zpět  obsah 

 

Poslední dva dny dovolené a návrat do Prahy

 

Poslední užívání sluníčka a vodičky, strýc v Nikosii, procházka velkým okruhem kolem hotelu, poslední západ slunce a poslední kyperská večeře (58) - Poslední východ slunce, snídaně i procházka, duchem už doma (59) - V autobusu poslední rady pana vedoucího, strýc na vyjížďce po Kypru a náš odlet domů (61)

 

 ~

 

V pondělí 27. jsme šli  včas okukovat předposlední pro nás kyperský východ slunce a podařilo se nám ho uvidět nejen z okna našeho poschodí za sousedním Michael´s Beach Hotelem, označeným jako apartmánovým (292) ale i po seběhnutí dolů vedle vysokých stromů (293). Jako obvykle jsme si nenechali ujít ranní procházku po promenádním chodníčku kolem „palmového hotelu“ (297).

 

                                                               

 

Poslední užívání sluníčka a vodičky, strýc v Nikosii, procházka velkým okruhem kolem hotelu, poslední západ slunce a poslední kyperská večeře

 

Poměrně brzy jsme se nasnídali. Potom jsme šli rovnou k moři a už asi v devět hodin jsme zalehli pod slunečníky. Bylo hezky teploučko a sluníčko jako obvykle trvale svítilo. Moře bylo klidnější než včera, ale bylo dosud zkalené jemným pískem po silném větru a odpovídajícím vlnobití.

Dcerunka se svěřuje našemu diktafonku: „Taťka šel asi za hodinu nahoru do pokoje, ale já si šla zaplavat do bazénu. Udělala jsem svých zatím rekordních 12 délek. Pak jsme se už oba společně vrátili na lehačky a já šla zkusit moře, kde vlny rozmíchávaly písek do vody. Ze začátku to sice bylo trochu zkalené, ale když šel člověk dál, tak to bylo docela dobré. Po bazénu se moře zdálo docela teplé a já se slušně vyplavčila. Pak jsem se slunila a v dalším jsme pokračovali stejným způsobem oba s taťkou. Nejprve jsme šli do chladnějšího bazénu a pak do teplejšího moře. Za ten den jsme okusili moře 2x-3x a pokud nepředcházel bazén, tak jsme se alespoň předem osprchovali sladkou vodou, která měla stejnou teplotu jako voda v bazénu. Nebylo třeba nikam daleko chodit, protože jednoduché sprchy byly instalovány u lehátkové zóny. Pak se nám zdála mořská koupel teplá a velice příjemná. Také jsme se pokusili měřit velikost bazénu jistým odhadem. Taťka po délce napočítal 57 okolních dlaždic a jejich velikost jsem předpokládala 33 cm. Z toho by vyšla délka bazénu asi 20 m.

Po koupání jsme si dali na pokoji menší občerstvení a udělala jsem kafe. Pak jsme vyrazili na procházku a prošli jsme obchůdky a já koupila za zbylé „frfníky“ ještě nějaké ty dárečky, kterými jsme doplnili čtyři lahvinky pro své nejbližší. Mezi nimi byla další krabice lokumu a hrneček s Kyprem pro Ivana.“

Zatím strýc končil služební návštěvu hlavního města Kypru. Dopoledne ještě seděli na semináři, ale odpoledne věnovali prohlídce řecké části Nikosie, včetně tzv. Atilovy linie, zvané též "zelenou linií" nebo UN Buffer Zone, rozdělující řeckou a tureckou část města. Bráška mi později sdělil: „Do turecké části jsme nahlédli z vyhlídky jednoho výškového domu situovaného poblíž "linie". Město, tj. jeho řecká část, je údajně hezké, velmi rušné, se spustou aut i různých památek.“

My v Larnace jsme se navečer ještě procházeli mezi baráčky a vilkami na „vnitroostrovní“ straně od silnice. Došli jsme k závěru, že tam je velice pěkné bydlení nejen pro rekreaci ale i pro lid obecný, který např. pracuje v blízkém larnackém centru.

Byla to poslední procházka, která vedla od Karpasiány (308) přes silnici k restauračnímu podniku Kokomo (307). Rovnou jsme se pak pustili apartmánovým sídlištěm, které jsme prošli s úmyslem najít za ním možnost uvidět nerušený západ slunce. Dostali jsme se do neudržované části se zaschlou vyšší trávou a vyššími stromy, za nimiž prokukovalo odcházející sluníčko (310). Nakonec jsem objevil proluku ve vegetaci, kde bylo možno pozorování západu dokončit (312).

Při návratu jsme si vyfotili jednu menší rodinnou vilku pojmenovanou „Oliva“ (313) a kousek dál jednu honosnější, spíše apartmánovou pro turisty (315). V nižší zástavbě nás také zaujala malá restaurace Kantara, chystající se k nočnímu provozu (316).

Byli jsme znovu u hlavní silnice a na s ní paralelní obchodní ulici. Postupující šero jí dávalo možnost k uplatnění poutavého reklamního osvětlení (317-319). Osvětlená okna se už také objevovala v překrásném hotelu s osvětleným nápisem Princess na druhé straně hlavní silnice (320). Tam také směřovaly naše kroky při končící procházce. Prošli jsme kolem  ozdobně dlážděnou cestou k pláži, která dávala příležitost Ažince obdivovat vegetaci (321 a 322). Bylo to pro ni těžké loučení, když se měla odpoutat od červených květů, které se na ni vesele dívaly už v úplném šeru (323). Žádný důvod k veselosti. Naposled jsme šli po osvětleném promenádním chodníčku k palmovému hotelu, vpravo poslední odlesk oblohy po zapadlém slunci a vysoko na tmavé obloze uzounký srpek měsíce (324).

Šli jsme na poslední dobrou večeři s posledním pivem značky KEO od paní vrchní, kterou jsem nazval Kalimera (333). Tentokráte jsem ji nepožádal o další konsultaci ve staré řečtině ale o to, aby se se mnou u stolu vyfotila. Pohotově zavolala svou starší kolegyni, aby v tom nebyla sama a Ažinka mohla zmáčknout památeční fotku (334). Po sladkých úsměvech jsem si ještě mohl užít poslední sladký nášup (335). Pak už byla jen zcela poslední noční procházka s dcerunkou po promenádní cestičce k palmovému hotelu. Poslední pohled na prázdný palmový „fotoateliér“, který jsme si ještě nakonec vyfotili (330), pak jsme, bohužel, už museli balit.

                                                                

 

Poslední východ slunce, snídaně i procházka, duchem už doma

 

Je úterý 28. ráno a začínají probíhat poslední hodiny našeho pobytu. Vyšli jsme si na pláž, abychom naposled zaznamenali vzrušující seriál východu slunce. Nad zčeřenou hladinou se objevily první červánky (337) a ty promíchávány se žlutým slunečním svitem stoupaly do šedě modré oblohy (338). Potom se nad obzorem začaly objevovat kontury sluníčka a kreslit po hladině k našemu objektivu zlatavou cestu (340). Podobně viděla i videokamera: vyhoupnutí slunce z červánků, zvlněné hlučící moře, pokračující východ za palmou i další záběr východu s palmovými listy nahoře.

Nebylo tento den jednoduché pro sluníčko pokořit mírně zamračený horizont, ale přece ranní svit nezadržitelně vítězil a svou záři postupně rozprostíral po celé mořské hladině (345). Osvětloval silněji i zelenou obrubu pláže s námi coby zvědavými pozorovateli ozbrojenými fotoaparátem (339) i videokamerou (346). Jižní slunce však nevstávalo jen kvůli turistům, ale především, aby svou životadárnou silou zprostředkovávalo zázrak života (343).

Vracíme se na pokoj, ale vůbec se nám nechce volit tu nejkratší cestu. Ještě jednou chceme uvidět nejbližší okolí. V ranním klidu vnikáme do volně přístupného nádvoří sousedního super hotelu s noblesním názvem Princess, po našem Princezna. Zdá se, že už také pro ni sezóna končí, nikde není živáčka. Docela zblízka jsme si mohli prohlédnout velký bazén bizarních tvarů, obklopený vzrostlými palmami a jako by skutečně opuštěné boční jednoposchoďové apartmány, a v hlavní budově tři poschodí verand hotelových pokojů s přímým výhledem na moře (348). Potom jsme podnikli procházku kolem hotelu a obcházeli ho reprezentativní krásně dlážděnou boční cestou vedoucí k hlavní silnici. Začínala úplnou slavobránou vytvářenou bohatě červeně kvetoucími stromy (349), kterou nebylo možno opomenout ani při záběru videokamerou. Ještě před vstupem nám neušel fíkovník se zrajícími plody (350). Dále pokračovaly řady zvláštních jehličnatých stromů (351) a Ažinku lákal pohled do koruny jednoho z nich, kde zahlédla zrající šišky, možná zdroje semínek, které by ráda vzala domů pro zahradnické pokusy (352). Bok hotelové budovy byl dekorován košatými nízkými palmami (353), ale dcerunku spíše lákal zcela neobvyklý jehličnan (354), opuncie se zrajícími plody (355), strom se žloutnoucími citrusovými plody (357), který byl již před průčelím hotelu (356). Při této procházce si i kamera všímala opuncií, citroníků s plody a granátového jablíčka. Obešli jsme reprezentativní tabuli „krásné čtyřhvězdičkové Princezny“ (358) a vraceli se kolem hlavní silnice k naší neméně pěkné tříhvězdičkové Karpasiáně. Přišel nám líto pohled na autobusovou zastávku symbolizující příjezd (359), zatímco nás čeká už jen odjezd a skončení překrásného pobytu. Kamera si nakonec mrkla na restauraci Kokomo, autobusovou zastávku a vedle ní mailbox a odpadkový zásobník, oboje žluté… Napadne mě: zrada pro turisty!

Vyfotili jsme si v parčíku před hotelem mohutné stromy, které máme v podstatně menším vzrůstu u nás doma v Příbrami. Název je v obou případech latinsky Ficus benjamina, česky Fíkus malolistý a lidově Fíkus benjaminek (360). Aža během zpracování tohoto textu upřesnila, že se jedná o stromovitý fíkus se slabými, sklánějícími se větévkami. Listy jsou vejčité až široce kopinaté, zašpičatělé, lesklé. Pěstuje se mnoho odrůd lišících se tvarem i barvou listů (zeleno-bílé, žluto-zelené, zelené, příp. zvlněné). V přírodě vytvářejí mohutnou korunu ve tvaru deštníku, která může prý dosahovat v průměru až 35 m. Ke stejným závěrům jsem dospěl na českých internetových stránkách, kde jsem ho také našel zařazený mezi pokojové květiny. Zmiňuje se tam přes 1000 druhů a k pěstování se poznamenává: Tato rostlina vyžaduje světlé stanoviště bez přímého slunce. Snáší celoročně pokojovou teploty, která by neměla klesnout pod 18°C. Pozor na přemokření nebo naopak přeschnutí. Rostlinu zaléváme až tehdy, když substrát částečně vyschne, v zimě zálivku omezit. Rostlině prospívá časté rosení a také omývání listů. Hnojíme jednou za dva až tři týdny kromě zimního období.  Benjamina se množí vrcholovými řízky. Rostlina je choulostivá na průvan a na nedostatek světla, to shazuje listy. Mladé rostliny přesazujeme jednou za rok, nejlépe časně na jaře, starší rostliny jednou za dva roky i déle. Vždy až uvidím naši rostlinku, tak si vzpomenu na Karpasiánu.

Teď se s ní loučíme, opouštíme hotel a uvědomujeme si, že ho málem opouští veškerý personál. Posledně jsme prošli kolem recepce (361) i kolem pro nás už docela zbytečné vývěsky pro aktuální informace hostům (362). Kamera ještě zaznamená tuto tabuli, kde jsme si během pobytu mohli přečíst co bude dobrého k snědku, první i druhý týden. Vstoupili jsme do výtahu, ale na našem poschodí jsme se ještě jednou z ptačí perspektivy kamerou oknem nad hlavním vchodem podívali na naše „obří benjaminky“, na parkoviště a dále až k ostrovním kopcům pod mračícím se obzorem (364).

Na pokoji jsme se ještě na chvilku vrátili do minulého dne, abychom znovu prožívali při zaznamenávání do diktafonu, co se přihodilo včera. Nic nám to však nebylo platné a čas jsme tím nezastavili. Jsme bohužel stále v úterý ráno na pokoji a těsně před odchodem na poslední snídani.

Jsme sice ještě v Larnace, ale jednou nohou už v Česku. Víme, že ráno Milenka bude vyrážet do Příbrami a bude se chtít vrátit do našeho příjezdu zpátky do Prahy. Od nás k ní teď letí urgentní SMS, v níž jí vzkazujeme, aby mi nejen přivezla podle uvážení důležitější poštu, ale hlavně můj lék na klouby „condrosulf“. Zapomněl jsem si ho v Příbrami a tak jsem v  předepsané intensivní čtvrtletní léčbě  během celého pobytu na Kypru nevzal ani jedno dražé.

Už máme absolvovanou snídani, kterou jsme začali co nejdříve, tj. jakmile se otevřela v 7 hodin jídelna. Jsme zpět na pokoji a provádíme poslední kontroly zapakování. A nyní už jsme připraveni k odchodu, který probíhá v klidu bez cestovní horečky. Přelétáváme pohledem všechna místa, kde by se dalo něco zapomenout. Při tom vstoupíme ještě jednou na verandu. Nejen ta je prázdná, ale také ještě včera tak živý trávník u pláže je nejen bez rekreujícího se lidu, ale i bez lehátek a bez slunečníků. V moři je možno spatřit jedinou hlavičku plavce. Skutečně s námi tu letos sezóna skončí (365). Tak ahoj, Karpasiáno, bylo to tu skutečně fajn.

V posledních chvílích před odchodem dcerunka praví, že Milík poslal ráno zprávu o tom, že 7:30 odjíždí do Příbrami. Takže budeme asi všichni v autobuse, jen s rozdílným směřováním. Ona pojede směr Milíkov a my na mezinárodní letiště v Larnace. Uvádí nás do situace, že v Praze je zima, pod nulou a chtěla by se vracet 12:15 zpět do Prahy. K Milence se ovšem připojil i Jiří z Hradce. Přál nám šťastný let, oznamoval, že u nich svítí sluníčko a je vlastně hezky. Doufá, že nás přivítá v Česku hezký počasí… Poslední rozhlédnutí po prostoře plné vzpomínek, končíme a opouštíme pokoj číslo 302.

 

V autobusu poslední rady pana vedoucího, strýc na vyjížďce po Kypru a náš odlet domů

 

Tak už stojím u kufrů při hlavním vchodu (366), ale dcerunka dosud kmitá a zřejmě přemýšlí i za starého otce, aby náš odjezd byl bezchybný. Nezapomíná ani na dvoje mrknutí s kamerou těsně před odjezdem, na situaci v recepci a na čekání nás hostů na konci parčíku už u hlavní silnice nedaleko vlajek hostů. Během čtvrt hodiny by měl přijet autobus a budeme odjíždět na letiště.

V autobuse se snažím diktafonkem chytat z reproduktoru nad naším sedadlem instrukce vedoucího, zvaného dcerunkou „chytrolín“: Až dojedeme na letiště máme v buse sedět, dokud pan řidič nezastaví. Zkontrolovat si vše, co sebou v autobusu máme, zvláště v odkládacích schránkách nad sedadly. Nic tam nezapomeňte, těžko by se to hledalo! Potom půjdete za mnou do odbavovací haly atd. atd. jako v kurzu pro začínající cestovatele. Připomíná, abychom kovové a ostré předměty nechali ve velkých zavazadlech, jinak by nám byly odejmuty při kontrole příručního zavazadla. Oznamuje nám, že poletíme opět v letadle společnosti Travel service, kód linky bude QS 503, předpokládaný odlet 11:20, dostaneme palubenku s číslem letadla, kde bude přesně uvedeno naše sedadlo. Potom vstoupíme do odletové haly označenou Departure, kam už s námi nebude moci jít. Najdeme tam duty free shop, kde přijímají také kyperské libry, kde jsou zdarma záchody a obrazovky s oznámeními odletů. Pozor! Často se mění číslo gate, tj, východu z letištní budovy při nástupu do letadla. Náš odlet zatím platí, takže letadlo má odletět načas. Přistání v Praze se předpokládá ve 13:30 tamního času. Tak to by bylo všecko. Náš pan vedoucí nám závěrem děkuje za účast na zájezdu, za disciplinu během celého pobytu, přeje příjemný let a šťastný návrat do domovů. Celý autobus vyjadřuje spokojenost a opětuje starostlivý výklad vedoucího i jeho přání šťastné cesty potleskem. Také kamera v rukou Ažinky se snažila během cesty v autobuse plnit svou povinnost. Spíše však marně napínala své mikrofonové ucho, aby zachytila informace manažera. S větším úspěchem vyhlížela svým objektivovým očkem z okna, pořizovala záběry z dálnice, zaznamenávala kruhové objezdy a nakonec i velké letištní parkoviště osobních aut.

                           

Zatímco jsme nevratně opouštěli „Afroditin ostrov“, strýc měl se svými spolucestovateli ještě dva celé dny k turistickému poznávání a jak později sdělil, tak si na tyto dny zapůjčili auto. O tom, co se jim podařilo všechno stačit v úterý, 28.10., mě později informoval. Udělali prý okruh: HENIPA – podél východního pobřeží na Agios Georgios, malý kostelík u přírodního přístavu Potamos - Agia Thekla, malý kostelík s poustevnickou jeskyní - Agia Napa, s částečně zachovalým starým klášterem, nyní především středisko turistiky - Agioi Aralgyrsi u mysu Greco – letovisko Protaras, kde je stihl déšť a vítr – pohledem do turecké zóny zahlédli město Ammochostos, známé spíše pod jménem Famagusta, kde kdysi kvetl turistický ruch, nyní však více či méně opuštěné. To byl nejvýchodnější bod jejich cesty a zde se obrátili zase k západu. Vnitrozemím dojeli až za Larnaku, a sice k mešitě Hala Sultan Tekke, která je druhou, nebo třetí nejvýznamnější mešitou muslimského světa. U ní jsme byli při večerní návštěvě Larnaky, zatímco strýc si ji mohl prohlédnout za denního světla. Na místě se dozvěděl, že je tam pohřbena jedna z příbuzných proroka Mohameda, ale s tímto údajem si nebyl zcela jist, takže ho doplňuji ze svých materiálů. V knize o Kypru, kterou jsem si vypůjčil z příbramské knihovny, jsem si přečetl, že posvátný muslimský okrsek, zvaný též Tekke Ummy Haramy, skrývá hrob Ummy Haramy. Podle jedné verze byla tetou proroka Mohameda, ale podle druhé spíše tetou Mohamedova sekretáře Ana Ibn Malika. Strýc pak svou informaci zakončil s tím, že po návštěvě mešity se vrátili zpět přes Larnaku do hotelu HENIPA.

Měl bych se však vrátit do dopoledne, k našemu opouštění Karpasiány. Autobus nám zastavil skoro před letištní budovou (372) a kufry jsme měli s kolečky, takže jsme ani nesháněli vozík. Kamera si všímá, že jsme na letišti v zavazadlové frontě. Fronta u přepážky, kterou si Ažinka vybrala, byla docela krátká (368) a my se mohli rychle zbavit zavazadel (370).

V obecně veřejnosti přístupné hale bylo nabízeno občerstvení, ale cestující tomu moc pozornosti nevěnovali (373). My jsme se tu osobně rozloučili s naším panem organizačním vedoucím od VTT, který svou povinnost splnil před letištní hraniční čárou (371). Prošli jsme pak svižně pasovou i celní kontrolou a posadili se v bezvadně vypravené hale poskytující rozmanitá občerstvení i nejrůznější obchody (378). Zahlédli jsme oznámení na monitoru, že náš odjezd do Prahy má být 11:20 a kamera se podívala k Duty free shopu. Ažinka se tam odebrala k předběžné prohlídce (376) a po návratu mi prozradila, co by bylo možno ještě za její dvě libry koupit. Já na ni čekal v křesle u zavazadel a ona na mně otočila kameru. Zamávám a tím vlastně zakončuji naše kyperské videového zpravodajství. Jeden významný pomocník může být odložen do futrálu.

Ostatní elektronické přístroje jsou ve střehu a k nim patří i mobil. Před odletem ještě Ažinka poslala dvě SMS (379). Jednu strejdovi Kájovi,… že právě odlétáme a ať si užije Kypr v těch pár dnech, než nás bude následovat. Na závěr své intensivní korespondence napsala předodletový SMS pozdrav příteli Jiřímu do Hradce.

Pak došlo na kapesní magnetofonek. Podle názoru mé dcerunky, zkušené cestovatelky, byl právě čas k dokončení odloženého posledního pobytového diktafonového záznamu. Před tím se nechala slyšet, že na letišti budeme mít ještě mraky času… A tak teď našemu příteli s lepší pamětí svěřila, že dnes ráno vrátila zástrčkový adaptér a nyní má dva poslední „frfníky“ – rozuměj dvě poslední kyperské libry. Připomíná, že včera jsme si dali k večeři lahvové pivo. Pan vrchní jí vyúčtoval libru třicet, a tak utratila veškerý drobný, všecko, zbyly jí jen dvě libry. Tak teď znovu odešla do duty free shopu a vrátila se s vínečkem.

Čas čekání utekl a volali nás akusticky z reproduktorů i opticky monitorem do oddělené poslední předletové haly. Ani jsme si nesedli a rovnou postupovali na volné letiště, kde na nás již čekal Boeing 737 – 800 s přistavenými schůdkami (381). Dcerunka mě ještě pohotově zmáčkla před nástupem do letadla (382) a tak zakončila pobytové obrazové zpravodajství poskytované věrným společníkem, digitálním fotoaparátem.

 

S Pánem Bohem ostrove! Zbudou nám na tebe krásné vzpomínky !

Závěry

 

Strýcovo zakončení kyperského zájezdu (63) - Dokončování doma za pomoci internetu (64) – Rozloučení s místem naší dovolené v roce 2003 (65)

 

 ~

 

Uteklo to rychleji, než bychom si přáli. Bylo to neuvěřitelné prožití krásných letních dnů v posledním říjnovém týdnu a mělo to řadu dalších superlativních rysů, na které budeme s dcerunkou po celý život vzpomínat. Pokud by nám to někdo nevěřil, ať se případně zeptá našeho strýce Káju, který může některé naše pocity doplnit osobním svědectvím.

 

Strýcovo zakončení kyperského zájezdu

 

Zatímco už jsme byli s Ažou druhý den v Česku, strýc Kája ještě prožíval na Kypru předposlední den pobytu. Nyní mi dodatečně sdělil, že ve středu 29. cestovali západním směrem do vnitrozemí, a sice do značně hornatého pohoří Troodos. Podle pátrání v mých materiálech a mapách se nejprve znovu dostali poměrně blízko k hlavnímu městu Nikósii a odtud se ze severu přibližovali k ostrovnímu pohoří Troodos.

Navštívili tam údajně nejprve ženský klášter Agios Irakleidios (Ajos Herakleidios), který strýc popsal jako velice krásně udržovaný, samé květiny, s olivovým hájem, kde ke každé olivě byl přívod vody; bohužel, uvnitř objektu se nesmělo fotografovat. O tomto klášteru uvedl, že to je jediný ženský klášter na Kypru, zatímco já jsem se náhodně setkal ve svých pramenech s dalším ženským klášterem. Nazýval se Agios Minas a ležel nedaleko Lefkary. Agios Irakleidios stojí podle mých údajů asi pět set metrů od vsi Politiko, nacházející se na území antického Tamassu, kde se těžila měď. S klášterem se spojuje legenda, že svatý Herakleidios přivedl do Tamassu sv.Pavla a sv.Barnabáše. Klášter vznikl v roce 400, byl několikrát zničen a renovován v 18. století. Ortodoxní sestry tu žijí od r.1962.

Dále strýc se skupinou jeli ve směru na klášter Machairas (Machaira, Macheras, Makheras), který si mohli také prohlédnout; zde bylo fotografování dovoleno. Mohl bych ze svých pramenů doplnit, že tento klášter leží stále na severním úbočí Troodu a patří mezi významné kláštery. Byl založen v r.1148 dvěma poustevníky, kteří v nedaleké jeskyni objevili ikonu Panny Marie. Klášter údajně září do krajiny červenými střechami, malebně se odrážejícími od okolní husté zeleně.

Pokračovali dále a cestou obdivovali krásné horské scenerie i upravené obce. Upoutaly je zvláště pravoslavné kostely, které vypadaly jako by právě byla dokončena jejich generální oprava. Poobědvali z vlastních zdrojů u přehrady, která leží v severovýchodním Troodosu na horním toku řeky Elea (Elaia) nedaleko obce Xyliatos. Řeka pak ústí do moře již v tureckém sektoru, tj. na severním pobřeží.

Po delší jízdě se vraceli k jižnímu pobřeží a nakonec sjeli do nížiny směřující k Limassolu (Lemesos). Tam se stavili v antickém římském divadle Kourion, které jsme také my navštívili. Zde měli bod obratu. Po prohlídce divadla se vrátili do Limassolu, který si trochu prohlédli a již za tmy pokračovali směrem na Larnaku a k hotelu HENIPA.

Ve čtvrtek 30. dopoledne si znovu udělali vycházku po pobřeží, kolem našeho hotelu a dále. Odpoledne pak nasedli do přistaveného autobusu, ten je zavezl na letiště v Larnace, aby odstartovali s leteckou společností Fischer směr Praha. Na základě Ažinky SMS, kterou strýc dostal již v úterý a byla zasílána zřejmě z letiště, si před odletem, v Duty Free Schopu, zakoupil dvě láhve vína Commandaria. Ve svém příspěvku mi konstatoval, že bylo výborné a že jednu lahvinku mají ještě schovanou.

 

Dokončování textu za pomoci internetu

 

Po návratu domů jsem se konečně dostal k bližšímu pátrání a k virtuální návštěvě kláštera, v němž by se měla nacházet vzácná mariánská ikona, o níž jsem se dověděl na samém začátku pobytu při večerní návštěvě Larnaky. Především bylo třeba si ujasnit správný název kláštera, kde se údajně ikona měla nacházet. Podle toho, co jsem slyšel od larnackého klerika v kostele sv.Lazara, jsem si zapsal název Kikos a takto jsem nejprve hledal na internetu. Pod tímto heslem jsem našel jen stránky jakési geologické výpravy, která se pravděpodobně dopustila stejné chyby, když zmiňovala pod tímto jménem mnou hledaný klášter. Jen velmi stručně uvedla, že v pohoří Troodos je mužský klášter Kikos. Uvádí se, že je tam plno zlata a museum se sbírkou ikon datujících se od patnáctého století. Jsou tam také publikovány obrázky, podle nichž jsem později poznal, že jde skutečně o klášter, který hledám.

            Úspěšně a zajímavě pátrání pokračovalo v tištěných pomocných materiálech, tj. zvláště v knize zapůjčené z příbramské knihovny (Nelles Guides – Kypr) a především v zeměpisném a cestopisném měsíčníku (Lidé a Země – Kypr), který vypátrala a opatřila  Ažinka. Z rejstříku knihy jsem se pod heslem Kykko dověděl, že to je nejslavnější a nejbohatší klášter na celém Kypru. Ve stejném smyslu informoval v měsíčníku článek „Kyperské kláštery“ se dvěma obrázky Kykko. V mapách jsem našel označení Kykko ale také Kykkos. Ve výše zmíněných dvou tištěných pramenech se ke klášteru uvádí velký majetek. Údajně k němu patří obrovské pozemky v Nikosijské provincii a mniši prý investují do cestovního ruchu. Patří jim i hotely a klášterní museum předčí svými hodnotami největší státní muzea. Bohatství prý souvisí s původní legendou o založení kláštera:

V 11. století žil v tamních horách poustevník Izajáš a ten vyléčil byzantského místodržícího ostrova Voutomitise, který trpěl ischiasem. Po andělském zjevení poustevník  požádal místodržícího o ikonu Panny Marie namalovanou samotným apoštolem Lukášem, která byla tehdy uchovávána v císařském paláci v Konstantinopoli. Když se oba za císařem vypravili, místodržící zjistil, že císařova dcera trpí stejnou chorobou jako dříve on. Tak se stalo, že když poustevník také císařskou dceru uzdravil, dostal nejen vzácnou ikonu, ale i prostředky, aby mohl být postaven klášter Kykko. Ten byl založen kolem roku 1100 a ikona se v něm stala předmětem nejen nezměrného uctívání ale i zdrojem rostoucího bohatství. Tuto ikonu považují historici umění za jeden ze tří dochovaných obrazů apoštola Lukáše. Je dodnes uctívána poutníky z celého pravoslavného světa, kteří ho chtějí všichni nejen uvidět ale i políbit. Z toho důvodu je chráněna uschováním ve schránce zdobené lasturami a perletí, aby vydržela neustálý nápor zbožných věřících. Je umístěna před chrámovým ikonostasem a z ní ji vyjímají jen při zvláštních příležitostech. Současný význam kláštera podtrhuje okolnost, že  v něm byl v naší době novicem arcibiskup Makarios, první kyperský president.

Při mém dalším pátrání po návratu z dovolené jsem se seznámil i se zajímavým vztahem mariánské ikony k naší zemi. Ve výše zmíněném monotematickém čísle měsíčníku pojednávajícím o Kypru, v článku „Dar českému králi“, jsem si přečetl nečekané pokračování k případu ikony uchovávané v klášteře Kykko. V kostele Panny Marie na Karlštejně je totiž nástěnná malba známá pod názvem „Panovníci, kteří předávají dary Karlu IV.“. Na ní je podle výkladu historika umění Josefa Myslivce také znázorněn kyperský král Petr I., jak předává Karlovi vzácný dar z kláštera Kykko, totiž kopii Kykkiotissy - ikony P.Marie. Dále se ve stejném článku upozorňuje, že v Národní galerii je záhadná Březnická madona, vymykající se z mariánských obrazů tzv. krásného slohu. O madoně se tradovalo (a připomíná to i nápis na jejím rubu), že byla roku 1396 namalována na přání krále Václava IV. na jeho dvoře neznámým umělcem podle ikony z kyperského kláštera Kykko vytvořené samotným evangelistou Lukášem. V řečeném článku je reprodukován obrázek „Březnické madony“. Tím jsem ukončil své pátrání.

 

Rozloučení s místem naší dovolené v roce 2003

 

Kypr na nás - jako jistě na většinu návštěvníků - zapůsobil nejen připomínkami antiky a počátků křesťanství, ale také svou přírodní krásou a bohatou i když zčásti bolestnou současností. Žije stále jako rozpolcená země s hlavním městem připomínajícím Berlín za evropského komunismu. Ostrov v době naší návštěvy stál před otázkou, jak dopadne při rozšiřování EU. Zda bude uznána jeho územní jednota, nebo zda se k Evropské unii připojí jen jeho řecká část. Nyní již víme, že ke spojení obou částí nedošlo a že k EU se připojila pouze řecká část.

            Je však třeba se věnovat spíše našemu osobnímu vztahu k místu dovolené v roce 2003. Po návratu domů nedošlo k žádným nepříjemným následkům jako po prvním kontaktu s Řeckem v roce 2001.  Po tehdejších zkušenostech s jižním podnebím jsem se již před odjezdem náležitě připravoval, během českého léta jsem si zvykal na sluníčko a během vlastního pobytu užíval vhodné krémy se složkou filtrující UV záření. Také po návratu domů jsem nebyl lehkomyslný při přechodu na podstatně nižší teploty v Česku a žádné nachlazení se tudíž nekonalo.

Bez odkladů jsem se pustil do vlastního sepisování tohoto svazku, podle všech dosud nabytých zkušeností v minulých létech. Již před odjezdem jsem měl v pokročilém stadiu zpracovány první dvě kapitoly a ty jsem měl sebou jako osobního průvodce. Po návratu jsem založil předběžně po jednotlivých dnech kapitoly o pobytu a zaplňoval je postupně daty: nejprve jsem rozdělil digitální přepis diktafonového záznamu (13 stran), potom rozmístil a popsal 382 fotek, ze zvukového videozáznamu v délce 76 minut s pětistránkovým přepisem komentáře jsem získal další doplnění dat v kapitolách a pak jsem čerpal podle potřeby ze všech pomocných materiálů v digitální i tištěné formě. Při dalším doplnění textu mi pomohl i krátký příspěvek brášky, který jsem získal emailovou poštou, upravil a rozdělil do kapitol.

Nyní je třeba přistoupit ke stručnému shrnutí celé cesty. Chtěl bych znovu uznat, jak zcela mimořádné místo pro náš pobyt Ažinka vybrala. Znovu jsme se ocitli dále na jihu, takže jsme si mohli posunout letní dovolenou až do období obvykle nepříjemného v Česku. Zatímco doma probíhaly předdušičkové dny, my jsme měli na Kypru bezchybné a úžasné léto. Teploty kolem 28°C a ani mráček na obloze. Výborné bylo vlastní ubytování v hotelu Karpasiána a velmi se nám osvědčilo stravování formou polopenze. Restaurace nás zcela uspokojila s řeckou i evropskou nabídkou jídel.

Krátkých deset dnů by jistě bylo možno si plně užít koupáním na krásné písečné pláži nacházející se bezprostředně u našeho hotelu, ale my jsme si užili i výlety, při nichž jsme poznávali historii i současnost Kypru. Podnikli jsme dva výlety autobusem a během nich jsme objevovali další střípky z nepřeberného řeckého duchovního bohatství, z nejstarších zdrojů evropské kultury. Setkávali jsme se opět s laskavou pohostinností, sympatickými lidmi a přátelskou atmosférou našeho širšího okolí.

Mimořádným Božím darem se znovu ukázaly pro nás být elektronické komunikační prostředky, které znásobily radostné prožívání dovolené i její virtuální prodloužení do dalších dnů, měsíců a let. Mobil nám zachoval - přes tisíce kilometrů, které nás oddělovaly - blízkost našich nejbližších. Zvláště jsme ocenili trvalé SMS kontakty s mojí druhou dcerunkou a spolehlivě pravidelné textové zprávy od Ažinky přítele, Jiřího z Hradce Králové. Nelze si představit uchování mnoha krásných vzpomínek z dovolené bez paměťových elektronických přístrojů, kterými jsme během pobytu podporovali nespolehlivou lidskou paměť. Moc by zvláště mně staříkovi z mnoha dílčích prožitků v hlavě nezbylo bez diktafonu, digitálního fotoaparátu a zvukové videokamery. Jejich záznamy byly zcela nepostradatelné pro centrální „mozek“ mého počítače, Valentiny.

Bezprostřední pomoc naší rodiny byla vždy na místě, např. také při spojeních mezi petřinským bytem a ruzyňským letištěm. Rodinné vztahy se stále osvědčovaly, škoda jen, že v nich již chyběla bezprostřední účast naší mamky. Kdyby tu ještě byla s námi, tak by jistě jako zaujatá cestovatelka ráda s námi řecké cesty podnikla. Byla s námi alespoň ve vzpomínkách.

Celkově je možno shrnout, že naše třetí řecká dovolená patří mezi ty nejzdařilejší podniky otce s dcerou a že nám zanechala ty nejhezčí vzpomínky. Doufejme, že ještě někdy dojde k dalšímu objevování zamilovaného Řecka.

 

Deo gratias – díky Bohu -  za to co bylo a co snad ještě někdy bude !

 

zpět  obsah