předchozí

31.1. neděle Ostrov Koh Tao, potápěčský kurz

Druhý den ráno od devíti hodin zahajujeme přednáškami. V učebně se nás sešlo celkem pět. Jeden Ir, dvojice němců a my dva češi. Náš instruktor, anglicky mluvící Holanďan vykládal látku, kterou jsme viděli včera na videu a večer studovali z učebnice. Hustili do nás teorii potápění tedy horem dolem. Přednášející bral ohled na cizince a bylo mu velice dobře rozumět.

První úvodní kapitola byla rozdělena do následujících statí: The underwater world (podmořský svět), Diving equipment (vybavení potápěče), Scuba systém (kyslíkový přístroj), The Buddy systém (úloha kámoše či společníka při potápění). Druhá kapitola Adapting to the Underwater World obsahovala následující témata: Respiration (dýchání), Diving Equipment (vybavení potápěče), Diving Communication (komunikace potápěčů), Buddy system procedure (jak se má chovat kámoš). Před obědem jsme si napsali z probrané látky dva testíky ve formě otázek, pro které jsme volili z několika možností vhodné odpovědi. Ani během oběda ale nebyla odpočívka. Dívali jsme se na další video, na třetí kapitolu.

Odpoledne nás čekaly první ponory. Před tím, jsme však museli prokázat, že na to fyzicky máme a že umíme plavat. V kurze měli prý také jednoho výtečníka, který se strašně podivil, že musí umět plavat, když se přece chce naučit potápět. Vyjeli jsme s lodí na moře, naskákali do vody a několikrát jsme museli obeplavat loď a pár minut na místě šlapat vodu.

Pak nastal ten netrpělivě očekávaný okamžik. Loďkou nás zavezli k blízké, malé pláži, kde jsme si v malé hloubce vyzkusili, zda jsme schopní se s přístrojem skamarádit a zda jsme schopní pod vodou vyrovnávat tlakové změny. Já jsem měla štěstí, že ve výbavě měli k půjčení dioptrickou masku, která mi vyhovovala (v odborné terminologii maska = potápěčské brýle). Na lodi jsme si každý museli výstroj připravit a po dvojicích, systémem „Buddy“ (společník) i zkontrolovat, zda je vše OK. Což znamenalo, že jsme museli jeden druhému prohlédnout vestu, zkontrolovat upevnění, natlakování bomby atd. Po obléknutí neoprénu a veškeré výstroje nás čekal první seskok do vody. Výstroj na zádech byla tak těžká, že když jsem se s ní postavila, rozklepali se mi nohy. K tomu, abychom seskočili do vody jsme si museli stoupnout na okraj houpající se lodě. S velikými obtížemi jsem balancovala na dřevěném úzkém rantlu lodě a odhodlávala se s úkrokem skočit do vody.V duchu jsem v ten okamžik byla na sebe naštvaná a říkala si, kdo tohle asi vymyslel, čí to byl zase nápad??? Nakonec jsem se odhodlala a učinila úkrok pravou nohou do prázdna. Snad se mi pádem do vody nestrhne maska a neudusím se hned na začátku, snad mám dobře nafouknutou vestu, která mě dostane nad hladinu, snad mám vhodný počet zátěžových pásků kolem pasu, snad je vše dobře upevněno. To vše mi proběhlo hlavou. V zápětí jsem se ocitla pod vodou a snažila se koukat co se bude dít dál. Naštěstí jsem se v zápětí v pořádku vynořila nad hladinu a s radostí ukazovala signál potápěčů OK. To se dělá tak, že se pravou rukou klepe na temeno hlavy, což může pro nezasvěcené působit dost legračně. Něco jako. Když někdo chce dát najevo, že ten druhý je ťululum. Dále následovalo vlastní potopení. Bylo nutné pomalu upouštět vzduch z vesty, sledovat rychlost ponoru na hloubkoměru a vyrovnávat tlakové rozdíly. Postupně jsme se potopili až na písečné dno, bylo to pouhých několik metrů, žádná velká hloubka.

Během ponoru jsme trénovali sundávání masky pod vodou, výměnu regulátoru a šnorchlu, sundávání vesty, udržování určité hladiny při plavání atd.

Bylo to celkem v pohodě, jen sundání masky pod vodou mi bylo trochu proti mysli. A to jsme museli se sundanou maskou i kus uplavat. Bylo třeba si uvědomit, že dýchat se musí pouze přes regulátor pusou, ne nosem. Při nandávání masky zpět je zase třeba myslet na to, že je nutné všechnu vodu z pod masky dostat pryč a to vyfouknutím nosem. Zvládla jsem to.

Plavat v určité výšce a udržet si ji, taky pro mě nebylo hned samozřejmostí. Je třeba vhodně zvolit počet zátěže na opasku, regulovat množství vzduchu ve vestě a co je hlavní - mít na vědomí, že i v plicích je při nádechu velký objem vzduchu. Z teoretických hodin jsem si zapamatovala, že se nesmí nikdy zadržet při potápění dech. Zdůrazňovali nám „Never!Never, never!“ Z toho jsem taky vycházela. Pod vodou se mi však stalo, že jsem zcela nekontrolovatelně začala stoupat ke hladině. Vesta byla vyfouklá, počet zátěže mi určil náš instruktor, takže už jsem nevěděla, co dělat abych se dostala zase zpátky dolů. Včas jsem byla za nohu stažena instruktorem do hlubin. Na lodi jsem pak dostala nejdřív vynadáno od Leška, co jsem tam zas předváděla atd. a instruktor mi vysvětlil, že musím v tomto případě prohloubit výdech, ne zastavit, zadržet, ale prohloubit, aby se veškerý vzduch z plic dostal ven a tím půjdu zpět dolů. Zcela instinktivně, když jsem plula nahoru, začala jsme i rychleji dýchat a v plicích byl stále vzduch, který mě vynášel nahoru. To byla ta chyba.

Sobotkovi a Karel se zatím v době našeho kurzu potápěli se šnorchlem po okolí a byli docela spokojení.

Večer nás čekalo opět intenzivní samostudium.

1.2. pondělí Ostrov Koh Tao, potápěčský kurz

Program dnešního dne je stejný jako včera. Po snídani v devět hodin na učebně probíráme teorii z posledních dvou kapitol. Před obědem nás čekaly testíky, abychom prokázali, že jsme si něco zapamatovali. Odpoledne máme plánované dva ponory z lodě již na širém moři. Snad to přežijeme ve zdraví.

Po teoretické části jsme odpoledne vyrazili na moře. Trénovali jsme záchranné akce na hladině, napouštění plovoucí vesty ústy pod hladinou, sundávání vesty atd. Po 45 minutách jsme se vynořili a měli přestávku na lodi, kde jsme měli připravené občerstvení – čaj, kafe a sušenky. Asi po půl hodince jsme na sebe opět navlékli výstroj, vzali si plné lahve a znovu se pustili do hlubin moře. Absolvování kurzu v této lokalitě má nesporné výhody. Praktická část počítá totiž i s pohodovým plaváním a poznáváním podmořského světa. Bylo to tu opravdu moc hezké, krásné korálové útesy s množstvím pestrých ryb.

Večer v restauraci promítali video záznam z předešlého kurzu, ze závěrečné hodiny pod vodou. Nějak mě ale po jeho shlédnutí přešel humor, protože jsem zjistila že nás zase bude čekat sundávání masky pod vodou. Začala jsem se s tím nesmírně stresovat a bát se.

Před spaním ještě zkouším volat taťkovi do Příbrami, ale neúspěšně. Měl by mít po operaci šedého zákalu, tak jsem chtěla vědět, jak mu je.

2.2. úterý Ostrov Koh Tao, potápěčský kurz

Jsme stále v potápěčském centru. Dnes dopoledne v půl desáté jsme šli na závěrečné písemné zkoušky. Dali nám celkem 50 otázek pro které jsme vybírali ze tří odpovědí tu správnou. Testy se mi podařilo zvládnout na 100 bodů, bez chyby. Takže teoreticky vše zvládám, ale horší bude zase ta maska, kterou v hlubinách musím sundat! Z toho jsem měla největší hrůzu.

V půl jedné po obědě vyjíždíme s rychlou lodí na potápění. Dovezla nás ke starší, dřevěné lodi, kde byla připravena potápěčská výstroj - bomby, zátěže atd. Přesedli jsme na ní a dali se hned do příprav na ponory. Oblékáme se, kontrolujeme si vzájemně správné upevnění bomby a obleku. Žádné otálení a skákáme do vody, každý jak chce. Já volím úkrok vpřed i když irský kolega se mě snažil přesvědčit, že kotoulem po hlavě je to jednodušší. Po laně se spouštíme do hloubky 7 - 8 metrů.

Pod vodou trénujeme napouštění a vypouštění masky vodou, udržení rovnováhy a určité výškové hladiny. Samotné potápění jsem zjistila, že nic moc složité není. Jde o to, aby člověk byl schopen vyrovnávat tlakové rozdíly pod hladinou. Problémy ale mohou nastat v okamžiku, když něco nefunguje, jak by mělo. To pak vyžaduje určité znalosti a zkušenosti, aby nedošlo k tragedii. A to bylo taktéž náplní tohoto kurzu. S hlavními nepředvídatelnými situacemi jsme se seznámili a vyzkoušeli si je i v praxi řešit. Naučili jsme dát k dispozici záložní regulátor svému „buddymu“, kterému došel kyslík v bombě, zkoušeli jsme plavat na jednu bombu tak, že jsme si vzájemně půjčovali a střídali si pro nádech jeden regulátor. Také nám instruktor zaškrtil bombu a plavali jsme na nádech nad hladinu atd.

Během zkušebních ponorů plaveme kolem korálových útesů a je na co koukat. Ještě že mám dioptrická skla v masce. Před pátou odpolední přijíždíme zpět domů. Odpoledne se ještě jdeme projít k přístavu a vyměnit nějaké peníze. Okukujeme místní benzínku, půjčovnu motocyklů a spousty obchodů se suvenýry.

3.2. středa Ostrov Koh Tao, potápěčský kurz

Dnes ráno v 8.15 hod vyrážíme na poslední potápky. Zabalili jsme si neoprén, ploutve, šnorchl, masku a automatiku do tašek a čekáme na „speed boat“, která nás odveze k lodi s další nutnou potápěčskou výbavou. Karel na břehu kamerou dokumentuje poslední přípravy před odjezdem. Jede nás plná loďka. Kromě nás pěti a instruktora jede i jeho pomocník a mladík se speciální kamerou, uzpůsobenou pro filmování pod vodou. A ještě „lebkoun“, mohutný chlapík s vyholenou hlavou, který bude taky dělat poslední zkoušky. S loďkou se sotva odrážíme od břehu, jak jsme přeplněný. Nejedeme naštěstí dlouho a přesedáme do větší, dřevěné lodě, rychle si připravujeme výzbroj a hurá jeden po druhém už jako profíci do vody. Moře je dnes ale dost neklidné, jsou velké vlny. Vůbec mi to nejde plavat, jsem stále na místě. S dosti velkým úsilím jsem nakonec přeci jenom dostala k místu, kde se budeme potápět. Svisle dolů máme hozené lano, po kterém se postupně spustíme do hlubin. Ponor je pomalý, musíme neustále vyrovnávat tlak v tělních dutinách. První ponor byl až do hloubky 17.8m. Vše se dokumentuje na kameru. Každý si je vědom, že je filmován a tak nešetří „podvodními“ gesty, které jsme se naučili. Nejjednodušší je oznámit, že jsme v pořádku. Nad hladinou se to dělá poklepáním prsty na vrchol hlavy a pod vodou se pomocí spojeného palce a ukazováčku vytvoří kroužek a ukáže dotyčnému, tím je jasné, že je vše OK. Kocháme se krásou podmořského světa a adaptujeme se na hloubku. V druhé polovině ponoru na dně moře zkoušíme různé blbosti, spíše pro pobavení, aby dokumentátor měl co filmovat. Pouštíme do skleněné lahve vzduch z regulátoru a necháváme jí vznášet. Sundáváme si regulátor a vyfukujeme pusou vzduchové bubliny, které mají být kruhovitého tvaru a posíláme je na hladinu. Instruktor se ale nevěřícně chytá za hlavu, jak nám to nejde, že žádné vzduchové kroužky nevidí. Nejvíce to uměl Ir, který je jistě kuřákem a ví jak na to s cigaretovým dýmem. Pak ale přišlo na sundávání masky v hloubce, to bylo pro mě nejhorší. Pro chlapíky to ale byla brnkačka. Pod vodou si klidně sundali masku i regulátor, z kterého je přiváděn vzduch do úst, nasadili z recese sluneční brýle, posadili na hlavu klobouky a tvářili se celkem v pohodě, jako kdyby ani pod vodou nebyli. Když při sundávání masky přišla řada na mě, byla jsme z toho dost vynervovaná. Co když se v osmnácti metrové hloubce zakuckám, vnikne mi voda do nosu a budu potřebovat se nadechnout. To budu mít prostě smůlu, protože na hladinu se musí pomalu, s dekompresním stopem v pěti metrech. Prostě se nic stát nesmí a musí se dýchat pouze pusou přes automatiku, ne nosem. Sundávám z donucení masku a dívám se na asistenta, který poznal, že mi to moc po vůli není. Znakovou potápěčskou řečí se mi snaží ukázat, abych při tom přemýšlela. Dlouho ale masku sundanou nemám a rychle zpět na nos. Tím ale vše nekončí. Je třeba si uvědomit, že maska je plná vody a že je jí nutno odstranit vyfouknutím vzduchu nosem. Je třeba tedy zkoordinovat nádech ústy z regulátoru a výdech nosem. Což se zdá sice jednoduché, pokud je člověk na souši. Pod vodou se ale nesmí splést a nesmí se třeba nádech udělat současně nosem a pusou či jiné záludnosti. No to jsem si oddychla, že jsem přežila. Ještě že mi za ten výkon instruktor zatleskal. Pak jsme se snažili chodit po písečném dně a dokázat tak, že jsme schopni udržovat hloubku, jakou chceme. Sedáme si do tureckého posedu a udržujeme rovnováhu, děláme kotouly a hlavně se vše zaznamenává na video.

Druhý ponor trval taky 45 minut ale ponořili jsme se do hloubky pouhých 16 m. Vidíme murénu, jak vystrkuje hlavu ze své skrýše, rejnoky, papouščí ryby, klipky a plno dalších. Snad nejlegračnější byly malé klauní rybky, které žijí v symbióze se sasankami a proplouvají si bezstarostně ve vlnících se chapadlech sasanek. Také různobarevní mnohoštětinatci, takové barevné spirálovité kornoutky, které se při záchvěvu vody rychle schovají a po chvilce to zkouší, vylézají a rozvinou se až když je „čistý vzduch“.

Nejhorší bylo vylézání z vody zpět na loď. Ze stavu beztíže jsme museli vystoupat nahoru na palubu po kovovém žebříku s tou veškerou zátěží na zádech. Ještě že tam stál klučina, který nám pomáhal nadlehčovat tlakovou láhev na zádech. Na palubě máme připravené občerstvení. Můžeme si dle chuti posloužit čajem, kávou i sušenkami. Domů jsme se vrátili kolem poledního, začalo dokonce poprchávat. To je opět předzvěst toho, že se pomalu balíme a budeme přeplouvat na pevninu.

Po obědě jsme vyrazili k přístavu. Výstavba pro turisty je tady na ostrově spíše v začátcích, cesty jsou provizorní a jezdí se tady velice rychle s teréňáky a na motorkách. Úžasné jsou palmové háje, dlouhé kmeny palem jsou prohnuté, svažující se k zemi. Dohadujeme se, zda je to proto, aby sběr kokosových ořechů byl příjemnější, aby se po nich lépe lezlo nebo zda je to způsobeno nějakými přírodními vlivy.

Večer nám promítají natočené video z dnešního potápění. Chtějí za to dost peněz - 1800 BHT (asi 1800Kč), ale na památku to stojí za to. Video představuje půlhodinový dokument. Na začátku je asi 10 minut nafilmované potápěčské středisko Buddha View a nejběžnější podmořští živočichové, které jsou zde k vidění. Po tomto úvodu následoval záznam pořízený z našeho posledního ponoru. S nadšením jsme sledovali, kdo a jak vypadá pod vodou. Jsme k nepoznání. Já mám ale žlutá ramena neoprénu a tím se lehko odliším od ostatních. Snad největší ohlas získaly záběry, kdy jsem sundávala masku v 18ti metrech. Z výrazu mého obličeje bylo vidět, jak jsem hrozně vyjukaná. Jak se vyjádřila Marcela: „jako nešťastný králíček“. Večer nám pak předávají „Log book“, kde si vypisujeme údaje o jednotlivých ponorech - místo potápění, jak hluboko a kolikrát jsme se potápěli, jak dlouhá byla přestávka mezi ponory, co jsme viděli atd. Pro PADI certifikát jsme museli vyplnit formulář, který nám potvrdili v potápěčském centru a poslali jsme ho i s fotografií do Singapuru. Tam nám bude mezinárodní certifikát vystaven a zaslán na adresu domů do Prahy, snad. Zpětně mohu říci, že jsem průkaz PADI Open water diver opravdu asi za dva měsíce obdržela.

4.2. čtvrtek Odjezd z ostrova Koh Tao

Ráno dost vydatně prší a proto jsme se najednou rychle rozhodli, že opustíme ostrov a odjedeme zpět do Bangkoku. V jedné kanceláři poblíž potápěčského centra kupujeme lístky na rychlou loď za 300 BHT na osobu. Z pevniny pak budeme pokračovat minibusem, který nás doveze do Bangkoku (350 BHT na osobu).

V deset dopoledne už odcházíme sbalení z Buddha view, vzali jsme si taxi, naskákali na korbu teréňáku a jedeme k přístavu (30 BHT na osobu). Téměř před příjezdem k přístavu nás staví s autem chlapík z Buddha view a chtěl po nás, abychom mu ukázali svá zavazadla. S nepochopením jsme se na něj dívali. Že prý máme jejich deky, prostěradla a povlečení. Vysvětlovali jsme, že nic takového pochopitelně nemáme, že jsme na pokoji měli své spacáky a že jsme žádné povlečení ani deky od nich nedostali a tím taky ani nevzali. Ukazovali jsme na naše zavazadla, nic tam nemáme, opravdu, nic jsme v pokoji neměli. Bylo to prostě nedorozumění. Při našem příjezdu jsme udělali chybu, že jsme na to neupozornili, že nemáme povlečení, ale za ty peníze co jsme platili, jsme ani nepočítali, že na lůžkoviny máme nárok. Nakonec nám chlapík ani do tašek nelezl, snad nám i uvěřil, že nevypadáme jako zloději, ale nepříjemný pocit z obvinění to byl.

Na břehu sledujeme přípravy naší malé „speed boat“, počet čekajících na loď se rozrůstá. Snad nás všechny nenaženou do jedné lodě! Dost prší, jsme schovaní pod pláštěnkami. Stává se to pravidlem, že když přejíždíme z místa na místo máme to v mokru a to je prý zimní suché období, to nechápeme. Jak je vidět i tady je počasí nevypočitatelné.

Konečně nastupujeme a jak se dalo předpokládat, Thajci chtějí vydělat co se dá a do lodě nás nastupuje více, než je povoleno. Jsme namačkaní jeden na druhém. Dostáváme záchranné oranžové vesty, které si musíme ihned obléknout. Mirek s Marcelou sedí přímo v zádi lodě u lodního motoru. My ostatní na postranní lavičce. Vyrážíme se značnými obavami. Na moři jsou velké vlny, hrozné počasí, no jak tohle dopadne? Čeká nás plavba kolem 70 km přes širé moře. Za volant lodě si sedá takový malý kluk, kdoví, zda je vůbec plnoletý. Loď je plná turistů. Jakmile jsme odrazili od břehu, nasadili jsme rychlé tempo, přímo proti velkým vlnám. Vedle Sobotků seděl nějaký Ital, který se hned ozval, že takhle teda ne, že musí lodivod uzpůsobit jízdu podmínkám. Trochu zmírnil, ale nic moc se nevylepšilo. Dívka sedící naproti nám začala ze strachu brečet, byla dost zoufalá. Její kamarádka jí utěšovala, ale marně. Loď skáče po vlnách, voda se roztřikuje na nás, je to dost neuvěřitelná plavba plná hrůzy! Marcela, Karel i já jsme se nadopovali kynedrilem proti kinetóze. To, že jsme si prášek vzala i já, Marcelu trochu znejistělo a začala se taky bát. Spolucestující začali do pytlíků obracet svou snídani, my jsme se docela drželi a to proto, že jsme neměli čas se moc najíst. Od deště a stříkajících vln jsme mokrý, bojí se tady snad všichni. Kdyby se loď převrátila, myslím, že po nás nikdo ani neštěkne. Moře je sice teplé a máme plovací vesty, ale zda bychom dokázali doplavat tak daleko na pevninu, to je otázka. No, už abychom byli na pevné zemi. Máme asi hodinu a půl plavby za sebou a Ital začal radostně pokřikovat „terra, terra!“ „Země, Země!!“. Ale byl to pouze nějaký ostrov v dálce, ke kterému jsme nemířili. Plavba hrůzy pokračuje dál. Tak na tuhle plavbu snad nikdy nezapomenu. V kanceláři při nákupu lístků jsme se ptali kolik nás pojede.Thajci nám všechno odkývali, odsouhlasili, vše bude v naprostém pořádku. Ale skutečnost je pak úplně jiná. Celá nekonečná plavba trvala 2.5 hodiny, plakající dívka ze stresu vydržela naříkat celou cestu. Té se muselo ale ulevit, když jsme dopluli k pevnině. Ale oddechli si jistě všichni.

Do přístavu Chumpon jsme dojeli kolem jedné hodiny. Vytahujeme z batohů suché věci na převlečení a v půl třetí odjíždíme minibusem do Bangkoku. Odjezd minibusu byl značně opožděn, ale to už se dalo vydržet. Hlavně, že už jsme pryč z moře. Cesta minibusem přes den byla pohodlnější než cesta autobusem přes noc. Měli jsme celkem tři zastávky na občerstvení. Do Bangkoku přijíždíme kolem půl desáté večer. Jdeme najisto do našeho známého hotelu Phra Arthit Mansion, je to sice dražší, ale zase je to s pohodlím a mají volno. Lešek, Karel a já máme třílůžák a Sobotkovi dvoulůžák. Pokoj je lepší, než jsme měli předtím. Má televizi, bar, pěknou koupelnu se sprchou, klimatizaci a velké, pohodlné postele. Po celodenní cestovní útrapě zaslouženě využíváme veškeré poskytnuté pohodlí.

5.2. pátek Zpět v Bangkoku

V devět ráno odcházíme na snídani. Lešek usoudil, že když už si zaplatil hotel, že si ho taky pořádně užije a zůstal v posteli snad přes celý den. Karel Bangkok ještě neviděl a tak jsem šla s ním na obchůzku. Jako první jdeme ke chrámu Wat Pho, který, jak nám tuk tukáři tvrdí, je zavřený. Už je nám to podezřelé, proč je tak často zavřený. Na ulici nás totiž často zastaví nějaký tuk tukář a ptá se, kam jdeme. Když řekneme na Wat Pho, je připraven rychle odpovědět, že je zavřeno, že nás mezitím doveze tam, tam a tam a udělá nám náhradní program. Nechali jsme se tedy polapit, domluvili jsme příznivou cenu a jedeme na jedno z nejuctívanějších míst starého Bangkoku, na Golden Mount. Vysadil nás na parkovišti a my jdeme v hrozném vedru vystoupat 318 schodů vedoucích na Zlatou horu. Je to uměle vytvořená hora s pozlacenou 260 m vysokou pagodou, jejíž stavba byla dokončena za vlády krále Ramy IV. Stavba byla zahájena na popud Ramy III a hora měla připomínat pahorek v Ayuthaye, bývalém hlavním městě Siamu. Odtud se nám naskytl krásný, panoramatický pohled na město. V dálce na okraji Bangkoku se tyčí obrovské moderní mrakodrapy, které svědčí o pronikání západu do metropole východu. Jižním směrem přímo pod námi je další chrám Wat Sarat.

Součástí projížďky po Bangkoku s tuk tukem je návštěva prodejny Amazing Thailand. Už ani řidiči nevymlouváme, že stejně nic nekoupíme. V prodejně nám nabízí krásné diamantové šperky. Pani prodavačka ochotně ukazuje prstýnek se čtyřmi 35 karátovými diamanty zasazenými do 18 karátového zlata. Původní cenu nasazuje na 35 000 BHT, ale říká, že dnes je výjimečná sleva na 27 000 BHT. Dívám se a vysvětluji, že na takovéto nákupy musí být člověk připraven. Pani prodavačka se s úsměvem pozeptala: „Vy nemáte kreditní kartu? V Evropě za takovou cenu nekoupíte“. Ale bylo tu dost Američanů, kteří zřejmě šperky kupovali. Nakonec nás tuk tuk dovezl až zpět tam, kam jsme chtěli - před hotel. Za celý den jsme toho měli dost, skákli jsme se trochu občerstvit a v šest večer jsme dorazili zpět na pokoj. Léša byl očividně po celodenním povalování v hotelovém pokoji spokojen, popíjel si plechovkové pivko a díval se na satelitní televizi.

Od tuk tukáře jsme se dověděli, že má být u pomníku demokracie nějaký ohňostroj. Jdeme se tam tedy podívat, ale nic jsme neviděli, nic se nekonalo.

Na pokoj jsme se dostali až před desátou večer a šli jsme utahaní spát.

6.2. sobota Bangkok, Weekend market, návrat domů

Ráno po snídani balíme definitivně zavazadla, která si necháváme ve vrátnici hotelu. Domů odlétáme až v jednu hodinu v noci, takže máme ještě celý den na Bangkok. Už ráno si na osmou večer objednáváme a platíme odvoz na letiště - Airport taxi za 70 BHT na osobu.

Po snídani jedeme na Chatuchak weekend market, známý víkendový trh, který je největším víkendovým trhem na světě. Přímo od hotelu nasedáme do autobusu číslo 3. Jízdné (3.5BHT) se platí až v autobuse po nastoupení pani, která chodí s kovovou podlouhlou schránkou, ve které má drobné a lístky.

Cesta trvala asi půl hodinky. U vchodu do obrovské tržnice dostáváme orientační plánek. Na trh se dá vejít třemi vchody a tak nám dalo trochu práce si ujasnit, kde se vlastně nacházíme. Musíme si stanovit v kolik a kde se všichni zase sejdeme. Stánky jsou rozděleny do jednotlivých sekcí. Je zde ke koupi snad všechno, na co si člověk vzpomene. Všude slyšíme pokřikující prodávající a smlouvající kupující. Krásná je sekce zahradnictví, kde je nepřeberné množství květin, jak řezaných do vázy, tak i v květináčích. Váhám s koupí orchidejí v kořenáči, ale kluci mi to rozmlouvají, že pro pěstování u nás k tomu nejsou podmínky. Na hranicích by mohly být taky problémy.

Všude se nabízí kvanta dobrůtek, laskomin, ovoce, zeleniny, mořských potvůrek, ale i pražených brouků, kobylek a jiného hmyzu. Co pro nás bylo ale šokující, byli upražení malí, čerstvě vylíhlí, ještě nedostatečně opeření ptáčci. A to i se zobáky, prostě celí. Znechuceně jsem odtud odcházela. Kluci nejprve chtěli ochutnat pro nás exotické „broučí“ mňamky, ale nakonec si zbaběle nikdo do kornoutu navážit nic nenechal. V dalších sekcích byly starožitnosti, dekorační předměty, něco pro pejsky, jiné domácí zvířectvo, knížky, oblečení a plno dalších věcí. Všude se smlouvá. Já si kupuji jen pár suvenýrů - keramický slony, malé košíčky, poznámkový bloček z ručně dělaného papíru, tašku na videokameru a peněženku ze sloní kůže. Postupem času se úzké uličky mezi stánky začínají plnit, těžko se dá procházet. Jsme tady asi do páté hodiny odpolední. Cesta nazpátek k hotelu byla ale trochu dramatická. Nasedáme sice do autobusu čílo 3, ale air con, s klimatizací. Netušili jsme, že má jinou trasu než ten obyčejný, s kterým jsme sem přijeli. Na Phra Atit road nejede. Vystupujeme na další zastávce a domlouváme se s místními, jaký autobus máme tedy vzít. Doporučují číslo 39 a 44. Přímo k Phra Atit nás sice nedovezli, ale kus jsme pak ušli už pěšky. Kluci zůstávají na Khao San Road na večeři utratit poslední peníze. Já už moc peněz nemám, vše jsme stačila rozfofrovat a jdu pomalu pěšky k hotelu, kupuji pouze mléko a piškot na cestu.

Před recepcí hotelu se utrmácení scházíme kolem čtvrt na osm a čekáme na taxi. Dlouhá cesta domů začíná. Cesta na letiště teď večer je celkem rychlá, byli jsme tam za půl hodinky. Letadlo nám letí až v jednu a deset minut v noci. Na toaletách se převlékáme do teplejšího oblečení, podnikáme základní hygošku a pomalu jdeme na odbavení. Prošli jsme kontrolou, která nám bagáž přelepila páskem s názvem „security control“. To aby nám nikdo asi nechtěně nepřibalil něco do batohu. A taky jsme museli do automatu vložit 500BHT bankovku, místo které nám vyjel lísteček, potvrzující zaplacení letištního mezinárodního poplatku. O tomto výdaji jsme byli informováni již předem a tak jsme peníze měli schované.

Bangkokské letiště je moderní, je tu plno free shopů, vše je klimatizované, je srovnatelné s letišti na západě. Let byl celkem poklidný, pospáváme a snažíme se, aby nám těch dvanáct hodin letu uteklo. Do Varšavy přilétáme kolem sedmé ráno místního času. Letadlo do Prahy letí až v sedm večer. Budeme trávit na letišti celých dvanáct hodin, za tu dobu bychom vlastně mohli zase být zpátky v Bangkoku. I když jsme v letadle ještě posnídali, dostáváme od polské letecké společnosti Lot kupóny na stravu na celý den. Snídani, oběd i večeři. Díky kupónům se nám čekací den příjemně rozdělil. K obědu jsem si dala výborný lososí steak a k večeři kuře. Porce byly takové, že to nešlo ani sníst.

Na letišti jsme zabrali celou řadu sedaček se stolečkem u kterého jsme donekonečna hráli karty - prší. Kluci koupili lahvinku Johnyho Walkera, Karel vytáhnul porcelánový thajský servis a tak jsme to měli s plnou parádou. Vyhlašujeme zajímavá pravidla, kdo prohraje, ten dostává pro útěchu štamprli. Čas nám tak docela utekl a sedmá hodina se přiblížila. Radostně se balíme z celodenního působení a jdeme do dalšího oddílu, kde jsou čekající na náš spoj. Letadlo ale nikde, má ohlášené zpoždění. Praha Ruzyně díky sněhové kalamitě nepřijímá, musíme čekat, až se situace vylepší. Najednou na nás padla únava. Už je to znát, že jsme 48 hodin bez vyspání na cestě, hrůza! Chce se mi spát, je mi zima. Jsou tu pouze tvrdé lavice, na kterých se nedá ležet. Beru si šálu a čepici, ale nepomáhá to. Mráz po zádech přechází i díky nevyspaní a únavě. Čekání se najednou začalo strašně táhnout. Nakonec po dvou hodinách přistavují letadlo a do Prahy přilítáme až kolem desáté večer. Vpadli jsme rázem do mrazivé reality. Na letiště pro nás obětavě přijel Ivan, má ale teplotu a bere antibiotika. Karla vysazujeme doma na Ořechovce a pak jedeme na Petřiny, chvíli ještě povídáme a jdeme spát až kolem druhé hodiny v noci.

Takže výlet do budoucnosti za poznáním minulosti a současnosti východoasijského tropického Thajska se skončil. S odstupem času, když jsme se pořádně vyspali, tak můžeme říci, že to ale nebyl špatný výlet!

předchozí