Pondělí 26.9.

· Washington

Z kempu vyjíždíme ve čtvrt na deset. Jedeme opět kolem prázdné budky, usuzujem, že peníze nikomu vnucovat nebudem a jedem pryč.

Stavujeme se v Centrevile na nákupech. Kupujeme pouze základní potraviny, bylo zde dost draho. K snídani si dopřáváme buločky s máslem a salámem. Za ušetřený peníz v kempu si jdeme k Mc Donaldovi, po takové noci si zasloužíme teplé kakao a kafe - byly skvělé.

Po snídani jedeme do Washingtonu. Počasí je teplé, příšerné dusno jako v tropech, v deštném pralese nebo ve skleníku.

Ve Washingtonu jsme se objevily ani nevím jak. Projíždíme uličkama a najednou, hele, Washington Monument, hele, Bílý dům. Najít místo na parking nebylo nic jednoduchého. Buď se parkovalo na povolení nebo u časových turniketů. Jeden prázdný flek jsme tam objevily. Vhazujeme 25 centů a nastavujeme dvacet minut. Děláme rychlý průzkum okolí.

U Bílého domu zhotovujeme, ostatně jako každý jiný turista, foto. Dvacet minut uběhlo a vracíme se k autu. Ručička ukazuje stále na stejné místo. Vzala jsem za ní a teprve teď se rozběhla. Máme k dobru dalších dvacet minut. Procházíme parkem a snažíme si zorientovat mapku. Po uplynutí parkovného jedem na okružku. Na naší mapce je zakreslená autobusová visit tour, pokoušíme se ji kopírovat.

Jedem kolem Bílého domu, residence presidentů, Washington Monumentu, v němž je možné se svézt výtahem do 500 poschodí nebo jít pěšky 898 schodů. Kolem tohoto 555 stop vysokého monolitu vlaje 50 vlajek, každá za jeden stát Unie.U Thomas Jefferson Memoriálu stavíme. V roce 1943 byl věnován tomuto třetímu americkému presidentu k 200. výročí jeho narození. Problém s parkováním tu není. Památník je v částečné rekonstrukci. Uvnitř jednoduché klasicistní budovy, kruhovitého půdorysu je umístěna 19 stop vysoká bronzová socha Jeffersona. Kolem budovy v parku jsou vysázeny divoké třešňové stromy, které byly darovány městem Tokio městu Washington. Snad nejvíce fotografován je memoriál na jaře, v době kdy je nejkrásnější, neboť je obklopen růžovými květy stromů.

V podzemí památníku jsou sympatické toalety. Zdeňa by potřebovala umýt hlavu. tak proč ne tady? Toalety jsou dostatečně prostorné a nikdo nikde. Přesvědčily jsme ji, že v místnosti vyhrazené pro postižené to bude ideální. Veprostřed mytí přichází paní uklízečka. Rychle dokončujeme akci a vycházíme z oné místnosti. Vypadalo to velice dobře. Kdoví co si myslela, že jsme tam dělaly. Před památníkem jsme zakoupily trička s Washingtonem, tři za deset dolarů, nekup to !

Odtud míříme k Lincoln Memoriál. Přímo k památníku nás autem nepustily. Smí tam pouze autobusy a než jsme se stačily rozkoukat, už nás to vedlo přes Potomac river ke hřbitovu Arlington. Na druhé straně mostu je kruhový objezd, kterým jsme se dostaly zpět na druhou stranu. Jedeme tedy opět kolem Bílého Domu a zkoušíme nájezd na Lincoln Memoriál zopakovat. Ani tentokrát jsme se však k němu nedostaly.

Zdeňa se rozhodla najít Jonathan house a pokusit se dopídit, zda skutečně Dan nic nezařídil. Domek byl přímo za Capitolem v East Capitol Street a našly jsme to poměrně snadno. Kolem čtvrté však doma zatím nikdo nebyl. Daly jsme si občerstvení a vystřídaly k prohlídce Capitolu. Dvě vždy pro jistotu zůstaly v autě. Washington je město s největší kriminalitou, musíme si dát pozor. Samotné centrum s prostornými ulicemi, parkem plným zeleně a sportující mládeží v nás však moc velký pocit strachu nevyvolává. Washington jsme si naopak ze všech velkoměst nejvíce oblíbily. Nejsou zde žádné výškové budovy.

Capitol se považuje za srdce americké vlády. Je to dům zákono-dárství, kde probíhají inaugurace prezidentů, je nejvýše postavenou budovou a má jí i zůstat.

Kolem šesté se nám podařilo mluvit s jedním obyvatelem domu. Byl velice ochotný a snažil se pro nás zajistit ubytování. Volal na spoustu míst po svých známích. Jak čas plynul, postupně se barák začal plnit. Každý se hned začal ptát, co tam děláme a snažil se nám pomoci. Klukům se podařilo pro nás sehnat dvě domácnosti, ve kterých budeme moci dvě noci přespat. Sice nás to zprvu zaskočilo, že nebudeme spolu, ale holky tak budou mít možnost procvičovat svoji angličtinu. Já a Milík jsme spaly u Eleonory a Cheryl, které si zařizovaly nový baráček ve vilkové čtvrti v Arlingtonu. Holky zase spaly u mladých manželů.

Večer nás kluci pohostili. Připravili specialitku, kynuté placky prokládané rajskýma, paprikama a salámem. Komu to nestačilo, byla připravena pizza. Konalo se i malé překvapení. Najednou se všude zhaslo a jeden z kluků vstoupil do místnosti s rozsvíceným dortem. Wes slavil dnes narozeniny, proto ten dort. Díky tomu jsme se moc špatně neměly.

Venku byla průtrž mračen, ještě že nemusíme spát dnes venku. Martina šla pro něco do auta, někdo jí zabouchl dveře a než se nás dovolala, byla úplně promáčená. Kluci se o ní postarali - usušili jí svršky v sušičce.

Po večeři čekáme v hale, až si pro nás přijedou naši hostitelé. Jsme dost utahaný a shodujeme se v tom, že by nám na přespání úplně stačila tato jedna místnost. Jsou zde dva pohodlné otomany a další by se v klidu vyspaly na zemi. Pánský dům má zřejmě určitá pravidla týkající se žen, asi něco jako za Otce vlasti Karlštejn.

Než jsme se rozešli, domlouváme si se sympatickým Wesem schůzku na zítra. Pracuje v Capitolu a nabídl nám, že nás veme dovnitř. Jako zvědavý ženský jsme to prostě odmítnout nemohly.

Spát jsme se dostaly hodně pozdě večer. Nejprve jsme všichni společně jely na místo, kde byly holky. Naše auto zde necháváme a dál pokračujeme autem Eleonory. Eleonora a Cheryl byly dvě mladé dámy, asi tak stáří jako my. Jedna pracovala v EPA (Environmental Protection Agency) a druhá působila taky na vyšších místech. Při svých schůzkách se setkává s Clintonem a dalšími významnými osobnostmi.

Dnes najeto 96km.

Úterý 27.9.

· Washington - návštěva muzeí a Capitolu

Ráno vstáváme poměrně brzy. Cheryl jede do práce kolem 8.30 a bere nás sebou, vystupujeme před Bílým Domem. Měly jsme v plánu podívat se dovnitř, ale dnes je pro veřejnost uzavřen, neboť přijede Jelcin. Všude jsou vidět přípravy na slavnostní přivítání. Vyhrává armádní kapela, vojáci jsou slavnostně oblečeni s nablýskanými zbraněmi, vlajkonoši se řadí v parku. Před Bílým domem obhlížíme historická děla.

Policajti projíždějí na nablejskaných Harlejích. Je na co se dívat. Pozorujeme, kde jsou rozmístěny kamery a snažíme se být v záběru. Co kdyby se taťka díval? Motáme se kolem děl, na ně bude záběr zcela určitě.

Příjezd Jelcina se opožďoval a tak jsme se pomalu vydaly směr Washington Memoriál. Je kouzelné počasí, obloha bez mráčku. Odtud jdeme směr Capitol, kde máme schůzku v půl dvanácté s Wesem a holkama.

Sešli jsme se v hlavní rotundě Capitolu. Wes byl vyfešákovaný - bílá košilka, sáčko a kravata. Zavedl nás tam, kam se běžný turista nedostane. Spletí chodeb, schodišť a výtahů jsme se dostali před Congres Hall. Než jsme byly vpuštěni, musely jsme všechna svá příruční zavazadla i foťáky odložit v šatně. Právě byla přestávka, čekáme na začátek jednání. Zasedáme v horních lavicích, které jsou vyhrazeny pro hosty. Nové jednání se zahájilo nejprve společnou modlitbou a přísahou u Americké Orlice. Jednotlivé příspěvky řečníků byly dosti živé, moc jsme tomu však nerozuměly.

Na chvíli navštěvujeme i Senat Hall.

Místnosti, které byly zpřístupněny turistům, byly vyzdobeny mohutnými sochami vážených mužů a rozměrnými plátny. Bližší jejich identifikaci bohužel nejsem schopna dát. Prohlídka s Wesem trvala necelou hodinku. Při loučení předáváme na památku malého Bechera a zhotovujeme památní foto. Před Capitolem se koná shromáždění Republikánů a holky zde vyzískaly velké americké vlajky.

Na odpoledne jsou plánována musea, jichž je tady celá řada a všechny patří pod slavný Smithsonian Institut. Jako první navštěvujeme National Air and Space Museum.

Procházíme exposici věnovanou počátkům letectví, vystavené je zde i letadlo, s kterým se poprvé přeletěl Atlantik. Je neuvěřitelné jak ti průkopníci museli být odvážní. Let trval 33 hodin s takovým malým letadlem. Zaměřily jsme se i na projekt Apollo, zvláště pak Apollo 11, jehož posádka poprvé přistála na měsíci. Je tu k vidění měsíční kámen, na který je možné si sáhnout, potraviny, kterými se kosmonauti krmí a dokumentární filmový materiál z letu. Prolezly jsme i jeden z modulů, abychom viděly, v jak stísněných podmínkách přebývají .

Po Madison Drive běžíme k National Museum of Natural History. Sbírky jsou rozděleny do několika oddělení a v prvním poschodí procházíme počátky vývoje života na zemi. Během několika minut jsme zvládly shlédnout to, na čem příroda pracovala milióny let.

Dnes stíháme i Museum of American History. K vidění jsou nejrůznější národní poklady, ale i předměty každodenní potřeby, přístroje používané vědci, hudební nástroje, roby „prvních“ dam atd., které dokládají americkou etnickou, kulturní, vědeckou, technickou a politickou historii.

V půl šesté odpoledne jsme se všichni sešli u musea a jdeme ke Capitolu, kde čekáme na večerní osvětlení.

Sedíme u velkého, uměle vytvořeného jezírka, kde pozorujeme vodní hladinu. Pofukuje mírný větřík, který čeří vodní hladinu. Odraz Capitolu tak není úplně super. Naše fotografické hrátky si proto budeme muset odpustit.

Kolem sedmé odcházíme k metru, odkud odjíždíme k našim přechodným domovům. Jezdí se zde na lístky opatřené magnetickou páskou. Cena je odstupňovaná podle jednotlivých zon. Jedem asi 15 stanic, které nás přišly asi na $1. Moc lidí tu nejezdí. Metro je o poznání lepší než v NY, ale našemu v Praze se nevyrovná. Od metra voláme Gerryl, ta pro nás během 15 min přijela auťákem a odvezla domů.

Za celý den jsme byly značně upaťkaný a večeře na nás již čekala. Dámy připravily špagety se sosem a k tomu opět výborný salát z icebergu. Povídali jsme, kdo co dělá, jaké mají plány do budoucna při zařizování nového baráčku, kam se čerstvě nastěhovaly atd... Do postele zaléháme až kolem jedenácté.

Středa 28.9.

· Odjezd z Washingtonu

Dámy odjížděly již kolem sedmé ráno, ale my jsme si trochu přispaly a vstávaly až v půl osmé. Máme k dispozici celý dům a k snídani jsme si měly posloužit samy. Našly jsme zde nějaké kornflaky s mlékem, džus a kafíčko. Zpozorovaly jsme, že v kuchyni je naprogramovaná pečící trouba. Docela dobrý, přijdou domů a bude pečeno.

Věnovaly jsme se balení všech našich zavazadel a tašek.. Předpoklad, že na zpáteční cestě budou naše zavazadla lehčí, díky tomu, že budou rozdány všechny dárky, se nevyplnil. Naopak, věcí je daleko více. Hlavní vinu na tom mají stohy prospektů, map a dokumentačního materiálu získaného v informačních střediscích.

Se svými zavazadly přijíždí i Zdeňa s Martinou. Skládáme do auta a tak trochu blbneme s americkými vlaječkami. Naše cesta se pomalu končí, neboť dnes máme dojet zpět do Leonie ke Colmanům.

Z Arlingtonu odjíždíme kolem 9.45 ale dostat se z města nám dalo pořádně zabrat. Ne a ne najít tu správnou cestu na výpadovku. Motáme se a teprve kolem poledního s úspěchem najíždíme na 95, které se budeme držet až do Baltimore.

Kolem půl 4 odpoledne přijíždíme do Philadelphie. Je „rush hour“ - všude plno aut, zmatek. Parkoviště jsou plná a ve městě je to samý černoch.. Nejsme rasisti, nevadilo by nám to, ale někteří se vysloveně poflakovali po ulicích bez cíle. Pokukovali, jakoby čekali na nějakou příležitost. Odradilo nás to, abychom zaparkovaly, opustily plně napakovaný auto a šly bloumat ulicemi. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat dále v naší cestě.

Dnes nám snad není souzeno dostat se z žádného města bez problémů. Tak jako ve Washingtonu, tak i zde nám pěkně dlouho trvalo, než jsme se vymotaly. Několikrát jsme se vracely a objížděly kruhový objezd na hlavním náměstí. Auta zde nejezdila v nějakých pruzích, ale spíše v houfu, takže to chtělo notnou dávku odvahy a sebevědomí. Zdena jakožto řidič to zvládla výborně, bez šrámu.

Při jednom pokusu o výjezd jsme zajely do nepěkného předměstí. Po silnicích rozházená skla, kolem pusto, prázdno, starý baráky. Moc dobrý pocit jsme z toho neměly. Tady píchnout, tak už nás asi nikdo nenajde.

Zmožený jsme se po hodině konečně dostaly z města. Padla na nás únava a úplně jsme zapomněly, že jsme měly v plánu zastavit se ještě u pani učitelky Mrs. Bleakley, která bydlela poblíž. Najednou jsme chtěly být už doma a pořádně se vyspat. Nedovedly jsme si představit, že bychom měli absolvovat další návštěvu.

Uháníme to tedy na NY. Šetříme poslední dolary a jedeme po neplacených 1 a 9 . Nebylo to však nejlepší rozhodnutí. Po NY Turnpike bychom jistě byly v Leonii daleko dříve. Nás zdržela ještě asi hodinu jedna bouračka. Také průjezdy městy byly značně pomalé.

Začalo se stmívat a poprchávat. Cesta byla značně únavná a vyčerpávající. Nepodařilo se nám najít žádnou Rest Areu, kdebychom si odskočily, no hrůza.

Před příjezdem do Leonie jsme byly svědky policejní akce. Jakobychom se přichomejtly k natáčení nějakého gangsterského filmu. Před námi policajtská auta zablokovala cestu nějakýmu autu a přinutila pasažéry vystoupit.

Kolem sedmé přijíždíme po Forth Lee Road k uličce Colmanů - Leonia ave, ani tu jsme však dnes netrefily. Zmátla nás cedule, která byla vyvrácená a ukazovala úplně jinam. Nechápajícně kroutíme hlavou. Asi je opravdu dnes nějaký divný den. Jedeme tedy ještě jednou repete. Křižovatka Forth Lee, Gladvin ave a hned pod ní odbočujeme konečně do Leonia ave.

Čekalo nás vřelé přivítání. Pani byla velice šťastná, že jsme se ve zdraví vrátily. Označila nás za mladé „Columbinie“, ojevitelky. Podrobně jsme vyprávěly o cestě a šťastný z opětovného shledání jsme byli všichni.

Pán připravil k večeři krocana se zeleninkou. Dnes se těšíme po dlouhé době do postele. Večer voláme i paní učitelce a omlouváme se, že jsme nepřijely. Popovídaly jsme si alespoň chvíli po telefonu a rozloučily se.

Čtvrtek 29.9.

· Balení

Tento den je ve znamení balení. Zítra jedeme vrátit auto a odlétáme zpět do Prahy.

Martina a Zdeňa dopisují cestovní deníky. Diktafon byl našim skvělým dokumentátorem. Na psaní záznamů nebylo nikdy dost času.

V bývalém Coopu nakupujeme Peanut Butter. Ve fotografii zjišťujeme za jak dlouho jsou schopni fotografie zhotovit. Holky si nějaké filmy nechaly zhotovit, ale s kvalitou nejsou moc spokojené. Ještě před obědem jdeme na poslední procházku Leonií s paní Colmanovou. Došly jsme až ke koupališti, kam jsme dříve chodily s permanentkou celé léto. Zde, abychom mohly skákat z velkého můstu, jsme musely absolvovat plavecké zkoušky. To bylo něco! Dnes se tak trochu usmíváme. Ale očima desetiletých to byla opravdu výška.

K obědu dáváme oblíbené Hot dogs a na třetí je pozvaná Lesley. Přijíždí asi s půl hodinovým zpožděním. Přinesla dva obrovské pugety kytek. Jeden pro nás a jeden pro paní domu. Bylo to milé. Z Madisonu, města kde bydlí nám všem přivezla T-shirts. Hned jsme se do nich oblíkly a začaly si hrát na pravé američanky. S basebolovýma čepičkama a americkýma vlajkama jsme nacvičovaly, jak přivítáme naše na letišti v Praze.

Ještě jednou, tentokrát s Lesley a nad mapou jsme procestovaly celou naši trasu. Lesley pouze s údivem pokyvovala hlavou. Před rozloučením se ještě vzájemně fotíme, pořizujeme skupinková fota. Blbneme, převlékáme se do stejných mikin a fotíme se s vlaječkama i bez.

Na večeři však Lesley již zůstat nemohla. Loučíme se s tím , že se snad objeví někdy v Praze.

Večer je slavnostní. Máme krocana, popíjíme vínko a ke kafíčku paní upekla skvělé Brownies s ořechama.

Pátek 30.9.

· Odlet do Prahy

Ráno snídáme jako obvykle po americku, pouze Martina má dost už toho „peanutbuterování“ a dává si džem.

Dopoledne uklízíme auto a balíme. K obědu připravujeme instantní polévku a Greg, který se teprve vyklubal z postele připravoval něco jako „branch“ palačinky.

Za pět hodin nám letí letadlo z Newarku, takže už zbývá pouze vrátit auto do Alama, což byl jeden z nezapomenutelných zážitků. S autem přijíždíme k nástupnímu ostrůvku Shuttle busu v půjčovně aut. Odtud v určitých časových intervalech odjíždí kyvadlová doprava, která odváží zákazníky zpět na letiště. Vyndaváme zavazadla a odevzdáváme klíčky mladíkovi, který hbitě přiskočil. Odhodil je na střechu a se svým speciálním „electronic device“ zařízením se vnořil do auta. Spokojeně pípalo jak má: „Vše je OK, jdeme si do kanceláře vyzvednout deposit, zálohu, kterou jsme tam nechaly při půjčování. Během deseti minut jme zpátky a naše auto již vyjíždí z myčky a jede na stanoviště, kde bude čekat na dalšího zákazníka. Celá akce netrvala více jak 20 minut. Ocenily jsme zvláště, že nemusíme nikam vláčet množství zavazadel. I při nástupu do autobusu nám řidič ochotně pomáhá s nakládáním. „Jedeme s Alitalia“. Řidič vysílačkou komusi oznamuje, že vyjíždí. Letiště není daleko, ale je rozlehlé a chvíli trvá, než nás přes množství nájezdů a podjezdů přiváží přímo ke dveřím italských aerolinií.

Jsme jako první, kteří dorazili k přepážce Alitalia. Nikdo zde ještě není, máme plno času do odletu, čekáme až budeme moci odevzdat naši bagáž. Z automatu voláme Colmanům , že vše proběhlo vpořádku, teď už jenom cesta zpět přes Atlantik.

Je 14.15 a do odletu chybí asi dvě hodiny. Procházíme security control a směřujeme k našemu gate. Pozorujeme šrumec na letišti, v dálce se rýsuje panoráma NY. Letadlo italských aerolinek Continental je již přistavováno. Nakládá se bagáž a dělají poslední kontroly.

Již nadešel čas a jsme vpuštěni do letadla.

Let byl klidný. V duchu si promítáme celý uplynulý měsíc. Při návratu nás přepadají smíšené pocity radosti i smutku. Radosti nad tím, že jsme to dokázaly! Fantastický pocit! Ale současně i smutku, že jedna velká cesta končí. Radosti, že se vracíme celý domů ke svým blízkým a smutku, že budeme muset opět vpadnout do kolotoče všedních dnů.

V Římě přesedáme do menšího letadla a něco před devátou odlétáme do Prahy.

Na Ruzyni poprchává, taťka, teta i strejda už na nás čekají. Připravily jsme se na přivítání po americku - všechny jsme měly stejné mikiny, basebolové čepice a v ruce americké vlaječky. Efekt z přivítání však trochu zkazila příhoda s naším zavazadlem, které nám přišlo úplně roztrhlé a převázané isolepou, aby trochu drželo při sobě. Absolvujeme reklamaci u italských aerolinek , která byla bez problémů vyřešena. Naštěstí se nám nic neztratilo.

Z letiště odjíždíme na Petřiny, vyprávíme a holky ukazují fotky.

Závěr

Vrátily jsem se do míst, kde jsme prožily část svého dětství, setkaly se s přáteli, které jsme mnoho let neviděly. Vydaly se na okružní poznávací cestu po východě USA a Kanady. Projížděly jsme rušná velkoměsta i tichou, téměř nedotčenou přírodou Kanady. Setkávaly jsme se s dobrými lidmi, byly jsme svědky policejního zásahu, při kterém byly zatčeni ti, kteří zákon překračují.

Poznaly jsme, že auto je zde samozřejmost, bez které nelze existovat. Překonávají se s ním velké vzdálenosti, jezdí se s ním do práce, za nákupy do vedlejší ulice, či na druhý konec města do „Malls“. Jezdí se s ním na dovolenou, podniká se autoturistika - nechodí se , pouze se zastaví a kouká z okénka. Tráví se v něm sobotní odpoledne u břehu jezera, pojídají se křupky, čtou noviny, pozoruje dalekohledem. V autě se bydlí a žije. Je až s podivem, že se stále ještě američané nerodí rovnou se čtyřma kolečkama.

Jsou ti, kteří sportují, jogují s walkmanem na uších, dodržují představy o správné výživě. Ale i ti, kteří se vysloveně přežírají v bufetech hamburgrama, brambůrkama a kolou.

Oblečen chodí jak kdo chce. V šortkách a krátkých sukýnkách vidíte nejenom štíhlé kočky, ale i takové, jejichž obezita je považována spíše za patologickou.

Od mládí je v každém pěstován pocit jistoty, jedinečnosti, originality, sebevědomí. Kdo z nás by dokázal, být váženým panem ředitelem školy, odpoutat se od všech představ norem chování a ve svém volném čase se převléci do slušivých tepláčků a doprovodit svou manželku na dámské setkání do vinárny, kde, aby nerušil dámskou jízdu, by strávil večer u barového pultu jako ten nejobyčejnější občan. Vše je považováno za great a nej.

Projely jsme celkem 17 států a ujely tolik kilometrů, kolik jsme uletěly z Říma do NY (6643,2km).Obdivovaly jsme čistotu kanadských velkých jezer,výšku mrakodrapů, spotřebu našeho vozu (7,65 l/km), silnice perfektně udržované, ukázněnost těch, kteří třídí svůj domácí odpad....

Kromě množství fotografií jsme si přivezly několikahodinový videozáznam, spoustu vzpomínek a zkušeností.

Po státech cestujeme ještě i několik měsíců po svém návratu domů. Zpracováváme filmový materiál, stříháme, dabujeme. Předáváme dojmy a zkušenosti svým přátelům. Těžko spočítat, kolikrát jsme se tak vrátily do států.

Naučily jsme se, jak se zde dá cestovat, jak zajistit běžné každodenní potřeby. Snad proto, že jsme zde v minulosti čas bydlely, nedíváme se na Ameriku, jako na neznámou, neosobní, z které jde strach, která je moc daleko. Ale na Ameriku skrývající v sobě mnoho nepoznaného, tajemného, které člověk touží objevovat a poznávat. To je asi to, co nás sem přitahuje. Obrovské rozlohy a mnohotvárnost přírody budou asi nekonečným intenzivním podnětem k podniknutí dalších cest a návratů.