 |
Předchozí | Obsah | Další |  |
Je 7.13 a vyjíždíme z kempu. Svítá, a začíná opět kouzelný den.
Kluci v autě vyprávějí své včerejší zážitky z výstupu na Half Dome.
Karel: "Ve čtvrt na tři jsme se rozdělili."
Lešek: "Na hranu Half Domu jsem si lehnul a díval jsem se dolů a díval jsem se do
údolí"
Milík: "Kam jsi´s lehnul?"
Lešek: "No na tu hranu."
Milík: "A jsou tam nějaké zátarasy?"
Lešek: "Ne nic."
Karel: "Tam můžeš skočit."
Lešek: "Normálně jsem si lehnul a hlavu dolů."
Karel: "To Lešek, já jsem tam radši ani nelez."
Aža: "No, hele, Lešek bydlí v sedmém poschodí, viď, takže vejšky mu nic
nedělaj´."
Lešek: "Já mám poslední fotku."
Karel: "Vyrazili jsme ve čtvrt na tři."
Lešek: " Ve tři jsme byli u Nevada Falls."
Milík: "Tam jsme taky došli."
Lešek: "Tam se Karel plynulou němčinou bavil s němcem jak je to daleko. Ti
říkali, že je to neskutečně daleko."
Milík: "To bylo přes tři míle, ne?"
Karel: "Tak šest, sedm, pořád do kopce."
Lešek: "Potom jsme jako takovým vzájemným podporováním jeden druhého, jsme
šli kousek a zase jenom kousek dál, protože jsme nevěděli, že to dojdeme."
Karel: "Kus po kuse."
Lešek: "Kus po kuse no a ..."
Milík: "Vůbec jste nevěřili že dojdete?"
Lešek: "Vůbec ne. Pak jsme si říkali ještě kousek, ještě kousek no až jsme
přišli úplně pod, do toho sedla, tak jsem zkusmo vylezl takovejch 50 metrů a
...."
Milík: "A ten špagát byl od startu?"
Karel: "Na první se dá vylézt normálně."
Lešek: "Tam jsou dělaný schody."
Milík: "A jak je to široká cesta?"
Lešek: "Takových dvě stě metrů. Na lanech jsme se míjeli s holkama."
Milík: "A když lezeš dolů, tak jsi otočený jak? Z kopce dolů?"
Lešek: "Můžeš, ale to klouže, když nechceš rychlý sestup dolů, tak se
postavíš čelem ke kopci."
Milík: "Výstup na horu trval jak dlouho?"
Lešek: "Dvacet minut."
Karel: "Možná kdybychom chtěli i kratšějš."
Lešek: "Já jsem tam měl už problémy s dýcháním. Udělal jsem tak dvě tři
pole a musel jsem se dodejchat."
Milík: "Bylo teplo?"
Lešek: "Byl jsem v mikině."
Milík: "Nahoře jste byli v šest hodin?"
Lešek: "Přesně. Byla tam taková rovná plotna. Ale je skutečně neuvěřitelné,
při tom přiblížení se to zdálo hrozně daleko všechno. Ten vrch je hrozně krátký
a ještě hodinu před tím se nám zdálo, že je to neskutečně daleko."
Milík: "Šli jsme ještě kus za Nevada Fall a pořád jsme doufali, že uvidíme,
kde se Half Dome zvedá. Ivan na nás počkal u vodopádů. Řekli jsme, že se do půl
hodiny vrátíme. Čtvrt hodiny jsme šli, kam to dojdem, chtěli jsme pořád
jít..."
Aža: "Half Dome úplně zmizel a já jsem říkala, to bude jen tak za ten roh, chci
vidět, jak to tam bude vypadat, ale viděli jsme jenom čupřinu Half Domu. Neviděli
jsme nic, tak jsme to vzdali a šli nazpátek. Hodně chodili s karimatkama a spacákama,
že tam v kempu přespí."
Milík: "A jak vám to trvalo nahoru a kolik jste to šli nahoru? Nahoru od půl
jedné do šesti a dolů to šlo rychleji, ne?"
Karel: "Měli jsme plno prostojů. Dá se říct, že nahoru jsme šli pět hodin a
dolů tři a půl, čtyři."
Milík: "A kdy zapadlo slunce, kde jste byli? To jste byli někde u vodopádů?"
Karel: "Tam už jsme si museli svítit, tam už jsme neviděli."
Milík: "To jste šli celý po tmě? Měli jste čelovku a dvě baterky, ne?"
Karel: "Čelovku jsme nepoužili, jenom baterky. To už bylo ale dávno předtím
tma. Už jsme svítili předtím, člověče."
Lešek: "Po skalách jsme šli ještě za světla. V lese už jsi tleskal na
medvědy, to už bylo šero."
Karel: "To se musí."
Milík: "Ty jsi plašil medvědy a dělal hluk v národním parku?"
To byl úryvek z autentického vyprávění kluků zaznamenaného na diktafon.
Pokračujeme dále, otevírají se nám nádherné pohledy do údolí. Je brzy ráno, třičtvrtě na osm, krásné slunečné počasí. Les je ponecháván svému osudu, jsou místa značně postižená požáry, ohořelé stromy, ale i vzrostlé smrky a sekvoje. Začíná být opět teplo, což nás překvapilo, včera ráno byla zima, probouzeli jsme se asi do 4o C a teď jsme rádi, že je v autě díky klimatizaci aktuální teplota 20o C.
To už je kolem desáté dopoledne, ujíždíme po 120, Tioga Road. Probíhá oblastí jiskřivých jezer, křehkých luk a vysokých vrcholků, které před 10000 lety byly uschovány sněhem a ledem. U Tenaya Lake, jezera ledovcového původu si dáváme obídek. Okolní hladké, oblé skály potvrzují, že hlavní tvořivou silou zde v minulosti byl ledovec. Třpytivá hladina jezera, modrá obloha s bílými mráčky a okolní velikány svádějí k delšímu lenošení a vstřebávání neopakovatelné atmosféry místa. Obdivujeme, jak se na vyhlazených žulových stěnách dokáží udržet a růst borovice. Tyto zkroucené stromy se dožívají nepředstavitelných 4500 let a jsou považovány za vůbec nejstarší na světě.
Šplháme se serpentýnama stále nahoru, již jsme 2705 m vysoko.
Tioga Road nás dovedla až k Tolumne Meadows, nejrozsáhlejším subalpínským loukám v Sierra Nevada, ležící ve výšce 8600 fítů.
Z Yosemitu vyjíždíme po 120 a v místě, kde opouští N.P., označovaném jako Tioga Pass, je nejvýše položenou silnicí v Kalifornii, 3031 m.
Z Yosemitu pokračujeme po120 na 395, kde jsme odbočili na sever, podívat se na Mono Lake, nejstarší jezero v Americe, 700.000 let. Dnes se podnikají akce na jeho záchranu. Los Angeles, které odebírá vodu z jeho přítoků, způsobilo, že jezero začalo postupně vysychat. Na povrch se tak dostávají krásné skalní útvary, vápenné tufy, bizarní věžovité útvary, které vznikaly složitými pochody na dně jezera před 200 až 900 lety. Hladina již klesla o 13 m. Okolí je porostlé suchomilnou, halofilní vegetací a v povzdálí se tyčí mohutné štíty Sierry Nevady, jejichž vršíčky jsou pokryté sněhem a ledem. Na hladině dovádí hejna racků. Jsou zde nádherné kontrasty barev, modrá obloha s bílými nadýchanými obláčky, okolo žlutý písečný podklad a sytě žluté rozkvetlé keřovité kouzelně vonící porosty a modrobílé štíty Sierry Nevady.
Milík neodolává a svou sbírku kamínků obohacuje o kousek vápenného tufu.
Po 395 se vracíme zpět a míříme na jih do Údolí smrti. Za volant poprvé zasedá Karel a navigátorem je Lešek. Uháníme si to závratnou rychlostí 60 mil/hodinu. Kolem nás jsou vyschlé, oblé kopce, semtam se vyskytují porosty levandulí.
Silnice je rovná jako pravítko a těžko se s naším třiapůllitrem dodržuje předepsaná rychlost. Většinou je rychlost omezena na 55 mílí/hodinu, což je něco kolem 90 km/hod, na některých highway je povoleno i 60 mílí.
Budeme se snažit dojet do Údolí smrti ještě dnes a vyfotit si písečné duny při západu slunce. Čeká nás tedy cesta dlouhá více jak 300 km.
Za Bishopem, před městečkem Independent stavíme na Rest Area, kde se nám hlavně podařilo na místních toaletách nabít baterky do videa, ale i provést vlastní očistu a umýt nádobí. Já jsem si umyla i hlavu, která díky horkému vzduchu byla ihned suchá - byla to taková "foukaná a la Death Valley" hotová během dvou minut. Milík suší prádlo, Lešek filmuje a Karel si hraje s klimatizací. Varovné cedule nás upozorňují, že se nacházíme v místech výskytu nebezpečných hadů.
Je neskutečné vedro a větrno, kolem čtvrté pokračujeme dále, v autě je velice příjemně.
V Lone Pine je křižovatka cest, doprava odbočují ti, kteří chtějí vylézt na Mount Whitney, nejvyšší horu v USA (pokud se nepočítá Mt. Kinley na Aljašce), a do leva na 136 odbočujeme mi, ta nás dovede na 190, které se budeme držet až do Údolí smrti.
Pomalu se blížíme k našemu prvnímu "pouštnímu" národnímu parku. Představuje část Mohavské a Koloradské pouštní biosférické rezervace. Jedná se o nejteplejší místo Severní Ameriky. V létě přesahují teploty 45oC a nejvyšší naměřená teplota je 57oC.(Maximální uváděná teplota 88oC je zřejmě měřená v přízemní vrstvě) Průměrné roční srážky představují 2inče za rok. Vyskytují se ale náhlé, nepředvídatelné bouřky, které způsobují nebezpečné záplavy. Teplotu zde odhadujeme na 40oC.
Stoupáme a musíme překonávat značné výškové rozdíly. Jedeme téměř krokem na dvojku. Stoupání 12-15%. Informační cedule u silnice doporučují v určitých úsecích vypnout klimatizaci, aby nedocházelo k přehřívání motoru.
Ceny benzinu horentně rostou, galon je nabízen za $1.91.
Je kolem čtvrt na sedm, pomalu zapadá sluníčko. Svou večeři vyhlíží asi kojot, který nám právě přešel přes silnici.
Za volantem sedí Ivan, který se snaží včas dojet k písečným dunám. Ve zvlněném terénu absolvujeme přímo horskou dráhu, silnice padá dolů a ani 8% klesání nepřinutilo řidiče aby ubral plyn. V autě nastalo živo. Lešek jízdu kvituje s povděkem, uháníme 128 km/hodinu. Zaléhá nám v uších. Na silnici auto drží docela dobře, doufejme, že tu nemají radary na měření rychlosti, radiové stanice zde již dlouho nevysílají. Je to paráda. Letíme na písečné duny po 190. Začíná to tu být stále více a více pochmurné a opuštěné. Nikde žádný živáček, pouze pusté kopce, různobarevně zbarvené a pohled do plochého širokého údolí. Díváme se po "Entrance", kde ukážeme Golden Eagl Passport, ale nikde nic. Míjíme stojící auto, doufejme, že neměří rychlost, nebo že za námi nezavolá policajty. Jsme ve výšce 2000 fítů.
Dnes jsme ještě nevečeřeli, původně plánovaná grilovaná kuřátka jsme usoudili, že necháme na jiná klimatická pásma.V Death Valley grilování a rozdělávání ohně by nebylo asi to pravé ořechové.
K písečným dunám přijíždíme pozdě, slunce již zapadlo. Pofukuje zde příjemný, ale zrádný větřík. Ztráta tekutin se zvyšuje zvýšeným odparem. Je doporučováno mít na osobu v autě 7-8 litrů vody a neustále doplňovat tekutiny. A pokud se něco stane s autem je nejlepší setrvat v autě, nevzdalovat se a doufat, že pojede kolem někdo, kdo pomůže.
Vracíme se do Stovepipe Wells. Je tam benzínka, obchod, saloon a motorest s bazénem, kde se kluci shlazují. Voda nevypadá moc přirozeně, spíše jako artifitial. Teplota ani v půlnoci neklesla pod 40oC. Popíjeli jsme kolu, bechera a příjemně se bavili.
Nejprve jsme se rozhodli, že přespíme v autě na parkovišti před motorestem, čtyři v autě a Karel sebral odvahu a spal na karimatce u benzínky.
Kolem třičtvrtě na dvě nás vzbudil nějaký pán a upozornil nás, že asi 8 mílí od tohoto místa je kemp, kde teplota bude přijatelnější, o pár stupňů chladněji. Měl pravdu a byli jsme rádi, že jsme se tam přemístili. Karel a Ivan spali na lavicích ve spacáku, byl strašný vichr, ale pohled na otevřenou točící se oblohu byl kouzelný.
Dnes najeto 472 km.
Svítá, je šest hodin ráno a vyjíždíme z kempu Emigrant na písečné duny. U písečných dun čekáme na nejpůsobivější východ slunce. Stálo to zato si přivstat, osvětlené kopce a postupující stíny prokreslují a ještě více zdůrazňují ladnost písečných dun. Fotíme teleobjektivem a filmujeme kamerou.
Není to žádná poušť bez života, jak by se dalo očekávat. Rostliny jsou zde uzpůsobeny k přežití. Některé mají rozsáhlý kořenový systém téměř na povrchu země, u jiných dosahují až do hloubky 17 metrů. Hojně se zde vyskytují porosty trnité mimózy.
Začíná být pěkné teplíčko, živočišstvo je již schováno před prudkým sluncem a žárem pod keři či zavrtané v písku. Vidíme pouze nejrůznější stopy v písku, které jsou nám svědky, že v noci je zde docela živo.
Od dun se vracíme zpět do Stovepipe Wells, kde si dáváme malé osvěženíčko, předtím, než se vydáme do nejníže položeného bodu na západní polokouli.
Uháníme vyprahlou, rozlehlou pouštní krajinou, porostlou pichlavými sukulenty, které nepotřebují moc vody ke svému přežití. Údolí smrti se v minulém století stalo řadě zlatokopů, kteří zde v touze po zbohatnutí táhli, osudným.
Na cestě do Bad Waters stavíme ve Furnance Creeku v museu Údolí smrti. Ve vesničce jsou také vystaveny nejrůznější nástroje horníků, kteří zde v minulosti těžili borax.
Bad Waters - jsme 86 m pod hladinou moře. Jedná se o nejníže položené místo na západní polokouli a dokladem toho, že Amerika je opravdu země kontrastů je nejvyšší hora Severní Ameriky, Mount Whitney vzdálena odtud pouhých 128 km.
Bad Waters, vyschlé jezero, po sobě zanechalo rozsáhlá saliniska, plochy vykrystalizované sole, které tvoří silnou krustu. Máte dojem, jako by jste se ocitli na severním pólu, ve sněhové pustině. Pouze nepředstavitelné vedro vás uvádí na pravou míru.
Nejlepší způsob cestování je zde v klimatizovaném autě, venku je úmorné vedro, které přímo vstřebává a užívá pouze Lešek.
Rozhodujeme se, kudy dále. Najíždíme opět na 178 a pokračujeme směr Ashford Mill. Z Bad Waters to je 43 km do odbočky na West Side Road, která vede druhou stranou Údolím smrti. Projíždíme krásnou krajinou, kopce a hory hrají všemi barvami, jsou růžové, bleděmodré, žluté, hnědé. Čas se však stává naším úhlavním nepřítelem, takže vzdáváme původně plánovanou zpáteční cestu a vracíme se zpět. Také autu bychom dali asi zabrat, protože se jedná o kamenitou, neasfaltovou cestu.
Na poslední chvíli se rozhodujeme a odbočujeme na jednosměrnou úzkou Artist Drive. Projíždíme v sevření různobarevných skalních útvarů. Byla to jedna z nejhezčích projížděk na naší cestě.
Vzhledem k tomu, že chceme navštívit, dle informačních reklamních letáčků, "Nejstrašidelnější město", Rhyolite, zajíždíme několik desítek kilometrů. Jedeme zpět na sever po 190, z které to po Beatty Cutoff, zkratkou, bereme na 374. Vyjíždíme z Death Valley, čímž opouštíme i stát Kalifornia a jedeme do Nevady. U silnic jsou na hranicích obrovské cedule vítající v novém státě. Nevadská tabule je tak trochu rozstřílená, což nám nahání hrůzu a utvrzuje v tom, že jsme prostě na západě. Nevada je stát kovbojů a historických strašidelných měst, které vypovídají o bohaté zlatokopecké minulosti. Jsou tu vzrušující města Las Vegas a Reno, města snů a hazardních her, nehostinné pouště, rozsáhlé neobydlené kraje a pusté hory.
Do jednoho ze strašidelných měst jsme zavítali. Rhyolite, to je dnes pouze pár dřevěných opuštěných baráčků a jeden postavený dokonce z prázdných lahví od alkoholu, kupodivu vydržel až dodnes. V pravé poledne nám moc "ghosty" (strašidelné) nepřipadalo, možná že v noci skřípějící okenice a fištění větru přidá na strašidelnosti. Jeho minulost spadá do časů zlatokopecké horečky. Před padesáti lety to bylo docela živé a prosperující městečko s 35 000 obyvateli, kteří zde prožívali své zlaté opojení. Byla zde tři nádraží, čtyři školy, vycházelo zde několik novin a fungovala i továrna na sodovku a led. Kolem jsou dnes obrovské haldy hlušiny z vytěžených dolů.
Nedaleko jsou umístěny výtvory moderního umění. Hromada nerezových nárazníků jaksi seskupených, sádrové odlitky plachetek, pod které se bylo možné schovat atd.
V Beatty, malém městečku, kde probíhají zkoušky automobilů v extrémních klimatických podmínkách najíždíme na 95, které se držíme až do Las Vegas. Dálnici lemují Joshua Tree, kaktusy a jednoduché, nízké trnité porosty.
Do Las Vegas, oáze v poušti, přijíždíme kolem páté odpoledne. Město bylo založeno mormony. V třicátých a čtyřicátých letech bylo pouze zaprášeným pouštním městečkem, kde se filmovaly westerny. Dnes prožívá obrovský rozkvět.
Je to místo, kam jezdí Američané točit dolary do kasin, rulet, hracích automatů, kam se chodí levně najíst, pobavit a odreagovat.
Podařilo se nám objevit motel, Old Shanter, kde za pětilůžkový pokoj platíme 59 dolarů. Je na hlavní třídě Las Vegas Bulvar s možností vykoupání v místním bazénu. Sprchy s teplou vodou, televize a telefon byly samozřejmostí. Při vhození nějaké té mince se bylo možno nechat přetřásat na posteli. Byla to příjemná změna po našem dosavadním kempování.
V deset hodin večer vyrážíme do nočního Las Vegas. Z terasy našeho motelu vyčkáváme na začátek jedné z atrakcí Las Vegas. Před hotelem Treasure Island - Ostrov pokladů, jsme byli svědky souboje dvou lodí. Koráby ve skutečné velikosti, připluly po umělém dvacet dva metrů hlubokém vodním kanále. Celé představení námořní bitvy pirátů s anglickou královskou lodí probíhalo za velice působivých světelných efektů, ale střelbu ze starobylých děl a kaňonů se snažily přehlušit klaksony projíždějících aut. Souboj končil potopením pirátské lodě a děkovačkou posádek obou lodí.
Las Vegas žije v noci. Procházíme po hlavní třídě, po Las Vegas Bulvar, kde jsou všude samé neonové reklamy, světelné poutače, které se snaží přilákat turisty do kasin, rulet a k hracím automatům. Míjíme množství hotelů Mirage, Cesar Palace, Ballys a míříme do Luxoru, kde jsou kluci odhodláni zkusit své štěstí v ruletě. Do kasina procházíme špalírem obrovitých palem a u vchodu nás vítá egyptská majestátná Sfinga. Za Sfingou je postaven největší hotel na světě, třicetipatrová skleněná pyramida s více jak 5000 lůžky.
Lešek profesionálně zasedl za hráčský stůl. Daří se mu velice dobře, rozehrál se 100 dolary a dokázal vyhrávat 70 dolarů. Ale jak to tak bývá, těžko se v nejlepším končí a přišla smolná série zelených dvounulek, což znamená, že veškeré vklady propadají ve prospěch bankéře. Po třičtvrtě hodině tedy včas opouštíme hernu a vracíme se zpět do hotelu. Zmožení, upaťkaní, plni dojmů z nočního města, zaléháme kolem třetí ráno do pohodlných postýlek.
Dnes jsme ujeli 480 km.
Ráno vstáváme po osmé, došli jsme si do recepce na kafíčko, balíme a vyrážíme na nákupy. Dokoupili jsme naší klasiku, bagety, fazolky, párečky a taky něco na přilepšenou, melouna, banány, med a zákusky. Vykoupat v hotelovém bazénu jsme se již nezvládli.
Načepovali jsme našeho Dodge zatím nejlevnějším benzinem a ve třičtvrtě na jednu vyjíždíme a bereme road 528.
Hoover Dam je obrovská přehrada na řece Colorado, kterou president Hoover ve 30. letech dal vybudovat, aby zajistil lidem práci a Americe obnovitelný zdroj energie.
Hoover Dam byla gigantická stavba, která zapůsobila na každého. Pro mne byl největším zážitkem vjezd do vícepodlažních garáží zabudovaných do skály. Obcházela jsem zaparkované auťáky a fotila jejich autoznačky. Každý stát jí má něčím zajímavou. Ve sbírce už máme Las Vegas, Kalifornii a Colorado. Ivan a Karel se šli podívat k přehradě.
A co Leška zaujalo na Hoover Dam? Příprava na jídlo. Byly oblíbené hot dogy, tedy přesněji řečeno "cold dogy".
Najeli jsme na opuštěnou, rovnou silnici, kde kluci poprvé svěřili volant Milíkovi. Rozjezd byl náležitě zdokumentován na video. Připadala si prý jako by zasedla za volant autobusu a brzy předala volant jiným řízení chtivým zájemcům.
Pokračujeme po 95 na jih, směr Joshua Tree N.M. Vrátili jsme se zpět do státu Kalifornie, je čtvrt na pět, krásné slunečné počasí, třicet stupňů, kolem nás opět vysušené pláně a v dáli se rýsují nevysoké kopečky.
Nálada na naší palubě je dobrá. Zatím jsme se nepoprali, vyhráváme si kazetky, pohoda. Ivan kočíruje a necháváme za sebou další kilometry dnešního dne.
Během dlouhého přejezdu jsem si zahrála na zvídavou reportérku, která se chtěla dovědět něco více o našem Dodgovy.
Aža: "Lešku, můžeš nám říci, kolik koní nás tady táhne?"
Lešek: "Mnoho, mnoho. Pokud bychom vzali koně pod kapotou, které jistě myslíte,
tak se domnívám, že je jich nejmíň takovejch 180.”
Aža: "Fakt, jo?:"
Lešek: "Tak, tak, 180 koní pod kapotou a tři koňové navíc. No, nejsou pod
kapotou. Tři koňové navíc. Jinak je to šestiválec, huge motor.”
Aža: "A jak se to auto jmenuje?"
Lešek: "Caravan Dodge" Výrobce Chrysler Motor Company. Chrysler spolku
General, takže můžeme říct GM. Obsah 3,3 litrů, šestiválec, vodou chlazený,
perfektně odpérovaný, přední pohon."
Aža: "Kolik lidí se sem vejde?"
Lešek: " Vejde se sem několik... Variabilně je několik možností ubytování v
tomhle autu. Je to pro sedm lidí max i s bagáží. Sedm lidí max. A vhodnou úpravou se
může docílit toho, že pro pět lidí plus velký nákladový prostor, co jsme si
vyzkoušeli hned ze začátku.
Zvláštností automobilu pro Evropana je, že je klimatizovaný, plně klimatizovaný, rádio a přehrávač je standardní vybavení, seřiditelný výškový volant, posilování řízení, plně automatická převodovka, tři nebo čtyři převodové stupně, to ještě nevíme.
Aža: "Kolik kilometrů už jsme ujeli?"
Lešek: "Ujeli jsme takových 1100, 1200, 1300, přibývá to rychle, možná už
1400. V majlích je to trochu méně."
Aža: "A ještě něco k automatickému pilotovi."
Lešek: "Ano, ano, správně, jste podotkla pani redaktorko, má i tuto vymoženost.
Tak zvanou speed control funkci, což znamená, že při dlouhých jízdách po dálnici
se dá předem stanovit rychlost, kterou se budeme pohybovat z místa A do místa B a auto
přes svůj palubní počítač ji nadále a stále udržuje."
Aža: "A máte s tím nějaké praktické zkušenosti?"
Lešek :"Pouze teoretické, "teoretikl". Ale kolega, který je zrovna u
volantu předváděl tuto jízdu. Je velice pohodlná. Ovšem pro Evropana a zvláště
pro mě, nepříliš působivá. No, co bych Vám ještě tak řekl. Ano je tam další
tlačítko, kdyby se tady kouřilo, máme tady automatické zapalování cigaret, velice
praktickou odkládací poličku na nápoje, elektronicky seřiditelná zrcátka, jako
standardní vybavení. Samozřejmě elektrické spouštění oken u řidiče a
spolujezdce, zrcátka ve sklopném stínítku, poměrně dobře řešené osvětlení
řidiče a spolujezdce.
Ivan: " Dokumentuji. Už to svítí."
Aža: "Následuje svícení světel v autě."
Lešek: "Zkušební pilot našeho rychlovozu předvedl osvětlení.
Zajímavostí je, že je to skorem třiapůl litrový motor, má pouze jeden výfuk,
nikoliv dva.
No, co bych Vám tak ještě řekl. Již opravdu nevím."
Aža: "Máme kouřová skla."
Lešek: "Kouřový skla, ano."
Aža: "To je výhoda, že není vidět, kolik bagáže tady máme."
Lešek: "Kouřový skla u zavazadlového prostoru pohlcující přespřílišnou
tepelnou energii. Teď jsem u výslechu." (Na Leška zasvítilo slunce přímo do
očí.)
Aža: "Začni mluvit jenom pravdu. Jak je to zaklínadlo?"
Lešek: "Nic víc a nic míň než pravdu, a jen a jen pravdu, toto přísaháte na
bibli, kterou tady nemáme. V Americe, u nás se jenom musí upozornit na to, že v
případě, že nebude vypovídat pravdu, dopouští se trestného činu křivé
výpovědi, trestní sazba až tři roky.
No, ale to není můj případ, křivá výpověď."
Aža: "Není tady dořešeno oslňování spolujezdců."
Lešek: "Přišli jsme na jeden závažný nedostatek, tohoto automobilu, nemá
počítačem řízený stmívání oken."
Aža: "A je tady nějaká lůžková úprava?"
Lešek: "Ano ,samozřejmě, může se tento automobil upravit i pro přespání,
ovšem nejlépe dvou lidí. Doslech jsem se, že i vícero lidí spalo v tomto autě. No
mám dojem tři. Ale je možné i v pěti, v pohodě i s bagáží. No v pohodě moc ne,
ale jde to. Pátý Aljoša spí pořád pod zadním sedadlem. Chrápe a moc nejí, občas
si zakouří, stačí mu když si bafne párkrát."
Aža: "Tak co ještě k tomu autu?"
Lešek: "K autu je to asi všechno. Má pět kol, což Vás asi trochu překvapí.
Ovšem je to pravda."
Aža: "Koukám jako blázen."
Lešek: "Páté kolo je náhradní totiž.Takže není to až zas tak neobvyklé, jak
by se mohlo zdát. Barva, ano. Je to tyrkysová metalíza, podle mě. Zelenomodrá, neboli
tyrkysová."
Aža: "Tyrkys? No toto?"
Lešek: "No a to jsem čekal, že bude problém. Protože mé vnímání tyrkysové
barvy vzbudilo již v mnoha kruzích oponentní názory. Takže, podle mého názoru je to
tyrkys. Možná modrá, možná zelená. Možná zelená."
Aža: "Kde bych ti ukázala tyrkys, člověče? Já zatím nemám tyrkys."
Lešek: "Tyrkys není. A podle Vás pani redaktorko?"
Aža: "Modrošedá metalíza."
Lešek: "Uděláme takový malý průzkum veřejného mínění.
Podle tebe je barva modrá, Ivane?"
Ivan: "No, modrá světlá metalíza."
Milík: "No, podle mě...Já si pletu zelenou a modrou, takže zelenomodrá."
Lešek: "Všimněte si, dva jedna, zelenomodrá."
Aža: "No, já mám šedomodrá."
Lešek: "A Karle, barva auta?"
Karel:" Tmavo modrá."
Aža: "Žjoooo!!!! Hiiiii. No teda tohle. No a co Aljoša? Hoří do červena, ten
zná jenom červenou, ale někdy hoří i modrým plamenem."
Lešek: "Nemůže se vyjádřit."
Aža: "Tak co máme?"
Lešek: "Tyrkyz je ojedinělý, tmavomodrá je ojedinělá, šedomodrá je
ojedinělá. No, jenom dva se shodli, že je zelenomodrá."
Aža: "Ale ten tyrkys, já nevím."
Lešek: "Možná je to jenom problém definovat barvu, ale asi to vnímáme stejně.
- Zrovna jsme minuli pouštní ulici..."
Aža: "Kam Milík, kdyby řídil, už by dávno zahnul. Naštěstí je tam Ivan,
kterej se drží svého."
Lešek: "Řekl bych jediného možného směru a to rovně."
Aža: "Jé, to je nádherné, hele."
Lešek: "Nesejmuli jsme to. A tám, a tám, to nasvícení."
Aža: "No, je tady krásná country side, ale už jsme tak vyčerpaný, že už ani
nesnímáme. Už to máme několikrát. - Pomalu začíná zapadat slunce, je půl sedmé.
Za chvíli bude tma jak v pytli. Nevíme kde budeme spát."
Lešek: "Tma jak v pytli.Teď si to zkus říct jinak."
Aža: "Nevím."
Lešek: "No, zkus to převrátit. Tma jak v pytli, ale řekni to jinak. Úplně
opačně. Pytel jak ve tmě. To je zajímavý, no pytel jak ve tmě. A to nedává
smysl."
Aža: "Já čekala něco pikantnějšího."
Lešek: "Já, pikantní věci... Znáte, když jsme u toho pytle, znáš ohlášení
místního JZD na sběr brambor? Ne? Jak se vyzývají družstevníci, aby se dostavili ke
sběru brambor? No to je: ´Pozor, pozor! Zvláštní hlášení družstevníkům.
Dostavte se na družstevní lány ke sběru brambor. Ti občané, kteří chtějí úrodu
ze záhumenku, ať se dostaví za družstevní stodolu, kde jim bude nakopáno do pytle.´
No to je jenom, že bude tma jako v pytli."
Aža: "Takové zkratky:"
Lešek: "To je senilita stáří. My jsme měli na vojně plukovníka, který
sloužil v Egyptě v rámci jakéhosi svazku, s tehdejší sjednocenou Arabskou republikou
a...."
Aža: "Takže si přivezl jisté zkušenosti."
Lešek: "Ano, jisté zkušenosti, nesmazatelné zcela. A my jsme zkoumali jeho
asociace, asociační schopnosti. Reagoval na slova sahara, písek a žlutá barva
stejným způsobem: ´Hoši, a to když jsem byl v Egyptu, to tam tedy jelo.´
No a když bylo vždycky nejhůř, tak někdo řekl písek: ´Hoši, to jsem.....´
Aža: "No, jo to je jako, když se řekne ´zima´, ´tak se budou stavět
huhuláky´."
Lešek: "A Kečupa jsi znal, Karle? Major Kečup, teda podplukovník Kečup, to byl
on, on byl takovej červenej v tváři. Tys chodil taky do Motola?"
Karel: "My jsme neměli tanky."
Lešek: "No jo, vy jste neměli tanky. Sobotka měl tanky, Mirek byl tankán."
Takže kdybyste něco potřebovala pani redaktorko o tanku, T55, tak důvěrně znám a
rok jsem s nim jezdil."
Ivan: "Ty jsi jezdil s tankem?"
Lešek: "Tsss, jezdil, střílel..."
Karel: "Klaustrofobií teda netrpíš?"
Lešek: "Ne."
Karel: "A nikdy jsi netrpěl."
Lešek: "Ne."
Před nájezdem na proslulou 66 jsme na Rest Arei uspořádali bohatší piknik. Zažhnuli jsme Aljošu, který nám uvařil čaj a kafe, potají jsme si cvakli bechera a pak přišel meloun.
Route 66, označovaná jako “The Great Diagonal Highway of America”začíná v Chicagu a končí v Los Angeles. Hlavně byla využívána ve směru na západ, kam směřovali obchodníci, přistěhovalci, indiáni, zlatokopové a sezonní dělníci na sběr ovoce do Kalifornie.
Jedeme směr Joshua N.M. Před vjezdem do parku stavíme v Twenty Nine Palms, kde kupujeme šest velkých kuřecích stehýnek za necelé dva dolary, které nám výborně připravil k večeři Lešek po příjezdu do Joshua Tree N.M.. Z Prahy jsme vezli přenosný grilík, zde jsme zakoupili dřevěný uhlí, paráda. Hodovali jsme asi do čtvrt na dvě v noci a na závěr jsme to spláchli becherem.
Večer v parku byl trochu dramatický.
Aža: "V noci přijeli takoví dva šjalenci. Trochu jsme z nich měli strach, protože tak porůznu svítili na skály, který byly poblíž, na kamenné, oblé homole. Pořád na někoho volali. Říkali jsme si, že asi někoho ztratili, nebo tam někoho hledají, nebo tam někdo spadl a už není a nikdo neví, kde je... Karel házel nenápadnou sondu, nic moc ale nezjistil, takže následovala živá debata o tom, zda se máme vyspat všichni v autě, společně, nebo ti nejodvážnější vlézt do stanu. Pak to bylo dva ve stanu a tři v autě.
Z vyvěšených letáčků na místních suchých záchodcích jsme se ráno dověděli, že zde probíhá výzkum smečky kojotů, která zde žije. Takže večer asi přijeli rangerové, kteří zde studovali divoké psovité šelmy."
Ráno jsme se vzbudili a objevila se nám krásná scenérie Joshui, kameny, keříky...."
Milík: "Já jsem stihla nafotit i východ slunce a potkala jsem tarantuli,
takovou velkou, černou. Byl to takovej chlupatej černej pavouk."
Aža: "Já jsem zase viděla zajochy s dlouhejma ušima, stáli tam dva a koukali a
ani se moc nebáli. Bylo tu taky množství komárů, všichni jsme náležitě
poštípaný, zvláště ti, co spali ve stanu."
Milík: "Ráno bylo docela pěkný."
Lešek: "Jsme jako vrecom udretí."
Dnes jsme ujeli 433 km.