a bezpečnější. Auto nás ale přece jenom lákalo více. Umožnovalo by nám zcela určitě více volnosti a svobody při rozhodování, kam se podíváme.

Píšeme všem známým o našem záměru vydat se do USA. Dostáváme zpět dopisy, spolu s novými mapami, guide booky a doporučeními.

Nejlákavější typ přišel z Ontaria od Saši Glivického. Mimochodem také nadšeného cestovatele s plným pochopením pro naši cestu. Nejkrásnější jsou Skalisté hory v Kanadě a severní strana Lake Superior. Kanadské "Rockies" jsou trochu z ruky, ale ten Superior nás naladil.

Opět začínáme počítat a měřit. Nyní padlo rozhodnutí. Půjčení auta je naší jedinou možností. Jak jinak bychom se mohly sem podívat? Objet celý Superior dává navrch asi 1000km. Bojujeme s touhou ho projet a na druhé straně s našimi možnostmi.

Vyvstává i další důležitá otázka. Kdo vlastně pojede?

Autem to bude náročná cesta - to by chtělo nejen dobré řidiče ale i nějaké ochránce. Parta se hledá špatně. Přece jenom je to výlet, který bude stát něco více.

O našich plánech se zmiňujeme Zdeně. Pracuje v Německu a ráda by se s námi vydala. Další navrhujeme Martinu, její kamarádku. Takže jsme 4 ženský a z toho Zdena i Milík jsou dobré řidičky. Z této sestavy máme trochu obavy a tak se snažíme sehnat i nějakého solventního, spolehlivého muže ochránce s řidičskými schopnostmi a který může opustit na jeden měsíc své pracoviště.

V plánech pokračujeme dále. Zkoušíme rozepsat den po dni naší cestu. Na trase hledáme v průvodcích zajímavá místa k vidění. Postupně opouštíme představu dojet pouze od jednoho záchytného bodu k druhému. Bylo by škoda se na trase nezdržet. Finger Lakes ve státě NY k tomu přímo vyzývají. A tak se zajímáme o možnosti ubytování - motely, hotely a kempy. Nejpřijatelnější jsou pro nás kempy. Welcome Agentura nám poskytuje k oxeroxování seznam KOA kempů, s adresami i cenami. Do mapy zaznamenáváme kempy a hledáme ty, které by pro nás připadaly v úvahu.

Časový plán cesty se začíná rýsovat a pouštíme se opět do psaní dopisů našim přátelům již s konkrétnějšími údaji.

Nutnou podmínkou pro uskutečnění cesty, bylo získání víz. A to jak pro USA tak i Kanadu. Američané ho dělají zdarma, avšak v případě splnění všech jejich podmínek. Obstaráváme si tedy pozvání a vyplňujeme dotazník s řadou otázek. Pozvání nám zasílají "babči" z Wisconsenu. Žádost o udělení víza podáváme již v červnu. Dostáváme ho na dva roky bez problémů. Nakonec ani ten zvací dopis od nás nechtěli.

Další krok - Kanadské vízum. To, pokud již máme Americké, dávají s větší ochotou. Avšak vyžádají si za něj 1100Kč. Platí pro jeden vstup a jeden výstup. Trochu dražší je to s neomezenými výjezdy. Nám však stačí levnější.

Tak trochu s obavou čekáme na vyřízení víz Zdeni a Martiny. Dostávají je také, avšak na půl roku s výjezdem do 15. září.

To je skvělé! My snad nakonec opravdu pojedeme.

Viza máme a proto můžeme postupovat dále. Zabukovat letenku a zamluvit půjčení auta.

Výběrové řízení vyhrály Italské aerolinky Alitalia. Rezervujeme 5 letenek pro případ, že by se nám podařilo přece jenom ještě někoho do party sehnat. Letí se z Prahy do Říma, kde je přestupní stanice. Při cestě tam i s noclehem v hotelu, večeří i snídaní a možností prohlídky města. Z Ruzyně se odlétá 11.45 a do NY se přiletí druhý den v 11.30hod.

Odlet je tedy již pevně stanoven na 1.9. z Prahy. Přílet do New Yorku na 2.9.

Ihned to oznamujeme Colmanům. Nesměle se také dotazujeme, zda bude možné na nás čekat na letišti J.F.K. Budeme mít plno kufrů, tašek a přesun metrem skrz celý NY a pak autobusem by byl značně náročný. Obratem dostáváme odpověď - čekat budeme, samozřejmě, udejte však číslo letu. Vyměňujeme si další dopisy. Colmanovy si ověřují náš přílet - nic takového na J.F.K.nepřilítne. Voláme do cestovky, kde se vše vysvětluje. Přiletíme do Newarku a ne na J.F.K. do New Yorku. Říkají, že to taky patří k New Yorku, což je asi nějaké nedorozuměmní. Newark leží v New Jersey, vysvětluje Milík a ukazuje jim to na mapě. Pro příště to snad budou vědět. Rychle odepisujeme, že došlo k chybě a že přiletíme do Newarku. Na pohled však Milík udává špatný čas příletu, což si uvědomuje až po jeho odeslání. Následuje další dopis s opravou. Naše dopisy se však míjejí a mezitím přichází od Colmanů dopis ."Už Vás máme ! Nechaly jsme si vás zjistit, kdy, kam a odkud vlastně přiletíte."

Trocha zmatku před odjezdem, Colmanovi si budou určitě myslet, že jsme úplně neschopný uvést, kdy přiletíme.

Auto rezervujeme u Alama prostřednictvím Welcome Agency v Dejvicích. Chevrolet, compact car pro pět osob s automatickou převodovkou, klimatizací, automatickým pilotem, kazeťákem a rádiem. To snad bude stačit. Placení je možné provést v korunách čtrnáct dní předem. Zálohu 4000,- Kč na auto skládáme již při rezervaci.

Pomalu začínáme uvažovat i o zavazadlech. Přepočítáváme úložný prostor Chevroleta - je trochu větší než u Favorita. Na to, že chceme jet 4 ženský, brát péřové spacáky, karimatky, stan, nejnutnější nádobíčko pro kempování a něco na sebe, tak to moc místa není. Nejprve balíme na papíře , pak začínáme shánět tašky. Zdeněk má ideální s bočními kapsami, kam se vejdou oba spacáky. Karimatku skládáme na dno. Bereme ešusy, základní příbory, teplé oblečení do Kanady, dvoje boty, něco na spaní a taška je plná. Naším příručním zavazadlem je kufřík, do kterého dáváme fotografický materiál, videokazety, audiokazety, diktafon, kameru a veškerou korespondenci s nezbytnými plánky, mapami, adresami a telefonními čísly. Osobní doklady a peníze budeme mít v malých taštičkách u pasu.

Vydáváme pokyn k oběma spolucestujícím "Redukujte, redukujte, redukujte, jinak se do auta nedostanem". Martina je vyhlášená tím, že ráda cestuje s kufrem - loďákem.

Další důležitou otázkou je výměna peněz. Propočítáváme předběžné náklady. Orientační ceny potravin a benzinu se dovídáme od Zdeňka, který byl loni koncem roku na 3 měsíce v Hustonu. Sestavujeme jídelníček a vychází nám , že $10 na 1 den pro všechny na jídlo musí stačit pokud budeme nakupovat v supermarketech. Útraty za benzin jsou spočítány velice zhruba. Nikdo nám neřekl, kolik takový Chevrolet "žere". Je to to poslední, na co se v Americe bere ohled. Počítáme s 10 litry na sto km. Počítat musíme i s tím, že některé dálnice se platí a tunely i mosty dost často.

Ubytování máme většinou zajištěné u našich známých. V kempu budeme přenocovávat asi osmkrát. Jedna noc v KOA kempech přijde v průměru na $19. K nákladům raději připočítáváme jednu noc do rezervy.

Nutno počítat i s výdaji za vstupenky, městskou dopravu, pohledy a známky.

Celková suma čítá 39577Kč.Bohužel nikdo z nás nevlastní kreditní kartu, je to pro nás stále ještě drahý špás. Musíme proto vyměnit více peněz, pro případ nečekané potřeby.

Rozhodujmeme se mezi hotovostí a šeky. Roční příděl deviz, který je možné vyměnit na pas proměnujeme na American Travell šeky, které přece jenom zaručují určité bezpečí pro naše peníze. Při ztrátě či krádeži je třeba ihned nahlásit čísla ztracených šeků a poškozený dostane náhradní. Výběr peněz je možné realizovat proti podpisu. Platit se s nimi může téměř všude.

Co zařídit dále? Pro jistotu se pojistit. Zhodnocujeme nabídky pojišťoven. Sjednáváme pojištění na pobyt a cesty u Všeobecné zdravotní pojištovny. Je levnější než Čs. Spořitelna.

Datum odjezdu se blíží. Prvního září již budeme sedět v letadle. V práci je neskutečný blázinec. Do odjezdu musím dokončit studii, na které se pracuje již od dubna. Detektor u HPLC přestal měřit. Servis však u nás v Českých zemí není, náhrada také ne. V laborce trávím většinu času a to do pozdních večerních hodin. Domů se jezdím jenom vyspat. Jsou úmorná vedra a nejhorší jsou soboty a neděle, kdy všichni ujíždějí z Prahy k vodě a já do laborky. Milík se mnou taky jezdí, to abych nepodlehla depresi mezi čtyřma stěnama a přístrojem, který se jen těžko přemlouvá, aby v tom vedru pracoval.

Veškeré shánění, zařizování a placení zůstává na Milíkovi.

Hodně věcí jsme si schovaly na památku z našeho ročního pobytu. Zachoval se i seznam žáků naší třídy. S Lesley Ann Low a naší pani učitelkou si dopisujeme dodnes. Listujeme památníkem, kde se nám podepsaly naši spolužáci. Suzane, Chrisi, Sharol, Sally, Marien, Daura - to byly naše kamarádky o kterých bohužel dnes již nic nevíme.

Paní učitelce odesíláme seznam žáků, čímž byla velice překvapena. Psala ho vlastnoručně před 25 lety. Procházíme i starou korespondenci. Od Marien přišel dopis naposledy v roce 75. Provdala se a neměla zřejmě čas odepisovat. Byla to naše sousedka a dobrá kamarádka z Leonie. Milík se rozhodl, že jí napíše dopis na 19 let starou adresu. Jen tak, že se chystáme do USA. Uvedla také svůj fax do práce.

Jaké překvapení, je týden před odjezdem a Milík dostává fax - od Marien. Na staré adrese již nebydlela, ale současní majitelé věděli, kam dopis doručit. Ihned faxem odpovídáme. Bylo to neuvěřitelné, stihly jsme domluvit schůzku. Sejdeme se u Colmanů. A Daura, její sestra přiletí až z Floridy.

Je čas placení letenek. Milík skládá čtyřikrát 17100, - a druhý den si je jde vyzvednout. Máme i adresu hotelu. Doma se ji snažíme nalést na mapě Říma, ale bez úspěchu. Mapa je stará - zřejmě jde o ulici, která byla přejmenovaná. Petr nám půjčuje nový obrovský plán města, ale bez jmenného rejstříku. Systematicky prohledáváme sektor po sektoru. Ani tentokrát však nejsme úspěšní. Milík se ptá v cestovce, kde se hotel nachází. Bohužel není v centru Říma jak jsme se domnívaly, ale v Ostii, malém městečku umístěném asi 35 km od Říma. Milík trvá na svém a reklamuje ubytování. V našem požadavku bylo centrum Říma. Paní z cestovky slibuje, že se bude snažit zajistit náhradní ubytování. Doma studujeme mapu, ze které je zřejmé, že náš hotel leží vlastně u moře. Najednou se nám tato možnost jeví daleko lákavější než Řím. Tady si alespoň odpočineme - dojdeme na pláž a dáme havájo. To je to, co nyní potřebuji po té několikaměsíční honičce. Co kdybychom zavolaly do cestovky, že jsme vlastně spokojeni? Teď to může taky dopadnout tak, že v centru budou hotely obsazené a umístí nás někam na předměstí. A my nebudeme ani v Římě ani u moře. Po dvou dnech nám cestovka oznamuje, že jedinou možností je původní Ostie. Ani jsme moc neprotestovaly.

Milík jede platit i auto. Zálohu 4000,- již máme zaplacenou a nyní doplácíme 16097Kč.Půjčovné máme na 3 týdny a tři dni. Do ruky dostáváme jakýsi Prepaid Voucher - což je takový kus papíru, na který prý dostaneme u Alama v Newarku auto. Přepadá nás trochu nejistota, ale musíme pevně věřit, že tomu tak skutečně bude.

Zdá se, že již máme vše k tomu, abychom mohly vyrazit.

Za několik málo hodin budeme již na letišti. No a jak se to tedy vlastně dělá, když chce člověk do Ameriky? Je to strašně jednoduché - to se koupí letenka, zaplatí se prepaid voucher na auťák, zajistí nějaké to pojištění, pár American travell šeků a je to!!!

Čtvrtek 1.9.

·Den odjezdu

Ráno je u nás rušno. Přijeli Machutovi, Martina, taťka a Haki. Martina je trochu šokována naší velkou objemnou taškou! "To se prý říkalo redukujte, redukujte a dvojčata mají takové obr zavazadlo." Úhrnem jsme brány jako jedna osoba - prostě dvojčata. Snažíme se vysvětlit, že jsme dvě a v té tašce jsou věci pro obě i dva spacáky se tam vešly. V příručním diplomatickém kufříku je nepostradatelný dokumentační materiál a v nové modré tašce jsou převážně dárky. Nutno říci, že holky vyslyšely naši výzvu k redukování a měly pouze jedno hlavní zavazadlo. Martina loďák, ale nebyl úplně plný, pravda, vešlo by se do něho daleko více a nepostradatelný kosmetický kufřík. Zdeňa měla půjčenou naší tašku a praktický batůžek. Dokončujeme poslední balení, popisujeme tašky a kufry adresami. Zavazadel je požehnaně. Je toho plný Wartburg. Já ráno ještě dávám poslední pokyny do laborky k dokončení studie. Milík jede s naším Favoritem do garáže do Motola a odtud jede přímo na letiště. Ostatní jedou Machutovic Wartburgem, zavazadla jsou i na střeše. Na Ruzyni jsme se značným předstihem. Taťka nám na cestu upekl specialitku, nebo spíše nový experiment - pivní závin.

Odlet je stanoven na 11.45 a na letišti je živo. Řadíme se do fronty na odbavení. Loučíme se a zdá se nám neskutečné, že opravdu odlétáme tak daleko a na tak dlouho.

Procházíme "Check in" kontrolou, kde na nás čeká první zádrhel. Při kontrole Zdeni víz paní prohlásila, že jsou již neplatné. Vysvětlovaly jsme, že datum 15.9. znamená pouze to, že do té doby se musí vycestovat. Platnost viza je však na půl roku. Nedůvěřivě vzala pas a šla se radit. Za chvíli přišla s omluvou, že si spletla měsíce a že je vše v pořádku. Uf, to nám spadl kámen ze srdce. První kontrolu máme tedy za sebou a jsme zbaveni těžkých kufrů, které necháváme poslat až do Newarku.

Navigováni jsme na C2. Nikde ji nevidíme a tak jdeme tudy, kudy ostatně všichni. Ocitly jsme se v čekací hale. Martina telefonuje ještě domů a loučí se. Pozorujeme šrumec kolem sebe a sledujeme světelnou ceduli, kde jsou avizované právě odbavované lety. Čekaly jsme na náš let - svítil Damašek, Varšava. Je již půl hodinu před odletem. Náš Řím stále nesvítí. Nedalo mi to a šla jsem se zeptat informátora, co je s tím naším letem. On odvětil, že je vše OK, ale musíme jít úplně na druhou stranu haly. Seděly jsme sice dobře ale na úplně špatném konci. Tam již dávno svítil náš let. Procházíme poslední kontrolou, necháme prosvítit všechna osobní zavazadla, foťáky a kameru.

Trochu jsme zaskočeni velikostí letadla. Doufejme, že se s tak malým strojem nevydáme přes Atlantik.

Vstupujeme do letadla. Sedíme u okénka uprostřed. Vidíme taťku a strejdu, máváme na rozloučenou. Dostáváme jakési informace, kterým moc nerozumíme, neboť jsou v italštině. Čekáme na anglickou verzi. Té však díky kvalitě reproduktorů taky moc nerozumíme. Letadlo je plné.

Během několika minut se připoutáváme a připravujeme ke startu. Nabíráme rychlost, letištní budovu necháváme zasebou. Při 350km/hod. se odlepujeme od země a bereme to strmě vzhůru. Už letíme. Přepadají nás smíšené pocity. Kam to vlastně letíme? A co nás tam čeká? Bude v našich silách to vůbec všechno zvládnout? Myšlenky zaháníme pohledy z okna - právě se točíme nad Šárkou - aspoň to tak vypadá. Přelétáme pole a brzy vlétáme do mraků. Už jsme nad nimi a začalo svítit slunce, které nás provází až do Říma.

Letušky jsou vzorně upravené v hnědých uniformách s šátky. Nastává oživení. Začíná se rozvážet malé pohoštění na kovových vozíčkách. Máme cukinový salát, různé druhy masa s oblohou, zákusek a nechybí malá lahvinka červeného.

Let je klidný, přelétáme přes Alpy a občas jsou i trochu vidět zasněžené vrcholky. Čas tak docela dobře utíká a pomalu začínáme klesat dolů. Do Říma přilétáme téměř na čas. Odbaveni jsme bez problémů, pouze Martina je na cosi dotazována. Veškeré těžké kufry necháváme na letišti, kde by na nás měly počkat do zítra. Před budovou hledáme stanici našeho shuttle busu - Satelite de Pa, který nás doveze do hotelu. Stojí před letištní budovou a jezdí asi ve 25 minutových intervalech. Chvíli tedy čekáme. Je docela slušné vedro a už se těšíme, jak skočíme do moře.

Do hotelu přijíždíme kolem druhé odpoledne. V recepci nedostáváme klíče, jak by se dalo očekávat, ale magnetickou kartičku. Pokoje máme dva. Vedle sebe. Dostat se dovnitř se nám po chvilce podařilo, kartu bylo nutné projet v určitém směru a rychlostí skrz malé detekční zařízení u dveří. Ale jak se rozsvěcuje? Žádné vypínače. Hledáme a nakonec přicházíme na to, že kartu - klíč je nutné vsunout na chodbičce do další bedýnky, ve které však karta zůstane. Rozsvítilo se všude, na chodbičce v pokoji i v koupelně. Mají to docela vymyšlené. Při odchodu z pokoje tak nikdo nenechá svítit, protože kartu musí vyjmout a vzít sebou, aby se zpět dostal dovnitř.

V pokoji je nábytek z mahagonu, krásné květinové závěsy, televize s několika programy. Koupelna se sprchou i s fenem na vlasy. Jedna noc zde stojí 210000 lir, což je asi 210 DM a pokud si budeme chtít nechat přinést snídani do pokoje, budeme muset připlatit 30% z ceny snídaně. Zabydlujeme se a dáváme si taťkův pivní závin. Na to, že je z piva, je až překvapujícně dobrý. Dáváme chvíli oddych a po hodince se balíme na pláž. Řešíme jedno velké dilema. Co s šeky, kamerou a foťákem? Nechat v hotelu nebo je vzít na pláž s sebou? V pokoji hledáme různé skrýše. Nakonec se rozhodujeme půl napůl. Takže foťák a kameru s sebou a peníze necháváme vsunuté v novinách na pokoji.

Ostie je pravé jižní přímořské městečko. Italové se nezapřou. Po ulicích je značný nepořádek, poházené odpadky, papíry - dost hrůza. Odcházíme směr moře. Městečko je vylidněné, všichni mají ještě siestu. Obchody jsou vesměs zavřené. Podle mapky se po dvaceti minutách dostáváme k moři. Pláží je tady několik, ale vybírá se a to dost značný obnos. S naší výměnou našich italských lir to není ani pro jednu.

Jdeme tedy dál a obhlížíme zda zde není nějaká levnější. A hele, najednou se dostáváme k místu, kde není žádná výběrčí budka a pláž je vymezena pouze dřevěnými kůly. Pláž není sice nic moc, písek je mírně do šeda až černa a moře průzračné také zrovna moc není. Ale odvážily jsme se tam. Byly mírné vlnky a voda nás příjemně osvěžila.

Vzbudily jsme zde značnou pozornost a to nejenom proto, že jsme byly čtyři ženský, ale i díky našim bělostně skvoucím tělům, které kontrastovaly s místní šedo-černou pláží i s ostatními čokoládově zbarvenými plážovníky. První se k nám odvážil Paolo, který uměl pouze italsky, nicméně se pustil s námi do hovoru, zpočátku spíše monologu. Tvářily jsme se tak trochu zdrženlivě, obávaly jsme se, aby nešlo o nějakého "italiano mafioso". který má nejvíce ze všeho zájem o naše money. V batůžku jsme sice vysokou hotovost neměly ale kamera, foťáky a šeky by nám přišly líto. Celou situaci sledovala slečna sedící opodál. Byla to češka, která zde studuje. Přišla k nám a nabídla své překladatelské služby. Za chvíli se kolem nás objevili i další mladíci. Ten druhý tvrdil, že je Jugoslávec a uměl trochu německy. Tak se s ním dala Zdeňa do řeči. Přišli i další místní plážoví playboyové, kteří se před námi dali do hraní míčových her.

Čas utíkal, blížilo se k šesté a pláž začala osiřovat. Pouze hoši si neúnavně hráli. Pomalu jsme se začaly balit. Už nám taky docela vyhládlo a v hotelu na nás čekala večeře.

Městečko již ožilo. Obchody byly otevřené i pouličních prodavačů bylo plno. Černoši jen tak na zemi měli rozložené kožené zboží- krásné kabelky. Cena u nich nebyla a tak se očekávalo, že se bude smlouvat. Ale na pět tisíc lir, které jsme měli sebou by to asi nešlo.

Na pokoji jsme se ospršily a náležitě daly do gala na večeři, která se podávala od sedmi až do půlnoci. Vybíraly jsme si z jídelního lístku, kde nabízeli asi osm druhů jídel. Začaly jsme předkrmem "lasagně", což jsou těstovinové placky prokládané ochuceným mletým masem. Večeři jsme měly v ceně letenky, ale nejprve jsme se ostýchaly zda si můžeme dát i přílohy které byly umístěny uprostřed jídelny v chladících pultech a zda nám to nebude účtováno extra. Nakonec jsme se odhodlaly a k hlavnímu jídlu jsme si nabraly pečené papričky, ochucené lilky, dušenou zeleninku, rajské a salát.

Milík byl přímo šokován svou porcí hlavního jídla. Byl to asi tak normální příděl masa na měsíc. Na talíři měla obrovskou kotletu a jen těžko se dalo identifikovat z jakého zvířete asi je. Vzhledem k tomu, že to bylo jídlo za 18000 lir, tak na tom talíři přeci jenom být něco muselo. K pití jsme měly 7 UP, Martina si dala pivo, které bylo servírované v plechovce, kterou si musela otevřít sama, což se jí tak trochu dotklo. Na pultíku jsme objevily i ovoce, víno, broskve, blumy. No a než jsme to všechno spořádaly, uběhly dvě hodiny. Čekaly jsme, zda nám číšníci předloží nějaký účet za pití či dodatečné debužírování. Uvažovaly jsme, zda nebude lepší odejít v okamžiku když všichni číšníci budou v kuchyni, ale pak jsme přeci jenom měly svou hrdost a odešly v okamžiku, kdy číšník byl u našeho stolu.

V hotelu jsme v šestém poschodí objevily bazén. Martina byla přesvědčena, že je to právě to, co po tak vydatné večeři potřebuje. Já jsem ten názor nesdílela, protože jsem měla pocit že bych musela ihned klesnout ke dnu. Nicméně bazén byl již zavřený, takže se nic nekonalo. Šlo se do postele a spalo se.