Z kempu vyjíždíme brzy, abychom stihli východ slunce nad kaňonem. Počasí je kouzelné, park je oděn v pestrobarevný, podzimní háv. Ze severního vjezdu jedeme opět dolů na jih po bezvadně udržovaných, klikatících se silničkách. Stavíme u jednotlivých zastávek a výhledů a pozorujeme probouzející se den.
Letchworth
State Park představuje 14350 akrů scénické nádhery kolem řeky Genesee River.
Strmé stěny Genesee kaňonu a meandrující koryto řeky, vodopády, bujné lesy,
činí park jedním z nejkrásnějších
na východě Spojených států. V parku je mnoho příležitostí pro trávení
volného času. Kempinky, chatky, muzeum, Glen Iris Inn restaurace a hotel,
bazény, přístřešky pro piknik, příležitosti k rybaření a pěší turistice.
Dojeli
jsme opět až ke Glen Iris Inn, parádní usedlosti, dnes hotelu pro movitější, s
interiérem zrestaurovaným a exteriérem
vymalovaným v původních barvách z roku 1890.
Procházíme
zde Viktoriánský obchůdek se suvenýry, jejichž ceny se šplhají značně nahoru.
Z terasy hotelu je krásný výhled
na Middle Falls, které jsme viděli již včera při nočním osvětlení. Procházíme
nádherným parkem a s úžasem fotíme a filmujeme podzimní atmosféru.
K Lower
Falls, dolním vodopádům, vedlo asi 127
schodů, což Zdeňka a Petra odradilo natolik, že čekali na nás až se vrátíme. To, že nešel náš sportovec Petr mě
nepřekvapilo, nebyla to asi dost dobrá příležitost k lámání rekordů, ale
Zdeněk, který vždy vyhledával pohyb, ten zaváhal. Scházíme dolů ke kamennému
mostíku, ale cesta byla značně rozbahněná a snažili jsme se, abychom
neuklouzli. Zřejmě tu byla včera dost vydatná průtrž. Nicméně se nám naskytly zase
trochu jiné, krásné pohledy na dolní vodopády.
Vracíme
se zpět k autu a míříme opět na sever, kde jsme dnes kampovali a před
druhou hodinou vyjíždíme z parku výjezdem Mount Morris. Bereme to přes 36,
na sever a 20kou na západ.
Dnes
máme dojet přes Buffalo a Niagaru do Beamswille.
Kluci
měli chuť ještě dělat průzkumovou akci v Buffalo, takže se moc nezdržujeme a jedem. Buffalo nás trochu
zaskočilo, bezradně jsme jím
projížděli, nevěda kudy kam. Město vypadalo značně opuštěné a vylidněné,
jako by se veškeré obchody a život odehrával někde jinde, asi pod zemí. Po
delším projíždění se nám nepodařilo najít centrum města ani pořádné obchody, stavíme pouze u benzínky a jedeme dál.
Trochu
jsme váhali a vyptávali se, kudy bude nejlepší a nejkratší cesta do Kanady.
Najeli jsme na nějakou dálnici přes několik nadjezdů a podjezdů do Forth Errie
v Kanadě.
Na
hranicích bylo vše v pohodě, nikdo po nás nic moc nechtěl. Velice
jednoduše jsme projeli a najeli na již známou QEW.
Před příjezdem do Beamswille stavíme u
kanadských Niagara Falls.
Abychom ušetřili nějaký ten peníz, zaparkovali jsme trochu výše u hotelu, odkud
jsme sešli pěšky.Byli jsme zvědaví na noční osvětlení. Osvětlení vodopádů není
žádnou novinkou. Již od roku 1860 se vodopády na noc zviditelňují. Co se ale
mění, je způsob osvětlení a zdroje světla. Původně se využívalo asi 200 bengálských světel umístěných před a
za vodopády. Na začátku století se poprvé začaly používat želatinové filmy pro
vytvoření barevného světla. Dnes je na věži umístěno 18 světelných reflektorů,
vysílající intensivní barevné kužely světla na vodopády. Tříštící se voda
trochu rušila osvětlení přímo u vodopádů, takže to nebylo tak efektní, jak jsme
si mysleli. Barevnost světelných paprsků se postupně mění a tak vytváří duhu
v noci, pod kterou lze procházet či projíždět autem. Byly osvětlené jak
Americké, tak i Kanadské vodopády.
Do Beamswille, kde už na nás netrpělivě
čekali, jsme přijeli něco po půl desáté večer.
Byli
jsme strašně rádi, že už jsme doma, že spíme po dlouhé době zase
v pohodlných postýlkách.
Dověděli
jsme se, že pro naše občany ode dneška, právě kdy jsme vstupovali do Kanady,
byla zavedena vízová povinnost díky
našim romským spoluobčanům, kteří začali houfně odcházet do Kanady a žádat o
azyl.
Paní,
která nás odbavovala na hranicích, asi o ničem nevěděla, ale strejda byl trochu
znepokojen a volal i do Toronta, zda budeme moci přejet do Kanady, zda nebudeme
muset vyřizovat další formality.
Doma už
nás čekal email od taťky:
·
streda
8.10.97
Halo,
halo....
Tady
internetova centrala Pribram/Milikov, u PC osobne sef celeho podniku a jeho
pritel Haki.
Zdravim vsechny cestovatele po navratu na zakladnu v Beamswille a tesim se na email. Velmi bych ocenil, kdyby obsahoval presnou dobu priletu do Prahy, pokud mozno ve zdejsim case. (Dosavadni udaje se navzajem podstatne lisily a ani Havelkovi nevedeli, jak to je doopravdy.) Zatim nejsem pevne rozhodnut, zda Vas pojedu privitat na letiste, protoze v sobotu neni caste autobusove spojeni a ja bych se mel jeste vecer vratit do Pribrami. Mozna, ze bude stacit, kdyz mi zavolate, ze uz jste doma a ja bych si pak vzal jenom pulku Rohypnolu.
S
pozdravem otec Stamberg
Ještě
před tím, než ulehneme, píšeme taťkovi.
·
od cestovatelu
8.10.97
Ahoj tati,
v pul desate vecer jsme dorazili do
Beamsvilu. Vsichni jsme OK. Dnes jsme byli v Letchworth state parku cele
dopoledne a odpoledne jsme jeli pres Buffalo na Niagaru. Na hranicich jsme
projeli bez problemu, ani jsme netusili, ze je ode dneska zavedena vizova
povinnost. Videli jsme osvetlenou Niagaru a pak uz rovnou do Beamsvile.
Podrobneji zazitky az ustne. Hlavni je, ze jsme vsichni v poradku. Zitra bude
takovy volnejsi program a v patek pojedeme do Toronta jiz dopoledne.
Letime s BA092 10.10.97 20.00 z Toronta v
Londyne jsme nasledujici den v
sobotu
8.05 Z Londyna BA856 11.10.97 v 10.55 a v Praze to ma byt 13.30. Asi bude
nejlepsi si potvrdit na Ruzyn a zeptat, kdy to bude v Praze. Na letence cas
priletu nemame uvedeny.Udaj jsme vzali z emailu,ktery jsme posilali strejdovi z
Prahy. Pokud jsme se neprepsali melo by to odpovidat.
To je zatim vse, mej se fajn a
pozdravuj Hakiho.
Aza a spol.
·
po navratu 2
8.10.97
Ahoj tati,
upravuji dobu priletu. Nasli jsme papir
od cestovky, kde je uveden cas
priletu
13.50, coz by asi melo odpovidat.
Posledni ctyri dni bylo kouzelne
pocasi, teploty ve Washingtonu byly
kolem
triceti. Stany jsme ani nerozbalovali a spali pod sirakem.
Jiz je znacne pozdni doba, takze koncim.
Dobre ranko.
Tento
den by se dal nazvat sanitárním.
Ivan
jel vrátit se strejdou auto do Saint Cathrine, vše bylo OK. Tentokrát jsme
hlídali majlidž na šestnáct dní jsme měli zaplaceno v půjčovném 4100km.Tento limit, asi 250km na den, jsme ani
nevyčerpali a zbylo nám 200km.
Strejdovi
jsme navrhli, že bychom mohli přiložit
ruku k dílu a udělat brigádu.
Dlouho neváhal a práci zadal. U Hilbertů mají obrovskou zahradu se sadem
broskvoní, ty už bohužel byly sklizené a na nás zbyly takové práce jako
přehazování kompostu, pletí a úklid záhonků. Do kompostu se s velkou
vervou pustil Petr a Zdeněk. Nejprve však byli náležitě proškoleni co a jak.
Pracovali pilně a odmítali jakoukoliv dokumentaci, zřejmě aby se ta jejich šikovnost moc nerozkřikla. K rozvážení na cílová
stanoviště jim byl nápomocen malý traktůrek, který byl velice oblíbený. Pouze
jeho uvedení do provozu stálo trochu námahy. Na něm si zajezdili kromě mě všichni.
Nakonec jsme s ním posekali trávu
a spadané listí a trávu vyfoukali na jednu stranu, takže vše bylo rychle, krásně uklizené.
Já a
Milík jsme se pustili do sbírání spadaných ořechů, pletí záhonů, vytrhávání
odplozených cukin, likvidaci slunečnic a sklizené kukuřice.
Odpoledne
jsme i luftovali stany, balili a vraceli půjčené nádobíčko.
Brigádou
jsme si vydělali na slavnostní večeři. V předstihu budeme totiž oslavovat
Thanksgiving day, kteří Kanaďané slaví tuto sobotu. Pani už od jedené hodiny
pekla krocana, a to žádného chudinku, asi sedmikilového. Byl výborný, úplně se
rozsejpal. Pak přišla kikinkajda, taková dobrá sladkost, piškoty, pudink,
navrch šlehačka. Ani koštování lihovin nechybělo.
Také jsme pakovali a balili
zavazadla. Ostatně jako vždy při balení máme problémy s místem. Ještě že
Zdeněk měl obrovskou tašku, kterou jsme mu pomohli do posledního místečka
zaplnit. Během cesty jsme nasbírali asi třicet kilo navíc. I nám není jasné,
kde se to mohlo vzít.
Ráno pakujeme do auta, loučíme
se s paní, „Lištičkou“ a jedeme se vší bagáží a strejdou do Toronta.
Ještě nemáme dost všech nákupů a jdeme brouzdat do Čínské čtvrti, kde Ivan s Milíkem koupili čínskou konvičku na čaj k servisu, který mají již doma z dob minulých. Kluci procházeli foto obchody a Ivan si nakonec i koupil zoom ke své Jashice. Zdenek se nemohl rozhodnout a trochu litoval, že v New Yorku nevyužil výhodné cenové nabídky. Ještě před odjezdem jsme se stavovali u jedné dámy, známé Hilbertů. Bydlela v tzv. kondominiu, což, jak jsme se dověděli je byt se všemi službami. Pani měla prostorný čtyř pokojový byt s terasou. Bydlela sama, takže bylo vidět, že je ráda za každou návštěvu. Je to bývalá emigrantka českého původu, která se živí překladatelstvím. Pro nás měla připravené pohoštění. Po výborných dortíčkách, krekrech s velice dobrou humrovolososovou pomazánkou se jen zaprášilo. Vyprávěli jsme naše cestovatelské zážitky z cest a to nejenom z té letošní. O vše se pani zajímala a mluvili bychom strašně dlouho, ale byli jsme limitovaní odletem letadla. Na památku jsme od pani každý dostal plátěnou tašku s razítky ze všech koutů světa.
Odtud
jsme jeli přímo na letiště. Času máme spousty, je kolem půl šesté a letadlo
letí až v osm večer. Čas jsme ale strávili bez většího násilí. Zbavili
jsme se objemných zavazadel a prohlídli všechny free obchody a pozorovali
cvrkot.
Nakonec
jsme se dočkali a nasedáme do letadla. Letadlo je úplně nabité, nešlo si ani
přesednout a tak cesta pro dlouhány
Petra a Zdeňka byla dost krutá, neboť prostor pro nohy byl malý. Po
šestihodinovém letu vystupujeme z letadla a procházíme pasovou kontrolou
přímo k zavazadlům. Překvapením ale bylo, že nám nedorazila velká, růžová
taška Zdenka, ta největší s dárky.
Jsme z toho dost smutní, ale Zdeněk to bere v pohodě, protože jak
říkal, jeho tašky se obvykle na letištích ztrácí a má s tím problémy. I
tento let není výjimkou a nás to zamrzelo, že nás nevaroval dříve. Museli jsme
hlásit ztrátu, ale ujišťovali nás, že taška ještě večer v devět za námi
domů dorazí. Nestalo se tomu tak a tašku jsme obdrželi až druhý den večer.
Obsah, který nebyl v igelitkách, byl promáčen, ale co, hlavně že jsme se jí nakonec dočkali a nepřišli o
ty cennosti z dolarmánií.
Na Ruzyňském letišti jsme byli netrpělivě
očekáváni. Přijel taťka z Příbrami, Ivan i Havelkovi. Všichni jsme byli
rozradostnělí ze šťastného návratu a doma jsme ještě dlouho do noci chaoticky
vyprávěli své zážitky.
Tato
cesta byla již naší čtvrtou „porevoluční“ za velkou louži. Tentokrát jsme sice
měli jen tři týdny volna, ale i tak jsme stihli a viděli mnoho. I přesto, že
jsme se na určtá místa vraceli již podruhé, vždy jsme se setkávali s něčím
novým. Kanada se nám předvedla ve své plné kráse a klidně se sem zase nějaké
volné září vypravíme.
Jinak
díky všem, kteří se přičinli na tom, abychom měli zase na co dlouho vzpomínat.