Tento svazek je společným dílem otce a dcery, nicméně vlastnímu sepisování se věnoval ten starší a v textu použil v tomto smyslu první osobu jednotného čísla. Budiž tak rozuměno i dalším řádkům, které jsou značně osobní. Nechme ho začít jako staříka:

Návštěva Kréty zvláštním způsobem navázala na moje středoškolské mládí a na studium gymnasia v Příbrami, které bylo ze setrvačnosti označováno jako “klasické” pro intensivní výuku latiny a řečtiny. Tam jsem získal svůj vztah k Řecku prostřednictvím již nepoužívaného jazyka, jehož intensivní studium bylo mým údělem na vyšším gymnasiu, tj. od kvinty do oktávy. Ve skrytu duše jsem již během středoškolského studia doufal, že svoje celkem bídné a študácky nechtěné jazykové znalosti někdy využiji i v budoucnosti. Vzpomínám si, že v poválečné době se ke mně ještě na škole v Příbrami dostaly tehdejší současné řecké noviny a já jsem se pokoušel porozumět malé zprávě. Při optimismu mládí se mi zdálo, že by studium staré řečtiny mohlo být při nejmenším dobrou průpravou. Na rozdíl od běžných smrtelníků jsem znal bezvadně řeckou alfabetu a tu a tam jsem i poznal nějaké to slovíčko v novinovém textu.

Kromě výuky řečtiny se na klasickém gymnasiu věnovala v dějepise větší pozornost dávným událostem týkajícím se Řecka a v jazykových hodinách tzv. reáliím pomáhajícím pochopit při překladech staré literatury tehdejší život. V rámci příprav na cestu zde popisovanou jsem se pokoušel poněkud obnovit své chabé znalosti nejen pátráním v paměti, ale hlavně pomocí velké encyklopedie Universum nacházející se v paměti mého počítače a v některých podrobnostech čtením textů stažených z Internetu. Při tom jsem postupoval z bájesloví do skutečně již prokázané historie a při obou pohledech jsem si připomínal, že Řecko je skutečně kolébkou evropské kultury a dnešní demokracie.

Předmětem zájmu mé klasické gymnasiální výuky nebyla jen historie ale ve značné míře i svět řeckých bohů. Mythologie totiž pronikala starořeckou literaturu a odtud se dostala do mnoha knižních, dramatických, operních a jiných uměleckých děl známých v současnosti. V rámci příprav jsem si chtěl alespoň trochu oživit náboženský život ve starořecké společnosti. Bylo třeba si připomenout, že olympští bohové měli dobré i zlé lidské vlastnosti. Byli velkomyslní, ale také žárliví, zlostní, navzájem se přelstívali a vstupovali takto do životních osudů lidí. Podle řeckých představ byl na počátku chaos a z něho vítězně vyšel bůh Zeus syn Kronův, který se stal šéfem bohů, když přemohl božské Titány.

Stejní bohové byli v řecké a římské literatuře různě nazýváni. Např. Afrodité bohyně krásy a lásky byla římská Venuše. Chtěl bych připomenout z dalších jen ty nejznámější - s římským pojmenováním v závorce. Nelze vynechat hlavního šéfa Dia (Jupitera), jehož jméno je řecky v 1.pádě Zeus. Ten byl uznáván jako král i otec bohů a lidí, staral se o ochranu božských poddaných a lidské rodiny, i o dodržování zákonů, i když svou morálkou nedával dobrý příklad, neboť byl pověstným rozkošníkem. Není divu, že Diova žena, bohyně nebe Hera (Juna), byla žárlivá a snad právě proto ochránkyní manželství. Zeus měl nevlastního syna Apollóna, nejkrásnějšího ze všech bohů. Apollónovou sestrou – nevím zda pravou dcerou Dia – byla Artemis (Diana), bohyně lovu, cudnosti a měsíce. Zeus měl také dceru Athénu (Minervu) ve funkci bohyně chytrého vedení války, dalším synem byl Héfaistos (Vulkán), bůh ohně a ochránce kovářů. Je vidět, že spolek antických bohů, jejichž sídlem měla být hora Olymp v severním Řecku, byl vlastně rodinným podnikem. Tuto skutečnost dokresluje i existence dvou Diových sourozenců, byli jimi sestra Hestia (Vesta) bohyně domácího krbu a bratr Poseidon (Neptun) ochránce moří a mořské plavby. Měl bych ještě zmínit několik dalších mythických osobností, po jejichž příbuzenských vztazích jsem nepátral. Je to Áres (Mars) bůh války, který byl málo vážen, neboť šířil smrt a zkázu. Uctívána byla Demeter (Ceres) jako bohyně úrodnosti a rolnictví, nejoblíbenějším bohem byl Dionysios (Bacchus), patron všech svátků, oslav, zpěvů a především vína. Náležitý respekt měl Hades (Plutos), vládce podsvětí. Akceschopnost podniku zajišťoval spolehlivý poslíček Diův Hermes (Merkur), bůh pastýřů a obchodníků.

Vzhledem k naší současnosti je třeba připomenout, že r. 776 před Kristem se již konaly v řecké Olympii na peloponéském poloostrově první olympijské hry a ty se pak opakovaly každý čtvrtý rok. Okolo r. 700 před Kristem si zajistila mocenské postavení na Peloponésu Sparta a znepřátelila se s Athénami. V této době vznikaly Homérovy eposy Iliada a Odyssea, které jsme na gymnasiu z části překládali. R. 500 před Kristem docházelo k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu v Athénách a následující období přineslo dějinám slavné muže jako sochaře Chidiada a Myrona, filosofy Sokrata, Platona, Aristotela a básníka Euripida. Nechyběla ani desetiletí válečná a Peršané si v perských válkách podrobili Řecká města v Malé Asii. V roce 400 před Kristem došlo k peloponéské válce mezi Athénami a Spartou. Okolo roku 340 před Kristem se stal vládcem Řecka Makedonec Filip 2., po jeho smrti převzal vládu jeho syn Alexandr Veliký a založil říši, ve které byla rozhodující řecká kultura. Okolo r.200 před Kristem se stalo Řecko římskou provincií a touto dobou končil vlastně také zájem mých jazykovědných profesorů o antické Řecko.

V prvních stoletích nového tisíciletí po Kristu byli pomalu ale jistě olympští bohové odváti ze svého působení na antickou společnost rozvojem křesťanství. Řecko vedlo opět prim před Římem, neboť se stalo na samém začátku cílem apoštolského působení. Docházelo k seznamování se s evangeliem – řecky znamenajícím “radostná zvěst” - a řečtina se stala jazykem, v němž byla napsána naprostá většina knih Nového Zákona. Z řecké verse se pak odvozovaly překlady v Evropě i postupně na celém světě. Ve Skutcích apoštolských i dalších knihách Nového zákona je možno najít řadu údajů o apoštolských návštěvách a působeních v Řecku. V makedonském (řeckém) městě Filipi byla apoštolem Pavlem založena první křesťanská obec na evropském kontinentu. V řeckém městě Patrasu např. podle tradice působil a mučednickou smrtí zemřel apoštol Ondřej. V tomto výčtu by bylo možno pokračovat, ale mě zajímala účast Kréty při apoštolských misiích. Ve Skutcích apoštolských se naznačuje, že i tam vznikla obec věřících již v šedesátých létech prvního století. Jednak se tam vypráví o Pavlově plavbě do Říma, která vedla kolem jižního okraje Kréty a také v Listu Titovi se zmiňuje, že Pavel odešel v polovině 60. let z Kréty na pobřeží Malé Asie.

Začátek druhého tisíciletí byl bohužel poznamenán východním církevním rozkolem (1054) od římskokatolické církve. Došlo totiž k odmítnutí svrchovanosti římského biskupa - uznávaného papeže - nad celou církví a hlavní roli zastávala na území Řecka od této doby ortodoxní církev. K neslavným kapitolám řeckých dějin patří, že jejich území bylo v dalším vývoji napadáno a pustošeno slovanskými kmeny a okolo roku 1200 obsadili Řecko na určitou dobu i Křižáci. Ve druhé polovině druhého tisíciletí probíhalo skoro 400 let turecké nadvlády (1453-1821) nad Řeckem. Země při tom trpěla válkami, které vedlo Turecko s Benátkami. Až v roce 1821 vypukla občanská válka a Řekové povstali proti Turkům, kteří byli podporováni Anglií, Francií a Ruskem. Roku 1830 se konečně podařilo, že se Řecko stalo svobodnou zemí – monarchií - a došlo znovu k národnímu sjednocení. Nový stát byl poměrně velmi malý. Měl jen 47 tisíc km², tj. méně než současné Slovensko s jeho 49 tisíci km². Athény byly v té době malým městem s pouhými 4 tisíci obyvateli. Když Řecko dostalo r. 1830 politickou autonomii, oddělila se řecká pravoslavná církev od jurisdikce patriarchátu konstantinopolského a založila vlastní národní církev s králem jako hlavou. Nejvyšší vedení této církve je stále v rukou svatého synodu. Teologické fakulty jsou dnes v Athénách a Soluni. Obecně se rozumí řeckou církví ona část křesťanské společnosti, která užívá byzantský ritus a je oddělena od církve římskokatolické.

Velká idea znovuzískání historického území ovládala politiku až do dvacátých let dvacátého století a Řekům se dařilo dobýt zpět území a ostrovy, až v roce 1922 utrpěli velkou porážku při pokusu znovu dobýt svá historická území v Malé Asii. Od roku 1936 byl u moci Joannis Metaxas s podobnými názory jako Adolf Hitler a Benito Mussolini. Dnes je u nás více znám výborný truňk Metaxa - možná po něm nazvaný. Se souhlasem krále Jiřího II. nastolil Metaxas jako předseda vlády diktaturu a převzal funkci ministra zahraničí, války, námořnictva a letectva. Usiloval o sblížení Řecka s Německem. Když se obyvatelstvo 25. října 1940 vzbouřilo proti fašistické vládě, Musolini vyslal do Řecka italské jednotky. Generál Metaxas však takovou pomoc odmítl a ve válce 1940-41 porazil italské vojsko podporované i německou armádou. Německá vojska však nakonec v roce 1941 zemi obsadila a Metaxas odešel na věčnost.

Z řecké strany pak byly vytvořeny skupiny odporu a v horách se organizoval boj za národní nezávislost. V roce 1944 po vylodění spojeneckých sil převzali správu nad zemí Britové, ale současně vypukla občanská válka. Jednalo se o střet komunistů s monarchisty, kterým se za pomoci Britů podařilo ubránit. V roce 1945 bylo uzavřeno příměří a většina Řeků hlasovala pro monarchii. V roce 1946 byl povolán opět k vládnutí král Jiří II. a pak dlouho vládl Pavel (1947-64). V době jeho vlády propukla znovu občanská válka, která skončila v roce 1949. V následujících letech se vlády střídaly, ale současně docházelo k zapojování do Evropy. Již v roce 1952 se Řecko stalo členem NATO.

V roce 1967 byla sesazena vláda pučem. Hlavou vojenské vlády se stal Papadopoulos, ten postupně monarchii representovanou králem Konstantinem likvidoval a v roce 1973 byl vyhlášen presidentem. Král Konstantin se neúspěšně pokusil chuntu sesadit, ale její konec urychlilo po roce studentské povstání a generální mobilizace po obsazení Kypru tureckou armádou. Vznikla republika a členové chunty byli postaveni před soud.

V roce 1981 byl zvolen předsedou vlády šéf Panhelénské socialistické strany Andreas Papandreou. V tomtéž roce Řecko vstoupilo do Evropského společenství. Na závěr 80. let utrpěla socialistická strana volební porážku a následovalo znovu období nestálých vlád. Začátkem devadesátých let pokračovalo sjednocování Evropy a v roce 1992 se stalo Řecko členem Evropské unie. Po volbách 1993 stanul v čele vlády opět Andreas Papandreou a 1996 v nových volbách zvítězila znovu socialistická strana. Costis Simitis se stal premierem. Významný byl rok 1997, kdy došlo po vzájemných pohovorech Turecka a Řecka k mírovému urovnání všech sporů.

Tolik k Řecku, my jsme se však rozhodli navštívit ostrov Krétu jako jeho nejjižnější část a jí bychom měli věnovat hlavní pozornost. Přímo Kréta je všeobecně nazývána kolébkou evropské civilizace a díky své poloze v podstatě prvním významným centrem civilizace řecké. Dříve se sice zmiňují Kykladské ostrovy na jihu Egejského moře, ale ty byly příliš malé na dlouhodobý rozvoj. Kréta se stala významným střediskem obchodu a vytvořila si velmi silnou pozici.

Pravěké dění na ostrově se popisuje v řecké mythologii. Je to ostrov opředený mýty a milovaný prý samotnými řeckými bohy. Podle pověsti se na ostrově Kréta narodil v tajemné jeskyni s jezírkem ve svahu hory Dikti, vládce všech bohů Zeus. Jeho matka Rheia ho zde tajně porodila ze strachu před svým mužem Kronem, který jí každé novorozeně sebral a snědl. On se totiž, aby ho děti nesesadily z trůnu. A byla to opět Kréta, kam unesl Zeus krásnou Európu, na jejíž počest byl náš kontinent pojmenován. Proutník Zeus se totiž do ní zamiloval, změnil se v býka a s princeznou na hřbetě uprchnul na Krétu. S kráskou měl tři syny - Mína, Sarpedona a Rhadamanthyse, kteří se pak přeli o vládu nad ostrovem. Nicméně bratři sídlící v Knóssu vládli nakonec tak spravedlivě, že se dokonce dostali do podsvětí, aby soudili lidské duše. Jméno Mínós prvého z nich pak znamenalo titul - podobně jako třeba faraón - a všichni králové Kréty byli nadále takto jmenováni. Ostrov byl také vlastí bájného Daidala a Ikara, kteří chtěli na zhotovených ptačích křídlech uprchnout ze zajetí krále Mínóa.

Krétská historie a její osídlení je datováno již od roku 5500 před Kristem. Skuteční Kréťané se poprvé na ostrově objevují snad v mladší době kamenné (neolitu). Na knósském pahorku vrstva obsahující úlomky barevné keramiky odpovídající neolitické kultuře sahá do hloubky sedmi metrů. Podle jiných nálezů je možno soudit, že Kréťané se zabývali hlavně zemědělstvím, chovem dobytka a lovem. Jako obydlí se ujaly jeskyně, na něž je Kréta bohatá, ale také chýše spletené z větví a vymazané hlínou. Setkáváme se však i s uspořádanými sídlišti s ulicemi a domy z cihel a s kamennými základy. Neolitické období se přestává na Krétě počítat s rokem 3000 před Kristem. Tehdy začíná období rozvoje kultury nazývané minójské podle legendárního krále Mínóa. Někdy okolo roku 2000 před Kristem se objevily první paláce vojenských vůdců. Jejich centrem v této i pozdější době se stalo město Knóssos, kde došlo ke stavbě proslulého několikapatrového komplex různých místností, skladů, dílen, svatyň, kterému se říkalo labyrint. Zprávy o něm se zachovaly i v oblasti bájí a jeho stavitelem měl být vynikající "inženýr" Daidalos. Toho prý Mínós po dokončení práce odmítl pustit z ostrova, a tak se Daidalos se svým synem Ikarem rozhodl utéci pomocí křídel. Daidalos útěk přežil a usídlil se na Sicílii, ale Ikarova křídla z vosku roztavilo Slunce, když se mu z pýchy pokusil přiblížit. V podobných pramenech se uvádí, že vlastním důvodem stavby labyrintu mělo být ukrytí Mínóova syna Mínótaura, stvůry s lidským tělem a býčí hlavou. My se vraťme do reality…

Po poměrně dlouhé době rozvoje Kréty přichází kolem roku 1700 před Kristem zhoubné zemětřesení, které ničí první paláce. Kromě této katastrofy se ještě přidává pohyb mnoha národů na středomořském pobřeží. To vyvolává nestabilitu celé oblasti, neboť upadá obchod, hlavní zdroj příjmů ostrova. Po překonání krize přichází doba největšího rozmachu Kréty (asi 1600 – 1450 před Kristem). V této době byly znovu obnoveny staré paláce, respektive znovu vybudovány. Vynikaly přepychem a dokonalostí architektury. V době svého vrcholu pokrýval palác v Knóssu plochu 20000 m² a v jeho okolí žilo na 30000 lidí, což se dá opravdu srovnat s rozlohou největších tehdejších měst. Známy jsou však i další paláce, které dokazují rozvinutost celého ostrova. To že došlo k zániku krétské civilizace, se vysvětluje jednak mohutným vulkanickým výbuchem na nedalekém ostrově Thera (dnes Santorin) a jednak úpadkem krétské námořní síly v důsledku porážky v nějaké důležité bitvě. Od 15.století před Kristem Kréta upadá, je dobyta a stává se druhořadou mocností.

Krétská kultura je předstupněm vývoje celého pevninského Řecka, které svojí kulturní vyspělostí předstihla o tisíc let. Nakonec ostrov podlehl kulturně slabším kmenům z pevniny, ale na jejich životním stylu se nesmazatelně kultura padlého ostrova podepsala. To je největší přínos Kréty, která je bezesporu základem řecké kultury a vzdělanosti.

V celé své historii využívala výhodnou polohu křižovatky vlivu různých vyvinutých kultur a brala si od jiných to nejlepší. Na rozvoji ostrova se výrazně podepsaly klimatické podmínky, které její přitažlivost umocnily. Vzhledem k poloze ve východní části Středozemního moře patří klima na Krétě k nejmírnějším v Evropě. Ostrov zaujímá 250 km na délku, 12 až 60 km na šířku a je největším z cca 100 obydlených řeckých ostrovů. Zjednodušeně se přijímá, že leží ve Středozemním moři, ale bylo by třeba upřesnit, že na severu jde o moře Krétské a na jihu Libijské.

Území ostrova se dělí na čtyři provincie:, Rethymnon, Chania, Heraklion a Lassithi. My jsme směřovali do té prvé. Krétská krajina je mnohotvárná, neboť se tam vyskytují mnohakilometrové pláže na turistickém severu, skalnaté zátoky na jihu, palmová pláž střediska Vai na východní výspě ostrova, náhorní plošiny Lassithi se stovkami větrných mlýnů, průsmyk Samaria na západě. Jsou tam úrodná údolí a horská políčka s olivovníky a citroníky, malebné vesničky a osamělé laguny. Na mnoha místech se nacházejí archeologické vykopávky a stavby z časů Minojců (v Knossu a Festu), z doby Římanů (v Gortysu), stejně jako z dob působení Arabů, Benátčanů a Turků. My jsme si ke svému pobytu vybrali turisticky se rozvíjející městečko na jihozápadním pobřeží, zvané Paleochora. Měli jsme přistát na severním pobřeží na letišti u města Chania a autobusem se dopravit přes hornaté vnitrozemí až na místo určení na břehu Libijského moře.